Po úspěchu prvního svazku Dějin Palacký ve své činnosti nepolevil. Věnoval se edici Matice české, vydávající českou literaturu a překlady cizích autorů, plnil funkci stavovského historiografa, začal pracovat na druhém svazku Dějin a založil ediční řadu Archiv český, vydávající důležité české písemnosti ze 14. a 15. století. Jeho profesní a společenský respekt rostl rok od roku tak, že se pomalu dostal do čela české vědy a veřejného života. 

Předchozí část: František Palacký: Otec národa a největší z Moravanů (1)

V čele národního života

Šel ale dál a překročil i hranice svého oboru. Pokusil se o modernizaci Vlasteneckého muzea v Praze a předložil impozantní návrh na vybudování víceúčelového paláce s konferenčním sálem, knihovnou, galerií a výstavními prostorami, kde by sídlilo nejen muzeum, ale i Královská česká společnost nauk, akademie výtvarných umění, konzervatoř a další spolky. Z nákladného projektu sice nakonec sešlo, ale podařilo se alespoň přestěhovat muzejní sbírky do vhodných prostor. K nim přibyla také knihovna a čítárna. Dále vstoupil do projektu majícího za cíl vybudovat české divadlo v Praze. A to vše za podpory českých stavů.

V první polovině 40. let se konečně dostal ve svých Dějinách k tématu nejmilejšímu, husitství. A nastaly problémy. Všudypřítomné rakouské cenzuře se nelíbil jeho výklad Husovy kritiky církve a procesu na Kostnickém koncilu. Prý se neslučoval s výkladem církve a byl zaměřen spíše proti ní. Palacký byl rozhořčen, protože zastával pravdivý výklad historie a najednou se muselo škrtat a přepisovat. Sice podal obhajobu svého stanoviska, ale neuspěl.

Odvážný sen: Národní divadlo

Kolem prostranství obehnaného tribunami stál altánek se svatováclavskou korunou na vrcholku. Okolo něj, na tribunách a za nimi se mačkal obrovský dav lidí, nad jejichž hlavami vlály korouhve s červenobílými vlajkami, cechovními a spolkovými prapory. Sbor dvou tisíc hrdel pěl hymnickou kantátu. Atmosféra byla vskutku vznešená a dojemná. Jak by ne, vždyť se pokládal základní kámen Národního divadla. Stoletý sen českého národa se naplňoval.

Slavnostní poklep kamene započal právě František Palacký. Pět bíle oděných družiček mu podalo podušku s bohatě zdobeným kladívkem. Uklonil se a do naprostého ticha pronesl: „Ve jménu národa, v Čechách a na Moravě jednotného! Požehnejž Pán bůh dílu svatyně této, ve které národu českému zjevovati a před oči stavěti se má všeliká mravní pravda i krása!“ Trojitý poklep zanikl v bouři potlesku a provolávání slávy. Takto proběhl 16. května 1868 vyvrchol jeho kulturně-společenského života. Profesní vrchol jej však stále čekal, Dějiny stále nebyly dokončeny.

TIP: Národní divadlo: Nejen z kapes českého národa

Završil je až v lednu 1876, pátým česky psaným svazkem. V dubnu proběhla již zmíněná žofínská slavnost a v neděli 7. května se jej zmocnila slabost a musel ulehnout do postele. Jeho zdravotní stav, provázený otokem plic a únavou srdce, se den ze dne zhoršoval. Naposledy vydechnul o devatenáct dní později v půl čtvrté odpoledne. Jeho pohřeb se proměnil v celonárodní tryznu, které se zúčastnilo padesát tisíc lidí. 

Už otec kosmonautiky Konstantin Ciolkovskij hovořil o tom, že k výstupu do otevřeného prostoru budou nezbytné dvě věci: přechodová komora (která zabrání úniku vzduchu z celé lodi) a skafandr. Jednalo se přitom o správnou, i když poněkud předčasnou představu. V Ciolkovského době si nikdo nedokázal představit komplexnost kosmické lodi. A skafandr vlastně představuje „odlehčenou“ verzi vesmírného plavidla.

První byl Leonov

Sovětský kosmický program počítal se zahájením výstupů do otevřeného prostoru ve skafandrech až s uvedením nové lodi Sojuz do operačního nasazení. Jenomže její vývoj se citelně zpožďoval a bylo jasné, že Amerika dokáže výstupy ve skafandrech realizovat dříve s pomocí programu Gemini – což pochopitelně neladilo se sovětským požadavkem na získávání dalších a dalších prvenství.

Proto vznikl program Voschod 2, a to úpravou lodi Vostok, v níž létal jeden kosmonaut. Hlavní problém představovala přechodová komora pro výstup do otevřeného prostoru: průlez lodi nebylo možné otevřít, protože její palubní elektronika využívala chlazení vzduchem a ve vakuu by se přehřála (nehledě na to, že některé elektrody by rovnou popraskaly). Řešení se nakonec našlo: na plášť Voschodu 2 se připevní nafukovací přechodová komora, do níž kosmonaut z plavidla vstoupí, uzavře za sebou průlez, vypustí vzduch a otevře průlez na druhé straně. Zpět se pak vrátí podobným způsobem.

V březnu 1965 měl uvedený systém osobně vyzkoušet Alexej Leonov. Jenže jeho skafandr se při práci ve vakuu nafoukl více, než se předpokládalo, a kosmonaut se tak nemohl skrčit, aby se dostal zpět do komory. Veškeré pokusy končily neúspěchem, a minuty rychle ubíhaly. Leonov se proto rozhodl opakovaně snížit tlak ve skafandru až pod hranici, kterou lékaři označovali za životu nebezpečnou. Nakonec se tak dokázal vrátit.

Až na dno sil

Už od počátku 60. let představoval hlavní cíl americké kosmonautiky Měsíc a tomu se podřídilo vše – včetně programu Gemini, který měl zaplnit mezeru mezi lety Mercury a okamžikem, kdy bude připravena loď Apollo. Navíc při něm měly získat patřičné zkušenosti posádky, pozemní personál i řídicí středisko.

Ke klíčovým úkolům pak patřila příprava na kosmické vycházky. Vždyť celé Apollo vlastně spočívalo ve výstupech, byť na povrch Měsíce. Proto se s volným pobytem ve vesmíru počítalo u devíti z deseti misí! Jenže realita byla trochu jiná. Nejprve se změnil plán hned první vycházky z Gemini 4: Ed White se měl v červnu 1965 jen vyklonit z otevřených dveří mateřské lodi; jenže po výstupu Alexeje Leonova o tři měsíce dříve bylo rozhodnuto, že uskuteční plnohodnotnou vycházku – tedy že plavidlo opustí úplně.

Celkem 36minutový výstup dokládá mnoho barevných „pohodových“ snímků, které posádka lodi Gemini 4 pořídila. Ve skutečnosti se však pobyt ve volném prostoru ukázal jako nesmírně fyzicky náročný a White přiznal, že jej relativně krátký výstup totálně vyčerpal. Koneckonců jeho úkolem bylo dělat „všechno možné“, aby ověřil možnosti pohybu člověka v otevřeném vesmíru. Navíc se při návratu do kabiny objevily problémy: nedařilo se zavřít vstupní dveře. James McDivitt musel Whitea přidržovat a opakovaně postrkovat zpět do lodi, zatímco ten bojoval s neposlušnými zámky dveří. Když se je konečně podařilo zavřít, rozhodlo se řídicí středisko upustit od jejich dalšího plánovaného otevření, při němž se mělo hodit „přes palubu“ veškeré přebytečné vybavení. Zmíněný náklad se tak vrátil s lodí na Zemi.

Na jednu stranu se Whiteův výstup hodnotil jako úspěch, zároveň však bylo jasné, že se na konceptu vycházek musí ještě hodně pracovat. NASA proto zrušila výstupy plánované pro nejbližší lety a další chystala až pro Gemini 8. Z akce však sešlo, neboť loď postihla technická závada a musela předčasně nouzově přistát.

Americké tápání

Dalším Američanem, který se vydal do volného prostoru, se tak stal Eugene Cernan při letu Gemini 9. Plánovači považovali všechny problémy za vyřešené, a nachystali tedy dvouhodinový výstup, během něhož měl astronaut otestovat i jednotku pro pohyb v otevřeném prostoru – tzv. kosmické křeslo. Jak ovšem Cernan později ironicky poznamenal, „o kosmických vycházkách jsme tehdy věděli houby s octem“.

Jeho výstup byl doslova nabitý úkoly. Hned na začátku Cernan zjistil, že jeho skafandr vykazuje značnou pevnost, ovšem nikoliv ohebnost. Na každý pohyb tak musel vynaložit obrovské úsilí. Navíc si okamžitě po opuštění lodi poškodil neopatrnými pohyby švy svrchní ochranné vrstvy skafandru, která se následně odchlípla a neochránila jej tak před slunečním zářením a nepříjemnými popáleninami v dolní části zad. Současně nastaly potíže s přehříváním vesmírného oděvu, a Cernanovi se tudíž začal zamlžovat průzor.

Astronaut také záhy zjistil, že udržovat polohu při práci bude mnohem obtížnější, než očekával. Uvědomme si, že do té doby měly Spojené státy za sebou jen krátký výstup Whitea, který dostal jediný úkol – přežít a bezpečně se vrátit na palubu. Cernan se však musel neustále jednou rukou držet a druhou vykonávat činnosti, k nimž potřeboval obě ruce. Přitom se vlastně neměl čeho chytit: na lodi nebyla madla ani opěrky pro nohy.

Zamlžení přilby navíc představovalo čím dál větší problém. Když se astronaut nakonec víceméně po paměti vrátil do plavidla (aniž většinu úkolů splnil), jeho kolega Thomas Stafford mu přes zamlžený průzor vůbec neviděl do tváře. A když si Cernan konečně sundal skafandr, měl obruby rukavic zařezané až do masa a ruce oteklé vyčerpáním.

Komplikace nastaly i u dalších letů Gemini. Při „desítce“ ucítil Michael Collins během výstupu zápach. Nejprve se domníval, že jde o nový přípravek proti zamlžení na průzoru, patrně se však jednalo o hydroxid lithný, který je primárně určen k čištění vzduchu uvnitř skafandru. Na Gemini 11 měl Richard Gordon problémy s přilbou ještě před výstupem. Řešil je přitom tak intenzivně, že se mu už v lodi přehřál systém tepelné regulace. Vystupoval tak ven přehřátý a notně zpocený – pot mu tekl i do očí.

Až poslední mise programu – Gemini 12 – představovala skutečný triumf. Edwin Aldrin využil zkušeností svých kolegů, absolvoval zcela nový výcvik, loď měla konečně úchyty pro nohy i madla – a jeho tři výstupy v celkové délce 5,5 hodiny tak ve srovnání s očistcem, jímž prošli jeho předchůdci, působil jako procházka růžovým sadem. Cesta k Apollu byla volná.

Problémy Apolla

Ovšem hned první plánovaný výstup v rámci zmíněného programu Apollo v březnu 1969 při misi s číslem devět potkaly potíže. Během vycházky měl Russell Schweickart otestovat jednak lunární skafandr se zádovou jednotkou zajištění životních podmínek (do té doby používali Američané pro zásobování skafandru „pupeční šňůru“) a jednak přechod mezi lunárním modulem a mateřskou lodí pro případ, že by nebylo možné například kvůli technické závadě přestoupit pohodlnějším, vnitřním tunelem.

Při přípravách na oblékání skafandru však začal Schweickart zvracet. Všichni to nejprve považovali za běžnou anomálii s tím, že mu asi nesedla snídaně. Jenže při samotném oblékání zvracel znovu. Lékaři i zodpovědní činitelé zpozorněli a výstup okamžitě zrušili. Nakonec jej sice povolili, ovšem ve zredukované podobě: Schweickart nepřecházel z lodi do lodi, ale zůstal na lunárním modulu, aby se mohl kdykoliv bezpečně a rychle vrátit zpět.

Dokončení: Nebezpečné kosmické vycházky: Horké chvilky ve skafandru (2.)

I na Měsíci měli astronauti při výstupech problémy. Během mise Apollo 16 chtěl Charles Duke předvést, jak je šestinová gravitace úžasná, a vyskočil více než 1,2 metru do výšky. Za „letu“ se ovšem převrátil na záda a na to nebyl skafandr stavěný. Duke dopadl na zádovou jednotku, která však naštěstí vydržela. Dodatečně se pak kál: „V první chvíli jsem si myslel, že je po mně.“ Napomenul jej i velitel John Young: „Charlie! To není zábavné, že? A navíc to není ani moc chytré!“

Ženy mohou mít orgasmus, stejně jako muži. Kolem ženského orgasmu ale stále zůstává celá řada nejasností. Třeba, jaký je vlastně evoluční význam orgasmu u žen?

V současnosti převažuje názor, že orgasmus žen je něco jako bradavky u mužů. Ženy citlivé bradavky potřebují a muži je mají proto, že patříme ke stejnému druhu. S orgasmem by to mělo být stejné, jen role pohlaví v tom jsou opačně.

Do záležitosti ženského orgasmu se ale vložili vědci z Yale. Dospěli k názoru, že ženský orgasmus v minulosti hrál významnou roli, jako spouštěč ovulace. Když totiž lidské ženy mají orgasmus, uvolní se jim do těla hormony oxytocin a prolaktin. Právě tohle ale u samic jiných druhů savců spouští ovulaci.

TIP: Mnoho žen má zkušenost se smutkem a slzami po sexu

Lidské ženy si během evoluce vyvinuly nezávislost na tomto typu spouštění ovulace. Ženský orgasmus převzal novou roli zajišťovat potěšení při sexu a utužovat tím partnerské svazky.

7. srpna 1969 zamířila k Měsíci sovětská loď Zond 7 – v podstatě upravený Sojuz pro dvoučlennou posádku určený k obletu našeho souputníka. Bezpilotní zkušební výprava dopadla dobře a Zond 7 se asi týden po startu vrátil na Zemi. K pilotované misi kolem Měsíce však Sověti nepřistoupili, protože závod o jeho dobytí už vyhrálo Apollo 11.

7. srpna 1996 zveřejnili američtí odborníci zprávu o možném nálezu stop po mikroskopickém životě na meteoritu ALH84001, který na Zemi přiletěl z Marsu. Jiný vědecký tým se posléze pokusil objev vyvrátit; potvrdit se jej každopádně nepodařilo.

Přestože se císařským titulem Habsburkové honosili už nějakou tu stovku let, domácí korunu začali vladaři z vídeňského domu nosit od 11. srpna 1804. Tehdy František II. ve snaze ochránit rodové državy před postupujícím Napoleonem vyhlásil Rakouské císařství a sám se jako František, toho jména první, prohlásil rakouským císařem. Titulu římského vládce, který zajišťoval už od středověku kontinuitu se slavným impériem, se oficiálně vzdal o dva roky později. Jeho vláda se tak od té doby formálně omezila pouze na rodové državy rakouské, království české a uherské.

TIP: Když stát bankrotuje: Proč byl 15. březen 1811 pro Rakousko černý den?

Během své existence bylo Rakouské císařství třetím nejlidnatějším státem Evropy, po Rusku a Británii, a územně druhým největším státem, po Rusku. Spolu s Pruskem bylo nejdůležitějším prvkem Německého spolku.

V 10. století pořádaly staromaďarské kmeny opakované výpady po Evropě. To se změnilo 10. srpna 955 bitvou na řece Lechu. Monstrózní střet, který zahýbal mapou, patřil k nejvýznamnějším událostem středověku. Východofranský král Ota I. Veliký za podpory dalších panovníků včetně českého knížete Boleslava učinil jejich kočovnému životu přítrž. Maďaři se poté usadili v Panonii, kde založili budoucí mocnou říši.

Oto I. díky vítězství natrvalo upevnil svou moc, čemuž přispěla i smrt jeho velkého rivala Konráda Červeného v bitvě. Zajistil svou moc v zaalpské části říše, což mu umožnilo později vytáhnout do Itálie a získat císařský titul.

Jen tři dny uběhly od výbuchu atomové bomby nad japonským městem Hirošima, když se 9. srpna 1945 situace opakovala. Bomba vyrobená v tajném areálu v Los Alamos měla být původně určena k boji proti nacistickému Německu, vývoj války ale nasměroval její použití do oblasti Pacifiku. Novým cílem Spojených států se stalo přístavní město Nagasaki.

Stejně jako v předchozím případě měla exploze, k níž došlo ve výšce 550 metrů nad zemí, katastrofální dopad. Ve městě, které bylo z větší části zničeno, nalezlo okamžitou smrt 40 000 obyvatel. Dalších 34 000 zemřelo na následky zranění nebo radioaktivního ozáření.

Přestože jeho první kroky vedly ke studiu teologie, brzy se Jacob Burckhardt rozhodl změnit směr a zamířil k historii do Německa. Když 8. srpna 1897 zemřel, patřil k největším průkopníkům nového přístupu k dějinám.

Aby také ne, když v Berlíně zažil éru slavných otců dějepisu. Měl tu čest navštěvovt přednášky kapacit, jako byli Johann Gustav Droysen nebo Leopold von Ranke, který postavil historii na roveň ostatním vědám. Byly to ale návštěvy Itálie, které formovaly jeho budoucí zaměření. Především publikace věnované renesanci významně předběhly svou dobu a daly základ budoucímu pojetí studia historie. Mezi jeho nejznámější díla patří Úvahy o světových dějinách a Cicerone, umělecký průvodce po Itálii.

Řada různých druhů ptáků létá na skutečně velikou vzdálenost. A vědce už dlouho zajímalo, jak to takoví ptáci vlastně dělají se spánkem. Domnívali se, že někteří ptáci za letu spí, ale že vždy mají jednu polovinu mozku vzhůru, aby hlídala, co se za letu děje. Doposud ovšem scházely přímé důkazy.

Až teď se objevil výzkum, během něhož badatelé pozorovali aktivitu mozku ptáků za letu. K tomu účelu si vybrali fregatky obecné (Fregata minor), které žijí mimo jiné i na Galapážských ostrovech.

Výzkumný tým vyvinul malá zařízení, která měří elektrickou aktivitu ptačího mozku přímo za letu, a také sledují pohyb ptáka pomocí GPS. Tyto přístroje připevnili na hlavy galapážským fregatkám a sledovali je během jejich letu nad oceánem za potravou, který trval 10 dní a fregatky při něm urazily až 3 tisíce kilometrů.

TIP: Putování v genech: Malá skupina genů řídí ohromující migrace ptáků

Vědci zjistili, že fregatky skutečně spí během letu. A dokonce nemusejí mít vždy jednu polovinu vzhůru – zvládnou letět, i když obě mozkové hemisféry spí. Pozoruhodné ale bylo, že fregatky na těchto výpravách spí velice málo, v průměru 42 minut za noc. Když pobývají na pevnině, tak spánku věnují polovinu dne, tedy 12 hodin.