Ráno 6. dubna 1941 začaly na Bělehrad dopadat první bomby. Současně německé a italské jednotky zahájily útok na Jugoslávii, která tak byla nedobrovolně vtažena do druhé světové války. Sebevědomá, ale špatně vyzbrojená královská armáda z velké části nepříliš schopným velitelským sborem se nedokázala postavit na odpor. A zatímco vojska Osy neohroženě obsazovala další a další území, jugoslávské pluky před nimi utíkaly. Některé útvary se dokonce vzdávaly rovnou a hrstka statečných a odhodlaných k boji na odvrácení tragického osudu země sama nestačila.

Pád Kragujevace

Týden nato opustil zemi král Pavel i předseda vlády Dušan Simović s většinou svých ministrů. 17. dubna 1941 generál Danilo Kalafatović podepsal podmínky kapitulace, které mu nadiktoval velitel německých vojsk, a to přímo v budově bývalého československého vyslanectví v Bělehradě. Tím po dvanácti dnech neslavně skončila dubnová válka a země byla rozdělena mezi Itálii, Maďarsko, Bulharsko, Německo a nově vzniklý Nezávislý stát Chorvatsko.

Pod přímou německou vojenskou správou se ocitla jak severní část Kosova, bohatá na suroviny, tak východní část Vojvodiny (tzv. srbský Banát). Zbytek srbského území o přibližné rozloze 45 000 km² s asi čtyřmi milióny obyvatel, do jehož územní kompetence spadal i Kragujevac, okupovalo Německo.

Okupanti neváhali tvrdě potrestat jakýkoliv náznak odporu či neloajality. Byly vydány dekrety nařizující zastřelit každého se zbraní v ruce. Gestapo pozatýkalo několik stovek osob, většinou příslušníků společenských elit, které se v německých rukách staly rukojmími, nad nimiž mohl být kdykoliv vyřčen ortel smrti jako pomsta za diverzní akce. Za několik dní se zformovala tajná policie podřízená gestapu, kolaborantská Rada komisařů a posléze i vláda pod vedením Milana Nediće.

Vlastní Kragujevac byl obsazen již 11. dubna. V okamžiku okupace se zde nacházely jen nepočtené jednotky jugoslávské armády, letadla připravená na místním vojenském letišti shořela na zemi už předcházející noci. Němci navíc okamžitě zabrali místní Vojensko-technický závod.

Hnutí odporu

V Srbsku se nezávisle na sobě začala rozvíjet dvě hnutí odporu. V květnu 1941 se kolem Dragoljuba Mihailoviće zformovala skupina vlasteneckých důstojníků, kteří se soustřeďovali zejména v západním Srbsku. Tento terén v těžko přístupné oblasti v horách nad městy Čačak, Horní Milanovac, Požega, Užice a Valjevo se už tak honosil povstaleckou tradicí. Právě odtud byl totiž v 19. století veden odboj proti Turkům. Toto hnutí se také nazývalo ravnogorské podle svého centra na vrchu Ravna gora nebo četnici, jak se v jihoslovanském pravoslavném prostředí označovaly odbojové skupiny bojující proti turecké nadvládě, i když oficiální název zněl Jugoslávské vojsko ve vlasti.

Zároveň se aktivizovala komunistická strana Jugoslávie. Po napadení Sovětského svazu vytvořilo její vedení hlavní štáb povstaleckých partyzánských oddílů v Bělehradě a vyzvalo národy Jugoslávie, aby se vzepřely okupantům a bojovaly za osvobození země.

Situace v Kragujevaci byla zpočátku války, co se týče odbojových akcí i represí, spíše klidná. Četnické hnutí se zde zformovalo až na konci května, kdy je rovněž datován první útok na německou motorizovanou kolonu u Ljuljaku. Akce kragujevackých komunistů měly převážně přípravný charakter a šlo svým rozsahem i dopadem o menší diverzní akce.

O vzniku místního partyzánského oddílu pak bylo rozhodnuto v červenci v Grošnici. Po neúspěšném atentátu na policejního agenta padly v Kragujevaci první oběti. Oba pachatelé byli okamžitě zadrženi a 21. srpna zastřeleni a jejich těla pro výstrahu vystavena v centru města. Hnutí odporu, v němž spojily alespoň zpočátku síly obě odbojové linie, se začalo úspěšně šířit napříč okupovaným územím. Německá správa přecenila svůj úspěch při pacifikaci Srbska. Nepočítala s vypuknutím masového odporu a včas nepodnikla potřebná preventivní opatření. Situace se jim vymykala z rukou.

Během srpna a počátkem září povstalci ovládli rozsáhlé území na západě Srbska a bylo vytvořeno osvobozené území Užická republika. Dne 16. září vydal Hitler nařízení adresované polnímu maršálovi Wilhelmu Listovi, veliteli jihovýchodního úseku, aby za použití co nejostřejších prostředků nastolil na tomto okupovaném území pořádek.

Na Listův návrh připadl úkol potlačení srbského povstání generálovi pěchoty Franzi Böhmovi, který byl podle německých hlášení velmi dobře obeznámen s poměry na Balkánu. Böhme se do nového úkolu pustil se vší vehemencí. Dne 10. října bylo z jeho iniciativy vydáno nařízení, že za každého zabitého Němce, německého vojáka nebo tzv. Volkdeutsche (etnického Němce) bude zabito 100 osob, za každého zraněného pak polovina.

Počátek povstání

29. září zaútočily partyzánské a četnické oddíly z okolí Kragujevace společnými silami a osvobodily obec Horní Milanovac, nacházející se asi 50 kilometrů od Kragujevace. Němečtí vojáci se nejprve ukryli v budově základní školy, ale když jejich útočiště začali bombardovat, sami se vzdali a byli odvedeni do vesnice Planinica, kde pro ně vznikl prozatímní tábor. Německá okupační správa měla velký zájem na jejich osvobození, proto byl do Horního Milanovace vyslán 5. října prapor 3. prapor 749. pluku 717. divize z Kragujevace, ale napoprvé neuspěl.

V té době probíhala mezi místním partyzánským a četnickým oddílem závěrečná jednání, jejichž výsledek zahrnoval rozhodnutí o společném postupu proti nacistickým vojskům a obsazení Kragujevace. Němci se za několik dní pokusili o druhu ofenzivu. Jejich síly, tentokrát doplněné o tři tanky, se 14. října opět pohnuly směrem k Hornímu Milanovaci. Nyní před sebou popoháněly 30 zajatců, kteří jim doslova klestili cestu.

Na místo němci dorazili následujícího dne v 18:15. Sice se jim nepodařilo navázat kontakt s německými zajatci, ale alespoň podle rozkazu obec Horní Milanovac vypálili a zajali 133 osob. Mezi druhou a třetí hodinou ráno 16. října 3. prapor zamířil zpět do Kragujevace. U obce Ljuljak došlo ke srážce s povstalci, při níž bylo devět německých vojáků zabito a dalších 27 raněno, z toho jeden svým zraněním později podlehl. Nakonec se prapor do Kragujevace dostal až v 19:00.

Tento akt odporu nemohl zůstat nepotrestán. 18. října začalo hromadné zatýkání podle seznamu, který ten den vedení městské policie obdrželo z bělehradské centrály. Prioritu měli Židé, po nich nacionalisté, komunisté, členové jejich rodin a sympatizanti.

Image

Čtěte také

Kragujevacký masakr: Za každého zabitého Němce mělo být popraveno 100 osob

Raketoplán X-37B, označovaný též jako OTV (Orbital Test Vehicle orbitální testovací plavidlo) přistál v neděli na ranveji, která byla v minulosti využívána pro přistávání raketoplánů Space Shuttle. Stroj strávil v kosmu 718 dnů na v pořadí již čtvrté a zároveň i nejdelší misi tajného programu amerického vojenského letectva.

Na rozdíl od NASA jsou vojenské úřady mnohem tajemnější a informace o přesných cílech projektu Boeing X-37 nechávají zcela bez odpovědi, případně se omezují na obecná tvrzení. Všeobecně se proto předpokládá, že Boeing X-37 má primárně vojenské a špionážní účely.

Raketoplán X-37B, který pochází z dílny Boeingu, je dlouhý devět metrů a 4,5 metru široký. Poprvé tento stroj odstartoval v dubnu 2010 a na Zemi se vrátil o osm měsíců později. Druhá mise se uskutečnila v květnu 2011 a trvala 15 měsíců. Třetí začala v prosinci 2012 a letoun se na Zemi vrátil po 22 měsících. Na čtvrtou misi ho v květnu 2015 vynesla raketa Atlas 5. Pátá mise má následovat ještě během letošního roku.

Na konci dubna dorazila do univerzitní nemocnice v kolumbijském městě Bucaramanga osmadvacetiletá Sandra Milena Almeida. Pacientka si stěžovala na prudké bolesti břicha a následné vyšetření ukázalo na střevní neprůchodnost. Život ohrožující stav si vyžádal okamžitý zásah chirurgů.

Nejen láska prochází žaludkem

Příčina neprůchodnosti se objevila záhy – v žaludku a střevech ženy lékaři objevili 57 stodolarových bankovek. Vzhledem k povaze nálezu, lékaři kontaktovali místní policii a ženu tak po úspěšné operaci čekalo i nepříjemné vysvětlování. 

Vyšetřovatelům se Sandra svěřila, že spolykala zhruba 9 000 dolarů. Šlo prý o peníze, které si naspořila společně se svým partnerem k cestě za lepším životem v Panamě. Poté, co se s ní manžel rozešel, se Sandra obávala, že by mu musela vyplatit polovinu nastřádaných peněz. Rozhodla se je proto ukrýt v bezpečí svého těla. Další vyšetřování Sandřinu výpověď potvrdilo a lakotná Kolumbijka tak mohla z nemocnice odejít bohatší nejen o 5 700 dolarů ale i o pořádnou jizvu na břiše.

Neúspěchy Německa na frontách a jeho nezadržitelně se blížící porážka vzbuzovaly velký neklid i mezi nacisty v Terezíně. S tím byly hlavně od druhé poloviny roku 1944 spojeny scénáře na zametení veškerých stop, a to včetně totální fyzické likvidace vězňů. Tyto plány cílily jak na židovské ghetto, tak i na policejní věznici v Malé pevnosti.

Zplynovat, utopit nebo postřílet?

Už od konce roku 1944 kvůli projednání těchto plánů zajížděl velitel Malé pevnosti Heinrich Jöckel do Prahy. V té době mezi vězni řádila epidemie úplavice, která si vyžádala mnoho obětí a počet mrtvých se navyšoval i kvůli lhostejnosti ze strany Němců. Ti neposkytli potřebné léky, ani nezajistili nezbytná protiepidemická opatření. Co nezvládla úplavice, měli dokončit nacisté.

Na počátku roku 1945 komandatura SS nařídila za tím účelem zřídit objekt s plynotěsnými prostorami a zvláštním ventilačním zařízením v jedné části bývalého opevnění. To však vzbudilo podezření vězňů, které se snažil rozptýlit velitel tábora Karl Rahm s tím, že se nejedná o plynové komory, nýbrž o sklad potravin a drůbeží farmu. Nakonec se podařilo dokončit pouze výstavbu „kachního rybníku“ v jednom z pevnostních příkopů. Ve skutečnosti se jednalo o prostranství, které šlo hermeticky uzavřít a využít k zastřelení, popř. utopení vězňů. 

Evakuační transporty a tyfus

Od 20. dubna 1945 až do konečného osvobození Terezína do něj postupně přijížděly či přicházely tzv. evakuační transporty z koncentračních táborů, vyklízených před postupující frontou. Do terezínského ghetta tak přibylo více než 15 000 vyčerpaných a vyhublých lidí. V důsledku útrap někteří zemřeli cestou, další v Terezíně.

Nebylo možné zajistit účinná hygienická a karanténní opatření, a tak se pro všechny vězně staly velkou hrozbou nakažlivé nemoci, zejména skvrnitý tyfus. První případ se objevil 24. dubna a od té doby se nákaza začala nekontrolovaně šířit. Dne 3. května SS uvolnila kasárna E I (tzv. Sudetské kasárna), kam byli postupně převáženi tyfem nakažení vězni z Malé pevnosti. Na pomoc přijela i skupina českých lékařů a zdravotníků, členů tzv. České pomocné akce. Přišla sem celá řada dobrovolníků, mezi kterými bychom našli i např. herečku Natašu Gollovou, jež se tu také skvrnitým tyfem nakazila.

Poslední oběti

Zatímco 2. května 1945 sovětská vojska dobyla Berlín a Terezín pod svou ochranu přebíral zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže Paul Dunant, v Malé pevnosti proběhla poslední a největší poprava v její historii. Z příkazu pražského gestapa zde okupanti popravili během dvou hodin celkem 52 zejména příslušníků levicových odbojových organizací, včetně jednoho konfidenta.

Další oběti si vyžádala tyfová epidemie, která kulminovala v době mezi 6. a 16. květnem. Terezín byl proto kompletně uzavřen a vyhlášena čtrnáctidenní karanténa. Díky zlepšení podmínek vězňů, začala epidemie pomalu odeznívat, ale i tak si připsala spolu s dalšími nakažlivými nemocemi na konto životy více než 1 500 bývalých vězňů a několika desítek zdravotníků.

Tam někde v severním Pacifiku je velryba. Samozřejmě, na světě žije spousta velryb, byť je jich méně než před pár stoletími. Jenže tahle je jiná. Je to samec a během sezony páření vydává zvuky, které umějí pouze jedinci jako on. Jeho druh však neznáme. Možná je to plejtvák myšok, možná plejtvák obrovský, největší velryba ze všech.

Nikdo si není jistý, protože ho nikdy nikdo neviděl. Někteří vědci ho však slyšeli a mnohem víc lidí ví o jeho existenci. Média ho proměnila v celebritu, kulturní ikonu, jež si ovšem svého statusu mezi dvounohými suchozemci naprosto není vědoma. Velrybí samec se stal symbolem osamění a vyjádřením lidské odloučenosti od ostatních. V kolektivní představivosti se jedná o nejopuštěnější velrybu na Zemi. 

Ačkoliv o světě pod hladinou přemýšlíme jako o poklidném vesmíru, ve skutečnosti je plný zvuků – a k těm nejznámějším patří melodická volání kytovců. Po nahrávce z roku 1970 získaly zmíněné „zpěvy“ velkou slávu a také se staly katalyzátorem hnutí „Zachraňte velryby“. Astronom Carl Sagan je považoval za natolik magické, že je zahrnul do nahrávky „Zvuky Země“, která putuje na palubě vesmírných sond Voyager. A přestože žádný jiný velrybí zpěv nepronikl tak daleko, vokalizace některých druhů se přenášejí na obrovské vzdálenosti: Nízké, silné „brumlání“ jednoho z plejtváků zachytily podvodní mikrofony na vzdálenost 1 100 kilometrů. 

Hluboký vzdálený hrom

Poprvé jsem slyšel vokalizace plejtváka obrovského, když je Roger Payne přehrával na vědecké konferenci v kalifornském Monterey někdy na konci 80. let. Obvykle mají tyto zvuky příliš nízkou frekvenci, než aby je lidské ucho zachytilo (v lepším případě se pohybují na hranici slyšitelnosti), jenže Payne celou nahrávku zrychlil tak, aby byla slyšet snadno. Ačkoliv výsledný efekt připomínal spíš pokus operního zpěváka Plácida Dominga o imitaci Mickey Mouse, hluboké zvuky naplnily celou konferenční místnost, roztřásly okna a rezonovaly v kostech každého přítomného – jako by námi prostupoval hluboký vzdálený hrom.  

Za to, že jsme mohli magickým zpěvům naslouchat, jsme z velké části vděčili Pentagonu, který v 50. letech vytvořil napříč světovými oceány rozsáhlý systém nízkofrekvenčních hydrofonů (podmořských mikrofonů). Jejich cílem byly sovětské ponorky, ale ukázalo se, že jako nečekaný bonus dokážou tato zařízení „odposlouchávat“ i velryby, jež vydávaly zvuky na stejné frekvenci jako komunistická podvodní plavidla. S postupným oteplováním studené války pak vojenské úřady zpřístupnily své přístroje vědeckým institucím, které tak náhle mohly sledovat pohyb kytovců po celé planetě. 

Jediná z mnoha

K těm, kteří dokázali z nabízené příležitosti vytěžit nejvíc, patřil i William Watkins z oceánografického institutu Woods Hole v Massachusetts. Jeden z pionýrů na poli bioakustiky podmořských savců zachytil v roce 1989 v severním Pacifiku unikátní a neočekávaný signál. Vydávala jej velryba, jež se zjevně pohybovala ve stejných vodách jako ostatní plejtváci myšoci nebo plejtváci obrovští. Jedna věc se však lišila: Samec vokalizoval na frekvenci 52 Hz (hertzů). Ačkoliv je uvedená hodnota pro lidské ucho stále ještě nesmírně nízká, jedná se o mnohem výš položený „hlas“, než je standardní frekvence ostatních velryb, tedy 15–25 Hz. 

Watkins a jeho tým dokázali zvíře znovu nahrát v letech 1990 a 1991 a poté každý rok v rozmezí celkem dvanácti let. Obvykle jej zachytili okolo srpna nebo září a sledovali ho, dokud neodplulo mimo záběr mikrofonů v lednu či v únoru. Závěry výzkumu vyšly v časopise Deep Sea Research (Hlubokomořský výzkum) v roce 2004, jen krátce poté, co Watkins zemřel. K překvapení odborníků si pak jejich objevu všimla významná média, načež se začaly opakovat stále tytéž otázky: Pokud kytovec komunikuje na jiné frekvenci než ostatní velryby, mohou mu jeho druhové rozumět? Může zvíře plavat napříč severním Pacifikem, volat do prázdna a čekat, že se někdo ozve, ačkoliv nikdy nikdo nevolá zpět? Je možné, že je prostě… osamělé? 

Příliš lidské emoce

„Byla mi v patách CNN, BBC a taky BBC Skotsko,“ svěřila se Mary Ann Daherová z institutu Woods Hole, když jsem ji před několika lety poprvé kontaktoval. Po Watkinsově smrti se stala hlavní mediální mluvčí týmu. „Doslova mě lovili.“ Ačkoliv se dnes při té vzpomínce směje, úsměv občas vystřídá i povzdech – je zjevné, že nešlo o příjemnou zkušenost. „Cítím se velmi nesvá, když mám mluvit o výzkumu někoho jiného,“ vysvětluje. „Pracovala jsem ve Watkinsově laboratoři jako výzkumný asistent. Doktor Watkins by nikdy nedával interview ani by nemluvil na kamery nebo něco podobného. Byl to nesmírně opatrný, konzervativní vědec. Teď se nejspíš otáčí v hrobě.“

Když se na Daherovou obrátil Andy Revkin, popularizátor vědy z The New York Times, souhlasila s rozhovorem. „Byla jsem přesvědčená, že to tím celé skončí. Jenže neskončilo. Panebože, New York Times k celé věci jen přitáhly víc pozornosti.“ Osm let poté, co studie vyšla, a šest roků poté, co Daherová svůj post v institutu Woods Hole opustila, měla vědkyně na celou věc jasný názor: „Ta velryba je zjevně schopná jíst, žít a kroužit po oceánech. Je úspěšná reprodukčně? Nemám nejmenší tušení. Nikdo nedokáže odpovědět na tyto otázky. Je osamělá? Můžou být velryby osamělé? Upřímně, nevím. Nesnáším, když zvířatům přisuzujeme lidské emoce. Raději bych tohle téma nechala být.“

Osamělé maily

Přes veškerou vědeckou odtažitost od mediálního cirkusu však Daherová přiznává: „Je zvláštní, jak moc se veřejnost identifikuje s touhle konkrétní velrybou, že?“ Jako by existoval jistý vzorec, podle kterého jí lidé píšou – určití jedinci jako by u ní hledali pomoc. „Je to neuvěřitelné. Dostávám spoustu mailů všech možných druhů, a některé jsou velmi osobní a emotivní. Člověku až láme srdce, když je čte, když se lidé ptají, proč nemůžu vyrazit tam ven a tomu nebohému zvířeti pomoct. Máme v sobě měkkou, emotivní část, chceme se starat o jiné. Píšou mi většinou ženy (ačkoliv se najdou i muži), které se s tou velrybou identifikují, protože se necítí být součástí smečky,“ vysvětluje Daherová. 

Interview, jež mi vědkyně poskytla v roce 2012, bylo na dané téma poslední. Řekla mi, že od té chvíle bude veškeré dotazy směrovat na mediální kancelář institutu Woods Hole. Daherová už má velryby, kterou pomohla objevit, víc než dost. Jediné, po čem teď touží, je klid. 

Náhlá inspirace

„V podstatě nejde fyzicky o tu samotnou velrybu,“ vysvětluje filmař a dokumentarista Joshua Zeman. „Když budete mluvit s vědci, kteří se v tématu orientují, řeknou vám, že v žádném případě není osamělá. Ostatní velryby ji pravděpodobně slyší a zřejmě jí rozumějí. Moje otázka však zní: Proč jí přisuzujeme zmíněnou emoci a jak na nás působí jako na lidské tvory?“ 

V roce 2012 pracoval Zeman v uměleckém komunitním centru na scénáři ke svému novému projektu, když se o velrybě dočetl v knize zvířecího psychologa Vinta Virgy a zajímavý příběh obratem probral se svými kolegy. Zhruba týden po návratu domů mu pak jeden z nich zavolal: „Poslyš, napsal jsem o té velrybě krátkou jednoaktovku.“ Načež mu kamarádka sochařka poslala mail, že velrybu ztvárnila v jednom ze svých děl. 

Zeman, který nedávno vytvořil pro televizní kanál A&E seriál The Killing Season (Sezona vražd), zapátral a našel řadu básní, písní a dopisů, jež byly „osamělé velrybě“ věnovány. A najednou viděl, co na jejich autory zapůsobilo, a rozeznal zdroj jejich inspirace: „V době, kdy jsme veškerý osobní kontakt vyměnili za krátké stočtyřicetiznakové zprávy, by nás nemělo překvapit, že to není velryba, kdo je osamělý. Jsme to my. Promítáme své odloučení od ostatních do tohoto vodního tvora.“

Jehla v kupce moře

Nyní to budou již čtyři roky, co začal Joshua Zeman pracovat na dokumentu o velrybě a o celém fenoménu. Doufá přitom, že se mu snímek podaří dokončit a pustit do světa už letos v létě – ideálně na nějakém filmovém festivalu. A přestože jádro dokumentu spočívá v reakci lidí na objev velryby a v naší představě o osamělosti, nenechává tvůrce stranou ani zvíře samotné. To je také důvod, proč se v říjnu 2015 vydal s týmem vědců kytovce s hlasem o frekvenci 52 Hz hledat.

„Když jsme se na odborníky poprvé obrátili s myšlenkou, že chceme najít tuto konkrétní velrybu, všichni se jen škrábali na hlavě a odpovídali něco jako: ‚Hm, to by mě zajímalo, jestli je to možné provést‘,“ vysvětluje mi Zeman po telefonu ze své newyorské kanceláře. „Takže jsme sehnali sonarové bóje, které americké námořnictvo vyřadilo, a zkusili jsme zaměřit signál tohoto konkrétního kytovce. Současně jsme měli hlídky v nafukovacích motorových člunech, jež se pokoušely o vizuální kontakt. Je to bláznivý nápad, snažit se v celém širém oceánu najít jedinou velrybu.“ 

Překřičet hluk oceánů

Zeman odmítá potvrdit, zda se jeho týmu podařilo zvíře lokalizovat: Nechce zkazit pointu svého filmu. Trvá však na tom, že nalezení – či nenalezení – svatého grálu bylo vedlejší v porovnání s tím, že na výpravu vůbec vyrazili. „Řeknu vám jednu věc: Když jsme jednali o penězích, byli nám na některých místech ochotní přispět jen v případě, že velrybu skutečně najdeme a natočíme ji. Slyšeli jsme od nich: ‚Perfektní, ta story je skvělá! Ale uvidíme důkaz, že velrybu máte?‘ Jenže co se stane, až ji najdeme? Co uděláme? To ji jako obejmeme? Síla toho příběhu je v metafoře. V motivu. Ve všech těch lidech, které svedla dohromady jedna myšlenka.“

Jak se celý mýtus o osamělé velrybě lavinovitě šíří, musejí ti, kteří se studiu kytovců věnují, zatínat zuby. Christopher Clark z Cornell University – přední světový odborník na vokalizaci velryb, jenž v roce 1999 zmíněného kytovce také natočil – pro BBC uvedl: „To zvíře zpívá stejným způsobem jako typický plejtvák obrovský, myšok nebo keporkak. Ostatní toho chlápka slyší, nejsou přece hluší. Prostě jen vědí, že je divný.“

Nicméně hlasy velryb, stejně jako ty lidské, s věkem klesají – a osamělý kytovec není žádnou výjimkou: Jeho frekvence se dnes ve skutečnosti pohybuje mnohem blíž 46 Hz. A zatímco tomuto konkrétnímu samci možná jeho odlišnost nijak nebrání v komunikaci s ostatními jedinci téhož druhu, velryby celého světa nyní zjišťují, jak těžké je překřičet vzrůstající hluk v oceánech, který vydává lodní doprava, těžba ropy a zemního plynu či intenzivní rybaření a vlečené sítě. 

Magie přírody

Položme si otázku: Byl by popsaný příběh stejně zajímavý a měl by tutéž odezvu, kdyby nebyl právě o velrybě? Možná. Vzpomeňme si na tu neuvěřitelně silnou reakci, když v roce 2015 skolil zubař z Minnesoty lva Cecila, maskota zimbabwské rezervace, nebo když musela být loni zastřelena gorila Harambe v cincinnatské zoo. I k velrybám se váže něco silného a totemického: Povaha jejich existence má v sobě cosi vzdáleného, izolovaného, jakýsi pocit jinakosti. 

Joshua Zeman k tomu dodává: „Nechcete zničit tu magii, která je okolo přírody. Když jsme velrybu hledali, prošli jsme si vrcholy i pády. Jeden rok jsme si mysleli, že víme, kde je, jenže pak jsme ji ztratili – mohla být klidně mrtvá. Potom ovšem někdo ohlásil, že ji zase zachytil, a my jsme se dali opět do práce. Jsem rád, že jsme se o to vůbec pokusili. Nešlo vlastně o výsledek expedice, ale o to, že se nad zmíněným nápadem sešli skvělí lidé. To pro mě znamená úspěch.“ 

První limonáda se na trhu objevila již v 17. století. Vyráběla se z vody, citronové šťávy a dochucovala se medem. V té době byla ještě bez bublinek. V roce 1676 získala pařížská Compagnie des Limonadiers monopol na prodej limonád: pouliční prodavači je nosili v nádržích na zádech a nabízeli je žíznivým Pařížanům. Anglický doktor Joseph Priestley v roce 1767 do vody přidal oxid uhličitý a vyrobil tak první perlivou vodu. Priestley je tak považován za praotce limonádového průmyslu. 

Zrození Coca-Coly

Téměř o sto let později, v roce 1886 americký lékárník John Pemberton vytvořil recept na Coca-Colu. Ta se nejprve prodávala v malé lékárně v Atlantě za pět centů, Pemberton ale za první rok vydělal jen padesát dolarů, což nepokrylo ani náklady. Z bezvýznamnosti se budoucí symbol globálního světa vyšvihl až díky atlantskému obchodníkovi Asovi Griggsi Candlerovi, kterému se za 2 300 dolarů podařilo postupně převzít celý byznys. Stal se tak prvním prezidentem firmy Coca-Cola.

Coca-Cola původně obsahovala i kokain vyráběný z listů koky. V roce 1903 byl sice z nápoje odstraněn, ale extrakt z koky (bez kokainu) se do Coca-Coly přidával i nadále. Produkovala jej společnost Stepan Company z Maywoodu v New Jersey, přičemž jde o jedinou firmu na území Spojených států s povolením listy koky dovážet a zpracovávat.

Na úspěchu Coca-Coly se pochopitelně snažili přiživit i podvodníci vyrábějící nejrůznější  napodobeniny. V roce 1915 se proto firma rozhodla vypsat designérskou soutěž na novou láhev, kterou by bylo možné jasně rozpoznat i v šeru. Soutěž vhrál Earl R. Dean, jenže první verze jeho láhve měla příliš buclatý tvar a nebyla na pásových dopravnících dost stabilní. Firma se rozhodla dnes již typicky zakulacený tvar láhve ponechat, jen jej mírně zůžila.

Mladší sestra Pepsi

Historie největšího konkurenta Coca-Coly se začala psát v roce 1898, kdy mladý lékárník Caleb Bradham během horkého léta experimentoval s různými ingrediencemi. Vznikl tak nápoj, který později proslul jako Pepsi-Cola. Zpočátku jej Bradham nabízel jen ve své lékárně.

Roční prodeje Coca-Coly v roce 1904 přesáhly milion galonů (1 galon = 3,785 litru). Roční prodeje sirupu, z něhož se ve stáčírnách vyráběla Pepsi-Cola, se vyšplhaly na sto tisíc galonů a pomalu startovala tvrdá konkurenční bitva tvrající dodnes.

7up s lithiem a Fanta ze zbytků

Jen pár týdnů před krachem na newyorské burze vznikla značka 7up. Následné otřesy ekonomiky přežila a vzkvétala – možná proto, že až do roku 1948 obsahoval nápoj sloučeninu kyseliny citronové a lithia, které stabilizuje výkyvy nálady a dnes se využívá k léčbě bipolární poruchy – známé také jako maniodepresivní psychóza. Dobové reklamy přitom nápoj doporučovaly jako vhodné pití pro děti.

TIP: Tajemství v hnědém nápoji: Je Coca-Cola karcinogenní?

Coca-Cola si získala obrovskou popularitu i v nacistickém Německu. Se začátkem války však tamním továrnám došly potřebné ingredience k výrobě. Šéf německé filiálky Max Keith proto přišel s řešením: ze zbytkových surovin, cukru a ovoce začal vyrábět nápoj Fanta, který si následně oblíbily miliony lidí. Po válce firma Coca-Cola jeho recept odkoupila a mimo USA je dnes Fanta po Cole druhou nejoblíbenější limonádou na světě.

Socialismus vrací úder

Zatímco nápoje Coca-Cola a Pepsi na Západě dominovaly, u nás zůstávaly nedostupné. Proto byl Výzkumný ústav léčivých rostlin v Praze pověřen, aby vyvinul nápoj podobného typu, jenž se měl vyrábět z tuzemských surovin. Světlo světa tak spatřil sirup Kofo, který se stal základem známé Kofoly, představené v roce 1960. Po revoluci musela Kofola čelit konkurenci jiných značek: jednak zahraničních a jednak tuzemských napodobenin. Nakonec se jediným výrobcem známého českého nápoje stala firma vlastněná řeckou rodinou Samarasových, jež sídlí v Krnově. 

Minulý rok astronomové objevili zvláštní gama záření, které vychází z oblasti centra Mléčné dráhy. Nikdo si s ním pořádně nevěděl rady a zároveň vzbudilo velký rozruch, protože podle jednoho z možných vysvětlení může jít o první hmatatelný důkaz existence temné hmoty.

Mattia Di Mauro z Kavli institutu částicové astrofyziky a kosmologie a jeho kolegové nedávno toto záření znovu důkladně prozkoumali, modelovali všechna v rozumné míře reálná vysvětlení a nakonec dospěli k závěru, že o projevy temné hmoty téměř jistě nejde.

Temná hmota nebo pulsary?

Podle nich dotyčné gama záření pochází z populace pulsarů v oblasti centra Mléčné dráhy. Pulsary vlastně byly ve hře už od začátku. Potíž byla v tom, že pozorované gama záření pulsarům příliš neodpovídalo, a také v tom, že pulsary mívají velmi krátký život, tak kolem 10 milionů let. Hvězdy v centru Mléčné dráhy přitom bývají mnohem starší.

Nová pozorování ale ukazují, že gama záření z centra Mléčné dráhy má jisté rysy záření pulsarů. A pokud jde o délku existence pulsarů, život by jim mohli prodlužovat hvězdní partneři, pokud je zásobují hmotou.

TIP: Rentgenová observatoř NuSTAR vyřešila letitou záhadu Galaxie v Andromedě

Jestli jsou úvahy Di Maura a jeho spolupracovníků správné, tak by za pozorované gama záření mohla být zodpovědná populace asi jedné tisícovky pulsarů z oblasti centra Mléčné dráhy.

Prvním ptačím druhem, jehož populaci se podařilo zmapovat z vesmíru, jsou albatrosové Sandersovi, který hnízdí na ostrovech v Pacifiku. Tito ptáci sice brázdí ohromné území o rozloze 64 milionů čtverečních kilometrů, hnízdí ale výhradně na velmi malém území o velikosti pouhých 8 čtverečních kilometrů - především na Chathamových ostrovech.

TIP: Satelitní data vyhodnotí důsledky zemětřesení během 24 hodin

Díky tomu je bylo možné spočítat na zvládnutelném množství satelitních snímků. A výsledky nejsou příliš povzbuzující. Podle dřívějších výzkumů totiž měli albatrosi Sandersovi hnízdit v asi 5 700 hnízdech, podle satelitních snímků teď ale hnízdí jen v asi 3 600 hnízdech.

Premiér Winston Churchill mává lidem shromážděným před Whitehallem dne 8. května 1945. Oslavy konce druhé světové války probíhaly velmi bouřlivě po celé Evropě, Velkou Británii nevyjímaje. V ostrovním království vyšlo do ulic více než milion lidí, mezi kterými byly inkognito i členky královské rodiny - princezny Elisabeth (budoucí královna) a její sestra Margaret.

Protézy rukou se za posledních 100 let změnily poměrně málo. Mají sice mnohem lepší design a jsou z lepších materiálů, fungují ale vlastně stále stejně. Podle biomedicínských inženýrů z Univerzity v Newcastlu je načase to změnit.

Podařilo se jim vyvinout bionickou ruku, vybavenou levnou digitální kamerou. Kamera má sloužit k rozpoznání objektu, který má ruka uchopit. Díky tomu ruka vyvine odpovídající sílu i nastavení úchopu.

TIP: LUKE arm: Na trh vstupuje bionická ruka nové generace od zbrojařů DARPA

Bionická ruka s kamerou je vybavená umělou inteligencí, kterou je nejprve nutné vytrénovat strojovým učením. Inženýři ruce s kamerou ukazovali vždy 72 snímků pořízených ze všech stran, vždy po 5 úhlových stupních (tj. dohromady 360 stupňů), pro více než 500 běžných předmětů, které lze uchopit rukou.