Mord podivínského barona: Vraždil sluha, nebo loupeživá banda?

10.04.2021 - Dušan Uhlíř

Roku 1765 ožilo poklidné městečko Ivanovice na Hané zprávou o loupežné vraždě místního zámeckého pána. Jmenoval se Jan Václav Přepycký z Rychenburka a jeho smrt byla o to zvláštnější, že se po desetiletí zdržoval výhradně za zdmi zámku, do jehož bran skoro nikoho nevpouštěl

<p>Ivanovice na Hané, dějiště Přepyckého vraždy.</p>

Ivanovice na Hané, dějiště Přepyckého vraždy.


Reklama

Kdysi rozvětvený strom na Moravě usazeného rodu Přepyckých začal během 17. století usychat, až na něm zůstala jediná zelená ratolest. Po smrti bratra zůstal roku 1727 posledním nositelem rodové linie tehdy asi pětadvacetiletý Jan Václav. Prodal zděděné majetky až na Ivanovice na Hané, čímž se mu podařilo sanovat zadlužené hospodářství, a ještě zakoupil statek Vicemilice. Baron se usadil na ivanovickém zámku, čímž se dostáváme k jádru našeho příběhu...

Stárnoucí podivín

Poddanské městečko Ivanovice na Hané mělo tou dobou ne více než 1 600 obyvatel a ani dnes jejich počet nepřerostl mnoho přes dva tisíce. Ani tamější pozdně renesanční zámek do našich časů příliš nezměnil podobu. Jen příkop s valem, přes který kdysi vedl padací most, byl mezitím zasypán. Mladý Jan Václav se zprvu jevil jako schopný a podnikavý hospodář – muž s rozhledem a zdravým rozumem. Studoval na olomoucké univerzitě a hodně cestoval. Zdálo se, že ho všechno předurčuje pro kariéru ve státní službě. On však dal přednost soukromí a životu na venkově. Časem se začal měnit.

Z nadějného mládence se postupně stával stárnoucí podivín. Pořád víc se vyhýbal lidem a jeho skromný a nenáročný životní styl přerostl ve skrblictví. Stýkal se jen s některými kolegy ze studií, kteří občas přijížděli do Ivanovic. Nikdy je však v zámku nenechal přenocovat a později ustaly i tyto řídké styky. Padací most, který byl jediným vstupem do ivanovického zámku, zůstával skoro pořád vytažen. Baron ho spouštěl jen ve velmi naléhavých případech. Se správcem svého panství i s poddanými se stýkal pravidelně jen jednou týdně. 

Nelze říct, že by se k poddaným choval špatně. Dovedl k nim být velkorysý, ale držel si od nich odstup. Nakonec věci dospěly tak daleko, že veškeré služebnictvo omezil na osobního myslivce a děvečku. I kuchař směl do zámku jen zřídka a musel opatřovat zásoby vždy na osm dní. Všechny pokusy přivést ho k normálnímu způsobu života odbýval baron hořkým úsměvem.

Ve věku třiceti čtyř let se oženil s nemajetnou šlechtičnou Karlou z Moravce. Svatba se konala kupodivu s velkou pompou, ale hned příštího dne vyhnal Přepycký nevěstu ze zámku. Připsal jí roční rentu jednoho tisíce zlatých pod podmínkou, že zmizí z jeho blízkosti a nebude se už o něj víc starat.  

Třicet let v špinavé světnici

Poté se baron stáhl na zámku do jedné místnosti, odkud mohl dvěma zamřížovanými okny přehlédnout velkou část svého panství. V zamčených dveřích byla jen malá špehýrka, přes kterou se domlouval se služebníky i se správcem panství a kudy mu také podávali stravu. Jedl jen jednou denně a pil výhradně vodu.

V místnosti byla železná kamna, ve kterých si sám topil. Kromě toho tam byla kladka, kterou sám spouštěl padací most, a také provaz, jímž ovládal zvon na věži. Zvoněním přivolával svého myslivce. Správce se musel ke dveřím dostavit každé pondělí v deset hodin a skládat účty ze své činnosti, předávat mu peníze z výnosu panství a přijímat příkazy. Baronovy instrukce správci prý nebyly v žádném případě instrukcemi blázna a nepostrádaly logiku a důvtip. Co říkal i co napsal, neneslo ani náznak duševní choroby. Zato v něm nebylo ani špetky radostí, jen samá melancholie a odevzdanost osudu.

Jednou prý barona vyhledal na zámku jistý příbuzný a přemlouval ho, aby zanechal svého podivínského života. „Marně se mne snažíte léčit, já raději vyléčím vás.“ Předal mu pak měšec se 300 dukáty a dodal: „Vaše nemoc jsou dluhy a tato náplast vám pomůže. Ale recidivu už léčit nebudu.“

Místnost, ve které baron Přepycký pobýval a kde strávil celkem třicet let, se topila ve špíně, odpadky se vršily do výšky půl lokte a on si mezi nimi vyšlapával cestičky, jak tudy chodil sem a tam. 

Dne 12. září 1765 si lidé v Ivanovicích všimli, že je padací most spuštěn. Všichni se v předtuše něčeho zlého hrnuli do zámku. Správce vstoupil do pokoje svého pána. Dveře byly vyvrácené a starý baron zde ležel s roztříštěnou lebkou vedle železné truhly, do níž po léta pravidelně ukládal své peníze. Mělo jich tam být na 70 tisíc zlatých. Teď ale zela truhla prázdnotou

Nevinní podezřelí?

Dvě velké anglické dogy, které baronovi dělaly společnost, ležely mrtvé vedle jeho těla. Tento pohled musel zděsit všechny přítomné. Provaz ke zvonu byl uříznut. Později se našel venku žebřík, který stál opřen o zeď a vedl k rozbitému oknu. Nic víc než rozbité okno, jímž kdosi vnikl do zámku. Až při ohledání mrtvoly se našel v baronově sevřené dlani chuchvalec vlasů. Jak se později zjistilo, shodovaly se prý s vlasy baronova myslivce.

Myslivce okamžitě zatkli a podrobili útrpnému právu. Psal se rok 1765 a Marie Terezie teprve o jedenáct let později, rozhodnutím z roku 1776, zakáže užívání tortury. Myslivec však přestál všechny stupně mučení, aniž se k vraždě přiznal, což rozhodlo. Podle tehdejších právních zásad musel být propuštěn a zemřel o několik roků později na svobodě

Hůř pochodil starý polský žid, který se v den vraždy nacházel poblíž zámku. Několik okolností na něj vrhlo podezření, a tak ho vyšetřovatelé odeslali do Brna, kde byl také vystaven tortuře. Tu však jako zázrakem přetrpěl. Nepropustili ho však, ale naopak ho uvrhli do podzemní cely na brněnské radnici, kde po nějaké době zemřel. Těžko však uvěřit, že loupežná vražda na zámku v Ivanovicích byla dílem jednoho starého člověka. 

TIP: Když teče krev: Kdo stál za čtyřnásobnou vraždou na Karlštejně?

Nad vraždou dodnes visí otazník. Skutečného pachatele nikdy nevypátrali, třebaže Marie Terezie vypsala na jeho dopadení 100 dukátů. Všeobecně se věřilo, že se starý baron stal obětí lupičské bandy, která si lup odvezla na voze. Janem Václavem každopádně vymřel rod Přepyckých po meči a Ivanovice zdědili jejich příbuzní hrabata Pražmové z Bílkova

Dlouhý příběh Přepyckých z Rychenburka

Rodina měla v erbu pokosem dělený štít (nahoře v červené a dole ve zlaté barvě) a svůj původ odvozovala od vladyky Viléma z Rychenburka. Ten podle záznamu z roku 1310 držel na Rychnovsku v Čechách hrad Rychenburk, psaný později jako Liberk. Vilémovi potomci zakoupili někdy v druhé polovině 14. století dvorec ve vsi Přepychy u Opočna a od té chvíle se psali jako Přepyští či Přepyčtí z Rychenburka

Vystřídali několik panství ve východních Čechách a v 16. století se objevili na Moravě. Přišli sem zrovna tři sourozenci, bratři Oldřich, Jan a Jiří. Rytíř Oldřich Přepycký z Rychenburka, zvaný Herynk, se zde usadil jako majitel vesnic Holubice, Milešovice a Zvonovice na Vyškovsku a roku 1535 vyženil nedaleké Pozořice. Jan Přepycký koupil roku 1552 tři vesnice u Křižanova na Vysočině a Jiří se patrně usadil na Kroměřížsku, ale zemřel už roku 1542. Jejich rodová historie je celkem vzato nezajímavá. Nebyli o nic lepší ani horší než jiné rody. Hleděli své majetky zvětšit cestou sňatků, tak jak to dělali i jiní, a nevynikali nad průměr moravské venkovské šlechty té doby. Zajímavější se jejich rodová politika stává až na počátku 17. století, kdy se někteří z Přepyckých připletli do stavovského povstání a po Bílé hoře přišli o část majetku. Nezapletli se příliš, konvertovali na katolickou víru, a tak mohli přežít i v těžkých letech třicetileté války. Zdeněk Přepycký, majitel Želatovic na Přerovsku, byl dokonce v letech 1638 až 1641 hejtmanem olomouckého kraje. 

Staré viny byly odpuštěny a Přepyčtí se ocitli na výsluní. Po třicetileté válce se jejich majetek začal rozmnožovat výhodnými sňatky, ale samotný rod se během 17. století ztenčil na jediného mužského příslušníka. Toho představoval Jan Václav Přepycký rytíř z Rychenburka.

Jan Václav podědil roku 1682 panství Želatovice společně se dvěma mladšími bratry Františkem a Karlem, kteří však brzy zemřeli. Později koupil na Hané Dobromilice a za 200 tisíc zlatých panství Ivanovice. Než roku 1725 zemřel, odkázal majetek svým dvěma synům Izidorovi a Janu Václavovi. Vše bylo důkladně zadluženo. Rok po otcově smrti byli oba bratři povýšeni do panského stavu a byl jim přiznán baronský titul. Avšak Isidor opustil tento svět už roku 1727 a zanechal po sobě jedinou dceru. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Už dnes je Čína téměř bezhotovostní. Platba kartou či mobilem znamená pro uživatele větší pohodlí.

Zajímavosti

První marsovské město Nüwa by mohlo vzniknout v oblasti v Tempe Mensa.

Vesmír

Pokud by bylo potřeba dokumentovat, že kosatky sebou umí pořádně hodit, tato fotka by rozhodně mohla posloužit jako výmluvný důkaz.

Příroda

Katharine a Spencer prožili na hollywoodské poměry opravdu klidný a solidní románek.

Historie
Revue

Pozemská atmosféra na snímku z paluby ISS

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907