Mrazivé Faerské ostrovy: Rozeklaná krajina ptáků, velryb a ovcí

Kvůli odlehlosti a drsným klimatickým podmínkám Faerské ostrovy moc turistů nenalákají. Díky tomuto faktu a řídkému osídlení je možné, že při cestách po ostrovech celé dny nenarazíte na dalšího člověka. Společníkem vám bude jen nádherná nedotčená příroda

06.05.2023 - Martin Procházka



Vítr fouká tak silně, že je pro mě chvílemi těžké se nadechnout. Už déle než tři hodiny se marně snažím najít cestu do vesnice Saksun. Jsou tři ráno a já se motám mezi dvěma mohylami, které by měly značit cestu. Kvůli téměř nulové viditelnosti ale musím odpočítávat kroky, abych byl schopný se k jedné z nich alespoň vrátit. Konečně vítr rozfoukává hustý mrak kolem mně, a tak se můžu rozhlédnout. Jenže údolí pode mnou zcela jednoznačně není to, ze kterého jsem před šesti hodinami stoupal. Nahlédnu dolů přes vlhké kameny, na nichž stojím, a vidím jen strmé útesy. Tudy cesta dolů nevede. Nedá se nic dělat, musím hledat dál… 

Podvodní tunely i „taxi lodě“

Faerské ostrovy leží na hranici mezi severním Atlantikem a Norským mořem – v pomyslném trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří Island, Norsko a Skotsko. Skládají se z 18 větších ostrovů a dalších několika stovek skalnatých ostrůvků. Největším z ostrovů je Streymoy (374 km²), na němž leží hlavní a zároveň největší město Tórshávn s přibližně dvaceti tisíci obyvatel.

Celé souostroví se táhne v pásu dlouhém 113 a širokém 75 kilometrů. Hlavní ostrovy jsou spojené silnicí a podvodními tunely. Na ostrově Vágar leží letiště a na každém z menších ostrovů najdete přistávací plochu pro helikoptéry, které jsou zde hojně využívané a díky dotacím je doprava jimi i relativně levná. Další možné spojení mezi ostrovy je zajištěno vodní cestou. Kromě klasických trajektů zde funguje síť „taxi lodí“.

Vikingové nebyli první

Název Faerské ostrovy je odvozen od místního výrazu Færoyar, což s největší pravděpodobností znamená „Ovčí ostrovy“. První část slova (fær) skutečně odpovídá starému norskému slovu pro ovci, i když dnešní Faeřané používají pro toto zvíře slovo seyður. Oyar je pak množným číslem zdejšího výrazu pro ostrov (oy). Existuje ovšem alternativní teorie, jež tvrdí, že název pochází od irských mnichů, kteří se zde začali usazovat už kolem roku 625 a ostrovy označovali galským slovem fearrann, což znamená usedlost. Pozdější norští osadníci pak možná jméno převzali a zkombinovali s již zmíněným norským výrazem pro ostrov. Není tedy vyloučeno, že název na ovce vůbec neodkazuje. 

Pokud by ovšem ostrovy někdo pojmenovával dnes, množstvím zdejších ovcí by se klidně mohl inspirovat. Vždyť počet ovcí je oproti velikosti populace téměř dvojnásobný a na ostrovech je najdete doslova všude. Přibližně 50 tisíc Faeřanů představuje jeden z nejmenších a nejstarších národů světa, mluví vlastním jazykem a dosud udržují mnoho zvyků svých předků. Nátura zdejších lidí jako by odrážela drsné přírodní podmínky odlehlých ostrovů a vikingský původ. Archeologické nálezy ovšem potvrzují, že první obyvatelé se zde usadili ještě dříve, než Vikingové začali ostrovy obsazovat na přelomu 8. a 9. století. Ať už šlo o římské obchodníky, první severské mořeplavce nebo irské mnichy, je historie před vikingskými nájezdy zahalena tajemstvím. 

Možnosti pro milovníky samoty

Na Faerských ostrovech nenajdete žádné pláže s kokosovými palmami, ani přímořská letoviska, takže turistů je tady opravdu málo. Ti, kteří přijíždějí, nejčastěji míří do hlavního města Tórshavnu a rybářské vesnice Vestmana. Dále návštěvníky láká nejvyšší vrchol Slættaratindur (880 metrů nad mořem), který leží na ostrově Eysturoy. Pokud ovšem zůstanete déle, budete mít možnost najít i méně známé krásy těchto odlehlých míst. Strmé útesy, divoké potoky a odlehlou severskou přírodu.

Z mnoha krásných cest byste si měli naplánovat tu na nejsevernějším ostrově Viðoy. Vychází se z nejsevernějšího cípu vesnice Viðareiði a po označené cestě se prochází několika farmičkami. Pak se dostanete do volného neobydleného prostoru, kde se terén začne zvedat a následuje šplhání do přilehlého kopce ve výšce více než 800 m n. m. Po celou dobu výstupu máte krásný výhled na vesnici a na přilehlé pobřeží. Čím více potu a přibývajících výškových metrů, tím krásnější pohled je. Cesta není tak náročná jako jiné, ale i tak je potřeba si na ni vyhradit několik hodin a bedlivě sledovat počasí, aby vás na vrcholu nezastihl mrak. 

Určitě nebudete litovat, když obětujete peníze na dopravu a buď vzdušnou cestou nebo po moři se dostanete na nejzápadnější ostrov Mykines. Nadšení zde budou především milovníci ptactva, které přivítají papuchalkové severní (Fratercula arctica), terejové bílí (Morus bassanus), alkounové obecní (Cepphus grylle) a další druhy, které zde hojně hnízdí.

Syrovost na více způsobů 

Moje cesta bludného turisty nakonec měla šťastný konec. Po čtyřech hodinách bloudění v mracích se pode mnou rozsvítilo pouliční osvětlení ve vesnici Saksun a já jsem utahaný, promrzlý a promočený začal sestupovat dolů po kluzkých skaliscích. Za další hodinu už jsem byl na značené cestě a pokračoval k autu, abych se vyspal. Na ostrovech nejsou žádné vysoké vodopády ani jiné lákavé atrakce – jejich krása tkví v syrovosti přírody, která vám neznalost zdejších cest neodpustí. Bloudění je zkrátka téměř nutnou daní za poznávání zdejší přírody v řídce osídlené krajině. 

Po návratu z Faerských ostrovů jsem prožíval smíšené pocity: Na jednu stranu ve mně zůstala velká část nadšení z krajiny a ze svobodných toulek. Na druhou stranu jsem byl zklamán, když jsem se dozvěděl, že syrovost krajiny se do jisté míry odráží i v drsném vztahu Faeřanů k tamním živočichům. Týden po mém odjezdu z ostrovů zde totiž proběhl jeden z tradičních lovů na ohrožené kulohlavce – kytovce z čeledi delfínovitých (Delphinidae). Lovy, jimž se říká grindadráp, probíhají tak, že stádo kulohlavců (jde o kulohlavce Sieboldovy – Globicephala macrorhynchus a kulohlavce černé – Globicephala melas) je nahnáno do zátoky a tam zabito.

TIP: Red Bay: Kanadská osada sloužila jako největší evropská základna pro lov velryb

Nejde o komerční lov, ale o součást zdejší kultury, která se zde provozuje přinejmenším od 16. století. Maso je domorodci stále konzumováno i přesto, že obsahuje značné dávky DDT, polychlorovaných bifenylů a také kadmia a rtuti. V zásadě jde tedy o zvyk, který je stále dodržován, i když neprospívá ani lidem a tím méně loveným velrybám.

  • Zdroj textu
  • Zdroj fotografií

    Martin Procházka (se souhlasem k publikování)


Další články v sekci