Nestárnoucí zabijáci (1): Prvoválečné kulomety ve 2. světové válce

V roce 1939 byla většina světových armád stále ještě závislá na kulometech z dob Velké války a jejich derivátech, a to i přes 20 let vývoje a testování nových zbraní. Do konfliktu tak vojáci vstupovali se směsicí starých a nových konstrukcí.

14.05.2024 - Karel Cidlinský



Jedním z mezníků válečnictví se stalo hromadné zavedení kulometů do výzbroje armád. Zatímco ještě v druhé polovině 19. století mohla pěchota a jízda bez velkého rizika manévrovat otevřeným terénem, během první světové války by podobná taktika skončila masakrem. Na počátku století byly kulomety neohrabané, až na výjimky vodou chlazené zbraně, umístěné buď na těžkých trojnožkách nebo kolových lafetách znemožňujících rychlé změny střelecké pozice. Ve Velké válce proto pěší jednotky dostávaly nově do výzbroje také lehké kulomety, které se daly snáze přenášet a mohly tak podpořit pěchotu při dobývání nepřátelských zákopů. 

Znovu na scéně

Podobná situace nastala i ve vzdušném boji, neboť letadla musela být vyzbrojena lehkými automatickými zbraněmi s jednoduchým přebíjením. Tyto požadavky mohl splnit pouze kulomet chlazený vzduchem s kompaktním zásobníkem a vysokou kadencí. Jedinou nevýhodu oproti těžkým zbraním představovalo rychlejší přehřívání hlavně. Po skončení války putovalo velké množství kulometů do skladů a během 20. let nedocházelo k jejich výraznějším inovacím. Vývoj šel hlavně cestou nových konstrukcí, ať už to byl později legendární československý ZB vz. 26 (potažmo Bren) nebo neméně slavný německý MG 34. 

Zdálo se, že čím dál vyšší mobilita armád odsoudí těžké a neohrabané kulomety z Velké války do šrotu, jenže zvyšování napětí v Evropě a následné vypuknutí nového světového konfliktu mělo opačný efekt. Bylo totiž třeba vyzbrojit záložní a druhosledové jednotky, pro které už většinou nezbyly nejmodernější zbraně. I když v nadcházející válce již kulomety nemohly ovládat bitevní pole podobně jako v letech 1914–1918, stále jim měla patřit důležitá role v bojích na zemi, na moři i ve vzduchu.

Vickers

Vznik této zbraně je spojen se Sirem Hiramem Maximem, jenž na přelomu 19. a 20. století spolupracoval se zbrojařským koncernem Vickers na nových konstrukcích. Jeden z nich splnil náročné armádní testy a v listopadu 1912 jej přijala do výzbroje britská armáda. Během první světové války se vickersy velmi osvědčily a požadavky na jejich výrobu byly obrovské. V roce 1916 činila měsíční výroba 1 000 kusů. Kromě pěchotní verze s třínohým podstavcem se vickersy uplatnily v tancích, letadlech i na lodích. Díky spolehlivosti, jednoduché údržbě a velkému dostřelu si získaly mimořádnou oblibu a ve službě zůstaly po celou druhou světovou válku. Pouze v obrněných vozidlech je od konce 30. let začal nahrazovat typ Besa, což byl upravený licenčně vyráběný československý těžký kulomet vz. 37. I po druhé světové válce se vickersy dočkaly nasazení v řadě konfliktů a defi nitivně je britská armáda vyřadila až v roce 1968.

Lewis

Tento lehký kulomet vyvinul v roce 1911 Američan Isaac Newton Lewis na základě předchozí práce svého krajana Samuela McLeana. Největším uživatelem se stala britská armáda, která v roce 1914 objednala první tisícikusovou sérii. Zbraň s typickým válcovým chladičem hlavně a bubnovým zásobníkem na náboje ráže 7,7 mm si brzy oblíbila jak pěchota, tak i letectvo. Byla dostatečně lehká, aby k její obsluze stačil pouze jeden muž, měla vysokou kadenci a zásobník na 47 nebo 97 ran umožňoval palbu dlouhými dávkami. Britové kulomet používali jako podpůrnou zbraň při útocích, v protiletadlové obraně i v prvních tancích. Po demontáži dvojnožky a chladicího pláště byl kulomet instalován i na bojové letouny, kde se rovněž osvědčil. Po vstupu do války ho zavedli do výzbroje i Američané v ráži 7,62 mm. 

Britská zbrojovka BSA vyráběla koncem války až tisíc lewisů týdně a produkce pro různé armády pokračovala do 30. let. Lewisy skončily v záložních skladech po přezbrojení britské armády na kulomet BREN, ale jejich návrat na válečnou scénu na sebe nedal dlouho čekat. Většinu brenů si s sebou odvezl britský expediční sbor do Francie, který při evakuaci z Dunkerku o svou výzbroj z velké části přišel. To, co se podařilo zachránit nebo zůstalo na britských ostrovech, by rozhodně nestačilo na odražení invaze, a proto byly kulomety Lewis opět vydány různým ozbrojeným složkám. Nejvíce jich dostala domobrana (Home Guard) a jednotky protiletecké obrany. Kvůli nedostatku jiných zbraní se ale montovaly i na obrněná vozidla, eskortní plavidla konvojů a také na automobily Dálkového pouštního průzkumu (LRDG) působícího na severoafrickém bojišti. 

Mnoho kulometů v leteckém provedení nemělo chladič hlavně, ale to nebylo nijak na závadu. Ani při bojích v poušti nedocházelo k výraznému přehřívání a následným poruchám. Na všech válčištích tak prokázala tato zbraň ze začátku století dobré služby, a to nejen v rukou vojáků Jeho Veličenstva. Kulomety Lewis používala až do roku 1942 americká námořní pěchota v Tichomoří a fi lipínští partyzáni s nimi bojovali až do konce japonské okupace. Pod označením MG 137(e) používal ukořistěné kusy také Wehrmacht.

MG 08

Derivát kulometu Maxim se nacházel i ve výzbroji Wehrmachtu. Byl zaveden do výzbroje už před první světovou válkou pod označením 08 a vyráběla jej zbrojovka v berlínském Spandau. Zbraň pracovala na stejném principu jako její předloha, lišila se však lafeta. Během války vzniklo více jak 150 000 kusů různých verzí, a i když byla většina z nich po uzavření příměří v listopadu 1918 zničena nebo zabavena, dostalo se určité množství do Dohodou povoleného Reichswehru. MG 08 posléze používal také Wehrmacht, postupně jej pak nahrazoval univerzálním MG 34. Když ale vypukla druhá světová válka, mnoho kulometů MG 08, odlehčených MG 08/15 a vzduchem chlazených MG 08/18 stále sloužilo nejen pro výcvik, ale také jako výzbroj rezervních divizí a útvarů Landwehru (zeměbrany).

Schwarzlose

Těžký kulomet vyvinutý pro rakousko-uherskou armádu Andreasem Schwarzlosem byl přijat do výzbroje pod označením M.7 a M.7/12. Zbraň fungovala na principu zpožděného otevírání závěru, uzavřeného soustavou pák. K zajištění spolehlivé funkce při otevírání závěru a vytahování nábojnic byl mechanismus doplněn automatickým vstřikováním oleje. Po skončení války převzala kulomety mimo jiné i československá armáda. Zbraň ale využívala náboj 8 mm Mannlicher, který byl kvůli plánované unifikaci pěchotní munice nevhodný. Došlo proto k její úpravě na ráži 7,92 mm. 

Zakázky se ujala Zbrojovka Ing. F. Janeček, která do roku 1934 dodala armádě téměř 5 000 kusů pod označením vz. 7/24. Zbrojovka také vyráběla zcela nové kulomety jako vz. 24. Během 30. let tato zbraň zastarala a měl ji nahradit nový těžký vz. 37. Přesto měla čs. armáda koncem roku 1938 stále více než 7 000 kusů systému Schwarzlose obou verzí. Ty používaly shodné náboje jako německé kulomety, a tak je Wehrmacht v březnu 1939 zabavil a použil na vyzbrojení některých nově stavěných pěších divizí. Různé varianty schwarzlose používala za války i maďarská, řecká a italská armáda a v neposlední řadě například jugoslávští partyzáni.


Další články v sekci