Předlouhých 23 let strávil v řetězech dnes 41letý Číňan Lu Zhi. V nelidském prostředí jej drželi vlastní rodiče. Celý příběh se začal psát v době, kdy bylo Lu Zhi pouhých 18 let. Přišel tehdy o našetřených 5 tisíc jüanů (přibližně 18 tisíc korun). Osmnáctiletý mladík se poté začal chovat násilnicky a své rodiče i okolí obviňoval z krádeže.

Rodiče se proto rozhodli vyhledat lékařskou pomoc, kde se dozvěděli, že syn pravděpodobně trpí duševní poruchou. Chudí rodiče ovšem neměli dostatek peněz na léčebné výdaje a rozhodli se tak ke krajnímu řešení – svého syna uvěznili ve stodole. Otec syna ve stodole přikoval do řetězů, kde Lu Zhi spal na slámě a byl odkázaný na jídlo, které mu rodiče nosili.

Vysvobození přinesl až zásah dobrovolníků, kteří se o osudu uvězněného syna dozvěděli od vesničanů. Lu Zhi byl po 23 letech strávených v řetězech přemístěn do útulku, kde se mu snad dostane lepšího zacházení.

Eroze, klimatické změny a stále silnější bouře, to jsou hlavní důvody ústupu slavných křídových útesů v jižní Anglii. Vyplývá to ze studie expertů z Univerzity v Glasgow. 

Za posledních 150 let „zmizelo“ každý rok 22 až 32 centimetrů útesu. V posledních sedmi tisících letech to přitom bylo jen dva až šest centimetrů. Vědci zároveň varují, že se tento trend bude v budoucnosti zrychlovat.

Úřady východního Sussexu se snaží útesy zachránit, na místo dopravují písek a štěrk. Záchranu je ale třeba pojmout komplexně – pokud se změní charakter jedné pláže, problémy s erozí se okamžitě přesunou jinam. Profil pláží hraje v ústupu útesů klíčovou roli – široké pláže podle vědců efektivněji vstřebávají energii mořských vln.

Kolem geneticky upravených plodin se v dnešní době vyrojila celá řada obav a mýtů. Vědecké výzkumy ale opakovaně vedou k závěru, že GM plodiny jsou bezpečné a jejich prospěšnost se postupně zvyšuje.

Podle nové studie by celosvětový zákaz anebo výrazné omezení pěstování geneticky upravených plodin dokonce vedlo ke zhoršení globálního oteplování.

GM plodiny pomáhají proti oteplování

Badatelé propočítali přínos stávajících geneticky upravených plodin pro ekonomiku i životní prostředí. Přitom zjistili, že kdyby nahradili dnes běžné pěstovanou geneticky upravenou kukuřici sóju a bavlnu klasickými typy plodin, tak by to mělo velmi negativní důsledky.

Narostly by ceny potravin, a také by se zvýšily nároky na půdu, protože geneticky upravené plodiny obvykle potřebují mnohem méně půdy. Omezení pěstování geneticky upravených plodin by tudíž vedlo ke značnému snížení rozlohy lesů, v nichž se velmi dobře ukládá uhlík z oxidu uhličitého.

TIP: Bojíte se GMO? Sladké brambory jsou geneticky modifikované už tisíce let

Podle vědců by zákaz GM plodin vedl k nárůstu množství oxidu uhličitého v atmosféře téměř o 1 miliardu tun. Další rozšíření pěstování geneticky upravených plodin by naopak množství oxidu uhličitého snížilo. 

Australský ještěr moloch ostnitý sice vypadá jako děsivé stvoření plné trnů, ve skutečnosti je to ale zcela neškodné zvíře, které se živí mravenci a dovede si poradit s extrémními podmínkami australských pouští.

Moloch je dobře maskovaný a v poušti ho není těžké přehlédnout. Vědci také nedávno zjistili, že dovede pít vlhkost z písku pomocí důmyslně uspořádaných šupin na kůži.

TIP: Zoborožci se v rozpálené poušti ochlazují vyzařováním tepla velkými zobáky

Tam, kde moloch žije, je voda doopravdy vzácná. Moloch má ale k dispozici síť kanálků, které vedou na kůži, mezi jeho ostnitými šupinami. Do těchto kanálků přechází vlhkost z písku a putuje skrz ně až do molochových úst. Moloch pak prostě vodu získanou díky kůži polkne a napije se.

Jde o první studii srovnávající velikost mozku sociálních a nesociálních jedinců v rámci jednoho živočišného druhu. Včely s latinským názvem Megalopta genalis žijící v Panamě byly ideálními adepty na výzkum, neboť jejich královny žijí rozličným způsobem života a velikost jejich mozku je rozdílná. Tyto rozdíly jsou pravděpodobně dány potřebou společenských královen udržet si v hnízdě kontrolu nad „poddanými“, která vyžaduje schopnost pojmout více informací.

TIP: Včely stále záhadné aneb Co se děje ve včelím úlu

Všechny předchozí studie sociálních a nesociálních živočichů porovnávaly velikost mozku různých druhů, které se však liší v tolika aspektech, že bylo obtížné potvrdit či vyvrátit přímou souvislost mezi velikostí mozku a sociálním chováním. Teprve nyní se podařilo potvrdit tzv. Machivaelliho teorii či teorii společenského mozku, která říká, že čím větší je společenská skupina, tím větší mozek musí její vládce mít. Zajímavé bylo však zjištění, že mozek společenských královen není větší celkově, ale vyvinutější je jen jeho část.

Kvalitní aplikaci 88mm kanónu PaK 43 představoval stíhač tanků, který byl vyvíjen od počátku roku 1942 na podvozku středních tanků. Původně se počítalo s PzKpfw IV, ale potom se přešlo na perspektivnější PzKpfw V Panther. Vývoj se však zpožďoval, protože se stěhoval od značky Krupp do zbrojovky MIAG a následně do společnosti Daimler-Benz. Navíc se několikrát měnily armádní specifikace, takže teprve v říjnu 1943 byl Adolfu Hitlerovi představen model, který víceméně odpovídal pozdější sériové podobě.

Nacistický diktátor nařídil i změnit jméno, a to z původního označení Panzerjäger Panther na „údernější“ Jagdpanther. Krátce poté vznikl první prototyp a v únoru 1944 se konečně rozběhla sériová výroba, ovšem stupňující se nálety Spojenců na třetí říši způsobovaly, že probíhala pomalu a s přestávkami. Do dubna 1945 vzniklo ve třech továrnách zřejmě 419 exemplářů tohoto opravdu podařeného vozidla. Jeho konstrukce převzala šasi a pohonnou soustavu Pantheru, kterou ovšem doplnila pevná, nízká a dobře pancéřovaná nástavba (čelní pancíř měl sílu 80 mm), v níž se nacházel kanón PaK 43 se zásobou 57 nábojů.

Pomocnou výzbroj tvořil 7,92mm kulomet s 600 náboji. Vynikající dělo dokázalo ničit všechny střední tanky na vzdálenost až 3 000 m a na kratší vzdálenost si poradil i s těžkými obrněnci. Vozidlo mělo nízkou siluetu a bylo překvapivě pohyblivé, takže jeho snad jedinou vadu představoval malý dojezd, daný velkou spotřebou paliva. Jagdpanthery se ovšem každopádně ukázaly být vysoce efektivními bojovými prostředky, protože v dobrém postavení nejednou dovedly zastavit velkou přesilu nepřátelských obrněnců.

TIP: Panzerjäger I: Německý stíhač tanků první fáze 2. světové války

Je ostatně příznačné, že většina zničených Jagdpantherů padla za oběť letadlům. Na konci války vznikl projekt verze opatřené 128mm kanónem a verze na bázi stroje Panther II (pro obě se občas užívá i název Jagdpanther II), ale ty nepřekročily fázi projektových dokumentů. 

Sloupy a pilíře zachycené na novém snímku mlhoviny Carina jsou mohutnými oblaky prachu a plynu, které leží v oblasti s probíhajícím vývojem hvězd vzdálené od nás asi 7 500 světelných let. Vědci nyní analyzovali efekty vysoce energetického záření blízkých hmotných hvězd na strukturu pilířů. 

Proces působení záření je znám jako fotoevaporace – plyn je nejprve ionizován a následně se rozptýlí do okolí. Pozorováním výsledků fotoevaporace – při které mimo jiné dochází ke ztrátě hmoty z pilířů – se vědcům podařilo odhalit příčiny. Byla nalezena zřejmá korelace mezi množstvím ionizujícího záření emitovaného nedalekými hvězdami a rychlostí rozptylování hmoty pilířů.

Netradiční podívaná se naskytla obyvatelům Sibiře, kteří nedávno na pobřeží Obského zálivu objevili tisíce obřích sněhových koulí. Podivné útvary, jaké zde prý nikdo dřív nespatřil, pokryly úsek dlouhý osmnáct kilometrů. Některé z nich měří až metr v průměru. 

Gigantické sněhové koule vznikají během vzácného jevu, kdy uvedou voda a vítr do pohybu malé kousky ledu, které se začnou kutálet a nabalují na sebe okolní hmotu, přičemž výsledkem jsou útvary od velikosti tenisového míčku až po metrové obry.

Volba prezidenta, jenž má víc než ceremoniální roli, bývá obvykle mediální cirkus. A volba muže nebo ženy, kteří stanou v čele země s 320 miliony obyvatel, je přímo megashow – a to nejen doma, nýbrž i po celém světě. Mocenská rovnováha napříč planetou se totiž může pořádně otřást, pokud se vedení státu s druhým největším HDP (hned po Číně) a s armádním rozpočtem převyšujícím kombinované výdaje na zbrojení dalších deseti největších zemí rozhodne změnit politiku. 

Co přesně se však během voleb děje, zůstává kromě expertů utajeno téměř všem cizincům. Současnou podobu amerických voleb poznamenal nejen dlouhý historický vývoj, ale také významný vliv peněz a médií. Kdo nemá přístup k jednomu či druhému, nemusí se o kandidaturu ani pokoušet. 

Permanentní kampaň

Volba amerického prezidenta představuje dlouhý proces: Například současná vedoucí demokratická kandidátka Hillary Clintonová oznámila svoji kandidaturu 654 dní před předpokládaným koncem voleb. To se jeví jako hotový maraton – třeba v porovnání s Mexikem, kde mají uchazeči zákonem omezenou lhůtu 25 dní, nebo s Francií, kde si musejí vystačit s pouhými dvěma týdny. Ne nadarmo se tvrdí, že jedinou dobou, kdy může prezident USA efektivně činit obtížná rozhodnutí, je právě jeho druhé volební období: Potřetí být zvolen nemůže, a nemusí tak kalkulovat s prakticky nekončící kampaní, kterou by mohly nepopulární kroky poškodit. 

Zmíněné dva roky mají prozaický důvod, a sice federální zákon, který určuje pravidla financování politických kampaní. Podle něj totiž kandidát, jenž obdrží větší sponzorský dar než pět tisíc dolarů, musí oficiálně ohlásit svoji kandidaturu. Pro uchazeče je proto vhodné odstartovat svůj „cirkus na kolečkách“ co nejdřív, aby mohli veřejně přijímat sponzorské dary pro vedení náročné kampaně. Nicméně prohlášení kandidáta, že má zájem se ucházet o křeslo prezidenta USA, představuje pouhý začátek. Pokud totiž dotyčný hodlá kandidovat za jednu ze dvou hlavních politických stran, tj. za republikány či demokraty, musí projít dlouhým a poměrně složitým systémem tzv. primárek. 

Primárky demokratů a republikánů se od sebe mírně odlišují, nicméně obě strany volí svého kandidáta na stranickém nominačním sjezdu. Jde o jednu ze zvláštností americké politiky – tam, kde by stačilo nechat občany vhodit hlasovací lístek do urny a spočítat, který kandidát získal celkově nejvíc hlasů, nastupuje komplikovaný systém tzv. delegátů. 

Honba za delegáty

Primárky jsou tak v principu nepřímou volbou. Obě hlavní strany mají v každém státě určitý počet stranických delegátů, jenž se může mezi jednotlivými prezidentskými volbami měnit. Tito delegáti pak na nominačním sjezdu strany hlasují pro toho kandidáta, který v jejich státě získal nejvíc hlasů. 

Existují přitom dva druhy volby stranických delegátů. První typ představují klasické primárky, jež se řídí státní legislativou a organizuje je stát. I zde se však rozlišuje několik podtypů: V tzv. uzavřených primárkách mohou hlasovat jedině občané, kteří se předem zaregistrovali jako voliči některé ze dvou stran, a svůj hlas pak mohou vhodit například pouze jednomu z republikánských kandidátů. Dál se jedná o primárky otevřené, v nichž se mohou občané přímo na místě rozhodnout, zda budou hlasovat pro kandidáta republikánů, či demokratů. Existuje však ještě několik podtypů uvedených systémů, podle toho, ve kterém konkrétním státě se volba koná. 

Druhý způsob, jak může strana vybrat delegáty na nominační sjezd, představují tzv. volební sněmy („caucus“). Jde o nesmírně barvitou podívanou, jejíž atmosféra připomíná hlučné tržiště. Lidé se sejdou ve velkém sále, například v tělocvičně, a postaví se do řad podle toho, kterého kandidáta si vybrali – což doprovázejí ohnivé debaty a přesvědčování ještě nerozhodnutých voličů. Poté se začne s počítáním. Pokud se nepodaří pro daného kandidáta získat alespoň 15% podporu, jeho řada se rozpustí a nastupuje další kolo přemlouvání a „lovení“. Na základě finálního sčítání se pak kandidátům přidělí jejich delegáti. Popsaný způsob výběru se však uplatňuje jen v několika státech. 

Předem známé výsledky

Republikánské primárky mají relativně jednoduchý princip: Stavějí převážně na většinové volbě, což znamená, že „vítěz bere vše“. Kandidát, jenž v daném státě vyhraje primárky, tak získá kompletní počet místních stranických delegátů. Všichni zvolení delegáti jsou pak zavázáni volit na sjezdu kandidáta, kterého vybrali voliči. 

Naproti tomu u demokratů je situace poněkud složitější a méně předvídatelná: Demokratické primárky a sněmy využívají poměrný systém, a delegáti daného státu jsou tudíž poměrně rozděleni podle výsledků volby. Vše navíc ovlivňují tzv. superdelegáti neboli čelní představitelé demokratické strany v jednotlivých státech, například kongresmani, senátoři a další významní straníci. Nejsou totiž vázáni výsledkem primárek a sněmů v daných státech, a mohou se tak rozhodnout až při samotné volbě na stranickém sjezdu. Letos je demokratických superdelegátů 719 z celkového počtu 4 765, a v kombinaci s poměrným rozdělením závazných delegátů tudíž mohou mít rozhodující vliv. Většina z nich však svůj záměr oznámí už předem. 

Stranický sjezd je tedy spíš formální záležitostí, jež výsledky pouze oficiálně stvrzuje: Brzy po primárkách a sněmech v největších státech je totiž zjevné, který kandidát zvítězí a postoupí do finále. 

Nepřímá volba 

Jakmile jsou známa jména kandidátů jak demokratické, tak republikánské strany, začíná tvrdý souboj o prezidentské křeslo. Kandidáti přitom nejdou do boje sami – vybírají si svého zástupce, tedy viceprezidenta. Často se jedná o osobnost, která vyniká jinými kvalitami než kandidát samotný: Je například populární ve významných státech nebo reprezentuje některou z etnických skupin. Viceprezident také v případě úmrtí či odstoupení prezidenta přebírá jeho úřad.

Samotná volba prezidenta probíhá opět nepřímo. Stejně jako v případě primárek hlasují občané o tzv. volitelích, kterých je 538. Každý stát má přitom daný počet volitelů, jenž kopíruje způsob, jakým se určuje počet kongresmanů a senátorů. Tady vzniká problém: Každý stát má totiž alespoň dva senátory a jednoho kongresmana, a to bez ohledu na velikost populace. Všichni tak mají zaručeny minimálně tři hlasy v prezidentské volbě, což je zcela nefér. Jednoho volitele za stát Wyoming (celkově tři volitelé) vybere pouhých 177 tisíc lidí, zatímco jednoho volitele za Texas (celkově 32) vybere 715 tisíc lidí. Hlas obyvatele Wyomingu má tudíž čtyřikrát větší váhu,než hlas obyvatele Texasu.

Vítěz bere vše

Až na dva státy – Nebrasku a Maine – se využívá většinový systém. Kandidát, který získá převážnou část hlasů, si tak zajistí volitele daného státu. Samotné hlasování pak tradičně probíhá v úterý po prvním listopadovém pondělí. 

Tento den byl přitom vybrán z několika důvodů: V dobách, kdy byla doprava na větší vzdálenosti výrazně složitější než dnes, se muselo dbát na to, aby stihli odvolit i občané ze zapadlejších koutů USA. A úterý se ukázalo jako nejvhodnější – v neděli se totiž chodilo do kostela, takže cesta k urnám nepřipadala v úvahu; v pondělí pak lidé zamířili do města, kde se volby konaly, v úterý odvolili a následně se vraceli domů, aby stihli pravidelné středeční trhy. Na začátku listopadu už přitom bylo po sklizni, ale zároveň ještě nepanovala taková zima a špatné počasí jako na samém konci roku.

V prosinci se pak výsledky vyhodnotí, načež se odešlou do Washingtonu, kde se v lednu na společné schůzi Senátu přečtou hlasy jednotlivých volitelů. Po jejich sečtení je známo jméno nového – či potvrzeno jméno stávajícího – prezidenta USA. 

Americká ústava nijak specificky nenařizuje, aby se volitel řídil výsledky občanského hlasování. V roce 1952 sice Nejvyšší soud umožnil státům vytvářet zákony, které by postihovaly jiné hlasování, než si přáli voliči, přesto 21 států unie žádný takový zákon stále nemá. Případy, kdy by se volitel vyslovil pro jiného kandidáta, jsou však velmi ojedinělé a nikdy v historii do výsledků voleb významněji nezasáhly. Celý proces pak prakticky končí 20. ledna, kdy zvolený prezident skládá slib. 

Houpací státy

Některé americké státy jsou silně republikánské a některé naopak demokratické. A zmíněný fakt se citelně odráží v podobě volebních kampaní. Kupříkladu demokratický kandidát může prakticky na 100 % počítat se získáním volitelů ze států na západním pobřeží (například z Kalifornie), na východním pobřeží a v Nové Anglii (kupříkladu z Vermontu a Massachusetts). Naproti tomu kandidát za republikánskou stranu má jasné vítězství na jihu (třeba v Texasu). V uvedených státech tedy kampaně prezidentských kandidátů prakticky neprobíhají. 

Celá bitva o nejvyšší úřad v zemi se tak přenáší do tzv. swing states neboli „houpacích států“, protože jejich zisk může vítězství „zhoupnout“ na stranu jednoho z kandidátů. Tradičně se jedná například o Pensylvánii, Michigan, Floridu či Ohio, kde jsou síly jednotlivých stran relativně vyrovnané – a dostat je na svou stranu je proto pro získání prezidentského křesla klíčové. Tomu odpovídá i vedení kampaně, jež se zaměřuje prakticky jen na tyto státy, kam také proudí drtivá většina peněz.

Význam swing states ilustrují volby z roku 2000, kdy proti sobě stáli Al Gore a George W. Bush. Ačkoliv Gore získal v absolutních číslech víc hlasů občanů než jeho soupeř, vyhrál volby Bush s 271 voliteli, které mu poskytly právě swing states. Rozhodující roli měla přitom Florida, kde Bush zvítězil o pouhých 537 hlasů z celkových zhruba šesti milionů, ale získal tak všech 29 floridských volitelů – a rovněž nadpoloviční většinu ve finální volbě. 

Lithium je nejlehčím pevným prvkem ve vesmíru. Jeho původ ale zatím do značné míry zůstával tajemstvím. Odborníci odhadují, že asi 25 procent množství lithia ve vesmíru vzniklo během procesů tvoření prvků bezprostředně po Velkém třesku. Kde se ale vzalo zbývajících 75 procent?

Luca Izzo z Andaluského astrofyzikálního institutu (IAA_CSIC) a jeho kolegové se teď ale přiblížili k řešení této letité záhady. Zkoumali novu Sagittarii 2015 N.2 a v oblasti této exploze se jim podařilo detekovat ohromné množství nestabilního izotopu beryllium-7. Tento izotop se přitom rozpadá právě na prvek lithium s poločasem 53,2 dne.

K explozím nov dochází ve hvězdných soustavách, kde bílý trpaslík, tedy pozůstatek hvězdy podobné Slunci, krade materiál svému hvězdnému partnerovi. Když množství „uloupeného“ vodíku a helia překročí určitou mez, spustí se termonukleární reakce a nenápadný bílý trpaslík se ohromně zjasní a exploduje jako nova. Po uplynutí jisté doby, která může být velice různá, se vše opakuje znovu.

Co prozradila nova o lithiu?

Nova Sagittarii 2015 N.2 explodovala 15. března 2015 a byla viditelná přes 80 dní. Badatelé využili příležitosti a sledovali novu pomocí spektrografu UVES (Ultraviolet and Visual Echelle Spectrograph), který je nainstalován na teleskopu UT2 soustavy teleskopů Very Large Telescope (VLT) v severním Chile. Bylo to poprvé, co vědci mohli dlouhodobě sledovat beryllium-7 uvnitř novy a odhadnout jeho množství.

TIP: U explodující hvězdy bylo poprvé detekováno lithium

Izzo s kolegy spočítali, že pokud v Mléčné dráze ročně explodují dvě novy, jako byla tato, pokryje to veškeré množství lithia v celé Galaxii. Vše nasvědčuje tomu, že právě novy jsou hlavním zdrojem lithia ve vesmíru.