Největší létající stroj světa poprvé opustil hangár. 6. srpna před úsvitem se héliová hybridní vzducholoď Airlander 10 společnosti Hybrid Air Vehicles poprvé představila britské veřejnosti pod otevřeným nebem.

Vzducholoď o délce 92 m a šířce 43,5 m původně vyvíjeli v USA, jako součást vojenského programu hybridních vzducholodí s dalekým dosahem pro průzkum a podporu pozemních sil LEMV (Long Endurance Multi-Intelligence Vehicle).

TIP: Elektrická multikoptéra Volocopter má za sebou první pilotovaný let

Po opuštění hangáru Airship Shed 1 na základně britského vojenského letectva RAF Cardington v hrabství Bedfordshire čeká vzducholoď první let v Británii a letové testy. Pokud v nich Airlander 10 uspěje, tak bude sloužit civilním účelům, od přepravy nákladů a dálkového průzkumu země, až po turistické lety.

Ten se připisuje celé řadě badatelů, ale nejčastěji jsou zmiňována jména Hans a Zacharias Janssenovi, Hans Lippershey a Robert Hook. Právě poslední jmenovaný je také autorem prvního zveřejněného popisu tohoto přístroje, který však byl publikován až v roce 1665.

Soukeník s mikroskopem

Ve své době nejdokonaleji využil mikroskopická pozorování Antonie van Leeuwenhoek, původně soukeník z holandského Delftu. Ten se naučil brousit čočky a zdokonalil tak výrobu tehdejších mikroskopů. Jeho přístroj však tvořila jen kovová destička, do níž byla v horní třetině vsazena čočka. Ve spodní části pak byl otočný závit s trnem, na který se nabodl pozorovaný předmět a přiblížil se do ideální vzdálenosti.

Leeuwenhoek nezávisle na ostatních vědcích objevil červené krvinky, kapiláry, různé mikroorganismy a postupně popsal také spermie, v nichž viděl zárodek příštího života. Mimo to jako první rozpoznal příčné pruhování svalových vláken, strukturu srdečního svalu i vláknitou stavbu oční čočky. Ačkoli tento Holanďan psal pouze v mateřském jazyce, dopisoval si s celou řadou významných učenců své doby a jeho práce vycházely v překladech, například v časopise Philosophical Transactions vydávaném The Royal Society v Londýně.

Pro milovníky průzkum Sluneční soustavy je to jistě skvělá zpráva. Americká soukromá společnost Moon Express získala jako první v historii povolení k přistání na Měsíci. Rádi by to zvládli už v roce 2017.

Moon Express plánuje poslat na Měsíc malého robota MX-1E. Společnost už uzavřela smlouvu o vynesení modulu k Měsíci se společností Rocket Lab, až doposud ale pro Moon Express bylo zásadní překážkou povolení k přistání na Měsíci.

Americké úřady teď ale učinily historické rozhodnutí a povolily této soukromé společnosti letět za oběžnou dráhu Země k Měsíci a pak tam i přistát, pokud se jim to podaří. Povolení udělila americká Federální letecká správa (FAA), prostřednictvím svého Úřadu pro komerční vesmírnou přepravu.

Google Lunar X Prize

Vesmír oficiálně nikomu nepatří. Podle mezinárodní Kosmické smlouvy (anglicky Outer Space Treaty) ale veškeré soukromé subjekty, které chtějí ve vesmíru cokoliv dělat, k tomu potřebují povolení své vlády. A týká se to i Měsíce.

TIP: Americké úřady se chystají schválit první soukromou misi k Měsíci

Společnost Moon Express nepřipravuje let na Měsíc jen tak pro ukrácení dlouhé chvíle. S dalšími 15 soukromými společnostmi se účastní soutěže Google Lunar X Prize a momentálně se drží na špici. Pokud se jim povede jako prvním přistát na Měsíci, ujet tam 500 metrů a odeslat na Zemi fotky a video ve vysokém rozlišení, tak získají 1. cenu ve výši 20 milionů dolarů (téměř 500 milionů Kč).

Při poznávání přírody jsou mi některé druhy zvířat bližší a vyhledávám je častěji. Mezi dravci k nim jednoznačně patří orlovec říční, obratný lovec ryb, který je schopen se za potravou ponořit i metr pod hladinu. V České republice jej lze pozorovat pouze v období jarního tahu; fotografie z tohoto článku proto pochází ze severského Finska a slunného pobřeží Floridy.

Ryba nejhůře na druhý pokus

Nepozorovaně sledovat několik orlovců říčních, jak se během dne vrací pro rybu pár metrů, patří k mým největším zážitkům. Díky velké koncentraci vhodných ryb si mělkou zátočinku na severu Finska vybralo pro lov několik orlovců, a to i ze vzdáleného okolí. Místní ornitologové zdejší populaci pečlivě sledují, a tak víme, že sem pro ryby zalétávají i jedinci ze vzdálenosti 60 kilometrů. Zejména v období srpna a září (kdy krmí mladé), můžete být při celodenním pozorování svědky až 30 útoků na klidnou hladinu.

Ne vždy je útok orlovce úspěšný. Pokud dravec rybu nechytí, pár metrů nad hladinou oklepe vodu, vystoupá, krátce zakrouží a střemhlav padá zpět k hladině. Při mém pozorování si napodruhé vždy rybu v pařátech odnesl.

Dlouhé čekání

Fotografování útoků orlovce znesnadňují zejména dlouhé intervaly mezi přílety, bohužel nelze vydržet 14 hodin s okem na hledáčku. Často se pak stane, že nejdříve uslyšíte šplouchnutí a teprve pak začnete orlovce hledat. To už je ale pozdě. Orlovci trvá chycení ryby, vynoření z vody a odlet z dosahu objektivu jen 2–3 vteřiny!

TIP: Sídliště mořských lovců aneb Život v bílé kolonii

Další nepříjemností je směr příletů. Mnohokrát jsem pozoroval, jak orlovec padnul do vody pár metrů přede mnou, ovšem zády ke mně a s podobnou orientací i odlétal. Na žádné fotografii v sérii pak není vidět hlava. Limitujícím faktorem je i přítomnost racků. Pro někoho to může být překvapivé, ale právě racek (nebo vrána) může být důvodem k tomu, aby se orlovec po dlouhém letu k rybníčku obrátil a odletěl bez lovení. Dotěrné nálety racků doprovázené křikem jsou tak intenzivní, že orlovce odeženou.

Bleskurychlá koupel

Technika lovu orlovce říčního je impozantní záležitost. Míří ke své kořisti především z letu při kroužení, nebo po krátkém třepotání na místě. Byl jsem však i svědkem útoku, kdy se pro rybu snesl přímo z blízkého vysokého stromu. K vodní hladině se orlovec snáší nejdříve plachtěním, aby posléze na posledním 1–5 metrech složil křídla k tělu a natáhl před sebe pařáty, kterými rozřízne hladinu. Ve vodě pak zůstává 1–2 vteřiny – podle toho, jak obtížně se mu dostává z vody ven, což záleží na síle větru a velikosti ryby. V této chvíli voda stříká všude okolo, dravec zůstává na jednom místě a právě tehdy je největší šance pořídit zajímavou fotografii. Po vysvobození z vody orlovec poměrně nízko nad zemí s rybou v drápech odlétá. Po 50–100 metrech si udělá ve vzduchu krátkou zastávku, aby ze sebe oklepal zbylou vodu.

S úlovkem mezi rekreanty

Se svým oblíbeným dravcem jsem se poprvé setkal před dvěma lety při návštěvě Floridy. Zejména na západním pobřeží u městeček Fort Myers nebo Fort De Soto nebylo hodiny, kdy by mi při sledování volavek nepřelétl nad hlavou. Koncentrace těchto bravurních lovců je tu poměrně vysoká a často je možné pozorovat, jak letí s rybou od moře nebo z nějaké mělké lagunky. Místo je unikátní v tom, že orlovci tady loví jak v moři, tak v blízkých jezírkách na pobřeží.

Nad mořskou hladinou je pozorování obtížnější, orlovci obvykle tahají ryby dál od břehu, ale právě lagunky jsou ideálním místem. Stačí si najít pár hodin, sednout na břeh a čekat. To už orlovec sedí na blízkém šestipatrovém hotelu a rozhlíží se kolem sebe, aby se krátce poté zvedl a začal kroužit. Pokud se blízko pod hladinou zaleskne ploutev, padá okamžitě dolů podobně jako ve Finsku, snad jen doba střemhlavého letu je o něco delší. Cesty úlovku v pařátech jsou pak už podobné, snad jen s tím handicapem, že místo stromů jsou v pozadí vidět balkony hotelových komplexů.

Jarní host s chocholkou

Zbarvení orlovce říčního (Pandion haliaetus) je na vrchní straně těla tmavohnědé, na spodní straně a na hlavě bílé. Na prsou a na bocích hlavy má hnědou skvrnu. Občas znatelná je chocholka na hlavě. Žije na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Zdržuje se v okolí velkých vodních ploch. Podmínkou jsou lesy nebo alespoň staré stromy v okolí, na kterých může postavit hnízdo. Výjimečně si může postavit hnízdo i na skalách. Od dubna snáší obvykle tři vejce, na snůšce se poté střídají oba rodiče přibližně 35 dní. Hnízdní péče trvá nejčastěji dva měsíce a ještě asi měsíc po vylétnutí z hnízda jsou mláďata krmena rodiči. Pohlavní dospělosti dosahují ve třetím roce.

Do Česka orlovec pravidelně zalétá, pozorován je hlavně u velkých vodních ploch. Hnízdění u nás dosud nebylo doloženo, nelze jej ale vyloučit. Evropská početnost směrem k východu stoupá. Z okolních zemí hnízdí téměř 500 párů v Německu, a asi 50 párů v Polsku. Celoevropská populace tohoto nádherného dravce čítá ne víc než 10 000 párů.

9. srpna 1976 nasměrovala raketa Proton k Měsíci poslední sovětskou sondu řady Luna: Plavidlo mělo pořadové číslo 24, vážilo bezmála 5 tun a jeho úkolem bylo dopravit na Zemi vzorky měsíční horniny z málo prozkoumané oblasti Moře krizí.

TIP: Luna a Lunochod: Sovětské sondy a roboti na Měsíci

Návratový modul Luny 24 nakonec úspěšně přistál zhruba se 170 g materiálu, v němž později sovětští vědci detekovali malý obsah vody (kolem 0,1 %). Od té doby už přítomnost životodárné tekutiny na Měsíci potvrdilo více robotických výprav. Snímek zachycuje přistávací stupeň Luny 24 zanechaný na Měsíci, jak jej vyfotila americká sonda LRO.

Jeden z významných problémů se střelnými zbraněmi spočívá v tom, že je velmi obtížné je udržet připravené k okamžitému použití a zároveň zabezpečené proti cizím osobám.

Kalifornský startup Safety First Arms ze San Diega tohle řeší pomocí samozamykací pistole Smart 2. Má vestavěné zařízení s PIN kódem a zabudovaný alarm, který funguje jak na zloděje, tak na všetečného člena rodiny.

Podobné zabezpečovací systémy se objevily už dříve a využívaly například otisky prstů nebo bezpečnostní čipy. Doposud ale nebyly příliš praktické.

TIP: Nesmrtící novinka v osobní obraně: Pepřová pistole Salt

Společnost Safety First Arms už vyrobila první funkční 3D tištěný prototyp a předpokládá, že pistole Smart 2 bude na trhu zhruba za 2 roky. Měla by se prodávat za 1 295 dolarů (něco přes 30 tisíc Kč).

Vědci už delší dobu intenzivně pracují na laboratorním mase, které by uspokojilo labužníky a přitom šetřilo životní prostředí. Výsledné produkty jsou ale obvykle příliš drahé anebo mají bídnou chuť i konzistenci.

Startup Impossible Foods ale prohlašuje, že jejich bezmasý Impossible Burger vypadá, voní a chutná, jako by ze skutečného masa. Jak toho mohli dosáhnout? Jejich tajemství se jmenuje „hem“.

Hem je látka obsahující atom železa, která představuje základní stavební jednotku hemoglobinu, klíčového proteinu červených krvinek, zodpovídajícího za přepravu kyslíku v těle.

TIP: Bezmasá budoucnost? V San Franciscu představili burger, co chutná jako hovězí

Společnost Impossible Burger získává hem z kvasinek. Látka poskytuje burgeru vzhled a chuť, kterou se blíží skutečnému masu. Na druhou stranu, vzhledem k obsahu hemu, Impossible Burger přísně vzato vlastně není kompletně bezmasý.

Jak to asi vypadá uvnitř planet a planetek? To je určitě hodně zajímavá otázka, dokud ale vědci nemají k dispozici ultravýkonné vrtací stroje, tak musejí k průzkumu vnitřku vesmírných těles využívat nepřímé postupy.

A přesně tohle teď udělal tým sondy NASA Dawn. Dawn je teď na oběžné dráze kolem trpasličí planety Ceres, která je se svým průměrem 975 km největším tělesem v oblasti hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem.

Sonda teď pomocí svých signálů proměřila gravitační pole trpasličí planety a odborníci NASA z Laboratoře tryskového pohonu (JPL) pak mohli ze získaných dat odhadnout, jaký je Ceres uvnitř. Ukázalo se, že Ceres má husté jádro, a že poblíž povrchu se zřejmě nalézá vrstva tvořená materiálem o nízké hustotě, jako je například vodní led.

TIP: Způsobují změny jasných skvrn na povrchu Ceres těkavé sloučeniny?

Jednotlivé vrstvy vnitřku trpasličí planety Ceres jsou podle vědců méně rozlišené, než tomu je například na Měsíci nebo na Zemi a podobných kamenných planetách. Podle nich se voda a další materiály s nízkou hustotou mohly oddělit od hornin v jádru trpasličí planety během raného vývoje Sluneční soustavy. Možná v tom sehrál roli radioaktivní materiál uvnitř Ceres a není prý vyloučeno, že jádro této trpasličí planety je stále ještě horké, což je překvapení.

Mnohokrát jsem chtěl fotografovat tetřívčí tok, a mnohokrát jsem se o to také v Čechách pokoušel. Výsledek však odpovídal nízké populaci tetřívků u nás. Na velké tokaniště přilétli maximálně tři kohoutci a neměli chuť bojovat o přízeň jedné samičky. Několik let jsem za nimi chodil na Šumavu i do Krušných hor, ale teprve cesta do Ruska mi přinesla dlouho očekávaný zážitek.

Cesta za tetřívky

Cestu za tetřívky do Taldomské oblasti, která byla v roce 1979 vyhlášena přírodní rezervací, jsme plánovali zhruba půl roku. S vyřízením pozvání, víz a dalších formalit, které z  pohybu po Evropě již neznáme, to bylo tak akorát. Od okamžiku, kdy jsme od přátel dostali zprávu, že tetřívci jsou v plném toku, jsme byli do týdne na místě.
Nedaleko města Taldom, asi sto dvacet kilometrů od Moskvy, jsou zachovány bažiny, ve kterých se na cestě k severu zastavují jeřábi popelaví, tisíce husí a další severští ptáci. Žijí zde také losi, od nichž jsme viděli okusy, stopy a trus. Z moskevského letiště nás na místo přivezl Václavův přítel Oleg a na lovecké chatě juž čekal Sergej – náš průvodce a řidič.
Druhý den jsme připraveni k první cestě na tokaniště. Vstávání ve dvě ráno, rychlá snídaně s nedopitým čajem a Sergej už čeká se stařičkou Nivou. Cesta z chaty na začátek tokaniště je dlouhá asi osm kilometrů. „Půjdete směrem na to malé červené světlo vzadu a asi po kilometru uvidíte kryt,“ říká Sergej. Příliš jsme nevěřili, že ve tmě to místo najdeme, ale s pomocí baterek se to přece jen podařilo. Složitější to bylo jen v tom, že první cesta s výzbrojí vážila o kryt, židličku a stativ více než další cesty. Tyhle věci jsem pak na tokaništi nechávali.

Souboje rozehnané teplem

Chladné ráno s teplotou lehce pod nulou představovalo ideální podmínky pro tok. S rozedníváním bylo slyšet vzdálené bublání, které krátce utichlo. Pak jsme již slyšeli jen trochu těžkopádný let a jakoby nemotorné přistání někde před námi. Byla ještě taková tma, že jsme ani nerozeznávali obrysy tetřívků; bojům mezi jednotlivými ptáky jsme proto zpočátku jen napjatě naslouchali. Slunce na sebe naštěstí nedalo dlouho čekat a s přibývajícím časem bylo dost světla i na fotografování.

TIP: Ruskou tajgou aneb Svéráz národního lovu na vlastní kůži

Na tokaniště o velikosti zhruba házenkářského hřiště přilétlo osm kohoutků a čtyři další se zdržovali v trávě v okolí tokaniště. Každý měl již svůj prostor, který bránil obcházením ve výhružném postoji. Za plného světla každé ráno i odpoledne přilétl kohoutek, který kraloval nejlepšímu místu na tokaništi a vždy se popral s opovážlivcem, který v jeho nepřítomnosti prostor zabral. Aktivita zastrašování a soubojů vzrostla, když se v blízkosti objevila samička. Mnohokrát jsme ji neviděli, ale ruch, který mezi kohoutky nastal, se z krytu přehlédnout nedal. S přibývajícím teplem tok utichal a kohoutci jako na povel odlétli z tokaniště kolem sedmé hodiny. Dalekohledem jsme je pozorovali, jak se pasou na asi na kilometr vzdálené stráni.

Souboje v plném lesku

Zdárné pozorování tetřívčího toku neklade na člověka nijak přehnané nároky. Důležitou věcí je být v krytu vždy nejméně hodinu před příletem ptáků. Tetřívkům nevadí, když postavíte jeden nebo dva kryty, ale musí být v řadě; ne kolem tokaniště. Když je tok v plném proudu, nevadí jim kašlání, smrkání a dokonce ani telefonování. Z krytu ale rozhodně nesmíte vycházet, a včas pamatujte na své tělesné pochody. Bez možnosti jít ven budete nejméně tři hodiny.
Odpoledne nás Sergej vyzvedl ve čtyři hodiny a po páté jsme již byli v krytech. Kohoutci znovu přilétali na tokaniště kolem sedmé, když utichl vítr, který zde jinak foukal každý den. Samotné boje těchto ptáků jsou přímo závislé na počasí, odpolední tok byl proto již klidnější a kratší. I proto se vyplatí brzy ráno vstát, abyste mohli souboje těchto malých opeřených rytířů pozorovat v plném lesku.

Rytířství si musel urozený muž vysloužit svými zásluhami v boji, teprve potom mohl být pasován a přijat do elitního společenství rytířů. V rozvinuté rytířské kultuře sloužil mladý šlechtic nějakou dobu jako panoš, tedy rytířský sluha obvykle u svého příbuzného. Leštil mu zbraně, vodil koně a tím získával zkušenosti.

Výsada aristokracie

Obřad pasování se během staletí vyvíjel a šlo vlastně o iniciaci panoše „učedníka“, který se tímto stával pravým mužem. Nejprve mu pouze někdo ze starších spolubojovníků, či ideálně přímo panovník, obřadně předal zbraň, což vlastně navazovalo na starobylé rituály pohanských Germánů či Slovanů. Později se do toho vložila církev a zavazovala rytíře k čestnému jednání v duchu křesťanských zásad. Církev se obecně snažila rytířskou kulturu co nejvíce dostat pod kontrolu, což se jí ovšem nikdy úplně nepodařilo. Rytířství zůstalo vždy výsadou aristokracie a mnohé zvyky rytířů šly často proti přímým církevním zákazům a nařízením. Nejvýrazněji z nich vyčnívají právě turnaje a jiná „sportovní“ klání, v nichž se provozovalo násilí pro zábavu a to se kněžím nelíbilo.

Dalším příkladem je třeba kurtoazní láska spočívající v obdivu dámy k rytířovi, jenž bojuje v jejím jménu. Podle vzorového příběhu o Lancelotovi a Guenevře šlo totiž o lásku nemanželskou, a přestože ve většině literárních příběhů zůstávala v čistě platonické nefyzické rovině, v praxi se tím často omlouvala vášeň a nevěra, jíž se mnozí rytíři a dámy dopouštěly.