Lechtání může působit jako nevinná a vcelku zábavná hra. Vyšetření magnetickou rezonancí ale ukazují, že obzvláště u dětí může jít o nebezpečnou zábavu.
Pro mnohé rodiče představuje lechtání spolehlivý recept, jak své ratolesti rozesmát. Zejména nejmenší děti se při něm často hihňají tak, že téměř nemohou popadnout dech. V tomto případě však neplatí, že smích znamená štěstí: Snímky z magnetické rezonance prokázaly, že se při lechtání zapojují jiné oblasti mozku než v jiných humorných situacích, například při vyslechnutí vtipu. Podle psychologů jde o vyjádření submisivity, a smích tak značí vůlí jen těžko ovladatelnou reakci na podřízené postavení, v níž se „oběť“ ocitla. Pokouší se tím agresorovi naznačit, že se vzdává, a chce, aby přestal.
Lechtající osoba – ať už rodič, či kdokoliv jiný – totiž uvedeným jednáním vyjadřuje svou dominanci, často samozřejmě nevědomky. Pokud se nevinná zábava vymkne kontrole, v dítěti převládne pocit, že je v rukou dospělých zcela bezbranné, a zážitek jej může ovlivnit i na celý život.
TIP: Neurovědci potvrzují: Babičkovská láska opravdu existuje
Ve studii z roku 2019 zkoumali psychologové z americké University of Kentucky skupinu zhruba 150 dospělých, které v dětství „zneužívali“ jejich sourozenci. Ukázalo se přitom, že mezi jejich nejoblíbenější metody patřilo právě lechtání. A jistě nikoliv náhodou se ve středověké Číně coby způsob mučení používalo jemné dráždění citlivých částí těla, které si nešťastník v poutech nemohl poškrábat.
Shutterstock
VědaStartup Vow Food z australského Sydney vyprodukoval jako první na světě maso z buněk vyhynulého mamuta. (ilustrace: Wikimedia Commons, Thomas Quine, CC BY-SA 2.0)
VesmírChcete-li zahlédnout vzdálené galaxie, neobejdete se bez dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 10 cm, lépe však 15 cm, a nad hlavou byste měli mít dostatečně tmavou oblohu. (ilustrační foto: Unsplash, Simon Delalande, CC0)
HistorieSocha Juraje Jánošíka z roku 1919 ve Smetanových sadech v Hořicích v Královéhradeckém kraji. (foto: Wikimedia Commons, Ben Skála, CC BY-SA 3.0)
PřírodaDědeček kakadu
Pátým nejstarším známým ptákem byl nejspíš sameček druhu kakadu inka (Cacatua leadbeateri) jménem Cookie. Vylíhl se 30. června roku 1933 v australské zoologické zahradě Taronga a o rok později byl převezen do právě založené Brookfieldské zoologické zahrady v americkém Chicagu. Když pak 27. srpna roku 2016 zemřel, byl ve věku 83 let nejstarším chovancem této zahrady a posledním zástupcem původního živého inventáře chicagské zoo. Díky známému datu narození je Cookie zaznamenán jako nejstarší papoušek i v Guinessově knize rekordů. Úctu svému bývalému rezidentovi projevila i zoologická zahrada v Chicagu, která v roce 2017 umístila u pavilonů plazů a ptáků pamětní bronzovou sochu Cookieho v životní velikosti.
Kakadu inka je středně velkým zástupcem kakaduovitých papoušků. Nápadným znakem druhu je jeho hřebínek z červeno-oranžově zbarvených pírek, který dokáže napřímit. Obývá vyprahlé australské vnitrozemí. (ilustrační foto: Wikimedia Commons, JJ Harrison, CC BY-SA 4.0)