Nikaragujský diktátor Somoza: Vraždy, politické manévry a vznik dynastie

Celých dvacet let Anastasio García Somoza terorizoval svou zemi a současně si uzurpoval ohromující majetky. Pokud si ale Nikaragujci mysleli, že se několika výstřely despotického diktátora navždycky zbavili, zakrátko vystřízlivěli. Ještě než Somoza zemřel, nastoupil na jeho místo jeho nejstarší syn Luis. Jak se tato rodina dostala do čela země?

Zavraždění protivníka

Anastasio García Somoza se narodil v roce 1896 v San Marcos jako syn bezvýznamného majitele kávové plantáže. Rodiče ho ale poslali do severoamerické Filadelfie, kde studoval na Pierce School of Business Administration. Po absolvování vykonával několik obyčejných profesí. Například cestoval po USA jako obchodník s automobily, čistil toalety a podle některých se živil také jako padělatel. V této době se oženil se Salvadarou Debayle, která pocházela z významné nikaragujské aristokratické rodiny.

V roce 1926 se tehdy dvacetiletý Somoza vrátil do Nikaraguy a zanedlouho se začal prosazovat na tamní politické scéně. Připojil se k liberálům, opozici proti tehdejšímu nikaragujskému prezidentu Adolfu Díazovi. V zemi to vřelo. Prezident dokonce povolal k řešení situace Američany. Ti domluvili příměří a mimo jiné jmenovali Somosu velitelem Národní gardy.

Novou hlavou státu se stal Juan Baptista Sacasa, ale Somoza se okamžitě chopil příležitosti a začal připravovat plán na svržení současné vlády a na odstranění politického odpůrce, vůdce revolučních gerilových skupin Augusta C. Sandina. Ten totiž kontroloval velkou část nikaragujského území a stál v čele armády zhruba tří tisíc plně vycvičených a výborně vyzbrojených vojáků. Somoza tedy musel postupovat velmi obezřetně. Aby se svého rivala zbavil, nalíčil past.

Sandino se 21. února 1934 účastnil spolu s dalšími čtyřmi muži večeře pořádané prezidentem Sacasou. „Bylo téměř deset hodin večer, když prezidentovy hosty odváželi z paláce. Jakmile přijeli ke kasárnům, zjistili, že silnice je zablokovaná hlídkou gardy. Všech pět cestujících bylo přinuceno vystoupit. Nahnali je na korbu náklaďáku a odvezli do noci. Po několika minutách auto zastavilo. Gardisté je vystrčili ven, bez cirátů postavili do řady a zastřelili.“

Somoza se nespokojil se zavražděním samotného Sandina. Přikázal příslušníkům gardy, kteří byli rozmístěni kolem Sandinovy vojenské základny na severu země, aby zmasakrovali všechny obyvatele tábora. Krveprolití uniklo jen několik málo mužů. Somosovi se jedním tahem podařilo zlikvidovat nepřítele číslo jedna.

Boj o moc s prezidentem

Po zavraždění Sandina přinutil prezident Sacasa všechny své armádní velitele, aby mu přísahali věrnost a zavázali se, že Sandinovy vrahy dostanou před spravedlnost. Somoza hrál tuto komedii také. Předstíral dokonce, že vede vyšetřování atentátu, ale potají šířil zvěsti, že Sandinovo zabití odpovídalo nejlepším zájmům Nikaraguy a schvaluje ho i Washington. Zároveň za sebe loboval v kongresu. Jakmile se cítil pevný v kramflecích, veřejně přiznal, že to on nařídil Sandina zabít. A gardisté, kteří rozkaz provedli, by měli být nejen oceněni, ale také by jim měla být zajištěna plná beztrestnost. 

Riskantní krok se vyplatil, protože kongres s návrhem okamžitě souhlasil. Prezident rozhodnutí kongresu vetoval, ale ten ho schválil znovu. Somoza, povzbuzený tímto projevem podpory, rozhlásil, že se chce v příštích volbách ucházet o prezidentský úřad. Sacasovi jeho příznivci radili, aby okamžitě odstranil svého soka z pozice vrchního velitele Národní gardy. Jenže on se namísto toho zaměřil na získávání politické podpory v kongresu.

Mezi oběma politiky se rozpoutal nesmiřitelný boj. V té době dolehla na Manuguu, hlavní město Nikaraguy, krize z nedostatku pohonných hmot. Řidiči vstoupili do stávky, demonstrovalo se. Prezident přikázal vládě, aby s nepokoji skoncovala – v krajním případě i za použití střelných zbraní. Tento rozkaz samozřejmě Somoza neopomněl okamžitě rozhlásit mezi lid.

Garda ale na rozkaz nereagovala. Namísto toho Somoza uspořádal setkání se stávkujícími, a aby si zajistil další podporu lidu, slíbil jim, že zavede přídělový systém pohonných hmot tak, aby každý dostal svůj díl. To byl prozíravý tah, díky němuž stávkující své protesty ukončili. Somoza získal kladné body u nikaragujského obyvatelstva a využil úspěchu k dalšímu posílení gardy o skupinu mladých fašistů Camias Azules neboli modrokošiláčů. S těmito jednotkami v zádech podnítil nepokoje v několika nikaragujských městech a vesnicích. Poté poslal gardu, aby protesty ukončila, a v předstírané snaze nastolit právo a pořádek zavedl vojenskou kontrolu nad místními vládními úředníky. Takto postupně převzal moc nad celou zemí, a jakmile cítil, že jeho postavení nemůže nic ohrozit, oznámil svou kandidaturu na prezidenta.

Konečně vítězství

V cestě Somozovi stála jediná překážka: ústava nepřipouštěla, aby se důstojník v činné službě ucházel o funkci prezidenta. Vyřešil to po svém. S jednotkou gardy zaúto­čil na pevnost v Léonu, která byla prezidentovou hlavní baštou. Zatímco se u pevnosti bojovalo, zaútočil Somoza na prezidentský palác. Sacasa uprchl do exilu a Somozovi už nic nestálo v cestě.

V souladu s ústavou rezignoval na velení Národní gardy a čekal na výsledky voleb. Oficiální sčítání skončilo 79 tisíci hlasy pro Somozu – opozice jich získala jen 169! Jakmile Somoza nastoupil do úřadu prezidenta, okamžitě se znovu ustanovil šéfem Národní gardy. S armádou tak držel zemi absolutně pod kontrolou. Garda totiž byla nejen skvěle vycvičená a vyzbrojená, ale hlavně to byla jediná ozbrojená síla v celé Nikaragui. Vykonávala také práci policie, kontrolovala všechny obchodní licence a patřila jí jediná rozhlasová stanice slyšitelná po celé zemi.

Pouze majitelé kávových plantáží si zachovali ekonomickou nezávislost. Patřila jim nejúrodnější půda v zemi, což Somoza nemohl snést. Několik měsíců po uchopení moci začal s „přesvědčováním“. Některé pozemky koupil za polovinu jejich tržní ceny, zatímco ostatní dostal „darem“. Ani to neuspokojilo jeho hrabivost. A tak vydal prohlášení, že každý státní zaměstnanec musí odevzdávat pět procent svého platu do ústředního fondu Národní liberální strany, ke kterému posléze přistupoval jako ke svému osobnímu bankovnímu kontu.

Druhá světová válka

Navzdory obrovským zpronevěrám státních peněz probíhalo prvních několik let vlády poklidně. Až do roku 1939, kdy si Somoza uvědomil, že mu ze čtyřletého volebního období zbývá poslední rok. Umínil si tedy „zmodernizovat“ ústavu. Volební období se nově prodloužilo ze čtyř na šest let.

Poté, co Japonci napadli Pearl Harbor, postavil se Somoza čistě z vypočítavosti na stranu Američanů a vyhlásil válku nejen Japonsku, ale také Německu a Itálii. Toto rozhodnutí přineslo kýžené ovoce. Jakmile Somoza deklaroval proamerickou orientaci Nikaraguy, začala z Ameriky proudit vojenská pomoc pro Národní gardu. Na konci války, přestože nikaragujská armáda za celou dobu nehnula ani prstem, disponovala leteckou technikou, nevelkým vojenským loďstvem a novým vybavením pro pozemní armádu v hodnotě dvou milionů dolarů. Jmění samotného Somozy podle odhadů v roce 1945 přesahovalo pět milionů dolarů.

Avšak Somoza měl i nepřátele, či přinejmenším politickou opozici. Všechny problémy ale nakonec ustál, také díky tomu, jak okázale dával najevo, že má plnou podporu Spojených států. Ty s ním však ztrácely trpělivost. Aby Somoza ukonejšil americké diplomaty, podepsal v roce 1945 prohlášení, že se nejen vzdá kandidatury pro třetí prezidentské období, ale obnoví všechna občanská práva, která zrušil. A propustí všechny politické vězně.

Zástěrka

V nadcházejících prezidentských volbách Somoza prosadil jako kandidáta sobě oddaného Leonarda Argüella. Starce, o němž se domníval, že ho bude snadno ovládat. To se ale spletl. Ukázalo se, že vůbec nepůjde o loutkového prezidenta. Hned zpočátku odstranil Somozovy lidi ze všech klíčových funkcí v Národní gardě, ve správní radě i ve veřejných službách. Do nové vlády vybral muže, kteří stáli spíše proti bývalému prezidentovi.

To si ale Somoza nenechal líbit. Argüello se stal terčem útoku už tři týdny po svém zvolení. Nejprve ohluchly všechny telefonní linky vedoucí do prezidentského paláce. Za svítání garda komplex přepadla, zatkla všechny loajální vojenské důstojníky a uložila jim domácí vězení. Samotnému Argüellovi se podařilo utéct na mexické velvyslanectví. Šokovaným členům kongresu Somoza oznámil, že Argüello osnoval diktaturu. Nikomu z přítomných neušla ironie toho prohlášení, nikdo se ale neodvážil Somozovi protivit. Ten nechal ustanovit prozatímního prezidenta dle své volby.

Ve Washingtonu z těchto novinek neměli radost. Jenže se schylovalo ke studené válce a Somoza nabídl Američanům nikaragujské území, aby na něm vybudovali své vojenské základny. To nebylo možné odmítnout, a tak se roku 1948 Nikaragua znovu těšila z těsného spojenectví s USA.

Popáté

Somoza vyměnil prozatímního prezidenta za svého vlastního strýce. Poté přepsal ústavu tak, aby mohl znovu kandidovat. A když strýček nečekaně zemřel na infarkt, kongres, který netoužil po žádných třenicích, tupě odsouhlasil, aby Somoza zaskočil za nebožtíka do konce jeho funkčního období.

V padesátých letech se Somoza věnoval především svému obchodnímu impériu. Založil obchodní lodní společnost, několik textilních továren, národní aerolinky a nový kontejnerový přístav v Tichém oceánu poblíž Managuy, který pojmenoval Puerto Somoza. V té době ekonomiku v zemi silně ovlivňovaly mezinárodní trhy. Somoza se to pokusil změnit, ale jen devalvoval hodnotu nikaragujské měny. Tím nečekaně a velmi tvrdě zasáhl příjmy celé velké skupiny příslušníků střední a dělnické třídy. Nejhůř dopadli ti, co si založili malé živnosti. Rozpoutala se vlna všeobecné nespokojenosti, ale Somoza, namísto aby uznal chybu, oznámil, že bude popáté kandidovat na úřad prezidenta…

„Drahá maminko, i když jsi o tom nevěděla, byl jsem vždycky zapletený do všeho, co se týkalo útoků proti tomu příšernému režimu, který vládne v naší otčině. Když jsem uvážil, že všechny pokusy udělat z Nikaraguy zase (nebo poprvé) svobodnou zemi selhaly, a přestože se mnou moji soudruzi nesouhlasí, rozhodl jsem se stát tím, kdo bude na začátku konce této tyranie.“ 

Nikaragujský exulant Rigoberto Lopéz Pérez žil v San Salvadoru. Básník a novinář viděl dlouhá léta svou zemi trpět pod Somozovou zvůlí a usoudil, že už to tak dál nejde. Onoho 21. září 1956 proměnil slova v čin. Hned vzápětí ho rozstříleli prezidentovi osobní strážci.

Somozu okamžitě helikoptérou přepravili do nemocnice. Střely ale neohrožovaly Somozův život – tedy až na jednu, která poranila páteř a musela být vyjmuta. Jenže tento typ operace v Nikaragui neznali. A když Somozu převezli do americké nemocnice v Panamě, místní lékaři se spletli a podali mu celkovou anestezii, po níž coby diabetik, navíc obézní, upadl do těžkého kómatu. O pět dní později zemřel. Jeho smrt veřejně oznámili 29. září 1956. To už ale otěže moci pevně třímal nejstarší Anastasiův syn Luis Somoza Debayle… 

---

Čtěte také:

Chile Augusto Pinocheta: Tvrdá diktatura, vraždy, strach a ekonomické experimenty

Chile se po vojenském převratu v roce 1973 a nástupu Augusto Pinocheta změnilo v diktaturu, v níž se spojila bezohledná represe s radikálními ekonomickými reformami.