První úvahy o existenci objektů tak hmotných, že z nich neunikne ani světlo, a tudíž se vnějšímu pozorovateli budou jevit jako zcela černé (neviditelné), se objevily už na konci 18. století. Tehdy John Mitchell spočítal, že těleso, jehož hmotnost překoná určitou mez, bude mít tak silnou gravitaci, že jeho úniková rychlost převýší rychlost světla. 

Další díly seriálu:

• Co bylo před velkým třeskem
• Jak se zformovala struktura vesmíru
• Z čeho se skládá vesmír
• Je možné cestovat časem?
• Jaká je podstata sil kosmu?

Dnešní úvahy o černých dírách však mají svůj počátek v Einsteinových rovnicích obecné relativity. Z nich vyplynulo, že hvězda, která bude mít v okamžiku zániku určitou hmotnost, nedokáže žádnými myslitelnými prostředky vzdorovat snahám gravitace o zhroucení hmoty. Gravitace ji nakonec rozdrtí a veškerá její hmota se zhroutí do nekonečně malého objemu s nekonečně vysokou hustotou a nesmírně silnou gravitací. Takto alespoň černé díry popisovaly rovnice obecné relativity.

Černé díry se však dlouho považovaly za pouhá hypotetická řešení, kterým příroda v praxi vždy nějakým způsobem zabrání. Zmíněná nekonečna totiž vůbec nepůsobila věrohodně. Dnes již víme, že černé díry existují, nicméně jsme rovněž zjistili, že původní řešení určitě nejsou zcela správná. Na škálách tak miniaturních rozměrů už nelze opomíjet kvantové jevy a přes veškeré snahy dosud bohužel nemáme kvantovou teorii gravitace. Víme tedy, že černé díry existují, poměrně dobře chápeme jejich vnější projevy, ale velmi málo rozumíme reálným dějům v jejich nitru. Černá díra je totiž ukryta pod tzv. horizontem událostí, tedy pod hranicí uzavírající oblast, odkud nemůže uniknout ani jediný foton světla. 

Kdy najdeme řešení?

Je černá díra opravdu díra? Nebo jde o cestu do jiného vesmíru? Na tyto otázky asi nikdy nebudeme schopni odpovědět tak, že bychom se do černé díry podívali. Všechny současné znalosti nasvědčují, že neexistují holé černé díry, tedy takové, které by se neskrývaly pod horizontem událostí. A vstup dovnitř nelze doporučit – jedná se totiž o jednosměrnou cestu. Navíc, i kdyby se cestovatel smířil s vlastní smrtí, nedokáže z nitra černé díry poslat jedinou informaci. Posílení našich znalostí v této oblasti tak musí vést přes hlubší pochopení teoretických zákonů, zejména pak kvantové gravitace. Jisté náznaky výzkumů na dané téma existují, ovšem teorie dosud nelze ověřit experimentálně. 

Vznik první generace britských proudových stíhacích letadel je spjat s firmou de Havilland, která výrazně pomohla přechodu z pístové techniky na reaktivní.Práce na proudovým motorem poháněném stroji tu začaly již roku 1941 v podobě experimentů s turbínovou jednotkou H1. Od roku 1942 probíhal vývoj letounu, který měl být tímto motorem poháněn. 

de Havilland Vampire 

Konstruktéři zvolili neobvyklou koncepci s trupovou gondolou s lichoběžníkovými křídly a ocasními plochami na trupových nosnících. V gondole byla umístěna kabina pilota, pohonná jednotka i výzbroj. První prototyp se dostal do vzduchu 20. srpna 1943 a na sklonku války se rozjela sériová výroba. Přestože se D.H. 100 s bojovým jménem Vampire dostaly do výzbroje první jednotky ještě těsně před koncem druhé světové války, do boje již nezasáhly. Čekala je však dlouhá kariéra a významné místo v dějinách světového letectví.

D.H. 100 Vampire FB Mk.6

V poválečných letech probíhala výroba tohoto typu masově, vzniklo 3 268 exemplářů v celkem 15 verzích včetně cvičné nebo noční stíhací či námořní pro službu na palubách letadlových lodí. V RAF plnily stíhací roli do poloviny 50. let, kdy je nahradily stroje nové generace, do konce téhož desetiletí dosloužily při výcviku. Do výzbroje je však zařadilo dalších 31 států, vampiry sloužily na všech kontinentech a účastnily se několika lokálních konfliktů. Jako poslední je z výzbroje vyřadila Rhodésie (dnes Zimbabwe), kde je nasazovali při útocích proti partyzánům až do roku 1979.

de Havilland Venom

Přímým vývojem z předchozího vampiru vznikl zdokonalený DH 112 Venom. V roce 1948 začaly konstrukční práce, jejichž výsledkem byl letoun s šípovou náběžnou hranou a přepracovaným tvarem trupové gondoly. V ní byl zamontován výkonnější motor De Havilland Ghost. První let proběhl 2. září 1949, stroj byl přijat do výzbroje a v následujících letech vzniklo 1 431 kusů všech verzí. K nim patřila mezi jinými Sea Venom, určená k provozu z palub letadlových lodí.

D.H. 112 Venom

• Rozpětí: 12,70 m
• Délka: 9,70 m
• Vzletová hmotnost: 6,94 t
• Max. rychlost: 1 030 km/h (0,84 Ma)
• Dostup: 12 000 m
• Dolet: 1 750 km
• Pohonná jednotka: 1× De Havilland Ghost
• Výzbroj:  4× 20mm kanón, až 227 kg různých zbraní
• Osádka: 1 muž

Britové typ nasadili bojově mimo jiné v průběhu suezské krize roku 1956. RAF vyřadila venomy od prvoliniových jednotek roku 1962. Kromě Velké Británie sloužily v šesti dalších státech, jako poslední je roku 1983 vyřadilo Švýcarsko.

Titan, největší měsíc Saturnu a druhý největší měsíc Sluneční soustavy, má hustou atmosféru. Díky tomu se v mnohém podobá naší planetě. Na detailních fotografiích Titanu lze dobře rozeznat světlé oblasti protkané tmavými klikatými čarami, jež připomínají krátké rozvětvené „odvodňovací“ kanály směřující k pobřežní linii. Jedná se o pevný povrch pokrytý ledem, po kterém tečou proudy kapalného metanu, jež končí v tmavé oblasti představující moře. „Vidíme zde říční systém vytvářející typickou deltu před ústím do moře. Vznikají tak pobřežní ostrůvky a mělčiny, podobně jako na Zemi,“ prohlásil Martin Tomasko z University of Arizona.

O přítomnosti kapalných uhlovodíků na Titanu spekulovali vědci již dávno. Hlavní složky tamní atmosféry totiž tvoří dusík, metan a etan. Plynný metan přechází do kapalné fáze při teplotách nižších než −170 °C, na povrchu měsíce se pak vypařuje, načež se formuje oblačnost, z níž vypadávají srážky v podobě kapek zkondenzovaného metanu. Po dopadu na povrch stéká metan po svažujícím se terénu a vytváří říční koryta, jimiž se dostává do níže položených míst. Tam pak vznikají jezera a moře a dochází k erozi okolního povrchu. Obdobnou činnost probíhající na Zemi označujeme jako „koloběh vody v přírodě“ – jen na Titanu cirkuluje místo vody právě metan.

V hrobce slavného Tutanchamona, 12. faraona 18. dynastie starověkého Egypta, před lety objevili železnou dýku. Odborníci se již dlouho dohadují, z čeho je vlastně vyrobena.

Nedávno ale použili technologii pokročilého zobrazování rentgenovou fluorescenční spektrometrií a s její pomocí se jim povedlo zjistit, jak to doopravdy bylo.

Dýka je vyrobena ze železného meteoritu, jehož složení odpovídalo meteoritu, objevenému u oázy Charga uprostřed dnešního Egypta.

TIP: Egypt se těší na objev skrytých komnat v Tutanchamonově hrobce

Objev potvrzuje dosavadní náznaky, podle nichž si starověcí Egypťané velice cenili meteoritického železa. Ještě dnes některá etnika považují meteority za vzkazy z nebes a je docela dobře možné, že Egypťané uvažovali podobně.

Papoušci nestor kaka původně obývali lesy Nového Zélandu. S lidmi se příliš nesnesou a dneska už nejsou nikde početní nebo běžní. Není divu že jsou na Novém Zélandu ohrožení. Když ale usoudí, že jim nic nehrozí, tak se nechají lidmi krmit.

Snědí téměř vše. Nepohrdnou semeny, plody, listy, květy, listy, nektarem, ale ani různým hmyzem. Když jedí, tak je na nich vidět, jak jsou šikovní. Samotní nestoři kaka jsou zase potravou různých dravců, kteří se po objevení Nového Zélandu dostali do této oblasti planety.

Vědci nedávno zjistili, že mladí nestoři kaka jsou doopravdy excelentní v řešení nejrůznějších problémů. Starší papoušci sice také leccos zvládnou, je ale znát, že mladší papoušci mají v tomto směru pořádný náskok.

TIP: Papoušci vazové milují vápník a používají nástroje, aby ho získali

Badatelé uspořádali sérii experimentů s celkem 104 papoušky, aby prozkoumali jejich potenciál přizpůsobit se podmínkám prostředí. Mezi schopnostmi řešit problémy byl u jednotlivých papoušků velký rozdíl podle jejich věku. Když byli starší než 3 roky, jejich úsudek se nápadně zhoršil. 

Detailní malba je vůbec prvním zmapováním české země. V časech, kdy se pomalu přibližoval magický zlom Svatého roku 1500, začaly evropské tiskárny chrlit poutnické mapy, které by ulehčily cestu velkým skupinám poutníků mířících do města měst, Říma. V Čechách se první podrobnější mapa země opozdila o celých osmnáct let za Svatým rokem, přesto však v první třetině 16. století spatřila světlo světa a dostala jméno podle svého původce Klaudiána.

Barevné české kraje

Vlastní mapová část podávala přehled o českém území v měřítku mezi 1:637 000 až 1:685 000 a obsahovala i symbolický výškopis. Nejpatrněji vyznačená pohoří se vinula po obvodu Čech a spolu s kolorovanými modrozelenými řekami a zelenými lesy se zlatými špičkami vytvářela nádhernou barevnou mozaiku českého kraje. Nejvýznamnější obchodní stezky byly zaznamenány pomocí na sebe navazujících teček milníků. Tento způsob označení byl s velkou pravděpodobností převzat ze starších německých map knihtiskaře Erharda Etzlauba. Milníky byly navíc doplněny hnědými tahy štětcem, které se paprskovitě rozbíhaly zejména od středu země, Prahy.

Zvláštnost Klaudiánovy mapy spočívala rovněž v označení měst a městeček. Ty Mikuláš Klaudián rozdělil nejen podle statusu, ale zejména podle náboženského vyznání. Třicet sedm královských měst bylo označeno znakem koruny, padesát dva panských sídel neslo erb, zatímco ostatní vesnice a vísky byly určeny pouhým kruhovým obloučkem. Nadto Klaudián doplnil sídliště buď dvěma zkříženými klíči, které odkazovaly ke katolické víře, nebo kalichem, symbolem utrakvistického vyznání. Vedle měst zachytila Klaudiánova mapa i hrady a tvrze, které byly zakresleny pomocí znaku věže. 

Data shromážděná Hubbleovým vesmírným teleskopem ukazují, že se vesmír rozpíná o 5 až 9 procent rychleji, než se čekalo. Nejnovější studie vědců z Vědeckého institutu Vesmírného dalekohledu (STScI) a Univerzity Johnse Hopkinse je přitom označována za doposud nejpřesnější měření rychlosti rozpínání vesmíru. Přesnost je dána třístupňovým systémem měření, kombinujícím vlastnosti standardních svíček (Cefeid a supernov typu Ia). Jedním z autorů studie je americký astrofyzik Adam Riess, který společně s Brianem P. Schmidtem a Saulem Perlmutterem získal v roce 2011 Nobelovu cenu za fyziku právě za objev zrychlujícího se rozpínání vesmíru pozorováním vzdálených supernov.

TIP: Proč se rozpínání vesmíru zrychluje?

Závěry vědců vycházejí z pozorování více než 2400 Cefeid a 300 supernov typu Ia a stanovují rychlost rozpínání vesmíru na 73,2 (km/s)/Mpc. Předchozí údaj z roku 2013 pracoval s rychlostí 67.15 ± 1.2 (km/s)/Mpc. Rychlost rozpínání vesmíru je dána tzv. Hubbleovou konstantou (nebo též konstantou úměrnosti). Ta určuje, o kolik se zvětší rychlost vzdalování (v km/s) vzdáleného vesmírného objektu, když jeho vzdálenost vzroste o milion parseků (1 megaparsek).

Výraz „cosplay“ představuje zkrácené anglické spojení „costume play“ neboli „kostýmová hra“. Její vyznavači přitom vytvářejí takřka dokonalé repliky filmových, seriálových či komiksových hrdinů nebo postav z videoher a svá dílka pak prezentují na přehlídkách a soutěžích, často mezinárodního charakteru.

Roman Pivec, cosplayer a reprezentant ČR na londýnském EuroCosplay 2015, je známý spíš pod přezdívkou „TanakhT“. Svou cestu k netypickému koníčku popisuje následovně: „Ke cosplayingu jsem se dostal v roce 2012 skrz sledování japonských seriálů. Navštívil jsem jednu takovou akci a zaujali mě tam dva návštěvníci oblečení do kostýmů z Pokémonů. Přišlo mi to vtipné a bavilo mě, jak si to užívali. Tak jsem si řekl, že bych to taky rád zkusil.“

Sváření, pájení, mechanika

Podobně jako se fanoušci hokeje oblékají do dresů oblíbených hráčů, berou na sebe cosplayeři vizuální podobu svých hrdinů. Rozdíl spočívá v tom, že druzí jmenovaní si kostým nekoupí v obchodě – vyrobí si ho vlastnoručně. Stávají se tak zároveň návrháři i krejčími, kteří kostýmy vytvářejí pouze na základě předlohy z fotky či plakátu. Zdaleka přitom nejde jen o šití či stříhání: Často je třeba umět i vyřezávat, brousit a lepit nebo zvládat základy elektroniky kvůli světelným efektům.

Postavu „Skřeta v autíčku“ ze hry Dota, jež sklidila mezinárodní úspěch, dal Roman Pivec dohromady ve svém pokoji. „Svářel jsem, pájel, vrtal, využil jsem dřevotvorbu, elektroniku, pěnovou hmotu i šití. V kostýmu mám ale také různé mechanické části. Uvnitř vlastně ‚loutkařím‘: Jsou tam řídítka s provázky, za které tahám, a pohybuju tak ramenem či loktem.“ Kostým vyšel Romana zhruba na dvanáct tisíc korun, což je průměrná cena za komplikovaný profesionální úbor. Pracoval na něm intenzivně čtyři měsíce a vyplatilo se – vyhrál s ním prestižní soutěž ve Frankfurtu.

Od Hvězdných válek k anime

Historie cosplayingu se začala psát již před mnoha desítkami let. V roce 1939 se v New Yorku konal první World Science Fiction Convention a jeden z párů tam přišel v kostýmu vesmírného pilota a kosmické stevardky. Jako jediní se objevili v něčem podobném a sklidili velký úspěch. Vytváření kostýmů se pak rychle rozšířilo: Lidé se orientovali hlavně na vesmírnou sci-fi a komiksy – k nejoblíbenějším patřily Hvězdné války, Superman, Barbar Conan a Star Trek.

Velký nárůst popularity zaznamenal fenomén od roku 1990, kdy se stal významnou součástí japonské populární kultury. Tamní seriály a komiksy – anime a manga – zásadně ovlivnily současnou podobu cosplayingu. Jeho fanoušci se dnes hojně sdružují po celém světě, a to nejen na setkáních a na soutěžích, ale i na sociálních sítích či specializovaných webech.

Zvukové vlny skutečně za určitých okolností zvládnou manipulovat s předměty. Zvuk totiž představuje vlnění šířící se prostředím – v tomto případě vzduchem – a jeho soustředěným vysíláním určitým směrem lze za zvláštních podmínek vytvořit tlak vzduchu, který pak může i pohybovat objekty.

TIP: Jak vysoký musí být tón k rozbití skleničky na víno?

Ukázal to mimo jiné výzkum vědců z University of Tokyo provedený v roce 2014. Odborníci využili čtyři panely reproduktorů postavených proti sobě, načež uvnitř vzniklo jakési „ultrazvukové ohnisko“. Zvuk pak udržel ve vzduchu polyesterové kuličky, kousky plastu, části sirkových hlaviček či kapky vody. Podobné experimenty však nejsou žádnou novinkou a sami japonští badatelé se odkazují k pokusu z roku 1975.

Ve Švýcarsku byl otevřen železniční tunel jehož výstavba započala již v roce 1999. Tunel měří 57,1 kilometru a v některých místech je umístěn až 2,3 kilometru pod povrchem. Jde tak o nejdelší železniční tunel na světě.

Gotthardský úpatní tunel vede z Curychu do Milána a vlaky v něm budou jezdit rychlostí až 270 kilometrů za hodinu. Jeho plné zprovoznění je plánováno na prosinec. Po uvedení do provozu jím bude jezdit až 250 vlakových souprav denně. Železniční spojení mezi švýcarským Curychem a italským Milánem se tak zrychlí ze 4  hodin na pouhé 2 hodiny a 50 minut. Výstvba samotného tunelu vyšla na 12,2 miliard švýcarských franků (necelých 300 miliard korun).