Německý stíhací typ Messerschmitt Bf 109 je držitelem mnoha prvenství. Stal se nejvíce produkovanou stíhačkou v historii: před válkou a během světového konfliktu bylo vyrobeno na 35 000 letadel (jen během roku 1944 opustilo výrobní linky 13 942 „stodevítek“). S letounem Bf 109 létal bezkonkurenční počet stíhacích es, a to včetně několika nejúspěšnějších stíhačů všech dob.

Špičková konstrukce

Nelze nepřipomenout, že vývoj typu byl společností Bayerische Flugzeugwerke AG zahájen již na konci první poloviny 30. let 20. století (přesněji na základě kontraktu L.A.1432/33 z února 1934), v čase, kdy na nebi stále ještě kralovaly stíhací dvouplošníky. Přitom díky na tehdejší dobu mimořádně účelně koncipovanému draku a montáži stále silnějších motorů se Bf 109 dokázal téměř po celou dobu své válečné existence udržet na špici stíhačkových konstrukcí – a to před mnoha podstatně mladšími konstrukcemi.

Úvodní prototyp Bf 109 V1 poprvé vzlétl 28. května 1935 a poháněn britským motorem Rolls­Royce Kestrel V o pouhých 441 kW dosahoval maximální rychlosti 470 km/h. Od té doby prošla konstrukce typu pozoruhodnou evolucí. Jedna z posledních sériově produkovaných verzí Bf 109K­4/R6 měla motor o 1 055 kW a maximálně letěla rychlostí 710 km/h.

Vedle výkonů rostla také nejen výzbroj, ale bohužel i hmotnost, jež zhoršovala letové vlastnosti (plně zatížený Bf 109 V1 vážil 1 900 kg, Bf 109K­6 již 3 627 kg!). „Stodevítka“ navíc nebyla zcela prosta nedostatků a některé z nich (těsná kabina, křehký podvozek o úzkém rozchodu, nedostatečná pevnost trupu) konstrukci provázely po celou její existenci. Messerschmitty Bf 109A, B, C a D (všechny poháněné motory Junkers Jumo 210) prošly v letech 1937 až 1939 úspěšným bojovým křtem během nasazení v občanskou válkou rozvráceném Španělsku.

Na Pyrenejském poloostrově si začátkem roku 1939 poprvé z palubních zbraní zastřílely rovněž výborné Bf 109E, poháněné motory Daimler­Benz DB 601A, které v té době představovaly doslova nejlepší stíhačky světa. Bojová činnost Bf 109 v letech 1939 až 1942 představovala neustálý sled vítězství. Na tom nic nemění ani selhání Luftwaffe během letecké bitvy o Británii – i zde ve vzdušných soubojích úspěchy Bf 109E přesahovaly ztráty.

Mnoho subverzí

V roce 1941 se u stíhacích skupin rozšířily Bf 109F, které jsou obecně považovány za variantu „stodevítky“ s nejlépe vyváženými výkony, vlastnostmi a bojovými charakteristikami (až na slabší výzbroj). Právě tato verze dosahovala v letech 1941 a 1942 nejlepšího poměru mezi sestřely a ztrátami. V roce 1942 do služby nastoupily Bf 109G, sloužící v řadě subverzí (mimo jiné vybavených řadou doplňkových souprav užívaných přímo při výrobě či v opravárenských dílnách, takzvaných Umrüst­Bausatz, nebo modifikačních sad pro polní podmínky, Rüstsatz) až do konce války.

TIP: Těžká stíhačka Messerschmitt Bf 110: Všestranný letoun, nebo nepovedený typ?

Nejpočetnější z nich byla Bf 109G­6 produkovaná od jara 1943 až do léta následujícího roku. Vzniklo více než 12 000 během výroby průběžně modernizovaných exemplářů G­6. Právě během dlouhé výroby G­6 začal Bf 109 v řadě ohledů zaostávat za posledními typy a verzemi nepřátelských stíhaček. Výkonnostní náskok se podařilo zmenšit zavedením posledních provedení Bf 109G a Bf 109K. Co však již nikdo napravit nedokázal, byla klesající úroveň většiny pilotů Luftwaffe. Nicméně v rukou zkušeného pilota zůstávaly Bf 109 velmi nebezpečným protivníkem až do konce: dobře stoupajícím a obratným. 

Jupiterův měsíc Io je výjimečným tělesem Sluneční soustavy. Na jeho povrchu bylo objeveno několik set střídavě aktivních vulkánů. Proudy lávy často zalévají jeho povrch, a tak je každá nová mapa brzy zastaralá.

Nová studie uveřejněná v Journal of Geophysical Research nyní ukazuje tento Jupiterův měsíc v ještě bizarnějším světle. Atmosféra měsíce je podle vědců tvořena převážně oxidem siřičitým jakožto produktu výrazné vulkanické aktivity. Teploty na Io jsou ale velmi nízké – od -148 °C do -168 °C. Vlivem nízkých teplot dochází jednou za 1,7 pozemského dne (v době kdy Jupiter zastíní svůj měsíc) k podivuhodnému meteorologickému jevu – atmosféra měsíce zamrzne a zhroutí se na jeho povrch.

Zde vlivem vyšších teplot roztaje a oxid siřičitý opět změní své skupenství z pevného na plynné. Tento ledový kolaps podle vědců trvá přibližně dvě hodiny. Znamená to tedy, že atmosféra měsíce Io prochází permanentním kolapsem a procesem znovuobnovení.

Přestože se veřejnosti prezentovala jako dcera vznešeného brahmána z jihu Indie, ve skutečnosti se Mata Hari narodila 7. srpna 1876 jako Margaretha Geertruida Zelleová v nizozemském městě Leeuwarden.

Více než povolání orientální tanečnice ji ale proslavila špionážní aféra, do které se během první světové války zapletla. Nejdříve se v Nizozemí nechala naverbovat do služeb německé rozvědky, aby následně přijala obdobnou nabídku ze strany francouzské tajné služby. Když Francouzi v roce 1876 zachytili šifru, která ženinu angažovanost na obou znepřátelených stranách prozradila, neváhali ji zatknout a odsoudit k trestu smrti, který byl ještě téhož roku vykonán.

TIP: Kráska v nesnázích: Mata Hari měla raději zůstat u tancování

Přesné motivy jejích špionážních aktivit neznáme a mnozí jsou dodnes přesvědčeni, že byla nevinná a stala se jen obětí vykonstruovaného procesu v atmosféře mediální štvanice na špiony, kteří měli být odpovědní za neúspěchy na frontě.

Druhá světová válka na starém kontinentu skončila a také boje v Pacifiku se chýlily ke svému konci. Japonská vláda se ale odmítala vzdát. A tak 6. srpna 1945 přistoupily Spojené státy k razantnímu kroku a shodily na město Hirošima atomovou bombu. 

Uranová jaderná puma s názvem Little Boy byla svržena z výšky 9 600 metrů. Výbuch, ke kterému došlo v 580 metrech nad zemí, si bezprostředně vyžádal životy 70 000 osob. Stejný počet lidí zahynul na následky radioaktivního ozáření nebo zranění v následujících měsících.

O tři dny později Američané svrhli další atomovou bombu, tentokrát na město Nagasaki. Stejně jako v předchozím případě měla exploze, k níž došlo ve výšce 550 metrů nad zemí, katastrofální dopad.

Druhé desetiletí 17. století se chýlilo ke konci, když se české stavy rozhodly postavit proti habsburské moci. Náboženské spory spolu s mocenskými rozbroji vygradovaly pražskou defenestrací, kterou následovala až do osudného střetnutí na Bílé hoře série střetů.

TIP: Zase se házelo z oken: Proběhla Třetí pražská defenestrace

Jeden z nich se uskutečnil 5. srpna 1619 u Dolních Věstonic. Nekompromisní bitva proti sobě postavila silné soupeře, důstojníka Jindřicha Duvala Dampierra na straně císařského vojska a Fridricha z Tiefenbachu spolu s Ladislavem Velem ze Žerotína v čele stavovských oddílů. Moravské jednotky sice byly slabší, ale tento nedostatek dohnaly odhodláním a agresí, která jim přinesla vítězství.

Americké letectvo v těchto dnech oznámilo, že nový víceúčelový stíhací stealth letoun páté generace Lockheed Martin F-35 Lightning II je bojeschopný. Šéf Velitelství vzdušného boje (ACC) USAF generál Hawk Carlisle prohlásil, že letoun splnil všechna potřebná kritéria.

Rozhodující bylo, že 28. července (2016) letoun F-35A vůbec poprvé zaznamenal vzdušné vítězství, když tepelně naváděnou raketou sestřelil cvičný dron. Zkušební pilot major Raven LeClair k tomu použil raketu vzduch-vzduch AIM-9X Sidewinder, kterou vypálil ze závěsu pod křídlem.

TIP: Lockheed Martin připravuje nástupce slavného průzkumníka U2

F-35A je varianta nově vyvíjeného letounu, která se vyznačuje konvenčním vzletem a přistáním. Stroj je navržen tak, že by měl zastat bojové úkoly ve vzduchu i proti pozemním cílům. Pořizovací cena jednoho letounu F-35A se odhaduje na 83,4 milionu dolarů (přes 2 miliardy Kč).

Mléčná dráha je poměrně velká galaxie se spoustou hvězd. Protože jsme ale uvnitř, není pro nás úplně jednoduché zjistit, jaká je struktura Mléčné dráhy a jak se naše Galaxie během historie vyvíjela.

Pro astronomy jsou ke studiu rozmístění hvězd v Mléčné dráze ideální cefeidy, mladé pulsující proměnné hvězdy, jejichž perioda pulsů přímo závisí na jejich absolutní svítivosti. Proto se cefeidy používají jako takzvané standardní svíčky ke zjišťování vzdáleností v okolním vesmíru.

Už delší dobu víme, že je obtížné najít cefeidy ve vnitřních oblastech Mléčné dráhy. Vědci si doposud mysleli, že je to kvůli množství mezihvězdného prachu a plynu, které nám uprostřed Mléčné dráhy zastiňují výhled.

Pustina uprostřed Mléčné dráhy

Tým japonských, jihoafrických a italských astronomů ale nedávno zjistil, že se kolem centra Mléčné dráhy rozkládá ohromná pustina, kde nejspíš žádné cefeidy, ani žádné jiné mladé hvězdy skutečně nejsou.

TIP: RS Puppis: Cefeida, která pomáhá určovat vzdálenosti ve vesmíru

Badatelé k tomu použili pozorování v infračervené oblasti spektra teleskopem observatoře v jihoafrickém Sutherlandu. Když pronikli skrz oblaka prachu, objevili cefeidy v oblasti o poloměru asi 150 světelných let kolem centra Mléčné dráhy. Kolem se ale rozkládá pustina o poloměru 8 tisíc světelných let, kde žádné cefeidy nejsou.

Původně to vypadalo na originální, leč poněkud nepravděpodobný koncept veřejné dopravy. Elektřinou poháněný městský vlak, či městský autobus, který by byl schopen překonávat ucpané silnice ve zvýšeném patře byl představen teprve před několika týdny na výstavě technologických novinek CHITEC. Vývojáři odvážného projektu tehdy plánovali, že by první prototyp mohl být k dispozici někdy v průběhu příštího roku. Po dvou měsících je všechno jinak a první testovací verze už vyrazila do ulic.

Proti původně představované maketě je prototyp Transit Elevated Bus výrazně menší – na délku měří 21 metrů a na šířku 8 metrů. Do jeho útrob se vejde 300 pasažérů a maximální rychlost, kterou dokáže vyvinout je okolo 60 kilometrů v hodině. I tak jde o obdivuhodný počin. O licenci již projevili zájem Brazílie, Francie, Indie a Indonésie. Vývojáři předpokládají, že jeden TEB by ve finální plnohodnotné verzi nahradil zhruba 40 městských autobusů.

Mezi tzv. radioaktivní potraviny se banány řadí kvůli izotopu draslíku 40 K, který obsahují. Jeho poločas rozpadu činí 1,25 miliardy let, což v přepočtu znamená, že v 1 g prvku se každou sekundu rozpadne asi 31 atomů. A jelikož průměrný banán zahrnuje zhruba 0,5 g draslíku, půjde přibližně o 15 atomů za sekundu.

V rámci procesu rozpadu dochází k velice slabému vyzařování paprsků beta i gama, které ve velkých dávkách vyvolávají nemoc z ozáření. Nicméně k tomu, abychom si zmíněnou nemoc přivodili konzumací banánů, bychom museli naráz sníst asi pět milionů těchto žlutých plodů.

V podstatě každá potravina bohatá na draslík obsahuje minimální procento radioaktivního izotopu 40 K. Mezi „radioaktivní“ plodiny bychom tudíž museli zařadit také brambory, ořechy či fazole. Navíc je třeba dodat, že nízké radiaci čelíme naprosto běžně, a sami dokonce radioaktivní záření v určité malé míře vydáváme.

Manang je malá vesnička přímo pod Annapurnou III a Ganggapurnou. Významná je tím, že dosud totožné cesty mnoha horolezců a trekerů se tady dělí. Před tím, než se sami budeme muset rozhodnout, se ale potřebujeme na tuto křižovatku dostat. Z Pisang Lower směrem do Manangu je to příjemných patnáct kilometrů během nichž se po levé straně tyčí mohutné stěny Annapuren a po pravé straně se ukazují nádherné výhledy na Pisang Peak, Chulu West a Chulu Central. Jde o jedno z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších himálajských údolí.

Nahoře a dole

Dva kilometry za Pisangem je skalní vyvýšenina Deuralidanda, z níž je nádherný výhled na východní a západní stranu údolí. Po prašné stezce se za neustálého cvakání uzávěrky fotoaparátu dostáváme k vesničce Humde a o kus dál před námi se otevírá nádherná kulisa – Annapurna III se svým masivem a stezka do Braggy.
Zastavuji se u jezirka Mugje, abych pořídil další záběry a v tu chvíli si všímám, jak na Annapurně III zuří sněhová vichřice. I když nás dělí „jen“ 4 000 výškových metrů, tady v 3 600 metrech je příjemných 22 °C; zatímco nahoře na vrcholu bude ve stejném okamžiku zhruba o 35 stupňů míň. Sněhová mračna se kroutí nad Annapurnou a pokračují dál, aby pokryla Ganggapurnu. Obdivujeme z dálky toto velehorské divadlo a říkáme si spolu s Petrem, jak je nám tady dole dobře. A to i když se slunce střídavě schovává za mraky a začíná foukat silný protivítr – zřejmě důsledek zuřivé vichřice nad námi.

Písečná bouře velehor

Po třech hodinách se dostáváme před himálajskou vesničku Bragga. Kroutím hlavou nad místní elektrifikací a hledám volný průzor mezi kůly a rozvěšenými dráty. Nakonec se snažím zachytit tu překrásnou idylu Braggy z vyvýšeniny vedle Gompy. Vítr je tak silný, že přes maximální zatížení stativu mi ho ještě oběma rukama musí pevně přidržovat nosič Chyantu.
Nepálci neustále něco přenášejí z místa na místo. Děti pobíhají po městském prostranství, které k mému údivu zahrnuje také jakousi bažinu, do které při sestupu náš nic netušící nosič zapadl až po kotníky. Domácím ale past očividně nevadí, vždyť vědí kudy ji mají obejít po suché zemi.
Za silného protivětru pokračujeme směrem k Manangu, míjíme magické skalní útvary nad našimi hlavami a otevírá se před námi asi kilometr dlouhá rovinatá pláň. Zvířený prach a vítr z toho dělají zcela ojedinělou kulisu. Spíš než velehory mi to ale připomíná pouštní drama. Kontroluji vak, abych co nejvíc chránil foťák před prachem. V těchto podmínkách jsem ale stejně nucen čistit každý večer na pokoji čip fotoaparátu.

Rozsvěcení vrcholků

Po několika hodinách cesty se objevuje tradiční vstupní brána do Manangu. Procházíme přes hlavní třídu, což je asi dva metry široký vydlážděný chodník, a zastavujeme se u Hotelu Tilicho. Překvapuje mne jeho obsazenost a vytíženost. Slyším angličtinu, němčinu, francouzštinu, dialekty Nepálců a zřejmě i Japonce nebo snad Korejce. V hotelu jsou ubytované dvě expediční výpravy na Khatungkang a Purbung Himal.
Lidé v Manangu chodívají dost brzo spát, ale zato vstávají při východu slunce. Noc je v podstatě klidná, sem tam slyším jenom Evropany a jejich smích. Při světle čelovky čistím fotoaparát a připravuji věci na noční výstup pod Bejhotang Goth.

TIP: Poklady moravskoslezského pohoří aneb Beskydy, pohoří bez hranic

Před čtvrtou ranní budu muset pomalu vstávat, do kopců jdu tentokrát úplně sám. Vyhlédl jsem si místo ve 4 000 metrech na severním svahu nad Manangem – ideální bod pro ranní focení Annapurny III v rudém hávu. Opar v údolí sice záběr trochu kazí, ale při tak velkém výškovém rozdílu je tato „nečistota“ vzduchu pochopitelná. Mám pod sebou celý Manang, je ticho a bezvětří. Čekám na rozbřesk a světlo, které vyšlehne nejdřív na nejvyšší Annapurně II, pak se zablýskne Ganggapurna a následuje Annapurna III. Přesně naopak jak je to při západu.

Poslední odpočinek

Opět prožívám fotografickou euforii a pak se po pěti minutách jako vždy vše nahoře proměňuje v panenskou bílou. Sestupuji dolů a připojuji se ke snídani, po níž se jdeme podívat na Ganggapurna Lake – obrovské jezero doplňované ze stékajícího ledovce Ganggapurny.
Přes nový most vede cesta směrem ke skalním útvarům u jezera. Tam si můžete vybrat, zda vystupovat cca 1–2 hodiny směrem pod ledovec Annapurny III a Ganggapurny a dostat se do míst, odkud je úžasný pohled na Manang a jezero z výšky 3 880 metrů, nebo si vybrat důkladnou prohlídku Ganggapurna Lake. Kdo se cítí v kondici, měl by volit „výběh pod ledovec“. V opačném případě je možné střádat síly na následující pochod.
Manang ve vás určitě zanechá dojem. Pro nás to byla poslední vesnička pod úrovní 4 000 metrů, kde jsme se opravdu zmobilizovali a doplnili energii pro nastávající dny. Tady v Manangu, jak už jsem psal, padne vždy rozhodnutí, kudy dál. Jedna stezka vede přes frekventovaný Thorung La Pass, druhá náročnější přes jezero Tilicho. Nyní tedy mělo přijít to, na co jsem se těšil několik let. Přejít Tilicho Lake – nejvýše položené jezero ledovcového původu na světě.

Velehory očima fotografa

Tři dny, které jsme strávili v Manangu, mi poskytly dost času na to, abych našel vhodná místa pro nafocení panoramatických záběrů. Při západu vytvoří slunce skvělé divadlo – Ganggapurna, která je z našeho pohledu před Annapurnou III, je ve stínu a její ledovec je šedivě zahalen. Ve stejnou chvíli dělá slunce na Annapurně III hotové divy. Nejdříve to začne bíložlutou, která přechází do zlatavě karmínové a nakonec je zabarvení až nepřirozeně purporově rudé.
Stojím pod Ghusangem, což je místo asi 300–400 metrů nad Manangem a pozoruji, jak je celá vesnice jakoby ze zlata. Rýžová políčka a zahrádky nabízejí v tu chvíli jedinečnou podívanou přes přírodní „filtr“ tyrkysově zelené, přes žlutohnědou až po fialově rudou. Po pěti minutách vše upadá do šedivého podvečera. V tu chvílí se začíná předvádět Annapurna III, jejíž vršek je celý purpurově červený. Vedle stojící nosiči jenom očarovaně hledí zatímco uzávěrka mého fotoaparátu cvaká několikrát v řadě za sebou. Neopakovatelné momenty trvají velmi krátce.
Stmívá se a my sestupujeme dolů. Večer v hotelu se kolem mého stolu shlukují Nepálci a obdivují surové fotky na notebooku. I majitel jen kroutí hlavou, jak nádherné hory má nad svým hotelem.

Další díly trilogie

1. díl: Odvrácená strana hor aneb Fotografický lov himálajských velikánů

3. díl: Tilicho Lake a Dhaulagiri aneb Přes nejvyšší jezero světa