Nejstarší záznamy o vampýrech: Psali o nich už kronikáři z časů Karla IV.

V dnešní době je pro nás skon člověka něčím dramatickým, tragickým a vzdáleným, co běžný život obvykle neprovází. Staří lidé umírají v nemocnicích a hospicech vyděleni z „normální“ společnosti, a tak se se smrtí obvykle nesetkáme dříve, než se nás začně bezprostředně týkat. U našich předků tomu bylo jinak. Smrt byla všudypřítomná a každý banální úraz či nemoc mohly být jednosměrnou jízdenkou na onen svět. Nebezpečný byl dokonce i spánek, protože vždy hrozilo, že se spáč už neprobudí. Maminky houpající své děti si tudíž musely dát velký pozor, aby u ukolébavky dodržely správnou formu. Snadno by se totiž mohlo stát, že by děťátko ukonejšily ne ke spánku, ale rovnou k věčnému odpočinku. Právě proto se dětem zpívaly ukolébavky a ne jakékoli písně a také proto se u těchto písní nesmělo improvizovat. 

Jak uctít mrtvého?

Stejně jako smrt byli všudypřítomní i mrtví, a tudíž bylo nutné jim všemožně vycházet vstříc. Podle církevních regulí existují tři způsoby, jak jim ulevit, a totiž modlitby, slavení eucharistie a almužny vybírané v jejich prospěch. Na základě této triády bychom snadno mohli dojít k závěru, že církev u nebožtíka zajímala jen nehmotná duše. To však není pravda.

Konečně s péčí o mrtvé se setkáváme již v pravěku a minimálně od dob starověku existovala obava, že se mohou vrátit a trápit živé. Křesťanství na antickou tradici v mnohém navázalo, ale zavedlo jasná pravidla. Novými hrdiny se tak stali světci, objektem úcty měly být pouze jejich hroby a vezdejší a nebeský svět spolu měly komunikovat skrze jejich přímluvu. Tím také definitivně padla hranice mezi sférami živých a mrtvých.

Téma ještě přiživily velké epidemie ve 14. století, v jejichž průběhu se jedineční a milovaní zesnulí doslova ztratili v záplavě jiných těl. Svět mrtvých náhle převládl a do umění se dostali tančící kostlivci a obrazy tlení a zmaru.

Nejznámějším dokladem je příběh Tři živí a tři mrtví, který vypráví o krásných a rozmařilých mladících, kteří si vyjeli na lov kance. Cestu jim však nezkřížilo štětinaté zvíře, ale tři tlející těla, ve kterých s hrůzou poznali sami sebe. Ostatky jim řekly:

„A stejnými, běda, budou vaše těla
vizte se, soustem pro červy
nahá a mrtvá, smradlavá a shnilá
co jsme, budete i vy.“

Jinoši tak pochopili, že musí zanechat prázdných radovánek a opustit zahálku a hřích. Ve Francii je zase na hrobce kardinála Jeana de la Grange optimistický nápis: „Brzo budeš to co já, odporná mrtvola, pastva červů.“

Vampýři a revenanti

Existovala však těla, která rozkladu vzdorovala a i po smrti se vracela, aby trápila živé. To jsou případy takzvaných vampýrů. Často to byly oběti nějakého násilného činu či předčasné smrti, jako třeba padlí vojáci, sebevrazi, nepokřtěné děti a tak dále. Zatímco my se bojíme především dlouhého umírání a bolesti, středověk děsila především náhlá a rychlá smrt, na kterou se nešťastník nemohl připravit. Takové úmrtí v sobě totiž neslo riziko, že věřící zemřel zatížen hříchem, což znamenalo cestu do pekla.

Neklidní mrtví měli poměrně složitou typologii od revenantů (z latinského znovu jdu), kteří na živých často žádali přímluvu (mši, almužnu či modlitbu), až po hromadně vraždící upíry. Všichni nemrtví však měli společné to, že jejich těla ani po smrti nepodléhala rozkladu. Mrtvá pleť byla i po otevření hrobu svěží a růžová a z místa věčného odpočinku nevstával nějaký pomstychtivý duch, ale celá tělesná schránka.

Krvesajové v pramenech

I když útoky podobných bytostí nejsou v našich pramenech úplně časté, přesto bychom jich několik našli. Pro 16. století je zaznamenáno několik případů ze Slezska a jeden z okolí Turnova, v 17. století se jich pár událo na Moravě a ve Slezsku a na bohumínském panství se jeden datuje dokonce do 19. století.

TIP: Upíři v Čechách: Také v české kotlině řádily v minulosti krvelačné stvůry

Nejstarší doklad však přináší Neplachova kronika a jedná se o podrobně popsané kauzy až z hlubokého 14. století. K roku 1336 se zde dočteme: „(...) ve vsi řečené Blov zemřel jakýsi pastýř jménem Myslata. Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil. A když ho probodli kůlem, řekl: ‚Velice mi uškodili, neboť mi dali hůl, abych se bránil přes psy‘: a když ho vykopávali, protože musel být spálen, nadmul se jako býk a hrozně řval. A když ho pokládali na oheň, kdosi popadl hůl, bodl do něho a hned se vyřinula krev jako z hrnce. Nadto, když už byl vykopán a položen na vůz, spojil nohy k sobě, jako by byl živý. Když byl spálen, všechno zlo se uklidnilo.“

Další případ následuje o pouhých osm let později a to roku 1344: „Jakási žena v Levíně zemřela a byla pohřbena. Po pohřbu však vstala, zardousila mnoho lidí a nad každým z nich tančila. A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako z živého tvora. Také pozřela více než polovinu vlastního závoje, a když jí byl vytržen, byl celý zkrvavělý. Když měla být spálena, nemohlo se dřevo jinak rozhořet než od tašek z kostela, podle poučení nějakých stařen. Ačkoli byla probodnuta, stále ještě vstávala, ale jakmile byla spálena, tu všechno trápení ustalo.“

O slovo se hlásí věda

I když jsou oba případy popsány poměrně podrobně, neobsahují dostatek detailů na to, aby nás opravňovaly k nějakým jednoznačným závěrům. Přesto však vidíme celou řadu společných rysů. Především obě těla po době strávené v hrobě působila čerstvě a svěže. Postupný rozklad mohla zpomalit celá řada faktorů, jako například těžká půda, věk zesnulého nebo nízká tělesná hmotnost nebožtíka. Navíc se v zimě tělo rozkládá pomaleji a při pohřbení v zimních měsících je vzhled mrtvoly i po celé čtvrtině roku poměrně svěží. Na krytých místech je kůže dokonce zdravě růžová. To by, v kombinaci se zjitřenou obrazotvorností a jistě pohnutou náladou v průběhu exhumace domnělého vampýra, mohlo mnohé vysvětlit.

TIP: Hrůza v temném středověku: Čeho se naši předkové báli?

Další možný důvod je pak ještě konkrétnější a je jím sněť plynatá. Jedná se o prudce probíhající infekci měkkých tkání vyvolanou takzvanými histotoxickými druhy klostridií. Ty se vyskytují ve střevním traktu člověka i zvířat a dokonce i v půdě. Jejich spóry jsou vysoce odolné vůči zevním vlivům a vydrží i desítky let. Banálně řečeno tělo zůstává působením těchto toxinů zdánlivě čerstvé a jeho obsah se postupně mění na kapalinu a metan. Po vyjmutí z hrobu a probodení pak snadno vznikne dojem, že krvácí, a může dokonce dojít ke slyšitelnému zvuku. To by pak snadno mohlo vysvětlit oba případy, stejně jako pohyb těla.