U lidí, kteří se narodili na podzim nebo v zimě, se s větší pravděpodobností objeví nějaká alergie. Nikdo přitom přesně neví proč. Ve hře je hned několik hypotéz.

Vědci podezřívají změny v intenzitě slunečního záření, které bývá na podzim a v zimě slabší než v létě. Na slunečním záření přitom závisí obsah vitamínu D u dětí. Roli by mohly hrát i změny obsahu alergenů, jako třeba pylu nebo roztočů nebo termín prvního prořezávání zoubků dítěte, které obvykle doprovázejí infekce. Vliv by mohla mít i strava matky v prvních měsících života dítěte, jejíž složení se v průběhu roku mění.

Badatelé teď zjistili, že se roční období narození dítěte projeví na jeho DNA v podobě takzvaných epigenetických změn. Samotná DNA je sice stále stejná, mění se ale její metylace, čili přítomnost či nepřítomnost metylových skupin. Metylace DNA má přitom zásadní vliv na aktivitu jednotlivých genů.

Je to vůbec poprvé, kdy vědci popsali fungující mechanismus, kterým může datum narození dítěte ovlivňovat jeho zdravotní stav. Objevené rozdíly v epigenetických změnách, které jsou vázány na roční období narození, přitom souvisejí s rozvojem alergií.

Mount Pavlof s vrcholem o výšce 2515 metrů je jednou z celé řady sopek v Aleutském pohoří na jihovýchodě Aljašky. Od roku 1980 patří mezi nejaktivnější ve Spojených státech.

Od počátku 21. století tento stratovulkán soptil v letech 2007, 2013, v roce 2014 dokonce hned dvakrát a teď se do toho pustil znovu. V neděli 27. března, kterátce před čtvrtou odpolední místního času, Mount Pavlof vychrlil obří mrak sopečného popela.

V pondělí se oblaka sopečného popela dostala do výšky více než 11 kilometrů a táhla se do vzdálenosti přes 120 kilometrů směrem k pevninské Aljašce. Mrak sopečného popela byl prý tak hustý, že pro místní bylo obtížné pořídit záběry erupce.

Okolní oblast je ale jen velmi řídce osídlená, takže ekonomické následky exploze nebudou až tak drastické. Geologové a další odborníci si ale jistě užijí své.

Celá Rostislavova vláda byla poznamenána potýkáním se s franským vlivem a snahou vymanit se z něj. Ideálem mu byla nejen politická samostatnost, ale i církevní. Protože všechny cesty vedou do Říma, obrátila se tímto směrem i Rastislavova žádost o zřízení biskupství.

Odmítavý papež, přístupný císař 

Papež Mikuláš I. byl však už zainteresován spojenectvím s Rastislavovým protivníkem Ludvíkem Němcem, králem východofranské říše, proto pochopitelně odmítl. Rastislav tedy otočil svůj zrak směrem na východ a oslovil byzantského císaře Michaela III. U něj už pochodil lépe, ačkoli i on jeho žádost vyslyšel jen částečně. Neposlal na Moravu biskupa, ale misii, která měla tamní poměry nejprve prozkoumat a připravit podmínky pro další byzantské působení. Za těchto okolností přišli roku 863 na Moravu Konstantin s Metodějem. 

Misie slaví úspěchy

Ještě než vyrazili Konstantin s Metodějem na dlouhou cestu na sever, podnikli přípravné práce ke svému budoucímu působení. Konstantin sestavil novou abecedu zvanou hlaholice, která písemně zachycovala hlásky řeči Slovanů. Tento jazyk je označován jako staroslověnština. Po vytvoření abecedy se pak bratři mohli pustit do překládání biblických textů. Co nestihli doma, dokončili později na Moravě. Tam dorazili onoho klíčového roku 863. 

TIP: Přišlo křesťanství na Velkou Moravu až s Cyrilem a Metodějem? Možná ne

Konstantin s Metodějem šli však ještě dál. Rozhodli se zavést slovanský jazyk také do liturgie. Mše, které byly doposud slouženy jen v latině, mohli lidé slyšet ve své vlastní řeči. Tento fakt významně napomohl christianizaci obyvatelstva.

Konstantin s Metodějem ovšem usilovali zejména o to, aby obyvatelstvo Velké Moravy nebylo pouze závislé na cizích učitelích, ale aby se i z řad místního obyvatelstva rekrutovali schopní duchovní. Zbýval ještě poslední krok v jejich misijním díle – vysvěcení jejich žáků na kněze. Tím by byla vytvořena domácí církevní hierarchie, jež dosud chyběla. A to se nakonec podařilo.

Po celá staletí byl model naší soustavy považován za univerzálně platný. Okolo těžiště systému (tvořeného obvykle centrální hvězdou), kroužily v oběžných drahách kamenné planety a ve větší vzdálenosti pak plynní obři.

S nástupem stále výkonnějších dalekohledů se ale tento pohled změnil. V počátcích exoplanetární historie objevovali astronomové téměř výhradně planety, jejichž hmotnosti byly přinejmenším srovnatelné s hmotností Jupitera, avšak obíhaly po velmi blízkých drahách (ve Sluneční soustavě by se pohybovaly blíže než Merkur). Vcelku přirozeně se pak – v rámci analogie s naším solárním systémem – očekává, že vzhledem k hmotnosti půjde o tělesa plynná (tedy Jupiterova typu) a že na jejich povrchu budou v důsledku vzdálenosti od hvězdy panovat vysoké teploty. Proto dostala zmíněná třída označení „horké jupitery“.

Z extrému do extrému

Spitzerův dalekohled nyní objevil horký jupiter, který vědcům opět pořádně zamotá hlavu – trajektorie jeho oběžné dráhy se totiž vymyká všemu, co jsme zatím mohli ve vesmíru spatřit. Nově objevená exoplaneta s označením HD 80606 b se nachází v souhvězdí Velké medvědice, přibližně 190 světelných let od Země. Její velikost zhruba odpovídá velikosti Jupitera, je ale čtyřikrát hmotnější.

Nejpodivnější je ale její vysoce excentrická oběžná dráha – jednou za 111 dnů se HD 80606 b přiblíží ke své mateřské hvězdě, aby za pouhých 20 hodin prosvištěla kolem ní. Během těchto několika hodin stoupne teplota na povrchu exoplanety na 1 100 °C, přičemž za méně než 10 hodin dojde k jejímu prudkému ochlazení.

Bizarní trajektorie oběžné dráhy HD 80606 b je ale podivná ještě z jednoho důvodu. Předpokládá se, že všechny horké jupitery se musely dostat do blízkosti svých hvězd až později po svém vzniku. Podle současných teorií by totiž v takové blízkosti nemohly nastřádat dostatek materiálu pro svůj vznik. Pozorování HD 80606 b ale ukazují, že její oběžná dráha je natolik stabilní, že na ní může setrvat příštích 10 a více miliard let. Podle Juliena de Wita z MIT by to znamenalo, že bychom museli přehodnotit současné teorie o vzniku horkých jupiterů.

Pro architekty je globální oteplování velkou výzvou a zároveň inspirací. Podle architektů ze studia Paolo Venturella Architecture potřebujeme ráznou globální strategii, která jako jediná může zvrátit postup oteplování planety.

Architektonické studio proto přišlo s odvážným konceptem fantastického mrakodrapu Global Cooling Skyscraper. Dosahoval by až do vesmíru a fungoval by jako bariéra proti slunečnímu záření.

TIP: Mrakodrapy budoucnosti: Vize futuristických staveb

Mrakodrap by svým povrchem pohlcoval sluneční záření a získanou energií by vytvářel proudění vzduchu k ochlazování planety. Energii by pro mrakodrap generovaly i větrné turbíny, které by byly součástí navrhované stavby.

Zatím není příliš jasné, jak by takový mrakodrap vlastně fungoval. Samotný návrh ale prorazil na soutěžní přehlídce Skyscraper Competition magazínu eVolo, kde mezi 489 projekty získal čestné uznání. 

Marťanský rover Curiosity aktuálně překročil kamenitou a nerovnou plošinu Naukluft Plateau a míří vzhůru k hoře Mount Sharp. V polovině prosince ale stačil pořídit 360° pohled na krajinu v okolí pětimetrové duny Namib, nacházející se v oblasti Bagnold. Rozhlédněte se krajinou rudé planety a pokochejte se výhledem, jaký se roveru nabídl.

Duna Namib je tvořena nafoukaným jemným pískem a její sklon vědci odhadují na 26 až 28 stupňů. Dřívější snímky z družic na oběžné dráze Marsu ukázaly, že podobné duny mohou působením větru putovat po povrchu planety až o jeden metr ročně.

Celosvětový vzestup hladiny moří a oceánů je pro vědce velkým strašákem. Na otázku jak se mění největší světové ledovce má proto odpovědět projekt Oceans Melting Greenland (OMG). NASA se v rámci tohoto projektu rozhodla postupně zmapovat největší ledovce v Grónsku, Arktidě a Antarktidě. Během 5 let budou speciálně vybavené letouny Gulfstream III vytvářet topografické mapy ledovců a jejich proměn v čase. 

Už víme, že vrány, straky nebo i další ptáci dovedou rozpoznat lidi. Tito ptáci ale obvykle žijí v prostředí plném lidí, takže je to pro ně vlastně rutina. Jak na tom ale jsou ptáci z pustých odlehlých oblastí?

Jihokorejští vědci prostudovali chaluhy subantarktické (Stercorarius antarcticus) z příbuzenstva racků, které žijí na Ostrově krále Jiřího ze souostroví Jižní Shetlandy, poblíž pobřeží Antarktidy. Jsou zde dost izolované, s lidmi se poprvé setkaly asi tak před 60 lety.

Přesto ale tyto chaluhy spolehlivě poznávají jednotlivé lidi. Dovedly rozpoznat experimentátory, kteří jim předtím ubližovali, i když byli všichni lidé v pokusu shodně oblečení.

Schopnost chaluh poznat konkrétní lidi, přestože se s nimi během evoluce příliš nesetkávaly, je obdivuhodná. Chaluhy jsou ale rafinovaní ptáci, kteří se díky své inteligenci dovedou nápaditě přizpůsobit okolí.

Naučily se krást jídlo jiným ptákům a dokonce i mateřské mléko samicím rypoušů sloních, když kojí své potomky. Není tedy až tak divné, že si zapamatují lidi, kteří se jim snažili uškodit. Jistě bude lepší si to s podobnými ptáky nerozházet. 

Spála je bakteriální infekce, kterou vyvolávají streptokoky. Nejčastěji postihuje děti předškolního věku, mezi nimiž se díky své vysoké nakažlivosti šíří jako požár. Spála kromě horečky a únavy způsobuje i zvláštní zbarvení jazyka a vyrážku. Mohou ji doprovázet i závažné komplikace.

Na počátku 20. století byla právě spála nejčastější příčinou úmrtí u dětí. Dnes dokážeme tuto zákeřnou nemoc léčit antibiotiky, takže zabíjí jen velice vzácně. Jak se ale zdá, spála ještě neřekla své poslední slovo.

Ve Velké Británii v posledních letech zaznamenali citelný nárůst počtu nakažených spálou. Podle deníku The Independent se každý měsíc objeví 600 nových případů, což je nejvíce za posledních 50 let. Vědci si lámou hlavu, proč se teď spála šíří. Očkování proti spále přitom neexistuje - nemoc se léčí hlavně penicilinem podávaným po dobu 10 dnů. Nákaza se šíří kapénkovou infekcí vzduchem - především při kýchání, kašli nebo prostém mluvení, méně často pak i přímým kontaktem s nakaženou osobou nebo s kontaminovanými předměty.

Zpravodajské služby SSSR a jeho satelitů se nerozpakovaly využít služeb bývalých nacistů. V 60. letech například vzbudil rozruch případ bývalého důstojníka SS Heinze Felfeho, který pracoval pro sovětskou stranu v hlavním stanu Spolkové zpravodajské služby v Pullachu a jenž byl odhalen.

Akce Rekonstrukce

Také tajná služba Stasi působící v NDR spolupracovala s mnoha bývalými členy SS či pracovníky a konfidenty gestapa. Nebyla však zdaleka sama; informace od nacistických válečných zločinců přijímali i zpravodajci v sousedním Československu. Zde například Státní bezpečnost provedla v první polovině 50. let operaci s krycím názvem Rekonstrukce. Šlo o vypracování podrobných přehledů osob, u nichž existovalo podezření ze spolupráce s gestapem nebo zpravodajskou službou SD (Sicherheitsdienst) během okupace. 

Tyto osoby potom chtěla StB vydíráním přimět ke spolupráci. Proto se snažila výslechy vězněných příslušníků nacistického bezpečnostního aparátu získat co největší množství informací o vytipovaných lidech, nejen co se týká jejich činnosti za okupace, ale následným šetřením je dále doplnit o rodinné poměry, situaci dotyčné osoby v zaměstnání a podobně. Vyslýchaní gestapáci ve svých výpovědích podrobně rozebírali činnost jednotlivých lidí, o něž měli vyšetřovatelé zájem. Za poskytnutí určitých výhod přitom uváděli i poznatky, které až dosud zamlčeli.

Milost pro lidického vraha

StB chtěla některé válečné zločince využít jako své agenty. To byl i případ bývalého SS-Obersturmführera a vedoucího kladenské služebny SD Maxe Rostocka, který se podílel na zničení Lidic 10. června 1942. On sám patřil společně s dalšími důstojníky nacistického bezpečnostního aparátu do organizačního štábu celé akce a ve vesnici mimo jiné kradl předměty z vybavení kostela.

Někteří svědci jej také viděli, jak fyzicky týrá lidického faráře Josefa Štemberku a násilím odebírá děti lidickým matkám. Přestože na něj po válce československé úřady vydaly zatykač, Rostock žil nějakou dobu nerušeně v Heidelbergu. Nakonec jej však překvapivě sama StB udala příslušníkům CIC a 11. června 1946 byl zatčen. Během transportu se mu ale podařilo utéct a znovu jej zatkli Francouzi až v červnu 1948. Do Československa byl po průtazích vydán 22. dubna 1950 a posléze postaven před soud společně s dalšími čtyřmi nacistickými zločinci.

Byli to bývalý velitel pořádkové policie v protektorátu Ernst Hitzegrad, generálmajoři Wehrmachtu Wilhelm Schmidt a Friedrich Gott schalk a někdejší příslušník jičínské služebny gestapa Kurt Richter. Všichni byli v srpnu 1951 odsouzeni k trestu smrti, avšak po průtazích je nakonec tehdejší prezident Antonín Zápotocký v říjnu 1953 omilostnil. Lze se jen dohadovat, nakolik měla na toto rozhodnutí vliv skutečnost, že Rostock příslušníkům StB opakovaně nabízel svou spolupráci.

Žádný přínos pro čs. rozvědku

Max Rostock a ostatní měli tedy zbytek života strávit ve věznicích. Sám Rostock rozhodně nepatřil k vzorným vězňům a jeho posudek z dubna 1959 uvádí:

„Po stránce politické se mezi odsouzenými projevuje jako zatvrzelý nacista a zesměšňuje marxismus. O lidově-demokratickém zřízení se vyjadřuje posměšně. Dosavadní výkon trestu neplní výchovný účel vzhledem k jeho postoji k práci, neukázněnému chování a taktéž pro závažnost trestné činnosti.“

Přesto jej v průběhu roku 1959 kontaktovala StB a došlo k dohodě, podle níž měl být Rostock propuštěn a deportován na území SRN výměnou za zpravodajskou práci pro čs. stranu. Celá akce dostala krycí název FRITZ. Tajní policisté pak tohoto válečného zločince několikrát „za odměnu“ vyvezli na různé výlety po Praze i středních Čechách a jednou dokonce mohl v kině zhlédnout film Král Šumavy.

Z Československa odjel do Německa v únoru 1960, ale čs. zpravodajským složkám nakonec žádné příliš platné služby neprokázal a zemřel nikým neobtěžován roku 1986 ve věku 74 let. Bipolární rozdělení světa umožnilo dožít v klidu řadě dalších válečných zločinců. Jedním z nich byl i bývalý šéf pražské řídící úřadovny gestapa Ernst Gerke, který žil coby vážený občan v Bielefeldu a zemřel v roce 1982, aniž by byl kdy postaven před soud.