Německé sestry v Africe: Jednotky Tropenschwester sloužící u Afrikakorpsu

Pokud jde o třetí říši, mohli bychom zdravotní sestry rozdělit do tří hlavních skupin. Zřejmě nejpočetnější představovaly takzvané DRK-Helferinnen, tedy dobrovolnice, které se k Německému červenému kříži (Deutsches Rotes Kreuz) přidaly bez předchozího vzdělání v oboru či zdravotnických zkušeností. Jejich odbornost a pravomoc tedy byly značně omezeny, neboť prošly pouze vstupním kursem, jehož délka se s plynoucími roky války neustále zkracovala. Další znalosti a zkušenosti získávaly až při službě v nemocnicích. 

Další početnou skupinu tvořily DRK-Krankenschwestern, tedy odborně vzdělané sestry, které již měly předchozí zdravotnické  znalosti. Jejich pravomoc i náplň služby tak mohly být daleko širší. Poslední skupinu představovaly řádové zdravotní sestry, které pracovaly v církevních nemocnicích. Nelze opomenout ani zahraniční dobrovolnice, například z Estonska, Norska, Finska či Belgie. Jejich počet však nebyl nikterak vysoký. 

Bez ohledu na vzdělání či původ měly ale cíl vždy stejný: pečovat o zraněné a nemocné vojáky (a nejen o ně, neboť se staraly i o civilní obyvatelstvo) a navracet je co nejdříve na frontu a pomáhat tak válečnému úsilí. Německé sestry  nebyly nasazovány jen na území třetí říše a řada z nich se v rámci své služby dostala například na východní frontu. 

Srdce jako zvon a zdravé zuby

Část odborných sester se měla připojit také k německému africkému sboru (Deutsches Afrikakorps). Kritéria pro přijetí však byla relativně vysoká. Kromě špičkového zdravotního stavu, kdy se důraz kladl na oběhový sytém a zuby, se vyžadovala i velká psychická a fyzická odolnost, neboť podmínky v polních lazaretech severní Afriky se s nemocnicemi v rámci Říše absolutně nedaly srovnat: všudypřítomné spalující slunce, písek a prach, infekční onemocnění, nedostatek vody a tak dále. Právě z tohoto důvodu se na tomto tažení nemohly podílet dobrovolné sestry.

Náročným přijímacím řízením to ale nekončilo, neboť všechny budoucí sestry před nasazením mimo Říši musely projít zdlouhavým a specifickým výcvikem. Nejprve je však čekal vstupní šestiměsíční základní kurs pro službu zdravotních sester, kde se navíc učily i každodenní praktické činnosti včetně vaření, uklízení, sekání dříví a podobně. Německá sestra totiž měla být maximálně samostatná a nemusela se tak spoléhat na pomoc druhých. Poté následovala další půlroční praxe v nemocnici a následně zkušební rok plnohodnotné služby v nemocnici. Až po této době bylo možné si zažádat o přidělení ke službě v severní Africe.

Když byla sestra vybrána, čekal ji konečně specializovaný výcvik pro službu v zámoří, jenž probíhal pouze na škole v Lichterfelde v Berlíně. Tam se jejich dovednosti rozšířily o porodnictví a stomatologii (včetně vrtání a trhání zubů a přípravy provizorních výplní). Pronikly také do tajů mikroskopie, aby uměly diagnostikovat tropická onemocnění. Školu zdobily suvenýry, které si ze své služby v zámoří přivezly vracející se zdravotní sestry. Ty tam po svém návratu i vyučovaly. Nakonec budoucí sestra ještě musela složit zkoušky na jednom z tropických institutů, jež se nacházely v Hamburku, Tübingenu a ve Vídni. 

Zkraťme rukávy!

Uniforma sester pro africký sbor vznikla speciálně s ohledem na tamní podmínky. Služební vlněný stejnokroj doplnil komplet odlišného střihu z bavlněného kepru. Dvouřadé sako vystřídalo lehké jednořadé s mnoha praktickými kapsami, které se vyrábělo i ve variantě s krátkým rukávem. Sukně si uchovala svůj původní střih, který zůstal téměř nepozměněn již od první světové války. Kromě sukní byly nově dostupné i kalhoty.

Pracovní šaty se vyráběly i s praktickým krátkým rukávem a oblibě se těšily také vzdušné bílé košile rovněž se zkrácenými rukávy. Pro případ nepříznivého počasí byly sestry vybaveny i nepromokavou pelerínou – pláštěnkou a plátěnými kabáty. Jako pokrývka hlavy sloužil v prostorách nemocnice tradiční čepec, do exteriérů pak sestry dostávaly německé či případně kořistní britské korkové přilby.

Ženskému personálu v Africe velela Armeeoberin Elisabeth Ohnesorg. Podle jejích údajů mise sester  Německého červeného kříže v Africe oficiálně začala 29. března 1941. Ženský zdravotnický personál sloužil zejména ve třech zdravotnických zařízeních, a to ve válečné nemocnici 950 (Kriegslazarett 950 – KL 950), která se nacházela v Tripolisu, v polní nemocnici 200 (Feldlazarett 200 – FL 200) v Benghází a v oblastní nemocnici v Derně (Ortslazarett Derna).

Strohé údaje uvádějí, že k 19. říjnu 1942 na africkém válčišti působilo 45 sester a dalších šest bylo momentálně nepřítomných – nešlo tedy o kontingent nijak velký. Celkové počty navíc značně kolísaly a sestry se často mezi nemocnicemi služebně přesouvaly. Obecně byl však zdravotnického personálu permanentní nedostatek.

Kriegslazarett 950 se k 13. říjnu 1941 skládal z chirurgie, lůžkového oddělení, otorinolaryngologického, očního a infekčního oddělení a nemocnice měla kapacitu 700 lůžek. Přesuny nemocnice však postupně způsobily pokles kapacity, takže k 16. lednu 1943 bylo k dispozici jen 150 chirurgických a 50 klasických lůžek. Problémy mnohdy hlásila i zcela přeplněná 200lůžková polní nemocnice v Benghází, která dle zápisu z 29. listopadu 1941 měla v péči kolem 517 pacientů. Většina z nich trpěla převážně infekcemi, jako byla úplavice. Svým německým spojencům tak často se zdravotní péčí museli vypomáhat Italové.

Volání o pomoc

O tom, že služba v severní Africe nebyla vůbec jednoduchá, svědčí i dopis od jedné vrchní sestry, která 30. dubna 1941 napsala svému nadřízenému: „S kolegy pečujeme o těžce zraněné ve sklepení a podmínky jsou tu hrozné. Mnoho sester trpí horečnatými infekčními chorobami včetně záškrtu.“ O pár měsíců později se pak svěřila, že všechny sestry jsou z horka, těžké práce a strádání velmi pohublé a řada z nich je pro tuto náročnou službu příliš nezkušených a mladých. Požádala proto, aby jim byly poslány starší kolegyně.

Německý africký sbor oficiálně ukončil svou existenci kapitulací 13. května 1943 a do spojeneckého zajetí padlo přibližně 120 000 německých vojáků. Zda se mezi nimi nacházely i nějaké sestry, není známo. S největší pravděpodobností byla většina z nich včas evakuována zpátky do Evropy. Některé si kromě nových zkušeností a nesmazatelných vzpomínek odvezly i vyznamenání v podobě Železného kříže II. třídy. 

Do služby i na vycházku

Uniformy určené pro službu v severní Africe byly navrženy jako maximálně praktické a komfortní. Dvoudílný komplet saka a sukně se tak vedle pracovních šatů nenosil jen na běžnou službu v nemocnici, ale třeba i na vycházku, kdy bylo rovněž možné sako odložit a využít tak pohodlnosti košile s krátkým rukávem.

1. Korková helma pro zdravotní sestry měla oproti variantě pro vojáky odznak s červeným křížem. U sester se těšila oblibě zejména jako ochrana hlavy, obličeje a krku před všudypřítomným spalujícím sluncem
2. Služební brož DRK Schwesternschaft byla určena pouze pro odborné zdravotní sestry
3. Domovenka označovala okrsek DRK, ve kterém se budoucí sestra přihlásila ke své službě
4. Rukávovou pásku Afrikakorps mohli od července 1941 nosit všichni, kteří sloužili minimálně dva měsíce v Africe. Na rozdíl od pásky s nápisem ,,Afrika“ se však jednalo o označení sboru, nikoli o vyznamenání
5. Batoh s polní láhví. Oproti kolegyním, které působily v Říši, dostávaly zdravotní sestry na frontě více praktické vojenské výstroje
6. Kotníková obuv. Klasické černé polobotky doplnily pevné kotníkové boty, které byly pro službu v písčitém terénu daleko pohodlnější a praktičtější.
7. Sukně střihově vycházela již z prvoválečného modelu, ale stejně jako sako je zhotovena ze vzdušného bavlněného kepru
8. Jednořadé sako mělo díky velkému množství prostorných praktický význam. Pro mělo díky velkému množství prostorných kapes hlavně praktický význam. Pro zvýraznění ženských křivek bylo navíc opatřeno páskem
9. Páska s červeným křížem běžně označovala zdravotnický personál. Kromě saka se dle předpisu nosila i na kabátu nebo pracovních šatech
10. Služební čepec se nosil během služby v nemocnici, ale i mimo ni. Mnoho sester si jej nechávalo i pod korkovou přilbou
11. Košile s krátkým rukávem. Šlo o nový model z praktických důvodů opatřený zkráceným rukávem. Byla určena nejen pro vycházky, ale i každodenní službu v nemocnici
12. Časopis Kolonie und Heimat byl jedním ze dvou hlavních magazínů, které poskytovaly aktuální informace z dění u afrického sboru. Toto číslo obsahuje článek o tom, co čeká sestru předtím, než může být nasazena v tropech
13. Sluneční brýle představovaly v Africe neodmyslitelný doplněk. Sestry používaly hlavně své vlastní (civilní) sluneční brýle
14. Sukně. Tento model byl určen pouze pro službu v rámci afrického sboru. Na přední straně měl praktický rozparek, který usnadňoval pohyb v těžkém terénu
15. Polobotky oxfordky byly určeny zejména pro službu ve stacionárních nemocnicích, přičemž předpis stanovoval maximální výši podpatku na 6cm

---

Čtěte také:

Milosrdní andělé: Příběh leteckých zdravotních sester druhé světové války

V průběhu druhé světové války existovala také služební zařazení, o nichž většina příznivců vojenské historie nejspíš ani neslyšela. Patří mezi ně i letecké zdravotní sestry, které vyzbrojeny...