Přestože jsou Britové, alespoň podle statistik, kojení na veřejnosti přístupní, setkávají se i zde ženy s odsudky a mentorováním. Například europoslanec a lídr Strany nezávislosti Spojeného království Nigel Farage, nedávno prohlásil, že by ženy během kojení neměly být „otevřeně ostentativní“. Podobně smýšlí i londýnský starosta Boris Johnson, který prohlásil, že by matky při kojení svých dětí na veřejnosti měly být diskrétní. 

Bývalý moderátor pořadu Top Gear Jeremy Clarkson ve svém sloupku pro The Sun zase napsal, že kojení je přirozené. Vzápětí ale dodal, že to je podobné jako s močením: „Když lidé potřebují močit, jdou do malé místnosti, kde jsou v soukromí“. Nepříjemnou zkušenost zaznamenala také Emily Ellisová, která byla z restaurace vykázána na toaletu ve chvíli, kdy chtěla nakojit svého třináctitýdenního syna.

Statistika ukazuje, že pro většinu Britů nepředstavuje kojení na veřejnosti žádný problém. Nejméně jim vadí, když žena kojí na pláži (84 %), na lavičce v parku (79 %) nebo na veřejných místech obecně (77 %). O něco méně pochopení mají pro podobnou situaci v restauraci (59 %), v prostředcích veřejné dopravy (62 %) či na veřejných záchodcích (66 %).

Ve své domovině pozapomenutý muž, který spoluutvářel světové dějiny, se narodil roku 1868 v Rychtářově u Vyškova jako nejstarší syn chudých statkářů. Rodiče z něj chtěli mít kněze, a tak po maturitě na gymnáziu ve Vysokém Mýtě navštěvoval Bohosloveckou fakultu v Olomouci, roku 1891 byl vysvěcen a o čtyři roky později získal doktorát z teologie. 

Musil se zpočátku soustředil na náboženské poměry v Čechách a na Moravě, ale postupně svůj zájem obrátil na společné prvky judaismu, křesťanství a islámu. Obzvlášť poslední jmenované náboženství jej zaujalo natolik, že se v roce 1895 nechal vyslat na studia orientálních jazyků na Dominikánskou biblickou školu v Jeruzalémě. Během procházek po městě i na výpravách po jeho okolí mu nakonec došlo, že kořeny věrouk nestačí studovat jen v knihách, nýbrž že je nutné také znát region, z něhož vycházejí – a tak se zrodila jeho touha cestovat a objevovat. 

Český Indiana Jones

Rok pak studoval na jezuitské Univerzitě sv. Josefa v Bejrútu, ovšem spíš než vysedáváním na přednáškách trávil čas toulkami po okolí. Církevní nadřízení „neposlušného“ Musila marně odvolávali domů a nakonec mu odebrali stipendium. Chybějící zdroje však Alois nahradil penězi od Císařské akademie věd a navštívil východní břehy Mrtvého moře, Gazu, Sinaj, vykopávky starověké Palmýry a také skalní město Petra. 

V jordánské Madabě se dozvěděl, že někde hluboko v poušti ovládané beduínskými kmeny leží dávno opuštěná budova plná překrásných fresek. Seznámil se tedy s válečníky kmene Beni Sachr – a ti jej nakonec k bájnému místu dovedli. 

Rychlý ústup

Pouštní palác Kusejr Amra dnes figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO. Už v 8. století jej nejspíš vybudovali Umajjovci, následovníci Mohameda v čele chalífátu. Unikátní stavbu přitom zdobí nejen fresky mocných vládců, ale také zpodobnění zábavy, zpěvu a nahých žen – tedy témat, která si většina muslimských umělců nikdy nedovolila zachytit. Musil byl u vytržení: Sotva však začal fotit, idyla se rozplynula. 

„Pořizuji první fotografii. Můj druh, leže na střeše, křičí: ‚Naši nepřátelé, Muso, naši nepřátelé!‘“ napsal Musil později. „Schoval jsem fotoaparát a odcválali jsme na východ. Ze severu nás pronásledovali tři či čtyři jezdci.“ I o tu jedinou fotografii přitom Musil na útěku přišel, a když se vrátil do Evropy, neměl tudíž o senzačním objevu jediný důkaz. S podporou mecenášů se však v květnu roku 1900 na území mezi dvěma znepřátelenými kmeny vrátil: Tentokrát pořídil víc než sto snímků, místo změřil a výzkumy publikoval ve dvousvazkové monografii, která z něj následně udělala slavného badatele. 

Mojžíšovy cesty

V roce 1908 podnikl čtyřicetiletý Musil velkou cestu po severu Arábie. Pod zmíněným jménem Musa – arabsky Mojžíš – a někdy dokonce přestrojen za tuláka či obchodníka navštěvoval náboženská místa a starověké ruiny. Spolu s vojenským kartografem vytvářeli první podrobné mapy oblastí, kam do té doby žádný Evropan nevkročil. A nakonec se přidali ke kmeni Ruala, jehož bojovníci chtěli Musila o pár let dříve v Amře zabít. Jejich vůdce, princ Nurím bin Haza bin Šaalan, Aloisovi posléze propůjčil titul šejka – a z českého rodáka byl rázem Musa ar-Ruajlí. 

V roce 1909 se Musil stal profesorem pomocných věd biblických a arabských jazyků na Teologické fakultě Vídeňské univerzity, a rozšířil tak své kontakty ve vysokých kruzích mocnářství: Roku 1912 vyrazil s princem Sixtem Bourbonsko-Parmským, švagrem následníka trůnu, na prodlouženou loveckou výpravu po Orientu. „Odvážel jste Jeho královskou Výsost, a přivezl jste člověka,“ řekl prý mladý aristokrat po návratu svému průvodci, který jej nechal zakusit těžký život v poušti. Kromě pochvaly se však Musil dočkal i jiného vyznamenání: Stal se c. a k. generálmajorem. 

Vídeňský Rasputin

Po vypuknutí Velké války se Musil opět vydal do arabských pouští, aby přímo z pověření císaře Františka Josefa dělal prostředníka mezi cařihradskou vládou a kmeny na jihu Osmanské říše, o jejichž loajalitu Ústřední mocnosti usilovaly. Byl tedy protihráčem archeologa a poručíka britské armády Thomase Lawrence, který naopak podněcoval povstání proti osmanské nadvládě. Přestože Musil lépe ovládal jazyky a znal místní poměry, v souboji s britským sokem nakonec neuspěl. Na druhou stranu jeho zásluhou proběhla Lawrenceova vzpoura až v době, kdy už nehrála žádnou velkou roli, takže šlo o porážku hořkosladkou. 

Po návratu přebýval Musil ve Vídni, a to přímo na císařském dvoře jako zpovědník Zity Bourbonsko-Parmské. Její manžel usedl po smrti Františka Josefa v roce 1916 na trůn jako Karel I. a rovněž Aloise považoval za svého důvěrníka. Syn hanáckého rolníka měl tedy na panovníka takový vliv, že jej někteří dokonce srovnávali s ruským mnichem Rasputinem: Na jeho přímluvu například císař zmírnil dvěma významným českým politikům Karlu Kramářovi a Aloisi Rašínovi trest smrti na patnáct let vězení, a později jim dokonce udělil amnestii. 

Na straně poražených

Po válce chtěl Musil zůstat ve Vídni, oficiálně se však stal Čechoslovákem, a ztratil tak profesorské místo na tamní univerzitě. Ačkoliv se s ním táhla pověst spojence nenáviděných Habsburků, odešel do Prahy. Platil ovšem za slavného orientalistu a navíc jej obhajoval prezident Masaryk, a tak směl nakonec nastoupit jako profesor arabštiny na Filozofickou fakultu Karlovy univerzity a později spoluzakládal Orientální ústav Akademie věd ČR. 

Ve 20. letech trávil mnoho času ve Spojených státech, kde vycházely jeho rukopisy. Za své objevy a celoživotní badatelské dílo tam dokonce obdržel zlatou medaili Americké zeměpisné společnosti a byl uveden do její síně slávy. Později se vrátil do rodného Rychtářova, a když pak v roce 1938 wehrmacht rozšířil nedaleký vojenský újezd i na Musilův pozemek a on se musel vystěhovat, našel útočiště na malém statku v posázavských Otrybách. 

Badatel tělem i duší

Z univerzity posléze odešel a věnoval se již pouze třídění svých objevů a poznatků. Badatele však v sobě nakonec nezapřel a na stará kolena se dal na botaniku: Mimo jiné publikoval odborné články o pouštní flóře a pěstování ovocných stromů u nás. 

Zemřel v roce 1944 na selhání ledvin a podle svého vlastního přání má na náhrobku slova: „Hledal pravdu v širé poušti arabské, bádal o ní v knihovnách a muzeích, objasňoval ji v četných knihách, zaséval ji do srdcí posluchačů a zde odpočívá spoléhaje na Milosrdenství jediné Pravdy.“ 

Dingové pralesní, známí jako novoguinejští zpívající psi, náležejí k nejvzácnějším psům světa. Jejich předkové připluli na Novou Guineu s lidmi z Jihovýchodní Asie, a pak začali žít divoce. Vydávají vysoké zvuky podobné jódlování, jako by zpívali.

Donedávna existovaly pouze dvě fotografie těchto psů ve volné přírodě a poslední dobou nebylo jisté, jestli již v divočině Nové Guiney nevymřeli. V zajetí žije asi 200 až 300 posledních zpívajících psů.

Zpívající psi se stále drží

Účastníkům nedávné expedice se ale v novoguinejských horách podařilo objevit přežívající populaci zpívajících psů. Jde o nejméně 15 psů, fen i štěňat, které badatelé zachytili na prvních fotografiích po více než 50 letech.

TIP: Žádné dobré zprávy: Rychlonozí gepardi se řítí vstříc svému vymření

Vědci teď budou znovuobjevené psy intenzivně zkoumat, od jejich ekologických nároků až po genetiku, a pokusí se udělat co nejvíc pro jejich záchranu. Dingové pralesní mají ještě naději.

Pokud budete průměrnému myslivci tvrdit, že velká šelma, jakou je rys nebo vlk, se nemůže přemnožit, dočkáte se otevřeného výsměchu. Běžný nimrod má vžitou tradiční představu, podle níž dělí zvěř na užitkovou (lovnou) a na škodnou. Prapůvodní představa vidění světa, jakou vyznávaly přírodní národy, že živý i neživý svět existuje v rovnováze kruhu, je mu na hony vzdálena. Chce hospodařit, chce řídit a mít dohled. A je jedno, zda je jeho mateřštinou čeština, slovenština, italština nebo finština. Mnozí chovatelé hospodářských zvířat jsou tomuto přístupu také více než nakloněni a často vyznávají metodu „preventivní likvidace“ predátorů. Šelmy, tak nezbytné pro správné fungování přírodních souvztažností, mají v rozhodování řízeném výše uvedenou premisou smůlu. A příroda s nimi.

Zákon malé smečky

Pochopit zákonitosti vnitřní redukce populace šelem není složité. Určuje ji totiž prostá logika přežití. Šelem je jen tolik, kolik je schopno uživit jejich lovecké území, teritorium. Ani pravěké lovecké tlupy – lovci mamutů, sobů, divokých koní atd. – neměly mnoho členů, protože by jejich členové nutně museli trpět hlady!

Rys je samotář, vlci loví ve smečce. Nejakceschopnější vlčí smečka čítá pět až sedm exemplářů. Jedinou šelmou, která se za určitých specifických podmínek přemnožit může, je medvěd, který není typický masožravec: Na jeho jídelníčku najdeme rostlinnou potravu, med, hmyz a hmyzí larvy… Ostatně medvěd je prachšpatný lovec a raději se přiživuje na úlovcích úspěšnějších predátorů nebo na padlé zvěři.

TIP: Fotograf, potápěč a milovník divočiny Richard Jaroněk: Miluju nenáviděná zvířata

Pokud se určité území „naplní“ šelmami, expandují do nových nebo staronových území. Jedinci, kteří se chtějí osamostatnit, najít si druha či družku, vytvořit vlastní lovecké teritorium a předat geny budoucím generacím, musejí putovat a hledat volná území. Tímto způsobem osidlují vlci německou Lužici (migrací z Polska), naše Beskydy (ze sousedního Slovenska) nebo francouzské Přímořské Alpy (putováním z Itálie).

„Bestie“ poklidného Toskánska

Na začátku října tohoto roku se k nám prostřednictvím médií dostaly zprávy o přemnožených vlcích v italském Toskánsku. Tento italský správní celek je v turistických průvodcích líčen jako půvabná oblast ve střední Itálii. Je veliký jen asi jako čtvrtina naší republiky. Přitom je vyhlášené nejen úchvatnou Florencií a nakloněnou věží v Pise, ale i úrodnými údolími, cypřišovými a olivovými háji a světoznámými vinicemi, které produkují vína světových značek z nichž červené chianti je patrně nejslavnější.

Toskánsko teď prý ovšem kromě vína a oliv oplývá i krvelačnými vlky, kteří decimují stáda ovcí pasoucích se na horských loukách. Naposledy, pokud lze věřit bombastickým agenturním zprávám, udeřili pod sopečným kuželem Monte Amiata (1 732 metrů n. m.), kde zadávili desítku ovcí.

S prasaty do jednoho pytle

Podívejme se do nedávné vlčí minulosti na italském území. Není tomu tak dávno, kdy zdejší vlci stáli na demarkační čáře vymření. Poslední z nich přežívali v nejodlehlejších a nejdivočejších místech Abruzz, kam shodou okolností plynula spousta peněz na záchranu posledních medvědů. Finance se „někam vytratily“ a vedení národního parku bylo propuštěno. Na situaci paradoxně vydělali vlci: populace abruzzských medvědů již patrně poklesla pod hranici životaschopnosti a finanční prostředky (i z Evropské unie) byly soustředěny „alespoň“ na záchranu vlků.

TIP: Boj o vlky a proti nim aneb Těžký život beskydských psanců

V průběhu následujících let důsledné ochrany se vlčí populace v Itálii vzpamatovala. Podle velmi hrubých odhadů tady dnes žije asi šest stovek vlků. Zemědělci a chovatelé ovcí tvrdí, že italská příroda vlky neuživí, je v ní prý „mrtvo“, proto se vlci soustřeďují na „vyvražďování“ ovčích stád. (Italští pastevci navíc podezřívají ochránce přírody, že v Apeninách vysadili vlky z Balkánu, což považuji za nesmysl. Podobný projekt by se v odborných kruzích rozhodně neutajil.) Je pozoruhodné, že lidé, kteří si stěžují na přemnožení vlků, jsou současně rozezleni i z příliš vysokých stavů černé zvěře. (I divočáci byli v sedmdesátých letech 20. století v italských lesích téměř vyhubeni a poté reintrodukováni.) Divoká prasata přitom figurují na vlčím jídelníčku na předních místech.

Zaslepené „svaté právo“

Ochránci přírody oponují, že oběti v ovčích stádech mají na svědomí především smečky zdivočelých psů, jichž je i podle mých zkušeností v Toskánsku skutečně hodně. Ať už je pravda jakákoli, skutečností zůstává, že ochrana stád před šelmami není složitá. Zpravidla postačí elektrický ohradník a strážný pes. Nebo, že by Italové zapomněli na skvělé maremmanské a abruzzské pastevecké psy a bergamské ovčáky, které sami dali světu? Navíc ochránci přírody hodlají z peněz poskytnutých Evropskou unií v nejbližší době postavit oplocení pro nocování ovcí a hovězího skotu.

Trpělivost pastevců však prý už přetekla, a protože italská vláda dosud nepovolila selektivní odstřel vlků, vzali pytláci „svaté právo“ ochrany před šelmami do svých rukou: ročně odstřelí a otráví až pětinu vlčí populace! Že by se pohrobci někdejší říše římské opět měnili v barbary?

Slavná automatická útočná puška (často nesprávně označovaná jako „samopal“) systému Kalašnikov vzor 47 (zkráceně AK-47) byla vyrobena v počtu převyšujícím sto milionů kusů a produkce různých variant v řadě zemí dosud pokračuje. Zaručeně neexistuje žádný jiný design palné zbraně, který by byl rozvinut do tolika typů či verzí, které nezahrnují zdaleka jen útočné pušky, ale také například pušky pro přesnou palbu, kulomety, samopaly či brokovnice.

A ačkoli se před několika lety objevily zprávy, že ruská armáda s nákupy pušek řady AK končí, situace se následně změnila. S využitím špičkových technologií a materiálů vznikla nová puška AK-12 a princip Kalašnikov se má díky ní udržet i v novém tisíciletí.

Od AK-46 k AKM

O vzniku a konstrukci slavného „automatu“ už bylo psáno nesčíslněkrát, takže se zde omezme na informaci, že Michail Timofejevič Kalašnikov (1919–2013) přišel s jeho ideou v době, kdy se léčil z válečného zranění.

Dosud se vedou diskuse o tom, do jaké míry jde o jeho vlastní konstrukci a do jaké míry o kombinaci prvků z dalších zbraní, mj. americké pušky M1 Garand či německé pušky Sturmgewehr 44. Nesporné je, že v roce 1946 předložil prototyp své zbraně (tehdy označovaný i jako AK-46) sovětské armádě, jež hledala novou automatickou zbraň, která by mohla nahradit klasické pušky a samopaly.

Kalašnikov zpočátku nepatřil mezi favority, ale jeho design postupně získával podporu a prošel několika změnami, než konečně vzniklo to, co se roku 1947 dostalo do služby jako AK-47 a od následujícího roku se sériově vyrábělo. (Jako příklady rozdílů lze uvést, že AK-46 měl pojistku a volič režimů palby jako dva různé prvky a plynový píst nad hlavní konal daleko kratší pohyb než u AK-47.) První série zbraní AK-47 měly o- všem daleko k později proslulé spolehlivosti této zbraně a bylo třeba provést řadu změn ve výrobních procesech.

Výsledkem se stal typ AKM, jehož sériová výroba byla zahájena roku 1959 a od původní podoby se liší mimo jiné lisovaným pouzdrem závěru (původní bylo obráběné) či tvarem úsťové brzdy. Právě tato varianta se pak stala zdaleka nejrozšířenějším modelem.

Vznikla rovněž řada odvozených zbraní, například puška AK-47S (čili AKS) se sklopnou opěrou (později nahrazená puškou AKMS), modely AKN a AKMN uzpůsobené pro instalaci nočního zaměřovače či velice lehký kulomet RPK, jenž měl delší hlaveň, dvojnožku a větší zásobník (místo 30ranného se obvykle používal 40ranný či bubnový na 75 ran).

Kopie ze zemí východního bloku

Nejmasovějším producentem se stala Čína, kde se kopie AK-47 vyráběla pod jménem Typ 56. Také Číňané přešli od obrábění pouzdra závěru k lisování, ačkoli oficiální licenci na AKM nikdy nezískali. Výroba kopií sovětského „automatu“ začala i v zemích Varšavské smlouvy s výjimkou Československa, které vyvinulo vlastní „samopal“ vz. 58. Ve východním Německu se AK-47 vyráběl pod názvem MPi-K, zatímco kopie AKM dostala jméno MPi-KM.

Poláci produkovali kopii „sedmačtyřicítky“ nejdříve jako pmK a později jako kbk AK, kdežto kopie AKM u nich nesla název kbk AKM. Na pohled lze snadno rozpoznat rumunskou variantu, která se jmenuje PM md. 63 (exportní označení AIM) a vyznačuje se předpažbím s malou rukojetí. Další zemí, kde začala produkce kopií sovětské pušky, bylo Bulharsko, kde se základní podoba jmenovala AKK a modernizovaná AKKM. V Maďarsku byly pušky AK-47 a AKM vyráběny pod jmény AK-55 a AK-63, ale kromě toho vznikla na tehdejší poměry vysoce pokročilá zbraň AMD-65, určená zejména pro výsadkáře a osádky obrněných vozidel.

Byla zkrácená, dostala pomocnou přední rukojeť a při výrobě většiny kusů se nepoužilo dřevo, které nahradil plech a plast. Byla to však zbraň dosti nákladná, a tak nevznikla v takových počtech jako prosté kopie sovětských pušek. Speciální případ představovala Albánie, která se po sovětsko-čínské roztržce přidala na stranu Pekingu, a proto její zbraň ASh-78 představuje kopii čínského Typu 56.

Pokračování: Pušky z rodiny AK: Přechod na střelivo menší ráže (2)

V Evropě měla sovětská puška ještě dva další příbuzné – ve Finsku vznikla vyspělejší a dřevo neobsahující zbraň Valmet Rk 62, posléze modernizovaná na verzi Rk 76 a vyráběná v řadě verzí na munici ráže 7,62 i 5,56 mm. A konečně Jugoslávie zavedla do služby a exportovala pušku Zastava M70, která se dá lehce rozeznat podle toho, že má v předpažbí tři chladicí otvory, kdežto většina členů „rodiny“ AK má dva.

Svým prvním letem do vesmíru v roce 1988 se Poljakov vydal poprvé do vesmíru, a to na palubě letu Sojuz TM-5, který přistál na stanici Mir. Z něj se vrátil v Sojuzu TM-6 s Volkovem a Krikaljovem až 27. dubna 1989, po 240 dnech, 22 hodinách a 35 minutách. Na svůj první let mimochodem čekal 19 let - tak dlouho byl členem skupiny kosmonautů, než se podíval do vesmíru.

Předchozí část: Kosmický rekordman Valerij Poljakov strávil ve vesmíru 437 dní bez přerušení (1)

O krok před Američany

Třebaže překročil padesátku, nepřestával Poljakov trénovat pro vesmír. Dvaadvacátého března 1992 se setkal ve Čkalovském se skupinou astronautů z USA. Američany totiž zajímaly jeho poznatky z dlouhodobého letu, neboť chystali orbitální stanici Freedom, na které chtěli zkoušet i dlouhodobé pobyty posádek. Poljakov si však uvědomil, že by tak Spojené státy Rusko předehnaly. Byl proto rozhodnut: Pokud ho státní komise vybere ke druhé expedici, zůstane na oběžné dráze rok a půl!

Později vzpomínal: „Šlo o obtížnou dobu. Prestiž naší kosmonautiky kriticky upadala kvůli zdržení v důsledku perestrojky, a potřebovali jsme proto udělat nový krok. Mohlo se jednat třeba o let na Mars. Celá cesta by trvala osmnáct měsíců, a bylo tudíž nutné vyřešit mnoho lékařsko-biologických problémů a jasně odpovědět na obtížné otázky. Může se člověk vydat k rudé planetě, zachovat si přitom zdraví i pracovní schopnosti a s pocitem hlubokého morálního zadostiučinění zase přistát zpátky na Zemi? Moje první osmiměsíční expedice ukázala, že se můžete vrátit plni sil, zdraví a normální, pokud budete ke svým povinnostem přistupovat profesionálně.“

Samotná mise na Mars zůstávala samozřejmě v nedohlednu. Nicméně informace o fyzickém i psychickém stavu kosmonauta po celou dobu tak náročné výpravy by byly neobyčejně důležité. A hlavně – Američané, kteří do té doby létali na raketoplánech maximálně několik týdnů, by se k podobnému rekordu dokázali přibližovat jen postupně, pozvolným získáváním zkušeností. Jakmile Poljakov zmíněnou představu vyslovil, ozvala se spousta oponentů, zvláště z řad lékařů a biologů. Avšak generální konstruktér Valentin Gluško i lidé z vedení Ruské kosmické agentury souhlasili, a příprava k novému prvenství tak mohla začít.

Hoříme, Jeleno!

V lednu 1993 zahájil Poljakov trénink s kolegy z ústavu Germanem Arzamazovem a Borisem Morukovem. Po závěrečných zkouškách ho komise vybrala spolu s Viktorem Afanasjevem a Jurijem Usačovem. Jejich Sojuz TM-18 startoval z Bajkonuru 8. ledna 1994. Afanasjev a Usačov tvořili patnáctou základní posádku Miru. Poljakov pak zůstal na stanici i s expedicí číslo šestnáct a sedmnáct. Pokračoval ve svých výzkumech: Sledoval kolegy kosmonauty s využitím nejrůznějších aparatur včetně ultrazvukové sonografie a odebíral jim vzorky tělních tekutin. Současně kontroloval i svůj zdravotní stav. 

Sojuz TM-20 startoval z Bajkonuru 3. října 1994. Přiletěli v něm Alexandr Viktorenko, Jelena Kondakovová a německý astronaut Ulf Dietrich Merbold. Kompletní šestice pak pracovala na stanici celý měsíc. V noci na 10. října 1994 však najednou vypadl zdroj energie. Ukázalo se, že došlo k přepětí, neboť bylo zapojeno velké množství přístrojů a spoustu energie vyžadovaly i četné videokonference. Mir nouzově zásobovaly akumulátory Sojuzu TM-19, ovšem posádka pak musela několik dnů ručně řídit orientaci slunečních panelů pomocí zdrojů z lodi, přičemž postupně oživovala a dobíjela palubní akumulátory.

Další nepříjemnou událost potom Rusové zamlčeli a zmínili se o ní až v roce 2002. Patnáctého října se Poljakov v modulu Kvant domluvil s Kondakovovou, že si dají kávu. Jenže když připlul ke schránce s vodou, stačil už jen vykřiknout: „Hoříme, Jeleno!“ Od rozžhavené patrony na výrobu kyslíku zřejmě přeskočila jiskra a zapálila větrací potrubí. „Vletěl jsem do obleku Pinguin ze silné gumy a vrhl jsem se do plamenů,“ líčil později Poljakov. „Rukama jsem lovil hořící kousky, přitom jsem se ani nepopálil, jenom na malíčku.“ Plamen byl tak nepatrný, že si ho ostatní členové posádky nevšimli. Jenom Kondakovová přihlížela a následně referovala o hrdinském činu kolegy řídicímu středisku.

Rekordních 438 dnů 

Devátého ledna 1995 překonal Poljakov rekord 366 dnů ve vesmíru, který o sedm let dříve vytvořili Vladimír Titov a Musa Manarov. Na Zemi se v Sojuzu TM-20 vrátil 22. března 1995 – takřka po 438 dnech. „Mohl jsem tam zůstat i mnohem déle,“ povzdechl si později. „Ale měli jsme potíže s haváriemi raket, což nás omezovalo.“ Jeho výprava zaznamenala úspěch také po vědecké stránce. Poljakov měl na programu padesát různých experimentů, přičemž uskutečnil přes tisíc vyšetření svých kolegů. Po titulu hrdiny SSSR mu tak v Kremlu předali i titul hrdiny Ruské federace.

Během rekordního letu zkoumali stav lékaře-kosmonauta dálkově rovněž jeho kolegové na Zemi. Detekovali přitom jasný vliv na náladu, výkon a dodržování termínů v prvních třech týdnech na orbitě a také dva týdny po návratu na Zemi. Od druhého do čtrnáctého měsíce letu se však situace ustálila, přičemž se neprokázaly ani žádné trvalé následky dlouhodobého pobytu ve vesmíru. Poljakov strávil v rámci dvou výprav na oběžné dráze celkem 678 dnů, 16 hodin a 34 minut. Postupně ho pak v tomto ohledu překonali jiní sovětští, respektive ruští kosmonauti: Sergej Krikaljov (803 dnů během šesti misí), Alexandr Kaleri (769 dnů, pět misí) a Sergej Avdějev (747 dnů, tři mise).

Trápit hlavu i tělo

V červnu 1995 Poljakov z oddílu kosmonautů IMBP odešel – své sny si už splnil. Ještě rok zůstal náměstkem ředitele ústavu, načež se i této funkce vzdal. Bylo mu třiapadesát let a chtěl se naplno věnovat vědě. Potřeboval zpracovat obrovskou sumu informací, které získal během svého rekordního letu. V roce 1999 obhájil titul doktora lékařských věd a byl jmenován profesorem.

TIP: Jaké hodinky používali sovětští a ruští kosmonauté během letů do vesmíru

Když o rok později zorganizoval IMBP roční simulovaný pobyt mezinárodní posádky v maketě kosmické stanice, velel Poljakov druhé misi, která tam setrvala sedm dnů. Získal při tom některé zajímavé poznatky z psychologie lidí v izolaci. „Ve vesmíru lze zůstat velmi dlouho,“ shrnul své zkušenosti. „Avšak hlavní je neadaptovat se na stav beztíže. Člověk musí tam nahoře trápit nejen hlavu, ale také tělo – aby se vrátil zdráv.“

Za více než 400 let pokročili hvězdáři od dalekohledů s malými čočkami, které zvětšovaly 3×, až k dalekohledům umožňujícím pozorovat kosmické objekty na samotné hranici pozorovatelného vesmíru.

TIP: Jak fungují a jak se liší vesmírné dalekohledy?

Rozvoj kosmonautiky pak umožnil dopravu dalekohledů na oběžnou dráhu kolem Země a budování velkých kosmických observatoří. Oproti pozemním dalekohledům jim nepřekáží oblačnost či zemské ovzduší; mohou také pozorovat elektromagnetické záření, které nemůže proniknout na zemský povrch.

Oči upřené do vesmíru

Astronomové žádají stále větší pozemní dalekohledy, aby mohli vesmír studovat ještě detailněji. Konstruktéry v tomto ohledu svazuje zemská gravitace, technické a technologické poznatky a finanční náklady. Nadlouho bude zřejmě vrcholem konstrukce teleskopů evropský dalekohled E-ELT, Extrémně velký evropský dalekohled s objektivem o průměru 39,3 m. Původně se uvažovalo o monstru s průměrem sto metrů, což se ukázalo být nad lidský důvtip a možnosti.

TIP: Přehled největších dalekohledů světa

Nestačí jen velké dalekohledy – jejich objektivy musí být vybroušeny mimořádně přesně. Navíc musí být optická plocha neustále udržována v ideálním tvaru. Nezbytnou součástí velkých dalekohledů jsou systémy aktivní a adaptivní optiky. U dalekohledu E-ELT bude jako součást optického systému jedno zrcadlo podepřeno soustavou 6 000 aktivních členů (aktuátorů), jejichž úkolem bude „zakřivovat“ tvar zrcadla v závislosti na stavu atmosféry až tisíckrát za sekundu, čímž bude dosaženo mimořádně kvalitního obrazu.

V grafickém přehledu jsou vyobrazena primární zrcadla vybraných největších funkčních i plánovaných dalekohledů. V závorce je uveden rok vybudování.

Ve Sluneční soustavě existuje nepředstavitelné množství nejrůznějších tělísek meziplanetární hmoty – od planetek se stokilometrovými rozměry po mikroskopická zrnka prachu. Větší tělesa nevyplňují náš systém rovnoměrně, ale nalezneme je ve vyšších počtech v místech, kde je omezeně ruší gravitační působení ostatních objektů. Vyplňují tedy například mezeru mezi Marsem a Jupiterem.

Řekové a Trójané

Gravitační zákony však dovolují i jiné rovnovážné pozice: Nejčastěji mluvíme o tzv. libračních bodech, v nichž je nulová výslednice gravitačních sil Slunce, planety a odstředivé síly působící na planetku. V soustavě planeta–Slunce existuje obecně pět libračních bodů, přičemž jen ve dvou se tělísko udrží dlouhodobě: Nacházejí se na orbitě planety, vždy 60° před ní a za ní, a objekty zachycené v těchto oblastech označujeme obecným pojmem „trójané“.

TIP: Co jsou a kde se nachází Lagrangeovy librační body?

Nejdéle známí a zřejmě i nejpočetnější jsou trójané u Jupitera, které ještě terminologicky dělíme na Řeky (před planetou) a Trójany (za ní). Dnes známe víc než šest tisíc těchto těles, ale očekává se, že jich bude přes milion.

Detekovali jsme i sedm trójanů u Marsu, třináct u Neptunu a jednoho u Země. Podle astrofyziků patří trojanská tělesa, zejména ta u Jupitera, mezi nejstarší objekty ve Sluneční soustavě a nesou stopy vlastností látky, z níž se před pěti miliardami let zformovala všechna tělesa našeho systému.

Tučňáci patagonští (Aptenodytes patagonicus) jsou po tučňáku císařském (Aptenodytes forsteri) druhým největším druhem tohoto živočišného řádu. Dorůstají velikosti 87–95 centimetrů a hmotnosti do dvaceti kilogramů. Těmto dvěma druhům je společné, že si nestaví hnízda. Poté, co samice snese vejce, si je partner umístí na nohy, izoluje je od chladné země a překryje kožním záhybem. V zahřívání vejce se oba rodiče střídají po dobu zhruba 50 dní, kdy se líhne mládě. Tento postup je s ohledem na chladnost míst, kde hnízdí, jedinou možností, jak zachovat rod.

Toto ovšem není jediná technika, kterou si tučňáci vyvinuli v boji proti mrazu. V antarktických oblastech, kde žijí, dosahují mrazy běžně -30 °C. Tučňáci si přitom musí udržet tělesnou teplotu, která se moc neliší od teploty lidského organismu, tedy kolem 37 °C. Kromě hustého peří jim pomáhá udržet teplo podkožní vrstva tuku a především technika shlukování. V nejkrutějších mrazech se tučňáci natlačí jeden na druhého a vzájemně se zahřívají.

TIP: Drsný život v kolonii tučňáků patagonských

Drsnému mrazu a větru o rychlosti až kolem 200 km/h čelí jen jedinci na okraji kolonie. Tato technika je ovšem nejen účinná, ale i spravedlivá. Tučňáci se totiž neustále pohybují a jedinci z okraje shluku se zvolna dostávají dovnitř. Ti, kteří se zahřáli uvnitř shluku, zase postupují na okraj, aby dočasně nastavili kůži na nejhorším místě. Výpočty ukazují, že osamělý tučňák by za těchto tepelných podmínek spálil 0,2 kilogramu tuku na den, aby si udržel teplotu. Díky shlukování potřebují jednotliví tučňáci spálit jen zhruba 0,1 kilogramu tuku denně. Bez schopnosti spolupracovat by za polárním kruhem prostě nepřežili.

Henry Shrapnel

Kdy: 1786
Co: dělostřelecká munice

Už od renesančních dob používalo dělostřelectvo tzv. sekané olovo nebo „kartáče“: Když se nepřátelská pěchota či jízda dostala příliš blízko, pálili dělostřelci do řad vojáků drobné kuličky a v případě nouze zkrátka jakýkoliv kousek kovu, který našli po kapsách. Kanon v té chvíli fungoval jako obrovská brokovnice. S rostoucí vzdáleností však podobné střely ztrácely na účinnosti, a k ostřelování na dálku proto sloužily klasické plné koule. Ačkoliv se už před napoleonskými válkami naučili dělostřelci pálit tak, aby se koule prostě jen nezavrtaly do země, ale aby se naopak několikrát odrazily jako oblázek od vodní hladiny (a proklestily si tak cestu masou nepřátel), nešlo o příliš efektivní metodu. 

Jak tedy dostat kartáče na velkou vzdálenost? Nad tím přemítal britský důstojník dělostřelectva Henry Shrapnel, který z vlastní iniciativy experimentoval s novými druhy střeliva. Nakonec přišel v roce 1786 s originálním řešením: Vzal podlouhlou kartáčovou nábojnici a z poloviny ji naplnil prachem, jenž střelu následně vymetl z děla, zatímco druhá část obsahovala olověné kuličky a roznětku, která se manuálně nastavila ještě před palbou. Pokud dělostřelec správně spočítal vzdálenost, vybuchla střela přímo nad hlavami nepřátel a zasypala je vražednou sprškou. Britská armáda vynález nadšeně přijala, načež se dočkal ještě mnoha vylepšení. V bitvě u Waterloo roku 1815 způsobil Francouzům těžké ztráty, a přispěl tak k definitivní porážce Napoleona. 

Shrapnelovi se dostalo slávy i peněz, a později byl dokonce jmenován inspektorem dělostřelectva. Jeho vynález představoval na počátku první světové války nejběžnější dělostřeleckou munici. Proti zákopům se však ukázal být málo účinný a nakonec ho nahradila vysoce tříštivá munice.

Joseph Pilates

Kdy: 1934
Co: cvičební technika

Systém pilates, určený především k posílení středu těla, ale i zádových, hýžďových a břišních svalů, milovníci pomalejšího cvičení dobře znají. O jeho popularitě svědčí i fakt, že jej před deseti lety jen v Americe cvičilo na jedenáct milionů lidí. 

Odborník na pohyb Joseph Pilates jej ovšem vytvořil už dlouho předtím. Zmíněný specialista německého původu se pohybu věnoval od dětství: Coby neduživý chlapec trpěl rachitidou a chronickým astmatem, a vyzkoušel proto řadu cvičebních programů, jež měly jeho křehké zdraví upevnit. Později studoval západní i východní formy fyzických cvičení, včetně gymnastiky, šermu, boxu, plavání, potápění, lyžování a jógy. V roce 1925 zamířil do New Yorku, kde poté vyvinul unikátní cvičební metodu. Veřejnosti ji představil roku 1934 v knize nazvané „Tvé zdraví: Nápravný systém cvičení – revoluce na celém poli tělesné výchovy“. 

Novinku nesoucí jméno svého tvůrce zpočátku zavedla pouze specializovaná studia, ale její popularita se rychle šířila i do běžných fitness center. Ke vzrůstajícímu zájmu o pilates přispěla rovněž skutečnost, že si jej velmi oblíbili tehdy známí tanečníci jako George Balanchine nebo Martha Grahamová a doporučovali ho svým studentům coby rehabilitační cvičení. Sám autor shrnul vlastní metodu následovně: „Po deseti lekcích se budete lépe cítit, po dvaceti budete lépe vypadat, po třiceti budete mít nové tělo.“

Alexander Graham Bell

Kdy: 1928
Co: jednotka intenzity zvuku

Alexander Graham Bell způsobil v oblasti přenášení a záznamu zvuku opravdovou revoluci. Není proto divu, že se jeho jméno stalo i součástí související fyzikální jednotky, ačkoliv bychom to možná na první „poslech“ netipovali. Slovo „decibel“ vzniklo spojením výrazu pro desetinu („deci“) a samostatně málo používané bezrozměrné logaritmické jednotky „bel“, jež udává poměr mezi dvěma veličinami. Netřeba dodávat, že právě druhá část výsledného slova vzešla ze jména slavného otce telefonu a autora celé řady dalších vynálezů. 

Původně se decibel zavedený roku 1928 užíval jako jednotka k vyčíslení ztráty signálu v telegrafních a telefonních obvodech (předtím ke stejnému účelu sloužila jednotka MSC neboli miles of standard cable). Dnes se decibel nejčastěji spojuje s vyjádřením intenzity zvuku či rádiového signálu, používá se ale v mnoha dalších oblastech. 

Svět fyzikálních jednotek je ostatně jmen plný – stačí si připomenout třeba pány Newtona (síla), Watta (energie) nebo Pascala (tlak). 

John Montagu, čtvrtý hrabě ze Sandwiche

Kdy: 1762
Co: sendvič

Sendvič – plátek masa, sýra či zeleniny vložený mezi dva kousky chleba – je dnes neodmyslitelnou součástí rychlého občerstvení a pro lidi z anglosaského prostředí, kteří nejsou zvyklí v poledne odcházet z práce, představuje často synonymum slova „oběd“. Jeho původ se však překvapivě pojí s aristokratickými kruhy. Pojem „sandwich“ poprvé zmínil ve svém díle britský historik Edward Gibbon v roce 1762. Spojoval jej se jménem Johna Montagu, čtvrtého hraběte ze Sandwiche, který prý po svém komorníkovi požadoval, aby mu připravoval speciální pochoutku – plátek masa vložený mezi dva krajíce chleba. Ostatní si pak po jeho vzoru začali objednávat „stejně jako Sandwich“ a zrodila se novinka, jež zůstala populární dodnes. Šlechtic si uvedené jídlo zamiloval údajně proto, že při jeho konzumování mohl nerušeně pokračovat v oblíbených karetních hrách, aniž by si umastil karty nebo se musel zdržovat použitím příboru. Původní sendviče přitom sestávaly z plátku hovězího masa mezi dvěma krajíci opečeného chleba. 

Hrabě du Plessis-Praslin

Kdy: 17.  století
Co: pralinky

Kdo by neznal pralinku – lahodný čokoládový bonbon s oříškem, mandlí, likérem či jinou lákavou ingrediencí uvnitř. O její vznik a autorství se dodnes vedou spory – nepříliš překvapivě mezi Francií a Belgií. Převažuje však názor, že její kořeny sahají až do 17. století, k mlsnému jazýčku jistého francouzského generála a proslulého gurmána, hraběte du Plessis-Praslina. Jelikož se hláska „s“ ve jméně Praslin nevyslovuje, začalo se laskomině říkat „la pralin“. 

Hraběcí „pralinky“ ovšem ještě neměly svou dnešní podobu: Jednalo se spíš o mandle máčené v čokoládě. Navíc vyhlášenou cukrovinku nevymyslel zmíněný aristokrat, nýbrž jeho dvorní kuchař – Clément Lassagne. Čokoládové pralinky s oříšky, ovocem či sladkými krémy, jak je známe dnes, se začaly objevovat až na počátku 20. století, a to na pultech belgických cukráren. Za zdokonalení populární laskominy pak vděčíme belgickému cukráři Jeanu Neuhasovi II – svou vylepšenou pralinku představil světu v roce 1912.

King Camp Gillette

Kdy: 1901
Co: žiletka, holicí strojek

Když se údajně americký obchodník z Wisconsinu King Camp Gillette jednoho rána roku 1895 při holení břitvou již poněkolikáté pořezal, bleskl mu hlavou nápad: Místo nepohodlné břitvy by se dal použít jednoduchý ocelový plátek s velmi ostrou čepelí, který by se jen připevnil k držátku! Plátek by se pak po každém použití vyhodil a nahradil novým… Tak nějak se prý zrodil slavný vynález, jenž se stal později nezbytnou výbavou většiny mužů a svému tvůrci vydělal miliony. 

Realita byla ovšem trochu jiná: Gillette „žiletku“ a holicí strojek ve skutečnosti nevymyslel – pouze zdokonalil jejich design. S dost podobným patentovaným strojkem přišli již dřív například bratři Frederick a Otto Kampfeovi působící v New Yorku. Gillettovi však nelze upřít smysl pro obchod: Už v roce 1901 podal žádost o patent na holicí strojek a o dva roky později zahájila provoz jeho společnost American Society Razor Company. Neúnavná reklamní kampaň, korunovaná uplatněním strojků v americké armádě za první světové války, nakonec přinesla ovoce. Muži si na jednoduché a cenově dostupné strojky zvykli a Gillettova značka zůstala pojmem dodnes.

Adolphe Sax

Kdy: 1846
Co: saxofon

Málokterý muzikant se může pochlubit tím, že jeho jméno označuje hudební nástroj, Adolphe Sax však mezi takové šťastlivce patřil. Vynikající designér instrumentů a vášnivý hráč na flétnu a klarinet ovšem nestvořil pouze saxofon: Vymýšlení a zdokonalování nástrojů měl v krvi. Jejich výrobě se věnovali oba jeho rodiče a Sax si svůj první vynález – vylepšený basklarinet – nechal patentovat již ve čtyřiadvaceti letech. Následovaly saxtrubka, saxroh či saxtuba, zdaleka však nedosáhly takové popularity jako právě saxofon. 

Designér jej poprvé představil veřejnosti v roce 1841 a patentovat si ho nechal o pět let později. Záměrem prý bylo zkonstruovat dechový nástroj, který by zněl dobře v nízkých polohách a v němž by se snoubila dobrá ovladatelnost dřevěných instrumentů s masivním tónem žesťů. Novinka se začala těšit značné oblibě prakticky ihned po svém uvedení; Saxovi rivalové ovšem nadšení hudebníků nesdíleli a proti oprávněnosti jeho patentů zahájili vleklý soudní proces, jenž nakonec vedl až k bankrotu jeho společnosti. Vynálezce – který mimochodem navrhl celkem čtrnáct typů saxofonů, z nichž některé dosud nebyly zkonstruovány – pak zemřel v naprosté chudobě.

Jean Nicot de Villemain

Kdy: 1560
Co: nikotin

Nikotin je silný alkaloid a stimulační droga, která se získává z rostlin tabáku a jejíž účinky znali už indiáni v oblasti dnešního Mexika okolo roku 1000 př. n. l. V čistém stavu byl však objeven a popsán teprve v roce 1828. Název pak získal podle tabákové rostliny Nicotiana tabacum, jíž pro změnu propůjčil jméno francouzský diplomat Jean Nicot de Villemain. Zmíněný muž byl v roce 1559 vyslán do Lisabonu, aby tam dojednal sňatek tehdy šestileté dcery francouzského krále Markéty z Valois a teprve pětiletého Sebastiana Portugalského. Mimo jiné však v zemi objevil novinku, jež se do Evropy dostala díky zámořským objevitelům a která mu učarovala: Byl to tabák. 

Semena rostliny zaslal Nicot roku 1560 do Paříže a v přiloženém listě vyzdvihoval její léčivé účinky, zahrnující dokonce údajnou ochranu před morem. Po návratu do Francie představil šňupání tabáku na královském dvoře, přičemž Kateřině Medicejské doporučil, aby pomocí tabákových listů léčila své vleklé migrény. Panovnice si novinku skutečně oblíbila a za odměnu Nicota povýšila do šlechtického stavu. Tabáku se začalo říkat „královnina rostlina“ a jeho popularita prudce rostla. Když pak v roce 1586 hledal francouzský botanik Jacques Daléchamps pro rostlinu vhodné jméno, Nicot byl první na seznamu.

Charles Boycott

Kdy: 1880
Co: bojkot

Bojkot se odborně definuje jako nátlakový akt, který spočívá v „odstřižení“ osoby či osob od ekonomických, politických nebo osobních kontaktů. Vzniklé ztráty mají postiženého přimět, aby se podvolil nátlakové skupině. Tolik odborná mluva. 

Méně známý je fakt, že se pojem odvozuje od jména pozemkového agenta Charlese Boycotta, který zastupoval majitele půdy lorda Ernea v irském hrabství Mayo. Kvůli velmi nízké úrodě v roce 1880 nabídl Erne farmářům snížení ročního nájmu pozemků o deset procent. Muži však požadovali ještě větší úlevy – a šlechtic odmítl. Následně jeho agent Boycott vypudil z pozemků celkem jedenáct nájemců, což u místních vyvolalo velké rozhořčení. 

Jeden z farmářů pak tamní obyvatele vyzval, aby se stranili všeho, co s agentem souvisí. A lidé svůj protest dovedli téměř k dokonalosti: Podnikatelé přestali s Boycottem obchodovat, pošťáci mu nedoručovali dopisy, zaměstnanci z jeho stájí zmizeli a nakonec nemohl na uvolněné pozemky sehnat vůbec žádnou pracovní sílu. Musel si tak dovézt dělníky z jiného města, a to ještě pod dohledem policie: Celá kauza ho tudíž stála podstatně víc, než by činil výnos ze zabavené půdy. Termín se pak rozšířil hlavně díky značné publicitě, kterou případu zajistila média – včetně The Times či The New-York Tribune.