Vědci v řídícím centru v Darmstadtu naplánovali celkem sedm zážehů, které sníží nejnižší bod dráhy sondy Trace Gas Orbiter (TGO) z původních 200 kilometrů na 113 kilometrů. Čtyři z těchto zážehů už má sonda úspěšně za sebou, pátý ji čeká dnes a zbylé dva se uskuteční v dubnu (1. a 6. dubna). Podle Silvie Sangiorgiové již sonda zaznamenala lehký dotek atmosféry, zatím jde ale vše podle plánu.

TIP: Evropská sonda TGO poslala první snímky Marsu: Vědci jsou z nich nadšení

Brždění o atmosféru je osvědčený princip, který u Marsu používaly třeba americké mise Mars Global Surveyor, Mars Odyssey a Mars Reconnaissance Orbiter. Postupný sestup umožňuje vědcům reagovat na změny v telemetrii a operativně vyhodnocovat aktuální data. Pokud by například teplota sondy neúměrně vzrostla, provede TGO manévr, který ji pošle dále od povrchu.

Sestup na plánovanou oběžnou dráhu má zhruba rok. Pokud bychom podobně zvolna brzdili v autě, zastavili bychom ho z rychlosti 100 km/h za necelé dvě hodiny.

Když se kosatka vynoří a vydechne vzduch z plic, je v něm spousta mikroorganismů. Zjistili to vědci, kteří v dechu kosatek ve vodách u státu Washington vystopovali řadu druhů bakterií a mikroskopických hub.

Některé z nich jsou neškodné, jiné mohou způsobovat nebezpečné infekce. Několik z objevených mikrobů bylo rezistentních vůči více různým antibiotikům, které běžně používají lidé, a které se dostávají do prostředí oceánu.

TIP: Záhada rozřešena: K čemu je kosatkám dobrá menopauza?

Nová zjištění vzbuzují mezi odborníky obavy o to, že by už tak dost stresované kosatky u severoamerického pobřeží mohly ohrožovat infekční choroby.

Hrabě a olomoucký biskup v letech 1664–1695 byl synem císařského generála. Dostalo se mu výborného vzdělání na univerzitě v Ingolstadtu, kde získal doktorát z práv. I přes to, že byl od roku 1640 olomouckým kanovníkem, na kněze byl vysvěcen až roku 1655. Když byl poté 12. března 1664 zvolen olomouckým biskupem, nastalo pro diecézi období stavebního rozkvětu. Karel II. působil nejen jako biskup, ale i jako světský kníže a je právem považován za druhého zakladatele Kroměříže. Jeho vášní bylo stavitelství a dával to okázale najevo. Stavěl a opravoval rezidence v Kroměříži, Olomouci, Brně a zámky ve Vyškově a Mírově. Nutil i měšťany, aby se starali o své domy, a zvelebovali tak města. Ale nezapomínal ani na své biskupské povinnosti. Zakládal nové farnosti a pamětní matriky, nařídil slavení dne sv. Cyrila a Metoděje. Za jeho episkopátu však došlo k neblaze proslulým velkolosinským čarodějnickým procesům. Nechal na Mírově uvěznit Kryštofa Aloise Lautnera a ten byl nakonec, s biskupovým souhlasem, v září 1685 upálen. Roku 1666 byl Karel II. jmenován moravským zemským hejtmanem, poté už veškeré další posty odmítal. Zemřel 23. září 1695 a byl pohřben v olomouckém dómu sv. Václava.

Lehce nafoukaní Newyorčané škodolibě říkají, že jsou v Americe jen tři jedinečná města: Big Apple, kterým míní New York, San Francisco a New Orleans. Všechno ostatní je podle nich prostě Cleveland. Chtějí tím říct, že vás většina amerických metropolí zkrátka na první pohled nezaujme. Z dálky totiž vypadají nudně a technicky jsou si velmi podobné: Obvykle se jedná o propletence dálnic, průmyslových čtvrtí a nekonečných předměstí s nízkými domky, jež obklopují centrum s mrakodrapy. Cleveland této představě odpovídá takřka perfektně. Rozhodně by však byla velká škoda, kdyby vás od jeho návštěvy odradila povrchová všednost a uvítání v podobě nevzhledných továren obalených rzí.  

Indiánské kletby

Historie města se začala psát v roce 1789, kdy vláda Spojených států získala na základě smlouvy s indiánskými kmeny rozsáhlá území podél toku řeky Cuyahoga (v jazyce Irokézů je to Křivolaká řeka). Do neprobádaných prérií se pod vedením generála Mosese Cleavelanda okamžitě vydaly dravé společnosti a začaly zabrané pozemky rozprodávat. Na podzim roku 1796 již byly u břehů Erijského jezera vyměřeny první ulice malé osady, jež dostala jméno Cleveland. 

Vůbec prvními stálými osadníky byli jistý Job Stiles a jeho žena, zanedlouho se však vedle nich zabydlely i další rodiny. Zpočátku přitom Cleveland nepředstavoval nejvyhledávanější adresu, protože tam lidé z neznámých důvodů umírali. Tajemná smrt dala vzniknout různým pověrám – mimo jiné se tvrdilo, že je oblast prokletá. Později se však ukázalo, že za nešťastné události mohly jedovaté výpary z okolních bažin. 

Nečekaná zastávka

Cleveland se pomalu, ale jistě rozrůstal: Velkému rozkvětu napomohlo v první čtvrtině 19. století vybudování kanálu spojujícího Erijské jezero a řeku Ohio, díky němuž se z města rázem stalo vytěžované překladiště zboží. Následovalo napojení na železnici, vznik moderního přístavu a loděnice, stavba prvních oceláren, lakoven, masen, textilek či dřevozpracovatelských závodů. Svou činností městu výrazně pomohl také John Rockefeller, jehož rafinerie Standard Oil Company proměnila Cleveland v centrum amerického ropného průmyslu. Na konci 19. století měla metropole již 380 tisíc obyvatel.

TIP: Osudy českých imigrantů v USA: České divochy tu nechceme!

Velkou část populace přitom tvořili Češi, kteří se ve městě usazovali už od poloviny 19. století, kdy doma – v rakousko-uherské monarchii – vládl tuhý absolutismus: Stovky rodin, především z jižních Čech, tehdy absolvovaly strastiplnou cestu na nový kontinent. A i když pravděpodobně původně směřovaly do Nebrasky či do Texasu, vidina nových obchodních příležitostí je „usadila“ na některé z rušných avenue, jež protínaly právě Cleveland. 

Závan slovanství

Ve městě tak brzy vyrostla budova Slovanské lípy a posléze k ní přibyla řada nově zakládaných farností, jednotek Sokola, různých spolků, divadel a desítek prosperujících živností. České podniky navštěvoval také zmíněný Rockefeller, přestože byl toho času ještě chudým, i když velmi podnikavým dělníkem. U našich krajanů oceňoval pracovitost, šetrnost a věrnost. Svého přítele Josefa Kříže dokonce mnohokrát přesvědčoval, aby obětoval několik set našetřených dolarů a zařadil se mezi první akcionáře nově založeného podniku Standard Oil Company. Kříž však otálel a příležitost promeškal. Z Rockefellera se pak stal nejbohatší muž světa: Stačilo tedy málo a dalším multimiliardářem mohl být krajánek. 

Češi byli vyhledáváni coby zruční řemeslníci, ale uplatnění nacházeli i jako lékaři, právníci, učitelé, bankéři či architekti. Ve známost vešel například továrník František Vlček, rodák z Budyně na Vodňansku a majitel společnosti Vlchek Tool Company, jejíž sady nářadí byly u amerických automobilek tak oblíbené, že se prodávaly jako standardní výbava. V archivech lze rovněž najít stohy materiálů popisujících bohatý kulturní a spolkový život clevelandských Čechů, jejichž počet vystoupal mezi světovými válkami až k 70 tisícům. 

Dnes však ze slavné české minulosti zbyly pouhé fragmenty: Například v Czech Cultural Garden se nacházejí památníky a sochy věnované významným postavám naší historie v čele s Františkem Palackým a K. H. Borovským. A v sokolovně na Broadwayi se dosud setkávají folklorní soubory a nacvičují tradiční tance…

Rodiště rokenrolu 

V uplynulých šesti desetiletích Cleveland opakovaně srážely na kolena ekonomické potíže, likvidace podniků a přesouvání výroby jinam. Tamní populace se smrskla víc než o polovinu a někdejší pulzující předměstí se změnila ve zchátralé chudinské čtvrti. Teprve v poslední době se město opět vzmáhá a ukazuje otevřenou náruč návštěvníkům i investorům. 

Rozlehlý univerzitní kampus, moderně vybavený a obklopený zelení, láká studenty z celých Států. Milovníci umění si přijdou na své v Cleveland Museum of Art, které nabízí unikátní jihoasijské sbírky; jistě však zaujme i výstava soudobého umění v Museum of Contemporary Art, jež sídlí v impozantní zrcadlové budově ve tvaru šestiúhelníku. Nadšence vědy a techniky pak nejspíš přiláká Great Lakes Science Center, kde se mimo jiné nachází bohatá expozice NASA. 

Naprostou většinu turistů však do Clevelandu přivádí jeho pověst hlavního města rokenrolu: Říká se, že právě tady počátkem 50. let odstartoval dýdžej rádia WJW Alan Freed celosvětovou mánii, když do éteru ve velkém pouštěl Chucka Berryho, Jerryho Lee Lewise a další interprety. Dvacet tisíc fanoušků tam navíc 21. března 1952 přišlo na historicky první rockový koncert – a byla to pořádná „jízda“. Jako upomínka na zrod fenoménu vyrostla u jezera Síň slávy a muzeum rokenrolu, kde na hudební fajnšmekry čekají skutečné poklady, včetně speciálního sálu věnovaného Elvisi Presleymu. 

Druhý na světě

Centrum Clevelandu není velké a pohodlně jej projdete i pěšky: Na Public Square můžete posedět u fontány a prohlédnout si zajímavý památník námořníků a vojáků. Rovnou před vámi se pak ze zástavby vynoří komplex Tower City Center, v němž najdete stanici metra, divadlo, kasino, dva hotely a obchodní galerie. Nad vším přitom ční 235 metrů vysoký mrakodrap Terminal Tower, který byl při otevření v létě roku 1930 druhou nejvyšší budovou světa – předčil jej pouze newyorský obr Woolworth Building s 241 metry. Pár kroků na sever směrem k jezeru pak narazíte na radnici, v jejímž čele stanul roku 1967 Carl Stokes, první černošský starosta v dějinách USA.

Svatá noclehárna

Název: kostel sv. archanděla Michaela
Kde: Velká Británie

Kostel sv. archanděla Michaela stojí v Norfolku zhruba dva kilometry od vesnice Booton a kvůli jeho odlehlosti se mu přezdívá „polní svatostánek“. Masivní novogotická stavba vznikla koncem 19. století a budí respekt svou majestátností, kterou podtrhuje dvojice vysokých věží. Kostel se přesto řadí mezi „opuštěné“ a funguje mimo jiné coby noclehárna: Aby nechátral, mohou v něm za drobný poplatek přespat turisté, přičemž veškerý výtěžek putuje na údržbu. Místo sice nenabízí pohodlí a luxus skutečných hotelů, vyvažuje to však jedinečnou atmosférou. Navíc představuje ideální zastávku při cestě britským venkovem: K nejbližší vlakové stanici vede totiž výšlap dlouhý přes dvacet kilometrů.

Samota u Atlantiku

Název: Hotel L’Iglesia
Kde: Maroko

Marocký hotel L’Iglesia sídlí v bývalém španělském kostele zasvěceném sv. Antonínovi z Padovy, jenž leží v údolí poblíž města Al-Džadída, nedaleko známého přístavu Casablanca. Na rozdíl od konkurence sice nabízí pouhých devět apartmánů, každý z nich však představuje svým způsobem jedinečné umělecké dílo: Zdobí je pečlivě vybrané historické předměty, nakoupené na tržnicích po celém Maroku. Relativně nízký počet potenciálních hostů dělá z hotelu ideální místo k relaxaci mimo ruch civilizace, navíc s nádherným, ničím nerušeným výhledem na Atlantik.   

Pětihvězdičkový klášter

Název: Kruisherenhotel Maastricht
Kde: Nizozemsko

Pětihvězdičkový Kruisherenhotel Maastricht vznikl ve zdech nizozemského gotického kláštera z 15. století: Zvenčí proto sice působí robustně, až hrozivě, ale jeho interiér s vnějškem kontrastuje moderností a stylovostí. V masivních prostorách klášterního komplexu se našlo místo pro šedesát individuálně zařízených apartmánů. Všechny pomyslné cesty z nich pak směřují do útrob renovovaného kostela, kde se nachází hotelová restaurace, starobylá knihovna a odkud vede i schodiště do vinného sklepa. Bývalý klášter láká také pečlivě udržovanými zahradami, kde se v létě konají různé slavnosti a bankety. 

Španělský seminář

Název: Belmond Hotel Monasterio
Kde: Peru

Belmond Hotel Monasterio našel útočiště v kněžském semináři, který v peruánském Cuzcu vybudovali v 16. století Španělé. Již roku 1655 však padlo rozhodnutí seminář přestěhovat a později byla původní budova přestavěna na hotel. Dnes v pětihvězdičkovém komplexu s oblibou nocují movitější turisté, kteří míří k ruinám Machu Picchu. Hotelové pokoje zdobí obrazy s náboženskou tematikou a starožitnosti, díky nimž se hosté pomyslně vracejí v čase. Na návštěvníky čekají i dvě restaurace, lahůdkářství či bar – to vše se rozkládá okolo nádvoří, jemuž vévodí tři sta let starý cedr.

Kostel plný duchů

Název: Victorian Rose
Kde: Kalifornie

I americké kostely musejí čelit odlivu věřících – jak dokládá hotel Victorian Rose, jenž sídlí ve zdech novogotické stavby z 80. let 19. století a kromě ubytování nabízí také kapli pro svatební obřady. Vedle budoucích novomanželů však někdejší svatostánek vyhledávají hlavně lovci duchů. S trochou nadsázky lze totiž tvrdit, že je snad každý tamní pokoj opředen nějakou tajemnou historkou: V některých místnostech se prý ozývá zpěv dívky, která podle legendy spadla z kůru a zemřela, jinde zase znějí cizí kroky a v jednom pokoji údajně duchové lidem ohmatávají chodidla…

Američtí a australští vědci objevili klíčový mechanismus, který způsobuje zhoršující se schopnost našich buněk opravovat poškozenou DNA. Testy u myší prokázaly nejen schopnost opravovat DNA, ale dokonce ji i vylepšit. Opravená DNA se tak dostala do stavu mnohem mladších myší.

V degeneraci buněk s postupujícím věkem hraje významnou roli látka nikotinamidadenindinukleotid (NAD), která se účastní metabolických procesů v buňce. Se stářím ale obsah NAD v buňkách klesá. Když vědci tuto látku podávali jako lék, působila proti příznakům stárnutí a opravovala poškozenou DNA.

TIP: Mimořádný úspěch: Geneticky upravené T-lymfocyty porazily leukémii

Látka NAD by se brzy mohla stát základem nových léků proti stárnutí a zároveň je také slibná při napravování škod v DNA způsobených rentgenovým zářením. To by mohlo zajímat především pacienty s rakovinou nebo astronauty, kteří se chystají na dlouhodobé mise do vesmíru.

Sissi se po své svatbě proměnila z veselého děvčete v komplikovanou uzavřenou bytost, která se sblížila jen s málokým. Výjimkou byla její nejmladší nejmladší dcera Marie Valerie. Té se občas svěřovala. Jinak udržovala vztahy jen se svou původní rodinou – s Wittelsbachy.

V šedesátých letech vyměnila přidělené dvorní dámy za ženy z Uher. Jaký důvod uvedla? Prý si chce rozšířit vědomosti o této zemi. Ve skutečnosti si chtěla se svými důvěrnicemi povídat v jazyce, který ve Vídni kromě císaře málokdo ovládal.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Největší oblibě se u Sissi těšila Ida Ferenczyová, který přišla k císařovně jako první a vlastně ani neměla pro službu u dvora předpoklady. Pocházela totiž jen z nižší šlechty. Jenže právě toto Sissi lákalo. Poctít níže postavenou osobu privilegovaným místem a pozorovat, jak na to reagují lidé u dvora.

Ida si velice rychle získala císařovninu absolutní důvěru a dokonce si směla se Sissi tykat. I další maďarské dvorní dámy brala Sissi spíše jako přítelkyně a spojenkyně a velmi těžce nesla, když se měly vdát. Z dochovalé korespondence je patrné, že jim sňatky rozmlouvala. Nerada si zvykala na někoho jiného. Egoisticky se domnívala, že pokud už někoho poctila svou přízní, je povinen jí zachovat věrnost!

Vojáci z 6. polské roty mnohonárodnostní jednotky s oficiálním názvem No. 10 (Inter-Allied) Commando trénují střelbu s lehkým kulometem Bren (na snímku bez zásobníku) při výcviku ve Skotsku v roce 1943. Na rukávech nosili od roku 1942 nášivky commmandos.

Tato formace vznikla roku 1942, zahrnovala dobrovolníky z Francie, Belgie, Nizozemí, Norska, Dánska, Polska a Jugoslávie. Sestávala celkem z jedenácti rot. Působila v ní také skupina protihitlerovsky orientovaných německých a rakouských emigrantů. Muži z tohoto komanda sloužili ve Středomoří, Skandinávii, Barmě a Západní Evropě. Britové útvar rozpustili 4. září 1945.

Když 22. března 1995 vystupoval Valerij Poljakov z přistávací kabiny Sojuzu TM-20, všechny udivil. Po 437 dnech, 17 hodinách a 59 minutách ve stavu beztíže kráčel sám, jen s lehkou pomocí lékařů a vojáků. Všichni jeho kolegové, kteří dlouhodobě pobývali na stanici Mir a dříve i na Saljutech, se přitom neobešli bez výrazné podpory a některé museli odnášet na nosítkách. Ve stavu beztíže totiž ochabuje celý organismus, protože nemusí překonávat přitažlivost. Sovětští, respektive ruští specialisté, kteří se v přípravách dlouhodobých letů dostali nejdále, sice stanovili opatření pro omezení důsledků beztíže, ale mnozí kosmonauti se jimi z pohodlnosti neřídili.

Jako pán nebes

Poljakov byl ovšem nesmírně disciplinovaný. Všechna cvičení, jejichž sled spolu s dalšími specialisty předem připravil, také absolvoval. Pravidelně posiloval na běžeckém trenažéru a veloergometru, používal oblek Pinguin, který předchází atrofii, a vakuové kalhoty Čibis, jež zajistí podtlak a nuceně tak prokrví dolní končetiny. Přesto se i jeho organismus změnil. Na stanici ztratil velké množství červených krvinek, hustota jeho kostní tkáně klesla o 15 % a po návratu trvalo šest měsíců, než se jeho stav v tomto ohledu alespoň částečně zlepšil. „Moje kosti by vypadaly mnohem hůř, kdybych každý den na Miru dvě hodiny necvičil,“ připustil později. V pravidelném cvičení pokračoval i po skončení mise, tudíž se dokázal rychleji adaptovat na pozemskou přitažlivost. Žádný druh kosmického záření ho neohrozil – ostatně během jeho výpravy bylo Slunce poměrně klidné.

Na přednášce v houstonském centru NASA v prosinci 1997 Poljakov přiznal: „První tři týdny na oběžné dráze jsem nebyl schopen se na nic soustředit. Stejné pocity jsem zažíval i při svém premiérovém letu, od srpna 1988 do dubna 1989. A potom se takřka přes noc moje vnímavost a myšlení vrátily do normálu a já jsem se cítil jako pán nebes.“ Letecký lékař Josef Dvořák se domnívá: „Šlo o běžný efekt prvního pobytu. A během počátečních tří týdnů se kosmonaut adaptoval na nezvyklé prostředí.“

Kandidát pro Voschod

Valerij Vladimirovič Poljakov se narodil 27. dubna 1942 v úřednické rodině v Tule jižně od Moskvy. Rodiče se však rozvedli, načež se matka znovu vdala, takže chlapce vychovával otčím. Budoucí kosmonaut se původně jmenoval Valerij Ivanovič Koršunov, ale v roce 1957 přijal jméno svého adoptivního otce Vladimira Poljakova. Po maturitě odešel mladík do Moskvy na První lékařskou vysokou školu a později, na jaře roku 1965, nastoupil na rok do Ústavu lékařské parazitologie a tropické medicíny. Poté zakotvil v Ústavu sociální hygieny a organizace zdravotnictví.

Doktor Poljakov se toužil vydat „ke hvězdám“. Třebaže s tím generálové nesouhlasili, hlavní konstruktér kosmických strojů Sergej Koroljov v Kremlu prosadil, aby mohli do vesmíru startovat i neletci, specialisté různých oborů. První takovou posádku sestavovali na jaře roku 1964 pro tříčlennou loď Voschod a Poljakov se stal jedním z kandidátů z řad lékařů. Nakonec se však do kosmu vydal jeho kolega Boris Jegorov společně s letcem Vladimírem Komarovem a raketovým konstruktérem Konstantinem Feoktistovem. 

V oddílu budoucích kosmonautů

V létě roku 1967 začal Poljakov pracovat v oddělení kosmické medicíny ministerstva zdravotnictví a současně sloužil jako lékař záchranné služby. Nakonec se jeho základnou stal Ústav lékařsko-biologických problémů (IMBP), kam přišel na podzim roku 1971. Na zmíněném pracovišti se zkoumají možnosti dlouhodobého pobytu v extrémních situacích – ve vesmíru, v ponorkách, tropech a polárních oblastech. Poljakov se zaměřil na kosmickou medicínu. „Když jsem nastoupil, zjistil jsem, že je tam spousta materiálů o výpravě na Mars označených jako ‚přísně tajné‘,“ vzpomínal po mnoha letech. „Měl jsem k nim přístup. Pracoval jsem totiž na kandidátské dizertaci o zvláštnostech výměny látek u člověka při dlouhodobém letu. A takové zvláštnosti v beztíži skutečně existují – látková výměna se snižuje o třicet procent.“

Do oddílu budoucích kosmonautů-specialistů IMBP se dostal oklikou. Chtěl se jako pokusný subjekt podílet na jistém experimentu. Jeho šéf mu však řekl: „Jsi zdravý mládenec. Dej si raději přihlášku na kandidáta do oddílu kosmonautů.“ Z několika desítek zájemců nakonec vybrali kromě Poljakova ještě dva: lékaře Georgije Mačinského a fyzika Lva Smirenného. Oficiálně došlo k ustavení skupiny 5. května 1972. Trénovali pak ve Středisku pro přípravu kosmonautů ve Hvězdném Městečku, přitom ovšem neustále pracovali v ústavu.

Nebylo to jednoduché čekání. „Každé dva roky jsme museli absolvovat nové kvalifikační zkoušky,“ vzpomínal Poljakov při svých sedmdesátinách. Součást testů přitom tvořila kontrola zdravotního stavu či ověřování, zda organismus posádky odolá stavu beztíže, přetížení a jiným specifikům. Při první prověrce neuspěl kvůli zhoršenému zdraví Mačinskij. V roce 1976 se skupina budoucích kosmonautů rozšířila o další lékaře, později rovněž o lékařky. (Postupem času se počty různě měnily, až koncem roku 2010 samostatný oddíl zanikl převedením jediného kandidáta přímo do Hvězdného Městečka.)

První dědeček ve vesmíru

Koncem 70. let se počítalo s dlouhodobou výpravou lékaře na orbitální stanici Saljut 6. Poljakov zahájil přípravu pro Sojuz T-3 v prosinci 1979. Avšak v květnu 1980 bylo rozhodnuto poslat na stanici tři zkušené kosmonauty, kteří by opravili některé její systémy, zvláště pak aparaturu tepelné regulace. Poljakov působil v této posádce jako náhradník kosmonauta-výzkumníka. Základní trojice ovšem koncem listopadu odstartovala, načež zůstala na Saljutu dvanáct dní.

Výprava lékaře se začala znovu plánovat až po třech letech, v červnu 1983. Poljakova tentokrát zařadili do základní posádky a jeho náhradníkem se stal kardiolog Oleg Aťkov. Místo Saljutu 6, který už dosloužil, kroužila okolo Země modulová stanice Mir. Sojuz TM-6 odstartoval z Bajkonuru 29. srpna 1988. Velel mu Vladimír Ljachov a palubním inženýrem byl Abdul Ahad Mohmand z Afghánistánu. Na svou premiéru tedy Poljakov čekal devatenáct let – bylo mu už šestačtyřicet.

Stal se 66. sovětským kosmonautem a 210. člověkem ve vesmíru. Během expedice se mu narodila vnučka a ostatní si z něho dělali legraci: „Jsi první dědeček v kosmu.“ Zatímco jeho kolegové se po týdnu vrátili v Sojuzu TM-5, on zůstal na stanici s třetí směnou – Vladimírem Titovem a Musou Manarovem. V prosinci přiletěli Alexandr Volkov a Sergej Krikaljov, aby vystřídali Titova a Manarova. Poljakov však v misi pokračoval – sám se totiž přihlásil k dlouhodobému pobytu ve stavu beztíže, neboť ho jako lékař mohl nejlépe zhodnotit.

Měl za úkol sledovat a vyšetřovat oba své kolegy a podílel se i na údržbě stanice, ale výstupů do otevřeného vesmíru se neúčastnil – neměl pro ně výcvik. Vrátil se v Sojuzu TM-6 s Volkovem a Krikaljovem až 27. dubna 1989, po 240 dnech, 22 hodinách a 35 minutách. Čekala jej spousta vyznamenání včetně titulu hrdiny SSSR a také v ústavu povýšil – jmenovali ho zástupcem ředitele. Přitom nadále zůstával členem oddílu kosmonautů a působil rovněž ve Středisku řízení letů v Koroljovu jako zástupce vedoucího letu pro lékařské otázky.

Dokončení: Kosmický rekordman Valerij Poljakov strávil ve vesmíru 437 dní bez přerušení (2)

Ani úředník, ani pravoslavný kněz – jistý pár z Moskvy si jako oddávajícího pozval 133 kg vážícího medvěda. Novomanželé Denis a Nelja si netradičním obřadem splnili sen, a dokonce jim ani nevadilo, že je šelma s černým motýlkem poněkud zastínila. Většina svatebčanů chovala k medvědu Štěpánovi respekt, podle majitelů zvířete manželů Pantělejenkových však nebyl namístě: Chlupáč je prý velice přátelský a společnost lidí vítá.