Oberthova útlá publikace Raketou do meziplanetárního prostoru o 92 stranách vyšla v roce 1923. A historie se opakovala: Autor předpokládal, že o svých myšlenkách bude diskutovat s inženýry a vědci. Knížka sice okamžitě zmizela z pultů, ovšem kupovali ji většinou laici, kteří mnoha odborným výkladům vůbec nerozuměli. Přesto v ní našli dost pasáží o tom, co hledali: Výpravu člověka do vesmíru – především na Měsíc – lze uskutečnit s dnešní technikou! A tentokrát to neříkal spisovatel, nýbrž odborník. 

Nepřehledněte první část článku o Hermannu Oberthovi

Opět bestseller

Oberthovu knihu přijali s nadšením studenti a někteří inženýři, před nimiž se najednou otevíraly nové, netušené obzory. Oberthův spis podnítil rovněž založení německé Společnosti pro kosmické lety (VfR) v roce 1927. Autor se mezitím vrátil do milovaného města pod karpatskými vrcholy, teď už přejmenovaného na Sibiu. Vyučoval na místním gymnáziu matematiku a fyziku, doma pak pokračoval v rozvíjení teorie raketového letu.

Na podzim 1928 se mu dostalo určitého zadostiučinění. Zvolili jej předsedou společnosti VfR s více než pěti sty členy a mnichovský nakladatel ho požádal, aby přepracoval a rozšířil svou první knihu. Druhé vydání mělo být napsáno tak populárním jazykem, aby je pochopili i laici. Autor předpokládal, že jeho nový spis bude mít dva díly. Většina jeho mladých kolegů – členů Společnosti pro kosmické lety – si zvolila za svůj životní osud právě konstruování raket a kosmických plavidel, tehdy tak nejisté povolání. Oberth cítil, že jde i o jeho úspěch. A čtyřsetstránkové dílo Cesty ke kosmickému letu se opět stalo bestsellerem. 

Začátkem roku 1930 se Oberth vrátil do Berlína, jelikož UFA měla stále zájem na dokončení již zmíněné rakety. Mezi jeho asistenty se přitom objevil i student Wernher von Braun. Teprve 23. července poskytl motor uspokojivý tah, jenže Oberth stále nebyl spokojen. Když pak v září přestala filmová společnost jeho pokusy financovat, přijal to s úlevou a odjel zpět ke svým studentům do Rumunska. 

Prvotní zklamání

Začátkem roku 1938 přizvala Obertha ke spolupráci vídeňská technika, přičemž měl na její půdě přednášet a současně vyvíjet rakety. Naděje čtyřiačtyřicetiletého raketového teoretika však trvaly jen krátce. Brzy po jeho příjezdu do metropole obsadila Rakousko německá vojska a země se stala součástí Hitlerovy třetí říše.

V té době se v Německu rozbíhal výzkum dalekonosných střel po dvou liniích. Jedna skupina raketových specialistů letectva se přesunula do Vídně a nabídla Oberthovi spolupráci. Profesor jako politicky naivní vědec nabídku přijal, Němci mu však přidělili pouze drobný úkol a jednoho mechanika jako asistenta, což jej ponížilo a rozčílilo. V červenci 1940 ho přeložili do Drážďan, opět na vysokou školu technickou, přičemž přešel od letectva k pozemní armádě. Měl pro ni – přesněji řečeno pro tým Peenemünde pod vedením svého bývalého žáka von Brauna – vyvinout čerpadlo pro dálkovou raketu. Šlo přitom jen o zkoušku loajality, neboť stejnou pumpu mezitím zkonstruovali jiní odborníci. Jakmile to Oberth zjistil, rozhodl se vrátit do Rumunska.

V cizích službách

Němci ho však domů nepustili – vždyť by mohl Spojencům předat některá raketová tajemství. Třebaže nejdůležitější údaje neznal, určitě si o vývoji německých raketových zbraní udělal alespoň základní představu. Oberth na druhou stranu chápal, že pokud zůstane rumunským občanem, k žádné důležité práci se nedostane. Požádal proto o německé státní občanství, a jakmile je dostal, otevřely se před ním brány tajemného střediska v Peenemünde. Ocitl se v říši raketových divů, kde se uskutečňovaly jeho dávné sny.

Hned si ovšem neodpustil kritiku: „Proč jste mě nezavolali dříve?! Společně jsme mohli vyvinout lepší zbraň, než je A-4!“ To však neměl říkat: Jeho někdejší žáci, kteří svého učitele přerostli, udělali skutečně všechno, co bylo v jejich silách. Navíc už bylo na jakékoliv změny pozdě. A Oberth brzy pocítil následky svého vystoupení – konstruktéři ho ignorovali a od hlavních projektů ho oddělili neprostupnou stěnou zdvořilosti a úcty, jaká náleží slavnému teoretikovi.

Nechtěný profesor

„Mým hlavním úkolem v Peenemünde bylo zkoumání všech německých patentů a možností jejich využití při konstruování raket,“ sdělil mi Oberth v dopise začátkem 70. let 20. století. „Dále jsem od podzimu 1941 studoval nejvýhodnější sestavení mnohastupňových raket z hlediska poměru hmotnosti jednotlivých stupňů a jejich počtu pro daný úkol. V letech 1941–1943 jsem se zabýval dálkově řízenými prachovými raketami pro protileteckou obranu a v prosinci 1943 jsem byl přeložen k firmě WASAG v Reinsdorfu u Wittenbergu, abych tam tuto střelu postavil, protože v Peenemünde se s prachem nepracovalo.“

Původně zastával názor, že protileteckou raketu musí pohánět kapalinový motor, ovšem jeho spolupracovníci ho přehlasovali – jak tvrdí manželé Beryl Williamsová a Samuel Epstein v knize Raketoví průkopníci na cestě do vesmíru z roku 1955. Některé prameny mu rovněž přičítají autorství projektu mezikontinentální rakety A-9/A-10, určené k bombardování Severní Ameriky. Továrnu, kde Oberth pracoval, obsadila na jaře 1945 britská vojska. Britové jej sice uvěznili, ale brzy ho zase propustili: zatímco o ostatní německé raketové odborníky měli zájem Američané, Britové, Francouzi i Sověti, rumunsko-německého profesora nepotřeboval nikdo.

Na tribuně Apolla 11

Od roku 1950 vyvíjel Oberth bez velkého úspěchu rakety v Itálii. Po třech letech se vrátil k pedagogické činnosti a usadil se na předměstí Norimberka. V roce 1954 vydal třetí knihu – Člověk ve vesmíru – a v jejím závěru navrhoval: „Udělejme vhodným k životu každé místo ve vesmíru, kde je to možné. Udělejme obyvatelnými všechny světy, jež jsou dosud neobyvatelné, a všechen život získá smysl.“

V letech 1955–1958 vedl v Redstonském arzenálu v Huntsville (kde pracoval rovněž von Braun) oddělení, jež se zabývalo výhledy kosmonautiky na dalších deset až dvacet let. Začátkem roku 1962 – čtyřicet let poté, co jakýsi zapomenutý profesor odmítl Oberthovu doktorskou dizertaci na téma raket – obdržel tento muž svůj první čestný doktorát, a to na Iowské státní univerzitě ve městě Mount Pleasant.

Jako jediný ze tří slavných praotců teorie kosmonautiky se Oberth dožil epochy kosmických letů. Právem mu proto náleželo čestné místo na tribuně na mysu Canaveral, odkud 16. července 1969 startovali první lidé na Měsíc. Von Braun o něm později řekl: „Hermann Oberth byl první, kdo přemýšlel o možnosti kosmických lodí vytvořených podle jasných pravidel a předložil matematicky zpracované koncepty a návrhy… Já sám mu vděčím nejen za to, že změnil můj život, ale i za první seznámení s teoretickými a praktickými aspekty raketové techniky a kosmických letů.“

Vyjádření techniky kosmického letu a činnosti raket v matematických vzorcích, které mají obecnou platnost při stavbě velkých nosičů, považoval Oberth za svůj největší úspěch. Na přelomu 20. a 30. let 20. století došel tento německo-rumunský profesor svými matematickými teoriemi ze všech tří průkopníků raketových letů nejdále. A snahy o konstruování vlastních raket, jež nakonec vždycky žalostně ztroskotaly, se staly podnětem pro jeho úspěšné pokračovatele v celé západní a střední Evropě. Na sklonku života pobýval Oberth ve Feuchtu u Norimberka. Zemřel 29. prosince 1989 v norimberské nemocnici. Bylo mu 95 let.

Inspirace Julesem Vernem

Když bylo Hermannovi Oberthovi jedenáct let, učarovala mu výprava na Měsíc v představách slavného vizionáře Julese Verna. „Byl jsem unesen myšlenkou kosmického letu, tím spíše, že se mi podařilo překontrolovat hodnotu druhé kosmické rychlosti,“ napsal Oberth už jako zralý muž. Dosažení druhé kosmické rychlosti je totiž nezbytné k letu na Měsíc a k planetám naší Sluneční soustavy. A on už jako chlapec vypočítal, že rychlost, kterou Vernovi hrdinové letěli k naší přirozené družici, se blíží skutečnosti. Také jej udivila představa, že k zabrzdění střely-kabiny před přistáním na měsíčním povrchu lze použít sérii raket. „Potom jsem si však uvědomil: Skáče-li někdo z loďky na břeh, cožpak loďka nedostane náraz v opačném směru?“

Pokud se těšíte na létající auta, tak už je to tady. Nizozemská společnost PAL-V po 15 letech vývoje a testů spustila předobjednávky na první vozidla na světě, která mohou jezdit po zemi a rovněž létat ve vzduchu.

Není to ale právě levná záležitost. Model Liberty Sport v základní výbavě stojí 399 tisíc dolarů (přes 10 milionů korun), zatímco model Liberty Pioneer 599 tisíc dolarů (zhruba 15 milionů korun).

Řidiči těchto vozidel by měli mít na paměti, že v dnešní době mohou vzlétnout pouze z letištních drah. Ze soukromého pozemku ani ze silnice to nepůjde. Létající auta potřebují ke vzletu dráhu o délce 180 metrů a během letu mohou dosáhnout maximální výšky 3,5 kilometru.

TIP: Nové létající auto od výrobce jetpacků bude elektrická multikoptéra

Majitel létajícího automobilu bude muset projít úvodním výcvikem, a ke vzletu bude potřebovat pilotní licenci. Zákazníci by měli dostat stroje řady Liberty koncem roku 2018.

Dlouho jsem si myslel, že název rostliny hořec je odvozen od slovesa hořet a že jsou tedy za české pojmenování zodpovědné jasné barvy květů. Později jsem ovšem zjistil, že skutečnost je mnohem prozaičtější – hořce mají velmi vysoký obsah hořkých látek, což z nich činí chuťově nepřijatelnou potravu býložravců.

Chuť hořkých likérů

Většina dekorativních horských rostlin se brání proti spásání buď tím, že mají trny, nebo jsou jedovaté (nejjedovatější jsou asi oměje – Aconitum), anebo tím, že jsou alespoň nechutné, hořké. U hořců je tato chuť nejintenzivněji obsažena v oddencích, často nesprávně označovaných jako „kořeny“, které mohou být u některých hořců až několik metrů dlouhé.

Lidé na vlastnosti oddenků přišli již před stovkami let a používali tuto část rostlin k výrobě hořkých likérů. I v současné době se oddenky hořce nachového (Gentiana purpurea) a žlutého (Gentiana lutea) používají pro tyto účely. Neobejde se bez nich například recept na oblíbený Fernet. Latinský název Gentiana je odvozen od jména starověkého illyrského krále Gentia, jenž žil v letech 197–168 př. n. l., a který doporučoval hořce jako léčivo, například i proti moru.

Modrá není jediná

Většina z všímavých pozorovatelů přírody asi zná některý z modře kvetoucích hořců. Velmi často je u nás k vidění hořec tolitovitý (Gentiana asclepiadea), který je známý i ze znaku Krkonošského národního parku. Modrá ale není výlučnou barvou těchto rostlin, jak si mysleli třeba tvůrci jedné vědomostní soutěže na nejmenované televizní stanici. Zde byla položena otázka: „Jakou barvu květů má horský hořec zvaný encián“? „Správná“ odpověď zněla: „Modrá,“ a soutěžící postoupil do dalšího kola.

Když pomineme, že „ horský hořec encián“ není v češtině žádný botanický pojem (pouze němčina má pro hořce název „enzian“), mohly být správně i další nabízené možnosti – žlutá, červená a bílá. Žlutě kvetou hned dva hořce, a to hořec žlutý (Gentiana lutea) a hořec tečkovaný (Gentiana punctata). Červeně, nebo spíš vínově, kvete hořec panonský (Gentiana panonica), jenž najdete na Šumavě a ve východních Alpách, a také hořec nachový (Gentiana purpurea), kvetoucí v západních Alpách. Jen bílá by byla trochu sporná, protože by se jednalo buď o nažloutlý hořec chladomilný (Gentiana frigida), anebo albíny některých modrých hořců.

Chráněné květy hor

Modře kvetoucích hořců je, kromě již zmíněného hořce tolitovitého, celá řada. Jsou to nižší rostliny, jako třeba hořec Clusiův (Gentiana clusii) a jemu příbuzný hořec bezlistý (Gentiana acaulis). Velmi častý bývá na horách hořec jarní (Gentiana verna), který má řadu velmi příbuzných druhů rozeznatelných především podle listů. Hořec jarní byl používán proti různým zažívacím potížím a hlístům člověka i hospodářských zvířat.

TIP: Mírně jedovaté sasanky: Drobné jarní krásky

Některé hořce, jako hořec jarní nebo Clusiův rozkvétají již na jaře, jiné později. Hořec tolitovitý kvete většinou až v srpnu a často vydrží kvést až do října. Asi není třeba zdůrazňovat, že hořce jsou vesměs chráněné rostliny.

US Navy dnes disponuje zdaleka nejsilnější ponorkovou flotilou světa, jejíž základ se zrodil za druhé světové války. Mezi nejdůležitější třídy náležel typ Gato, který čekala ještě dlouhá poválečná kariéra. Na straně císařského Japonska hrála prim plavidla třídy B1 (alias I-15), jež se mohla s těmi americkými po technické stránce směle měřit. Jejich efektivitu však dramaticky snižovala chybná strategie.

Velkorysá konstrukce

Na základě zkušeností z první světové války se zrodil koncept takzvané flotilové ponorky, která měla fungovat jako doplněk hladinové flotily, tedy vyhledávat nepřátelská bojová uskupení, v omezené míře na ně útočit a současně v generální bitvě podporovat vlastní hladinové síly. Jelikož musely USA při plánech války s Japonskem předpokládat operace na mimořádně dlouhé vzdálenosti, z požadavků na tento druh ponorek musela logicky vzejít rozměrná plavidla s velkou vytrvalostí. Po třídách S a T stavěných ve 30. letech inženýři dospěli k designu třídy Gato, jejíž výroba byla schválena roku 1939.

První kus, SS-228 Drum, se tak začal stavět v září 1940 a do služby vstoupil v listopadu 1941. Nejednalo se o žádnou převratnou konstrukci, neboť konzervativní námořnictvo obvykle sázelo na postupné zdokonalování. Ponorka byla dimenzována opravdu hodně velkoryse, aby nabízela dostatečný prostor pro početnou posádku, zásobu paliva i 24 torpéd. K jejím silným stránkám patřila třeba i vysoce kvalitní pohonná soustava kombinující čtyři dieselové agregáty a čtyři elektromotory.

Velké rozměry ovšem poněkud snižovaly pohyblivost a lodě třídy Gato prosluly pomalým vynořováním a ponořováním, ačkoli se to u pozdějších exemplářů o něco zlepšilo. Slabinu představovaly i hlučné redukční převodovky, ale vzhledem k zastaralé japonské protiponorkové technice nešlo o zásadní problém. Podstatně více však vadila notoricky nespolehlivá torpéda, zvláště nechvalně známé Mark 14, jehož roznětka pracovala správně pouze ve výjimečných případech.

Řešení přinesl až jeho nástupce v podobě kvalitnějšího typu Mark 18, který vznikl fakticky okopírováním ukořistěného německého torpéda G7e. Pro boj na hladině byla plavidla vybavena jedním 76mm dělem, ale posléze se přešlo na 102 či 127mm kanóny a přibyly také zbraně menších ráží určené pro ničení plavidel i protiletadlovou obranu.

Zlepšování designu

Vývojem prošlo i přístrojové vybavení ponorek třídy Gato, které se od počátku mohly pochlubit velmi vyspělou technikou. Na konci války tak tato plavidla disponovala pasivním i aktivním sonarem, protiletadlovým radarem, elektronickými rušičkami i výkonnými vysílačkami, takže se na jejich věži tyčil celý les nejrůznějších antén. Měnil se ale také vzhled samotné věže, což zlepšilo plavební vlastnosti.

Celkem vzniklo 73 ponorek třídy Gato, načež výroba plynule přešla na třídu Balao, která měla velmi podobnou konstrukci. Došlo však ke změně průřezu trupu a k použití  odolnější oceli, takže se maximální hloubka ponoru zvýšila z 90 na více než 120 m. Plavidel třídy Balao námořnictvo objednalo přes 250 kusů, ale nakonec jich dostalo jen 122. Dalším krokem se stala třída Tench, jež se vzhledově lišila jen minimálně, avšak došlo u ní k důležitým změnám, mimo jiné k použití přímého pohonu šroubů pomocí pomaloběžných dieselů.

Díky lepšímu rozmístění palivových a balastních nádrží se podstatně zkrátila doba nutná pro ponoření a vynoření. Těchto plavidel vzniklo 33 kusů, z nichž ale asi jen tucet se stačil zapojit do boje, a tak hlavní tíha války ležela na bedrech tříd Gato a Balao. Právě ony měly velký podíl na potopení milionů tun tonáže japonských nákladních lodí. Následky byly pro ostrovní impérium tím horší, že si Japonci tuto vlastní slabinu snad ani neuvědomovali (na rozdíl od Britů, kteří svou kritickou situaci během bitvy o Atlantik chápali velice dobře).

TIP: Japonské ponorky B1/I-15: Hrozba pro Američany v Pacifiku?

Američtí kapitáni se ale samozřejmě nevyhýbali útokům na válečné lodě a ponorky třídy Gato si na konto připsaly i potopení několika letadlových nosičů, byť jejich prioritním cílem vždy zůstávaly japonské obchodní lodě. Po válce prodělaly ponorky modernizaci s označením GUPPY (Great Underwater Propulsive Power, tedy do češtiny volně přeloženo „větší podvodní pohonná síla“), jež stála na využití kořistních německých technologií, zejména baterií s vyšší kapacitou, snorchelu a lepšího tvarování trupu. Řada exemplářů byla posléze také vyvezena do zahraničí. 

Dráha Země kolem Slunce vypadá téměř jako kružnice, ve skutečnosti jde však o elipsu s malou výstředností, jejíž malá a velká poloosa se liší o méně než 2 %. Při rozměrech zemské dráhy to ovšem znamená, že v periheliu (nejbližším bodě) činí vzdálenost Země–Slunce 147 milionů kilometrů, zatímco v afeliu (nejvzdálenějším bodě) 152 milionů kilometrů. Tento zdánlivě velký rozdíl má ale na pozemské podnebí jen malý vliv a rozhodně není odpovědný za střídání ročních období. 

Za to může jiná skutečnost, a sice že se Země otáčí kolem osy, která v prostoru dlouhodobě zachovává stejný směr, vůči kolmici k oběžné rovině je však skloněná. Polovinu oběžné doby se tedy ke Slunci přiklání vždy jedna zemská polokoule, na níž přitom panuje léto. Sklon rotační osy a parametry dráhy na sobě v principu nezávisejí, a pro nás – obyvatele severní hemisféry – tak dochází ke zdánlivě paradoxní situaci: Země je ke Slunci nejblíž vždy kolem 3. ledna, kdy u nás vládne tuhá zima, zatímco nejdál se nachází okolo 4. července, tedy uprostřed našeho horkého léta.

Každý rok lidstvo vyprodukuje víc než dvě miliardy tun odpadu a velká část z uvedeného množství končí v oceánu či na skládkách: Například americké smetiště Apex Regional má rozlohu téměř 9 km² a každý den tam přibude přes 10 000 tun materiálu. Na mexické Bordo Poniente denně přivezou dokonce 12 000 tun. 

Musíme si pomáhat

Neuvíznout pod nekonečnou horou odpadků nám pomáhá recyklace, jenže její zavedení představuje i ve vyspělých industriálních zemích problém. Ve Spojených státech se v roce 2014 recyklovalo pouhých 34,6 % odpadu, v České republice jsme se v roce 2013 zastavili na 24 % a se smetím nakládáme hůř než například Polsko či Estonsko. Evropská unie si přitom uvědomuje relativně nedostatečné zpracování odpadu na starém kontinentě a do roku 2030 hodlá podniknout kroky k tomu, aby členské země recyklovaly alespoň ze 70 %. 

Pro mnohé státy bude podobný požadavek velkou výzvou, jiné jej však plní už dnes, a některé s jeho řešením dokonce pomáhají ostatním. Nejzářnější příklad nabízí Švédsko, jež dovede odpad zpracovávat natolik efektivně, že jej leckdy musí dovážet ze zahraničí. 

Užitečný popel

Ještě v roce 1975 přitom Švédové recyklovali „pouhých“ 38 % svého odpadu. Když ovšem počátkem 21. století vstoupila v platnost přísná omezení pro vznik nových skládek (EU chápe ukládání odpadu až jako krajní řešení), zareagovala severská země intenzivní recyklační revolucí. Dnes se tam sběrné stanice nacházejí maximálně 300 m od všech obydlených oblastí a většina občanů třídí odpadky do kontejnerů umístěných v každém bloku zástavby. Aktuálně se proto severská země může pochlubit až 99% recyklací.

Z novin vzniká tzv. papírová hmota, láhve se taví a znovu využívají, z plastů se po přetavení stávají nové produkty, biologický odpad se kompostuje nebo hraje důležitou roli při výrobě bioplynu. Švédsko se navíc nebojí spalování (jež je pro mnohé státy kontroverzní), neboť si uvědomilo jeho energetický potenciál. Přibližně polovina smetí proto putuje do speciálních spaloven a mění se tam na elektřinu či teplo, které se následně rozvádějí do domácností. A právě spalování zdokonalila severská země natolik, že musí ročně importovat až 700 000 tun odpadu ze zahraničí. 

Zelený oheň

I tamní spalovny jsou přitom relativně „zelené“: Namísto toxického kouře z jejich komínů vychází z 99,9 % pouze oxid uhličitý a pára. Z popela se posléze vyberou kovy a odešlou se k recyklaci. Další zbylé složky se přimíchávají do stavebních směsí při budování či opravách silnic. A teprve poslední 1 % odpadu putuje na skládky.  

Ani 99% recyklace však Švédy nenechala usnout na vavřínech: Tamní společnost dnes „bombardují“ televizní spoty a informace z dalších kanálů, které obyvatele učí nakládat s vysloužilými předměty a využít je i poté, co splnily původní funkci. Po firmách na švédském trhu se zas požaduje výroba produktů, které buď vydrží déle, nebo se snáz recyklují.

Daň za obaly

Pokud bychom však pominuli spalování, nakládá s odpadem nejlépe na světě Německo: Z roční produkce asi 50 milionů tun se mu daří vracet do oběhu až 87 %. Vynikajícího výsledku země docílila masivní vzdělávací kampaní, jež lidem vysvětlovala, jak poctivě a důsledně třídit. Dělení odpadků na plasty, sklo a vratné sklo, papír, bio a nebezpečný odpad a odpad již dále nevyužitelný (špačky od cigaret, popel) je běžné ve většině tamních domácností.

TIP: Druhý život odpadků: Recyklace odpadu má smysl 

V závěsu za Německem se drží Jižní Korea, která jednoduše musela se sílící ekonomikou a rostoucí populací zavést přísná recyklační opatření, protože neměla místo k budování skládek. Zatímco jinde ve světě se tak platí až za svoz odpadu (takže ho teoreticky můžete odhazovat načerno), v asijské zemi se zpracování smetí financuje přímo z nákupu sběrných pytlů, jež se prodávají po kusech: Každý má přitom jinou cenu, která se odvíjí od toho, jak náročné je daný druh odpadu zrecyklovat. 

Recyklace peněženky

Jihokorejské nařízení platí od roku 1995 a od té doby tam množství vyprodukovaného odpadu na osobu klesá závratným tempem: Zatímco v roce 1985 se jednalo o 2,2 kg denně, po zavedení nového systému šlo o pouhé 2 kg, a v roce 2010 dokonce jen o 0,95 kg. Podobně jako Německo tak i Jižní Korea potvrzuje, že jeden z nejefektivnějších způsobů, jak přimět obyvatelstvo recyklovat, prochází peněženkou.

Publius Vergilius Maro

• Kdy žil: 70–19 př. n. l.
• Kde žil: v Římě
• Mazlíček: moucha

Chovat jako domácího mazlíčka mouchu? To může napadnout jenom blázna! Anebo někoho mazaného? O jednom z největších básníků ve starém Římě Vergiliovi se vypráví, že doma choval mouchu. Když umřela, uspořádal jí honosný pohřeb se spoustou hostů, hudbou a předčítáním básní. Postavil pro ni dokonce u své vily mauzoleum (hrobku velkou jako dům). Nejspíš se totiž dozvěděl, že se senát chystá rozdat pozemky bohatých Římanů válečným veteránům. Výjimkou měly být parcely, na kterých stálo mauzoleum. Tak byl to blázen, nebo mazaný filuta?

Tycho de Brahe

• Kdy žil: 1546–1601
• Kde žil: v Praze
• Mazlíček: los

Los významného dánského astronoma a alchymisty později žijícího na dvoře císaře Rudalfa II. byl v hospůdkách slavnější než jeho pán. Vypráví se, že s ním Tycho chodil rád na pivo. Dokonce se prý sám potuloval uličkami a dokázal přepít každého člověka. Démon alkoholu se mu ale stal osudný. Tycho de Brahe poslal zvíře jako dar svému příteli do Německa. Hned první noc v novém domově se los dostal ze stáje a na hostině se šíleně opil. Když zkoušel vyjít zámecké schodiště, zřítil se dolů a nehodu nepřežil. 

Jozefína de Beauharnais

• Kdy žila: 1763–1814
• Kde žila: ve Francii
• Mazlíček: orangutan

Orangutana, tedy vlastně orangutanku, vlastnila císařovna Francie a první žena velkého dobyvatele Napoleona Bonaparta. Co myslíš, držela ji v kleci? Ani nápad! Orangutanka byla císařovnin nejoblíbenější domácí mazlíček, tak ji pěkně rozmazlovala a nechávala ji chodit volně po zámku. Opičí dáma ale byla velice dobře vychovaná a s císařovnou i jejími hosty dokonce ráda stolovala. Aby nebudila při jídle pohoršení, oblékali ji do krásné bílé bavlněné košilky.

Jak naznačuje nedávný experiment, možné to skutečně je. Výzkumníci z britské University of Bedfordshire provedli zmíněný pokus na vysokoškolácích, kteří nikdy neměli problém se zákonem. Zkusili je však přesvědčit, že se jako teenageři dostali do křížku s policií za velmi vážné delikty, například za ozbrojenou loupež.

Ukradené vzpomínky

Autoři experimentu kontaktovali rodiče studentů a požádali je o spolupráci a sdělení osobních detailů z minulosti dětí. Následně s mladými lidmi vedli několik 40minutových rozhovorů, v nichž promísili reálné vzpomínky zachycené rodiči s těmi falešnými, které si vědci vymysleli. Výsledky byly značně překvapivé: Z 30 účastníků, jimž odborníci vsugerovali, že se v pubertě dopustili trestného činu, rozvinulo falešnou vzpomínku na zločin plných 21 osob, tedy celých 70 %!

Podle badatelů hrála značnou roli právě podrobná znalost minulosti účastníků. „Všem stačil k vytvoření velmi detailní falešné vzpomínky pouze rozhovor v přátelském prostředí, v jehož rámci jsme smísili několik nepravdivých detailů s těmi reálnými,“ vysvětlila spoluautorka experimentu Julia Shawová.

Na kolonizování Marsu si dělá zálusk celá řada velkých hráčů, od společností jako je Mars One, až po nadšené miliardáře jako Elon Musk. K tomuto velkolepému závodu se teď připojily Spojené arabské emiráty. Předseda vlády Spojených arabských emirátů a emír Dubaje Muhammad ibn Rašíd Al Maktúm před pár dny zveřejnil ambiciózní plán Mars 2117. Podle něj Spojené arabské emiráty během příštích 100 let vybudují první město na Marsu.

Mise Mars 2117

Šejch Muhammad představil návrh designu celého města na rudé planetě i detaily vnitřní architektury. Hlavním cílem plánu Mars 2117 je inspirovat a přinést vizi, jejíž růst budou zajišťovat budoucí generace odborníků i snílků. V dnešní době jsou takové ambiciózní vize více než potřebné.

TIP: Cvičiště pro kolonisty: V Mohavské poušti se objeví 3D tištěné kolonie pro Mars

Na povrchu Marsu zatím úspěšně přistály sondy pouze jediné země světa – Spojených států. Evropské sondy a sondy bývalého Sovětského svazu selhaly. Spojené arabské emiráty sice založily kosmickou agenturu teprve v roce 2014, ale věří si. V roce 2021 by na oběžné dráze Marsu chtěly mít meziplanetární sondu Hope. Nemají sice zkušenosti s raketami, ale mají hodně peněz a chuť dělat velké věci.

Vašeho jména jsem si poprvé všiml při čtení knihy Čekání na bílou smrt od Steva Lovečka a žasl jsem nad vašimi snímky, kterými jste knihu doprovodil. Předpokládám ale, že k focení pod vodou jste se dostal podstatně dřív… 

Asi jako u většiny podvodních fotografů šlo o splnění dětského snu. Před revolucí jsem se dostal nejdál na Slovensko, ale pak přišla Jugoslávie, Aruba a moři jsem úplně propadnul. Fotografování šlo ruku v ruce s tím a zpočátku jsem si připadal jako nejlepší fotograf na světě, když jsem aparátem za deset dolarů vyfotil rozmazanou chobotnici. Iluze jsem ztratil na prvních výstavách, ale porovnání s dalšími mě motivovalo a za těch sedmnáct let se snažím pořád o víc.

Nejste sice výhradně fotografem podmořského světa, ale přesto jsou snímky z tohoto prostředí a speciálně fotky žraloků vaší doménou. Co vás motivuje při dalších a dalších ponorech k nebezpečným predátorům?

My, kteří jsme propadli kouzlu žraloků, používáme parafráze tohoto slova, když říkáme, že nás to prostě „sežralo“. Čím déle se s nimi člověk potápí, tím méně se mu chce zpět na pevnou zem. Vedlejším produktem pak mimo jiné je, že mám dnes zřejmě největší archiv fotografií žraloka tygřího, což je hned po velkém bílém nejnebezpečnější žraločí druh. A přesto, že mám někdy pocit, že jsem je už fotil ze všech možných úhlů a ve všech možných situacích, mě často překvapí něčím úplně novým.

Takže máte pocit, že vás vodní hrátky se žraloky nikdy neomrzí?

Toho se nebojím, protože potápět se ke žralokům a se žraloky mě opravdu baví pořád víc. Mám úplně jinou obavu a sice, že nebude trvat dlouho a už nebude s kým si hrát.

TIP: Steve Loveček Lichtag - Napřed točte, pak se zachraňujte!

Jsem si jednoznačně vědom toho, že mnohé věci, které se mi podařilo zachytit dřív, už nikdy nevyfotím, protože ti žraloci už prostě nejsou a nebudou.

K problému ubývání druhů se v nejrůznějších podobách dostávám při rozhovoru snad s každým, kdo dobře zná v zásadě libovolnou část přírody. Takže ani žraloci nebyli ušetřeni...

Je to tak a důvodů je hned několik. V prvé řadě ubylo spotřebních ryb, které se nám dostávají na stůl, tedy tuňáků, makrel, sardinek a tak dále. Ty ryby jsou do značné míry vyloveny a tím pádem přišel na řadu žralok, který byl ze spotřebního hlediska odpadní rybou. Teď je navíc zajímavým módním artiklem a každá restaurace, která chce být „in“ má na jídelním lístku žraločí steaky.  

Odpusťte mi přerušení. Vy už jste žraloka jedl?

Kdepak, já jsem v tom pověrčivý. Nejím je, aby mi neoplatili stejně.

Můžete nějak konkrétněji vyjádřit, jak moc žraloků na základě dostupných údajů ubylo?

Od 50. let minulého století se nám podařilo vyhubit 90 % žraločí populace. Každý rok zabijeme sto milionů kusů. To, jak žraloků ubývá, je vidět v rybářských přístavech. Když jsem byl nedávno na Borneu, přijela tam rybářská loď naložená tunami žraloků a největší z nich neměl ani metr. Velké kusy třeba kolem pěti metrů jsou naprosto ojedinělé.

Mám pocit, že podle vašeho přesvědčení jsou ve hře o stavy žraločí populace i další faktory než jen snaha zasytit žaludky, že?

Rozhodně. Možná ještě důležitějším faktorem je všeobecný strach ze žraloků, který s potěšením stále živí média. Příkladem razantního postupu proti nim je Jihoafrická republika, kde vláda začala razit heslo: „Dobrý žralok, mrtvý žralok.“

Přitom jsou ale některé žraločí druhy už delší dobu chráněny, ne? 

Paradoxně právě Jihoafrická republika prosadila v 80. letech minulého století zákon na ochranu velkého bílého žraloka a po ní to akceptovaly další země, jako Austrálie nebo USA. Jenže doba se změnila a dnes vláda v JAR cíleně vybíjí žraloky, aby zabezpečila příliv turistů do země.

Jak konkrétně jsou tam žraloci likvidováni?

V prvé řadě byly podél pláží nataženy sítě, které mají zajistit, aby se žraloci nedostali k pobřeží. To je ale totální blbost, protože žralok není ani hloupý ani slepý a tu síť, pod kterou by se vešla atomová ponorka, jednoduše podplave. Má namířeno na plážičku, kam jeho předkové mířili po miliony let, aby lovili a aby se v příboji vyspali. To je jediné místo, kde si může odpočinout, aniž by musel plavat a přitom má stále přísun kyslíku z pohybujících se vodních mas.

Jenže na té pláži jsou tisícovky turistů, motorové skútry a kdovíco ještě. On se lekne, vyrazí odtamtud pryč a teprve v ten okamžik se zaplete do té sítě. Všichni ti žraloci, kterým má síť zabránit dostat se k pobřeží, se chytnou zevnitř a ne zvenku!

A celkový bezpečnostní účinek? Před 50 lety docházelo na těch plážích ke dvěma žraločím útokům za rok a dnes je to jeden. Asi nejsem schopen posoudit, zda je to opravdu dostatečné, aby člověk mohl zároveň ignorovat, že v těch sítích kromě žraloků končí taky mladé velryby, albatrosi, delfíni, želvy, spousty tuňáků ... K tomu jsou ještě mezi sítěmi natažené ocelové dráty s hákem a krvavým masem, aby dorazili zbytek žijících žraloků. To je prostě katastrofa.

Se žraloky jste už byl pod vodou určitě stovky hodin a tvrdíte, že s nimi lze být v přímém kontaktu a přitom nebýt napaden. Co hlavně musíte respektovat a na co dávat pozor?

Je potřeba mít na paměti, že žralok je dokonalý predátor – dravec na vrcholu potravního řetězce. Takže pokud připlave a zabije mě nebo jiného člověka ve vodě, má na to absolutní právo. Není to ovšem žádný hloupý a bezhlavý zabiják, který okamžitě útočí na všechno, co plave. Naopak. Je nesmírně opatrný a tisíckrát si situaci rozmyslí než opravdu zaútočí.

Dá se poznat, když se žralok chystá k útoku a je dobré se mu klidit z cesty?

Ano, potápěč se musí naučit znát řeč žraločího těla. Když chce žralok vědět, s čím má tu čest, bude se o vás otírat a pokoušet se vás okousávat. To ještě není útok, ale něco, čemu se říká testovací zákus.

Když za žraloky skočíte do vody, neustále si budou rozmýšlet dva možné postupy: sežrat – utéct. Čím déle budete ve vodě a čím víc jej budete dráždit, tím je pravděpodobnější, že po vás natvrdo půjde. Máme vyzkoušeno, že za půlhodinu až hodinu je žralok rozhodnut pro to, že by vás spíš sežral.

Něco mu ve vodě strašně voní, což jsou rozdrcené sardinky, které kolem něj házíme, abychom jej vůbec udrželi na dosah. Jinak bychom mu bez návnady byli úplně ukradení a on by uplaval. Človíček, který se před ním převrací ve vodě, je na něj strašně pomalý a vypadá jak mrtvola, takže jej to hrozně láká.

Takže nejdéle hodinu po prvním kontaktu se žralokem prostě musíte z vody ven? To určitě není všechno…

Jistěže ne. Musíte žraloka umět číst. Jak se točí, kdy signalizuje, že už jej to hraní přestává bavit. Když je v klidu, uvolněný a plave v horizontální poloze, má tak povolené svaly, že byste jej promáčkli jak gumový člun. Jakmile sklopí ploutve, nahrbí se, začne se kroutit doleva doprava, cenit čelisti a celá mimika ve tváři mu ztuhne, jakoby říkal: „Už jsi tady moc dlouho a moc blízko!“ Pokud to nerespektujete, přitvrdí a začne kroužit kolem vás. V té chvíli má tak zpevněné tělo, že byste jej ani harpunou neprostřelil. Jasně a dlouze vám dává najevo, že se mu něco nelíbí. Pak se může stát, že zaútočí a určitě to nebude čelní útok. Přijede na vás zezadu a kousne vás do zadku nebo do lýtek, kam si nevidíte.

Žraloci jsou tedy vlastně dost čitelní – predátoři, před kterými je potřeba dát si pozor. Napadá vás nějaké zvíře, které se lidem naopak jeví jako milé a podle vaší zkušenosti je pravdou spíš opak?

Protikladem žraloka je podle mě v tomto ohledu oslavovaný miláček delfín. To je opravdu jedno z mála zvířat, které zabíjí pro zábavu – aniž by lovil, aniž by trénoval lov, aniž by učil lovit mláďata. Jsou známy případy, kdy delfíni jen tak zabíjí mladé velryby běluhy. Další nesympatickou vlastností je, že tři čtvrtiny jejich populace tvoří gayové. To je proto, že delfíni mají nedostatek samiček. Dokonce jsou tímto faktem tak frustrovaní, že se snaží kopulovat se zévami nebo si vyberou za „cíl“ dýchací otvor velryby keporkaka. Dokonce se několikrát stalo, že dotírali na ženu, která se potápěla v období plodnosti.

A co opak, pokud tedy pomineme žraloky? Napadá vás zvíře, které je vám sympatické přes jeho obecnou neoblíbenost? 

Když pominu vodní živel, tak mám hrozně rád hyeny. Možná právě proto, že jsou tak odsuzované. I v přírodě to má nesmírně těžké. Je to hrozně ubližované zvíře, které je nesmírně zajímavé, inteligentní a přitom má obrovskou spoustu kladných vlastností.

Máte velké zkušenosti s fotografováním zvířat mnoha druhů ve vodě i na souši. Co je podle vás zcela zásadní pro to, aby vznikla dobrá fotografie nějakého živočicha?

Zásadní je určitě trpělivost a čas, což je v případě fotografování pod vodou někdy problém. No a pak samozřejmě technika, představivost a fotografický cit. Když se tohle dá dohromady s obrovskou dávkou štěstí, může vzniknout něco zajímavého.

Máte nějaký fotografický cíl nebo sen?

Je to toho hrozně moc. V podstatě závidím každému fotografovi, který vyfotil něco, co já nemám. Ale nemůžu dělat všechno i proto, že spoustě zvířat nerozumím. Nemůžu pracovat se zvířetem, které jsem nepochopil už proto, že mám rád kontakt a snažím se, aby mě to zvíře pustilo k sobě. Život v divoké přírodě ale mizí tak závratným tempem, že za pár let se už jen budeme dívat na archiv snímků a vzpomínat na to, co kdysi bylo. Moje vize je, že nejdéle vydrží v mořích život u pólů v chladných vodách a tam mám v plánu jezdit.  

Skutečně máte pocit, že život mnoha druhů se počítá už jen na roky?

Bavil jsem se o tom s mnoha lidmi včetně například Jean-Michaela Costeaua, syna Jacquese Cousteaua, či Billa Parkse – známého oceánologa a znalce žraloků. Tihle lidé o oceánech opravdu něco ví a shodnou se na tom, že život v nich skončí ani ne za sto let.

Kdo je Richard Jaroněk

Cestovatel, fotograf a potápěč Richard Jaroněk pochází z valašských Vizovic. Jeho osudem se však nestaly valašské kotáry, ale vrcholoví mořští predátoři – žraloci. Jejich poznávání a fotografování se intenzivně věnuje bezmála dvacet let a snaží se vyvrátit mýtus o žralocích jako krvelačných zabijácích bezhlavě útočících na lidi.

Je autorem několika fotografických knih a spoluautorem filmu „Interactions“., který pojednává o možné symbióze člověka se žraloky.

Na okraj rozhovoru

Richard Jaroněk mi byl na dálku sympatický už při čtení knihy Čekání na bílou smrt, kde spolupráci s ním popisuje Steve Loveček-Lichtag. Moje virtuální sympatie byly posíleny, když se mi do ruky dostaly jeho vlastní knihy a články. Představoval jsem si jej jako velkého bodrého chlapa, jehož přítomnost oceníte když vám poteče do bot. Který si na nic nehraje a když má popsat věci, jaké jsou, nebere si servítky. Setkání zcela naplnilo moje představy a měl jsem příjemný pocit, že tohohle člověka už vlastně dávno znám.