Jestliže chcete vidět živého tesaříka alpského (Rosalia alpina), při troše štěstí uspějete v bukových lesích našeho východního souseda. Na Slovensku se na mnoha místech zachovaly ve svažitých terénech původní porosty, kam tesaříky už několik let jezdím pozorovat společně se svým synem. V České republice je tento druh brouka daleko vzácnější hlavně proto, že staré bukové lesy u nás ve většině případů musely ustoupit smrkovým monokulturám a samy jsou vzácností.

Nebojácný nápadník

Dospělí jedinci obou pohlaví jsou u tesaříka alpského velmi podobní. Velikost konkrétního jedince vám nenapoví, protože tělesné rozměry závisejí pouze na životních podmínkách larvy.

Sameček může být větší než samička, jindy je tomu zcela naopak. Samička má ovšem kratší a silnější tykadla s hustějšími černými brvami. Spolehlivým rozlišovacím znakem je přítomnost kladélka u samičky. Kresba na krovkách i štítu je u obou pohlaví velmi variabilní. Jsou známy kusy s krovkami převážně černými i úplně šedomodrými.

TIP: Pod kůrou borových lesů aneb Brouci s vůní pryskyřice

Samečci vyhledávají pro přilákání opačného pohlaví, pro kopulaci a následné kladení vajíček vhodná místa, která pečlivě střeží a mnohokrát za den obíháním kontrolují. Není známo, jak dlouho vlastně může sameček, který v dospělosti již nepřijímá žádnou potravu, čekat na svou příležitost.

Když se vám podaří objevit takové místo, brouk se před vámi neschová ani neulétne, jak by se dalo předpokládat. Naopak se snaží zviditelnit pobíháním a natáčením tykadel. Teprve při delším obtěžování nebo při dotyku rukou utíká pryč, dál od vetřelce. Někdy reaguje tak jako jiné druhy brouků a to volným pádem na zem, výjimečně odlétá. Při těchto útěkových reakcích často vydává vrzavé zvuky. Jindy stačí ruku pouze přiblížit, neboť tykadla tesaříků jsou sídlem velmi dobře vyvinutého čichu. Při neopatrném uchopení do ruky, což je ovšem zakázáno (jedná se o chráněný druh), dokáže brouk citelně kousnout.

Aréna boje i milostných hrátek

Jestliže se do teritoria některého samce zatoulá jeho sok, dochází k potyčce. Slabší jedinec dokáže velmi rychle vyhodnotit situaci a prchá. Někdy jde ovšem o skutečný souboj, při němž přichází ke slovu silná kusadla. Střet nekončí smrtí některého z protivníků, ale může dojít k poškození chitinového krunýře, ztrátě částí končetin nebo tykadel. Poražený jedinec nejčastěji padá na zem a rychle se vzdaluje z místa boje. Poté se vrací na své původní místo, nebo odlétá a hledá jiné. V případě, že se v zájmovém území objeví samice, téměř okamžitě dochází ke kopulaci a následnému kladení vajíček. Někdy je kopulační akt násilně přerušen jiným samcem a potom opět dochází k soubojům.

Oplodněná samička začne kladélkem ohledávat své okolí a postupně klade vajíčka do škvír a prasklin ve dřevě. Také kladení může být někdy přerušeno samcem, který se dožaduje kopulace.

Dlouhodobým pozorováním jsem zjistil, že proces rozmnožování tesaříka alpského je výjimečný tím, že samička vyhledává samečka a jím vybrané a obsazené místo.

Tesaříci na podpal

S dospělými brouky se můžete setkat od konce června až do září, a to především na místech, kde nedávno skončila těžba dřeva. V metrech vyrovnané zasychající dřevo nebo klády podél cest lákají tesaříka alpského jako magnet a právě to představuje velké nebezpečí pro další existenci druhu.

Pokud je taková skládka dřeva dostatečně osluněná, nedají na sebe samečci dlouho čekat. Největší z nich obsadí nejvýhodnější místa, za nimi pak přilétají samice a po kopulaci dochází ke kladení vajíček. Někdy lze na jednom místě vidět desítky brouků, kteří čekají na přílet samičky, páří se, bojují o teritorium nebo samičku a jsou tu i samičky kladoucí vajíčka. Jenže později je dřevo odvezeno z lesa k dalšímu zpracování nebo spálení a tím dojde k nenávratnému zničení celé generace brouků. Těžba dřeva v bukových porostech probíhá již celá staletí, ovšem dnes v daleko větším rozsahu, navíc se z lesa odváží téměř veškerá dřevní hmota. Tak tomu je i v národních parcích Slovenské republiky a není tedy jisté, jaká budoucnost překrásného tesaříka v této části Evropy čeká.

Životní prostor tesaříka alpského

Tesařík alpský je potravně vázán především na bukové dřevo. Jeho larvy se vyvíjejí ve stojících odumřelých stromech, v mrtvých větvích živých stromů, v padlých kmenech nebo jejich částech. Vývoj probíhá i ve větších pařezech. Bylo zjištěno opakované kladení vajíček do javoru klenu, v úvahu ovšem připadají i další druhy listnatých stromů. Živé kmeny jsou pro brouka zajímavé také v případech, že strom je na kmeni či kosterních větvích z nějaké příčiny zbaven kůry a nachází se zde obnažené dřevo. Podmínkou je, aby dřevní hmota byla proschlá a zároveň pevná, tedy nepodléhající hnilobě. S tím souvisí i dostatečné oslunění během dne. V hlubokých a velmi zastíněných údolích se zvýšenou vlhkostí a v mokrém dřevě tesaříka alpského určitě nezastihnete. Rozhodně se tedy nejedná o škůdce, i když třídění živých organismů na škodlivé a užitečné je snad již minulostí.

Běžný turista si většinou brouků vůbec nevšimne. Pokud ano, je to nejčastěji v letu. Brouci létají dost pomalu a těžkopádně, dlouhá tykadla a krovky jim tuto činnost znesnadňují a pokud neletí dost vysoko, snadno upoutají pozornost. Brouk kvůli své těžkopádnosti často přistane i na místě, kam původně nechtěl.

Podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. ve znění vyhlášky č. 175/2006 Sb. (příloha zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny) je u nás tento brouk zařazen mezi druhy kriticky ohrožené.

Angloamerická bombardovací ofenziva proti Německu jistě patří mezi nejznámější fáze druhé světové války a bombardéry jako B-17 Flying Fortress či Avro Lancaster se dosud těší značné popularitě. Podstatně méně známý je však fakt, že i Sovětský svaz prováděl dálkové nálety na Německo a měl k dispozici moderní konstrukci těžkého bombardéru. Tento letoun ale bohužel trpěl permanentními potížemi s pohonnou soustavou, jež jeho (jinak vysoký) potenciál velmi omezovaly a přispěly k tomu, že se jeho výroba zastavila na necelé stovce exemplářů.

Požadavky na nový letoun

První práce na čtyřmotorovém bombardéru začaly v červenci 1934 ve známém výzkumném ústavu CAGI (Centraľnyj aerogidrodinamičeskij institut), a to v oddělení KOSOS (Konstruktorskij otděl opytnogo samoljotostrojenija), které vedl Andrej Nikolajevič Tupolev. Podle jeho iniciál dostal nový stroj interní označení ANT-42, i když v čele vývojového týmu stál Vladimir Michajlovič Petljakov.

Mělo se jednat o moderní, výkonný, dálkový a výškový stroj, jenž by nahradil rychle stárnoucí TB-3. Požadovala se rychlost 400 km/h ve výšce 12 000 m a doprava dvou tun pum na vzdálenost 3 800 km, popř. čtyř tun na 1 200 km. Bylo zřejmé, že pro splnění specifikací bude potřeba zásadně změnit přístup, který vedl ke krabicovitému a značně neohrabanému TB-3. V roce 1935 schválilo velení sovětského letectva základní design a stroji přidělilo název TB-7 (ťažolyj bombardirovščik, těžký bombardér).

Jeho prototyp byl postaven v následujícím roce a 27. prosince 1936 úspěšně zalétán. Měl celokovovou konstrukci, která odpovídala vysoké rychlosti a dostupu, s mohutnými křídly a zvláštně řešeným trupem, jenž v průřezu trochu připomínal hrušku. Velitel stroje a druhý pilot seděli za sebou v horní kabině a v prosklené přídi bylo místo třetího člena osádky, který plnil role navigátora, bombometčíka a předního střelce.

Za ním seděla dvojice palubních inženýrů a radista. Zbývajícími členy bylo pět střelců, neboť kromě tehdy celkem „normální“ trojice střelišť v horní a spodní části středu trupu a v ocase měl letoun ještě dvě neobvyklá palebná postavení v zádi vnitřních motorových gondol. Vlastní výzbroj měly tvořit 7,62mm kulomety ŠKAS a 20mm kanóny ŠVAK. Obrana letounu tak rozhodně podceňována nebyla a slabinou nového těžkého bombardéru se staly motory.

Hledání správného pohonu

Problém byl v tom, že Sověti tehdy nedisponovali výškovými kompresorovými motory. Stroj proto obdržel čtveřici motorů Mikulin AM-34FRN s výkonem po 596 kW a do trupu bylo instalováno zařízení zvané ACN (aggregat centraľ- nogo nadduva), což byl fakticky pátý motor (typ Klimov M-100) propojený s kompresorem, který dodával vzduch hlavním motorům.

Jednalo se zajisté o originální nápad, ale celý systém byl značně rozměrný, těžký a poruchový, takže se jeho zkoušky protahovaly. Vývoji samozřejmě nijak neprospělo uvěznění Tupoleva a Petljakova v důsledku Stalinových čistek ani nejasnosti ohledně potřebnosti a způsobu nasazení bombardérů. Na jaře 1938 byl hotov druhý prototyp; měl o něco výkonnější motory AM-34FRNV, zmizely „brada“ (čili prosklený výběžek pod přední částí letadla) a spodní trupové střeliště (takže ubyl jeden ze střelců) a poněkud se proměnila i sestava výzbroje.

Testy nakonec přece jen skončily úspěšně a byla doporučena sériová produkce. Ta se však velice pomalu rozběhla až roku 1939 a problematická kompresorová zařízení ACN byla dodána jen pro první čtyři kusy (a pro další už nikdy), takže se brzy zastavila. Začalo se hledat jiné řešení pohonu a na scénu přišly řadové motory AM-35A s výkonem po 895 kW. Produkce se opět rozběhla, část letounů tyto jednotky dostala, ale zkoumaly se i jiné nápady; například se vážně uvažovalo o tom, že by stroj mohl mít kondenzační parní turbíny.

Poté ale převládl (ze zpětného pohledu chybný) názor, že v zájmu prodloužení doletu budou pro letoun vhodné dieselové motory z dílny konstruktéra Alexeje Čaromského. Jeho agregáty M-40 a M-30 (později AČ-30B) měly zajišťovat výkony přes 1 100 kW a dosah bezmála 5 500 km. Velení letectva bylo nadšeno a v letech 1940 a 1941 vzniklo několik malých sérií TB-7 s těmito motory.

Od problémů k úspěchům

Vyrobená letadla dostal 14. těžký bombardovací pluk, jehož číselné označení se později změnilo na 412., 432., 746. a nakonec 25. V jeho čele stál plukovník Lebeděv a téměř okamžitě po německém útoku začaly přípravy k odvetnému náletu na Berlín. Stroje startovaly večer 10. srpna 1941 z letiště Puškino u Leningradu, výsledek první akce však přinesl zklamání.

Bylo nasazeno celkem osm letounů s dieselovými motory, ale první havaroval krátce po startu, další tři nad německé hlavní město vůbec nedoletěly a ze čtyř strojů, které svoje bomby na centrum třetí říše skutečně shodily, se vrátily jen dva. Z šesti ztracených strojů jich pět připadlo na poruchy motorů (na šestý nejdřív omylem zaútočila ruská stíhačka a potom jej poškodil německý flak).

Pe-8 s motory AM-35A

• Osádka: 10 mužů
• Rozpětí křídla: 39,13 m
• Celková délka: 23,2 m
• Celková výška: 6,2 m
• Prázdná hmotnost: 18 571 kg
• Běžná vzletová hmotnost: 27 000 kg
• Max. vzetová hmotnost: 33 500 kg
• Max. nosnost výzbroje: 5 000 kg
• Výkon motorů: 4× 999 kW (1 340 koní)
• Max. rychlost ve výšce: 443 km/h
• Max. dolet: 3 700 km
• Praktický dostup: 9 300 m 

Šlo o to, že Čaromského diesely sice měly výborné papírové výkony, ovšem pro dlouhodobý provoz ve výškách se vůbec nehodily. Začala proto urychlená přestavba letounů TB-7 s diesely zpátky na verzi, jež měla sice méně výkonné, ovšem spolehlivější benzinové motory AM-35. Výroba této podoby pokračovala i v roce 1942, kdy došlo k přejmenování letadla dle nového systému, který sovětské letectvo zavedlo.

Pokračování: Těžký bombardér Petljakov Pe-8: Stalinova „létající pevnost“

Inženýr Petljakov navíc 12. ledna 1942 zahynul při havárii, a proto „jeho“ stroj obdržel jméno Pe-8. (Personál mu ale už dřív přezdíval „Petljakov“, kdežto menší Pe-2 byl známý pod názvem „Peška“.) Stále se také pokračovalo v hledání optimálních motorů a brzy se skutečně dostavil výsledek v podobě vynikajících hvězdicových agregátů Ševcov M-82 (později označované jako AŠ-82), které se osvědčily například na stíhačkách Lavočkin. Sice bylo třeba přestavět motorové gondoly, výsledek však stál za to, neboť čtveřice motorů, z nichž každý dodával téměř 1 300 kW, konečně zajistila spolehlivost i dobré výkony. Maximální dolet tak vzrostl na 5 800 km. 

K objevu Pluta došlo v roce 1930, a vzhledem k tomu, že Slunce obkrouží jednou za 248 let, nepozorují jej astronomové ještě ani na polovině oběhu. Podle původních představ mělo mít Pluto poměrně velký průměr, a proto bylo zařazeno mezi planety: Stalo se tak devátým členem Sluneční soustavy. Jenže odborníci jeho velikost postupně upřesňovali a zjistili, že je mnohonásobně menší, než předpokládali – dokonce menší než Měsíc. Pozorování povrchu Pluta bylo přitom takřka nemožné i s použitím největších dalekohledů.

Později určený průměr Pluta odpovídal některým tělesům objeveným v Kuiperově pásu, za drahou Neptunu. Vzniklo tedy dilema: Buď je také zařadíme mezi planety a určíme velikostní limit pro planetární těleso, nebo Pluto o post právoplatné planety přijde. Nakonec nastala druhá zmíněná možnost, a to v roce 2006 na pražském zasedání Mezinárodní astronomické unie, kde byla mimo jiné schválena definice planety a zavedena nová kategorie těles – trpasličí planety. Do této skupiny se pak přesunulo i Pluto.

Pravděpodobnost objevu nového objektu, který by se velikostí zařadil mezi planety Sluneční soustavy, je velmi malá, avšak počet známých trpasličích planet se zcela určitě zvýší. Každopádně, Pluto bude do této kategorie patřit i nadále – přestože se podle informací ze sondy New Horizons jedná o velmi zajímavé těleso o průměru 2 372 km.

„Žádnou jinou raketu nepotkalo to, co způsobilo zářijovou explozi Falconu 9,“ prohlásil Elon Musk k závěrům svých inženýrů, kteří vyšetřovali příčiny havárie. Podle Muska šlo o překvapivou, neobvyklou a těžko předvídatelnou souhru okolností. Problém způsobila reakce příliš podchlazeného kyslíku s uhlíkovými kompozity nádrže.

Chladná exploze

První i druhý stupeň rakety Falcon 9 používají jako palivo kerosin – vysoce rafinovanou formu petroleje. Jako okysličovadlo se přidává kapalný podchlazený kyslík. Běžně je teplota kapalného kyslíku okolo -185 °C, Falcon 9 ale používá extrémně podchlazený kyslík (kerolox) o teplotě -207 °C. 

Kromě kerosinu a keroloxu se do palivových nádrží vhání i hélium, které slouží k tomu, aby vyrovnávalo tlak v nádržích. Teplota tohoto hélia je pak ještě nižší, než teplota okysličovadla – zhruba -269 °C.

Podle inženýrů SpaceX snížilo chladné hélium teplotu keroloxu natolik, že kyslík dosáhl svého bodu tání -219 °C. Následná interakce zmrzlého keroloxu s uhlíkovými kompozity nádrže pak mohla zažehnout explozi. Další podrobnosti o příčinách havárie SpaceX ani sám Musk nezveřejnili.

Podle Elona Muska šlo o jednu z nejsložitějších hádanek, jaké jeho inženýři museli rozlousknout. Nyní jim zbývá to snazší – problém vyřešit.

Když 3. června 1955 britský fyzik Louis Essen předvedl svým kolegům v Národní fyzikální laboratoři neboli National Physical Laboratory (NPL) v britském Teddingtonu svou nejnovější „hračku“, zapsal se do historie jako vědec, který zabil astronomický čas. Nešlo totiž o nic jiného než o první skutečně funkční atomové hodiny na světě – vynález, jenž způsobil revoluci v měření času a otevřel cestu celé řadě technologií a aplikací, které dnes považujeme za samozřejmé. „Bez atomových hodin by neexistovala GPS, synchronizace internetu, obchodování na světových burzách ani moderní telekomunikace,“ podotýká profesor Patrick Gill z NPL.

„Vědci na celém světě se snažili sestrojit atomové hodiny už od třicátých let dvacátého století,“ vysvětluje jeho kolega Peter Whibberley, „ale až Essenovy hodiny tady v NPL jako první skutečně dokázaly měřit čas lépe než samotná Země.“

Vteřina za tři sta let

„Atomové rezonance představují základní přírodní konstantu, protože mají stejnou frekvenci kdekoliv ve vesmíru, což je pro měření času ideální,“ objasňuje Whibberley. Essenovy hodiny – dvoumetrový horizontálně orientovaný aparát – měly na jedné straně zdroj cesiových atomů, dutinu s mikrovlnným zářičem, a na druhém konci citlivý detektor. V době své prezentace byly natolik přesné, že jejich odchylka dosahovala jediné sekundy za tři sta let.

Astronomové z věhlasné hvězdárny v britském Greenwichi, „střežící“ tehdy světový čas, si uvědomovali, že definice sekundy jako zlomku doby otočení Země kolem vlastní osy ve světě exaktní vědy dlouho neobstojí. Rychlost rotace naší planety totiž ovlivňují například procesy v zemském jádru a plášti či slapové síly Slunce a Měsíce. Už v 50. letech tak bylo jasné, že zmíněnou jednotku času bude nutné definovat znovu.

„V průběhu padesátých let porovnali vědci frekvenční rezonanci atomů cesia v Essenových hodinách s délkou jedné sekundy určené otáčením Země,“ vysvětluje Whibberley. „A uvedená hodnota byla později přijata jako nová oficiální definice sekundy.“ Od roku 1967 tak její délka odpovídá 9 192 631 770 kmitům atomu cesia 133.

Univerzální koordinovaný čas

Po publikování Essenových výsledků začaly laboratoře na celém světě stavět vlastní cesiové atomové hodiny. Brzy se navíc objevila myšlenka, že by bylo možné prostřednictvím rádiových signálů porovnávat jejich frekvence, čímž bychom dosáhli „sladění“ času všude na Zemi.

Zodpovědnost za utváření tzv. univerzálního koordinovaného času – známého jako UTC – převzal v 60. letech Mezinárodní úřad pro míry a váhy v Paříži (Bureau International des Poids et Mesures neboli BIPM). V současnosti porovnává informace ze 70 atomových hodin rozmístěných po celé zeměkouli.

Atomová přesnost však způsobila, že se údaje z hodin a přirozený čas daný otáčením Země začaly rozcházet. „Odchylka roste velmi pomalu, za sto let dostaneme dohromady možná minutu,“ vysvětluje Whibberley. „Přesnou rychlost odchylování ovšem nikdo nezná, protože zemská rotace je naprosto nepředvídatelná.“

Přestupná sekunda

Aby UTC a čas odvozovaný od rotace Země zůstaly ve shodě, upravovali vědci ten atomový nejprve přidáváním a ubíráním zlomků sekund. Na začátku 70. let se však mezinárodní časoměrná komunita dohodla, že by tyto zásahy měly probíhat méně často a odpovídat přesně jedné sekundě. Jedna tzv. přestupná sekunda byla do univerzálního koordinovaného času připočtena například na konci letošního června.

„Celý proces zajišťuje speciální software,“ vysvětluje Whibberley. „Cesiové hodiny ‚tikají‘ svou normální frekvencí, a program se nakonfiguruje tak, že ‚vytvoří‘ minutu s jednou sekundou navíc. Do fyzikálních procesů v atomové časomíře vůbec nezasahujeme.“

Je třeba dodat, že vložení přestupné sekundy, k němuž dochází jednou či dvakrát do roka, značně komplikuje situaci. V současné propojené společnosti totiž může jakýkoliv přehmat v této oblasti zásadně narušit počítačové systémy, světové burzy či třeba řízení letecké dopravy. „Servery zodpovědné za synchronizaci času na internetu někdy nezvládnou přestupnou sekundu správně vstřebat,“ objasňuje Whibberley. „Různé systémy najednou operují s trochu jiným časem, což může mít opravdu závažné následky.“

Cesiová fontána

Essenovy hodiny, dnes vystavené v londýnském Science Museum, udržovaly čas v NPL deset let. Ačkoliv byly postupně zpřesňovány, nakonec je nahradila pokročilejší verze. „První cesiové hodiny měly na jednom konci jakousi pec, která rozehřívala kousek cesia a vytvářela paprsek atomů, jenž prolétal skrz mikrovlnný zdroj,“ popisuje Whibberley. „Vy se pak snažíte naladit zmíněné mikrovlny na rezonanční frekvenci atomů. Jelikož se však pohybují velmi rychle, máte na to asi jen tisícinu sekundy, což velmi omezuje přesnost měření.“

Na konci 80. let 20. století došlo k novému průlomu – vynálezu tzv. cesiové fontány, která je na rozdíl od horizontálních Essenových hodin orientována vertikálně. Atomy v jejím nitru se chladí pomocí laserů, čímž se sníží jejich rychlost a prodlouží se čas k měření. „V cesiové fontáně se utvoří pomalu se pohybující oblak atomů, který je vymrštěn vzhůru a prolétá zdrojem mikrovln,“ vysvětluje Whibberley. „Studený oblak skrz ně stoupá a klesá, a my tak získáme celou polovinu sekundy na měření.“

Současná cesiová fontána v NPL vykazuje odchylku v hodnotě jediné sekundy za 158 milionů let, a patří tak k nejpřesnějším na světě.

Budoucnost patří optice

Ani téměř nadpřirozená přesnost cesiových fontán však vědce neodrazuje od hledání nových, ještě exaktnějších způsobů měření času. „Už delší dobu se uvažuje o tom, že bychom místo mikrovln mohli k měření atomových rezonancí používat lasery,“ přibližuje profesor Gill.

Za poslední desítky let vyvinuly laboratoře po celém světě několik typů optických atomových hodin, jež jsou mnohem přesnější než současné cesiové fontány. Podle některých odhadů může být zlepšení až stonásobné. Momentálně nejpřesnější přístroj – stronciové hodiny sestrojené americkým Národním institutem pro standardy a technologie neboli NIST –, se nezpozdí ani o celou sekundu za neuvěřitelných 15 miliard let. Uvedená doba přitom téměř odpovídá stáří vesmíru.

Vývoj v oblasti optických atomových hodin je natolik slibný, že by v příštím desetiletí mohlo dojít k další redefinici sekundy. Je tedy možné, že až bude cesiová časomíra slavit sedmdesátku, půjde už jen o muzejní exponát.

Atomové hodiny ve vesmíru

V honu za maximální přesností měření času přišli vědci i s další revoluční myšlenkou – umístit atomové hodiny do vesmíru. „V kosmu by je méně ovlivňovalo gravitační pole naší planety, které jejich přesnost snižuje,“ vysvětluje profesor Gill. „Existuje proto plán situovat několikery atomové hodiny do vesmíru a vytvořit z nich referenční body pro časomíry v letadlech i na Zemi.“

Současný problém však tkví ve velikosti zařízení. Například cesiová fontána v NPL měří 1 metr na šířku a 3 metry na výšku a její podpůrné vybavení zaplní celou místnost. Běžně již sice existují atomové hodiny o velikosti počítačového čipu, ale vykazují samozřejmě podstatně menší přesnost než cesiové fontány. „Musíme přijít na to, jak všechno tohle vybavení vtěsnat do nějakého ‚rozumného balíku‘, aby ho bylo možné umístit na družici,“ uzavírá profesor Gill. „Přitom ovšem pochopitelně potřebujeme zachovat maximální přesnost.“

Krumpáč, lopata a rýč, to byla výbava deseti dvoučlenných týmů, které se v Trenčíně utkaly o titul nejrychlejšího hrobníka. Soutěžící z Polska, Česka, Maďarska a Slovenska měli za úkol vykopat hrob, který by odpovídal standardům slovenských norem – musel být dva metry dlouhý, 80 centimetrů široký a 165 centimetrů hluboký.

Nejrychleji se s tímto úkolem vypořádalo bratrské duo Ladislav a Csaba Skladanovi, kteří požadovaný hrob vykopali za 54 minut. Výkon je to úctyhodný – když se zde stejné klání konalo před dvěma lety, stačil na vítězství čas 1 hodina a 21 minut.

London aerial footage. 2015 / 2016. Shot in 4K from JasonHawkes on Vimeo.

Ačkoliv si psy většinou spojujeme s veselým a hravým chováním, statistiky veterinářů naznačují, že deprese skutečně netrápí jen člověka, ale čím dál víc i jeho čtyřnohého přítele. Jako první se otázkou psích smutků zabýval Nicholas Dodman z Cummings School of Veterinary Medicine.

Chlupáči na práškách

Zmíněný lékař se významně zasadil o to, aby se zvířatům podávala stejná medikace jako lidem. Veterináři začali chlupáčům běžně předepisovat Prozac a podobné léky v 90. letech minulého století. V roce 2012 už podle průzkumu APPA National Pet Owners Survey podávalo psím mazlíčkům antidepresiva asi 2,8 milionu jejich amerických majitelů.

TIP: Zvířecí inteligence: Pozná pes psa?

Podle odborníků se léky předepisují například v situaci, kdy pes prožívá přehnanou úzkost z odloučení – typickým příkladem je odchod majitele do práce, po němž následuje neutišitelné vytí, ničení nábytku, škrábání na dveře apod. Medikace přichází na řadu i v případech, kdy mívají chlupáči strach z hlasitých zvuků, trhají si srst, donekonečna nahánějí vlastní ocas nebo jsou dezorientovaní v důsledku stárnutí.

Děti trávily od narození většinu času s matkou obklopené kojnou a chůvami a role otce nadcházela zpravidla teprve v době dospívání.

Mocný nástroj politiky

Tehdy se vlastní potomci stávali účinnou zbraní na poli sňatkové politiky a nejednou se stalo, že dítě bylo zasnoubeno již v útlém věku a posláno z domova na dvůr svého budoucího partnera. Tyto děti odloučené od domova se zpět do vlasti již nevrátily, nebo jen za zcela odlišných okolností v dospělosti.

Velmi vysoká byla rovněž úmrtnost. Většina narozených umírala v prvních několika letech života a dospělosti se dožily jen málokteré. Výjimkou nebyla ani ztráta matky. Ta v ideálním případě uléhala každým rokem k dalšímu a dalšímu porodu, až ji nakonec vysílení mohlo zabít. Manželky se tak mohly v rychlém sledu střídat a vztahy mezi dětmi a nevlastní matkou nebo mezi nevlastními sourozenci nebyly pravděpodobně ideální.

Osamělý Otec Vlasti

Zářným příkladem nelehkého dětství byl Karel IV. Po manželské roztržce mezi Janem Lucemburským a Eliškou Přemyslovnou byl malý Václav převezen do hlubokých hvozdů na hrad Křivoklát, kde strávil další čtyři roky svého života v otcově internaci. Teprve po roce 1323 nabylo jeho dětství mnohem světlejších rysů, když byl odeslán na francouzský dvůr, kde dospěl ve zcela výjimečnou osobnost. Prožitý stres z dobývání hradu vlastním otcem i z násilného odtržení od matky v tak útlém věku však pozdějšího Karla IV. hluboce poznamenalo. Přestože s otcem do jisté míry spolupracoval až do roku 1346, jejich vztah se již navždy vyznačoval vzájemným chladem a patrně i nedůvěrou. A svou matku již Karel IV. nikdy víc nespatřil.