V posledních letech jsme svědky razantního nástupu bezpilotních technologií. Po obloze létají malé i velké drony, testují se bezpilotní letadla. Zavedení bezpilotního létání vrtulníků se ale ukazuje jako poměrně obtížné.

Společnost Aurora Flight Sciences ze Severní Virginie testuje vlastní systém autonomního řízení Tactical Autonomous Aerial Logistics System (TALOS) na vrtulníku UH-1H, zvětšené a modernizované verze stroje UH-1, známého pod přezdívkou Huey.

Tento systém automaticky skenuje okolí a vyhledává si bezpečnou cestu ke svému cíli. Vyhne se drátům elektrického vedení, i překážkám na zemi.

TIP: Létající silák: Těžký vrtulník Sikorsky CH-53K King Stallion unese přes 12 tun

TALOS přitom není letoun nebo robot, co by jej řídil, ale univerzální inteligence, kterou lze využít v různých strojích, autonomních i pilotovaných. Autonomní vrtulnik UH-1H s integrovaným systémem TALOS by měl létat v roce 2017 nebo 2018.

V sérii tří experimentů byly postupně sedmi gorilám, osmi šimpanzům, sedmi orangutanům a čtyřem šimpanzům bonobo předloženy dvě trubky, přičemž v jedné z nich byl schován pamlsek. Trubky byly umístěny za průhlednou přepážkou se třemi otvory, jimiž mohly opice prostrčit ruce. V prvním případě zvířata neviděla, kam je pamlsek vložen, ale experimentátor v jejich přítomnosti oběma trubkami zahrkal. Call chtěl takto zjistit, zda se opice obejdou bez poskytnutí vizuální informace a postačí jim pouze sluchová nápověda.

TIP: Vidím se, tedy jsem! aneb Schopnost sebeuvědomnění u zvířat

Ve druhém kole bylo opicím ukázáno, kde se odměna ukrývá, ale směly si ji vyzvednout až po uplynutí různě dlouhého časového intervalu. Třetí pokus zkoumal, zda opice dokážou rozlišovat pamlsky podle jejich rozdílné kvality. Na konci testů se ukázalo, že opice najdou odměnu velmi rychle v případě, že vidí, kam byla ukryta, ale pokud mohly získat chutnější kousek, obsah trubek si pečlivě prohlížely. Možnost dostat se ke zvlášť žádoucí pochoutce opicím evidentně stála za delší přemýšlení a zkoumání. Výběr jim trval déle také v případě, že od chvíle, kdy byla návnada do trubky před jejich očima vložena, uplynula delší doba. Na druhé straně zkrátila zvuková informace do značné míry dobu výběru a opice šly často najisto.

Podle Dr. Calla jsou výsledky testu důkazem, že opice jsou si vědomy rizik rozhodování. Dobře vědí, jak snadno mohou udělat chybu, a snaží se tomu předejít. Kombinace tří faktorů – námaha spojená s hledáním v trubkách, hodnota odměny a množství informací – u nich vytváří proces zahrnující tři hlavní části metakognice: komplexnost, flexibilitu a kontrolu. Metakognice – tedy myšlení o našem myšlení či znalost o tom co víme a co nevíme – je tedy vlastní nejen lidem, ale i některým zvířatům.

Zhruba pětikilometrová pláž Utah představovala z pohledu útočících sil nejvýchodnější část invazního sektoru spojeneckých armád. V této oblasti, tvořené taktickými úseky Tare Green, Uncle Red a Victor, operovaly jednotky amerického VII. armádního sboru generálmajora Josepha Collinse.

K útoku samotnému byla vybrána 4. pěší divize generála Raymonda Bartona. Vojska vyčleněná k operaci v oblasti Utah se skládala ze tří plukovních bojových skupin – 8., 12. a 22. – a celkem čítala 23 250 mužů.

Rychlý postup

Admirál Alan Kirk stanovil jako výchozí místo seskupení invazních sil téměř 20 km od Němci kontrolovaného pobřeží, k čemuž jej vedla oprávněná obava z nepřátelských dělostřeleckých baterií. Na druhou stranu tím významně prodloužil samotnou cestu výsadkových plavidel. Nakonec se ale ukázalo, že se nejednalo o špatný tah, protože až na několik případů dorazily všechny čluny ke břehu bez nehody. Okolo 6.30 se podařilo prvním vojákům vylodit na francouzskou půdu. Protože stále probíhal odliv, pěší jednotky musely během urazit vzdálenost přes půl kilometru, než se dostaly k samotným pobřežním útesům.

Oproti očekávání na ně nedopadaly koordinované salvy obránců Atlantického valu, ale pouze slabá palba. Pokud se ale přece jen někde objevil významnější odpor, hbitě jej eliminovaly obojživelné tanky Sherman a Valentine, které byly uzpůsobeny pro pohyb ve vodě. Díky tomu se čelným americkým oddílům podařilo kolem deváté hodiny prolomit asi tříkilometrový pás fronty mezi pobřežím a lagunou, ve které bylo rozmístěno německé dělostřelectvo.

Tajemství úspěchu

Z výše zmíněných informací vyplývá, že invaze v sektoru Utah představovala v porovnání s jinými úseky velmi snadnou záležitost. Proč se však oddíly americké 4. pěší divize nesetkaly s takovým odporem jako na sousední pláži Omaha? Jako mnohokrát v historii sehrála i zde zásadní roli štěstěna. Vlivem silného mořského proudu došlo k odklonu invazních plavidel přibližně 1,5 km od stanoveného místa výsadku.

Na tomto úseku obranné linie (oblast La Grande Dune) se na rozdíl od plánovaného prostoru nacházel slabý německý odpor v podobě několika jednotek 352. a 709. pěší divize a útočící Američané, motivovaní osobní přítomností oblíbeného zástupce velitele divize generála Theodora Roosevelta (syna prezidenta Theodora Roosevelta), prolomili rychle nepřátelská postavení a postupovali do vnitrozemí. Je nutné dodat, že útočníky podporovala mohutná námořní děla zasypávající německé linie pravidelnými salvami.

Hodinu po poledni došlo konečně v několika místech k dotyku jednotek 4. pěší a 101. vzdušné výsadkové divize (známé pod přezdívkou „Křičící orlové“), jež byla vysazena již dříve do plánovaného místa invaze. Nyní měli Američané pod kontrolou již čtyři z pěti východů směřujících od pobřežních baterií do vnitrozemí. Podařilo se tak bezpečně zajistit a vybudovat předmostí a následně mohli postupovat do hloubi nepřátelského území. Celkem na Utahu ztratili Američané zhruba 200 mužů, což jsou nejnižší spojenecké ztráty dne D ze všech pláží.

Jednadvacátého července 1969 rozvířila poprvé lidská noha prach usazený po miliony a miliardy let v Moři klidu. Jako první se po povrchu Měsíce prošel Neil Armstrong a první slova, která odtam zazněla, slyšel v přímém přenosu snad každý od Los Angeles po Tokio. Ona známá věta se často cituje jako nejvýstižnější shrnutí a zároveň vyvrcholení americké snahy o dobytí Měsíce. První slova kapitána Charlese „Petea“ Conrada v Oceánu bouří nebyla tak poetická, přesto z nich lze lehce usoudit na povahu třetího člověka, jenž stanul na našem přirozeném satelitu: „Whoopee! Man, that may have been a small one for Neil, but that’s a long one for me.“ – „Jupí! Člověče, pro Neila možná mohl být malý, ale pro mě je pořádný.“

Problém s autoritami

Vraťme se však o pár let zpět. NASA vybírala první sedmičku astronautů z nejlepších pilotů ve službách Spojených států a mezi kandidáty byl i tehdy ještě neznámý Charles Conrad – skvělý pilot, který měl ovšem problémy s autoritami. Ve fyzických testech obstál skvěle, zato během tzv. Rorschachova testu… Testovaní si při něm prohlížejí obrázky s černými skvrnami různých tvarů, načež musejí popsat, co v nich vidí – a Conrad detailně vylíčil sexuální styk. Čistě bílou kartičku zase obrátil se slovy: „Měl jste ji obráceně.“ Pomyslný hřebíček do vlastní rakve pak zatloukl poté, co požadovaný vzorek stolice přinesl dárkově zabalený v krabici ovázané červenou stuhou. Jako kandidáta jej nakonec zamítli s vysvětlením, že se nehodí k dlouhodobým misím.

Americká vesmírná agentura dokázala v rámci úspěšného programu Mercury dostat člověka do blízkého kosmu, to však zdaleka nestačilo. Prezident John Kennedy stanovil nelehký cíl, jenž vyžadoval mnohem složitější a dokonalejší techniku, ale hlavně spoustu dalších astronautů. Al Shepard, člen původní sedmičky, si během druhého náboru vzpomněl na svého kamaráda z letectva a donutil Petea podat další žádost. Tentokrát se Conrad nechoval zdaleka tak urážlivě, načež jej 17. září 1962 přijali do tzv. nové devítky.

Netrvalo dlouho a byl jmenován pilotem vesmírné lodi Gemini 5. Během letu překonali s kapitánem Gordonem Cooperem tehdejší sovětský rekord v délce pobytu v kosmu a stanovili nový – téměř osm dní. Po celou dobu si Conrad stěžoval na funkce lodi a přirovnával ji k létající popelnici. Podobná slova stála Wallyho Schirru další cestu do vesmíru po anabázi s Apollem 7, nicméně u Conrada prošla bez větších problémů. 

Vzápětí byl jmenován kapitánem záložní posádky Gemini 8, a tudíž letěl na stejné pozici v Gemini 11 s pilotem Richardem Gordonem. I během této mise padl jeden důležitý rekord – konkrétně v dosažené vzdálenosti od Země: v nevzdálenějším bodě (apogeu) se nacházeli 1 369 km od povrchu naší planety (pro srovnání se jedná o více než dvojnásobek vzdálenosti, jíž dokázal dosáhnout raketoplán). Zároveň se několikrát spojili s tělesem ATV (Agena Target Vehicle), tedy s druhým stupněm rakety Atlas–Agena, který měl primárně sloužit k nácviku spojení na orbitě. Richard Gordon také dvakrát vystoupil do volného prostoru – celkově na 2 hodiny a 41 minut.

Druhá výprava na Měsíc

To už se však naplno rozjížděl program Apollo. Nejprve byl Conrad jmenován velitelem záložní posádky Apolla 2, které ovšem kvůli nešťastné havárii Apolla 1 (AS-204) nikdy neodstartovalo. Nebýt zároveň změny pořadí misí Apolla 8 a 9 (po letu „sedmičky“ měla logicky následovat „devítka“ s lunárním modulem a až poté mise k Měsíci), stal by se z Conrada díky rotačnímu systému velitel Apolla 11. Tudíž by byl místo Neila Armstronga velmi pravděpodobně prvním mužem, který by se procházel po našem vesmírném souputníkovi.

Tak se tedy deštivého odpoledne 14. listopadu 1969, za přítomnosti prezidenta Richarda Nixona, odlepil sto deset metrů vysoký kolos Saturn V pomalu od země a zamířil jako čtvrtý v historii na vesmírnou cestu dlouhou 380 000 km. Na palubě Apolla 12 se nacházeli tři astronauti: kromě Conrada v pozici velitele letu i jeho starý kamarád a kolega Richard Gordon a jako pilot lunárního modulu letěl poprvé nováček Alan Bean, který nahradil zesnulého Cliftona Williamse.

Hned během prvních chvil letu – jen desítky sekund poté, co opustili rampu – málem došlo k pohromě. Do jejich lodi, která se v nepříznivém počasí proměnila v největší hromosvod na světě, udeřily dva blesky naráz. Nastal výpadek několika přístrojů, což však nemělo na chod lodi nijak závažný dopad. Posádce se nakonec podařilo vypořádat se s nefungující telemetrií a úspěšně „zaparkovat“ na oběžné dráze. Po manévru označovaném TLI (Trans-Lunar Injection) se Gordon chopil řízení velitelského modulu a bez problémů zvládl snad svůj nejtěžší úkol – zachytit lunární modul Intrepid, který do té doby bezpečně spočíval v třetím stupni Saturnu.

Od té chvíle se loď pomalu vymaňovala z vlivu Země, přičemž ji přitahovalo gravitační pole Měsíce. Jakmile se podařilo navést soulodí Apolla na téměř kruhovou dráhu ve výšce kolem sta kilometrů nad měsíčním povrchem, přesunuli se Conrad a Bean do lunárního modulu a odpoutali se od modulu velitelského. V něm musel naopak Gordon na své dva přátele počkat, dokud se nevrátí zpět. Cíl výsadku přitom představovalo naprosto konkrétní místo – kráter Surveyor, na jehož dně už dva roky odpočívala sonda téhož jména. Nyní se tedy mělo ukázat, zda člověk dokáže přistát ve vytyčeném bodě (Armstrong se totiž při svém pokusu minul o necelých pět kilometrů).

Odolné bakterie

Charlesi Conradovi se s pomocí techniků na Zemi podařilo přímo ukázkové přistání dvě stě metrů od Surveyoru. Po nezbytných úkonech a výpočtech se Pete oblékl do skafandru a jako třetí muž v historii se dotkl povrchu Měsíce, následován jen pár minut poté Alem Beanem. Conradova slavná věta nebyla tak spontánní, jak se možná zdá: Vsadil se o pět set dolarů s reportérkou Orianou Fallaci, že přesně tato slova řekne. Italská novinářka totiž veřejně obvinila Neila Armstronga, že jeho větu vymyslelo a předem schválilo vedení NASA.

Během dvou čtyřhodinových procházek nainstalovali astronauti několik velmi důležitých vědeckých přístrojů, jako pasivní seismograf, magnetometr či iontový detektor. Rovněž odmontovali kameru ze sondy Surveyor, což představovalo pomyslný vrchol celé mise. Přístroj se vrátil na Zemi, aby na něm mohli vědci zkoumat následky dlouhodobého působení kosmického prostředí. 

Zmíněný experiment pak přinesl i jedno naprosto nečekané překvapení. Než Surveyor vůbec odstartoval, musel technik očistit skleněný průzor kamery od šmouh a otisků. Byl však nachlazený a na kameru nechtěně kýchl. Bakterie streptokoka se na ní pak uchytily a bez následků přežily dva roky v nehostinném měsíčním prostředí. Poté co je výprava Apolla 12 přivezla zpět, se bakterie „probudily“, a vědci tak v podstatě nechtěně zjistili, jak odolné mohou některé druhy mikrobů být. 

Opravář na orbitě

Přestože se pro mnoho Peteových kolegů stal let k Měsíci nepřekonatelným zážitkem, po jehož absolvování dříve či později ukončili aktivní kariéru, Conrad dál setrvával na své pozici a čekal na další možnou misi. Dočkal se po necelých čtyřech letech, kdy se vydal jako kapitán Skylabu 2 na záchranou expedici ke stejnojmenné americké stanici – šlo vlastně o třetí stupeň Saturnu V, jehož tubus sloužil jako velice prostorná stanice, s rozměry, o jakých se sovětskému Saljutu 1 ani nesnilo.

Bohužel, projekt málem skončil katastrofou. Meteoritický štít, který fungoval také jako štít tepelný, byl prakticky rozerván a „vzal“ s sebou i jeden panel slunečních baterií. Kvůli tomu se začala nebezpečně zvyšovat teplota uvnitř stanice (až 48 °C), jež zároveň dostávala pouze omezené dávky elektrického proudu. Mezitím museli vědci a inženýři na Zemi v rekordně krátkém čase vymyslet opravu, kterou by astronauti na oběžné dráze zvládli. 

I v tomto případě se osvědčilo okřídlené rčení, že v jednoduchosti je síla. Inženýr Jack A. Kinzler vytvořil z rybářských prutů a zlaté fólie slunečník, který chybějící kryt nahradil. Ihned po jeho instalaci začala teplota klesat o stupeň za hodinu a stanice se také mohla vrátit do původně zamýšlené polohy, kterou nezaujala právě kvůli poškození. Posádka nakonec strávila na Skylabu čtyři týdny: dokázala přitom zachránit těžce poškozenou stanici a zároveň ukázala, že každý problém lze řešit.

TIP: Malý krok pro člověka aneb Jak Apollo 11 dobylo Měsíc

Conrad odešel z NASA a od námořnictva v roce 1974. Začal pracovat u výrobce letadel McDonnell Douglas, kterému zachránil pověst poté, co roku 1979 havaroval stoj DC-10, let 191, a zemřelo všech 271 osob na palubě. Nebýt Conradova vystoupení na podporu firmy, možná by společnost zkrachovala v důsledku bojkotu cestujících. Ještě v únoru 1996 se Pete účastnil jako člen posádky rekordního obletu Země, který trval 49 hodin.

Zemřel v 69 letech na následky vnitřního krvácení, které utrpěl při havárii na motorce. Navždy tak odešel rebel se smyslem pro humor, vesmírný opravář, ale hlavně skvělý pilot s jedním z nejzajímavějších životních příběhů v historii pilotované kosmonautiky.

Přešité letecké bundy z blešího trhu, džíny, jež ležely dvacet let ve skříni, nebo oblečení, které vzniklo bez odstřižků. Poslední pražský Týden módy ukázal, že trend recyklace starých kousků ovládl přehlídková mola nejen ve světě, ale že mu propadá i stále víc špičkových návrhářů z Česka. 

„Přehlídka je určitý prostor, kde se nejen předvádí kolekce, ale kde lze i poukázat na otázky a problémy, které dnes celkově v módě řešíme, a odkrýt je v souvislostech,“ vysvětluje zmíněný obrat oděvní designérka Denisa Nová.  

Z popelnic na mola 

Většina Čechů utratí za módu méně než tisíc korun měsíčně. Zato průměrný Američan si za rok koupí kolem 20 kg oblečení, což obnáší pořádně velký kufr nacpaný k prasknutí. Značná část jeho obsahu však záhy putuje do popelnice, třeba jen proto, že oděvy vyjdou z módy. A právě takovému přístupu se poslední dobou snaží mnozí návrháři zabránit. Ve světě již cestu k sociálně odpovědné módě nastoupila řada firem, od malých návrhářů až po giganty módního průmyslu, jako je Levi’s. Slova „udržitelný“ či „eco-friendly“ se stále častěji skloňují i v magazínech typu Vogue, jež určují trendy. Základními hesly nového směru jsou recyklace starých kousků a maximální využití zbytků. Stále víc výrobců také pracuje s organickou bavlnou, protože se už všeobecně ví, že ta běžná vstřebává celých 16 % globálně použitých insekticidů, a představuje tak vůbec nejvíc chemicky ošetřovanou rostlinu. Důraz se klade i na šití za ekologicky příznivých podmínek a s ohledem na práva dělníků, jež se bohužel v řadě zemí dosud porušují. 

Košile jako nová 

Snad také proto si návrhářka Martina Novotná nové oblečení nekoupila už nejméně dva roky, pokud se tedy nepočítá spodní prádlo a ponožky. Svršky si pořizuje z druhé ruky nebo si své oděvy různě přešívá a opravuje. V podvečerních kurzech, jež pořádá, navíc učí správný postup i ostatní. A zájemců je stále víc. „Myslím si, že se možná vynechala jedna generace, která prostě nešila, a teď se k tomu znovu vracíme. Lidé třeba zjistí, že mají doma starší šicí stroj, a uvědomí si, že by chtěli něco dělat sami,“ vysvětluje návrhářka vzrůstající zájem o šití.

Ze starého dělá nové i módní návrhářka Hana Frišonsová. Snad každý má doma obnošené košile, které by mohly skončit v popelnici. Hanka se však rozhodla měnit je na unikátní autorské kousky. A protože se snaží tvořit co nejšetrněji, zpracovává i zbytky z továren: Z kusů látky, jež zůstanou při produkci triček, například vytváří klubíčka, jež pak používá pro výrobu tašek či psaníček. 

3D revoluce za dveřmi?

Také česká oděvní umělkyně Monika Drápalová vyznává trend udržitelné módy. Spolu s podnikatelem Petrem Rokůskem proto vyvíjí nový materiál z recyklovaných plastů, který je stejně „příjemný na tělo, prodyšný a přizpůsobivý pohybu“ jako běžné látky. V budoucnu chce pro své zakázkové šití zavést i zcela revoluční systém objednávek, jejž Petr Rokůsek popisuje následovně: „Velmi rychle nastoupí využití 3D skenerů v telefonech, kdy systém zvládne pomocí několika fotek člověka přesně změřit a vytvořit jeho 3D model. Na tento model nás pak aplikace dokáže obléknout tak, že bude všechno vypadat naprosto realisticky.“ 

Popsaná vize by po masovém zavedení do praxe spustila v módní branži opravdové zemětřesení: Zmizely by dílny, v nichž lidé pracují v nuzných podmínkách, i tuny vyhazovaného odpadu. Někteří módě vyčítají povrchnost, mnozí čeští tvůrci však dokazují, že pokud dané odvětví chce, umí být skutečně zodpovědné. 

Šestadvacetiletý muž z Arizony si jednoho krásného nedělního odpoledne zabouchl dveře a neměl se jak dostat domů. Ovšem místo aby rozbil okno, zvolil raději méně destruktivní cestu a do příbytku se pokusil vrátit komínem. Do otvoru se spustil nohama napřed a pomalu se sunul stále níž, až se chodidly skutečně dotkl dna krbu.

Následovalo však kruté vystřízlivění: Mladík se nedokázal protáhnout dovnitř ani se vrátit zpět na střechu. Teprve po čtyřech hodinách zaslechl jeho volání o pomoc soused, který pak upozornil hasiče a ti vyčerpaného nešťastníka vytáhli nahoru na laně.

Zatímco se Vladislav dokázal vyhnout otevřenému konfliktu s Osmany, jeho jediný syn Ludvík si tento odstup nedokázal zachovat, a tak na něj v mladém věku čekala bídná smrt v moháčským bažinách.

Vytoužený nástupce

Cesta k dědici byla pro českého a uherského krále Vladislava velmi dlouhá a nikoli bezbolestná. Klíčový význam měl pro stárnoucího krále sňatek s mladou Francouzkou Annou z Foix v roce 1502. Anna se o rok později stala matkou stejnojmenné dcery, budoucí choti krále Ferdinanda I. Habsburského. Vladislav Jagellonský, byť silně oslabený atakem mrtvice, dokázal se svoji francouzskou chotí zplodit ještě jednoho potomka, a dokonce mužského. S jeho narozením spojovala hned tři království ve střední Evropě mnohé naděje. 

Při výchově následníka se postupovalo v duchu regulí uherského panovnického dvora, přednostně se učil maďarsky, posléze částečně latinsky, česky a francouzsky. K tomu se přidala i pasivní znalost němčiny a polštiny. Mimochodem, toto vše je známo díky benátským vyslancům, kteří dokázali zjistit možné i nemožné.

Mladičký král

V Praze se mladičký Ludvík objevil již roku 1509, kdy byl korunován českým králem. Po korunovaci si malého prince mohli v paláci prohlédnout někteří vzácnější hosté. S odstupem let si pamatovali spíše nádhernou, zlatem vyšívanou peřinku, za pozornost stálo rovněž dětské žvatlání a vztahování Ludvíkových ruček k návštěvníkům. Někteří si z tohoto běžného gestikulování malých dětí mylně vydedukovali, že jim snad princ chtěl podat ruku. Objevily se tehdy i poněkud zvláštní nápady, třeba že by měl být Ludvíkovi jako budoucímu českému králi i v Praze ustaven dvůr. Jenže unavený král Vladislav se v Praze dlouho nezdržel a odjel i s oběma potomky zpátky do Budína. 

Za poslední tři tisíce let se život na Samoi příliš nezměnil. Mezi plážemi, malebnými vodopády uprostřed džungle či dramatickými útesy podél pobřeží proto stále najdete polynéskou kulturu s kmenovými náčelníky, které na znamení vážnosti zdobí tradiční tetování. 

Široký úsměv od ucha k uchu a pozdrav „talofa!“ neboli „ahoj!“ vás bude provázet na každém kroku. Ochutnávku pověstné polynéské pohostinnosti ostatně dostanete už na mezinárodním letišti Faleolo: Přivítá vás tam skupina hudebníků v pestrobarevných sukních, kteří hrají na ukulele a vyluzují pohodové melodie k lenošení v síti natažené mezi kmeny palem.

Sukně na cesty

Neustále veselí Samoané žijí především na dvou největších ostrovech země: Savai‘i a Upolu. Na druhém jmenovaném leží hlavní město Apia s 37 tisíci obyvatel. Ačkoliv se nejedná o nejmalebnější obec na světě, na tamních trzích alespoň bez problémů nakoupíte nezbytné vybavení na cesty po ostrovech: slamák, slaměný vějíř a prodyšný šátek lava lava, který nosí místní muži i ženy jako sukni. 

Opravdové dobrodružství však začíná až za hranicemi Apie, ve vesničkách roztroušených podél pobřeží. K nebi se tam pnou vysoké palmy, u cesty pobíhají slepice, kuřata a malá prasátka, v autobuse hrají samojské předělávky známých světových hitů a skupinky dětí, které míjíte, na vás nadšeně mávají. Někteří místní se s vámi budou chtít dokonce vyfotit: Kvůli značné odlehlosti ostrovů totiž turisté na Samou neproudí v davech, takže je setkání s nimi pro domorodce malým svátkem.

Kromě pláží a lagun, jež by se dobře vyjímaly na stránkách katalogů cestovních kanceláří, vás ostrov Upolu uchvátí zejména vodními atrakcemi, které stvořila příroda. Nedaleko Apie se například můžete vydovádět na Papase’ea Sliding Rocks, kamenných skluzavkách na řece, jež fungují jako přírodní tobogany. 

Bez šnorchlu ani ránu

Na jihozápadě ostrova, ve vesnici Savaia, dostanete zase jedinečnou příležitost zaplavat si vedle obrovských škeblí: V mělké a teplé vodě se asi padesát metrů od břehu prohánějí barevná hejna rybek mezi zévami obrovskými, které dorůstají velikosti až tři čtvrtě metru.

Největší trhák mezi vodními a mořskými lákadly nejen na Upolu, ale i na celé Samoi se však nachází poblíž vesnice Lotofaga na jihu ostrova. Jedná se o oceánský příkop To Sua (doslova „velká díra“): Dosahuje hloubky třiceti metrů a jeho nejoblíbenější část připomíná obrovský bazén lemovaný džunglí. Odvážlivci skáčou do jeho hlubin z žebříku, a komu to nestačí, ten se může ještě potopit a proplavat přírodním tunelem z příkopu přímo na volné moře. Pokud by vás ale čvachtání v To Sua nelákalo, zkuste třeba podlehnout nedaleké pláži Lalomanu, která patří k pěti nejkrásnějším v jižním Pacifiku.

Noc v chýši na pláži

Až si budete chtít odpočinout a složit někde hlavu, neohlížejte se po hotelích – na Samoi se spí v malých otevřených chýších na kůlech: Říká se jim „fale“ a velmi často stojí na pláži v těsné blízkosti moře. Skromný příbytek v podstatě nemá stěny – několik sloupů podpírá střechu a rozkládací „tašky“ z palmových listů po stranách lze stáhnout shora dolů, aby nebylo vidět dovnitř, kde bývá většinou jen matrace s moskytiérou. Ke klidnému spánku však i místní doporučují špunty do uší: Oceníte je, jakmile nastane hlasitý příboj, nebo kolem půlnoci, až budou na moře vyplouvat rybáři a rozštěkají se psi. 

Protože mimo hlavní město narazíte na restaurace jen výjimečně, fungují fale také jako hotely s polopenzí. Na snídani dostanete čerstvou papáju, kokos a někdy ananas. Večeře sestává ze smažených jídel zalitých majonézou, což má ovšem na místní populaci nepříliš pozitivní vliv: Samoané, stejně jako obyvatelé mnoha jiných pacifických ostrovů, patří k nejobéznějším národům světa. 

Za želvami na Savai’i

Na Velký ostrov nebo do „kolébky Polynésie“, jak se Savai’i také přezdívá, vás z Upolu dopraví trajekt, jenž vyplouvá z přístavu nedaleko letiště Faleolo. Na ostrově narazíte na divočejší přírodu, která jde ruku v ruce s tradičnějším způsobem života. Čas tam zkrátka plyne pomaleji než v sousedství. 

V tropickém vedru se můžete zchladit třeba pod vodopády Afu Aau nebo na některé z nádherných pláží. Chcete-li spatřit mořskou želvu ve volné přírodě, vydejte se k plážovým fale ve vesnici Manase na severu ostrova, kde se tito živočichové objevují za rozednění a před soumrakem. Pokud by vám však štěstí nepřálo, můžete v nedaleké vesnici Satoalepai navštívit soukromý pozemek želvařské rodiny a za sedm tala (asi sedmdesát korun) si s fascinujícími tvory zaplavat v rybníčku. 

Tatra Phoenix Buggyra, jež vyjela na trasu slavné rallye letos v lednu, měla mimo jiné připomenout třicáté výročí premiéry Tatry na nejslavnějším off-roadovém maratonu světa. Závodní speciál vychází z koncepce modelové řady Tatra 158 Phoenix, od svého civilního vzoru se ale hodně liší.

Tatra Phoenix Buggyra

Kabina Buggyry, její řízení a přední část nosné roury se podle technického ředitele společnosti Radomíra Smolky zcela shodují s provedením řady Tatra Phoenix Euro 6. Speciál však disponuje závodní pohonnou jednotkou Gyrtech Rally Power MK14-3EC, určenou pro nejtěžší rallye světa, a nová je i šestnáctistupňová manuální převodovka. Upraven je také systém pohonu na všechna čtyři kola a navzdory mnoha přidaným komponentům zůstává i závodnímu Phoenixu poměrně nízká hmotnost – pouhých 8 500 kg.

• Koncepce pohonu: 4×4 
• Hmotnost: 8 500 kg
• Maximální rychlost: 140 km/h (omezena pravidly)
• Motor: šestiválec, 716 kW, objem 12,5 l

Úctyhodný výkon pak zajišťuje turbodmychadlo Schwitzer/GT-2014. Extrémní výkon motoru se hodí pro rychlou akceleraci v náročném terénu, maximální rychlost, kterou by Phoenix mohl uhánět, naopak není podstatná – omezují ji totiž pravidla soutěží.

Jízda lemovaná úspěchy 

Úspěšnou evoluci posledních tatrováckých závodních speciálů už potvrdil zisk devíti evropských titulů či pěti světových rychlostních rekordů, ale také výsledky posledního dakarského klání z ledna tohoto roku: Tým Jaroslava Valtra (mj. trojnásobného vítěze Dakaru po boku Karla Lopraise) v něm získal při premiéře vozu osmé místo. 

Ani po zmíněném úspěchu však ve vývojovém centru Buggyra Technology Center nezahálejí a na novou sezonu již připravují zcela nový truck s označením Buggyra Fat Fox. „Nejedná se pouze o nový vzhled – vše také pečlivě testujeme z aerodynamického hlediska. Věříme, že i tohle nám umožní ubrat nějakou tu desetinku sekundy,“ potvrzuje šéfkonstruktér modelu David Vršecký.

Tatra T 815 6×6 VE „Ostrý“

Závodní speciál Tatra 815 poprvé startoval na rallye Paříž–Dakar v roce 1986. Za volanty dvou československých šestikolek tehdy usedli Karel Loprais a Zdeněk Kahánek.  

Tatrovácký unikát 

Speciál startující v roce 1986 se pyšnil klasickým „tatrováckým podvozkem“. Za jeho vynález vděčíme Hansi Ledwinkovi, technickému řediteli Tatry v letech 1905–1945. Jeho tzv. Tatra-concept stavěl na automobilovém rámu s centrální nosnou rourou a nezávislým zavěšením kol – dnes se uvedený systém označuje jako páteřový rám. Jelikož koncepce umožňuje nezávislé odpružení náprav, je velmi výhodná zejména v těžkém terénu. Poprvé vyjel „tatrovácký podvozek“ na silnice už roku 1923 a zmíněný světový unikát se používá dodnes – vede si totiž dobře v těch nejnáročnějších terénech, včetně pouští nebo mrazivých oblastí Sibiře.

• Koncepce pohonu: 6×6 
• Hmotnost: 15 000 kg
• Maximální rychlost: neznámá
• Motor: dvanáctiválec, cca 300 kW, objem 19 l 

O kvalitě podvozku speciálu přitom svědčily právě úspěchy na Dakaru: Zatímco ostatní automobilky vysílaly do boje speciálně zkonstruované vozy, Tatra v podstatě jen lehce upravila své sériově vyráběné podvozky. Na druhou stranu sebrzy ukázalo, že si velké šestikolky sice poradí s jakýmkoliv terénem, ale chybí jim rychlost a obratnost. V dalších ročnících se tedy na trať vydaly i modely s kocepcí 4×4, se kterými Karel Loprais obsazoval stupně vítězů. 

Veškeré jídlo, co sníme, pochází z rostlin, které vyrostly před pár měsíci nebo lety. Možná ale budeme jíst jídlo, na němž se podílely rostliny před dlouhými miliony let.

Plánuje to biotechnologická společnost Calysta z kalifornského Menlo Parku. Chystají se postavit první továrnu, ve které budou bakterie vyrábět krmiva s vysokým obsahem proteinů z metanu. Až bude továrna hotová, tak vyrobí 200 tisíc tun krmiva ročně.

Krmiva z metanu už schválila Evropská unie, pro ryby a prasata. Společnost Calysta usiluje o podobné povolení v USA a nejen pro zvířata na farmách. Jídla z metanu se nejspíš dočkají kočky, psi, a zřejmě i lidé.

TIP: Lidské fekálie z rozvojového světa by mohly vyrobit spoustu energie

Vyrábění krmiva z metanu sice zvýší emise oxidu uhličitého, ale tato technologie zároveň ušetří zemědělskou půdu, která by byla nutná k výrobě krmiv nebo i jídla klasickým způsobem.