Monetova zahrada: Slavný impresionista vytvořil v Giverny malý ráj na zemi

08.02.2022 - Andrea Poláčková

„Mým nejkrásnějším uměleckým dílem je má zahrada,“ napsal Claude Monet v dopise svému synovi. Zahrada v Giverny se stala součástí Monetovy osobnosti a on součástí zahrady. V posledních třiceti letech svého života také maloval hlavně své květiny, záhony a jezírko s lekníny


Reklama

Ke stejným motivům se Claude Monet vracel ráno, v poledne, večer, na jaře, v létě, na podzim, v zimě, za větru, pod mračny, za spalujícího svitu slunce i při jeho západu. Byla v tom jistá posedlost – snaha zachytit vizuální vjem téhož motivu v různém světle. Někdy si představoval, jaké by to bylo, kdyby se narodil slepý a pak by náhle prozřel a maloval by věci, aniž by věděl, co vlastně vidí. Domníval se, že první pohled na věc je nejpravdivější, protože je nejméně zatížen představami a předsudky. „Byl jen oko, ale bože, jaké oko!“ Slavný výrok Paula Cézanna nechybí v žádné z monografií impresionisty. 

Všechny barvy palety

V dubnu 1883 si Monet pronajal nemovitost v Giverny, malé normandské vesnici, 73 km severozápadně od Paříže, a prožil tady druhou, klidnější část svého života. Po letech v nuzných poměrech, kdy ho situace nejednou dohnala žadonit u přátel o peníze na základní potřeby, se konečně dostavil úspěch. Umělci, které kritika po jejich první výstavě v roce 1874 posměšně nazvala impresionisty, konečně docházeli uznání a Claude Monet začal být považován za jednoho z nejvýznamnějších současných malířů. Prodeje obrazů od poloviny osmdesátých let vylepšily jeho finanční situaci natolik, že si mohl dům v Giverny roku 1890 koupit. Bydlel tu se svými dvěma syny z prvního manželství, Alicí Hoschedéovou, kterou roku 1892 pojal za ženu, a jejími šesti dětmi. 

Původní jabloňový sad za domem se pod umělcovou taktovkou proměnil v zahradu, která vešla do dějin. „Představte si všechny barvy palety, všechny tóny fanfáry. To je Monetova zahrada!“ popsal v srpnu 1901 umělecký kritik deníku Le Figaro Arsène Alexandre své dojmy. „Kamkoliv se člověk obrátí, má u svých nohou, nad hlavou nebo ve výši prsou rybníky, květinové girlandy a kvetoucí živé ploty zároveň divoce rostoucí i pěstované, měnící se s roční dobou a stále se obnovující.“

Monet později prohlásil, že jen listoval katalogem a posílal objednávky, ve skutečnosti investoval do vytváření zahrady hodně času, energie, znalostí a peněz. Určil každé rostlině místo a zakládal záhony podle odrůd a barev tak, aby od jara do podzimu stále kvetla. Pěstoval sice „obyčejné“ květiny, ale stále více i tehdy málo známé druhy, jako byly vistárie, kosatce nebo tuberózy z Mexika, lekníny či bambusy. Zahrada brzy vzbudila zájem znalců a psalo se o ní v odborných listech. Mistr se o ni nestaral sám, pomáhalo mu pět zahradníků, jejichž prvním ranním úkolem prý bylo očistit listy a květy od sazí, které na nich zanechaly vlaky projíždějící kolem pozemku.

Chlap s divnými nápady

Jak to bývá, usadí-li se mezi vesničany někdo, kdo tráví svůj čas jinak než ostatní, mají jej za podivína. Nejinak to bylo i v případě Moneta, který časně zrána vyrážel na louky v průvodu svých dětí, jež vezly na trakaři jeho barvy, plátna a v létě velký slunečník na trakaři, a maloval třeba stohy. Někdy měl kolem sebe až dvanáct pláten, které začal malovat v různých denních dobách a za různých světelných podmínek. Sedláci od něj prý brzy začali za vstup na svůj pozemek vybírat poplatek, a když se jali jeho motivy sklízet, musel o ně svést nejednu bitvu. 

Později, když chtěl ve své zahradě vybudovat rybník s exotickou flórou, vesničané namítali, že rostliny poškodí prádlo, které prali v řece, nebo otráví dobytek, který se pásl pod zahradou. Přes tyto těžkosti malíř nakonec dosáhl svého a vybudoval si svůj malý ráj na zemi. Dnes je Giverny na svého malíře a jeho dům se zahradou, jež jsou přístupné veřejnosti, pyšné. 

Japonské ozvěny

V roce 1893 Monet přikoupil pozemek, který od jeho zahrady dělila železnice a cesta a jímž procházelo rameno říčky Epte, přítoku Seiny. Na něm vybudoval jezírko s milovanými lekníny obklopené zelení po vzoru japonských zahrad, jaké vídal na grafikách, které sbíral, a na Světové výstavě v Paříži roku 1889. Nakonec přibyl dřevěný klenutý můstek, po čase korunovaný modrými a bílými vistáriemi. Japonská zahrada měla svého vlastního zahradníka.

Už v Argenteuil, „eldorádu impresionistů“ nedaleko Paříže, kde Monet žil se svou první ženou Camille a kde měl svou první zahradu, si na člunu zbudoval plovoucí ateliér, aby mohl malovat z vody, být přímo ve svém motivu. A stejně tak maloval na japonském jezírku, rozdíl byl jen v tom, že z obrazů postupně mizela krajina a obzor. Stromy, nebe a oblaka se nakonec zrcadlily v malé výseči vodní plochy. Jeho umělecká cesta byla u konce. Na takzvaném Ostrovu kopřiv měl malíř celou flotilu svých člunů pro výpravy po rybníku a řece, po vodě připlouvali i přátelé, například malíř a sběratel Gustave Caillebotte

Givernisté 

Monet nebyl ke svému ráji přikován, hodně cestoval – na jih na Riviéru, do Benátek nebo do Madridu, na sever do Norska či do Londýna. Vždy se však v dopisech domů ptal na své květiny. Ani jeho dům nebyl jen místem, kde se odehrávala rodinná idyla – podávali si tu dveře staří přátelé impresionisté, August Renoir, Paul Cézanne, Camille Pissarro, ale i literáti jako Paul Valéry či Stéphanne Mallarmé, američtí sběratelé, japonští aristokraté a také Georges Clemenceau, v letech 1906–1909 a 1917–1920 francouzský premiér, s nímž si Monet mimo jiné vyměňoval sazenice. 

Přátelům a sběratelům v patách přicházeli obdivovatelé. Na konci osmdesátých let tady dokonce vznikla malá kolonie malířů, především Američanů, známých jako „givernisté“, kteří chtěli být nablízku svému mistrovi (jeden dokonce tak, že se oženil s jeho nevlastní dcerou). Patřil k nim i Čech Václav Radimský, který si pořídil loďku a na Seině prý někdy maloval společně s Monetem.

Velký umělec však byl dalek toho, aby si zakládal školu, nabádal své ctitele jen, aby se pozorně dívali na přírodu a užívali oči. Někteří ale přicházeli každý den, a tak se sotva budeme divit, že Monet časem získal pověst „mrzouta“ a cítil potřebu stahovat se do ústraní. 

Lekníny jako testament

Na počátku 20. století byl Monet slavný po celém světě. Stále velmi intenzivně pracoval. Lekníny, voda, barvy, odrazy a odlesky, to byl svět, který ho v posledních letech fascinoval nejvíc. První malby z cyklu leknínů začaly vznikat v roce 1903. Už dřív ale Monet uvažoval, že velkoformátovými obrazy posvátné rostliny vyzdobí vlastní jídelnu a vytvoří iluzi nekonečného celku. 

Kolem roku 1907 se mu ale začal zhoršovat zrak a podstoupil operaci. Čtyři roky nato zemřela jeho žena Alice, kterou později následoval syn Jean. Monet upadl do hluboké letargie. Navíc mu za zahradou projížděly vlaky s válečnou municí a raněnými vojáky. Georges Clemenceau se jej snažil povzbudit nabídkou, aby namaloval sérii leknínů pro francouzský stát. Monet ji přijal a monumentální obrazy přislíbil věnovat jako památku na padlé vojáky. Vznikl kvůli tomu i nový ateliér. Úsilí dokončit obrazy k vlastní spokojenosti se ale zdálo nekonečné, zvlášť když už Monet ani se speciálními brýlemi téměř neviděl. Nová operace vedla k určitému zlepšení.

TIP: Pablo Picasso: Geniální provokatér a záletný otec kubismu

„Nezajímá mě, jak jsi starý, jak jsi vyčerpaný (…) Nemáš právo porušit své čestné slovo, obzvlášť když jsi ho dal Francii,“ napsal mu Clemenceau, právem přezdívaný „Tygr“, v lednu 1925. Monet obrazy dokončil v ohromném vzepětí sil jako svůj testament. 5. prosince 1926 v Giverny zemřel, v květnu 1927 byla otevřena expozice cyklu Lekníny ve speciálně postaveném Musée de l´Orangerie v srdci Paříže na břehu jeho milované Seiny. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Karikatura zachycující cara Mikuláše II. a Theodora Roosevelta, který apeluje ve věci krutého zacházení s ruskými Židy. (ilustrace: Wikimedia Commons, Emil Flohri, CC0)

Historie

Skalňák andský je národním ptákem Peru. Tok je pro samce tohoto druhu tak náročný, že se nijak nepodílí na výchově potomstva. Všechnu energii totiž spotřebují na získání partnerky. (foto: Wikimedia Commons, Ricardo SánchezCC BY 2.0)

Příroda

Prokletí smrti

žena z Lemb | Royal Scottish Museum

Ačkoliv tzv. žena z Lemb vznikla již okolo roku 3500 př. n. l., archeologové ji objevili až v roce 1878 na Kypru. Podle legendy skončila každá rodina, která ji vlastnila, rozervána smrtí. Rod prvních majitelů zcela vymřel po šesti letech od získání sošky. Poté skulpturu koupil Ivor Menucci – a jeho příbuzné postihla zkáza za pouhé čtyři roky. Když si pak smrt začala přicházet i pro další vlastníky, padlo moudré rozhodnutí svěřit artefakt do sbírek Royal Scottish Museum. (foto: Wikimedia Commons, Héctor OchoaCC BY-SA 4.0)

Zajímavosti
Vesmír
Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907