Kromě útočných děl pro podporu pěchoty se na přelomu 20. a 30. let objevila též myšlenka na stíhač tanků, respektive samohybný protitankový kanón. V němčině se takový prostředek označoval jako Panzerjäger. Na rozdíl od útočných děl, jimž se od začátku přikládala velká důležitost, se samohybné protitankové zbraně těšily výrazně menší podpoře.

Předchozí část: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Zrození lovců tanků

Kromě toho je nutné si uvědomit, že se většina meziválečných protitankových kanónů vyznačovala vcelku malou ráží (typicky 37 či 47 mm). Na tanky Poláků a západních Spojenců to obvykle stačilo, ale po konfrontaci s daleko lépe pancéřovanými sovětskými vozidly nastal problém. Proto byl jako nepostačující hodnocen i první německý sériový stíhač tanků, který představovalo vozidlo s označením Panzerjäger I. Využívalo podvozek lehkého tanku PzKpfw I, na němž se nalézala otevřená nástavba s kořistním československým kanónem ráže 47 mm.

Jeho síla však na střední a těžké tanky Rudé armády zkrátka nestačila, a proto se Německo okamžitě pustilo do konstrukce vozidel s daleko výkonnější výzbrojí. Ta nesla společný název Marder a existovala v řadě variant, jež se lišily podvozky i zbraněmi. Marder I měl šasi z francouzských tahačů Lorraine, Hotchkiss a FCM, vozidlo Marder II využívalo podvozek PzKpfw II a model Marder III dostal šasi původně československého PzKpfw 38(t).

V nástavbě bylo vestavěno kořistní ruské 76,2mm dělo F-22, později se však přešlo na německé protitankové 75mm kanóny PaK 40. Nástavba byla podobně jako u prvních sturmpanzerů shora i zezadu otevřená, takže nabízela osádce jen omezenou ochranu. Totéž platilo i o nejvýkonnějším stíhači tanků první generace, který obdržel bojový název Hornisse, později Nashorn. Jeho podvozek zkombinoval prvky středních tanků PzKpfw III a IV a v otevřené nástavbě byl umístěný kanón PaK 43 ráže 88 mm, tedy modifi kace obávané protiletadlové zbraně.

Stíhače druhé generace

Zavedení samohybných protitankových kanónů ráže 75 mm znamenalo důležitý posun a do značné míry usnadnilo německý postup na jaře a v létě 1942. Současně se ale projevily i limity těchto zbraní – především nevýhoda otevřené nástavby. Navíc tehdy vycházelo najevo, že výborným ničitelem tanků je také obrněnec StuG III, původně zkonstruovaný k podpoře pěchoty. S využitím protipancéřové munice byl schopný účinně likvidovat i obrněnou techniku. Zrodila se tedy myšlenka na kvalitativně odlišný stíhač tanků, který bude disponovat dobře chráněnou a plně uzavřenou nástavbou.

Tato koncepce, pro niž se potom ustálilo jméno Jagdpanzer, se dočkala sériové realizace s typem Jagdpanzer IV. Základ vytvořil podvozek tanku PzKpfw IV a v nástavbě se objevil výkonný 75mm kanón PaK 39, později PaK 42 s dlouhou hlavní, který jinak tvořil hlavní výzbroj tanku Panther. První zmíněný typ kanónu následně konstruktéři zabudovali také do obdobně řešeného stíhače tanků Hetzer, jehož základ tvořil podvozek PzKpfw 38(t). Němci se ale nespokojili „jen“ s kanony ráže 75 mm a pracovali na stíhačích tanků nové generace, které měly nosit obávané „osmaosmdesátky“.

Vrcholem vývoje této kategorie obrněnců se tedy staly stíhače tanků Jagdpanther, které využívaly šasi pantherů a v jejichž nástavbě se objevil 88mm kanón PaK 43. Stejnou zbraň nesl i obrněnec Ferdinand (později Elefant), který vznikl na podvozku Tiger (P), tedy neúspěšném projektu tanku Tiger od profesora Porscheho. Vůbec největším německým stíhačem tanků se nakonec stal Jagdtiger, zkonstruovaný na šasi Tiger II a vyzbrojený monstrózním dělem ráže 128 mm. Obě tato těžkopádná monstra ale představovala spíše vývojovou slepou uličku, protože zdaleka nejvíce vyřazených nepřátelských tanků si připsaly jednak typy Jagdpanzer IV a Jagdpanther a jednak osvědčené víceúčelové obrněnce řady Sturmgeschütz.

Příliš mnoho typů

Některé samohybné dělostřelecké zbraně třetí říše byly nesporně povedené, ale kámen úrazu se nacházel v enormním počtu různých typů, jenž zákonitě vedl k plýtvání zdroji ve výrobě a k obrovské logistické náročnosti. Například vozidla řady Sturmgeschütz dokázala účinně fungovat i jako stíhače tanků – stačilo vlastně jen změnit palebný průměr ve prospěch průbojné munice. I tak vznikl další obrněnec Jagdpanzer IV na stejném podvozku, přestože by asi bylo logičtější upravit StuG IV pro výkonnější dělo.

Příkladů využití shodných konstrukcí pro různá děla bylo podstatně méně. Například šlo o dvojice Marder III a Grille či Nashorn a Hummel. Už roku 1942 si Němci tento problém uvědomili a začali pracovat na univerzálním nosiči, jenž by dokázal nést 88mm kanón i houfnice ráže 105 a 150 mm. Projekt nazvaný Waffenträger (nosič zbraní) nepochybně představoval správnou cestu, dostal se však jenom do fáze prototypů. Pro Německo již bylo příliš pozdě a ani široké spektrum samohybných děl nemohlo situaci zachránit.

Pohyblivá palebná přehrada

Samostatnou kategorii samohybných dělostřeleckých zbraní na podvozcích tanků pak tvořily typy, jež lze popsat jako samohybná děla v užším slova smyslu. Šlo tedy o samohybné houfnice pro „běžnou“ dělostřeleckou podporu. Také jejich vznik se plánoval již od začátku 30. let, avšak světlo světa spatřily až roku 1942, kdy vznikl první takový prostředek jménem Wespe.

TIP: Jak vzniklo 25 000 panzerů? Výroba německých tanků za 2. světové války

Jednalo se o podvozek tanku PzKpfw II, který dostal otevřenou nástavbu s lehkou polní houfnici leFH 18 ráže 105 mm. Navzdory spíše provizornímu charakteru se vozidlo Wespe (Vosa) osvědčilo a účinně spolupracovalo i s druhým typem této kategorie, jenž obdržel označení Hummel (Čmelák), popřípadě oficiálně Panzerfeldhaubitze. Jeho základ tvořila kombinace podvozků tanků PzKpfw III a IV s nástavbou, v níž se nacházela polní houfnice FH 18 ráže 150 mm.

Sotva patrné siluety velmi velkého dalekohledu (VLT, Very Large Telescope) na vrcholu Cerro Paranal v chilské poušti Atacama jsou poněkud v protikladu s jeho jménem. Díky své odlehlé poloze je obloha na Paranalu obvykle nádherně tmavá, bez rušících světel. Dokonce i točitá cesta, která vede pouští Atacama k observatoři, je osvětlena jen velmi málo, aby se zabránilo zbytečnému světelnému znečištění.

Poloha VLT byla velmi pečlivě vybrána. Je nesmírně důležité, aby vybrané místo bylo co nejsušší, protože vodní páry absorbují infračervené světlo a znehodnocují pozorování. Aby se co nejvíc zmenšil vliv zemské atmosféry na pozorování, stojí VLT v nadmořské výšce 2 600 metrů nad mořem, což zmenšuje množství atmosféry mezi dalekohledem a hvězdami.

Noční oblohou na obrázku se táhne pás plný hvězd, podobný dýmu stoupajícímu z nebeského krbu. Je to naše domovská galaxie, Mléčná dráha. V horní části obrázku je patrná jasnější a širší část – to je galaktická výduť plná hvězd, která obklopuje srdce Mléčné dráhy.

Francouzský umělec Abraham Poincheval se v pařížském muzeu Palais de Tokyo nechal zavřít do skleněné krychle o rozměrech zhruba 2 × 2 metry. V prosklené kabince sedí na židli a pod ní je nádoba s desítkou vajec. Poincheval je zahřívá svým tělesným teplem a speciální dekou, kterou má přes sebe přehozenou. Snaží se vysedět ptačí vejce.

Poincheval má v kabince stravu i vodu. Na záchod pak bude chodit do krabice, kterou má v prosklené vitríně. Za celý den bude mít celkově jen třicet minut, aby se občas postavil, protáhl a najedl se. 

Excentrický umělec má za sebou už několik takto podivných experimentů, v minulosti se například nechal na několik dní zavřít do kamene. Před třemi lety taky strávil 13 dní ve vycpaném medvědovi, vloni strávil tři dny na miniaturní plošině 20 metrů nad zemí, o rok dříve strávil několik dnů v šestimetrové skleněné láhvi.

Sledujte nejnovější Poinchevalův experiment v živém vysílání:

Slizouni jsou pěkné malé rybky ze západního Pacifiku a Indického oceánu. Řada z nich si dokonce našla cestu do mořských akvárií. Skrývají ale nebezpečnou zbraň. Zvětšené duté zuby s připojenou jedovou žlázou.

Vědci analyzovali vzorky jedu ze zubů slizounů a zjistili, že jde o chemický koktejl s opioidními bílkovinami. Tyto bílkoviny účinkují na protivníka zasaženého jedem podobně, jako morfium nebo heroin. Zpomalí ho a uvede ve zmatek.

TIP: Nečekaně bystré ryby: Stříkouni skvěle rozeznávají lidské tváře

Slizouni užívají svůj jed výhradně k obraně, což je velmi neobvyklé. Ale rozhodně to funguje. Vědci pozorovali slizouny, jak si poradili s přesilou větších ryb. My bychom mohli látky z jejich jedu použít k vývoji nových léků proti bolesti.

Jaro nezadržitelně klepe na dveře a teploty stoupají i na mrazivém kanadském Yukonu. Ještě než ovšem ledy roztají, pořádá tamní rekreační resort Takhini Hot Pools pro své návštěvníky soutěž v „omrzlinách“, přičemž na vítěze čeká v přepočtu bezmála 18 000 Kč. Vyhrává ten, komu na hlavě co nejefektněji omrznou vlasy, případně vousy. 

Resort dokonce účastníkům nabízí návod, jak co nejkrásnějšího zamrzání docílit: Ideální je údajně naložit se do jednoho z horkých pramenů v době, kdy venkovní teplota klesne alespoň k −30 °C. Následně si soutěžící musí řádně namočit hlavu a pak už jen sledovat, jak mu ji pokrývá led: Jakmile začnou vlasy tuhnout, lze je navíc upravovat do nejpodivnějších tvarů. 

Kdo byl prvním Čechem na chicagské půdě nevíme. Jisté je jen to, že město navštívilo několik pionýrů přinejmenším ve čtyřicátých letech 19. století. Za nejstaršího známého usedlíka je považován Vojtěch Šklíba, který přišel do Chicaga roku 1846 jako dvanáctiletý chlapec. Vyučil se sedlářem a založil si prosperující povoznictví.

Chicagská Pilsen

Češi se pak soustředili především ve čtvrti Plzeň (Pilsen) na jihozápadě města. V době okolo první světové války činil jejich počet více než 100 000, což byla necelá šestina z celkového počtu českých vystěhovalců a jejich dětí. V Chicagu kvetl spolkový život, rostly české kostely a farnosti, divadla i tělocvičny Sokola a dalších organizací. Působil zde veleúspěšný nakladatelský dům Augusta Geringera a vycházela zde řada krajanských novin a časopisů, měsíčníků, týdeníků i deníků.

Většina chicagských Čechů se stala takzvanými svobodomyslníky, kteří se rozešli s tradičními církvemi. Náboženský konflikt panoval především mezi svobodomyslníky a katolíky, a nebyla v něm nouze o občasné rvačky ani soudní pře. Obě strany si vybudovaly vlastní sítě spolků, ale také hřbitovy.

Všechna města se vyvíjí, a platí to i o chicagské Plzni. Od čtyřicátých let 20. století se česká komunita začala neodvratně rozpadat. Jednotlivé rodiny se stěhovaly do nových rodinných domů, spolkový život odumíral kvůli rozšíření nových forem zábavy jako je film a televize, a mladší generace se amerikanizovala. 

Skutečně znovupoužitelnou raketou se dnes může pochlubit jen Blue Origin jehož New Shepard dokázal opakovaně odstartovat a znovu přistát. Dnes v noci se o totéž pokusí i SpaceX s „dospělou“ raketou Falcon 9.

Součástí Falconu 9 připraveného v plné parádě na floridské rampě 39A je i první stupeň, který 8. dubna dosedl na autonomní mořskou plošinu ASDS OCISLY (Of Course I Still Love You). Půjde tak o první pokus o start s již použitým prvním stupněm.

Milionová sleva

Zákazníkem SpaceX je telekomunikační společnost SES, jejíž satelit SES-10 má Falcon 9 dopravit na přechodovou dráhu ke geosynchronní dráze (GTO). Souhlas s využitím již jednou použitého prvního stupně společnost oznámila již loni v létě.

Hlavním důvodem je pochopitelně cena, neboť boostery jsou obvykle nejdražší komponentou vícestupňových raket. SES by podle nepotvrzených informací mohla ušetřit až 30 % z částky, kterou si SpaceX za dopravu účtuje. Nejde přitom o nijak malou částku – jeden start Falconu 9 vychází na 62 milionů dolarů (1,5 miliardy korun).

Start Falconu 9 je naplánován na dnešní noc (z 30. března na 31. března). Dvě a půl hodiny dlouhé startovní okno se otevře v pátek v 0:27 našeho času, přičemž meteorologové zatím slibují 70% pravděpodobnost dobrého počasí.

Když se Elizabeth Handyové a Bilalu Walkovi v roce 2015 narodila dcera, rozhodli se, že ji pojmenují ZalyKha Graceful Lorraina Allah. Slovo „Allah“, které se v arabštině používá pro označení Boha jim přišlo pro dcerku dostatečně vznešené. Úřady v americké Georgii jsou ale proti a dívka tak již 22 měsíců žije bez rodného listu.

TIP: Trolebuzina, Dazdraperma, Perkosraka: Bizarní křestní jména sovětského socialismu

Úředníci argumentují, že jméno dítěte by mělo vycházet z jména jednoho z rodičů, případně z kombinace obou. Podle Americké unie občanských práv (ACLU) ale žádný takový předpis neexistuje, a pokud není jméno urážlivé či nesmyslné, není důvod je rodičům zakazovat. Ostatně starší bratr „bezejmenné“ dívky se jmenuje Masterful Mosirah Aly Allah a úřady s jeho jménem neměly žádný problém. Celý spor nakonec zřejmě bude muset rozhodnout až soud, na který se rodiče obrátili.

V Česku podle pravidel

Na rozdíl od zahraničí, kde je mnohdy možné jako jméno zapsat prakticky cokoli, platí v Česku pro pojmenování dětí poměrně přesná pravidla. Musí jít o základní spisovnou podobu, oficiálně pravopisně existující v nějakém jazyce, nikoli třeba zdrobnělý, zkomolený či vymyšlený tvar. Pokud má matrikářka pochybnosti o zvoleném jméně, odkáže žadatele na soudního znalce či Ústav pro jazyk český, který ověří, zda zvolené jméno splňuje zákonné podmínky pro zápis jména do matriky.

Ve Velké Británii se otázka ochrany občanů před případným vzdušným útokem řešila už dlouho před vypuknutím druhé světové války. V roce 1924 vznikla komise, která měla na starosti vývoj prostředků k ochraně civilistů i vojáků, nicméně do poloviny 30. let došlo jen k malému pokroku. Důvodem bylo nejspíš to, že se střetly dva protichůdné záměry – jednak ochránit lidi před leteckým úderem, a proto je ukrýt do bunkrů pod zem, jednak je držet nad zemí kvůli ochraně před plynovým útokem (většina bojových plynů se drží nízko u země). 

S rostoucími bezpečnostními hrozbami v Evropě rostly i snahy britské vlády dobrat se řešení. V roce 1936 byla na pokyn ministra vnitra ustavena technická komise, která měla navrhnout konkrétní podobu krytů, konstruktéři ale postrádali data, z nichž by mohli vycházet, a proto ani nyní nedošlo k výraznějšímu posunu. Věci se daly do pohybu až v souvislosti s mnichovskou krizí. Během ní úřady nechaly kopat zákopy, aby obyvatelům zajistily bezpečný úkryt v případě útoku. Hned v listopadu 1938 byl potom sir John Anderson, člen vlády Nevilla Chamberlaina, pověřen úkolem vytvořit systém protivzdušné obrany. 

Chybějící sklepy

Jako kryty před bombardováním měly sloužit (a posléze také sloužily) suterény budov, jejich sklepy, stanice metra i veřejné kryty v ulicích. Tam se mohli schovat chodci a řidiči automobilů, které bombardování zastihlo mimo jejich domov či pracoviště (firmy musely zajistit kryty pro své zaměstnance). 

Co se týká ochrany Britů v jejich domovech, stáli Anderson a jeho lidé před nesnadným úkolem. V Evropě, především v Německu, hrály při vzdušném útoku zásadní roli sklepy, které bylo zvykem stavět jak u rodinných, tak u bytových domů. Organizace obrany proti vzdušnému útoku proto byla v kontinentální Evropě snazší, stačilo jen zajistit, aby se do sklepa vešli všichni obyvatelé domu, aby byl do něj snadný, ale zároveň bezpečný přístup a také aby se z něj v případě potřeby dalo bez problémů uniknout. Nicméně právě poslední požadavek se ne vždy podařilo splnit – došlo-li potom ke zhroucení budovy nebo k jejímu vzplanutí (během zápalných útoků na centra německých měst mohla teplota dosáhnout až 800 °C), zůstali lidé v krytu uvězněni.

Na Britských ostrovech se sklepy nacházely především ve větších domech a také v domech postavených do první světové války. V domcích a dvojdomcích z meziválečného období už ale – ve snaze snížit stavební náklady – sklepy mnohdy chyběly. Zároveň v té době došlo k výraznému nárůstu výstavby, což vedlo k tomu, že se nedostatek sklepů v novějších obydlích stal zásadním problémem v programech protiletecké ochrany. 

Původně proto úřady Britům doporučovaly, aby si ve svých domech vybudovali úkryt pod schody, později dodávaly materiál na výstavbu uličních krytů a také Andersonových a Morrisonových krytů určených pro domácnosti.

Andersonův kryt 

Andersonův kryt navrhli v roce 1938 William Paterson a Oscar Carl Kerrison, jméno získal po výše zmíněném Johnu Andersonovi, který jeho vývoj inicioval. Kryt měl 1,8 m na výšku, 1,4 m na šířku a 2 m na délku. Skládal se ze 14 panelů z pozinkovaného ocelového vlnitého plechu. Šest zaoblených panelů bylo sešroubováno v horní části tak, aby tvořily kostru přístřešku, rovné plechy byly využity především na konstrukci čelní a zadní stěny (v jedné z nich byly vstupní dveře). Pod podlahou se obvykle nacházela drenážní jímka, jejímž úkolem bylo odvádět dešťovou vodu, která do krytu prosákla. Lidé si kryty sami sestavovali podle přehledného návodu.

Vnitřní vybavení krytu záviselo na majitelích, proto mezi nimi byly, co se komfortu týká, velké rozdíly. Roli také hrálo to, kolik osob mělo v krytu nalézt útočiště. Andersonův kryt byl určen maximálně pro šest osob. (foto: Getty Images)

Morrisonův kryt 

Lidé měli tendenci riskovat své bezpečí a raději trávit noci v pohodlí ložnice než v provlhlém krytu. V důsledku toho se britské úřady rozhodly iniciovat vývoj krytu umístěného přímo v domě.Výsledek jejich snahy ve svých pamětech popisuje Madeleine Albrightová, budoucí americká ministryně zahraničí, která s rodiči prožila válečná léta na předměstí Londýna: „Pořídili jsme si ocelový stůl, zvaný Morrisonův kryt podle Churchillova ministra vnitra Herberta Morrisona. Byl to nejnovější vynález, jenž měl podle reklam zachránit před smrtí rodinu, která se pod něj ukryje při bombardování. Jedli jsme na něm, hráli jsme si kolem něj i na něm, a když zazněly sirény, stáhli jsme zatemňovací rolety a spali jsme pod ním. Z mé tehdejší perspektivy to byl normální život a nebránil mi v tom, abych se přes den bavila anebo se učila, jak chodit s našimi anglickými přáteli na čaj o páté.“

TIP: Pro případ katastrofy: Podzemní nemocnice Na Bulovce pojme až 1 000 lidí

Ačkoliv se na první pohled jedná o nepříliš pevnou kovovou krabici, v praxi se Morrisonův kryt osvědčil. Je doloženo, že ve 44 domech (vybavených tímto krytem), které byly vážně poškozeny bombardováním, ze 136 osob pouze tři zemřely (v domě, který utrpěl přímý zásah) a 13 bylo těžce zraněno (přičemž u některých z nich bylo na vině chybné umístění krytu v domě).

Ačkoliv se na první pohled jedná o nepříliš pevnou kovovou krabici, v praxi se Morrisonův kryt osvědčil. (foto: Wikimedia Commons, Imperial War Museum, CC0)

Archeologové Elsa Redmondová a Charles Spencer z Amerického přírodovědeckého muzea pátrají po stopách dávných civilizací v údolí Oaxaca, v lokalitě známé jako El Palenque na jihu Mexika, už od roku 1993. Nedávno se oba vědci zaměřili na severní část této lokality, kde podle předpokladů měly stát budovy spojené s vládci dávné říše. Úsilí archeologů bylo korunováno úspěchem.

Podařilo se jim zde objevit doposud neznámý palácový komplex, který pochází z doby asi před 2 100 až 2 300 lety, tedy před érou Aztéků. Palác o rozloze 2 790 metrů čtverečních je dobře zachovalý, s celou řadou různých místností a budov. V paláci jsou stále patrné mnohé detaily, například nádrž na zadržování dešťové vody a systém kanálů, který zajišťoval přítok čerstvé vody a odtok odpadu.

TIP: V Teotihuacánu našli pozůstatky dravců, kteří požírali lidské oběti

Celý komplex byl zřejmě postaven najednou a musel to být obdivuhodný výkon, který vyžadoval mnoho promyšleného organizování. Rozsah paláce rovněž ukazuje, že tehdejší vládce musel mít k dispozici velký počet lidí, kteří se na stavbě podíleli.

Většina odborníků věří, že civilizace, která tehdy vládla v údolí Oaxaca, patřila k těm nejstarším ve střední Americe. Objev palácového komplexu tuto teorii zdá se potvrzuje.