Noční obloha v lednu: Zacíleno na Zajíce

01.01.2023 - Jan Píšala

Leden nabízí nejlepší podmínky pro pozorování souhvězdí Zajíce. Svit jeho uhlíkové hvězdy rozpálené do ruda vám učaruje!

<p>Souhvězdí Zajíce mytologicky souvisí s jeho sousedním souhvězdím - Orionem. Zajíci byli totiž podle pověsti Orionova oblíbená kořist. <em>(ilustrace: Wikimedia Commons, Sidney Hall, CC0)</em></p>

Souhvězdí Zajíce mytologicky souvisí s jeho sousedním souhvězdím - Orionem. Zajíci byli totiž podle pověsti Orionova oblíbená kořist. (ilustrace: Wikimedia Commons, Sidney Hall, CC0)


Reklama

Nepřehlédnutelnou ozdobou podvečerní oblohy bude v lednu Venuše. Na počátku kalendářního roku ji spatříte těsně při jihozápadním obzoru v souhvězdí Střelce. Z něj se pak přesune do Kozoroha, kde se 22. ledna setká se Saturnem, přičemž planety bude na nebi dělit úhlová vzdálenost pouze 0,5°; poblíž sebe však budou viditelné i několik dní před konjunkcí a po ní. O den později, 23. ledna, se po jejich levé straně – v úhlové vzdálenosti 4,5° směrem na jihovýchod – objeví také extrémně úzký srpek Měsíce. Jelikož ovšem bude pouhé dva dny po novu, rozpoznáte ho na soumrakové obloze jen obtížně.

Další jasnou oběžnicí lednové oblohy se stane Mars usazený v souhvězdí Býka. Nad horizontem setrvá až do brzkých ranních hodin a pozornost upoutá zejména výrazným naoranžovělým zabarvením. V záplavě oranžové pak bude možné na zimním nebi pokračovat i dál, jen se z království planet přesuneme do říše hvězd. 

Za oranžovou září

Jako první se rozhodně nabízí stálice Aldebaran z Býka, která je svým odstínem pověstná. O kousek níž k obzoru září i naoranžovělá Betelgeuze z Orionu. Pokud se však chcete dobrat ještě sytějšího odstínu, musíte se spustit až k horizontu: Tak se do vašeho zorného pole dostane malé souhvězdí Zajíce, který je na obloze v úprku, protože má v patách Orionova loveckého Velkého psa… V tomto pojetí zdobí hvězdné nebe minimálně od starověku a zmiňuje ho například i soupis 48 souhvězdí Klaudia Ptolemaia z 2. století.

Z našich zeměpisných šířek máme na Zajíce nejlepší výhled právě na začátku roku. I tak se ovšem nachází vždy v blízkosti obzoru, což jeho pozorování poněkud komplikuje. Pokud jde o zmíněné hvězdy s nápadně oranžovým zabarvením, je třeba v jeho případě zamířit do oblasti hlavy. Nejdříve vyhledejte Mí Leporis, s 3,3 mag snadno viditelnou pouhýma očima, a následně stálice páté velikosti 60 a 64 Eridani v sousedním souhvězdí Eridanu. Na nebi vytyčují trojúhelník a do jeho středu se vydejte s dalekohledem: Váš cíl je totiž poměrně slabý, a sice hvězdička desáté velikosti R Leporis

Karmínově červená hvězda R Leporis připomíná kapku krve na černočerném pozadí oblohy. (ilustrace: Stellarium)

Trefa do rudého

Že jste se trefili, vám napoví její sytě rudý odstín. Uhranul i Johna Russella Hinda, díky němuž vešla netradiční barva R Leporis ve známost. Do daných míst oblohy přivedlo britského astronoma pozorování komety v říjnu 1845. Mnohem víc než vlasatice ho však zaujala právě R Leporis, která se mu jevila jako karmínově červená. V dopise příteli dokonce použil básnický obrat, že se podobá kapce krve na černočerném pozadí oblohy, a údajně šlo o nejčervenější stálici, jakou do té doby spatřil (viz Uhlíkové hvězdy).

Dodejme, že se jedná také o hvězdu proměnnou, jejíž jasnost kolísá s periodou přibližně 430 dní v rozsahu asi 7–10 mag. V extrémních případech může ovšem zjasnit až na 5,5 mag, stejně jako zeslábnout takřka na 12 mag. K poslednímu minimu dospěla loni na podzim a nyní opět zjasňuje, přičemž aktuálně má asi 8–9 mag. Je tedy stále velmi slabá, což ovšem v daném případě znamená výhodu: Temně rudý nádech totiž vynikne tím víc, čím menšího jasu stálice dosahuje.

Hvězdné slechy

Nebeský zajíc má za ušima, jak dokládá i další dvojice objektů: Kappa Leporis v oblasti jeho západního slechu je sice coby hvězda páté velikosti vidět pouhýma očima, přesto si vezměte na pomoc dalekohled. Jeho prostřednictvím totiž zjistíte, že jde o velmi těsnou dvojhvězdu. Jelikož však její složky dělí na obloze pouze 2,2″, a navíc mají velmi rozdílné jasnosti 4,4 a 6,8 mag, žádá si jejich rozlišení přístroj s objektivem o průměru alespoň 10 cm, klidný vzduch a zvětšení zhruba 150–200×.

Planetární mlhovina IC 418 proslula zejména díky ikonickému snímku, který pořídil Hubbleův dalekohled v roce 1999. A jelikož vypadá, jako by vznikla pomocí stejnojmenné pomůcky pro kreslení pravidelných geometrických obrazců, získala přezdívku Spirograf. Hledíme na ni ze vzdálenosti 3 600 světelných let, přičemž její skutečný průměr dosahuje asi 0,3 světelného roku. (foto: NASA/ESA, Hubble, CC BY 4.0)

Za uchem na východě se pak skrývá slavná planetární mlhovina IC 418, k níž nejsnáz doputujete díky stálicím Lambda a Ný Leporis. Pokud si z jejich spojnice uděláte základnu rovnoramenného trojúhelníku, bude se mlhovina nacházet v jeho vrcholu, asi 2° směrem na východ. S jasností 9,3 mag není nijak nápadná, ale coby okrouhlou mlhavou skvrnku ji spolehlivě ukáže už přístroj s objektivem o průměru 10 cm. Ještě větší dalekohledy, jejichž objektiv měří 15 cm a více, vám nabídnou i její centrální hvězdu a při malých zvětšeních 20–30× rovněž jemný narůžovělý odstín. Ten se s rostoucím zvětšením vytrácí a IC 418 víceméně zešedne. Současně ovšem vystoupí její charakteristická prstencová struktura s potemnělým středem.

Uhlíkové hvězdy

Jako uhlíkové se označují hvězdy, jejichž vnější obálky obsahují víc zmíněného prvku než kyslíku (u Slunce je tomu právě naopak). Tento uhlík představuje produkt termojaderné fúze helia, která probíhá ve vyšších vrstvách hvězdného nitra. Pokud je ovšem uhlíku nadbytek, váže se naprostá většina kyslíkových atomů v atmosféře stálice v molekulách oxidu uhelnatého (CO).

Z přebytečných uhlíkových atomů pak vznikají další uhlíkaté látky – buď vícenásobné molekuly uhlíku (C2, C3), nebo například sloučeniny odvozené od jeho spojení s vodíkem (CH) či dusíkem (CN). Řada z nich přitom velmi dobře absorbuje ty vlnové délky elektromagnetického záření produkovaného hvězdou, jež odpovídají modrému světlu. Výsledkem se stává doslova odmodrání uhlíkových stálic, takže v jejich světle následně dominuje červené záření.

Východy a západy Slunce

DatumVýchodZápad
1. ledna7 h 47 min15 h 54 min
15. ledna7 h 41 min16 h 12 min
31. ledna7 h 24 min16 h 37 min

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Kozoroha, 20. ledna v 9:29 SEČ vstupuje Slunce do znamení Vodnáře.

Fáze, východy a západy Měsíce

FázeDatumVýchodZápad
Úplněk7. ledna16 h 10 min8 h 34 min
Poslední čtvrt15. ledna0 h 15 min11 h 09 min
Nov21. ledna7 h 49 min15 h 31 min
První čtvrt28. ledna10 h 28 min0 h 01 min

Planety na noční obloze

  • Merkur – viditelný ve druhé půlce ledna za svítání nízko nad jihovýchodem
  • Venuše – viditelná večer nízko nad jihozápadem až západem
  • Mars – viditelný téměř po celou noc kromě rána
  • Jupiter – viditelný večer nad jihozápadem
  • Saturn – viditelný pouze na počátku ledna večer nízko nad jihozápadem
  • Uran – v lednu viditelný téměř po celou noc kromě rána
  • Neptun – viditelný večer nad jihozápadem

Zajímavé úkazy v lednu 2023

  • 1. ledna – setkání Uranu a dorůstajícího Měsíce na noční obloze; nejblíž si budou o půlnoci (asi 0,3°), Uran pozorovatelný pouze v dalekohledu
  • 3. ledna – setkání Marsu a Měsíce na večerním nebi (cca 1°), nedaleko pozorovatelný také Aldebaran a Plejády z Býka
  • 4. ledna – Země nejblíž Slunci v roce 2023, ve vzdálenosti 147,1 milionu kilometrů
  • 4. ledna – v noci nastává maximum meteorického roje Kvadrantid
  • 6. a 7. ledna – úplňkový Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
  • 10. ledna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi 
  • 15. ledna – ubývající Měsíc poblíž Spicy z Panny ve druhé polovině noci
  • 18. ledna – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
  • 22. ledna – setkání Venuše a Saturnu na večerním nebi (0,5°)
  • 23. ledna – seskupení Venuše, Saturnu a velmi úzkého měsíčního srpku na večerní obloze, na ploše o průměru asi 5°
  • 25. a 26. ledna – setkání Jupitera a dorůstajícího Měsíce na večerním nebi (zhruba 7°)
  • 30. ledna – Merkur v největší západní elongaci, přibližně 25° od Slunce
  • 30. až 31. ledna – seskupení dorůstajícího Měsíce, Marsu a Aldebaranu i Plejád z Býka na noční obloze, na ploše o průměru okolo 14°; Měsíc pozorovatelný blízko u Marsu (cca 2°) v brzkých ranních hodinách 31. ledna těsně nad severozápadem

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Raketoplán Challenger během startu 28. ledna 1986. Jen o pár sekund později došlo k fatálnímu selhání, které vedlo ke zkáze a rozpadu celého stroje. (foto: Wikimedia Commons, NASA, CC0)

Vesmír

Naši předkové kočky využívali skutečně všestranně. (foto: PexelsCC0)

Historie

Polar Bear 81 

autor: Bob Chiu | čestná zmínka v kategorii: Cesty a dobrodružství

Každý rok mezi říjnem a listopadem se lední medvědi vydávají k zamrzlému Hudsonovu zálivu v Kanadě za potravou. Ve stejné době tam proto turistické agentury vozí zájemce v otevřených nákladních vozech, aby se mohli k šelmám přiblížit doslova na dosah. (foto: SIPA, Bob Chiu)

Revue

Sovětská obrana byla velmi propracovaná a zahrnovala i mnoho linií zákopů a protitankové opěrné punkty. Zde vidíme sovětské vojáky s kulometem Maxim. (foto: Wikimedia CommonsCC0)

Válka

Světlé šmouhy (v pravé části) jsou dobře patrné na snímku pořízeném satelitem Landsat 8 ze 4. dubna 2015. (foto: NASA Earth Observatory, CC0)

Věda

Fosilie ptakoještěra Balaenognathus maeuseri byla nalezena v německém lomu a byla popsána paleontology z Anglie, Německa a Mexika. (ilustrace: University of Portsmouth, Megan JacobsCC BY-SA 4.0)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907