Nestárnoucí protiletadlový kanon Bofors: Strašák pilotů Luftwaffe (1)

Při vyslovení slova Bofors se většině lidí vybaví charakteristické tvary protiletadlového děla ráže 40 mm. Tato zbraň je v modernizovaných variantách stále součástí výzbroje několika armád, zdaleka největší slávu si však získala na bojištích druhé světové války

21.11.2017 - Jan Škarka



Když v polovině třicátých let minulého století švédské námořnictvo zadalo firmě AB Bofors vývoj lehkého kanónu určeného k protiletadlové obraně plavidel, nikdo netušil, že se začíná psát historie nejlepšího protiletadlového děla střední ráže následujících desetiletí. Zrod nového kanónu však nebyl jednoduchou záležitostí. Automatickou funkci u děl střední ráže dosud nikdo prakticky neověřil, ale konstruktéři švédské zbrojovky odvedli vynikající práci. Po řadě pokusů a zkoušek společnost Bofors předvedla v roce 1931 prototyp a další dva roky probíhal náročný program zkoušek. Řešilo se provedení lafety pro pozemní variantu děla a upravovaly se drobné nedostatky, které se projevily při střeleckých a jízdních zkouškách. 

V mnoha armádách

V roce 1933 byl proces testování a střeleb úspěšně ukončen zařazením zbraně do arzenálu švédského námořnictva pod názvem 40mm automatický kanón M 32. Pro zahraniční zákazníky byla zbraň nabízena pod označením Bofors 40 mm L/60. Protože se jednalo o bezkonkurenčně nejlepší protiletadlový kanón světa, výrobce ho v předtuše velkého exportního úspěchu velmi aktivně nabízel. První objednávka přišla od holandského námořnictva, které si v roce 1934 pořídilo pět dvouhlavňových stanovišť pro křižník De Ruyter.

V roce 1935 následovala objednávka belgické armády a ve stejném roce si automatické kanóny Bofors objednalo také Finsko a Norsko, kde se později rozeběhla i jejich licenční výroba. V tomto roce první zbraně v pozemní variantě zařadila do své výzbroje i domácí švédská armáda. Dalším zájemcem se stalo Polsko, které se snažilo kvůli vzrůstající hrozbě ze strany nacistického Německa i Sovětského svazu modernizovat a posílit své protiletadlové dělostřelectvo. Poláci proto rovnou zakoupili licenci na výrobu. 

Do Československa?

Právě polská armáda, která měla ve své výzbroji více než 300 kusů 40mm boforsů, použila tuto zbraň jako první i v boji. Především na vrub kanónů vz. 36, jak byla v Polsku děla označena, připadá nejvíce sestřelených německých a později i sovětských letadel. Není bez zajímavosti, že 40mm kanóny Bofors měly v roce 1938 posílit i výzbroj československé armády. Když se nezdařil vývoj automatické protiletadlové zbraně ve Škodovce, obrátilo se ministerstvo národní obrany na Polsko s žádostí o prodej kanónů z licenční výroby probíhající ve zbrojovce ve Starachovicích.

Poláci ale odmítli, a tak čs. vojenská správa začala jednat přímo se zbrojovkou Bofors. V létě 1938 Československo objednalo osm děl spolu s právy na licenční výrobu, která měla probíhat ve Škodovce. Po Mnichovu ale došlo ke stornování celého kontraktu, a proto se naši dělostřelci se 40mm kanóny setkali až v roce 1942. Bezesporu nejslavnější kapitolou v historii zbraně se stala její služba v řadách britské armády, letectva a námořnictva. V roce 1937 došlo k objednávce prvních kanónů stejného vzoru, jaký si objednalo Polsko, a zároveň byla podepsána dohoda o licenční produkci děl v Británii.

Britský upgrade

Na ostrovech se pak děla vyráběla pod označením QF 40 mm Mark I. Zbraně sloužily především k protiletadlové obraně pozemních vojsk, chránily však i letecké základny a důležité cíle v zázemí. V Británii došlo také k dalšímu vývoji a zdokonalení kanónu, přičemž výsledná verze dostala označení Mark III a stala se standardní armádní protiletadlovou zbraní. Produkce neprobíhala pouze na území Spojeného království, ale stovky děl vznikly i ve zbrojovkách v Kanadě a Austrálii, přičemž armády a námořnictva obou zemí kanóny Bofors také s úspěchy používaly.

O oblibě a účinnosti těchto zbraní nejlépe svědčí fakt, že Britové se s boforsy nejnovějších variant rozloučili až v osmdesátých letech. V řadách britské armády se s kanóny QF 40 poprvé setkali také naši dělostřelci. V květnu 1942 byl Československý pěší prapor 11 – Východní reorganizován na Čs. lehký protiletadlový pluk 200 – Východní.

Bofors Mark I
  • RÁŽE: 40 mm
  • DÉLKA HLAVNĚ: 1 458 mm
  • HMOTNOST DĚLA: 235 kg
  • HMOTNOST STŘELY: 0,85 kg
  • POČÁTEČNÍ RYCHLOST STŘELY: 675 m/s
  • KADENCE: 15 ran/min
  • DOSTŘEL: 1 300 m 

Proti Luftwaffe

Tato jednotka se skládala ze tří praporů po čtyřech rotách a výzbroj tvořilo 36 kanónů Bofors, které se naši vojáci naučili ovládat v rekordním čase. Již po dvou měsících od zahájení výcviku pluk s velkým úspěchem absolvoval ostré střelby a byl přeřazen k bojovým jednotkám. Jeho prvním úkolem se stala obrana haifského a bejrútského přístavu. Naši dělostřelci si počínali velmi dobře, a proto jim byl následně svěřen odpovědný úkol na frontě. Od 1. ledna 1943 se pluk podílel na obraně přístavu Tobruk.

Dokončení: Nestárnoucí protiletadlový kanon Bofors: Strašák pilotů Luftwaffe (2)

Díky výborně připravenému plánu palebných přehrad se jim podařilo odrazit řadu německých náletů a dosáhli i několika sestřelů. V červnu po zhroucení sil Osy na africkém bojišti následovalo zrušení pluku a vojáci byli převezeni do Británie. Tam došlo k reorganizaci naší jednotky na obrněnou brigádu, v jejíž sestavě působila i protiletadlová baterie vyzbrojená kanóny QF 40. Děla, která si formace přivezla do osvobozené vlasti, pak sloužila až do počátku padesátých let. 

  • Zdroj textu

    II. světová

  • Zdroj fotografií

    Wikimedia


Další články v sekci