Nebezpeční dravci pobřežních vod: Hlídkový torpédový člun

07.07.2020 - Jan Čurda

Rychlé a dobře vyzbrojené hlídkové torpédové čluny si vybojovaly skvělou pověst nelítostných lovců ponorek, pobřežních lodí a dalších plavidel, která se za druhé světové války plavila pod japonskou vlajkou v Tichomoří

<p>Torpédové čluny byly postrachem japonských zásobovacích lodí.</p>

Torpédové čluny byly postrachem japonských zásobovacích lodí.


Reklama

Mezi lety 1940 a 1945 vyrobily americké společnosti Elco a Higgins kolem pěti stovek hlídkových torpédových člunů. US Navy pro ně používalo zkratku PT (hlídkový torpédový = patrol torpedo – PT) a po vypuknutí války v Tichomoří je zpočátku nasazovalo především ve skupinách k nočnímu honu na nepřátelské torpédoborce. Dokázaly sice zničit jen pár větších japonských válečných lodí, ale plnily mnohem širší paletu úkolů – od doprovázení vyloďovacích plavidel ke břehu až po evakuaci generála MacArthura prchajícího na jaře 1942 z Filipín.

Obvykle však probíhalo nasazení PT člunů mnohem prozaičtěji: kladly a vylovovaly miny, poskytovaly palebnou podporu vyloďujícím se jednotkám, prováděly záchranné mise a pronásledovaly zásobovací konvoje protivníka v pobřežních vodách. Taktika torpédových člunů byla jednoduchá – s pomocí radaru Raytheon SO (měl dosah 31 km) nalézt nepřátelské plavidlo či plavidla, rychle se k němu přiblížit, zaútočit a poté se opět velmi rychle stáhnout. K rychlým přepadům byly koneckonců lodě konstruovány – kvůli úspoře hmotnosti postrádaly pancéřování – jejich trup byl vyroben z mahagonového dřeva.

Prezidentský člun 

Americké propagandistické plakáty často zachycovaly tyto štíhlé, pouhých 24 m dlouhé, čluny, jak vypouštějí torpéda na velká japonská válečná plavidla. Ve skutečnosti ale jen velmi zřídka při takovém útoku uspěly. Výjimku představoval PT-137, který během bitvy v průlivu Surigao 25. října 1944 zasáhl a poškodil lehký křižník Abukuma. Ten začal zaostávat za svou flotilou a následujícího dne ho dorazily bombardéry Liberator B-24.

Ale bezesporu nejznámější je PT-109, jemuž velel podporučík John F. Kennedy, pozdější 35. prezident Spojených států. V noci z 2. na 3. srpna 1943 se „stodevítka“ plavila v pobřežních vodách ostrova Kolombangara v Šalamounově souostroví, když byla taranována japonským torpédoborcem Amagiri. Po nárazu následovala exploze paliva, při níž dva členové posádky zahynuli a další dva utrpěli těžké popáleniny. Kennedy vyvázl s lehkým zraněním a pomáhal zachránit zraněné spolubojovníky. Člun se nicméně pomalu potápěl a přeživším námořníkům nezbylo než pokusit se doplavat na 4,5 km vzdálený břeh. To se jim podařilo a s pomocí domorodců byli po několika dnech zachráněni.

Nebezpečné palivo

K pohonu pak sloužily tři 12válcové letecké motory Packa rd 1A-2500 o celkovém výkonu 3 400 kW. Ty byly ovšem velmi žíznivé a za hodinu spotřebovaly při cestovní rychlosti 43 km/h asi 760 litrů paliva. Při maximální rychlosti (72 km/h) se spotřeba zvýšila až na závratných 1 900 l/h. Nádrže PT člunu proto pojaly 11 400 litrů 100oktanového leteckého benzinu, což vystačilo přibližně na dvanáct hodin plavby. Při takovém objemu vysoce hořlavého paliva není divu, že posádky byly při útocích velmi opatrné a pokud možno je podnikaly za noční tmy. Lze si snadno představit, co by způsobil jediný japonský výstřel mířený do prostoru nádrží... Aby se kryly před nepřátelskou palbou, mohly vypustit kouřovou clonu. 

Asi největšího nasazení se dočkaly během bitev o Guadalcanal a u Šalamounových ostrovů v letech 1942–1943. Tehdy čtyři eskadry PT člunů vyčkávaly ukryté při březích ostrovů, a jakmile protivníka zachytily radarem, vyrážely ze zálohy do útoku. Torpéda přitom vypouštěly na cíl ze vzdálenosti kolem 900 m. Od poloviny roku 1943 dostávaly místo zastaralých torpéd Mark 8 nová typu Mark 13. Ta byla umístěna po dvojicích na obou bocích lodi po směru plavby ve čtyřech závěsných vypouštěcích mechanismech. K „vypálení“ pak došlo prostým vyklopením do vody, kde ho poháněla plynová turbína. Mark 13 vážil 635 kg, z čehož připadalo 211 kg na výbušnou hlavici tvořenou výbušninou Torpex. 

Hlídkový torpédový člun Elco

  • DÉLKA: 24 m
  • ŠÍŘKA: 6,3 m
  • PONOR: 1,07 m
  • VÝTLAK: 57 t
  • POHON: 3× Packard W-14 M2500
  • CELKOVÝ VÝKON MOTORŮ: 3 400 kW
  • MAX. RYCHLOST: 76 km/h
  • POSÁDKA: 3 důstojníci, 14 mužů

Taran i miny

PT čluny ovšem sloužily také na evropském bojišti – například ve Středomoří či při vylodění v Normandii, kde chránily spojenecké loďstvo před německými protěšky torpédovými S-booty. Během války bylo v boji ztraceno celkem 99 člunů z celkových 531. Nejvíce – 32 člunů – potopily omylem vlastní jednotky. Dalších 27 osádky záměrně potopily samy, aby nepadly do rukou nepřítele.

TIP: Americké námořnictvo testuje autonomní bojové čluny

Osm jich nepřátelská plavidla potopila taranem a stejný počet padl za oběť ostřelování z letadel. Devět jich najelo na minu, šest se stalo obětí pobřežních děl, sedm vyřadila palba z lodních děl a dvě zasáhly sebevražedné kamikaze. Po skončení války byla naprostá většina člunů vyřazena ze služby, rozebrána, spálena či jinak zničena. Dodnes se však dochovaly jen dva čluny: PT-617, který vlastní námořní muzeum ve Fall River v Massachusetts, a PT-658 v Portlandu v Oregonu.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bohové Perun a Dažbog (ruské pojmenování Svarožice) v představě M. Presňjakova z roku 1998.

Zajímavosti
Zajímavosti

Rekonstrukce centrosaura.

Věda

Starship SN-5 během středečního testu.

Vesmír

Vyřazený sherman nedaleko Monte Cassina.

Válka

V nejslavnějším gagu nazvaném Zabte rozhodčího používal Slivers pouze několik rekvizit: bizarní masku chytače připomínají ptačí klec a mohutnou koženou lapačku.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907