Česká republika je pomyslným ostrůvkem nevěřících: Náboženství u nás tvoří běžnou součást života zhruba jen pro pětinu populace. Z globálního hlediska však víra představuje pevnou a neustále se vyvíjející složku společnosti: Ze současných průzkumů vyplývá, že ve světě se k nějaké její formě hlásí šest z deseti dotazovaných. Podle společnosti Pew Research Centre je přitom nejzbožnější zemí planety Etiopie, kde věří v boha, bohy či duchy údajně až 98 % obyvatel. 

Ze statistik lze rovněž vyčíst, že s vírou v nadpřirozeno nesouvisí ani tak vzdělání, jako spíš obsah peněženky: Mezi lidmi s vyššími až nadstandardními příjmy se k víře hlásí méně než 50 % dotazovaných. Jedinci s nízkými či průměrnými výplatami naopak hledají nadpozemskou útěchu až v sedmi případech z deseti. 

Silný soupeř

Výjimku představují Spojené státy, kde nějakou formu náboženství praktikuje víc než 90 % obyvatel bez ohledu na gramotnost či finanční situaci. Celkem 75 % Američanů přitom vyznává křesťanství. Prognózy do roku 2050 počítají s tím, že se ani v následujících letech poměr sil na tomto poli v USA nijak dramaticky nezmění – nicméně zbytek světa se začne ubírat poněkud jiným směrem.

Zatímco dnes představuje křesťanství se svými 2,17 miliardy věřících nejrozšířenější náboženství světa, do poloviny 21. století mu vyroste silná konkurence v podobě islámu, který podle průzkumů z roku 2010 vyznává přibližně 1,6 miliardy lidí.

Dvojnásobný růst

Počet obyvatel planety se bude i nadále zvyšovat a podle odhadů společnosti Pew Research Center udrží křesťanství se zmíněným trendem tempo – v roce 2050 se k němu bude hlásit 31,4 % světové populace, tedy asi 2,9 miliardy jedinců. Nicméně islámská obec poroste neúměrně rychleji, oproti křesťanům až dvojnásobně, a v polovině století tak bude na Zemi 2,76 miliardy muslimů, tj. 29,9 % celkové populace.

TIP: Budoucnost světových náboženství: Počet muslimů v Evropě se zdvojnásobí

Za rapidním šířením islámu je v prvé řadě třeba hledat fakt, že se v muslimských domácnostech rodí víc dětí než u přívrženců ostatních náboženství: Na každou muslimku připadá statisticky 3,1 dítěte, zatímco křesťanské matky povijí podle statistik průměrně jen 2,7 dítěte. Roli hraje i skutečnost, že pouze zanedbatelná část vyznavačů islámu má tendenci svou víru opustit a hledat jinou. Od křesťanství naopak do roku 2050 „zběhne“ okolo 60 milionů věřících, a podle odhadů tak v polovině 21. století přijde o post převažujícího náboženství v zemích, jako jsou Velká Británie, Francie, Nizozemsko, Austrálie, Nový Zéland, Bosna a Hercegovina či Makedonie. 

Veřejná přetvářka

Nutno však podotknout, že ne každá statistika je směrodatná a že strohá čísla nutně neodrážejí přesný obraz víry globálně, potažmo v konkrétních zemích. Výborný příklad představují už zmíněné Spojené státy: Průzkum, který provedl Public Religion Research Institute, totiž odhalil v tvrzení amerických věřících řadu trhlin.  

První vlna uvedeného průzkumu probíhala anonymně na internetu, v rámci té druhé odpovídali náhodně vybraní jedinci tazatelům po telefonu. Neosobní prostředí online formulářů umožnilo lidem mluvit o své víře otevřeně: 43 % z nich uvedlo, že kostel navštěvují buď velmi zřídka, nebo vůbec, a 31 % si tam prý naopak najde cestu jednou týdně a častěji. Během telefonického rozhovoru se však k velmi sporadickým návštěvám svatostánku přiznalo jen 30 % dotazovaných a naopak jednou týdně nebo častěji údajně do kostelní lavice zasedne až 36 % respondentů. 

Dobré vychování

Rozdílná statistika by sice mohla vyplývat z odlišných oslovených skupin lidí, nicméně podle vedoucího institutu Roberta Jonese může za různé odpovědi snaha vyvolat dobrý dojem. „V USA se chození do kostela odjakživa spojuje s dobrým vychováním. Je to zkrátka slušnost a tento trend stále nemizí,“ vysvětluje Jones. Lidé jednoduše nechtějí vyčnívat z davu a působit nevychovaně, proto tvrdí, že do kostela chodí pravidelně, i když to není pravda.

V České republice panuje oproti Spojeným státům zcela odlišná situace: Z údajů Českého statistického úřadu (sčítání proběhlo naposledy v roce 2011) vyplývá, že u nás žije pouhých 1,4 milionu věřících, kteří se hlásí k náboženské obci; dalších 700 tisíc lidí sice věří v „cosi nadpozemského“, ale nevyjadřují sounáležitost s žádnou oficiální náboženskou skupinou. Největší podíl si připsala římskokatolická církev, jež měla v roce 2011 pod křídly přesně 1 083 899 oveček. S 51 tisíci věřících následovala Českobratrská církev evangelická, zatímco k islámu se u nás hlásilo přibližně 1 400 lidí. Bez nadsázky lze tedy říct, že věřící jsou v české kotlině spíš tolerovanou menšinou než majoritním společenským proudem jako v USA. 

Statistické údaje nicméně napovídají, že situace nebyla vždy tak vyhraněná ve prospěch bezvěrců. Ze sčítání lidu plyne, že za posledních třicet let došlo k masivnímu odlivu věřících – obzvlášť z řad římských katolíků. V roce 2001 totiž statistiky hovořily zhruba o 2,7 milionu katolíků, a o deset let dřív dokonce o více než čtyřech milionech. 

Matrikoví katolíci

Tak prudký pokles vysvětlují sociologové fenoménem tzv. matrikových katolíků, tedy jedinců, kteří byli pokřtěni a v matrice jsou vedeni jako příslušníci církve. Života náboženské obce se však neúčastní, a proto se k ní ani nehlásí při sčítání.

TIP: Papež, Lenin a duchové: Unikátní víra mísí prvky Východu a Západu

O tom, že odliv zachycený Českým statistickým úřadem není ve skutečnosti tak zdrcující, svědčí i sčítání účastníků bohoslužeb, k němuž římskokatolická církev opakovaně přistupuje už od roku 1999: Poprvé tak zaznamenala 414 tisíc věřících, kteří pravidelně navštěvují svatostánky, načež jejich celkový počet klesl o devět tisíc; třetí součet církev oficiálně nezveřejnila a čtvrtý dosáhl hodnoty 419 tisíc, tedy víc než na začátku měření. Na jedné straně je tak pravda, že se k římskokatolické církvi oficiálně hlásí zhruba dvakrát víc věřících, než kolik jich ve skutečnosti chodí do kostela – na druhé straně však počet „poctivých“ katolíků roste.

Quincy Green z Washingtonu byl obviněn z ilegálního držení střelné zbraně a před začátkem soudního přelíčení měl setrvat v domácím vězení pod dohledem sledovacího zařízení připevněného k noze. Přestože však násilník podle lokátoru nevytáhl paty z domu, povedlo se mu obydlí opustit, načež ve městě spáchal vraždu… Policie nakonec takřka magický trik zbavila veškerého nadpřirozena a přiznala vlastní pochybení. 

Muži zákona totiž sledovací zařízení nedopatřením upevnili na končetinu – která byla umělá. Ačkoliv podle pravidel má být náramek v kontaktu s kůží, policisté si zjevně ulehčili práci a jednoduše ho připnuli přes oblečení, aniž by si čehokoliv všimli. Protézu pak Quincy vyměnil za jinou a vyklouzl na svobodu. Naštěstí byl záhy dopaden, takže tentokrát už trestu neunikne.

Zoologové objevili nového nejstaršího obratlovce. Poněkud překvapivě se držitelem tohoto primátu stal žralok malohlavý (Somniosus microcephalus), známý též jako žralok grónský nebo žralok ledový.

Podle nových důkazů se tito žraloci průměrně dožívají více než 200 let. A ti nejstarší z nich mohou žít téměř až 400 let. Dosavadním držitelem tohoto rekordu byla velryba grónská, která se zřejmě dožila 211 let.

Žraloci malohlaví žijí v severním Atlantiku, kde se pohybují mezi hladinou a hloubkami až dva kilometry. Doposud jsme toho o žralocích malohlavých mnoho nevěděli, kromě toho, že patří mezi nejpomalejší druhy žraloků.

TIP: Objev z hlubin moře: Vědci našli nový druh světélkujícího žraloka

Zásadní informace o věku žraloků přinesl průzkum očních čoček 28 samic žraloků malohlavých, které byly chyceny jako náhodný úlovek při vědeckých průzkumech okolí Grónska. Věk ryb vědci odhadují ze zvápenatělých tkání. Žraloci ale žádné nemají, takže badatelé použili radiokarbonové datování proteinů z jejich očních čoček.

Jak hrad vlastně přišel ke svému jménu? O českém knížeti a brněnském údělníkovi Konrádovi bylo známo, že vášnivě rád loví. Míval několik nádherných chrtů a zvláště miloval štvanice na statné jeleny. Jednoho takového pronásledoval v údolí řeky Svratky...

Ztracen v hlubokém lese

Sledoval ho tak urputně, že se stále více  vzdaloval od své družiny. Jelen mu po chvíli zmizel z očí a kníže si ani nevšiml, že zůstal sám. Lovecká posedlost ho však hnala stále kupředu. Ani to nezpozoroval a vjel na mýtinu ze všech stran obklopenou neproniknutelným houštím. Mezitím se na kraj začala snášet tma a v lese už skoro nebylo vidět. Konrád seskočil z koně a loveckým tesákem si začal klestit cestu pichlavým trním. Značně ho to vysílilo, ale nakonec se mu přece jenom podařilo prodrat se do volného lesa.

V úžlabině pod ním šuměla řeka a on ani netušil, že stojí na okraji strmě se svažující rokle. Dál se neodvážil. Koně přivázal k nejbližšímu stromu a na zem pod mohutný dub rozložil svůj plášť. Rozhodl se, že zde přenocuje a další cestu bude hledat až za ranního úsvitu.

Sen o veverkách

Všude okolo bylo ticho, a tak není divu, že Konrád za malou chvíli tvrdě usnul. Na místě, kde odpočíval, se před ním ve snu objevil mohutný hrad ozářený sluncem. Ozývaly se z něj veselé hlasů, hlahol trubek i štěkání psů. Ale co bylo na tom snu zvláštní? Ve větvích stromů, které celé prostranství před hradem obklopovaly, skákalo sem a tam nebývalé množství veverek. Byly všude, kam se podíval, zrzavé, černé, hnědé a snad i dokonce stříbřité. Kníže byl z jejich poskakování jako u vytržení. Vtom se jedna z nich objevila těsně u jeho ruky a dlouhým ocáskem mu ji pohladila. 

Kníže se probudil a uvědomil si, že veverka je skutečná a dívá se na něho takřka lidskýma očima. Vzal ji do rukou a začal hladit. Vtom si všiml, že vedle v houští se něco chvěje. Šel se tam podívat a spatřil pelíšek s malými veverečkami beznadějně uvězněnými v pichlavém trní. Hnízdo opatrně vyndal a veverka si své dětičky odnesla do bezpečí. Za malou chvíli mu všechny veverky na důkaz přízně přinášely oříšky. Nakonec ho „vyprovodily“ ze strmého srázu až k řece, kolem níž se vinula pěšina. Tam ho jeho záchrankyně opustila, nechala se ještě jednou pohladit a pak hup na nejbližší strom.

U řeky kníže spatřil vetchou chaloupku. Starý poustevník ho občerstvil džbánkem vody a po krátkém odpočinku vyšel Konrád z lesa. Teprve teď zaregistroval nebezpečný ostroh nad řekou a v duchu děkoval veverkám, že ho vlastně zachránily před smrtí. Za několik dní se sem vrátil a pod dubem, jako kdyby to tušily, už na něho veverky čekaly. Kníže se rozhodl, že na tomto místě vybuduje hrad, který se mu objevil ve snu. A o tom, jak se bude jmenovat, dlouho nepřemýšlel. Přece Veveří. A jeho devět věží?  Symbolizuje devět malých veverčátek, které zachránil z pichlavého trní…

Byli zde skutečně templáři?

Pověst je pověst, skutečnost líčí vždycky romantičtěji, než jak ji zosnovala obyčejná realita. Faktem zůstává, že původní hrad byl postaven velmi prostě. Ustanovili jej za hrad zeměpanský, určený jako sídlo purkrabích a kastelánů. Tyčil se na vysoké skále nad řekou Svratkou a jeho dominantní leč trochu chátrající budovy dnes majestátně přehlížejí brněnskou přehradní nádrž.

První zmínky o hradu pocházejí ze třicátých let 13. století, nicméně pravděpodobně je starší. Za  vlády Přemysla Otakara II. jej využívali jako vězení pro odbojné šlechtice. Mimo jiné zde pobyl Ota z Maisova, kterého dal král za zradu v roce 1265 popravit a stejný osud potkal i Beneše z Benešova, jehož bratr Milota z Dědic se za to králi „pomstil“ údajně tím, že ho nechal na holičkách v osudné bitvě na Moravském poli.

Knížecí poklad

Vše, co se týká templářů, halí tajemno. Zprávy o templářských pokladech lákaly spousty lidí, kteří se chtěli k jejich bohatství dostat. Není proto divu, že záhadou je opředen i poklad, který měli templáři ukrýt na Veveří. Jedna z legend připomíná, že roku 1304 předsedal generálnímu řádovému sjezdu templářů na místním hradě jejich velmistr Jacques de Molay.

Snad od něho měl vzejít návrh, jak se lstí a úskokem zmocnit pokladu knížete Břetislava I., dosud ukrytého v Předklášteří u Tišnova. Dvanáct stříbrných soch apoštolů, které Břetislav přivezl spolu s ostatky svatého Vojtěcha z Polska, prý templáři z kláštera odvezli na Veveří. Protože už tehdy se cítili ohroženi, poklad na hradě ukryli kdesi v jeho podzemí. Mezi skvosty prý dokonce ležel svatý grál, tedy číše, z níž měl pít Ježíš a jeho učedníci při poslední večeři. Na grálu ulpěly podle legendy snad i zbytky Kristovy krve. A k pokladu prý patřil i bájný bafonet, pohanská modla v podobě mužské nebo ženské hlavy. Měla údajně tak úděsnou moc, že lidé při pohledu na ni ztráceli hlas, zrak i sluch.

Legenda však barvitě vypráví i o lstivosti, s níž se Molay Břetislavova pokladu zmocnil. Navštívil prý abatyši tišnovského kláštera a navrhl jí, aby poklad darovala králi Václavu III. na pokrytí jeho válečných nákladů. Abatyše tedy navštívila mladého krále krátce před jeho vraždou v Olomouci a přinesla mu stříbrný klíč od klášterního sklepa, v němž bylo vše uschováno. Ještě tentýž den krále zavraždili, ale stříbrný klíč od pokladu u sebe neměl. A protože kromě krále a abatyše o něm žádný nevěděl, nikdo po něm ani nepátral. 

Uprostřed následující noci se před ženským klášterem v Tišnově objevila kolona vozů doprovázená skupinou po zuby ozbrojených rytířů. Překvapené abatyši oznámili, že je posílá sám král. Chce si oněch dvanáct stříbrných apoštolů raději odvézt. Když řeholnice spatřila klíč, který sama panovníkovi darovala, pochopitelně nic nenamítala. Nebylo jí podezřelé, proč jej přinášejí templáři. Rytíři sochy naložili na vozy a rychle zmizeli ve tmě. Na Veveří zastavili před kostelíkem Nanebevzetí Panny Marie a za svitu pochodní vzácný lup snášeli do podzemí. Od té doby jej nikdo nespatřil.

Žádný plánek ani zprávu templáři o pokladu na Veveří nenechali. Sice se o něm vědělo, ale rozsah hradu, obtížná přístupnost jeho podzemí a mohutnost jeho stěn skvosty uchránily. Dokonce existuje vyprávění, že templářský velmistr zle naložil i s dělníky, kteří v podzemí kutali tajnou pokladnici. Když s prací skončili, nechal jim zavázat oči, aby nemohli určit místo, kde sluj hloubili. Na hradním nádvoří jim rytíři za prudkého slunce šátky sňali. Tmě zvyklé oči kopáčů nápor nevydržely a dělníci jeden po druhém oslepli.

Co se dozvěděli hledači pokladů?

Uplynulo několik staletí. Nastal rok 1782. Velká bouřka, která se jednoho letního dne přehnala nad zdejším krajem, poznamenala i hrad Veveří. Prudký blesk udeřil do hradní věže naproti kostelu Matky Boží a srazil kovovou korouhvičku s vyobrazením páva. Když služební po bouřce sbírali předměty sražené z věže, našli uvnitř korouhvičky jakési dokumenty. Při bližším prozkoumání zjistili, že jde o listiny se znakem a heslem templářů. Stálo tam černé na bílém, že templáři onen Břetislavův poklad skutečně umístili na hradě Veveří. Zpráva navíc obsahovala jednu důležitou návodnou informaci, podle legendy shrnutou do tohto čtyřverší: „Nyní ale chová poklad páv, když den nejmíň délkou práv, když na celém patnáctá je orloji, ohon páva na pokladě postojí.“

TIP: Bájný poklad templářů: Ukryli ho rytíři skutečně na hradě Veveří?

Tento záhadný nápis si vysvětlovali tak, že stín ocasu plechového kohouta v den zimního slunovratu po východu slunce směřuje k místu, kde je uchován poklad. Staří Čechové totiž počítali hodiny od západu slunce. Tvrdí se, že tehdejší majitel hradu Prosper ze Sinzendorfu začal podle těchto informací hledat, leč jak jinak – marně. Nalezl pouze kovové rakve v podzemním sklepení, v nichž odpočívaly kosti pohřbených templářů.

Nejčastějšími hvězdami ve vesmíru jsou červení a žlutí trpaslíci. Najdou si však i hvězdy, jejichž hmotnost a velikost přesahuje více než stonásobně rozměry běžné hvězdy, jako je naše Slunce (viz první část článku). Taková monstra potřebují ke svému vzniku velké množství molekulárního prachu a plynu.

Jsou obři opravdu obří?

Pojem „obr“ je při popisu hvězd poněkud matoucí. Tělesa označovaná za obry byla poprvé klasifikována při sestavování Hertzsprungova-Russelova (H-R) diagramu, jenž graficky vyjadřuje závislost spektrálního typu hvězdy (povrchové teploty) na její celkové svítivosti. Již víme, že svítivost souvisí s hmotností – přinejmenším u hvězd ve stabilním stavu –, a tak se hmotnější objekty koncentrují ve svrchní části grafu. Jenže celková svítivost hvězdy závisí také na celkovém povrchu její fotosféry, tedy na druhé mocnině rozměru tělesa. Současně s hvězdami opravdu hmotnými se tudíž ve svrchní části H-R diagramu objeví i jejich ne tak úplně hmotné, avšak rozměrné kolegyně. Oba typy pak astronomové označují jako obry. 

Nejdéle známý typ z této kategorie představují červení obři. Jedná se o vývojové stadium hvězd, jejichž hmotnost je srovnatelná s hmotností Slunce nebo větší, přičemž se u nich vyčerpalo palivo v jádře a k jadernému hoření dochází ve slupce. V této fázi probíhají jaderné reakce ve vysokém tempu, tlak záření tedy těleso rozepne do vskutku obřích rozměrů. Mimochodem, Slunce se v závěrečných stadiích své existence rozepne za dráhu Země, ale fotosféry skutečně hmotných hvězd by na jeho místě dosahovaly až k orbitě Saturnu. Takové stálice opravdu patří k největším ve vesmíru. Rozepnutá obálka je však celkově chladnější, a její teplota tudíž odpovídá spektrálním typům, které označujeme jako červené. Odtud pak tito vesmírní vysloužilci získali svůj barevný přívlastek. Nicméně hvězdy spadající do skutečně těžké váhové kategorie se do stadií rudých obrů běžně nedostanou. A přestože tedy platí, že čím je rudý obr hmotnější, tím je větší, nejsou nejhmotnější známé hvězdy v skutečnosti těmi největšími. 

Nejhmotnější hvězdy vznikají v samotném centru matečného molekulového oblaku, a měli bychom je proto hledat v centrech mladých hvězdokup. Vzhledem k uvedenému však hvězdní cvalíci žijí jen krátce – pouze několik málo milionů let – a nemáme tak příliš mnoho času je spatřit. Zdá se, že maximální hmotnost hvězdy přece jen souvisí s celkovou velikostí matečného molekulového mračna: v Mlhovině v Orionu o celkové odhadované hmotnosti tisíc sluncí nalezneme nejhmotnější stálici s hmotností kolem 30 sluncí, zatímco v mlhovině označované katalogovým číslem NGC 3603 s hmotností 10 tisíc sluncí víme o hvězdách stokrát hmotnějších, než je ta naše. 

Stálice, jejichž hmotnost přesahuje asi desetkrát hmotnost Slunce, označují astronomové jako veleobry; jejich ještě hmotnější kolegyně – s hmotnostmi odpovídajícími 50násobku naší centrální hvězdy a více – pak řadí mezi hyperobry. Vzhledem k tomu, že se veleobři a hyperobři fyzikálně nijak zásadně neliší, není hranice mezi nimi ustálena a v literatuře nepanuje jednotnost. 

Jak vypadá hyperobr?

Strukturu veleobrů a hyperobrů nelze popsat jediným modelem. Jejich velikost, povrchová teplota a vnitřní rozvrstvení jsou nastaveny přesně tak, aby hvězda spočívala ve stavu hydrostatické rovnováhy, tedy aby se právě vyrovnávaly účinky gravitačního smršťování a tlaku záření působícího proti gravitaci. Hmotnost veleobrů zůstává víceméně stejná po celou dobu jejich života. Jak se postupně vyčerpává palivo v jádře, zvětšuje stálice svůj objem a její povrchová teplota klesá – původně modře zářící objekt pomalu žloutne a červená. Červení veleobři pak představují největší hvězdy ve vesmíru. 

Oproti tomu skutečně hmotní hyperobři nečervenají, neboť tlak záření neustále odfukuje vnější obálku a odhaluje jejich horké nitro. Zachovávají si tedy svůj modravý spektrální typ po celý život. Permanentně se rozpínající vodíková obálka zanechává svůj podpis ve spektru modrých hyperobrů a její přítomnost patří k základním určujícím znakům, jež modré hyperobry odlišují od velmi svítivých veleobrů. 

Na pomezí veleobrů a hyperobrů pak najdeme velmi zajímavé typy těles – například svítivé modré proměnné, velmi jasné stálice s pomalými změnami jasnosti s občasnými mohutnými vzplanutími; nebo žluté hyperobry, kteří nejspíš představují rudé veleobry ve fázi, kdy dochází k odvrhování vnějších obálek a k odhalování teplejších vnitřních vrstev. Nalezneme zde také extrémně horké Wolfovy-Rayetovy hvězdy a jejich příbuzné. 

Zbude jen nicota

Veleobři a hyperobři žijí rychle a umírají mladí, co po nich však zbude? Jakmile hvězda vyčerpá vodíkové palivo v jádře, odkloní se na H-R diagramu z hlavní posloupnosti. Nadále ji ovšem energeticky zásobuje hoření vodíku, avšak v tenké slupce obalující jádro z heliového popela. Po překročení kritické teploty dojde k zapálení helia v jádře, přičemž se proces po nějaké době opakuje. V jádře zůstane oblast popela heliového hoření obsahující prvky jako dusík, uhlík a kyslík, které bude obalovat hořící vrstvička helia. Dále pak nalezneme neaktivní helium, obalené vrstvou hořícího vodíku. Následně dojde k opětovnému zapálení samotného jádra…

Nitro obří umírající hvězdy postupně získává slupkovou strukturu. Každá další termojaderná reakce má strmější teplotní závislost, a hoření je tedy kratší, avšak stále dodává energii a záření, jež působí proti vlastní gravitaci hvězdy. A to vše až do okamžiku, kdy se v jádře začnou hromadit prvky skupiny železa. Jejich fúzí na těžší prvky již nelze energii získat – naopak, taková reakce energii spotřebovává. Jádro náhle nedokáže vzdorovat vlastní gravitaci a podlehne překotnému kolapsu. Na jeho místě se pak vytvoří neutronová hvězda, zatímco obálka je odvržena při výbuchu supernovy. 

U stálice s hmotností 130–250 sluncí se v závěru života objeví v nitru párová nestabilita. Srážkami atomových jader s vysokoenergetickými fotony vzniknou dočasně volné elektron-pozitronové páry, čímž dojde k redukci tlaku záření a k částečnému gravitačnímu kolapsu jádra. To však vede pouze k jeho ohřátí a zapálení dalších překotných termojaderných reakcí, které skončí naprostým rozmetáním hvězdy do okolí při výbuchu velmi svítivé supernovy typu II. 

A co tělesa hmotnější než 250 sluncí? Jejich nitro zaplavuje takové množství vysokoenergetických fotonů, že dochází až k fototransmutaci prvků, tedy k jejich změně na jiné účinkem gama záření. Tato energii odčerpávající jaderná reakce urychluje gravitační kolaps jádra, který se nezastaví ve stadiu neutronové hvězdy, ale pokračuje přímo až k černé díře. Doprovodný výbuch se označuje pojmem hypernova. 

Přestože jsou v současnosti skuteční hvězdní obři velmi vzácní, astronomové se domnívají, že v raném vesmíru se vyskytovali mnohem běžněji. Právě tyto hvězdy první generace, jež byly na konci života zcela rozmetány, patří k původcům převážné většiny prvků těžších než vodík a helium. Lidské tělo se tak z velké části skládá z materiálu, který nám připravili tito dávní giganti. 

Když jsem poprvé studoval mapu a přemýšlel, jak zdolat nejtěžší část naší expediční trasy, ani ve snu mne nenapadlo, jak náročný přechod nás vlastně čeká. Výstup přes Tilicho Lake, nejvýše položené jezero ledovcového původu na světě, se ukázal být úkolem téměř nad naše síly.

Na skok „ve společnosti“

Po třech krásných dnech v Manangu se vydáváme směrem na Shree Kharka. Vyrážíme brzy ráno, abychom využili ještě přívětivé sluneční paprsky. Čím výš a lehčeji šplhá slunce po své každodenní dráze, tím namáhavější a únavější je pochod pro nás. Dnes překonáme hranici čtyř tisíc metrů nad mořem a přesuneme se do protilehlého svahu Ganggapurny a Roc Noir.
Úchvatná podívaná se nám otevírá hned po hodině cesty z Manangu – široké a v té době vyschlé říční koryto řeky Marsyangdy působí velkolepě. Přecházíme přes klasický himálajský most a pod námi je hluboká propast, jejímž dnem je právě vyschlá řeka. Po třech hodinách stoupání přicházíme ke zvláštní gompě (buddhistická náboženská stavba) nazvané Tasab. Nápadná a na místní poměry mohutná stavba na první pohled všem připomíná, které náboženství je tady dominantní. Krátce jsme zahlédli i buddhistické mnichy v karmínových rouchách. Když ale zpozorovali příchod cizinců, rychle se odebrali zpět za masivní zdi svého kláštera.

Nástup na svítání

Těsně po poledni přicházíme ke Shree Kharka – místu, kde dnes budeme aklimatizovat a přespíme. Úžasný plac na focení nacházím asi 250 výškových metrů nad táborem. Slunce se sklonilo nad obzor a momentálně ho mám v protisvětle, což znamená, že ráno o půl páté by se opět mohla konat velkolepá podívaná. Přede mnou jsou bázeň vzbuzující obři Grande Barriere a Roc Noir a současně vidím, jak je panenský sníh na vrcholcích Annapurny III a Ganggapurny rozfoukáván silným větrem.
Těsně před čtvrtou hodinou ranní, opět sám a s plnou výbavou, opouštím za tmy tábor a pomalým krokem začínám stoupat na skalnatý výstupek nade mnou. Funím jako lokomotiva, které uniká pára, což je opravdu případné srovnání – nejen pokud jde o úbytek sil, ale i zvukové projevy. Za několik minut ze mne leje, zastavuji co patnáct kroků a nemůžu se pořádně nadechnout. Svítání jsem ale stihl na minutu přesně. Nade mnou je modré nebe a průzračně čistý vzduch. Himálajská nádhera se v jedné z nesčetných podob znovu opakuje.

Vzhůru k ledovému jezeru

Scházím dolů a společně snídáme. Dnes nás čeká pochod pod skalními rozsedlinami až k základnímu táboru Tilicho, kde se koná poslední zastávka před náročným stoupáním a celodenním pochodem přes Mesokanto La Pass. Připravujeme vše na noční start ve dvě hodiny, abychom na vrcholu stihli okamžik, kdy Tilicho Peak nasvítí zlaté slunce. V této roční době je jezero zamrzlé a led skoro metr silný. Podle toho, co říkají šerpové, jde vlastně o běžný stav, protože led se mění ve vodu až na konci června a hned na konci září opět zamrzá.
Popůlnoční vstávání proběhlo bez obtíží a po necelých třech hodinách dost náročného stoupání za teploty -15 °C jsme se dostali k jezeru pod Tilicho Peak. Začíná moje obvyklá fotografická procedura. Těžko se dýchá, ale aspoň fotit zvládám. Nemůžeme se dlouho zastavovat na jednotlivých místech, i když by se člověku chtělo. Když se dívám dopředu a dochází mi, kam ještě musím vyšlapat, přechází mě chuť na celé Himálaje.

Kdo je nejpomalejší

Pod Mesokanto La si kladu otázku, proč tohle všechno vlastně dělám. Jaký má smysl se takhle trápit? Na pochodu jsme již sedm hodin a na dohled je konečně první vrchol, z kterého je nádherně vidět až na vzdálenou Manaslu. Docházejí mi síly.
Z průsmyku poprvé vidím špičku další osmitisícovky – Dhaulagiri. V tu chvíli je mi to ale celkem jedno. Vyčerpání u všech dosahuje myslím maxima a Sudip navrhuje hodinovou pauzu. Rozděluje se sendvič, jedna masová konzerva a cibule. V tu chvíli mi to připadá jako nejúžasnější oběd, jaký jsem kdy měl.

TIP: Na lovu v ruské tajze aneb Když máš peníze, střílej, po čem chceš

Po chvilce odpočinku, za stálého horka a nemožnosti se schovat do stínu, koukám na sněhové pyramidy před sebou: Niligri North, Niligri South a čtyřicet kilometrů vzdálený vrchol Dhaulagiri. Následuje nejnáročnější pasáž dne – dostat se o dalších dvě stě metrů výš na Tilicho Pass, který má 5 099 výškových metrů. Za neuvěřitelného horka se vlečeme po strmém svahu jako zbití psi.

Nečekané prodloužení

Ve dvě hodiny odpoledne, tedy dvanáct hodin poté, co jsme se vydali na cestu, odpočítáváme spolu se Sudipem poslední kroky na vrchol průsmyku a otevírá se nám neskutečný pohled do údolí. Nedostatek kyslíku je ovšem znát. Vše jde ztuha a hlavně se těžko dýchá. Mám pocit, jako bych měl na sobě skafandr. Ostré slunce k tomu všemu přidává svůj díl únavy a navíc mi nedovoluje dělat fotografie, jaké bych si přál. Vybírat si ale nemůžu.
Fotím, co se dá, a odpočívám. Konzultujeme situaci nad mapami a zvažujeme, jak dlouho nám ještě zabere cesta do Kaisangu – bývalé vojenské základny Nepálské královské armády. Je potřeba dostat se k ní do setmění. Když sem ale za dalších pět hodin doklopýtáme, nacházíme pouze rozvaliny, v nichž se prohánějí strach vzbuzující divocí psi. Tím je rozhodnuto o našem dalším osudu – musíme dojít, nebo se spíš doplazit, do Jomsonu. Teoretický časový odhad – další dva a půl hodiny po kamenném chodníku, který využívají nepálští dopravci se svými soumary. Je tři čtvrtě na osm a začíná se stmívat.

Spánek beze snů

Nasazujeme čelovky a opět uvádíme do pohybu zdřevěnělé nohy a ruce. Těžko hledat nějaký sval, který nás ještě nebolí. Toužím po sprše a představuji si, jak příjemné by bylo vykoupat se v mé „luxusní“ panelákové koupelně.
Závěr pochodu je mnohem náročnější, než jsem si vůbec ráno představoval. Musíme přebrodit řeku Kali Kandaki a najít ten správný chodník do Jomsonu, což, jak se ukázalo, je hlavolam obtížností srovnatelný se složením Rubikovy kostky. Teprve ve 23:10, zcela na pokraji sil, stojíme před hotelem v Jomsonu a klepeme na dveře. Nikdo neotevírá, zřejmě dnes spíme na dlažbě.
Teprve asi po deseti minutách klepání přichází rozespalá majitelka hotelu a otevírá nám vstupní dveře. První, co jsem uvnitř hotelu řekl, bylo: „Dejte mi toto pivo …“ Pak jsem se s ním svalil do křesla a následující půlhodinku jsem nebyl schopen si ani zout boty. Čekáme na zbytek výpravy. Po půlnoci se ihned po zavření očí ztrácím do bezesného spánku a až ráno mě probouzí šílený rachot vrtulového letadla.
Jomson – tady pro nás končí velké hory Himálaje. Nádherná ranní kulisa tohoto malého městečka s přistávací dráhou a hukot různých dialektů připomíná, že se tady potkávají různé národnostní skupiny. Strávíme zde žádoucí den odpočinku, abychom se připravili na závěrečnou část expedice. Na náš vzdálený obdiv a můj objektiv čeká poslední velký kopec – Dhaulagiri, jehož zasněžená osmitisícová špička je vidět i z naší terasy.

Z Mekky zase domů

Následuje několikadenní pochod po nyní vyschlém korytu řeky Kali Kandaki. Procházíme nádhernými městečky s buddhistickými kláštery a do tváří nám neustále fouká vítr. Po náročném pochodu z Kalopani do Tatopani se dostáváme do vesničky Sikha, odkud je nádherný výhled na celý masív Dhaulagiri. Teprve odtud je vidět, jak obsáhlé jsou jednotlivé části Himálaje. Posledním vyhlídkovým bodem naší trasy je Poon Hill a pak už jdeme jen dolů. Níž a níž až do Naypulu, kde začíná „civilizace“ s nepálskými vozy taxislužby. Pokud se někdy rozhodnete navštívit tuto stranu největších velehor, rozhodně si Poon Hill zapište na seznam míst hodných navštívení. Je to nezapomenutelné místo, z něhož můžete ráno žasnout nad nasvícenou Dhaulagiri a večer obdivovat vrcholky Annapuren a Machhapuchare.
Po 24 dnech je naše expedice u konce. Zpáteční šestihodinová cesta z Pokhary do Kathmandu je už o něčem jiném než o sněhu, ledu, větru a slunci Himálajských vrcholků, které už navěky budou Mekkou všech příznivců velehor.

Předchozí díly trilogie

1. díl: Odvrácená strana hor aneb Fotografický lov himálajských velikánů
2. díl: Na střeše světa aneb Manang a Rudá Annapurna

Enceladus patří k velmi zajímavým měsícům Saturnu. Je relativně malý, se středním průměrem 505 km, a v prostoru zaujímá ukázkovou polohu pro těleso s vázanou rotací: má tvar tříosého elipsoidu, přičemž nejkratší osa je totožná s osou rotace – na oběžnou rovinu je tedy kolmá – a nejdelší osa odpovídá spojnici Enceladus–Saturn. 

Snímky s relativně malým rozlišením z průletů sond Voyager odhalily vysoce odrazný povrch: Enceladus je možná nejlesklejším objektem ve Sluneční soustavě – odráží celých 99 % dopadajícího světla. Jeho povrch dále postrádá impaktní krátery, což svědčí o jeho nedávném vzniku. Detailní pozorování z družice Cassini pak potvrdila, že příčina tkví ve vulkanické aktivitě tělesa, jejíž nosnou látku představuje slaná voda s organickými příměsmi.

TIP: Nová hypotéza: Proč na Saturnově Enceladu praská led?

Zejména v okolí jižního pólu spatříme skutečně bizarní terén. Lokalitu zasahující až k 60° jižní šířky pokrývají tektonické zlomy a hřbety. Absence impaktních kráterů pak umožňuje omezit stáří povrchu na 500 tisíc let a méně. Poblíž centra oblasti nalezneme čtyři zlomy ohraničené z obou stran hřbety, které dostaly neoficiální název Tygří pruhy. Zdá se, že jde o tamní nejmladší útvary, lemované hrubě zrnitým vodním ledem. Z natavené kůry (taví se zevnitř) v Tygřích pruzích pak tryskají do vesmíru gejzíry vodní páry, jež dosahují výšky až několika set kilometrů.

13. srpna 1998 zamířil ke stanici Mir Sojuz TM-28 s novou dlouhodobou posádkou ve složení Gennadij Padalka (současný držitel rekordu v nejdelším celkovém čase stráveném ve vesmíru), Sergej Avdějev a Jurij Baturin (vlevo). Spojení s orbitální stanicí bylo ovšem poněkud dramatické, protože selhaly automatické systémy a velitel Padalka musel Sojuz navést ručně. Zhruba jeden a půl hodiny po úspěšném připojení kosmonauti otevřeli průlez a obě posádky se setkaly v základním bloku Miru.

Zajímavostí je, že Jurij Baturin se tímto stal prvním ruským politikem ve vesmíru. Baturin (bývalý poradce prezidenta Jelcina) se kromě Miru podíval i na palubu Mezinárodní vesmírné stanice. Stalo se tak v rámci mise Sojuzu TM-32, který odstartoval 28. dubna 2001.

Posádka uskutečnila třicetiminutový výstup do otevřeného vesmíru jehož účelem bylo připojení nových kabelů k solárním panelům na modulu Spektr.

Tým vedený britskou zooložkou Gail Campbell-Smithovou z University of Kent po dva roky studoval život orangutanů sumaterských (Pongo abelii) v severosumatránském Bantang Seranganu. Tamější krajina je tvořena mozaikou zachovaných zlomků pralesa a malých farem s plantážemi kaučukovníků, chlebovníků, durianu a dalších stromů. Jak orangutani dokáží existovat v této k nepoznání změněné krajině?

Různé strategie primátů

Primáti reagují na změny v krajině různě. Kahau nosatý (Nasalis larvatus) se živí především listím stromů. Pokud jsou pralesy nahrazeny plantážemi dřevin s těžko stravitelným listovím, jako jsou například listy kávovníku s voskovitým povlakem nebo vláknité listy palmy olejné, kahauové z krajiny mizí.

Někteří primáti mají pestřejší jídelníček, což jim dovoluje přežít i v pozměněné krajině. Volí k tomu různé strategie. Například kočkodani zelení (Cercopithecus sabaeus) nebo šimpanzi (Pan troglodytes) se cpou méně výživnými rostlinami. Paviáni a makaci zase věnují mnohem víc času pátrání po zdrojích vydatné potravy. Přitom nejednou proniknou i na pole a plantáže a loupí úrodu.

Orangutani žijící v krajině silně pozměněné člověkem obvykle dělí svůj zájem mezi plantáže a zbytky původního pralesa. Po většinu dní hledají potravu v obou prostředích. Dnů, kdy nejedí nic jiného, než lup z polí a plantáží, je však málo. Když už se orangutani vydají na plantáže, neomezí se jen na „sklizeň“ plodů. Dopřejí si i kůru a lýko z větví a mladých stromů, které tvoří nedílnou součást jejich jídelníčku. Vzhledem k tomu, jak málo orangutanů v krajině žije, nejsou však tyto škody na ovoci, větvích a mladých stromech tak velké, aby to farmářům vadilo. Mnohem citelněji devastují plantáže v Bantang Seranganu hulmani ebenoví (Presbytis thomasi) a zemědělci je za to ze srdce nenávidí.

Samičky jako aktivnější lupiči

V nájezdech na úrodu zemědělců jsou výrazně aktivnější samičky orangutanů než samci, což je celkem nezvyklý fenomén. Pokud vyrazí na lup do zemědělské oblasti například šimpanzi, mají na výpravě hlavní slovo samci. Podobně je tomu i při nájezdech na plantáže podnikaných kočkodany. 

Důvodů, proč při orangutaních loupežných výpravách hrají prim samice, je zřejmě hned několik. Jednak zemědělci na plantážích v Bantang Seranganu pracují jen přes den a navečer odcházejí do vesnic. Orangutani čekají právě na tento okamžik. Nájezdy na úrodu jsou proto relativně bezpečné a mohou se do nich pouštět dokonce i samice nesoucí malá mláďata.

Samci navíc nemají ke shánění potravy na plantážích výrazný motiv. U jiných druhů primátů může samec díky vydatnější potravě z plantáží zesílit a získat navrch nad konkurenty. V narušené krajině však orangutani žijí v malých tlupách a samců je v nich mnohem méně než samic. Konkurence mezi samci je proto slabá a „pánskou společnost“ k výpravám na plantáže nic nepohání. Konkurence mezi samicemi je podstatně tvrdší a ty se proto pokoušejí loupit.

Dočasná rovnováha?

Nájezdy na plantáže mění orangutanům život. Lidoopi žijící v nenarušeném pralese věnují více než polovinu dne shánění potravy a čtvrtinu času odpočívají. Přiživování na plantážích převrací primátům denní režim. Zvířatům stačí ke shánění potravy čtvrtina dne, a tak více než polovinu dne prolenoší. Na první pohled nevypadá dieta orangutaních loupežníků nijak vydatně. Plnou třetinu tvoří jen málo výživná kůra a necelou polovinu výživné ovoce plné kaloricky vydatných cukrů. Orangutani z nenarušených pralesů přitom konzumují kůru a lýko jen vzácně – v jejich jídelníčku zaujímají pouhá 2 % a dvě třetiny potravy tvoří ovoce. Plody z plantáží, jako jsou chlebovníky nebo duriany, jsou však kaloricky natolik vydatné, že i malé porce stačí pokrýt valnou část energetických nároků orangutanů. Ti se pak mohou docpat kůrou, kterou nemusejí namáhavě shánět, a zbytek času lelkují.

I orangutani loupící na plantážích ovšem 80 % své potravy hledají ve zbytcích pralesních porostů. Díky tomu zemědělci orangutany celkem bez problémů tolerují. Lidé a lidoopi žijí vedle sebe bez problému i v krajině, kterou člověk zásadním způsobem změnil. Jak dlouho toto „příměří“ vydrží, není jasné. Pokud by orangutani začali loupit cennější úrodu nebo pokud by jejich nájezdy na plantáže významně nabraly na intenzitě, vzala by křehká rovnováha při soužití s člověkem zcela jistě za své.

Receptory na marihuanu má skutečně kromě člověka také mnoho dalších savců, ale i ptáků, ryb, a dokonce několik druhů bezobratlých. Je známo, že na požití konopí reagují silně kočky a psi; opice pak po aplikaci účinné látky přímo vyžadují další dávku.

Zmíněné receptory mají také pavouci: Zajímavé přitom je, že po požití drogy radikálně změní podobu tkaných sítí: „Zdrogovaní“ členovci totiž při práci často uhýbají od klasického pravidelného tvaru a navíc zanechávají svá díla nedokončená.

 TIP: Pod pokličkou: Jak účinkují nejznámější drogy na lidský organismus

Experiment ověřující reakce pavouků na marihuanu uskutečnila NASA v 90. letech minulého století – mimo jiné tak chtěla dokázat, že se podobné testy nemusejí provádět na vyšších živočiších, například na myších.