Pozdější hrdina francouzského námořnictva Henri Honoré d'Estienne d'Orves (1901–1941)  se původně věnoval studiu na polytechnice, ale učarovalo mu moře a po vystudování námořní školy nastoupil službu jako důstojník na bitevní lodi Provence a na dalších lodích. Ačkoliv byl silně pravicově orientován, nepřivítal nástup Pétainova režimu po porážce Francie, dezertoval z armády a odešel do Velké Británie, kde vstoupil do řad Svobodných Francouzů.

Přesvědčil generála de Gaulla, že on je tan pravý muž pro organizování zpravodajské sítě v západní Francii. Dne 21. prosince 1940 vyplul na rybářské lodi z Anglie spolu se dvěma spolupracovníky, z nichž jeden byl německy hovořící Alsasan. Do Francie dorazili následujícího dne a usadili se v Nantes, kde získávali informace o německých jednotkách v oblasti, o ponorkách, letištích a podobně. V následujícím roce dostal rozkaz navázat v Paříži spojení s představiteli odboje.

Ovšem v té době Němci zatkli radistu jeho skupiny a o pár dní později chytilo gestapo i samotného d'Overse. Obvinili ho ze špionáže a v květnu 1941 odsoudili k smrti. Po vynesení rozsudku se prý obrátil k soudci a řekl: „Pane, vy jste německý důstojník. Já jsem francouzský důstojník. Oba jsme konali jen svou povinnost. Dovolte, abych vás obejmul.” Rozsudek smrti byl vykonán 29. srpna 1941. 

Astronauté z Apolla 15 - Jim Irwin a Dave Scott - 31. července 1971 poprvé na Měsíci použili lunární vozidlo. Využili ho k průzkumu v místě přistání v oblasti Hadleyho Apenin, kde strávili téměř 3 dny. Toto digitálně spojené panoráma ukazuje, jak Scott zkoumá balvan na svahu 3,5 kilometru vysoké hory Mons Hadley Delta. 

Fotografující Jim Irwin má Slunce v zádech a napravo od roveru vrhá ostrý stín. Panoramatický pohled pokračuje dále doprava směrem ke Slunci přes brázdu Hadley Rille a ukazuje lunární terén v ostrém nefiltrovaném slunečním světle. Rover po měsíčním povrchu celkem urazil 28 kilometrů. Výprava Apolla 15 se na Zemi vrátila s 76 kilogramy měsíčních hornin.

8. srpna 2001 vynesla raketa Delta II do vesmíru sondu Genesis, pověřenou úkolem pátrat po okolnostech vzniku Sluneční soustavy. Šlo o historicky první misi zaměřenou na návrat vzorků ze vzdálenější lokality než z Měsíce.

TIP: Nové kosmické závody: Kdo jako první dostane na Zemi Svatý grál z Marsu?

Zhruba 1,5 milionu kilometrů od Země „chytala“ sonda částice slunečního větru, načež se s nimi vydala zpět k rodné planetě a přistála v září 2004 uprostřed pouště v Utahu. Návratovému modulu se však neotevřel padák, silný náraz při dopadu jej poškodil a citlivé vzorky kontaminoval zemský prach – přesto zůstaly pro vědu do jisté míry použitelné.

V cambridgeské kapli zazněly písně, jež napsal roku 523 křesťanský teolog a myslitel Anicius Manlius Severinus Boëthius. Hudební produkce završila dvacetileté úsilí odborníka na středověkou hudbu Sama Barretta. Při rekonstrukci skladeb bojoval nejen se ztracenou klíčovou stránkou dokumentu, ale hlavně s tím, že někdejší hudební zápis byl na rozdíl od současných notových záznamů daleko volnější: Muzikantům se do rukou dostávaly pouze náznaky, jak má melodie znít a jak se k ní má pojit text. Zhruba 90 % skladeb dešifroval Barrett, zbytek „doladil“ improvizací hudebník Benjamin Bagby. 

Třikrát zažili křižáci v bojích s českými husity debakl. Napočtvrté se je rozhodli porazit jejich vlastní taktikou, za pomoci bojových vozů. Původní záměr dobýt město Tachov coby baštu husitů se ale nepovedlo. A tak křižácká vojska zamířila ke strategicky váhodnějším Domažlicím. 14. srpna 1431 měla ale zažít další zdrcující porážku.

Husité ale byli o jejich pohybu dobře informováni a rychle shromáždili dostatek vojáků. S neochvějnou bojovou morálkou zamířili vstříc křižákům, kteří začali v panice prchat. Vítězství mělo dalekosáhlý dopad. Především otevřelo husitům dveře na basilejský koncil k dalšímu jednání o otázkách víry.

Budoucí neapolsko-sicilská královna Marie Karolína se narodila 13. srpna 1752 do rodiny Marie Terezie a Františka Štěpána. Zatímco otci se podobala vzhledem, co do povahy byla věrnou kopií své matky.

Už ve své nové domovině se namísto svého flegmatického manžela pokoušela o reformy a navázala styky s předními anglickými diplomaty. Ještě více její angažovanost vzrostla ve chvíli, kdy se ve Francii chopil moci Napoleon Bonaparte.

TIP: Když je matkou císařovna: Jaký byl osud dcer Marie Terezie?

Malý Korsičan byl královně trnem v oku a ve chvíli, kdy jeho oddíly vtáhly na italskou půdu, rozhořela se mezi císařskou dcerou a obávaným vojevůdcem tichá válka, která vyustíla v její sesazení z trůnu. Ex-královně nezbylo nic jiného, než zemi opustit. Navzdory napjatým vztahům se svým zetěm Františkem I. prožila poslední měsíce života ve svém rodném městě.

Obraz Noční hlídka si u Rembrandta objednal cech arkebuzníků (střelců z krátkých pušek). Běžným zvykem bylo malovat skupinové portréty jako prostou přehlídku postav a tváří, v níž každý zúčastněný má zhruba stejně významné místo. Rembrandt však namaloval scénu, jak střelci vycházejí z průjezdu budovy a rozptylují se na náměstí.

Hlavní postavou je šlechtic Frans Banningh Cocq. Napůl skrytá tvář vyhlížející za mladým vojákem v přilbě je pravděpodobně Rembrandtův autoportrét. Arkebuzníci zaplatili malíři asi 1600 zlatých, ale s obrazem spokojeni nebyli. Přesto ho mnozí lidé obdivovali už v průběhu 17. století. Původně nebyl obraz pojmenován – Noční hlídka se mu začalo říkat až později díky jeho tmavým stínům vzbuzujícím pocit noční atmosféry, přestože nemá nic společného ani s nocí ani s hlídkou. 

Kulturní pýcha českého národa otevřela své dveře prvním návštěvníkům v červnu roku 1881. Slavnostního zahájení provozu nové divadelní scény, kterou přivítaly tóny pro tuto příležitost složené Libuše, se zúčastnil také korunní princ Rudolf. Následovalo dalších jedenáct představení, než došlo k přerušení kvůli dokončovacím pracem. Právě během nich, 12. srpna 1881, zachvátil divadelní budovu požár, který zničil kupoli, hlediště i jeviště. Katastrofa ale přinutila národ rychle jednat. Během necelých dvou měsíců se vybralo na jeden milion zlatých, který posloužil na obnovení divadla.

TIP: Národní divadlo: Nejen z kapes českého národa

Mezi prvními, kdo hned 12. srpna 1881 přispěli na jeho obnovení, patřili příslušníci „nejjasnějšího domu panovnického“. Císař František Josef I. a císařovna Alžběta přispěli úctyhodnou částkou 20 000 zlatých, korunní princ Rudolf s chotí Štěpánkou částkou 5 000 zlatých a arcivévoda Ludvík Viktor, nejmladší císařův bratr, částkou 1 000 zlatých.

Nejeden historik moderních dějin zastává názor, že druhá světová válka zdaleka nezačala okupací Československa nebo napadením Polska. Za její počátek lze považovat už konflikt, který roku 1936 vypukl ve Španělsku a v němž poprvé a naostro změřily síly politická levice a pravice. Jako vítěz z něj pak vyšel jen málo charizmatický, zato velmi schopný generál – Francisco Franco.

Byl ukázkovým vojákem: pocházel totiž z rodiny, v níž se služba v námořnictvu považovala za nejvyšší čest, a on se chtěl samozřejmě přidat k šesti generacím svých předků, kteří si připnuli prýmky. Španělsko-americká válka z přelomu století však natolik zdevastovala flotilu evropského státu (a s ní i zbytky jeho držav na americkém kontinentě), že Franco nenašel na palubě místo a musel se spokojit s kariérou v armádě.

Schopný a ctižádostivý

Jeho schopnosti i ctižádost ho však velmi rychle katapultovaly mezi nejslibnější vojenské kádry. Brzy se stal velitelem Španělské legie (obdoby Francouzské cizinecké legie) a později šéfem Vojenské akademie. Povolební tahanice z roku 1936 mezi pravicí a levicí (které skončily těsným vítězstvím socialistů) se ale výrazně vyostřily a konflikt zachvátil celou zemi. Pro konzervativního Franca představovala hrozba komunistické vlády noční můru a spolu s dalšími důstojníky zosnoval nacionalistickou rebelii. S podporou Itálie i Německa se vrhnul do tříletého konfliktu, který si vyžádal na půl milionu životů.

Franco se stal diktátorem a u moci zůstal i po druhé světové válce. Dokázal vítězné mocnosti přesvědčit, že zapálený antikomunista v čele totality je lepší než nejistý demokrat, který by mohl koketovat se socialismem. Pod vlajkou teroru a cenzury vládl Španělsku až do své smrti v roce 1975. 

Tajné malování

Jen málo se však o tomto bezohledném antikomunistovi ví, že miloval umění – především malířství. Na rozdíl od Hitlera neměl žádné velké ambice. Zatímco svět by dnes asi vypadal jinak, kdyby nacistického vůdce přijali na výtvarnou akademii (po čemž velmi toužil), Franco maloval jen tak – pro radost a především tajně. Tahy štětcem se učil sám a o jeho vášni věděla pouze nejbližší rodina.

Ani ve zmíněné malbě v sobě ovšem nedokázal zapřít predátora. Drtivou většinu jeho námětů (kromě několika portrétů dcery) tvoří lovecké scény – obvykle smečka psů štvoucí kance, medvědy a jeleny, případně draví ptáci trhající kořist. Nesměla přitom nikdy chybět divoká horská příroda. Idealizovaný svět násilí a volnosti pak Franco čerpal z děl starých mistrů barokní malby a doslova kopíroval jejich kompozice a techniku. Španělský monarchista a konzervativec nemohl vystát (podobně jako Hitler) moderní umělecké směry s jejich abstraktním zobrazováním skutečnosti. V době Joana Miróa a Pabla Picassa s jejich vizuálním světem rozloženým na dílčí prvky, poskládané následně volně do nových obrazů, se Franco dřel s pracnou technikou olejové lazury, která vytváří jemné přechody stínů a barev.

„Pravidelně se po večeři zamykal ve své pracovně, aby mohl malovat,“ vzpomíná Francův vnuk. „Jeho malby sice nepatří k velkým uměleckým dílům, ale mají v sobě kvalitu a realismus, které jsou pro většinu amatérů nedosažitelné.“ Takový byl muž, jehož vláda zanechala po celém Španělsku dva tisíce masových hrobů, v nichž leží na dvě stě tisíc popravených.