Reklama


Mýty opředené Timbuktu: Zakázané město mezi písečnými dunami

30.09.2018 - Kateřina Helán Vašků

Timbuktu ležící na území dnešního Mali zosobňovalo pro Evropany po dlouhá staletí tajemné, legendami opředené město, jehož brány jim zůstanou navždy uzavřeny. Jak se stalo, že v srdci pouště vyrostlo jedno z největších středověkých center vzdělanosti, oplývající poklady?

<p>Univerzita Sankoré, vystavěná už ve 14. století, dosud udivuje netypickou architekturou.</p>

Univerzita Sankoré, vystavěná už ve 14. století, dosud udivuje netypickou architekturou.


Reklama

Patnáct kilometrů severně od řeky Niger v srdci jižní Sahary leží tajemné město, které po staletí opřádala řada mýtů. Timbuktu mělo podle nich představovat výspu západoafrické vzdělanosti – jakousi „Cambridge černého kontinentu“, kde víc než čtvrtinu obyvatel tvořili učenci z celého islámského světa. Především se však měla zmíněná metropole doslova topit ve zlatě: Ve městě ho prý bylo tolik, že jím pokrývali střechy. 

Cestovatelé, diplomaté, spisovatelé i dobrodruzi bažící po cenném kovu po staletí marně riskovali krk, aby „africké Eldorádo“ spatřili na vlastní oči. Nemuslimům byl totiž vstup do města zakázán pod pohrůžkou smrti a nejeden odvážlivec za porušení tohoto nařízení skutečně zaplatil životem. Mnozí nevítaní návštěvníci navíc padli za oběť smrtícímu vedru dávno před tím, než dorazili k branám města, nebo je zabil některý z pouštních kmenů. Jediná a poměrně strohá svědectví o zlatém království v poušti tak dlouho přinášeli arabští cestovatelé, včetně legendárního Abú Abdallaha ibn Battúty žijícího ve 14. století.  

Evropské dobývání pouště 

Teprve když koncem 18. století zesílila britsko-francouzská dobyvatelská rivalita a tlak na nalezení „zlatého města“ ještě vzrostl, odhalovalo Timbuktu pomalu svá tajemství. Na jih Sahary tehdy zamířila nová vlna dobrodruhů, finančně i politicky podporovaná evropskými mocnostmi, které po vyčerpávajících válkách hledaly další zdroje bohatství. Do blízkosti zakázaného území se v roce 1795 odvážil vstoupit skotský lékař Mungo Park, ale potíže s podnebím a s domorodci jej později přinutily k návratu. Město tak na vlastní oči spatřil až jeho krajan, cestovatel Gordon Laing, kterého však roku 1826 na zpáteční cestě zavraždili kočovníci. 

Jako první Evropan tak mohl o legendárním Timbuktu podat svědectví teprve Francouz René Caillié. Do města pronikl poté, co se v Mauretánii naučil arabsky a osvojil si muslimské zvyky a rituály. Pak se na vlastní pěst vydal z Freetownu v Sieře Leone na sever: Předstíral, že je Egypťan, kterého jako dítě unesli Napoleonovi vojáci, a nyní se vrací do vlasti. Dvacátého dubna 1828 konečně spatřil vysněné město. V poušti však našel něco úplně jiného, než čekal

Realita z vepřovic 

„Obraz, který jsem měl před sebou, neodpovídal mému očekávání. Mé představy o velikosti a bohatství tohoto města byly úplně jiné. Na první pohled jsem viděl jen shluk špatně postavených přízemních domů,“ poznamenal si tehdy Caillié, načež se po pár týdnech vrátil do Evropy. 

Podobné zklamání čekalo i mnoho pozdějších cestovatelů či turistů. Timbuktu zbavené legendární podoby totiž skutečně představovalo typické obchodní město z oblasti Sahelu, postavené z vepřovic neboli cihel z nepálené hlíny a vymetené pískem i suchými pouštními větry. Vše nasvědčovalo, že zlaté střechy domů či univerzity plné učenců patřily jen do říše mýtů. Teprve po skončení francouzské koloniální nadvlády se ukázalo, že na slavných dějinách bude něco pravdy

Informace vyplouvaly na povrch díky rukopisům, jichž se ve městě našlo přes 350 tisíc. Jednotlivé rodiny je po generace pečlivě chránily před nepřízní počasí i před nepřáteli, a v případě nutnosti je dokonce neváhaly zahrabat v poušti. Jeden list přitom osobně sepsal muž, s nímž se dějiny Timbuktu pojí stejně nerozlučně jako legenda o jeho pohádkovém bohatství – panovník Mansa Músa.  

Zrození legendy 

Pověst o Timbuktu se vynořila v roce 1324, když se v Káhiře objevila nevídaná karavana a v jejím středu se nesl Mansa Músa, tehdejší vládce říše Mali. Zmíněný panovník a oddaný muslim se toho roku rozhodl vykonat pouť do posvátné Mekky a učinil tak velmi okázalým způsobem. Družina, která jej doprovázela, čítala údajně až šedesát tisíc lidí, vezla třináct tun zlata a vzbuzovala úžas všude, kam dorazila. Sluhové navíc na vládcův pokyn cestou obdarovávali chudé a v některých místech rozhazovali zlatý prach. Traduje se, že právě Músova karavana způsobila v Egyptě zhroucení cen zlata na několik dlouhých let. 

O dva roky později se panovník z pouti vrátil lehčí o pár tun zlata, ale bohatší o nebývalou vizi: Rozhodl se, že Timbuktu promění v africké centrum islámské vzdělanosti. Přivedl s sebou řadu učenců a architektů z celého světa, kteří mu měli s odvážným plánem pomoct. Ještě za jeho vlády se tak zrodily první architektonické perly Timbuktu, například mešita Sankoré a přilehlý palác Madugu, postavené andaluským učencem Abú Išakem as-Sahílím. Živou připomínkou velkých časů zůstává také budova univerzity se zvláštní pyramidou, jež stojí na základech prastaré mešity z roku 989. 

Příběh o Músově výpravě každopádně pronikl i do Evropy a rozšířil se coby legenda o pohádkově bohatém králi žijícím ve městě blahobytu, jež se topí ve zlatě. A právě v této podobě přetrval až do dob francouzsko-britských koloniálních výbojů. 

Africká verze příběhu 

Jenže „africká“ podoba příběhu se výrazně odlišuje. Panovník se prý ve skutečnosti jmenoval Kankan Músa a v době jeho vlády bylo již Mali mocnou říší, ale mimo Afriku zůstávalo relativně neznámé. Svou okázalou výpravou sice Músa zemi patřičně proslavil, bohužel však jeho domovina zároveň přišla o velkou část bohatství, a hýřivý vladař tak málem způsobil její bankrot. Ohromný majetek, vykoupený tvrdou dřinou domorodců ve zlatých dolech, se podle rukopisů do říše už nikdy nevrátil. 

A to je také důvod, proč někteří malijští domorodci nemohou zmíněnému králi dodnes přijít na jméno. Nenávist sahá tak daleko, že podle jednoho ze znalců místní historie Boubacara Belca Dialla může pouhé vyslovení jména Kankan Músa stát v Mali nešťastníka život ještě dnes, téměř sedm set let po zmíněné výpravě do Mekky. 

Na spojnici světů

Při proměně Timbuktu v jednu z nejvýznamnějších obchodních křižovatek a bohaté kosmopolitní město ovšem nehrálo roli pouze zlato, nýbrž i výhodná poloha. Timbuktu leží nedaleko nejsevernější části řeky Niger, která je ještě splavná, navíc se nachází na jihu Sahary. A tato pozice mu umožnila stát se důležitou spojnicí mezi dvěma světy: Na jedné straně tudy sestupovaly karavany ze severu, na druhé straně skrz zemi proudilo zboží z jihu, jež se plavilo po Nigeru – hlavní dopravní tepně západní Afriky. V Timbuktu se tak směňovaly artikly putující z Blízkého východu, severu a jihu černého kontinentu a dalších významných oblastí tehdejšího světa. 

Existovala však ještě jedna komodita, jíž město vděčilo za svůj věhlas a která byla minimálně stejně hodnotná jako zlato: a sice sůl. Ne nadarmo se jí říkalo „bílé zlato“, ve zmíněných končinách se totiž jednalo o vzácné zboží, které bylo možné v širokém okolí koupit či směnit právě jen na timbuktských trzích. Sůl se získávala z dolů Taoudenni, v místě vyschlého jezera asi 670 kilometrů na sever od města. I dnes odtud do Timbuktu vyrážejí karavany se solnými bloky: Každá z nich čítá kolem čtyřiceti velbloudů, v dobách největší slávy říše Mali jich ovšem bývaly údajně až tisíce. 

Výspa islámské moudrosti 

Karavany však přivážely i další cennost – znalosti. Ostatně jak praví staré sahelské přísloví, „sůl přichází ze severu, zlato z jihu, ale boží slovo a drahocenná moudrost z Timbuktu“. Město se nestalo centrem vzdělanosti náhodou. Představovalo nejjižnější výspu Dár al-Islámu, tedy území, kde vládne zmíněná víra. Právě v Timbuktu bylo možné uzavírat podle nařízení islámu obchodní či manželské smlouvy a praktikovat vyznání nebo se nechat zapsat na jednu z místních muslimských škol. Dál na jih ležela sídla mnohem víc ovlivněná tradičním africkým stylem života, uplatňující často animistická náboženství, a někdy dokonce krvavé oběti.

TIP: Kořeny vzdělání: Která univerzita je nejstarší na světě

Již v průběhu 13. a 14. století existovalo v Timbuktu několik univerzit a mnoho tradičních islámských škol zvaných madrasy. Sen Kankana Músy se ovšem naplnil až v polovině 16. století, kdy Timbuktu s více než 150 vzdělávacími institucemi předčilo Káhiru, a dokonce i Mekku coby největší střediska islámské vzdělanosti. V „africké Cambridgi“ prý tehdy žilo sto tisíc lidí a čtvrtinu z nich tvořili učenci, kteří do kosmopolitní metropole přicházeli z celého světa studovat nejen islám, ale také astronomii, historii a medicínu. 

Pokladnice literárních skvostů 

Největší sláva města coby obchodní křižovatky sice pohasínala již od 15. století, když karavanní stezky skrz Saharu  nahradila námořní doprava, některé poklady však v Timbuktu zůstávají dodnes. Město dosud ukrývá ohromné množství historických rukopisů, jež se v tamních rodinách pečlivě uchovávaly z generace na generaci po dlouhá staletí. Badatelé jich zatím napočítali přes 350 tisíc a některé z nich mají bezmála tisíc let. Najdou se mezi nimi i opravdové skvosty, třeba arabské překlady Aristotela, Platona či Pythagora. V době, kdy západní Evropa zažívala temný středověk a spousta literárních pokladů byla zničena, se v těchto arabských přepisech dochovaly určité pasáže, a někdy i celá díla zmíněných velikánů. Timbuktu tak vděčíme za to, že některé Aristotelovy či Pythagorovy texty neupadly v zapomnění. 

TIP: Dvojaká islámská věda: Z vrcholu vzdělanosti k pálení knih a mystice

Literární bohatství se nepodařilo zničit ani islamistickým ultrakonzervativcům z organizace Ansar Dine, kteří Timbuktu v roce 2012 obsadili a přes čtyři tisíce rukopisů spálili. Obyvatelé však jednání radikálů předvídali a další desítky tisíc starobylých svitků z města již předtím vyvezli a ukryli – ostatně jako už mnohokrát v dějinách. Díky odvaze domorodců tedy dědictví africké vzdělanosti stále žije. Rukopisy z Timbuktu se od roku 2002 kompletují a převádějí do digitální podoby. Není tudíž vyloučeno, že vydají ještě další tajemství z africké, a možná i světové historie. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Souboje vozatajů bývaly nesmírně vypjaté. Závodníci si mohli vydělat ohromné peníze, stejně tak ovšem často končili jako mrzáci.

Zajímavosti

Přímo v Terezíně zemřelo kolem 40 000 osob, dalších 87 000 odtud nacisté odeslali do vyhlazovacích táborů.

Historie
Zajímavosti
Věda

Planeta WASP-69b s heliovým ohonem u své hvězdy

Vesmír
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907