Velikonoce se slavily v rámci možností i na východní frontě v roce 1943. Na tomto snímku kolchoznice Naďa Ševčenková z kolchozu „Mopro“ předává příslušníkovi československé vojenské jednotky v SSSR, vojínu Šumanskému, velikonoční vajíčko.

Císař Rudolf bral ovšem alchymii velmi vážně. Nejen proto, že mu úlisní služebníci chtiví peněz a přízně říkali Hermes Trismegistos (Trojmocný), což byl původně bůh antických i egyptských alchymistů (v Egyptě mu říkali Thovt), v renesanci považovaný za nadpřirozenou bytost zprostředkujícího kontakt mezi životem a smrtí. 

Zkouška odbornosti

Trismegistos byl záštitou pro každého, kdo chtěl porozumět alchymii jako vědě. Tento druhý Hermes, tedy císař Rudolf, založil na Pražském hradě dokonce i specifickou alchymistickou akademii, kde byl každý nový příchozí prozkoušen vědeckou radou, ve které zasedali největší odborníci. Jedním ze zkoušejících byl i Tadeáš Hájek z Hájku, který ovládal lékařství, matematiku a biologii a díky svému mimořádnému intelektu byl schopen odhalit kdejaký trik. 

Vynalézaví podvodníci

Proto dnes víme, jak umně a vynalézavě se tehdy podvádělo. Alchymisté například používali kelímky s dvojitým dnem, kde nepravé dno bylo z vosku, hlíny a zlatých pilin, takže když se vosk rozpustil, na dně se blýsklo „vyrobené“ zlato. Jindy zase vzali roztok zlata v kyselinách nebo vyráběly tyčky z poloviny železné a z druhé poloviny zlaté. Zlatou část natřeli barvou a při pokusu lak v alkoholu smyli. Ani Hájek a jeho vzdělaná komise nezabránili tomu, aby přísným sítem nepronikli i darebáci, kteří pouze věděli koho a jak uplatit. Nejšikovnější podvodníci tak vždy našli cestu jak komisi obejít a vetřít se rovnou do přízně císaře. Na druhou stranu se ona „povrchní“ alchymie bez duchovního rozměru opravdu věnovala míšení prvků a jejich vzájemným reakcím. Z ní se pak mohla vyvinout skutečná chemie založená na čistě materialistickém základě.

Mlžný opar obklopující Pluto je mnohem mohutnější, než jsme si před návštěvou sondy New Horizons dokázali představit. Vrstvy tohoto oparu sahají až do výšky 160 kilometrů nad jeho povrch. Na snímku pořízeném multispektrální kamerou MVIC je navíc patrné vrstvení tohoto oparu. Zajímavé je, že jednotlivé vrstvy nejsou zcela rovnoběžné s povrchem Pluta - hranice jedné z vrstev je v levé části snímku přibližně 5 kilometrů nad povrchem a v pravé části se již téměř dotýká povrchu.

Má jít o velkolepý projekt – v roce 2021 chce NASA vyslat robotickou sondu na blízkozemní planetku a z jejího povrchu vyzvednout obrovský balvan. Ten má poté sonda dopravit na orbitu Měsíce, kde z něj odeberou astronauté vzorky. Přípravy na neobvyklou misi běží již druhým rokem a pomalu se začínají rýsovat podrobnosti projektu.

Cílů mise Asteroid Redirect Mission (ARM) je hned několik. Kromě primárního cíle – výzkumu planetky, existuje i několik dalších. NASA počítá s tím, že by technologie použité během mise ARM posloužily i při výstavbě stálé lidské základny na Měsíci a případně také základny na Marsu. Mise má také posloužit k otestování technologií pro případ, že by Zemi hrozila srážka s vesmírným objektem.

Cíle pro přistání

Objekt, na kterém má robotická sonda přistát, zatím nebyl přesně určen. V předběžném výběru nicméně figurují planetky Itokawa, Bennu, 1999 JU a 2008 EV5, přičemž posledně jmenovaný patří aktuálně mezi nevětší favority. Vše se ale může ještě změnit, NASA chce seznam vhodných objektů postupně rozšiřovat a upřesňovat.

Itokawa, Bennu i 2008 EV5 jsou přibližně stejně velké, zhruba půlkilometrové planetky, průměr planetky 1999 JU se již blíží kilometru. Pro 2008 EV5 hovoří především jeho typ – jde o planetku uhlíkatou planetku typu C, tedy o objekt, který je v rámci Sluneční soustavy zastoupen nejhojněji. Stejný objekt má ale ve svém hledáčku i ESA v rámci mise sondy Marco Polo-R.

Itokawu v minulosti již krátce zkoumala japonská sonda Hayabusa a v červnu 2010 dopravila na Zemi několik vzorků z povrchu. K planetce Bennu má již letos v září zamířit sonda OSIRIS-REx. Výběr cíle pro misi ARM ale není zdaleka uzavřený a může se ještě změnit. Finální výběr by měl proběhnout někdy v roce 2020 nebo 2021.

Transport balvanu k Měsíci

Druhá fáze mise zahrnuje přistání robota ARRM a vyzvednutí balvanu z povrchu planetky. ARRM má po vyzvednutí balvanu zamířit k Měsíci, kde na oběžné dráze 70 000 kilometrů nad povrchem vyčká s kusem skály z asteroidu příletu astronautů. V roce 2026 by měla odstartovat třetí a závěrečná fáze mise – raketa SLS má dopravit dvoučlennou posádku v Orionu k robotickému plavidlu AARM. Astronauté poté odeberou z balvanu vzorky a vrátí se s nimi na Zemi.

Asi jen málokdo by si přál, aby bylo na světě víc komárů. Přesto v čínském Kantonu vznikla továrna na komáry, která vypustí 20 milionů komárů týdně. Cílem umělé produkce komárů je snaha o omezení jejich počtů - komáři z čínské továrny jsou záměrně nakaženi bakteriemi wolbachiemi. Když se nakažený komár zkříží se samičkou v přírodě, jejich potomstvo bude neplodné.

Komáři z továrny by měli být vypouštěni v půlmilionových rojích v místech, kde nemoci přenášené komáry představují největší riziko. Vědci věří že omezení počtu komárů dramaticky sníží rizika nebezpečných onemocnění, jako je malárie, horečka dengue, žlutá zimnice nebo v poslední době velmi populární horečka zika.

Pokud jde o komáří štípnutí, krev sají výhradně samičky komárů. Z mnoha milionů komárů namnožených v čínské továrně a vypuštěných do volné přírody by tedy člověka neměl štípnou ani jeden jediný - továrna totiž produkuje výhradně samce.

Přestože nepatří mezi nerychlejší běžce, jsou bloodhoundi vynikající lovci. Bohužel jsou také odvěkými tuláky. Potvrzuje to i příběh bloodhoundice Ludivine z Elkmontu v Alabamě.

Majitelka Ludivine, April Hamlinová, pustila fenku, aby se proběhla po zahradě. Dvouapůlletá Ludivine se na zahradě nejspíš příliš nelíbilo a vydala se proto vstříc dobrodružství. Na svých toulkách se náhodně připletla mezi závodníky půlmaratonu - po startu s nimi udržovala tempo a nakonec skončila sedmá.

Lenošná závodnice

Panička se o jejím útěku dozvěděla až po skončení závodu, když jí přátelé mezi pořadateli poslali fotku mazlíčka s medailí. „Stále nemůžu uvěřit, že Ludivine uběhla půlmaraton. Ve skutečnosti je totiž velice líná,“ divila se majitelka s úsměvem. Jim Clemens, který běžel před fenkou, však dodává, že Ludivine neustále někam odbíhala – kdyby závodila na sto procent, dosáhla by možná až na stupně vítězů.

Ludivine absolvovala půlmaratonskou trasu (21 kilometrů) v čase 1:32:56 a za svými zády nechala 165 běžců, což je na amatérku úctyhodný výkon. Světový rekord na stejné trati drží Florence Kiplagatová z Keni s časem 1:05:09.

Příběh, který oslovil širokou veřejnost, má své ppokračování – na počest psí šampionky ponese příští ročník elkmontského běhu její jméno.

Nejmenší nosorožci světa, asi tak jednotunoví nosorožci sumaterští (Dicerorhinus sumatrensis), původně žili od Indie a Bangladéše až po Malajsii a Indonésii. Dnes už jich je ve volné přírodě asi už jenom 100. Vyskytují se na pár místech na Sumatře a na Borneu.

Situace nosorožců sumaterských není nijak růžová. Ohrožují je hlavně pytláci a také kácení lesů. Jejich rozmnožování v zajetí je velice obtížné.

Ochránci přírody nedávno zaznamenali podstatný úspěch, když se jim povedlo po 40 letech tyto nosorožce opět pozorovat na Kalimantanu, indonéské části ostrova Borneo. Doposud je tam přitom považovali za vyhynulé.

Teď se jim povedlo odchytit čtyřletou samici. Odborníci věří, že s nově objevenými skupinami nosorožců se zvyšují šance na jejich přežití do budoucna. Zvláště s mladými samicemi, které by se mohly množit v zajetí.

Starověký Egypt nebyl žádná procházka růžovým sadem. Osudy vládců Egypta a jejich příbuzných jsou dost morbidní záležitost. Příběh posledního velkého faraóna Ramesseho III. který vládl v letech 1186 až 1155 př. n. l., strčí do kapsy i Hru o trůny.

Podle nových snímků získaných počítačovou tomografií byla smrt tohoto faraóna dokonce ještě brutálnější, než jsme si mysleli. Vědci doposud měli za to, že Ramesseho III. podřízli při spiknutí, za nímž stála jedna z jeho manželek, Tiye.

Počítačová tomografie teď ale prozradila, že Ramesse III. zřejmě podlehl celé skupině útočníků, kteří mu zasadili těžké rány. Jeden z jeho prstů na noze mu těsně před smrtí prakticky odsekli nějakou tupou zbraní, určitě jinou, než kterou ho podřízli. A balzamovači se to pak snažili zamaskovat, proti počítačové tomografii ale neměli šanci.

Fascinující a velkolepé polární záře nejsou vlastní výhradně matičce Zemi. Přestože jsou Jupiter, Saturn, Uran a Neptun plynnými planetami mají i silná magnetická pole a mohutné magnetosféry. Je tudíž zřejmé, že na nich rovněž vznikají polární záře. Zejména největší planeta naší Soustavy je v ohledu polárních září naprostým unikátem.

Polární záře na Jupiteru

Magnetosféra Jupiteru je fenomén, který nemá ve Sluneční soustavě obdoby. Především se odlišuje svou enormní velikostí: ve směru ke Slunci (denní strana) dosahuje až do devadesátinásobku poloměru planety a ve směru od Slunce se táhne rozsáhlý magnetický ohon až k oběžné dráze Saturnu! Lineární rozměry magnetosféry Jupitera jsou mnohonásobně větší než rozměry magnetosféry Země, a její objem je dokonce milionkrát větší.

Na rozdíl od Země mohou na Jupiteru vznikat polární záře i bez přímého vlivu Slunce - existuje zde totiž vlastní mohutný zdroj nabitých částic, který nesouvisí se Sluncem – vytváří je vulkanická činnost měsíce Io. Tyto nabité částice jsou urychlovány na velmi vysoké rychlosti, načež při srážkách s molekulami přítomných atmosférických plynů vzniká polární záře, pozorovatelná především v oboru rentgenového záření.

TIP: Nalezen objekt s polární září tisíckrát jasnější než na Jupiteru

Jak ale ukazuje pozorování observatoře Chandra, ani Jupiter není vůči vlivu Slunce zcela imunní. V roce 2011 se vědcům podařilo zachytit Jupiter právě v okamžiku, kdy k jeho magnetickému obalu dorazil mohutný proud nabitých částic vyvržený silnou sluneční bouří. V okamžiku srážky zazářila na Jupiterových pólech obří polární aurora, osmkrát jasnější než je u této planety běžné a se stonásobnou intenzitou.

Díky filmovému trháku 300: Bitva u Thermopyl víme, že úzká soutěska, ležící nedaleko malebné řecké vísky Thermopyly, byla dějištěm slavné byť poněkud krvavé bitvy. Pro pořádek raději uveďme, že v roce 480 př. n. l. stálo na straně krále Leónida přibližně 7 tisíc Řeků (z toho asi 1 200 Sparťanů), kteří se zde utkali s vojsky perského krále Xerxa I., čítající 100 až 200 tisíc válečníků.

Bitva, která skončila porážkou Leónidasových vojsk, představovala ve svém důsledku obrovskou vzpruhu pro morálku Řeků a dopomohla ke konečnému vítězství Řeků nad Peršany v námořní bitvě u Salamíny (480 př. n. l.) a o rok později v bitvě u Platají (479 př. n. l). Zdržení perského vojska během bitvy u Thermopyl také poskytlo Themistoklovi čas k evakuaci obyvatel Athén.

Krvavé dějiny thermopylské soutěsky

Slavná bitva krále Leonidase ale nebyla zdaleka jedinou, kterou tato oblast zažila – thermopylská soutěska a její okolí byla během let svědkem mnoha střetů Řeků s Makedonci, Galy, Turky a v roce 1941 (během německé invaze do Řecka) také bitvy mezi Brity a hitlerovským Německem.

TIP: Jak ve skutečnosti probíhala slavná bitva u Thermopyl

Do výčtu slavných bitev nyní přibyla i doposud neznámá kapitola. Útržky řeckého textu objeveného v rakouské knihovně totiž odhalily, že v roce 250 našeho letopočtu se právě v okolí thermopylské soutěsky střetla vojska Římanů s Góty, během jejich pokusu o invazi do Římské říše. Římané tehdy dokázali germánské nájezdníky zastavit právě u Thermopyl a jejich armádu rozprášili.

Nově objevená bitva lese i výraznou česko-slovenskou stopu – fragmenty v rakouské knihovně objevila v roce 2014 profesorka Jana Grusková, filoložka působící mimo jiné na bratislavské univerzitě Komenského a brněnské Masarykově univerzitě.