Nemocnice pro divoká zvířata: Jak fungují záchranné stanice

Vaše záchranná stanice byla založena již před 32 lety. Jaké byly impulzy pro její vznik?

Ve druhé polovině 70. let minulého století jsme se v rámci pracoviště státní památkové péče a ochrany přírody Vlastivědného muzea v Novém Jičíně zabývali intenzivně ochranou dravců a sov, a v návaznosti  na provozování sokolnických aktivit jsme chovali dravé ptáky. Lidé nám začali nosit nalezená mláďata a poraněná zvířata, která našli v přírodě. Počet přinesených živočichů postupně tak rostl, že formou dobrovolné práce už to prostě nešlo zvládat. Tím se zrodila myšlenka záchranné stanice. Tehdy jsme byli zaměřeni především na dravce a sovy, kteří byli nejohroženější skupinou, s níž jsme v rámci této práce přicházeli do styku. Teprve postupně jsme se začali zabývat i ostatními druhy zvířat a někdy od konce 80. let jsme začali přijímat prakticky všechny druhy volně žijících živočichů.

Fungovalo tehdy hodně takových stanic, třeba i v rámci Evropy?

Pokud vím, tak ve střední Evropě jsme byli prvním zařízením svého druhu.

Postupně jste se začali hodně věnovat i osvětové činnosti, že?

Ano, poté, co jsme záchrannou stanici převzali od státu pod nevládní ekologickou organizaci, základní organizaci Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně, jsme se začali věnovat i oblasti ekologické výchovy. Dnes tahle část, zahrnující především výukové programy pro školy a dále participaci na záchranných programech kriticky a silně ohrožených druhů, ale i jiné ochranářské práce v terénu, tvoří zhruba polovinu naší činnosti.

Říkal jste, že dravci byli dříve nejohroženější skupinou živočichů. To už dnes neplatí?

Všichni predátoři jsou stále ohrožení, ale před třiceti lety byla situace opravdu kritická zejména kvůli používání DDT v zemědělství v předchozích desetiletích.

Aktuální údaj říká, že vaší stanicí prošlo už přes 12 000 zvířat. Jaké druhy jsou to nejčastěji?

Desítka nejčastěji přijímaných druhů tvoří asi dvě třetiny všech příjmů. Jsou to poštolka obecná, ježek západní, rorýs obecný, káně lesní, puštík obecný, kalous ušatý, labuť velká, čáp bílý, kos černý a krahujec obecný. Je to pochopitelně odraz populace. Zvířata, která jsou v naší přírodě nejčastěji zastoupena, se i nejvíc dostávají k nám.

Uvádíte, že k ošetření byla za těch bezmála třicet let přijata zvířata více než 200 různých druhů. To znamená, že někdy se vám dostanou do rukou i poměrně neobvyklí zástupci naší fauny...

Doposud platilo, že každý rok se přinejmenším jednou potkáme s nějakou raritou. Letos jsme například poprvé v historii přijali slepičku tetřeva hlušce a také jeřábka lesního. Měli jsme tady několik vyder říčních, které se pomalu vracejí do volné přírody, v 90. letech jsme přijali i rysí koťata, jejichž matka byla upytlačena. Každá taková mimořádná záležitost je i oživení naší práce, protože jinak se nám tady objevují opravdu víceméně stejné druhy.

Do přírody se vám podaří vrátit něco přes polovinu přijatých zvířat. Jaké zejména problémy, které brání návratu do přírody, a zřejmě i způsobují smrt, jsou u té druhé poloviny?

Daří se nám velmi dobře navracet do přírody mláďata ptáků. Za celá ta léta máme osvědčenou metodiku, která zahrnuje i adoptivní rodiče. Dá se říct, že mláďata z naší stanice tak přicházejí do přírody často lépe připravena než z přirozeného odchovu. U savců už to bývá většinou problém. Tam je často neřešitelná i zlomenina. A případy, které jsou už beznadějné, zahrnují popálení elektrickým proudem, traumatická zranění po střetu s automobily a další věci, jako třeba postřelení nebo otravy.

Zvířata se k vám zpravidla dostávají tak, že je někdo ve volné přírodě najde a usoudí, že potřebují pomoc. Kdo především zvířata nachází?

Jsou to v prvé řadě děti a pak senioři. Množství zvířat se ale najde v areálech firem. Minimálně z nějakých třiceti procent nám je lidé i vozí a jejich ochota je často opravdu mimořádná.

Někdy ale ochota pomoci asi převáží nad racionálním úsudkem a k vám se pak dostávají zvířata, která pomoc nepotřebují. Jak by měli lidé postupovat, aby vám nebo jiným stanicím nepřiváželi například mláďata, jimž se jen na chvíli vzdálili rodiče?

Je potřeba vědět několik základních věcí. Lidé nám třeba už v lednu nosí malé zajíčky. Zaječice je ale přitom naprosto přirozeně nechává přes den samotné a až v noci je přichází kojit. Malí zajíčci schoulení někde u keře prostě nejsou bezprizorní. Obdobně se stává, že vyplašená srna často odběhne od mláděte, aby k němu nepřitahovala pozornost, ale když lidé odejdou, zase se k němu vrátí. Malé sovy, ještě neschopné letu, často pochodují v okolí hnízda, což je jejich přirozené chování, ale lidi je sbírají jako hřiby … Jestliže lidé nějaké mládě uvidí, měli by to konzultovat s někým alespoň trochu znalým, v nejlepším případě zavolat na některou ze záchranných stanic a celou věc probrat po telefonu.

V případě, že vám lidé donesou třeba mláďata zajíců, je šance je odchovat?

Udržet je při životě je opravdu problém. Je s nimi strašně moc práce a šance přežití je tak padesát na padesát. Existují sice náhražky zaječího mléka, ale ne každé mládě se s nimi dokáže srovnat.

Platí u mláďat obecně, že by se jich lidé ve volné přírodě neměli dotýkat, nebo jsou z tohoto pravidla nějaké výjimky?

Záleží na tom, kde je lidé najdou. Pokud je to jen v trochu přirozeném prostředí, tak by se jich určitě dotýkat neměli. Například teď jsme ale měli zaječí nalezence na dětském pískovišti v Ostravě a tyto situace se množí. V každém případě by nám lidé v podobných případech měli předem zavolat.

Podle velikosti vašeho zařízení mám pocit, že na nějaký masový odchov ani nejste disponovaní...

Naším cílem je skutečně návrat do přírody a mnoho výjezdů řešíme přímo v terénu například přesunem do vhodnějších míst. Naše práce se neskládá jen z toho, že bychom hromadně sváželi zvířata do stanice a tady se o ně starali. Nemůžeme fungovat jako útulek, na to nejsme kapacitně, finančně ani personálně vybaveni. A dle mého soudu to ani nemá význam.

Jak velké šance na úspěšný život ve volné přírodě mají jedinci, které po ošetření nebo odchovu znovu vypustíte?

Velmi vysokou. To máme ověřeno i prostřednictvím jejich monitoringu po vypuštění, a to jak pomocí tradičního kroužkování, tak moderních metod s miniaturizovanými vysílačkami. Mají stejnou šanci jako ta zvířata, která naši pomoc nikdy nepotřebovala. To je dáno samozřejmě i zkušenostmi. Našima rukama prošly už tisícovky zvířat a v této oblasti nemá nikdo takovou zkušenost jako my.

Lidé většinou nepoznají jednotlivé druhy a předpokládám, že nejsou mnohdy schopni rozpoznat zdravé jedince od zraněných. Můžete jmenovat jednoznačné znaky zraněného zvířete?

Zranění ptáci nemohou létat, drží končetiny v nepřirozené pozici, nebo mají viditelné povrchové krvácející zranění. Při popálení proudem může již chybět část křídla, někdy tkáň už viditelně odumírá. U savců je to podobné – drží končetiny v nepřirozené pozici, mají viditelné povrchové krvácející zranění. Všechny případy nejsme schopni řešit okamžitě, ale určitě nejpozději do 24 hodin.

Jsou při odchytu některá zvířata i nebezpečná?

Pro neznalé jsou někdy potenciálním ohrožením zcela neočekávaní živočichové. Zejména vodní ptáci, bukači a volavky, útočí na oko a mohou člověka velmi vážně poranit. Jako ve všech předchozích případech platí, že je nejlepší zavolat nám nebo některé jiné záchranné stanici.

Kolik vlastně existuje v Česku záchranných stanic?

Od roku 1997 u nás funguje takzvaná Národní síť záchranných stanic, do níž je zapojeno celkem 26 subjektů rozprostřených po celé České republice. Některé jsou větší a zavedené, v jiných stojí provoz třeba jen na dvou lidech. Každopádně každý rok projde sítí více než 12 000 zvířat ročně.

Kdo je Petr Orel