Nečekané riziko záchrany druhů: Máme zvířatům pomáhat s migrací?

Ne všechny organismy jsou proti následkům klimatické proměny bezbranné: Novým podmínkám se přizpůsobí změnou chování, přesunem do jiné lokality či tělesnou adaptací – kupříkladu prodlužováním zobáku či uší, které usnadňují odvod přebytečného tepla. Řada živočichů a rostlin však není dostatečně pružná, přičemž někteří si na nové podmínky nezvyknou nebo se do příznivějších oblastí nepřesunou dost rychle. V migraci jim mohou bránit různé překážky, a to nejen ty přirozené jako řeky, pouště či pohoří, ale také umělé v podobě dálnic a městských aglomerací. 

Vinou lidské činnosti zkrátka došlo k tzv. fragmentaci krajiny, která se rozdělila na izolované ostrovy. Mezi nimi pak nevedou žádné spojnice, po nichž by se dalo dostat do bezpečí. 

Velký návrat vlka

Mnoho druhů se tak ocitá v pasti a některým už nedovedeme pomoct. Podle řady vědců se dokonce nacházíme na pokraji dalšího velkého vymírání (viz Pět plus jedna). Ztráta organismů přitom znamená tragédii nejen proto, že je naše planeta zase o kus méně barevná, ale může mít i zásadní vliv na stabilitu ekosystémů – což obratem dopadá také na člověka. Je tedy v našem zájmu snažit se následky vlastního jednání co nejvíc omezit, případně ohrožené tvory chránit.

K důležitým, byť časově i finančně náročným nástrojům ochrany přírody patří tzv. translokace, tedy přesuny zprostředkované člověkem. Popsaný postup dává smysl třeba při návratu druhů do míst, kde se historicky vyskytovaly, ale později z různých důvodů zmizely. Klasický příklad nabízí navrácení neboli reintrodukce vlků do Yellowstonského národního parku, který zmíněné šelmy kdysi obývaly, avšak kvůli nadměrnému lovu z něj ve 20. letech minulého století vymizely. Když se vlci o sedmdesát let později vrátili, začali takřka okamžitě regulovat přemnožené býložravce a pozitivně se podepsali na fungování celého tamního ekosystému.

Navracení druhů do oblastí, kde již v minulosti žily, či přesouvání jedinců do jiných lokalit, aby posílili či geneticky obohatili místní populace nepatří mezi příliš kontroverzní přístupy. Zato o další translokační metodě se to rozhodně říct nedá: Tzv. asistovaná migrace či kolonizace totiž dává vzpomenout na žalostné zkušenosti s rostlinami a živočichy zavlečenými na nová území, kde následně napáchali nesmírné škody. Od reintrodukce se asistovaná migrace liší v tom, že se druhy nevracejí do svých někdejších lokalit, ale vysazují se na vhodných místech, kde nikdy předtím nežily a kam by se vlastními silami nedostaly.

Přesaďte je na sever!

Myšlenka asistované migrace se sice poprvé objevila už v 80. letech minulého století, avšak její zavádění do ochranářské praxe naráží na značný odpor – a nutno dodat, že oprávněně. Dosud se aplikovala pouze v desítkách případů a v naprosté většině se jednalo o kontrolované pokusy malého rozsahu, jež měly zodpovědět základní otázky ohledně efektivity a bezpečnosti. Nejčastěji se takto navíc přesouvaly rostliny.

Coby skutečný nástroj ochrany přírody se asistovaná migrace zatím zkoušela jen párkrát. Příklad skýtá kriticky ohrožený šácholan Manglietia longipedunculata, rostoucí v jižní Číně. Ochranáři keř vysadili zhruba dvě stě kilometrů severně od jeho původní lokace, protože předpokládali, že bude v novém prostředí lépe čelit následkům globálního oteplování. Dlužno dodat, že po pěti letech od zahájení pokusu si dřevina vedla poměrně dobře, i když ne tak jako v domácím prostředí. Další příklad pochází ze severní Anglie a týká se dvou motýlů, okáče bojínkového (Melanargia galathea) a soumračníka metlicového (Thymelicus sylvestris). Vědci je rovněž přesunuli do desítky kilometrů vzdálených oblastí, vybraných na základě teplotních předpovědí – a oběma se tam podle všeho daří.

Méně slunce, více vláhy

O jednom z nejnovějších pokusů na poli asistované migrace nedávno informoval časopis Nature: Experiment se týkal malé, nenápadné, a především kriticky ohrožené želvy krátkokrčky hnědavé (Pseudemydura umbrina), jež se vyskytuje pouze ve dvou chráněných mokřadech na jihozápadě Austrálie. Odhaduje se, že ve volné přírodě žije méně než sedmdesát dospělých jedinců. Vinou rostoucích teplot a ubývajících srážek jejich domácí prostředí vysychá, a pokud mají mít šanci na přežití, budeme jej muset zachránit – pravděpodobně asistovanou migrací.

V roce 2022 vědci pod vedením herpetoložky Nicki Mitchellové z University of Western Australia vybrali 41 mladých želviček odchovaných v zajetí, na krunýř jim nalepili drobné vysílače a vypustili je v národním parku asi 330 kilometrů jižně od jejich „rodiště“. Z dosavadních výsledků vyplývá, že se krátkokrčky v novém domově méně sluní a rostou pomaleji, což může být dáno větším množstvím srážek v oblasti. Zatím se nicméně zdá, že by mohla asistovaná migrace v případě zmíněných želv fungovat, a vzhledem k jejich způsobu života ani nehrozí příliš velké riziko, že by se staly invazním druhem.

Na horách i v nížinách

Dalším kandidátem na asistovanou migraci je vakoplch trpasličí (Burramys parvus), který obývá pouze malou oblast vysoko v Australských Alpách. Drobný vačnatec obvykle přečkává zimu v hibernaci pod sněhem, kvůli oteplování se však bílá pokrývka tenčí a zároveň na horách ubývá hmyzu, jímž by se mohl vakoplch živit. Fosilie přitom naznačují, že jeho předci žili před miliony let v nížinných tropických deštných lesích. Vědci proto v roce 2022 přesunuli čtrnáct vačnatců do oploceného zařízení uzpůsobeného tak, aby imitovalo jejich horský domov: Živočichové se tam následně začali rozmnožovat a vedlo se jim dobře. Počítá se přitom s dalšími translokacemi do vyhrazených útočišť s cílem zjistit, co budou vačnatci konzumovat a jaká případná rizika by se s jejich vypuštěním do volné přírody pojila.

Není pochyb, že zejména s prohlubující se klimatickou změnou bude podobných experimentů přibývat, a pro některé druhy půjde dost možná o jedinou šanci na přežití. Dá se proto předpokládat, že se z asistované migrace časem stane regulérní, přesto nadále kontroverzní a zřejmě jen okrajově využívaný nástroj ochrany přírody. V první řadě je totiž nutné vybírat pouze druhy, u nichž nehrozí, že se na nové adrese začnou invazně šířit – což celkový výběr značně zúží, a především si to vyžádá množství pokusů podobných těm popsaným.

Napravujeme škody?

Díky bohaté historii biologických invazí (viz Ostrov hadů) také víme, že zdaleka ne všechna rizika lze předem odhadnout. Žádný projekt zahrnující asistovanou migraci tudíž nebude možné považovat za stoprocentně bezpečný a vždy bude potřeba pečlivě zvážit veškerá pro a proti. Vedle nebezpečí, že se druh stane invazním, mohou nově příchozí ohrožovat starousedlíky i nemocemi či parazity, proti nimž nebudou mít původní obyvatelé žádnou ochranu.

Pro někoho bude také asistovaná migrace znamenat až příliš velký zásah do běhu přírody. Zde lze nicméně namítnout, že jde spíš jen o napravování, či přinejmenším zmírňování škod napáchaných člověkem. Přesto je zřejmé, že by měla asistovaná migrace představovat až poslední možnost, vyhrazenou pro druhy na samém okraji propasti. Coby lidstvo bychom měli dělat vše pro to, abychom se k ní vůbec nemuseli uchylovat.