Společnost Dimension Data, která v rámci Tour de France zpracovává a analyzuje údaje z monitorovacích zařízení nové generace umístěných pod sedly závodníků, uveřejnila souhrnnou analýzu dat pořízených během 21 etap závodu. Během závodu byla data z monitorovacích zařízení umístěných pod sedly všech závodníků zasílána do doprovodných automobilů i motocyklů a speciálního letadla a přenášena do big data kamiónu.

Nejrychlejší, nejpomalejší a Froome

• Průměrná rychlost závodníků činila během všech 21 etap 38,34 km/h

• Chris Froome absolvoval celý závod průměrnou rychlostí 39,6 km/h

• Nejrychlejší byla jedenáctá etapa, ve které dosáhli všichni závodníci nejvyšší průměrné rychlosti 46,65 km/h

• Nejpomalejší byla osmnáctá etapa, ve které dosáhli všichni závodnici průměrné rychlosti 29,58 km/h

Stoupání? 26 Eiffelovek 

Celková délka stoupání na všechny hodnocené alpské vrcholy byla 8 500 metrů, což odpovídá 26 Eiffelovkám. Nejobtížnějším alpským vrcholem byl Finhaut-Emosson, který v 17. etapě závodníkům nabídl hned 10,4 kilometrů se stoupáním 8,4 procent.

Průměrná rychlost stoupání na tento vrchol byla 14,88 km/h, tedy podstatně méně, než byla hodnota ze všech alpských vrcholů – 24,05 km/h. Průměrná rychlost stoupání Chrise Froomeho ze stáje SKY byla 26,35 km/h. Nejnižší průměrná rychlost stoupání nejpomalejšího závodníka byla v Alpách 21,59 km/h. Nejtěžší poslední kilometr ze všech stoupání odpovídal sklonu 12,3 procent a závodníci si s ním museli poradit při teplotě až 53 °C. 

Sjezdy a pády 

Odpadlíci byli rychlejší než peloton a sjezdy zvládali za kratší čas, než ostatní skupiny, které se mohly v celkové klasifikaci ještě více propadnout. Nejvyšší průměrné rychlosti dosáhl ve sjezdu Kittel z týmu EQS, který během osmé etapy jel z Col du Tourmalet rychlostí 69,31 km/h a o 17,77 km/h překonal průměr závodníků ze všech sjezdů (51,54 km/h). Froome ze stáje SKY dosáhl nejvyšší rychlosti 91 km/h při sjezdu z Col de Peyresourde.

TIP: Na čem se jede Tour de France: Závodní superkola, dražší než auta

Když si Gerrans z týmu OBE ve 12. etapě zlomil při pádu během sjezdu z Col des Trois Termes klíční kost, stalo se tak v rychlosti 56 km/h. V 17. etapě havaroval Bozic z týmu COF na Col des Mosses dokonce v rychlosti 74 km/h, a způsobil si tak mnohá poranění i odřeniny. V 19. etapě zase na Cote de Domancy havaroval Navarro z týmu COF v rychlosti 47 km/h a zlomil si při tom rameno. V 17. etapě havaroval i Froome, ale stalo se tak v rychlosti 45 km/h a utrpěl pouze pohmožděniny a menší tržná zranění.

Kompletní statistiku z letoušního ročníku TdF najdete zde.

Zvuk skutečně sehrává velmi významnou roli v tom, co vědci nazývají modulace chuti, a výzkum v této oblasti zažívá v poslední době raketový rozvoj. Například odborníci z Crossmodal Research Laboratory na Oxford University v čele s profesorem Charlesem Spencem nechali dobrovolníky pojídat sladkosti a pouštěli jim při tom zvuky o nízkých i vysokých frekvencích. Zároveň je vybídli, aby v obou případech hodnotili chuť dezertů. Ukázalo se, že vysoké tóny vyvolávaly u konzumentů pocit větší sladkosti jídla, zatímco ty nízké přinášely více hořkou chuť.

TIP: Hlasem proti hmotě: Jak vysoký musí být tón k rozbití skleničky na víno?

Zajímavý experiment provedla v tomto směru i londýnská restaurace House of Wolf. Svůj vyhlášený „sonický dort“ servírovala spolu s telefonním číslem. Pokud jej zákazník vytočil, operátor na jeho pokyn pustil buď vysoké, nebo nízké tóny. A hosté skutečně zaznamenali změny chuti v závislosti na zvolené hudbě. Pokus si ostatně můžete vyzkoušet i sami: Stačí vzít kousek hořké čokolády, opravdu se soustředit na jeho chuť a při konzumaci si střídavě pouštět zvuky o vysokých a nízkých kmitočtech.

V kosmu podle posledních výzkumů drtivě převažují exotické, těžko uchopitelné substance temné energie (68,3 % celkové hmotnosti vesmíru) a temné hmoty (26,8 %). Zbývající 4,9 % tvoří baryonická, tedy atomární látka. Ovšem z tohoto mála je více než devět desetin obsaženo v mezihvězdném a mezigalaktickém plynu – a zbytek připadá na hvězdy. Ostatní pro člověka důležitá tělesa (planety, měsíce nebo živé organismy) představují už jen zcela nepodstatné smetí. 

Zvedneme-li za jasné bezměsíčné noci hlavu k obloze, bude se nám zdát, že vidíme miliardy hvězd. Kdybychom se však pustili do poctivého počítání, zjistili bychom, že pouhým okem dokážeme rozlišit jen asi tři tisícovky zářících bodů. Jejich počet pak prudce poroste, vezmeme-li si k ruce dalekohled: soustřeďuje totiž více světla než neozbrojené oko, a tak nám ukáže i slabší stálice, jichž je na obloze přirozeně více. Již lovecký triedr nám umožní spatřit více než půl milionu hvězd. 

Kdybychom chtěli sestavit statistiku typů hvězd podle pozorování ze Země, nedostali bychom správné výsledky. Stálice, které vidíme, podléhají výběrovému efektu – klamavé iluzi způsobené tím, že mají různou hmotnost, a tudíž i různý zářivý výkon. Obecně platí, že málo hmotné hvězdy jsou šetřivé a nevyzařují do okolí tolik světla, zatímco jejich velké kolegyně plýtvají a září mnohem více. Ze statistického hlediska se celková svítivost hvězdy zvětšuje s třetí až čtvrtou mocninou její hmotnosti. Naproti tomu množství světla zachyceného pozorovatelem na Zemi klesá s druhou mocninou vzdálenosti zmíněného objektu. Závislost svítivosti na hmotnosti tak celkově vzato převáží, a hmotnější hvězdy lze tudíž pozorovat na větší vzdálenosti. Z pěti stovek nejjasnějších stálic na obloze jsou jen tři hmotnější než Slunce; zdálo by se tedy, že přinejmenším naši Galaxii prostupují obří hvězdy, opak je však pravdou: ve slunečním okolí je 90 % hvězd méně hmotných než Slunce a hvězdní obři představují vzácnost. 

Jak vznikají hvězdy?

Hvězdy vznikají gravitačním kolapsem prachoplynného oblaku – obřího molekulového mračna. Kolaps probíhá hierarchicky: obří oblak s celkovou hmotností mnoha tisíc sluncí se postupně drobí, až z hustých jader – globulí – skutečně vznikají zárodky hvězd. Globule jsou v centru oblaku přirozeně větší a hustší, obsahují tedy více použitelného materiálu než na okrajích mlhoviny. Z molekulového mračna vzniká celé spektrum stálic s nejrůznějšími hmotnostmi, obvykle je však více těch lehčích než hmotných. Gravitační kolaps se odehrává velmi rychle, přičemž je jeho rychlost přímo úměrná hmotnosti jádra globule: zárodky hmotných hvězd v zásadě vzniknou za několik desítek tisíc let, zatímco zárodkům stálic podobných Slunci to trvá stovky tisíc roků. 

Chtělo by se říct, že čím více materiálu je k dispozici, tím hmotnější hvězda může vzniknout. Podle uvedené představy by pak pro hmotnost těchto vesmírných těles neexistoval fyzikálně daný limit. Podíváme-li se však do blízkého i vzdáleného kosmu, prakticky nenajdeme hvězdné obry s hmotnostmi přesahujícími sto sluncí. Je tedy hmotnost hvězd shora omezena? Zřejmě ano a podepisují se na tom nejspíše dva jevy, přičemž jeden z nich už při samotné jejich tvorbě. 

Hmotné hvězdy vznikají z velkých hustých globulí v centru obřího molekulového mračna poměrně těsně vedle sebe. Pro každou z nich je tudíž k dispozici pouze omezené množství materiálu. Proces probíhá ve stylu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. V tomto konkurenčním prostředí nemůže jedna hvězda nabrat veškerý materiál, ale jen to, co stihne, než ji předstihnou její sourozenci. Pokud se navíc některý z nich vyvine dříve, jeho silný hvězdný vítr ze svého relativně rozměrného okolí vyfouká zbytky zárodečné mlhoviny, a nedá tak svým méně vyvinutým bratrům a sestrám další šanci posbírat byť jen drobky. 

Druhým efektem je pak převládající jaderná reakce v nitru tělesa, při níž dochází ke slučování vodíku na helium, jež může probíhat dvěma zcela odlišnými procesy. U hvězd slunečního typu je běžný tzv. proton-protonový cyklus, kdy se čtyři vodíková jádra přemění přímo v helium. Uvedený proces se odehrává při teplotách vyšších než sedm milionů stupňů a výtěžnost reakce závisí přibližně na čtvrté mocnině teploty látky. U hmotnějších hvězd se však realizuje slučování vodíku v CNO cyklu, kdy těžší prvky, například uhlík, dusík a kyslík, působí jako katalyzátory. Uvedená reakce má vyšší zápalnou teplotu (asi deset milionů stupňů), avšak mnohem strmější tepelnou závislost, její výtěžnost se zvětšuje s patnáctou až dvacátou mocninou teploty. 

Hvězdy přes míru

Je zřejmé, že v nitru obřích hvězd převažuje druhá zmíněná reakce. Jejím prostřednictvím těleso rychle spaluje přidělené palivo a mění jej na záření. Za hýřivost však platí daň nejvyšší – má jen velmi krátký život. U stálic, jejichž hmotnost přesahuje asi 120 sluncí, je pak tempo CNO cyklu tak vysoké, že vznikající záření rozfukuje hvězdnou obálku do okolí a intenzivně připravuje vesmírný objekt o materiál. Jde o jakýsi samoregulační mechanismus, podle nějž by se hvězdy přesahující uvedený limit neměly v kosmu prakticky vůbec vyskytovat. 

Jak je tedy možné, že se nedávno podařilo v blízké galaxii Velkého Magellanova oblaku objevit stálice, jejichž odhadovaná hmotnost přesahuje 200násobek hmotnosti Slunce? Klíč tkví zřejmě v chemickém složení mateční mlhoviny. Látka v naší Galaxii již minimálně jednou prošla vývojovým cyklem hvězd, a je proto značně obohacena o těžší prvky, mimo jiné též o katalyzátory CNO reakce. V nitrech hvězdných obrů v Mléčné dráze tudíž skutečně probíhají jaderné reakce zmíněným mechanismem, a platí tak teoretický limit asi 120násobku hmotnosti Slunce. 

Plyn ve Velkém Magellanově mračnu však na těžší prvky tolik bohatý není. I v obřích hvězdách tedy probíhá značná část jaderných reakcí méně výtěžným proton-protonovým cyklem, přičemž taková tělesa mohou žít ve srovnání se svými protějšky v naší Galaxii déle a rovněž nabývat větších hmotností. Produkce záření, jež vyvažuje vlastní gravitaci vnějších vrstev, totiž není tak překotná. 

Ostatně i v Mléčné dráze jsme takové stálice v minulosti našli. Šlo o hvězdy první generace tvořené výhradně vodíkem a heliem, tedy prvky vzniklými při Velkém třesku, které mohly nabývat hmotností až kolem 500násobku hmotnosti Slunce. Zmíněné objekty již dávno zanikly, avšak převážná část těžších chemických prvků patří k jejich produktům. 

Pokračování článku

V neděli 23. dubna roku 1876 se na pražském Žofíně pořádala národní slavnost s recepcí pro několik set osob. Hlavní postavou byl sedmasedmdesátiletý František Palacký a jeho celoživotní dílo Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, které před několika měsíci dokončil. Cesta k tomuto unikátnímu dílu české historiografie však započala zcela nenápadně o více než padesát let dříve.

Zrození historika

Na Dobrovského doporučení dostal nabídku od Františka hraběte Šternberka zpracovat pro něj rodokmen. S výsledkem byl hrabě spokojený a Palackého doporučil dalším šlechtickým rodům. Tak se stal Palacký jejich archivářem s pevně stanoveným platem. Avšak největším přínosem byla obrovská kvanta nezpracovaných historických dokumentů, ke kterým se takto Palacký dostal a která po desítkách a stovkách let doslova doloval z prachu a zapomnění. Stanul tak před pomyslným eldorádem historika. 

První vydání jeho Dějin, které vyšly na konci léta roku 1836, bylo nevídanou senzací. Pracoval na něm celé čtyři roky a podařilo se mu podat poutavé vyprávění, které nebylo jen pouhým sumářem událostí a letopočtů, ale jehož záběr byl široký a šel do hloubky věci. Byla to první novodobá syntéza našich dějin sestavená na základě podrobného studia historických pramenů. A nic na tom nezměnil ani fakt, že pro nejstarší dějiny byly použity falešné rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, o jejichž pravosti Palacký nepochyboval.

Čech, Slovan, nebo Němec

To, že tak velké pracovní nasazení dokázal zvládat, bylo dáno jeho snahou co nejlépe uspořádat svůj čas, velkou vytrvalostí a také finančním zajištěním. Toho dosáhl po svatbě s Marií Měchurovou, dcerou bohatého pražského advokáta, doktora Jana Měchury. Palackého sňatek se ovšem nelíbil některým českým intelektuálům. Nedokázali přijmout, že se český vlastenec spojí sňatkem s proněmeckou rodinou. Nemalou roli v tom jistě sehrál i fakt, že většina těchto kritiků měla hluboko do kapsy.

Dokončení: František Palacký: Otec národa a největší z Moravanů (2)

Nutno podotknout, že Palacký byl velmi ambiciózní, a protože společenský vzestup byl v té době vázán na německy mluvící prostředí, bylo nutné zamířit právě tam. Co posilovalo jeho postavení, bylo jeho chování, ze kterého vyzařovala přirozená autorita, široké znalosti a oděvy šité z kvalitních látek dodávající potřebnou důstojnost. Své výjimečné postavení ale nezneužíval. Naopak. Konexe využil k posílení české vědecké obce...

Oortův oblak je hypotetickou strukturou Sluneční soustavy, jež se má nacházet na její samotné hranici. Podle uznávané hypotézy by mělo jít o pozůstatky protoplanetárního disku, jehož tělesa byla nějakým mechanismem – gravitačním rušením velkých planet nebo blízkých hvězd, činností Slunce apod. – vymrštěna na periferii systému. Dosud se však nepodařilo identifikovat žádný objekt, jejž bychom mohli mezi členy Oortova oblaku jednoznačně zařadit. 

Na „seznam podezřelých“ každopádně patří například planetka 90377 Sedna, jež se ke Slunci přibližuje na 76 AU (astronomických jednotek), tedy více než dvojnásobek oběžné dráhy Pluta; avšak v nejvzdálenějším bodě její trajektorie se jedná téměř o 1 000 AU. Mezi vědci nicméně nepanuje v řazení Sedny do Oortova oblaku jednota. 

Mračno dostalo jméno po Janu Hendriku Oortovi, který v roce 1950 postuloval, že dlouhoperiodické komety pocházejí právě z této oblasti. Je zajímavé, že se stejnou myšlenkou vystoupil již v roce 1932 Ernst Öpik, ve všeobecnou známost však vešla až s Oortovou formulací. Správně bychom tedy měli zmíněnou část Sluneční soustavy označovat jako Öpikovo-Oortovo mračno.

Badatelé Univerzity v Novém Mexiku zaznamenali zajímavý rekord. Pomocí laserů se jim povedlo zmrazit pevný objekt, v tomto případě speciální typ krystalu, na teplotu mínus 182 °C.

Zmrazení pevného materiálu je přitom mnohem obtížnější, nežli zmrazit řekněme plyn. U plynu už vědci dosáhli teploty nižší než je jedna miliardtina stupně nad absolutní nulou. Jenže odebrat energii z pevného tělesa, což je nezbytné k jeho zmražení, není úpně jednoduché.

V tomto výzkumu vědci použili syntetické krystaly s ionty ytterbia (Yb). Když laserové paprsky zasáhnou tyto ionty, tak začnou zářit na různých vlnových délkách a odebírají energii ze svého okolí.

TIP: Ve Stanfordu si hráli s nejsilnějším rentgenovým laserem světa a vodou

Tento rekord by nebyl možný bez více než dvaceti let výzkumu, během něhož se vědci snažili zlepšit čistotu syntetických krystalů, a také přesnost používaných mrazících laserů.

Podle legend zhruba před 4 tisíci lety v Číně, na březích Žluté řeky, vládla mýtická dynastie Sia. Dynastii zmiňují nějaké mladší texty, přesvědčivé archeologické nálezy, které by potvrzovaly její existenci, ale neexistují.

Dynastie Sia získala nesmrtelnost hlavně kvůli legendě o Velké potopě. Je to příběh o tom, jak oblast kolem Žluté řeky málem zničila velká voda. Situaci ale zachránil legendární Jü Velký, který se měl stát vládcem a zakladatelem dynastie Sia.

Mnoho odborníků si doposud myslelo, že Velká potopa je pouhou fikcí. Nová vědecká studie ale přichází s překvapivým zjištěním, že se tato potopa prakticky jistě odehrála, právě v té době, jak udávají legendy. Potvrzuje to radiokarbonové datování koster lidí, kteří při této kolosální katastrofě zahynuli.

TIP: Extrémní násilí z neolitu: Vědci objevili masový hrob oběti dávného masakru

Podle mezinárodního týmu odborníků šlo o jednu z největších potop, jaké se na planetě Zemi odehrály od konce nejmladší doby ledové. Záplava tehdy zřejmě zničila lidská sídla vzdálená až 2 tisíce kilometrů proti proudu Žluté řeky.

Postupně se zdá stále reálnější, že se v dohledné době lidé podívají na Mars. A možná tam vzniknou i nějaké stavby. Než k tomu ale dojde, tak si to budoucí kolonisté budou muset nacvičit na Zemi.

Přesně to je cílem think stanku Mars City Design, kterému se povedlo vybrat na crowdfundingovém webu Kickstarter 30 tisíc dolarů (téměř 730 tisíc Kč). Vybrané peníze budou nyní použity na financování workshopu pro tři vítězné projekty základen, které by jednou mohly stát na Marsu.

Vítězové tohoto klání vesmírných architektů se sejdou letos v září v Mohavské poušti, která se rozkládá v jihozápadní části USA. Tam jim inženýři vesmírných technologií pomohou se stavbou prototypu jejich základen. Použijí k tomu velké 3D-tiskárny a regolit, což je materiál, jaký se vyskytuje v Mohavské poušti i na povrchu Marsu.

TIP: Základna na Měsíci: Evropa chce začít se stavbou do roku 2030

Pokud vše půjde podle plánu, tak v Mohavské poušti do tří let vyrostou tři kolonie pro planetu Mars v životní velikosti. Budou tam pak připravené k důkladnému testování.

Martina Balzarová se začala potápět už ve svých 12 letech a dnes má za sebou fotografování, potápění a biologické expedice v několika exotických zemích. Za své fotografie získala mnohá ocenění nejen v Čechách, ale i na zahraničních festivalech.

Další z článků M. Balzarové: Tajemství mexického poloostrova aneb Křišťálově čisté podzemí Yucatanu

Mezi její největší úspěchy patří cena z mezinárodního festivalu ve francouzském Antibes z roku 2005, kde obdržela ocenění Our World Underwater Scholarship Society pro fotografy do 25 let. V roce 2006 dostala stejnou cenu znovu. V roce 2007 získala cenu časopisu Photoart na 27. národní soutěži a bronzovou medaili na 17. ročníku mezinárodní soutěže Zemský ráj.

O autorce se více dozvíte na www.balzarova.cz