Německé zlo na východě: Válečné zločiny a činnost Einsatzgruppen
Němci během druhé světové války spáchali na východě i jinde mnoho nestvůrných zločinů. Mnoho mrtvých měli na svědomí vojáci Wehrmachtu, gestapáci či SS, ale skutečné potoky krve zůstávaly hlavně za příslušníky Einsatzgruppen.
Pojem Einsatzgruppe (operační skupina) se poprvé objevil po obsazení československého pohraničí Wehrmachtem, kde tyto útvary zatkly několik tisíc lidí, pomáhaly s vyháněním českého obyvatelstva a také převzaly část agendy stažených čs. bezpečnostních sil. Po obsazení druhé republiky pak hned několik těchto jednotek pomáhalo zadržet asi 10 000 osob. Tato předehra však byla jen slabým odvarem toho, co Einsatzgruppen neboli útvary určené k vyhledávání a likvidaci nepřátel na obsazených územích čekalo po vypuknutí války.
V boji je vše dovoleno
Již na jaře 1939, tedy půl roku před zahájením agrese proti Polsku, naplánovali nacisté velkou očistnou akci, kterou nazvali operace Tannenberg. V jejím rámci identifikovali na 61 000 pro ně nebezpečných polských občanů, kteří měli být po vypuknutí války zatčeni nebo rovnou zlikvidováni. Za bojovými útvary Wehrmachtu a SS měly postupovat speciálně vytvořené Einsatzgruppen a tyto lidi cíleně vyhledávat. Iniciativě se meze nekladly a rozkaz zněl jednoznačně: „V boji s polským hnutím odporu je dovoleno vše.“
Jednotky se skládaly především z vybraných členů Waffen-SS, gestapa, Sicherheitsdienstu, kriminální policie a dalších ozbrojených a policejních složek třetí říše. Při své činnosti měly operační skupiny spolupracovat s postupujícími vojsky a oficiálně podléhaly Vrchnímu velení pozemních sil (OKH). Důležitou roli při identifikaci podezřelých osob měli sehrát spolupracovníci z řad německé menšiny v Polsku.
Hrůzný plán vyšel. Jen v září a říjnu 1939 zmasakrovali příslušníci Einsatzgruppen více než 20 000 civilistů a válečných zajatců, do počátku roku 1940 se pak toto číslo vyšplhalo až k 80 000. Další desetitisíce lidí skončily v nacistických vězeních nebo byly odvlečeny do koncentračních táborů. V hledáčku operačních skupin se ocitli nejen Židé a zástupci polské inteligence, ale také katoličtí kněží, důstojníci, komunisté a sociální demokraté.
Masakry na východě
Zcela klíčový význam měly Einsatzgruppen sehrát během tažení do Sovětského svazu. Protože ideologická válka vyžadovala zvláštní přístup, obdržel ještě před začátkem kampaně říšský vůdce SS Heinrich Himmler zvláštní pravomoci. Pro účely tažení vznikly čtyři „Einsatzgruppen der Sicherheitspolizei und des SD“ označené písmeny A až D, jež se členily dále na menší útvary (Einsatzkommandos, Sonderkommandos) o celkové síle 3 000 mužů. Ty měly – podobně jako v předchozích taženích – postupovat za bojovými útvary a vypořádávat se s všemožnými „nepřáteli říše“.
Kromě osob, jež měly putovat do lágrů, označil šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu RSHA Reinhard Heydrich přímo skupiny lidí, které čekala poprava bez jakýchkoliv dalších okolků. Šlo zejména o funkcionáře kominterny, členy komunistické strany na vyšších pozicích, politické komisaře Rudé armády, židovské členy komunistické strany a Židy ve veřejných funkcích a pak takzvané radikální elementy (partyzáni, sabotéři a tak podobně).
Milion či dva?
Od samého počátku bojů na východě se Einsatzgruppen podílely na těch nejodpornějších zločinech. SS-Brigadeführer Franz Walter Stahlecker, velitel Einsatzgruppe A, například do Berlína hlásil, že to byli právě jeho muži, kteří iniciovali protižidovské pogromy na Litvě. Dle jeho zpráv pak samotná skupina od července do listopadu 1941 zmasakrovala necelých 140 000 lidí, hlavně Židů a komunistů, ale také 653 mentálně postižených a pět Cikánů.
Jeho kolegové ze skupiny C pod vedením SS-Gruppenführera Otto Rasche měly zase podíl na masových popravách v Babím Jaru u Kyjeva, kde ve dnech 29.–30. září 1941 přišlo o život 33 771 lidí. Ve většině případů se Němci mohli opřít o kolaboranty z řad ukrajinských, běloruských nebo pobaltských nacionalistů. To všechno byl ale pouze začátek, počty mrtvých dosahovaly astronomických výšek i v následujícím roce.
Již na konci roku 1941 se u řady příslušníků Einsatzgruppen začal projevovat pokles morálky a psychické problémy jako důsledek masového vraždění. Mnozí se uchylovali k alkoholu a mimo jiné i v důsledku této skutečnosti získaly operační skupiny speciální pomoc v podobě „Gaswagens“ – plynových automobilů, které měly masově vraždit bez toho, aby vojáci utrpěli psychickou újmu při přímém kontaktu s oběťmi. Po roce 1943 činnost těchto útvarů významně poklesla. V následujícím roce však o sobě daly ještě jednou vědět na Slovensku, kde po potlačení tamního povstání pomáhala Einsatzgruppe H v honu na partyzány a vraždách podezřelých civilistů.
Kolik obětí si činnost Einsatzgruppen celkem vyžádala, není dodnes známo, minimální odhad uvádí zhruba milion, podle některých historiků však může jít i o více než dvojnásobek. I navzdory tomu však v prvních poválečných měsících nepatřily zrůdnosti páchané těmito útvary k hlavním tématům a nebýt dvou důležitých momentů, zločiny Einsatzgruppen by se možná nedostaly ani před soud.
