Reklama


Noční můra admirála Dönitze: Nespolehlivá německá torpéda G7

03.06.2018 - Alois Bělota

Ve stínu úspěchů německých ponorek v druhé světové válce zůstává skutečnost, že kapitáni svá torpéda právem považovali za nespolehlivá. Cesta k nápravě trvala dlouho a problém nevyřešil učený profesor či zkušený inženýr, ale mladý kapitán, který použil svou hlavu a učivo fyziky základní školy

<p>Spojenečtí ponorkáři se mohli v prvních měsících války, narozdíl od svých německých protějšků, na svá torpéda spolehnout</p>

Spojenečtí ponorkáři se mohli v prvních měsících války, narozdíl od svých německých protějšků, na svá torpéda spolehnout


Reklama

V první světové válce používali němečtí ponorkáři torpédo typu G6 poháněné stlačeným vzduchem, vodou a kerosinem či dekalinem, které se smísily, ve spalovací komoře zažehly a výsledná přehřátá pára rozběhla čtyřválcový motor pohánějící dvě protiběžné lodní vrtule.

Nálož aktivovala jednoduchá nárazová roznětka, nicméně v roce 1915 fyzik Adolf Bestelmeyer začal pracovat na takzvané distanční spoušti, která by výbušninu neaktivovala nárazem, nýbrž pomocí magnetického pole cíle. Bestelmeyerův vynález měl mít tu výhodu, že k potopení kterékoli lodi by stačilo jen jedno torpédo, protože v případě exploze přímo pod kýlem se i ten největší obrněnec prostě rozlomí. Do hry však vstupovaly těžko řešitelné potíže, a tak němečtí vědci do konce války nepokročili ze stadia pokusů. 

Problémy s roznětkami

Na jejich experimenty po válce navázal inženýr Paul Schneider a zdálo se, že po deseti letech dospěl ke zdárnému konci. Jeho torpéda G7 nesla takřka dvojnásobnou nálož oproti starému modelu G6 a vyráběla se ve dvou modifikacích. Typ G7a spoléhal na starý paroplynový pohon, který byl rychlý, ale na hladině zanechával zrádnou bublinovou stopu. Pomalejší G7e poháněl elektrický proud a jeho pohyb zůstal naprosto nenápadný.

Oba typy se daly opatřit magnetickou či nárazovou roznětkou. Ukázalo se však, že nárazový zapalovač funguje jen v případě kolmého úderu na bok lodi, zatímco magnetický je příliš komplikovaný a nevzbuzoval proto velkou důvěru. Největší problém však představovala přezíravost byrokratů. Například účastník testů z let 1917–1918, ponorkové eso Max Valentiner, se v roce 1937 Námořního zbrojního úřadu tázal, zda se technikům podařilo vyřešit problém s kolísáním hloubky, se kterým si on sám kdysi nevěděl rady. Nepochodil však.

Varovný signál

Byrokraté jej pouze informovali, že „od roku 1917 se mnohé změnilo“, a záležitost uzavřeli. S úředníky nepohnuly ani rozpačité výsledky ostrých testů torpédového člunu Albatros z léta 1938, po nichž Torpédová zkušební komise konstatovala vážné závady v pohonu a právě v dodržování nastavené hloubky. Vedoucí Výzkumného ústavu torpéd kapitán Oskar Wehr však výsledky odsoudil jako zmanipulované a stejně později reagoval na neuspokojivé testy torpédoborce Richard Beitzen.

Kriegsmarine proto vstoupila do války se zbraní, na kterou se nedalo spolehnout. První zprávy o nespolehlivosti torpéd začaly chodit už od 6. září 1939, ale teprve když Prienova U-47 o měsíc později provedla svůj slavný útok na bitevní loď Royal Oak, bylo zřejmé, že s torpédy je něco špatně. První čtyři torpéda z U-47 totiž prokazatelně selhala, a to se rozhodně nedalo brát na lehkou váhu.

Varovný signál

Torpédový instruktor viceadmirál Friedrich Götting svolal poradu, nicméně s čerstvě povýšeným admirálem Wehrem nepohnul. Otázku nespolehlivých torpéd nikdo neřešil a někteří frontoví kapitáni selhání raději ani nehlásili, aby nebyli obviněni z neschopnosti. Jiní se však ozvali, například velitel U-46 Herbert Sohler 7. listopadu 1939 hlásil:

„Třikrát jsme byli v konvoji. Vypálil jsem sedm torpéd do stěny překrývajících se lodí, a ani jeden zásah! A potom nám zastavil před přídí křižník, obě torpéda vybuchla předčasně a křižník odplul.“ Protože se podobné informace množily, velitel ponorkového loďstva Karl Dönitz se obrátil na doktora Cornelia z Technické univerzity v Berlíně se žádostí o důkladné testy torpéd. Jenže Baltské moře coby hlavní německý výcvikový prostor krátce nato zamrzlo a zkoušky musely počkat.

Norská katastrofa

K podpoře invaze do Norska v dubnu 1940 vyplouvaly německé ponorky se zbraní, které už nikdo nevěřil. Potíže nastaly hned v prvních hodinách, když tři čluny hlásily, že vystřelily dvanáct torpéd, a osm z nich explodovalo předčasně. Dönitz se poradil s techniky a posádkám doporučil, aby používaly kombinaci nárazových a magnetických roznětek. Jenže to nepomohlo. Na Dönitzovu radu daly a těžce na ni doplatily Stockhausenova U-65, Schützeho U-25 a Knorrova U-51.

Nejhůř dopadl Günther Prien, který ve fjordu Bygden s nulovým výsledkem vypálil osm torpéd na osm zakotvených lodí. Jeho zpráva Dönitze rozzuřila natolik, že po poradě s velitelem Kriegsmarine velkoadmirálem Erichem Raederem porušil Hitlerův rozkaz bojovat do posledního muže a své čluny z norských vod odvolal. V příštích týdnech si ponorkové posádky užívaly dovolených, zatímco jejich šéf Dönitz analyzoval fakta. Kapitáni v norských vodách podnikli celkem 38 neúspěšných torpédových útoků.

Kořist, která unikla

Po vyloučení ataků za špatné viditelnosti či na příliš rychlé cíle Dönitz usoudil, že pokud by torpéda neselhala, zasáhla by nejméně jednu bitevní loď, sedm křižníků, sedm torpédoborců a pět dopravních lodí. Tato vysoká čísla ho přiměla, aby problém předložil k řešení Vrchnímu velení námořnictva. Mezitím konečně zahájil zkoušky torpéd doktor Cornelius a 1. května podal otřesnou zprávu.

Podle něj mají obě používané roznětky nevhodnou konstrukci a bude nutné vymyslet jiné technické řešení. Čtyři dny nato se Němcům podařilo zajmout poškozenou britskou ponorku Seal a její torpéda je pochopitelně zajímala nejvíc. Cornelius kořistní kontaktní roznětky prozkoumal, prohlásil, že jsou velmi dobré, a doporučil jejich okopírování. Dále hlásil pokrok ve zlepšení konstrukce roznětek magnetických, a tak admirál Raeder mohl 11. června ponorkové důstojníky uklidnit prohlášením, že všechno už je v pořádku. Netušil, že se mýlí.

Zrádný ventil

Přes všechny torpédové vady potopily německé ponorky do konce května 1940 241 lodí (853 000 t), což byl s ohledem na jejich malý počet a zrádnou výzbroj velmi slušný výsledek. V létě 1940 se jejich účinnost díky spolehlivějším torpédům zvýšila, nicméně lesk nových vítězství starý problém sice zastínil, leč nevyřešil. Roznětky už byly v pořádku, ale nikdo se nevěnoval hydrostatickému ventilu, který kontroloval nastavenou hloubku. Když byla ponorka příliš dlouho ponořená, atmosférický tlak v ní vzrostl, a pokud se torpédo rozebralo (a to se kvůli údržbě dělalo běžně), tlak stoupl i v jeho vyrovnávací komoře.

To „zmátlo“ ventil natolik, že torpédo po vypuštění plulo mnohem hlouběji, než mělo. Protože se testy dosud prováděly pouze z hladinových plavidel nebo z ponorek, které byly ponořené jen krátce, závada se neprojevila. Proto se Dönitz stížností na torpéda nezbavil a nikdo nevěděl, zda problémy má na svědomí neschopnost posádek, nebo další nezjištěná vada.

Teprve v lednu 1942 velící U-94, kapitánporučík Otto Ites hlásil, že si při údržbě torpéd všiml nárůstu tlaku v komoře pro kontrolu dráhy torpéda. Podle něj by to mohlo znamenat, že torpédo pak pluje v jiné hloubce, než na jakou je nastavené. Dönitz okamžitě zakázal ponorkám na hlídce údržbu a rozebírání torpéd, zatímco přístavní technici problém do tří týdnů vyřešili. Od té doby se ponorkoví námořníci mohli na své zbraně konečně spolehnout, nicméně příští rok Spojenci dokázali zahnat německé ponorky do defenzivy, a k útokům se nedostávaly zdaleka tak často jako dřív. 

 

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE

  • Zdroj fotografií: Profimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vlče z doby ledové je skoro jako živé

Věda

Panoramatický pohled z vyhlídkové terasy na čajové plantáže Cameron Bharat

Příroda

První letušky Československých státních aerolinií: zleva Marie Stará, Hana Fuchsová a Marie Müllerová, 1937

Historie

Povrch Ceres na snímku sondy Dawn. Ahuna Mons je v horní části.

Vesmír

Větrná farma a bitcoinový důl

Věda

Inhalátory promění přírodní látky v páru, dochucenou třeba vanilkovou nebo jahodovou příchutí. Takto vypadá balení verze nazvané Strawberry Fields, která má příchuť jahod a obsahuje vitamíny

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907