Velrybí pumpa: Přírodní recyklace, která živí plankton i naději na záchranu moří
Třicet let výzkumu věnoval biolog Joe Roman na první pohled odpudivému tématu, a sice velrybím výkalům. Přes nevábný odér mají totiž podle vědce obrovskou hodnotu a mohou nám nabídnout podrobný přehled o stavu oceánu.
Poprvé se Joe Roman s velrybími výkaly setkal téměř před třiceti lety v kanadském zálivu Fundy, kde se účastnil výzkumného projektu zaměřeného na velryby černé. Vzpomíná na obrovské množství trusu páchnoucího po síře, který plaval na hladině a vypadal jako hromada červených cihel. Velrybí exkrementy jsou podle badatele natolik agresivní, že pokud se dostanou do kontaktu s oblečením, nezbývá než jej vyhodit.
Od té doby se však biolog naučil, že nám trus zmíněných kytovců může poskytnout cenné informace nejen o jejich stravě: Analýzou výkalů lze rovněž odhalit úroveň stresu zvířete i stav jeho střevního mikrobiomu – a dokonce zjistit množství rtuti v oceánech či míru jejich znečištění, ať už nás zajímají paraziti, nebo mikroplasty.
Velrybí pumpa
Trus velryb hraje podle Romana důležitou roli v podpoře biologické rozmanitosti moří. Kytovci se totiž v hloubce krmí krilem neboli malými mořskými korýši, načež ovšem vyměšují u hladiny. Tudíž vynášejí na povrch důležité živiny jako dusík, fosfor a železo, kterými pak doslova pohnojí fytoplankton a mimo jiné tak přispívají k fungování oceánského ekosystému.
Koncept „velrybí pumpy“, jak Roman celý proces nazval, znamená zásadní argument proti lovení velryb. Mezi odůvodnění jejich lovu v Japonsku, Norsku či na Islandu totiž patří, že pojídají ryby a ohrožují tím rybolov. Objev principu zmíněné pumpy však ukazuje na větší složitost systému, kdy může velrybí trus naopak napomáhat zdravějším populacím ryb a pozitivně tím ovlivňovat rozmanitost podvodního života, potažmo i samotné mořské hospodářství. Roman se proto domnívá, že pokud dokážeme stavy velryb navýšit a využít „živnou cestu“ jejich výměšků, můžeme významně podpořit biodiverzitu oceánů.
