Říká se, že kvalitní snídaně dokáže správně vyladit tělo na celý den. Platí to pro běžné smrtelníky, pro vrcholové sportovce pak dvojnásob. Charlese Polequin, výživový poradce a trenér, doporučuje snídat především maso – hodně kvalitního masa a oříšky. Maso podle Polequina poskytuje tělu stabilní hladinu cukru v krvi, oříšky jsou zase skvělým zdrojem zdravých tuků. Polequin spolupracoval s takovými hvězdami jako je Chris Pronger, Al MacInnis nebo Joe Nieuwendyk z NHL, s Davidem Bostonem (NFL), ale i s atlety - koulařem Adamem Nelsonem, skokanem Dwight Phillipsem a s atletkami Nanceen Perry a Michelle Freemanovou. 

Pokud máte na oříšky alergii, doporučuje je Polequin nahradit vybraným ovocem – meruňkami, avokádem, ostružinami, borůvkami, grapefruity, papájou, broskvemi, švestkami, malinami a jahodami.

TIP: Jídelníček pro náš mozek: Potraviny, které ovlivní vaši duševní pohodu

Snídani je také třeba doplnit vhodnými nápoji – například bylinnými čaji nebo kávou, za zcela zapovězené považuje Polequin mléko, limonády a džusy.

Na první pohled podmanivě lákavý blankyt vodní hladiny by se mohl stát smrtící lázní, kdyby ovšem přítomnost agresivních látek zdaleka neavizovaly sirné výpary. V průběhu let tady v dusivém kouři přišlo o život několik lidí včetně turistů ze západu. Většina lidských obětí ovšem pocházela z dlouhé řady zdejších zaměstnanců. 

I když totiž zdravý rozum velí příliš se k hladině nepřibližovat, jde o místo výkonu práce pro několik desítek nosičů síry. „Fabriku“ na síru, které se říká žluté peklo, už na konci druhé světové války založili Holanďané a dá se říci, že podle původního modelu funguje dodnes. Litinové trubky přivádí z neustále kouřícího sopouchu na určité místo až 500 °C horké sirné páry a v okolí rour se kondenzuje čistá síra. Stačí ji v blocích odlamovat a na zádech nosit k asi dva kilometry vzdálené silnici.

TIP: Koupání nedoporučeno! Pět nejpodivnějších jezer světa

Drobní dělníci takto přenáší na jeden zátah šedesát až sto kilo. Cesta vede do prudkého kopce na okraj kráteru a pak stejně prudce padá dolů. Mnozí z nosičů chodí bosky a trasu absolvují maximálně dvakrát za den. Vzhledem k mimořádné námaze a agresivním sirným parám se jen málo z nich dožije více než 40 let. Pokud je ovšem silnější exploze vulkánu ve strmém kráteru jezera nezadusí dřív.

Získal tak sice zanedbané, ale krásné panské sídlo s historií sahající hluboko do středověku. Zamiloval si je na první pohled a stalo se mu skutečným domovem. 

Nový domov

Nacisty sice povstání z noci na 28. dubna 1945 značně zaskočilo, ale záhy se mnichovský gauleiter Paul Giesler spolu s bavorským říšským místodržitelem Franzem Ritter von Eppem vzpamatovali a rozhodli k rázné protiakci. Během několika hodin tak jednotky SS mnichovské povstání zlikvidovaly. Reiterova jednotka v Ismaningu nakonec musela opustit vysílačku a ustoupit před početnějšími jednotkami SS.

Předchozí část:
Protinacistické povstání v Mnichově 28. dubna 1945 (1): Nešťastné bavorské finále

Nacisté se začali krutě mstít těm, které dopadli. Braunovi tankisté jakož i většina tlumočníků se včas rozptýlili či dostali do amerického zajetí. Jedním z prvních popravených vzbouřenců byl hrdina z první světové války a předválečný nakladatel major Günther Caracciola Delbrück. Ten se jako Eppův vojenský pobočník marně pokusil přesvědčit vládce Bavorska k rezignaci a kapitulaci před Američany, ale byl se svými spolupracovníky zajat jednotkou SS a vzápětí popraven na nádvoří Eppova úřadu.

Popravy na sklonku války 

Celkem nacisté popravili 57 účastníků povstání. Jedněmi z mučedníků tohoto vystoupení proti nacistickému režimu byli například i farář Josef Grimm a učitel Georg Hangl z Göttingenu, již uposlechli výzev FAB a z místního kostela strhli vlajku s hákovým křížem. Místo ní vyvěsili modrobílý šachovnicovitý prapor Bavorska. Za tento čin je zavraždili vojáci SS. Největší masakr se však udál v hornickém městečku Penzberg, kde nacisté zabili čtrnáct mužů a dvě ženy v odplatu za pokus převzít moc v obci. Za zmínku stojí, že tuto akci provedlo již formující se poválečné nacistické podzemí z organizace Werwolf.

Pokračování:
Ruppert Gerngross: Tlumočník v čele protinacistického povstání (vychází 16. srpna)

Na větší teror i odpor se však již nacisté v Bavorsku vzhledem k rychlému vývoji událostí nezmohli. Američané nakonec vstoupili do Mnichova prakticky bez boje až 30. dubna. Na pokus skupiny Freiheitsaktion Bayern se záhy zapomnělo. V atmosféře nastalé studené války unikli na straně jedné potrestání ti, kteří se dopouštěli zločinů i na samém konci války, na straně druhé se prakticky vůbec řadu let nevzpomínalo na ty, kteří se dokázali postavit nacistickému zlu.

Malý shluk jasných modrých hvězd v levém horním rohu tohoto snímku, jehož mamutí originální verze má rozlišení 615 megapixelů, je pro vědce dokonalou kosmickou laboratoří, ve které mohou zkoumat život a smrt různých typů hvězd. Hvězdokupa známá pod označením M18 (Messier 18) je složena ze stálic, které vznikly společně, ze stejného mohutného oblaku plynu a prachu. Záběr rovněž zachycuje červeně zářící oblaky vodíku a temné prachové filamenty.

Modrá a bílá barva hvězd patřících do hvězdokupy M18 je známkou jejich mládí, tyto stálice jsou pravděpodobně staré jen asi 30 milionů let. Díky společnému vzniku v jedné hvězdokupě můžeme o těchto hvězdách říci, že veškeré pozorovatelné rozdíly jsou dány jejich počáteční hmotností a že tedy nevznikají vlivem různé vzdálenosti nebo nestejného složení. Právě díky této vlastnosti jsou hvězdokupy velmi užitečné při upřesňování teorií vzniku a vývoje hvězd.

Tmavé pásy táhnoucí se celým snímkem jsou oblasti s vyšší hustotou kosmického prachu, který zastiňuje světlo vzdálenějších hvězd. Slabé načervenalé oblaky, které se zdánlivě vlní mezi hvězdami, jsou složeny z ionizovaného vodíku. Plyn svítí díky silnému ultrafialovému záření mladých horkých hvězd, které zbaví atomy elektronů a přinutí je vydávat slabou záři zachycenou na snímku.

Z okolí Černobylské elektrárny se po katastrofě v roce 1986 vystěhovalo 350 tisíc lidí. V opuštěné oblasti o rozloze 2 600 čtverečních kilometrů ale nevznikla jaderná pustina plná zrůd, nýbrž bující divočina se spoustou vzácných živočichů a rostlin.

Ukrajinská vláda teď zvažuje, že v oblasti Černobylu zřídí rozsáhlý park obnovitelných energií, jehož součástí budou i solární elektrárny. Návrat obyvatel je zatím nepravděpodobný, protože místní úroveň záření sice tolik neškodí ostatním živočichům ani rostlinám, pro lidi je ale stále riziková.

TIP: Japonští odborníci obklopili reaktory ve Fukušimě ledovou zdí

V Černobylu se rozvíjí turistický ruch a park obnovitelných energií by ho příliš nenarušil. Ukrajina by se z pochopitelných důvodů ráda co nejvíce zbavila závislosti na Rusku a právě obnovitelné energie, včetně solární, jsou k tomu vhodné.

Nová technologie fotosytetického článku je průlomem, který by mohl změnit náš přístup k výrobě paliva a zároveň i k redukci emisí. Fotosyntetický článek totiž řeší obě dvě tyto věci najednou.

Technologie funguje podobně jako listy rostlin. Rovněž využívá sluneční záření k výrobě energeticky bohatých molekul z oxidu uhličitého, kterého je v atmosféře až moc. Rozdíl je vlastně jenom v tom, že fotosyntetický článek nevyrábí cukr, ale takzvaný syntézní plyn, směs oxidu uhelnatého a vodíku.

TIP: Extrémně lehká fotovoltaika: Nové solární články unese mýdlová bublina

Chemické reakce tohoto druhu potřebují účinný katalyzátor. Klíčem k úspěchu se v případě fotosyntetického článku staly nanovločky diselenidu wolframu, které fungují asi tisíckrát rychleji než katalyzátory z drahých kovů, a zároveň jsou dvacetkrát levnější.

Když meziplanetární sonda Juno počátkem letošního července (2016) vstoupila na oběžnou dráhu kolem planety Jupiter, rozhodně nebyla první strojem NASA, který se k Jupiteru dostal.

První průlety kolem Jupiteru

V NASA mají ve skutečnosti dlouhou tradici průzkumu největší planety Sluneční soustavy. Začalo to už v sedmdesátých letech minulého století, kdy se do vydaly do vesmíru sondy Pioneer 10 a Pioneer 11. Kolem Jupiteru proletěly v letech 1973 (Pioneer 10) a 1974 (Pioneer 11), přičemž získaly první detailní pozorování a snímky z blízkosti, jak planety Jupiter, tak i okolních měsíců a samozřejmě i slavné Velké rudé skvrny. V roce1979 proletěly kolem Jupiteru sondy Voyager 1 a 2 a během několika měsíců získaly přes 52 tisíc snímků plynného obra a jeho měsíců.

Na svých cestách Sluneční soustavou Jupiter v blízkosti míjely i sondy Ulysses (1992, 2004), Cassini (2000, 2003) a New Horizons (2007). Všechny získaly množství zajímavých snímků i vědeckých dat, jak o planetě Jupiter, tak i o Jupiterových měsících.

Galileo na oběžné dráze Jupiteru

První pozemskou sondou, která vstoupila na oběžnou dráhu Jupiteru, se v roce 1995 stala sonda Galileo. Ve stejném roce vypustila atmosférickou sondu, která krátce zkoumala horní vrstvu atmosféry Jupiteru. Plynného obra studovala do roku 2003, kdy svoji činnost sonda završila řízeným pádem na Jupiter.

TIP: Dostaveníčko s vládcem bohů: Sonda Juno zítra vstoupí na oběžnou dráhu Jupitera

Na výzkumu Jupiteru se samozřejmě podílí i Hubbleův vesmírný teleskop, který od zahájení činnosti v roce 1990 sleduje plynného obra již více než čtvrtstoletí. Významně se podílel na sledování srážky rozpadlé komety Shoemaker-Levy 9 s Jupiterem, k níž došlo v červenci 1994 a často též pozoruje Velkou rudou skvrnu a další zajímavé jevy na plynném obru i v jeho okolí.

Britské ministerstvo obrany prozradilo, s jakými technologiemi blízké budoucnosti počítá pro své vojáky. Plány britské armády zahrnují robotické vážky, laserové zbraně a tréninkové simulátory s virtuální realitou.

Drobné drony, které připomínají vážky, by měly výtečně manévrovat ve velkých rychlostech a zkoumat přitom bojiště, hlavně v městském prostředí. Další roboti a drony zase budou hledat nebezpečné chemické látky.

TIP: Americká armáda chce testovat 3D tištěné drony. Vojáci si je vytisknou přímo v akci

Britští vojáci by měli dostat k dispozici laserové zbraně nové generace, s nimiž budou řešit ohrožení ze vzduchu – rakety, drony nebo letadla. Na bojové nasazení je budou připravovat sofistikované simulátory s virtuální realitou.

Kosmické vycházky nebyly nikdy jednoduché a někdy šlo doslova o život. Například v předchozím díle článku se při misi Apolla 16 chtěl Charles Duke předvést, jak je šestinová gravitace úžasná, a vyskočil více než 1,2 metru do výšky. Za „letu“ se ovšem převrátil na záda a na to nebyl skafandr stavěný. Duke dopadl na zádovou jednotku, která však naštěstí vydržela. Dodatečně se pak kál: „V první chvíli jsem si myslel, že je po mně.“ Napomenul jej i velitel John Young: „Charlie! To není zábavné, že? A navíc to není ani moc chytré!“

Sovětská cesta

Když sovětští specialisté připravovali cestu na Měsíc, počítali s výsadkem jednoho kosmonauta. Z lunárního skafandru Krečet se následně vyvinul typ Orlan, který se používá dodnes. Filozofie „jednoho člověka“ přitom zůstala zachována: zatímco američtí astronauti si na Měsíci do skafandrů pomáhali a také na ISS potřebují někoho, kdo by jim při oblékání asistoval, ruští kosmonauti jsou samostatní a do vesmírného oděvu se nasoukají svépomocí. Existuje ovšem ještě jeden rozdíl: zatímco skafandry pro program Apollo byly „šité“ na míru (pro jednu výpravu jich vzniklo patnáct: pro tříčlennou hlavní posádku letový, záložní a výcvikový, pro náhradní posádku letový a výcvikový), na ruských stanicích používali různí kosmonauti jeden skafandr několik let.

Při výstupu v prosinci 1977 prý téměř došlo k tragédii, když od stanice Saljut málem odletěl nepřipoutaný Jurij Romaněnko – jeho kolega Georgij Grečko jej ovšem naštěstí včas zachránil. Skutečnost však byla poněkud jiná: Romaněnko se sice nepohyboval na jisticím laně, měl zůstat v přechodové komoře a skutečně se vlastní neopatrností dostal mimo stanici, ale v ohrožení života se neocitl. Stále jej totiž jistil silný kabel s komunikační linkou, elektrickým konektorem, přívodem vzduchu atd. Grečko si zkrátka po přistání zažertoval, že jeho kolega málem uletěl – a senzace byla na světě.

Do skutečných problémů se však oba dostali při návratu na stanici, kdy jim ukazatel hlásil, že se nepodařilo zavřít ventil pro odvětrání přechodové komory. Kdyby do ní začali napouštět vzduch, přicházeli by o něj. Nemohli ani vyjít ven a přesunout se k lodi Sojuz (do níž se dalo vstoupit skrz orbitální modul), neboť nedisponovali samostatnými klimatizačními jednotkami, ale byli odkázáni na připojení ke stanici. Navíc se vše událo v době, kdy se nacházeli mimo spojení se sovětskými sledovacími stanicemi. Když došlo k obnovení kontaktu, středisko jim nařídilo přechodovou komoru natlakovat, přičemž museli spoléhat na to, že je ukazatel vadný a ventil funguje správně. Naštěstí se uvedený předpoklad potvrdil.

V červenci 1990 zase zažili horké chvilky Anatolij Solovjov a Alexander Balandin, když se museli vydat do volného prostoru kvůli opravě tepelné obšívky lodi Sojuz. Hodně spěchali, neboť výstup vyžadoval vzdálit se poměrně daleko od přechodové komory – tudíž její dveře otevřeli ve chvíli, kdy se ještě všechen vzduch nevypustil. Dveře se následně prudce vymrštily ven, při čemž došlo k poškození pantů, což ovšem v daném okamžiku nikdo netušil.

Když se měli kosmonauti vrátit, zjistili, že dveře nedokážou zavřít – chyběly milimetry. Naštěstí byla středová část modulu Kvant 2, z něhož vystupovali, konstruována jako záložní komora, tudíž ji mohli použít k přestupu na stanici. Vycházka trvala 7 hodin a 30 minut, což se pohybovalo na hraně osmihodinové kapacity skafandru. Problém přitom nepředstavoval kyslík, protože se oba muži mohli připojit k systémům stanice, ale oxid uhličitý: po osmi hodinách by se totiž saturovaly filtrační patrony a zmíněná látka by se uvnitř hromadila…

Ačkoliv jsou skafandry Orlan velmi spolehlivé, několikrát u nich selhal chladicí systém: například při výstupu kosmonautů Arcebarského a Krikaljova v červenci 1991, kdy musel druhý jmenovaný svého kolegu se zamlženým průzorem navigovat zpět do stanice.

Vycházky z raketoplánů

Hned první pokus o vesmírný výstup z amerického raketoplánu, který se měl uskutečnit během pátého letu Columbia STS-5 v roce 1982, se musel zrušit kvůli problémům s oběma skafandry. Jednalo se jen o zkoušku, takže se mohla realizovat při další misi Challenger STS-6. Mnohem vážnější komplikace však potkaly astronauty při letech Discovery STS-51I/1985 a Endeavour STS-63/1993: v rukavicích jim promrzly konečky prstů.

V dubnu 1991 si při kosmické vycházce (mise Atlantis STS-37) jeden z astronautů Jerry Ross či Jay Apt (NASA nezveřejnila, který z nich) propíchl rukavici tak, že z ní začal unikat vzduch. Šlo nicméně o tak malý defekt, že jej přístroje vůbec nezaznamenaly a podařilo se jej odhalit až při poletové prohlídce.

Při misi Atlantis STS-98 v únoru 2001 unikl z raketoplánu toxický čpavek. I když Thomas Jones ani Robert Curbeam zřejmě nebyli přímo zasaženi, řídicí středisko je raději požádalo, aby zůstali několik desítek minut na přímém slunci – případná kontaminace by se tak ze skafandrů odstranila. Když se pak Curbeam vrátil do vesmíru v roce 2006 při misi Discovery STS-116, odhalila poletová kontrola drobný řez na jeho rukavici: poškodila se však jen svrchní vrstva, což vůbec neohrozilo hermetičnost skafandru. Podobnou příhodu zažil o rok později Richard Mastracchio při letu Endeavour STS-118: oznámil řídicímu středisku podezření na řez na palci levé ruky, načež byl výstup z preventivních důvodů ukončen. Opět se jednalo pouze o porušení svrchní vrstvy rukavice, ale ani tentokrát se nepodařilo zjistit, kde a jak astronaut k poškození přišel.

Při letu Atlantis STS-122 v únoru 2008 bylo nutné odvolat z jedné vycházky německého kosmonauta Hanse Schlegela, a to z blíže nespecifikovaných „zdravotních důvodů“. Příčina potíží nebyla s ohledem na jeho soukromí zveřejněna, objevily se však náznaky, že dočasně přišel o hlas. Při výstupu by se ovšem mohlo jednat o docela zásadní problém, protože právě hlasová komunikace hraje v daném případě kritickou roli.

Akvárium v přilbě

Když si Chris Cassidy a Luca Parmitano oblékali v úterý 16. července 2013 skafandry před svou druhou společnou vycházkou, nikdo neočekával žádné potíže. Jenže kosmonautika nám opět připomněla, že se rutina může ve vteřině změnit v dobrodružství hodné pera toho nejlepšího dramatika.

Zhruba 45 minut po začátku výstupu hlásil Parmitano vodu v přilbě. „Nevím, kde se bere,“ dodal. Nakonec ji prostě upil. O deset minut později však tekutiny přibylo a Cassidy se za ním přemístil, aby zjistil, co se děje. Parmitano hlásil, že se voda přesunuje ze zadní části přilby dopředu a že přestává vidět. Řídicí středisko výstup okamžitě ukončilo a nařídilo mu návrat do stanice.

Situace se ovšem rychle zhoršovala: voda se astronautovi ve stavu beztíže dostávala do očí, uší i úst – a neexistovala žádná možnost, jak se jí zbavit. Parmitano už dokonce nemohl ani komunikovat: řídicí středisko tak zažilo hodně horké chvilky, když nereagoval na opakované dotazy o svém stavu. Cassidy spěšně posbíral pracovní vaky a nářadí a zamířil za kolegou, aby mu pomohl do přechodové komory. Voda totiž Parmitana prakticky oslepila. Jakmile se komora natlakovala, vrhli se k napůl utopenému astronautovi ostatní členové posádky a přilbu mu rychle sundali. Uvnitř se podle jejich hlášení nacházelo až půldruhého litru vody!

Kde se stala chyba?

Vyšetřování incidentu trvalo přes půl roku a teprve letos v únoru došlo ke zveřejnění závěrečné zprávy: příčinou problémů se stala nečistota v jednom z filtrů zařízení pro odstraňování vlhkosti ze skafandru, a separovaná voda se tak vracela do přilby. Dosud se však nepodařilo objasnit, jak se nečistota do filtru dostala. 

Komise doporučila přijmout 49 opatření, jež mají do budoucna podobným situacím zabránit. Zároveň ovšem upozornila, že se stejná komplikace vyskytla už při několika dřívějších výstupech – a dokonce i při první vycházce Lucy Parmitana loni v červenci. Tehdy k ní však došlo až těsně před návratem do lodi, takže tomu nikdo nevěnoval pozornost. Vyšetřovací komise pak tvrdě kritizovala postup zodpovědných pracovníků, kteří přítomnost vody v přilbě považovali za normální, přestože mohla stát v konečném důsledku italského kosmonauta život…

Čínská kosmická vycházka

Při letu své třetí pilotované lodi Šen-čou 7 v roce 2008 provedla Čína první výstup do otevřeného prostoru. V rámci třídenní mise jej uskutečnil kosmonaut Čaj Č’-kang ve skafandru Fej-tchien (Sokol). Během 21 minut odebral technologické vzorky z povrchu lodi, zapózoval s čínskou vlaječkou a zase se bezpečně vrátil zpět. 

Mimochodem, právě bezpečí a bezpečnosti se při zmíněné misi podřídilo vše. Zatímco Čaj Č’-kang pracoval v otevřeném prostoru ve skafandru čínské výroby, další člen posádky Liou Po-ming uvnitř přechodové komory měl na sobě ruský skafandr Orlan – kdyby se první kosmonaut dostal do nesnází, měl mu jeho kolega přijít na pomoc. 

V rámci výcviku na misi pak oba společně trénovali přes 200 různých krizových situací, které mohly nastat. Další čínský výstup by se měl uskutečnit až z velké orbitální stanice Tchien-kung 3, jejíž první modul zamíří do vesmíru v roce 2018.