Naši předci luteráni: Lutherovo učení mělo v českých zemích velký ohlas

Když Martin Luther roku 1517 přibil na vrata wittenberského kostela svých 95 tezí, započal tím reformační hnutí, které pozměnilo tvář západní a střední Evropy na další staletí. Lutherovo vystoupení zaznamenalo ohlas také v naší kotlině

11.02.2021 - Iva Borková



Na počátku raného novověku byly Čechy a Morava jedinou součástí křesťanského světa, kde bylo oficiálně uznáno a v praxi aplikováno dvojvěří. Na jedné straně stála katolická církev, na druhé takzvaný utrakvismus neboli víra kališnická či podobojí. Basilejská kompaktáta (1436), shrnující utrakvistickou věrouku, měla postavení zemského zákona a nemohla být zrušena ani císařem či papežem. 

Kompaktátní smír

Důležité je připomenout, že na rozdíl od luteranismu, který se s katolickou církví definitivně rozešel, čeští kališníci stále respektovali svrchovanost papeže i posloupnost církevní hierarchie, přestože byli kurií označováni za kacíře. Samozřejmě mezi oběma tábory přetrvávaly zjevné rozdíly. Katoličtí kněží museli dodržovat celibát, kdežto ti husitští mohli mít manželku a děti, a kališníci přijímali nejen tělo Kristovo, ale i jeho krev, tedy hostii i doušek vína.

Daleko důležitější však byly body, ve kterých se obě vyznání shodovala. Katolíci, stejně jako kališníci, přisuzovali kněžím roli prostředníků mezi Bohem a lidmi, kterou mohli získat jedině aktem vysvěcení. A přestože strana podobojí ostře kritizovala zhýralé chování renesančních papežů, stále uznávala jejich autoritu. 

Farář není blíž Bohu

Martin Luther (1483–1546), stejně jako sto let před ním Jan Hus, reagoval na žalostný stav církve na přelomu středověku a novověku. Kupování odpustků a úřadů, hromadění majetku, porušování celibátu, to všechno jsou dobře známé cíle kritiky většiny reformátorů. Lutherova věrouka by se dala shrnout do několika krátkých bodů. Protože popřel církevní tradici, jediným zdrojem víry prohlásil Písmo svaté, ze kterého vyňal některé části a především ho sám přeložil do němčiny. Například list sv. Jakuba, který praví, že víra bez skutků je mrtvá, byl označen za slaměnou epištolu a z kánonu vyřazen. 

S tím souvisí druhé pravidlo luteranismu, které odmítá zbožné skutky, jako almužny, poutě či posty coby prostředek ke spáse. Jedinou možností je sama víra v Boha a Krista a jeho nekonečnou milost. V konečném důsledku to znamenalo omezení počtu svátostí na dvě, a to křest a eucharistii, odmítnutí celibátu a celkově neasketický přístup k životu běžných lidí, jehož symbolem se stal Lutherův odchod z kláštera.

Pod Lutherův prapor

Luther měl velmi záhy po svém vystoupení velký úspěch mezi německým obyvatelstvem severních a severozápadních Čech. Šlechta viděla v konverzi kromě lákavé nauky i mnohé majetkové výhody, avšak selský lid si často vybrat nemohl a přecházel k luteránství z vůle vrchnosti. Nejvlivnější šlechtickou rodinou v Krušnohoří byli Šlikové, kteří měli rodinné i ekonomické vazby na proreformační Sasko. Drželi patronátní práva v desítkách farností na svém panství a vytvořili tam přímo baštu luteránství.

Nová věrouka zapustila kořeny též ve svobodných severočeských městech, kam přicházeli němečtí horníci za prací a šířili reformní myšlenky mezi městskou inteligencí. Již před rokem 1526 je luterství známo v Blatné, Kadani, Trutnově, odtud poté putovalo do Prahy, Mostu či Českých Budějovic. Jihlava odpadla od katolicismu hned zpočátku reformace, takže král Ludvík Jagellonský se jí roku 1522 na své cestě do Uher vyhnul jako „městu nakaženému luterským kacířstvím“. Velmi záhy, roku 1523, proniklo Lutherovo učení i do husitstvím nezasaženého Slezska.

Češi se drží Husa

Mezi českými utrakvisty mělo nové učení zpočátku také poměrně dobrý ohlas, a to už po lipské disputaci roku 1519. Zprávy o ní přivezl do Prahy varhaník Jakub, který vyprávěl o Lutherově obraně Jana Husa. Mnozí přivítali tyto zprávy s nadšením a Lutherovi odeslali opis Husovy rozpravy De ecclesia (O církvi), čímž začal dialog mezi českým a německým reformním hnutím. Zajímavé je, že Luther do této chvíle s Husovým učením příliš obeznámen nebyl, takže po přečtení spisu neskrýval nadšení: „Jsme všichni husité, aniž jsme to věděli,“ napsal v jednom svém dopise roku 1520.

Radikálnější utrakvisté, kteří projevovali sympatie k myšlenkám táboritů a jednoty bratrské, byli nakloněni konverzi k luterskému směru. Proti nim ovšem stála konzervativnější část kališníků, což předznamenalo další vření. To započalo v Praze, kde se mnozí radikálové dostali do rady sjednocených pražských měst. V jejich čele stál Jan Hlavsa, horlivý příznivce Lutherův. Největšího stoupence nalezl v litoměřickém faráři Havlu Caherovi, který však záhy pochopil situaci a velmi rychle přešel zpět na stranu konzervativních kališníků. Následujícího roku 1524 totiž na pozici předáka spojených pražských měst vystřídal Hlavsu Jan Pašek z Vratu, který začal luteránské novoty brutálně potlačovat.

První pokus o luteranizaci Prahy a ovládnutí dolní konzistoře (kališnická správní kancelář) selhal. Luterská reformace si na svoji chvíli mezi českým obyvatelstvem musela teprve počkat. Nicméně první krok byl učiněn, spisy se šířily. Dokonce ještě za Lutherova života bylo do češtiny přeloženo tolik jeho spisů, jako do žádného jiného jazyka.

Habsburkové a jejich postoj

Když roku 1526 zemřel v bitvě u Moháče Ludvík Jagellonský, nový český král Ferdinand I. Habsburský musel reagovat na specifickou českou náboženskou situaci. Jako přesvědčený katolík se v Čechách střetával s převážně utrakvistickou šlechtou. Ferdinand musel při svém zvolení slíbit, že bude chránit kompaktáta a zasadí se u papeže o jejich potvrzení, nicméně o luteránství nebylo v úmluvě nic. To se dalo také vykládat tak, že král nebude v zemi trpět ty, kteří se od církve odchylovali i v jiných věcech, než stanovila kompaktáta. Toto ovšem platilo jen pro Čechy a Moravu, reformace se tedy mohla bez překážek dál šířit ve Slezsku.

I v druhé polovině 16. století si příznivci luteránství dobře uvědomovali, že husitská Basilejská kompaktáta představují největší překážku uznání jejich církve. Využili proto hned první příležitosti k nátlaku na nového císaře Maxmiliána II. a přiměli ho kompaktáta vyjmout ze zemských desek. Tímto krokem roku 1567 zmizela poslední překážka k právnímu uznání luteránské reformace v českých zemích. Do konce šedesátých 16. století se tak nekatolické konfese staly v zemích Koruny české nejrozšířenější. Konkrétně luteráni zcela převládli v obou Lužicích a získali významné pozice ve Slezsku, v Čechách i na Moravě. Zvlášť na Moravě byla situace silně specifická, protože kromě silného postavení jednoty bratrské navíc moravská šlechta na svých panstvích hostila i početné obce novokřtěnců.

Konec reformace v českých zemích

Ke konci své vlády se Maxmilián dostával znovu pod tlak českých stavů. Ti požadovali uzákonit takzvanou Českou konfesi, která by legálně zaštiťovala existenci všech tří nekatolických směrů u nás, tedy luteranismu, utrakvismu a jednoty bratrské. Dočkali se však pouze jejího ústního potvrzení roku 1575.

Teprve v červenci 1609 vydal císař Rudolf II. takzvaný Majestát, který potvrzoval náboženské svobody reformních hnutí v nebývalém rozsahu. Za největší novinku se považuje nerespektování zásady cuius regio, eius religio, tedy čí panství, toho náboženství, protože i poddanské obyvatelstvo si v českých zemích mohlo zvolit svou konfesi zcela bez ohledu na vrchnost.

TIP: Katolíci vs. protestanti: Reformace proměnila tvář habsburského soustátí

Náboženská svoboda však netrvala dlouho. Po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620 došlo k obratu. Nekatolické duchovenstvo bylo vypovězeno ze země, stejně jako jednota bratrská, a vydáním Obnoveného zřízení zemského roku 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu byl katolicismus definitivně prohlášen za jediné státem uznané náboženství. Začala tak doba rekatolizace. 


Další články v sekci