Oceán je pod velkým tlakem lidské civilizace. Velmi mu proto pomáhají chráněná území, která v mořích vyhlašují jednotlivé země světa. K nim se teď připojilo i nové chráněné území zřízené Mexikem.

Mexická vláda svým krokem vytvořila největší mořské chráněné území v severní Americe. Chráněná oblast má rozlohu úctyhodných 150 tisíc kilometrů čtverečních. Obklopuje tichomořské vulkanické souostroví Revillagigedo, které je součástí území Mexika.

TIP: Obamův plán: Vznikne největší mořská rezervace světa?

Zdejší příroda, jak na souši, tak i v moři, představuje unikátní ekosytém, kterému se přezdívá „Galapágy severní Ameriky“. Ochranu si tedy nepochybně zaslouží. Mexický prezident Enrique Peña Nieto prohlásil, že nové chráněné území přispěje k uchování přírodních pokladů této oblasti pro Mexiko i celý svět.

Dne 7. listopadu 1867 přišla ve Varšavě na svět malá Marie, kterou v rodině kromě vzdělaných rodičů-učitelů vítali na svět další čtyři sourozenci. Byla nadaná, četla už od čtyř let a v patnácti letech již skvěle ovládala historii, matematiku, literaturu a čtyři cizí jazyky. Pod náporem povinností se ale v té době nervově zhroutila. 

Mariin otec Wladyslaw poslal nemocnou dceru na venkov, kde se během jednoho roku skvěle zotavila. Sám však jako vdovec se čtyřmi dětmi čelil existenčním starostem. Nejenže přišel o všechnu hotovost, kterou důvěřivě svěřil švagrovi spekulujícímu na finančním trhu, ale ztratil také místo zástupce inspektora na gymnáziu a s ním i služební byt a polovinu platu. 

Sklodowští se musejí uskromnit, ale vzájemná láska a podpora, životní elán a touha po vzdělání jsou silnými atributy této rodiny. Není divu, že v tomto intelektuálním prostředí zatoužila Broňa i Marie po nejvyšší metě – vysokoškolském titulu. Jediná univerzita, která přijímala ženy, však byla Sorbonna a studium na ní představovalo obrovskou finanční zátěž. 

Sestry proto uzavřely dohodu: starší Broňa odjede do Paříže, zatímco Marie začne pracovat a vydělané peníze bude posílat Broně na studia. Jakmile Broňa získá lékařský titul a bude se moci živit sama, podpoří zase ona svoji mladší sestru. Ve svých osmnácti letech tedy přijala Marie dobře placené místo vychovatelky v rodině Zorawských. 

Počátek velké jízdy

Po mnoha letech strádání se na rodinu Sklodowských konečně usmálo štěstí. Pan Sklodowský získal místo ředitele polepšovny a mohl začít podporovat Broňu na Sorbonně. Marie byla konečně volná a přijala pozvání od Broni, která se v Paříži mezitím provdala. A 3. listopadu roku 1891 překročila odhodlaná čtyřiadvacetiletá dívka z Polska poprvé práh Sorbonny. 

Její tvrdá práce, odříkání a strádání byly po dvou letech odměněny získáním prvního titulu – licenciátu fyzikálních věd. V té době se seznámila s Pierrem Curie, který učil na Škole průmyslové fyziky a chemie. O osm let starší Pierre zaujal Marii na první pohled a na rozdíl od jiných nápadníků dala tomuto pětatřicetiletému rozvážnému vědci s jasnýma očima a milým úsměvem ve svém srdci šanci. Mariina úcta k názorům, vlastnostem i vědomostem Pierra Curie se postupem času změnila v upřímnou lásku, takže přijala jeho nabídku k sňatku. 

12. září roku 1897 se Curieům narodila holčička Irena. Mezi přebalováním, studiem příruček o vyvážené stravě pro dítě a šitím šatiček se však Marie nepřestala věnovat vědecké práci. Jako téma doktorské práce si zvolila objev fyzika Henriho Becquerela, který zjistil, že uranové soli vyzařují paprsky pronikající hmotou podobně jako Röentgenovy paprsky.

Radioaktivitě na stopě

Ve svých třiceti letech se Marie vydala po stopách radioaktivity, o jejíž existenci zatím svět neměl tušení. Shání vzorky uranu a s pomocí elektrometru, který vynalezl její manžel, měří elektrický náboj vznikající ve vzduchu působením paprsků uranu. U ostatních kovů kromě thoria Mariina metoda vyzařování nepotvrzuje.

Vědkyně dává novému jevu název radioaktivita a brzy jej objevuje také u uraninitu (smolince). Zprvu nechápe, jak je možné, že uraninit vykazuje tak silnou radioaktivitu, i když neobsahuje odpovídající množství uranu nebo thoria. Po celé řadě pokusů dochází k závěru, že minerál musí obsahovat látku, která je mnohem radioaktivnější než uran a thorium, a že se pravděpodobně jedná o dosud neobjevený prvek. Tuto hypotézu přednese v Akademii věd Mariiným jménem její bývalý profesor Gabriel Lippmann dne 12. dubna 1898. 

Pierre odkládal vlastní pokusy, aby Marii pomohl oddělovat jednotlivé složky smolince a měřit jejich radioaktivitu. Všechny údaje pečlivě zaznamenávají a 13. června Marie konstatuje, že jedna ze zkoumaných sraženin vykazuje 150× větší radioaktivitu než uran. Ještě toho dne společně měří radioaktivitu černého prášku usazeného ve zkumavce a ke svému úžasu zjišťují, že je 330× aktivnější než uran. Čím více se snaží izolovat neznámý prvek, tím radioaktivnější látku získávají. O pět dní později oznámili objev nového prvku nazvaného polonium na počest Mariiny rodné země. 

Levný smolinec z Čech

Neuplynulo ani půl roku a manželé Curieovi zaznamenali domněnku o existenci dalšího dosud neznámého prvku. Nazvali jej radium. Marie si stanovila nový cíl – získat radium v jeho čisté formě. Ve staré kůlně s prosklenou střechou rozpouští po dvacetikilových dávkách smolinec zakoupený levně z české továrny na výrobu uranu, filtruje jej a sráží, míchá železnou tyčí v kotlíku, dokud nemá čistý roztok. Takto zpracovala během dvou let osm tun smolince, než se jí podařilo získat čisté radium a zaznamenat jeho atomovou hmotnost. Ta se jí však nezdála správná, a tak je nucena celý postup s vypětím všech sil opakovat. 

Po čtyřech letech lopoty v parné kůlně měla Marie konečně čistou sůl radia. Její i Pierrovo zdraví už práce s radioaktivními prvky značně poznamenala, ale nebezpečí, které v sobě radium skrývá, mělo ještě dlouho zůstat utajeno. 

Curieovi získávají v Paříži věhlas a také dobrá pracovní místa. Pierre mohl konečně začít vyučovat fyziku, chemii a přírodopis na Sorbonně a Marii bylo nabídnuto místo učitelky fyziky na Vysoké škole pedagogické. Ve volném čase pak vlastnoručně vyrábí čím dál čistší radium. Spolu s Pierrem zjistili, že tento prvek vydává teplo, a vyslovili odvážnou domněnku, že zdroj této energie spočívá přímo v radioaktivních atomech. Na tuto jejich hypotézu navázal novozélandský fyzik Ernest Rutherford, kterému se podařilo dokázat dosud neslýchaný fenomén – spontánní rozpad radioaktivních prvků. Roku 1908 získal za svůj objev Nobelovu cenu.

Nobelova cena

S náročnou metodou izolace radia začala Marii pomáhat velká chemická továrna. Práce tak pokračuje rychleji a dne 28. března 1902 může Marie s konečnou platností zapsat do svého sešitu hmotnost jednoho atomu radia: Ra = 225,93. 

Jelikož bylo zjištěno, že radium pomáhá léčit rakovinu, začaly vznikt nové lékařské postupy a Akademie věd poskytla manželům Curieovým 20 000 franků na izolaci tohoto vzácného prvku. Dnes je jasné, kolik manželé Curieovi mohli vydělat, kdyby si metodu získávání a čištění radia nechali patentovat. Rozhodli se však, podobně jako jiní velcí vědci, předat svůj objev světu nezištně.

Marie a Pierre se stávají světově známými osobnostmi. Jejich rodinný život však touto slávou nijak nezískal. Nejenže fyzicky strádají v důsledku neustálého styku s radiem, ale obrovské množství korespondence, jíž jsou zahrnuti a na kterou se snaží poctivě odpovídat, publicita a nevyžádané pocty, jim ubírají sil. V roce 1903 se však Marii dostalo pocty, jako žádné jiné ženě před ní: spolu se svým manželem a Henrim Becquerelem získává za výzkum radioaktivity Nobelovu cenu za fyziku. 

Rodinná tragédie

Rok nato se v rodině Curieových slavilo narození dcerky Evy. Všechno štěstí ale skončilo 19. dubna roku 1906 ve chvíli, kdy Pierre chvátal deštivou Paříží do práce. Na přeplněné, rušné ulici mu otevřený deštník zastínil výhled, takže si nevšiml pětimetrového povozu naloženého vojenským materiálem, který se na něj řítil. Kočí nestačil zastavit koně a Pierre byl během několika vteřin mrtvý. Zadní kolo povozu mu rozdrtilo lebku. 

Rodinní přátelé a kolegové nabídli Marii uspořádání veřejné sbírky na potřeby její rodiny. Marie rezolutně odmítá, ale rozhodne se přijmout místo vedoucí katedry fyziky, které patřilo Pierrovi, a s ním roční plat 10 000 franků, jenž by měl finančně zajistit ji i obě děti. 

Největší otřes svého života Marie nakonec překonala. Její první přednášku na Sorbonně odměnili posluchači bouřlivým potleskem. A Marie se znovu pustila do práce v laboratoři. Jejím cílem bylo získat nejen sůl čistého radia, jak se jí to podařilo v minulosti, ale kov samotný. Po čtyřech letech v nyní již dobře vybavené laboratoři a s pomocí vyškolených kolegů se jí to skutečně podařilo. Koncem roku 1911 získala druhou Nobelovu cenu, tentokrát za chemii.

Na válečné frontě 

Po začátku první světové války Marie iniciovala vznik flotily rentgenových vozů opatřených červeným křížem a spolu s osmnáctiletou Irenou se vydává na frontu pomáhat raněným vojákům. Podařilo se jí vybavit rentgenem dvacet vozů přezdívaných „curietky“ a založit 200 stálých rentgenových stanic, které během jediného roku války provedly víc než milion vyšetření. Ve funkci ředitelky armádní rentgenové služby si počínala velmi rozhodně a proškolila stovky dobrovolnic. Když válka skončila, bylo Marii 51 let. Práce pro druhé během vojenského konfliktu jí kupodivu prospěla a vrátila jí radost i chuť do života. V té době se cítí lépe i po zdravotní stránce. Plave, chodí na procházky a těší se z pokroků svých dcer. 

Finanční prostředky na vybavení radiologického ústavu ovšem chyběly a Marie stálo hodně úsilí, než se jí podařilo získat pro laboratoř nějaký materiál. V roce 1920 se však baron a lékař Henri de Rothschild rozhodl financovat rozvoj radioterapie a založil Nadaci Curieových. 

Radium z rukou prezidenta

Marie dostala finanční injekci i ze Spojených států. Její nová přítelkyně, americká novinářka Marie Mattinglyová přezdívaná Missy, uspořádá pro nadaci Curieových v USA národní sbírku. Chtěla totiž splnit největší sen Marie Curie – získat do svého vlastnictví jeden gram radia.

Plachá vědkyně musela podstoupit šestitýdenní cestu plnou recepcí, přednášek a tiskových konferencí napříč Spojenými státy, než jí prezident Warren Harding slavnostně předal v Bílém domě klíček od schránky obložené padesáti kilogramy olova. Kromě tohoto pokladu v ceně 100 000 dolarů si Marie odvezla do Francie hotovost na podporu činnosti svého institutu, vzácné rudy v hodnotě dvaceti tisíc dolarů, drahé laboratorní vybavení a zálohu 50 000 dolarů jako autorský honorář na plánovanou autobiografii. Historie se opakovala ještě v roce 1928, kdy si Marie přijela do USA pro druhý gram radia, který poté věnovala Polsku. 

4. července roku 1934 Marie umírá  v sanatoriu Sancellemoz na leukémii vyvolanou prací s radioaktivním materiálem. V té chvíli neměla tušení, že její dcera Irena půjde stejnou cestou a že i ona bude ověnčena Nobelovou cenou. A že za své úspěchy zaplatí stejně vysokou cenu...

Filmový plakát z roku 1931 zobrazuje Belu Lugosiho a jeho pověstný děsivý pohled. Většina těchto plakátů jsou reprodukce, ale dva originály ve výborném stavu se zachovaly. Jeden nyní vydražil neznámý zájemce v aukčním domě Heritage za 525 900 dolarů (okolo 11,5 milionů korun). Dracula se tak stal  nejdražším vydraženým plakátem na světě.

TIP: Prohledejte sklepy a půdy: Filmové plakáty mohou ukrývat bohatství

Předchozí rekord držel filmový plakát Casablanca, za který letos v červenci zaplatil neznámý sběratel 478 000 dolarů. Stejnou částku zaplatil i sběratel, který v listopadu 2014 vydražil plakát k filmovému hororu Příšerné stíny (London After Midnight), natočeného v roce 1927. 

Ačkoliv jde v případě Draculy o největší částku, jakou kdy za plakát zaplatil zájemce v klasické aukci, ve skutečnosti nejde o úplně nejdražší plakát. Tím je plakát k německému dystopickému sci-fi snímku Metropolis (1927) režiséra Fritze Langa. V roce 2012 za něj zaplatil Andrew Cohen z londýnské Reel Poster Gallery 1,2 milionu dolarů u konkurzního soudu v Los Angeles. Vzhledem ke skutečnosti, že nešlo o klasickou aukci a plakát byl prodán společně s osmi dalšími memorabiliemi, není tento prodej považovaný za oficiální aukční rekord.

Archeologové v Peru dlouhá desetiletí pátrali po velikém geoglyfu kosatky. Ten byl známý pouze z fotografie, která byla pořízena před více než půlstoletím. Přesná poloha geoglyfu ale nebyla známá, a tak tento cenný artefakt zůstával pro moderní vědu ztracený.

Badatelé ho znovu objevili až počátkem roku 2015, po náročném pátrání, které ztěžovaly nepřesné informace. Obrazec se nachází na svahu kopce v poušti asi 400 kilometrů jižně od peruánské metropole Limy. Nevěděli o něm nejen archeologové, ale ani místní lidé. Sedmdesát metrů dlouhý geoglyf představuje stylizovanou kosatku, která hrála v mytologii dávných obyvatel Peru roli mocné, napůl mýtické bytosti.

TIP: Tajemství oblasti Nazca: Podzemní akvadukty zavlažovaly vyprahlou krajinu

Geoglyf vznikl zřejmě před více než 2 tisíci let. Pokud se jeho stáří podaří potvrdit, znamenalo by to, že je nejen jeden z nejstarších geoglyfů v oblasti Palpa na jihu Peru, ale že je také starší, než slavné geoglyfy na blízké planině Nazca.

Nový rover – prozatím označovaný jako Mars 2020 Rover, bude konstrukčně vycházet z osvědčeného modelu svého předchůdce – roveru Curiosity, který k Marsu zamířil před šesti lety a dodnes spolehlivě funguje. Podle vědců z JPL přibližně 85 % konstrukce roveru Mars 2020 vychází z předchozí verze. Navíc ovšem ponese hned šest kamer a sedm nových vědeckých přístrojů.

Nové nástroje, nové možnosti

Obdobně jako Curiosity bude i nový rover vybavený vrtákem. Novinkou je ale možnost ukládání odebraných vzorků. Ty mají být připravené do doby, než je některá z budoucích pilotovaných misí bude schopná dopravit na Zemi.

Vedle mechanických vylepšení má být nový rover vyzbrojený mimořádně přesným rentgenovým spektrometrem, ultrafialovým laserem a radarem, který bude schopný proniknout až 10 metrů pod povrch rudé planety. Velkou novinku má být i vizuální navigace, která by měla roveru umožnit cesty i do hůře dostupných míst, kterým se museli jeho předchůdci vyhnout.

Hlavním úkolem roveru Mars 2020 má být pátrání po známkách života. Tentokrát se vědci chtějí zaměřit na oblasti, kde podle jejich zjištění tekla před 3,5 milionem let voda.

Tabulová hora je ikonou Jihoafrické republiky. Jde o jediný geologický útvar na Zemi, po němž je dokonce pojmenováno souhvězdí – skupina hvězd nazvaná Mensa, což znamená prostě „Stůl“.

TIP: Strmé stěny ztraceného světa - Jihoamerická tabulová hora Roraima

Plochá hora, jenž se tyčí nad Kapským městem, přečkala šest milionů let erozí a dnes hostí nejbohatší, i když pravděpodobně nejmenší království květin. Na svazích hory roste 1 470 rostlinných druhů, z nichž mnohé jsou ohrožené. Vrchol hory se tyčí 1 086 metrů nad úroveň moře. Útvar je jedním ze sedmi přírodních divů světa, vyhlášených v roce 2011.

Nových sedm divů přírody

• povodí řeky Amazonky
• vietnamský záliv Halong Bay
• vodopády Iguazú na hranici Argentiny a Brazílie
• jihokorejský ostrov Jeju
• Národní park Komodo v Indonésii
• filipínská podzemní řeka Puerto Princesa

Inženýři Massachusettského technologického institutu MIT vyvíjejí kompozitní materiál, který má pozoruhodné vlastnosti, slibující rozmanité využití v budoucích aplikacích. Nový materiál PCM (z anglického Phase Change Material) je tvořený směsí mastných kyselin a dalších organických látek. Tento materiál pohlcuje teplo ze slunečního záření a dalších zdrojů, a je-li osvícený světlem, nashromážděné teplo naopak uvolní.

TIP: Solární pasti na komáry: Nová zbraň proti obávané malárii

Jednoho dne by zařízení s tímto materiálem mohlo fungovat jako kamna na solární energii pro obyvatele chudých oblastí. Přes den by si nashromáždili dostatek tepla a večer by si s ním zajistili večeři nebo také vytápění.

V poslední době se roztrhl pytel s malými satelity a také s projekty systémů, které je mají dostat na oběžnou dráhu. Do rozšiřujícího se trhu se starty malých satelitů se teď hlásí i Švédsko. Švédská vláda připravuje adaptaci švédského národního kosmodromu Esrange Space Center právě k tomuto účelu.

Kosmodrom Esrange se nachází na severu Švédska a byl oficiálně otevřen v roce 1966. Podle údajů státem vlastněné kosmické agentury Swedish Space Corporation (SSC) z kosmodromu od té doby vzlétlo asi 520 stratosférických balonů a více než 550 sondážních raket.

Sondážní rakety a malé satelity

Sondážní rakety (anglicky sounding rocket) jsou rakety, které nesou přístroje pro experimenty a měření během suborbitálního letu. Tyto rakety jsou pro vědce i inženýry výhodné nízkou cenou, krátkou dobou přípravy ke startu, a také schopností provádět výzkum ve výškách, které nejsou běžně dosažitelné pro horkovzdušné balony ani orbitální satelity.

TIP: Poloviční úspěch: Novozélandští Rocket Lab vypustili svou první raketu

Právě Esrange Space Center se loni v dubnu stalo místem, odkud vzlétla zatím největší sondážní raketa Evropy. Pokud Švédsku vyjdou jeho plány, mohlo by se brzy přidat k více než desítce zemí, které již dnes vypouštějí na oběžnou dráhu malé satelity.

Voda je pro život našeho typu nezbytná. Co když je ale planeta v obyvatelné zóně prakticky celá pokrytá ohromným oceánem? Je v takovém případě možné, že by tam vznikl život?

Podle Tessy Fisherové z Arizonské státní univerzity v Tempu a jejích kolegů by oceánské světy mohly být pro život naopak dost nevhodné. Na nedávné konferenci Habitable Worlds v Laramie, stát Wyoming, představili výsledky svého výzkumu, podle nichž na oceánských planetě mohl panovat kritický nedostatek fosforu.

Fosfor a oceány

Fosfor je pro život velice důležitý. Atomy fosforu se významně podílejí na tvorbě kostry molekul DNA a jsou součástí i dalších základních molekul živých organismů. Problém je v tom, že fosfor není tak snadné získat.

TIP: Polystyrenová exoplaneta prozrazuje mnoho zajímavého o atmosférách planet

Na Zemi se fosfor obvykle nachází vázaný v horninách. Dostupným se stává dostupným obvykle tehdy, když ho z hornin vyplaví srážky a ve vodě se pak dostane k mikroorganismům. Na oceánských planetách je zřejmě problém v tom, že slaná mořská voda na rozdíl od srážek příliš mnoho fosforu nevyplaví. Když na planetě schází souš, tak má dost možná na dostupný fosfor smůlu.

Ceny nájmů vyhnaly hongkongské kuchaře z restaurací do bytů, ale nemyslete si, že jde o nějaká tmavá doupata. V těchto luxusních bytech se podávají jen ta nejvytříbenější jídla. Vypátrat je však není jednoduché. Hledání je součástí cesty za dobrým jídlem – restaurace totiž bývají ukryty na nejrůznějších místech, nikdy ne na těch známých a viditelných. 

Vypadá to v nich naprosto normálně, zkrátka běžný dům, vůně však neomylně láká do jednoho z bytů v prvním patře. Po vřelém uvítání si v obývacím pokoji s názvem Si Jen (Xi Yan) u kuchaře Jackyho Yu objednávám pití. Menu je dopředu stanoveno: v nabídce jsou dvě verze, ta menší se skládá z deseti chodů. „V běžných restauracích si vybíráte z jídelníčku. Náš kuchař Jacky každý týden vytvoří podle přání hostů a podle nabídky čerstvých potravin jedno až dvě stálá menu,“ vysvětluje číšník Edie. 

Menu o deseti chodech 

Ceny jsou tady fixní a pohybují se okolo 300 až 500 hongkongských dolarů. V přepočtu vás tedy menu o několika chodech a nealko pití vyjde na 800 korun a více. Poslední chody ovšem vypouštím – nejsem schopna pozřít už ani drobeček. 

Po hodování nás přichází navštívit i šéfkuchař a majitel podniku Jacky. „Otevřel jsem v roce 1997, kdy začaly ceny nebytových prostor v Hongkongu šplhat do neúnosných výší. Na město tenkrát dopadla finanční krize,“ vzpomíná. Hongkongská vláda však přivírá nad těmito podniky oči. Pravděpodobně si uvědomuje, že to byly právě její restrikce, které kuchaře vyhnaly z běžných restaurací do bytů.  

Rezervace nutná 

Soukromé kuchyně se tak po letech staly vyhlášenými podniky. Vlastní je přední hongkongští kuchaři a nabízejí v nich ta nejlepší jídla, která se v tomto kulinářském ráji dají najít. „Ve své kuchyni mohu vařit mnohem originálněji než v běžné restauraci. Experimentuji a lidé, kteří mají odvahu zkoušet novinky, sem chodí rádi,“ vysvětluje Jacky. 

TIP: Tradiční „dinery“ po americku: Jak se baští za velkou louží

Když se jednoho z „odvážných“ hostů ptám, proč jí právě tady, tvrdí, že mu vyhovuje jídlo i domácká atmosféra. „Je to tady jako v kterékoliv jiné restauraci. Jídlo bylo skvělé, i když asi ne tak sofistikované jako v předních podnicích,“ uvažuje. Přestože se tyto kuchyně chtějí vyhýbat hlavním proudům, fronty zákazníků se často nevyhýbají jim. Vydáte-li se do některé z nich, určitě si stůl nebo židli v obýváku raději rezervujte dopředu.