Astronomové před pár měsíci objevili hned tři potenciálně obyvatelné planety u červeného trpaslíka TRAPPIST-1 ze souhvězdí Vodnáře. Jde o naprosto pozoruhodný planetární systém.

Tři planety podobné Zemi u červeného trpaslíka

TRAPPIST-1 je ultrachladný červený trpaslík spektrální třídy M o hmotnosti pouhých 8 procent Slunce a velikosti 11 procent Slunce. Přesto kolem něj obíhají, dost těsně u sebe, hned tři planety velice podobné Zemi. Jejich oběžné dráhy jsou sice mnohem bližší hvězdě, než je oběžná dráha Země, protože ale TRAPPIST-1 září mnohem méně než Slunce, podmínky by na těchto planetách teoreticky mohly být příznivé pro život našeho typu.

Hned vzápětí po objevu se astronomům naskytla unikátní možnost k pozorování, když přes koutouč trpaslíka přecházely hned dvě z těchto planet najednou. Badatelé použili Hubbleův vesmírný dalekohled a s jeho pomocí sledovali nepatrné změny záření trpaslíka při těchto přechodech.

TIP: Astronomové objevili obří exoplanetu o velikosti Jupiteru a hmotnosti Saturnu

Z pečlivých analýz změn záření dospěli vědci k názoru, že dvě planety ze tří v systému TRAPPIST-1, které prošly přes kotouč hvězdy, mají silnou vrstvu atmosféry. Taková atmosféra blokuje některé typy záření, což lze zjistit z dat Hubbleova dalekohledu. Vědci dále vyvozují, že musí jít o kamenné planety, které jsou podobné Zemi nebo Venuši. Teď budou zjišťovat, jaký typ atmosféry by tyto planety mohly mít.

Každý zkušený lupič vám potvrdí, že pro úspěch akce je zcela klíčové správné načasování, pořádná příprava a hlavně notná dávka štěstí. Dvojice zlodějíčků ve francouzském École-Valentin však neměla ani jedno.

Lupiči si zvolili za cíl pobočku fastfoodového řetězce McDonald’s, kde ovšem právě mezi čtyřiceti strávníky sedělo i jedenáct členů elitní protiteroristické jednotky GIGN.

Zloději byli ozbrojení, takže muži zákona počkali na jejich odchod, aby neohrozili ostatní zákazníky. Při následném zásahu měl jeden kriminálník štěstí, že zakopl a upadl, takže jej zadrželi hladce – jeho komplic však skončil v nemocnici s průstřelem břicha. Oba pachatele čeká soud a nepochybně i trest za mřížemi.

Solárnímu letounu Solar Impulse 2 zbývá už jen poslední krůček k završení jeho více než rok trvající pouti kolem světa. Na své cestě, která odstartovala 9. března 2015 již letoun vyzbrojený 17 248 fotovoltaickými články, které slouží k napájení jeho elektromotorů, urazil již 36 209 kilometrů a ve vzduchu strávil přes 512 hodin.

TIP: Letoun Solar Impulse 2 na cestě kolem světa

Nyní se letoun Solar Impulse nachází v egyptské Káhiře, odkud v nejbližších dnech zamíří do výchozího a zároveň cílového bodu své pouti v Abú Zabí. Původně měl letoun z Káhiry odstartovat již v sobotu 16. července, kvůli nemoci pilota ale musela být závěrečná etapa letu odložena. Od cíle jej aktuálně dělí 2 407 kilometrů.

Asi tak třetina lidí má problémy udržet se ve spánku po celou noc. Pro mnoho z nich je to velmi stresující. Zároveň se ale objevují důkazy, že v minulosti bylo normální spát během jedné noci dvakrát s delší přestávkou.

Do postele dvakrát za noc

Existenci přerušovaného spánku potvrzuje celá řada záznamů z lékařských textů, deníků nebo různých zpráv, z celé řady různých kultur – od Evropy až po kmeny původních obyvatel jižní Ameriky.

Antropologové zjistili, že v předindustriální Evropě bylo úplně normální spát dvakrát za noc. Lidé se obvykle odebrali ke spánku po setmění, po několika hodinách se vzbudili, hodinu až dvě zůstali vzhůru, a pak šli opět spát až do svítání.

TIP: Jsme přeborníky v rychlém spánku. Kam se na nás hrabou ostatní primáti

Tento styl spánku se podle vědců začal vytrácet koncem 18. století. Začaly s tím horní vrstvy v severní Evropě. Současné experimenty ale napovídají, že dva spánky jsou pro řadu lidí přirozené, a že to má původ v naší biologii. Podle některých názorů bychom se k tomu stylu spaní opět mohli postupně navracet.

Na nedávné výroční 53. Stallwächterparty, kterou organizuje vláda Bádenska-Württemberska v Berlíně, se na veřejnosti objevila nová kybernetická celebrita. Jmenuje se BratWurst Bot a je to specialista na klobásy.

Vědci Forschungszentrum Informatik (FZI) z německého Karslruhe postavili robota s jedním ramenem, který umí autonomně grilovat klobásy. Podle svědectví přímých účastníků jsou prý klobásy od BratWurst Bot-a výtečné.

TIP: Beerboti z MIT předvádějí robotickou spolupráci v baru

Tým Forschungszentrum Informatik se ale nesnaží udělat díru do světa v pohostinství. Jejich BratWurst Bot má za úkol každému předvést, jak snadné je v dnešní době vytvořit nového a prakticky použitelného robota.

Češi a Čechoslováci vždy a za každé doby dokázali přispět svým dílem do bohaté studnice vědomostí lidstva a bylo téměř lhostejné, o jaké téma či oblast se jednalo. Nejinak tomu bylo i v případě zbraní a zbraňových systémů. Není třeba chodit příliš hluboko do historie, stačí nahlédnout do 30. let 20. století, kdy se v tehdejším Československu vyráběly pěchotní zbraně, tanky i děla, jež měly a dosud mají světový zvuk. Není jistě přehnané některé z nich označit za legendární. Ve stejném duchu lze hovořit o samopalu vzor 61, známém pod názvem Škorpion.

Dvě koncepce

Československá armáda hledala po 2. světové válce zbraň, kterou by mohla vybavit své vojáky a jež by reflektovala technologický pokrok představovaný například německou útočnou puškou StG 44. Takovou zbraní se stal samopal vzor 23 a 25 (později také vzor 24 a 26), který ve své době (na konci 40. let) byl hlavní pěchotní zbraní československé armády. 

Problémem byl ovšem fakt, že spolu soupeřily dvě odlišné koncepce. První byl požadavek na vševojskovou zbraň, která by splňovala určitá kritéria a jíž by mohly být vybaveny téměř všechny jednotky. Druhou koncepcí pak bylo přesvědčení, že není třeba, aby všechny vojenské jednotky měly jeden určitý typ zbraně, a to zejména s poukázáním na vhodnost, podmínky a využití takové zbraně. To se ukázalo v momentě, kdy do služby byla na konci 50. let zavedena útočná karabina vzor 58 (nesprávně označovaná rovněž jako samopal). Se svou délkou 845 milimetrů se stala ideální zbraní pro jednotky Československé lidové armády (ČSL), nicméně objevily se výhrady k tomu, že není vhodné, aby všechny útvary byly vybaveny touto zbraní. Její velikost, s níž souvisela i „neskladnost“, mohla působit obtíže některým speciálním útvarům. Proto v době, kdy byl do výzbroje zaveden vzor 58, bylo třeba nalézt zbraň, která by nahradila dosluhující samopaly vzor 23 a 25. Ideální náhradou se pak stal samopal vzor 61 Škorpion. 

Malý, ale výkonný

Zbraň pocházela z dílen zbrojovky Uherský Brod. Jejím konstruktérem byl Miroslav Rybář (1924–1970). Vývoj zbraně začal ke konci 50. let a v roce 1959 byly sestaveny první prototypy. Ukázalo se, že velkou výhodou zvolené ráže 7,65 milimetrů Browning je její snadné odhlučnění s pomocí tlumičů, což bylo důležité zvlášť pro použití zbraně u speciálních jednotek ČSL (například průzkumníci, strážní jednotky).

Škorpion se také stal odpovědí na armádní požadavek na pistoli s vlastnostmi samopalu, kterou by díky její lehkosti a kompaktnosti mohli využívat nejenom vojáci ČSL, ale také příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB), jejichž hlavní zbraní byla do té doby pistole vzor 50. O zavedení útočné karabiny vzor 58 do výzbroje SNB se velmi diskutovalo, právě kvůli její vhodnosti použití do běžného výkonu služby. Bylo totiž zřejmé, že vzor 58 je pro potřeby SNB zbytečně naddimenzován protože se předpokládalo, že pokud by zasahující příslušník musel použít zbraň, použil by ji na krátkou vzdálenost a nikoliv na vzdálenost v řádech stovek metrů.

Samopal Vzor 61

• Ráže: 7,65 mm
• Náboj: 7,65 × 17 Browning
• Délka zbraně se sklopenou opěrkou: 270 mm
• Délka s rozloženou opěrkou: 522 mm
• Délka hlavně: 115 mm
• Hmotnost prázdné zbraně bez zásobníku: 1,28 kg
• Úsťová rychlost střely: 317 m/s
• Teoretická rychlost střelby: 750–850 ran/min
• Praktická rychlost střelby jednotlivými ranami: 35 ran/min
• Praktická rychlost dávkami: až 100 ran/min
• Maximální dostřel/smrtící účinek: 1 500 m/800 m
• Účinný dostřel z ruky/ramene: do 50 m/do 150 m
• Kapacita zásobníku: 10 nebo 20 nábojů

Jelikož prototypové zkoušky dopadly na výbornou, začalo oficiální zavádění do výroby pod označením „Samopal Vzor 61“. V roce 1962 byla zkompletována ověřovací série v počtu dvě stě kusů, načež následovalo schválení technické dokumentace. Samotná výroba a přezbrojování jednotek, pro něž byla zbraň určena, probíhalo od třiašedesátého roku. Požadavky Ministerstva národní obrany a Ministerstva vnitra byly splněny do roku 1966 a poté byla výroba zastavena. Výroba samopalů se opět rozběhla na konci 70. let a na počátku let devadesátých, kdy se odhaduje, že bylo vyrobeno na 210 000 kusů této zbraně.

Protože samopal vzor 61 splnil očekávání, která na něj byla kladena, bylo jen přirozené, že se jeho dobré jméno rozšířilo i do zahraničí. V polovině 80. let poskytlo Československo licenci na výrobu Škorpionů Jugoslávii i s 30 000 kusy hotových samopalů. Ty byly do jugoslávské armády zavedeny pod označením samopal vzor 84. Mimo jiné se staly příruční zbraní důstojníků.

Výrobní varianty

V průběhu výroby se objevovaly nové nápady a varianty, jak stávající Škorpion vylepšit. Nejednalo se však o přelomové zásahy do konstrukce, jako spíše o adaptaci nového druhu střeliva a zvětšení používané ráže. Na počátku 60. let již byla varianta 7,65 milimetrů považována za příliš slabou pro samopal, na této skutečnosti ale nikdo nehodlal nic měnit. Samopal vzor 64 již používal devítimilimetrový náboj Browning, vzor 65 devítimilimetrový Makarov a vzor 68 devítimilimetrový Luger. Nejednalo se však o sériově vyráběné modely. 

Teprve model samopalu vzor 82 byl vyráběn sériově v ráži devět milimetrů a používal náboj vzor 82, což byl vylepšený sovětský typ Makarov. Samopal vzor 82 používal dva druhy rovných dvouřadových zásobníků – kratší na dvanáct nábojů a delší na dvacet čtyři nábojů. Bylo u něj provedeno zdokonalení spoušťového ústrojí týkající se zjednodušení technologie výroby a snadnější montáže a demontáže zbraně. Napínací hmatníky závěru byly nahrazeny nevelkou napínací klikou, která mohla být umístěna na libovolnou stranu zbraně. Upravená ramenní opěrka byla prodloužena a řešena jako teleskopická. Přestože se jednalo o podstatné vylepšení stávající konstrukce, nový model se nepodařilo prosadit do výzbroje a vývoj skončil výrobou pouhých několika prototypů.

Před rokem pořídila observatoř Deep Space Climate Observatory (DSCOVR), výjimečný obraz naší planety. Od té doby observatoř, která se nachází v tzv. libračním centru - Lagrangeově bodu L1, trpělivě sbírá data pro Národní úřad pro oceán a atmosféru a snímá naši planetu. Výsledkem je unikátní časosběrné video mapující jeden rok života Země – zachycený z perspektivy půl druhého milionu kilometrů.

Profesní cesta Alfonse Muchy, narozeného 24. července 1860, vedla od malíře dekorací pro ochotnická představení až ke kariéře velkého umělce v Paříži. Pomohl mu k tomu nejen talent a odhodlání, ale především osudové setkání s herečkou Sarah Bernhardtovou. Divadelní plakát Gismonda, který pro ni vytvořil, následovala objednávka další plakátové série.

TIP: Jak pomíjivá bývá sláva: Pozoruhodný osud Alfonse Muchy

Byl však velkým vlastencem, který snil o realizaci mohutného cyklu Slovanská epopej. Za pomoci amerického mecenáše namaloval dvacet velkoformátových obrazů,které shrnuly české dějiny a učinily z Muchy jednoho z nejslavnějších domácích umělců.

První vytoužený potomek krále Vladislava Jagellonského, dcera Anna, se narodila 23. července 1503. Tehdy česká ani uherská společnost netušila, že to bude právě jagellonská princezna, kdo přivede na trůn Habsburky.

TIP: Mistrovský tah císaře Maxmiliána: Dynastické spojení Habsburků s Jagellonci

Sňatková politika, v níž hrály hlavní roli královské a císařské děti, měla uvolnit napjaté vztahy mezi pražsko-budínským a vídeňským dvorem. Císař Maxmilián měl dvě vnoučata a stejně tak Vladislav mohl nabídnout ruku svých dvou potomků. Netrvalo dlouho a konala se dvojitá svatba. Když ale Vladislavův syn Ludvík, toho času již český král, padl roku 1526 v bitvě u Moháče, otevřela se cesta ke koruně princezně Anně a jejímu choti Ferdinandu Habsburskému. Po jeho boku prožila Anna šťastné manželství, které zpečetilo patnáct dětí.

Kolem mladých pulsarů, rotujících neutronových hvězd, které jsou pozůstatkem zhroucených hvězd po explozi supernovy, bývají k vidění pulsarové mlhoviny. Jsou to mlhoviny z hvězdného materiálu, které nabuzuje intenzivní proud nabitých částic z pulzaru.

Astronomové teď poprvé objevili takovou mlhovinu u magnetaru, extrémní varianty pulsaru. Typický pulsar má magnetické pole 100 miliardkrát až 10 bilionkrát silnější než Země. A magnetar ho má ještě tisíckrát silnější.

TIP: Největší exploze ve vesmíru jsou poháněny magnetary

Magnetar Swift J1834.9-0846, u něhož byla mlhovina objevena, se nachází v souhvězdí Štítu, ve vzdálenosti cca 13 tisíc světelných let, směrem k centru Mléčné dráhy. Vědci ho znali už dřív, doposud ale nevěděli, že ho obklopuje mlhovina o průměru několika světelných let, která odpovídá pulsarové mlhovině.

Pokud magnetarová mlhovina funguje stejným způsobem, jako pulsarové mlhoviny, tak její záři udržuje asi 10 procent rotační energie magnetaru.