Je to věc, kterou znají všichni uživatelé moderních elektronický knih – kromě těžko definovatelného fyzického „pocitu“ chybí e-knihám i charakteristická vůně. A u starých textů to platí dvojnásob. Výzkumníci se proto snaží vůni starých knih definovat jako součást kulturní dědictví.

TIP: Libri prohibiti: Kdy zrušila katolická církev seznamy zakázaných knih?

Návštěvníci londýnské knihovny katedrály sv. Pavla dostali za úkol popsat vůni starých knih. Nejčastěji požívané příměry byly „dřevitá“, „zakouřená“ a „zemitá“. Pro 70 % návštěvníků jde o vůni příjemnou, 14 % ji označilo jako spíše příjemnou a 14 % jako neutrální. Vůně knih lidem připomíná čokoládu, vanilku, dřevo, kávu, ryby, tělesný pach a shnilé ponožky. 

Kromě respondentů použili vědci k definování vůně i moderní přístroje s jejichž pomocí analyzovali chemické látky odpařující se ze starých tisků. Výzkum má kromě definice vůně jako kulturního dědictví posloužit také v praxi. Uměle vytvořená vůně by mohla dotvářet atmosféru například v muzeích.

V současné době se o povrchový průzkum rudé planety starají především robotické rovery, které ale omezuje jejich nevelká rychlost a malý operační dosah. Řešením by se mohly stát speciální autonomní drony. Pro budoucí průzkum Marsu teď takové drony vyvíjejí odborníci NASA ve výzkumném centru Langley Research Center. Drony s elektricky poháněnými vrtulemi mají spolupracovat s rovery a prozkoumají mnohem více území na povrchu Marsu, než by zvládly samotné rovery.

Drony pro Mars

Vývoj dronů pro Mars je momentálně ve fázi prototypů. Jsou navržené jako elektrické drony s dobíjitelnými bateriemi a s kolmým startem a přistáním, které budou schopné provádět dlouhé mise bez zásahů lidských operátorů.

TIP: Budoucnost průzkumu Marsu: Místo roverů létající drony

V Langley vybavili drony pro Mars novými technologiemi motorů a baterií. S nimi zvládnou intenzivní průzkum rudé planety s pokročilou optikou a senzory. Drony jsou přizpůsobené létaní ve velmi řídké atmosféře Marsu. Měly by manévrovat tak zdatně, že bez lidské pomoci zvládnou létat lávovými tunely nebo hodně úzkými kaňony.

Britští vědci se soustředili na děti z osmi zemí: Dánska, Německa, Itálie, Velké Británie, Kanady, Spojených států, Japonska a Nizozemí. Měření ukázala, že nejvíce pláčou novorozenci Velké Británie a Kanady, zatímco v Dánsku a Německu to dělají nejméně.

TIP: Nečekaná pomoc: Větší počet potomků může chránit proti stárnutí

Vědci si zatím nejsou jistí, co by mohlo být příčinou těchto geografických rozdílů. Určitě prý mohou hrát roli odlišnosti v průběhu těhotenství nebo genetika a nezanedbatelný vliv mohou mít kulturní rozdíly, zejména v péči o děti.

Plovoucí plastový odpad se v dnešní době dostal až do nejvzdálenějších koutů oceánu. Je ho opravdu hodně a situace si žádá chytrá řešení. Jedním z nich by mohl být nový reaktor na výrobu paliva.

Vědci nedávno vyvinuli chemický reaktor, který využívá proces pyrolýzy, tepelného rozkladu organických materiálu bez přístupu kyslíku. Tento reaktor dokáže zpracovat plastový odpad vytažený z oceánu a vyrobit z něj palivo blízké naftě.

Reaktor zatím nefunguje úplně ideálně, například plast používaný k výrobě paliva je nutné třídit. V tomto případě to ale není tak složité. Ve většině případů je použitelný plast, který plave ve vodě.

TIP: Důležitý objev: Šikovné bakterie, kterým chutnají PET lahve

Pokud se vědcům podaří novou technologii vyladit, tak by mohla sloužit ke zpracování odpadních plastů nebo i jako nouzový pohonný systém pro lodě na dálkových plavbách.

Nejrozporuplnější stíhačku moderní konstrukce z výzbroje francouzského vojenského letectva období 1939–1940 před stavovaly Blochy MB. C1 a MB.152 C1. Bojová hodnota těchto strojů, zařazovaných k útvarům od léta 1939, značně kolísala podle doby, kdy byl daný exemplář vyroben.

První vyprodukované letouny na tom byly v tomto ohledu velmi špatně a za plně bojeschopné šlo označit zhruba dvě pětiny z celkového množství vyrobených blochů!

V typu letounů se koncentrovala většina problémů francouzského leteckého průmyslu: pomalý náběh sériové výroby, opožďování dodávek kvůli chybějícím dílům, vyprodukování značného počtu po technické stránce nedostatečně dotažených strojů a neustálé předělávky.

Na začátku poměrně klopotného vývoje stály specifikace z července 1934 a prototyp zalétaný 4. května 1937 (úvodní pokusy o zálet v červenci 1936 skončily neúspěšně). Vzniklo 700 sériových strojů MB.151 a MB.152. Z obou verzí byly početnější a také celkově kvalitnější Blochy MB.152 C1.

Bloch MB.152 C1

• Rozpětí: 10,54 m
• Délka: 9,10 m
• Vzletová hmotnost: 2 748 kg
• Max. rychlost: 504 km/h
• Dostup: 10 000 m
• Dolet: 580 km
• Pohonná jednotka: 1× hvězdicový Gnome-Rhône 14N25 či 14N49 o 794 kW
• Výzbroj: 2× 20mm kanón, 2× 7,5mm kulomet
• Osádka: 1 muž
• Uživatelé: Francie, Německo, Řecko

Kvůli znatelnému podmotorování se i relativně nejhodnotnější stroje z posledních výrobních sérií vyznačovaly celkovou těžkopádností. Výkony kolísaly podle motorů, typu užitých vrtulí i tvaru krytů pohonné jednotky (motory prvních sériových strojů se totiž přehřívaly a tvar kapoty se poté měnil). Mezi nepopiratelné klady MB.152 C1 náležela pevná konstrukce, velmi odolná na poškození, slušná akcelerace ve střemhlavém letu a zejména těžká výzbroj.

Během bitvy o Francii do kabin MB.151 i MB.152 usedali také čs. piloti. Stroje MB.151 řeckého letectva zasáhly do bojů s italským i německým letectvem. Určité množství původně francouzských strojů použila po obsazení zbytku Francie v listopadu 1942 k výcviku Luftwaffe.

Nejnovější snímek planety Jupiter pořídil Hubbleův vesmírný teleskop na počátku dubna, kdy se tato obří planeta nacházela ve vzdálenosti 670 miliónů kilometrů od Země. Hubbleův kosmický teleskop odhalil spletité detaily nádherné oblačnosti Jupiteru uspořádané do pásů v rozdílných šířkách planety. Tyto pásy jsou vytvářeny vzdušnými proudy, které vanou odlišným směrem v jednotlivých planetárních šířkách. Světle zbarvené oblasti – tzv. zóny – jsou oblasti vysokého tlaku, kde atmosféra vystupuje výše. Tmavší oblasti nízkého tlaku, kde vzduch naopak klesá dolů, jsou označovány jako pásy.

Lichtenštejnsko patří s rozlohou 160 km² k nejmenším státům Evropy, a dokonce nemá ani vlastní armádu – ačkoliv by o ní mělo přemýšlet kvůli svému sousedovi, Švýcarsku. Alpská země proslulá neutralitou a odmítavým postojem k válkám totiž během posledních třiceti let svým způsobem Lichtenštejnsko napadla už třikrát!

K prvnímu incidentu došlo při cvičných střelbách dělostřelectva v roce 1985: Silný zimní vítr tehdy zanesl několik projektilů až do lichtenštejnského lesa Bannwald, načež tam vypukl rozsáhlý požár. To se samozřejmě neobešlo bez zlé krve a protestů ze strany Lichtenštejnců, ale celou záležitost se podařilo urovnat pomocí několika milionů švýcarských franků.

Uplynulo však jen pár let, a Švýcaři „udeřili“ znovu. V roce 1992 nařídil švýcarský velitel během cvičení svým kadetům, aby se přesunuli k městečku Triesenberg a pozorovali okolí. Zřejmě si ovšem neuvědomil, že se tak již dostanou na území Lichtenštejnska. Jednotky rozkaz splnily, ale když zjistily, v jaké situaci se ocitly, okamžitě se stáhly. Malý stát se přitom o „invazi“ cizího vojska dozvěděl teprve v okamžiku, kdy se za ni Švýcaři začali pokorně omlouvat. Při vpádu naštěstí nevznikly žádné škody. 

K podobnému incidentu došlo také v roce 2007: Uprostřed noci zaskočila jednotku 171 švýcarských vojáků prudká bouře, v níž se ztratili a nechtěně pronikli necelé dva kilometry za hranice sousedů. I tentokrát se vláda alpské země omlouvala relativně zbytečně, protože Lichtenštejnci o armádním přešlapu opět vůbec nevěděli. 

Osudný den 18. září 1941 připadl na čtvrtek. Alois Eliáš měl podle Klikových vzpomínek společně s úředníky Ctiborem Melčem a Jaroslavem Vorlem předem určit zasedací pořádek. U každého talíře s několika chlebíčky byla připravena jmenovka dotyčného aktivisty, uprostřed stolu pak ještě stála mísa nezávadných chlebíčků, ze které si mohl každý brát podle své chuti.

Předchozí část: Jak vznikl nápad s otrávenými chlebíčky?

Osudná akce

Po příchodu sedmi novinářů všichni zaujali své pozice a začala debata. Aktivistům šlo hlavně o to, aby jim vláda vyslovila plnou podporu. Eliáš se však zpočátku úspěšně vyhýbal diskuzi o politice a probíral hlavně otázky zásobování, pěstování zemědělských plodin a jejich cen. Horlivě diskutovali především Krychtálek, Werner a Lažnovský, který mimo jiné prohlásil, že „vláda se až dosud nepostarala o převýchovu národa“. Také si stěžoval, že aktivistickou práci vlastně zatím prováděli jen novináři a že „v národu vzniká dojem, že jsou zaprodanci Němců a zrádci národa a visí ve větru jako utrženci“.

Krychtálek poté Eliášovi řekl, že by si protektorátní vláda měla vzít příklad ze Slováků a jejich spolupráce s Třetí říší. Ministerský předseda však nic konkrétního neslíbil a diskuze skončila asi po hodině bez hmatatelného výsledku.

Novináři si pak stěžovali, že kvůli neustálému přísunu jídla vlastně nebylo možné něco pořádně projednat. Několik dní po schůzce se nic nedělo. Teprve okolo 24. září onemocněli Lažnovský, Vajtauer, Křemen a Krychtálek chorobou, která byla prezentována jako chřipka.

Umírá jen jeden

Svědectví se však různí, takže je těžké odhadnout, jak vše ve skutečnosti proběhlo. Smrtelné následky nemoc měla jen pro pětatřicetiletého Lažnovského, který byl 27. září převezen s podezřením na zápal plic do Vinohradské nemocnice. Přijal jej zde MUDr. Bohumil Svoboda a jako první určil, že jde o břišní tyfus. Dva dny nato byl redaktor přemístěn do bedlivě hlídaného sanatoria SS v Praze-Podolí. Sem potom nacisté odvezli další tři nemocné, přičemž Krychtálek a Křemen ve svých poválečných výpovědích uváděli, že byli v sanatoriu léčeni proti své vůli a jednalo se spíš o internaci. Lékaři jim prý aplikovali injekce, po nichž se jejich stav zhoršil a horečka stoupla na více než 41 stupňů.

Zůstává tedy otázkou, proč vlastně nacisté redaktory do podolského sanatoria umístili – zda je chtěli mít pod kontrolou, nebo za tím bylo ještě něco jiného. Lažnovský nakonec 10. října 1941 zemřel, ale ostatní aktivisté se uzdravili a byli po několika týdnech propuštěni.

Dne 12. října provedli nacisté v Patologicko-anatomickém ústavu Německé Karlovy univerzity pitvu Lažnovského těla. Proběhla pod dohledem lékaře SS, jehož poslal nový zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, který do funkce nastoupil teprve před dvěma týdny. Výsledky ukázaly, že novinář skutečně umřel na břišní tyfus.

Jeho pompézní pohřeb proběhl o tři dny později ve velké obřadní síni strašnického krematoria. Největší věnec položený u Lažnovského katafalku pocházel od Heydricha a nad rakví promluvil další významný kolaborant – Emanuel Moravec. Mezi smutečními hosty se nacházela celá protektorátní vláda, nyní již s novým úřadujícím předsedou Jaroslavem Krejčím. Eliáš byl totiž ihned po Heydrichově příjezdu do Prahy za své dlouhodobé kontakty s odbojem zatčen a odsouzen k trestu smrti.

Přetrvávající otazníky

Nacisté původně chtěli do žaloby proti Eliášovi zahrnout i zavinění Lažnovského smrti. Odsouzení ministerského předsedy jako sprostého traviče by totiž pro Heydricha mělo zásadní propagandistický význam. Jenže v době procesu ještě vyšetřování zdaleka neskončilo a podíl bývalého ministerského předsedy na této akci nešlo prokázat. Gestapo sice vyšetřovalo také Jaroslavu Eliášovou a profesora Kliku, ale žádné poznatky o jejich podílu na akci nezískalo. Kriminální policie důkladně prohledala vilu Eliášových a paní Jaroslavu vyslýchali 11. října příslušníci gestapa, kteří ji také ve věznici konfrontovali s manželem. Další pátrání ve vile následovalo dva dny poté, přičemž se hledaly i stopy po nějakých jedech, virech či bakteriích.

Nacistům nepomohli ani dva odborníci z ústavu pro tropické nemoci v Hamburku, protože jakýkoliv důkaz spojitosti s údajnou otravou novinářů se nepodařilo nalézt.

TIP: Protektorátní vládní vojsko: Vlastenci, či kolaboranti?

Zhodnocení celé záležitosti s údajnými otrávenými chlebíčky je tedy složité. Podle některých svědectví si navíc Lažnovský stěžoval na nevolnost už 18. září večer. Inkubační doba tyfu trvá 7 až 21 dní, takže pokud by tato svědectví byla správná, musel být redaktor infikován už několik dní před schůzkou s Eliášem. Diagnóza u ostatních nemocných navíc nebyla nikdy oficiálně sdělena a Krychtálek roku 1943 prohlásil, že prý u něj zjistili nějaký druh tropických nemocí, a to jednu indického a druhou afrického původu.

Proti Eliášově účasti svědčí i skutečnost, že šlo o zásadového člověka silně dbalého vojenské cti. Představa, jak někdo takový tráví své politické odpůrce pomocí nakažených chlebíčků, je proto dost obtížná. Je tu však ještě jedna možnost. Celá chlebíčková aféra mohla být jen předem připravenou provokací nacistického policejního aparátu. Pokud ano, tak se svým strůjcům nevydařila.

Medvěd lední (Ursus maritimus) je k životu na zamrzlém polárním moři dokonale vybaven. Hravě zvládá i tamější krutou zimu, kterou na rozdíl od svých blízkých příbuzných medvědů hnědých nepřečkává v zimním spánku. Uprostřed vražedných mrazů a vichrů jen hýří aktivitou. Silná vrstva podkožního tuku, hustá podsada a dlouhé pesíky jej chrání před zimou. Izolují zvířecí tělo tak, že neztrácí prakticky žádné teplo. Povrch kožichu se vůbec neohřívá a je stejně studený jako okolní vzduch. V infračerveném oboru spektra není medvěd na pozadí ledu a sněhu vůbec vidět.

Nekorunovaný král Arktidy

Dokonalá izolace ovšem není zdaleka jedinou devízou, která lednímu medvědovi umožňuje přežít v prostředí, kde by většina savců nepřečkala ani čtyřiadvacet hodin. Obrovské tlapy široké až 30 centimetrů rozloží hmotnost zvířete při každém našlápnutí a ani pod tunovým, dva a půl metru dlouhým samcem se díky tomu neboří sníh a nepraská tenký led. Spodní část medvědí tlapy je vybavena spoustou malých měkkých výrůstků, které spolehlivě zabraňují uklouznutí chodidla i na perfektně hladkém ledovém zrcadle. Tento „konstrukční prvek“ funguje tak dokonale, že se jej obuvnické firmy snaží napodobit při výrobě podrážek bot určených pro pracovníky pohybující se na kluzkých plochách.

Při běžné chůzi urazí lední medvěd za hodinu asi šest kilometrů. Na krátkou vzdálenost však vyvine rychlost i čtyřiceti kilometrů v hodině a problémy mu nedělá ani plavání. Silná vrstva podkožního tuku ho nadnáší jako plovací vesta a široké tlapy jej ženou vpřed úctyhodnou rychlostí deseti kilometrů za hodinu. Není výjimečné, když jsou lední medvědi zastiženi 300 kilometrů od nejbližší pevniny nebo větší ledové plochy. Medvěd lední je nekorunovaný král Arktidy. Je bezkonkurenčně největší a nejsilnější suchozemský tvor, který tu dokáže přežít.

Blesková evoluce masožravého specialisty

Jak se vlastně lední medvěd dostal tam, kde je? Vyvinul se z populací medvědů hnědých (Ursus arctos) žijících na polárním pobřeží kontinentů severní polokoule a jeho evoluce byla neskutečně rychlá. Podle genetických analýz a paleontologických nálezů se zdá, že se k většině svých typických vlastností a rysů dopracoval během posledních 150 000 roků. Rozhodně není jako samostatný druh starší než 700 000 let.

Velmi rychle a důkladně se měnila hlava a lebka ledního medvěda. Například malé ušní boltce jsou adaptací na chladné klima, protože tak jimi zvíře ztrácí méně tepla. Vyklenuté očnice zase medvědovi usnadňují pobyt ve vodě. Při plavání má oči nad hladinou a to mu pomáhá při orientaci.

Razantní evoluční přestavba lebky a zubů je reakcí na zásadní změnu jídelníčku. Všichni žijící medvědi jsou všežravci a vedle masa je v jejich jídelníčku bohatě zastoupena i rostlinná potrava. Oproti tomu je medvěd lední prakticky stoprocentní masožravec. Rostlinnou potravu konzumuje jen zcela výjimečně, když opustí mořský led a uchýlí se na pevninu. V této situaci ale mnoho ledních medvědů skoro nic nežere a energii získávají postupných odbouráváním tuku, který nahromadili v těle během lovu na zamrzlém moři.

Lebka, která dnes neobstojí

Lední medvědi jsou tedy téměř výhradní masožravci a po většinu doby, kdy moře není zamrzlé, si musí vystačit s nahromaděným tukem. Podívejme se blíže na konkrétní skladbu potravy, z níž tukové zásoby nabírají.

Základem obživy jsou pro medvěda ledního tuleni. Tuleň kroužkovaný (Pusa hispida) bývá dlouhý 1,5 metrů a váží asi 60 kilogramů. Tuleň vousatý (Erignathus barbatus) dorůstá délky 2,5 metrů a hmotnosti kolem 300 kilo. Medvědí samci váží obvykle kolem 600 kilogramů a samice bývají zhruba poloviční. Kořist je tedy velikostí těla srovnatelná nebo dokonce několikanásobně menší než její lovec, což arktickým vládcům velmi usnadňuje pozici. Tuk a maso takové kořisti nekladou při porcování velký odpor a navíc dává šelma přednost lovu mladých zvířat nebo mláďat. Dokonce i kosti svého úlovku může lední medvěd zvládat s vynaložením menšího úsilí než třeba vlci či lvi, kteří často skolí kořist několikanásobně větší, než jsou sami.

Na rozdíl od svých příbuzných – medvědů hnědých – nenamáhají medvědi lední zuby a čelisti ani při konzumaci tuhé rostlinné potravy. Proto se lebka impozantního predátora během evoluce podstatně odlehčila. Ani zuby, hlavně stoličky, nejsou tak masivní jako u všežravých medvědů. Namáhání, jakému je vystavena lebka a čelisti, když zvířata koušou na stoličky, je proto u medvěda ledního čtyřikrát větší. Při skusu stejnou silou je lebka působením tahu svalů a odporu potravy deformována mnohem víc, než lebka jeho hnědého příbuzného. Také tahle adaptace byla pro průnik předků medvěda ledního do Arktidy vynikající. Dnes se však jeví jako výrazná slabina, protože šelma čelí úplně jiné situaci.

Není cesty zpět

Příčinou všech obtíží, kterým dnes lední medvědí čelí, je globální oteplování. V teplejším klimatu taje mořský led dřív a to vyhání medvědy dřív na pevninu. Zamrzání moře se pak opožďuje, a tak se pobyt medvědů na pevnině ještě víc prodlužuje. Zásoby podkožního tuku ale na takovou dobu nevystačí a medvědi si musí shánět něco k snědku. Souš jim však nenabízí potravu, která by se svou křehkostí vyrovnala tělu mladého tuleně. Pro vládce Arktidy jsou k mání jen tuhá sousta, na jaká nejsou jejich lebka ani chrup stavěny. Lední medvědi proto musí například vybírat vejce z pozemních hnízd divokých hus a nepohrdnou ani odpadky z popelnic a veřejných skládek.

Mohlo by se zdát, že lední medvěd může jednoduše zopakovat svůj předchozí „evoluční úprk“ a opět se v rekordně krátkém čase přizpůsobit novým podmínkám. Tentokrát je ale všechno jinak. Při postupu na sever obsazoval prostředí, v němž nepotkával konkurenci. Teď se s oteplováním klimatu posouvá na sever i hranice rozšíření medvědů hnědých včetně severoamerických medvědů grizzly, kteří jsou v ohřívajícím se polárním pásu jako doma. Oba druhy se tak potkávají na stejné půdě a medvědi lední nemají proti tak zdatným protivníkům šanci prosadit se. Hrozí jim fatální evoluční porážka.

„Pokud bude současný trend ve změnách klimatu pokračovat, může jeden z nejnápadnějších příkladů rychlé evoluce zmizet stejně rychle, jako se objevil,“ věští ledním medvědům neradostný osud americký zoolog Graham Slater z University of California v Los Angeles.

S výjimkou finské pušky dlouho platilo, že všechny kopie a deriváty AK-47 a AKM využívají jen munici ráže 7,62×39 mm. Stejně tomu bylo i u kopií z exotických zemí, mezi nimiž se dá zmínit egyptská Mahdi, vietnamská AKM-1 (obě verze AKM), severokorejská Typ 58, súdánská MAZ (obě vycházejí z čínské pušky Typ 56) nebo irácká zbraň Tabuk (vytvořená na bázi jugoslávské M70).

Přechozí část: Pušky z rodiny AK: Různé verze slavné zbraně vyráběl celý svět (1)

Přechod na střelivo menší ráže

Na přelomu 60. a 70. let však v Sovětském svazu začaly práce na útočné pušce menší ráže. Přestože se tehdy objevily také zcela nové konstrukce, přednost nakonec dostal osvědčený princip Kalašnikov, a tak se puška AKM stala základem zbraně, která podle roku zavedení do služby dostala označení AK-74. Jedná se o zbraň pro munici ráže 5,45×39 mm, jež se od svého předchůdce na pohled liší jiným tvarem úsťové brzdy nebo vzhledem zásobníků, které postrádají typické prolisy.

Jinak se však de facto shoduje s AKM, a to až do té míry, že první dodané série AK-74 údajně vznikly coby konverze AKM, protože součástková shoda mezi oběma typy přesahuje 50 %. Také puška na novou munici se dočkala řady dalších verzí, mezi něž se řadí třeba AKS-74 se sklopnou kovovou opěrkou, AK-74N s nočním zaměřovačem, lehký kulomet RPK-74 či zkrácená zbraň AKS-74U, jež po sklopení opěrky měří méně než půl metru. Následovala také licenční výroba 5,45mm pušek v zahraničí.

Tak vznikly i východoněmecká MPi-AK-74N, polská kbk wz. 1988 alias Tantal, rumunská PA md. 86, bulharská AK-74M1 (známá též jako AR-M1) či severokorejská puška Typ 88. V Československu byl vyvíjen soubor zbraní Lada, který byl na AK-74 založený, ale nedostal se přes fázi prototypů, i když po roce 1989 prodělal konverzi na západní ráži 5,56 mm. Ostatně i další země pak vytvořily deriváty AK-74 na munici standardu NATO, z nichž lze k nejdůležitějším řadit polskou zbraň kbs wz. 1996 alias Beryl, bulharskou AK-74MA1 nebo jugoslávskou pušku Zastava M80.

Další deriváty ze světa i z Ruska

Rozsáhlá „rodina“ zbraní Kalašnikov ovšem nezahrnuje jen útočné pušky a velice lehké kulomety. Za samostatnou větev vývoje lze pokládat univerzální kulomet PK, v němž je využitý systém Kalašnikov obrácený „vzhůru nohama“ a který používá výkonnější střelivo ráže 7,62×54 mm. (Podrobnosti o této zbrani najdete ve VR 7–8/2016.) Princip Kalašnikov se uplatnil také u poloautomatických pušek pro přesnou střelbu, které bývají často (ne úplně správně) označovány za odstřelovačské.

Je ale nutné zdůraznit, že mezi zbraně systému Kalašnikov nepatří známá sovětská puška SVD konstruktéra Dragunova. Sice má s principem Kalašnikov některé společné rysy, ale její mechanismus vznikl zcela nezávisle na řadě AK. Coby příklady přesných pušek, jež skutečně využívají princip Kalašnikov, se dají uvést rumunská PSL či jugoslávské Zastava M76 a M91 (z nichž první byla zkopírována i v Iráku jako součást řady pušek Tabuk).

Vrátíme-li se do Sovětského svazu, respektive do Ruska, pak jistě stojí za zmínku ještě několik dalších zajímavých zbraní na principu Kalašnikov. Jde například o samopal PP-19 Bizon, který je stavěný na pistolovou munici (9×18 mm Makarov nebo 9×19 mm Parabellum), která se nachází v trubicovém zásobníku pod hlavní. Další zajímavostí je, že se na vývoji této zbraně podíleli i Viktor Kalašnikov a Alexej Dragunov, synové Michaila Kalašnikova a Jevgenije Dragunova.

Zbraně na principu Kalašnikov reprezentují také součásti systémů, jež se v Rusku označují jako „střelecko-granátometné komplexy“ a kombinují pušky s granátomety. Patří sem tiché zbraňové systémy BS-1 Tišina a GSN-19 Kanarejka nebo systém OC-14 Groza, který navíc využívá princip Kalašnikov v konfiguraci „bullpup“, tzn. se zásobníkem za spouští. Z ruských derivátů řady AK je třeba uvést poloautomatické brokovnice řady Sajga-12 na patrony brokové ráže 12. Získaly velký úspěch na civilním trhu a jako lovecké a policejní zbraně se často objevují i v USA.

Výroba v USA a stovková řada

Ostatně v USA již řadu let běží též výroba kopií AK-47, a to přinejmenším u šesti firem, mezi které patří například Century Arms, Inter Ordnance, Destructive Devices či Rifle Dynamics. Žádná z nich ovšem nemá licenční práva, což budí v Rusku značnou nelibost. Na Floridě se ale měly v roce 2016 začít vyrábět „oficiální“ pušky, a to u firmy Kalashnikov USA, jež dříve zbraně z Ruska do USA dovážela, avšak musela přerušit činnost kvůli vyhlášení amerického embarga vůči Rusku.

Z dalších producentů nových verzí zbraní řady AK je nutno uvést Čínu, kde se od roku 1981 vyrábí komplexně přepracovaná zbraň Typ 81, jež do konce 90. let tvořila základní služební zbraň čínské armády, a dále Indii, kde na bázi principu Kalašnikov vznikla nová sada zbraní INSAS, od konce 90. let standardní výzbroj indických vojáků.

Globální obliba výrobků využívajících princip Kalašnikov tedy neupadá, přestože se o nich již od konce 80. let mluvilo jako o morálně a technicky zastaralých. Rusko na tuto kritiku reagovalo a hlavní odpověď reprezentuje takzvaná stovková řada, která se dostala na světový trh v roce 1994. Vychází ze zbraně AK-74M (exportované i jako AK-100), která se vyrábí od roku 1991 a vyznačuje se četnými změnami, především absencí dřevěných součástí, které nahradil černý plast. Puškovou pažbu lze sklopit podél levé strany těla zbraně.

Pokračování: Pušky z rodiny AK: Nezničitelná a jednoduchá (3)

Její zkrácená verze se označuje jako AK-105, ovšem na trh potom zamířily ještě další dvě dvojice na jiné typy střeliva, a to AK-101 a krátká AK-102 ráže 5,56 mm a AK-103 a krátká AK-104 na munici ráže 7,62×39 mm (v zásadě tedy jde o náhradu AKM). Byly zkonstruovány též pušky AK-107 (5,45 mm) a AK-108 (5,56 mm) s upraveným mechanismem s výrazně menším zpětným rázem. Ty zareagovaly na skutečnost, že se přímo v Rusku objevilo několik zcela jiných konstrukcí pušek (jako AN-94 a AEK-971), které také nabízejí výrazné snížení zpětného rázu a jejichž výrobci usilovali o to, aby jejich zbraně nastoupily v ruské armádě na místo řady AK.