Nedokončené líbánky: Heinrich von Kleist s sebou vzal na věčnost i svou milenku

11.10.2021 - Tomáš Syrovátka

Autor dodnes uváděných her žil tak, jak psal. Pro současníky i životopisce tak zůstal romantik Heinrich von Kleist věčnou záhadou

<p><strong>Bernd Heinrich Wilhelm von Kleist</strong> (1777–1811) proslul zejména svými divadelními hrami. Krásná a jemná <strong>Henrieta Vogelová</strong> (1780–1811) během svého dvanáctiletého manželství pohřbila tři ze svých čtyř dětí.</p>

Bernd Heinrich Wilhelm von Kleist (1777–1811) proslul zejména svými divadelními hrami. Krásná a jemná Henrieta Vogelová (1780–1811) během svého dvanáctiletého manželství pohřbila tři ze svých čtyř dětí.


Reklama

Píše se 20. listopad roku 1811. K malebnému jezeru Wannsee, které tehdy ještě namísto Berlína obklopují borovicové lesy, přijíždí podivná dvojice. Snad i racci náhle zneklidní a vzlétnou, když zaslechnou vzrušený lidský hlas.

Líbánky u jezera

Po břehu kráčí nenápadný muž menšího vzrůstu a spolu s ním půvabná, ale pobledle vyhlížející žena. Drží se za ruce, přesto nevypadají zcela důvěrně jako milenci. I náhodný pozorovatel by hned zbystřil. Obestírá je jakési tajemství. 

Než zaklepou na dveře hostince, rozhlédnou se. Nikde nikdo, jejich příjezd zůstal utajen. Na obou dosud mladistvých tvářích konečně prokmitne úsměv. Přesně takhle si to představovali. Podzimní slunce už ale slábne, a i když jezero vybízí k procházkám, člověk po chvíli prochladne. Žena tiše zakašle, její průvodce starostlivě otevře těžké dveře a oba zmizí v příjemně vytopeném lokále.

Hostinský se raději na nic neptá. Jistě to není první dvojice na záletech, která tu přespí. A host je host. Jakési nevyslovené podezření však zůstane viset ve vzduchu. Tyhle dva spojuje ještě cosi jiného než tajná láska... Snad z toho nevzejde skandál!

Dobrá rodina

Přenesme se však o pár let zpátky a dopřejme naší dvojici chvíli vytouženého soukromí. Muž, který právě zmizel za dveřmi svého pokoje, také na chvíli rád zapomene na složitý život plný zvratů a nezdarů. Ačkoli teprve nedávno dosáhl Kristových let, jeho eskapády by vydaly na několik lidských osudů. 

Heinrich von Kleist se narodil do pruské rodiny se slavnou generálskou tradicí. Předem narýsovaný život pokračovatele vojenského řemesla však jeho komplikovaná a neposedná povaha odmítla. Od té doby tápe a hledá pravý cíl. O co víc se pro něco nadchne, o to větší pád do propasti plné zklamání a depresí ho čeká.

Když se zapálí pro vědu, není to kvůli vidině akademické kariéry. Kleist chce rozumět světu a rozluštit jeho tajemství, poznat pravdu. V tu už ale současné myšlení nevěří. Že naše poznání bude vždy neúplné a částečné? Kleist nad knihami propadne apatii. Zdá se mu, že všechnu svou pílu a houževnatost utratil zbytečně. 

Léta studia kvůli vzdělání, které je pochybné? Mám se po nocích učit něčemu, co bude brzy vyvráceno a překonáno? S mravenčím údělem lidského rozumu se snílek Kleist nevyrovná a na univerzitní vzdělání rezignuje. 

Touží po něčem věčném a dokonalém, jinak pro něj život ztrácí cenu. Zachrání ho literatura. Odteď má novou životní metu. Stane se velkým spisovatelem – jako Shakespeare. Záhy pozná, že na uživení to není, ale příbuzní vždycky nějak pomůžou. Zvlášť když je Heinrich přesvědčivý a má veliké plány. Vojákem sice být nechce, ale touha dobýt si čest a slávu mu nechybí!

Změny směru

Kleistův život připomíná všechno možné, jenom ne přímou cestu. Nejde odněkud někam. Snad největší fantasta v dějinách literatury se po každé nové srážce s realitou obrátí na novou víru. Skoro jako kulečníková koule, která neustále mění směr.

Navštíví vysněnou Paříž, odjede však předčasně. Život ve velkoměstě v něm vyvolává pocity odlidštění, jaké spisovatelé a filozofové popíší až ve 20. století. Příliš křehká duše, nebo vizionářský génius?

Pod vlivem módního francouzského filozofa Rousseaua se nadchne pro ideál přirozeného života v souladu s přírodou. Zakoupí statek ve Švýcarsku s úmyslem věnovat se sedlačení. Svým ztřeštěným nápadem však nijak nedojme zoufalou snoubenku a následuje rozchod. Z farmaření stejně nic není. Kleist místo fyzické práce sedí a píše. Nevydařená hra ovšem skončí v ohni a Kleist v depresi. Jeho zhroucení se opakují a jejich příčina se neobjasní. Labilita? Tajená pohlavní choroba? Nebo jsou to jen scény věčně nedospělého děcka, které chce vzbudit lítost a přivolat příbuzné, jež mu pomůžou odrazit se znovu ode dna?

Zneuznaný

Za života se Kleist úspěchu prakticky nedočká. Hry mu z divadel buď vrátí zpátky, nebo se na repertoáru neudrží. Když už je někde hrají, Kleist většinou nemá příležitost představení navštívit. Žije s neustálým pocitem křivdy. Uráží se a posílá šéfům divadel dopisy plné jízlivosti a ostrých výpadů. Stává se stále podezíravějším. Nebo snad lze uvěřit tomu, že by Goethe ve svém výmarském divadle Kleistovu veselohru Rozbitý džbán schválně pokazil? Kdo byl Kleist, aby stál Goethovi za takovou intriku? Proč ničit někoho, kdo vůbec nic neznamená?

Ideály nakonec vezme čas a Kleist ve finanční nouzi popírá sám sebe. Kde zůstala předsevzetí, že nikdy nebude psát pro peníze? Místo toho založí v Berlíně deník, jaký bychom dnes bez váhání označili za prach­sprostý bulvár. Úplatky pro informátora z řad policie zajišťují Kleistovi neustálý přísun novinek o spáchaných zločinech. A noviny jdou na rozdíl od Kleistových uměleckých pokusů na dračku. Když zdroj vyschne, Kleistův podnik zkrachuje. Nakonec je na tom ztroskotaný literát tak špatně, že prosí o svolení vrátit se zpět do nenáviděné uniformy. Marně. Teď už nenajde pochopení ani u své rodiny. A přece se objeví někdo, v kom uštvaný a zneuznaný Kleist probudí opravdový cit a porozumění. Vdaná Henrieta Vogelová.

Dva výstřely

Vraťme se k Wannsee. Úředník Vogel mezitím ve svém měšťanském bytě marně hledá manželku a matku svých dětí. Něco tušil už předtím. Henrie­tu bůh ví proč pobláznil ten fantazírující snílek. Citlivé nepraktické duše to k sobě okamžitě táhlo. S manželem si nešťastná paní Vogelová nikdy tak nepopovídala o literatuře, nikdy od svého chotě nedostala dopis plný takové vášně a oddanosti. Její srdce vzplálo tak, jak to dosud nepoznala. Dosáhla už třicítky a měla by být rozumná. To však právě nechtěla. Toužila alespoň chvíli doopravdy naplno žít. O tři roky starší básník, kterého sotva znala, ji přiměl k dobrodružství, které by se hodilo spíš pro náctileté děvče. Ale stalo se. 

Jak mohla utéct od rodiny? Nedbat na ostudu, kterou tím způsobí? Odjela s tím nevzrostlým blouznivcem s těkavýma nestálýma očima. Teď už to ví i její muž. Zuří a představuje si dvojici uprchlých spiklenců, jak kráčí ruku v ruce proti slunci… Mezitím na břehu jezera Wannsee třesknou dva výstřely. Prvním Kleist zasáhne Henrietino srdce, poté si vsune hlaveň pistole do úst. Racci se opět rozlétnou.

V hospodě vůbec nic nechápou. Podezření, které měli včera, bylo to tam. Oba hosté působili až nerozumně šťastně. Klid a povznesená nálada z nich doslova vyzařovaly. Dobře pojedli a povídali si. Psali dopisy, překypovali energií, jako by měli spoustu plánů a zařizování před sebou. Teprve teď to všem došlo – byly to dopisy na rozloučenou. Puntičkář Kleist nejen že neodešel beze slova, ale dbal na to, aby urovnal všechny své věci a závazky. Pojal vlastní smrt jako praktický úkon každodenního života. Jako běžnou formální agendu. A přece v tom muselo být něco romantického, výstřely přece onoho 21. listopadu padly dva.

Očima psychologa

Pokusme se sestavit alespoň náčrt psychologického portrétu obou mrtvých. Doposud zcela spořádaná měšťanská panička se rozhodla sdílet osud s mužem, kterého démoni provázeli celý život. Henrieta nebyla první, komu nabízel společnou sebevraždu. Tímto děsivým nápadem již poctil ty, které pokládal za své nejlepší přátele. Kleist, který nenašel skutečně blízkého člověka v životě, toužil dojít citového naplnění alespoň ve svém posledním okamžiku na zemi. Byla v tom ale také velká míra sobectví. Bál se udělat poslední krok sám a neváhal do propasti strhnout i ty, kteří mu měli být nejdražší.

Intelektuálové Kleistovy doby vyznávali často panteismus, to znamená, že představa Boha jim splývala s všeobjímající přírodou. Bůh byl ve všem, ve stromech, v trávě, ve vlnách jezera. Smrt neznamenala konec, život se pouze vlil do těch nekonečných vod, které představují koloběh přírody. Zemřít u jezera znamenalo stát se součástí něčeho nekonečného a krásného. Navíc ruku v ruce s nejbližším člověkem.

Tak nějak to museli vnímat, když si vyšli na podzimní procházku u jezera. Pro Henrietu to byla nejromantičtější smrt, jakou si mohla přát. Před časem totiž nedopatřením zaslechla lékaře, který rodině oznámil její nevyléčitelnou diagnózu. 

A přece se medicína v něčem mýlila – nejkrásnější chvíle na ni teprve čekaly. Dopisy, které po sobě ti dva zanechali, dodnes svědčí o upřímném a hlubokém vzplanutí, krátkém, ale vzájemně opětovaném štěstí. Díky Henrietě tak nakonec Kleistův neurovnaný život nevypráví příběh šílenství, ale dojemné lásky.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907