Když se sejde klimatický jev El Niño ve své silné podobě s globálním oteplováním, tak jsou z toho rekordní teploty na souši i v oceánu. A po nich následuje blednutí korálů v oceánu.

Když se změní teplota oceánu o pár stupňů, tak koráli přijdou o své symbiotické řasy, což se projeví právě blednutím. Symbionti dodávají korálům 90 procent energie pro jejich růst a množení. Když to trvá delší dobu, tak koráli začnou umírat.

Odborníci poslední dobou hlásí blednutí korálů na Havaji, Fidži a Nové Kaledonii. A teď se naplnily obavy a masové blednutí teď zasáhlo i největší korálový útes světa – Velký bariérový útes u pobřeží Queenslandu. Správa mořského parku Great Barrier Reef Marine Park Authority zjistila rozsáhlé blednutí korálů severně od města Cooktown na severovýchodě Austrálie.

Joy Adamsonovou proslavil po celém světě příběh lvice Elsy. Tahle krasavice se stala jejím dítětem, ostatně byly si dost podobné – Joy také dokázala bojovat jako lvice, když šlo o „její“ zvířata. Zasloužila se o to, aby šelmy nemusely žít v zoologických zahradách, aby nebyly vytrženy ze svého přirozeného prostředí.

Opavská rodačka

Joy se narodila 20. ledna 1910 v Opavě jako Friederike Victoria Gessnerová. Její otec byl stavebním radou technického oddělení Zemské vlády slezské v Opavě a rodina matky vlastnila na českém území papírny (největší ve Svobodě nad Úpou) a rozsáhlá panství. Od roku 1922 studovala na opavském reálném gymnáziu, jenže v následujícím roce se její rodiče rozvedli. Zatímco otec s nejmladší dcerou Dorotou zůstal v Opavě, kde se znovu oženil, matka se s Friederikou a nejstarší dcerou Trautou odstěhovala do Vídně. 

George a Elsa

Vdávala se třikrát: jejím prvním manželem byl rakouský obchodní podnikatel Viktor von Klarvill, kterého si vzala v roce 1935. Právě kvůli jeho židovskému původu se dostala do Keni, kam oba utekli před Hitlerovým běsněním. Manželství ale dlouho nevydrželo. V roce 1938 si brala švýcarského botanika Petera Ballyho, pracovníka nairobského muzea, kterého poznala při studiu africké flóry. Právě on jí začala říkat Joy, jelikož Friederike Victoria pokládal za nevyslovitelné. 

Na vánočním večírku v roce 1942 potkala Joy Angličana George Adamsona, zakladatele afrických národních parků a ochránce zvířat.  Po svatbě v roce 1944 žili v Isiolu na hranici keňské Severní provincie. 

Život se jí definitivně změnil v roce 1956, kdy George v sebeobraně zastřelil lvici. Když byla mrtvá, zaslechl slabounké naříkání ze skalní rozsedliny. Na denní světlo vylovil tři lvíčata a přinesl je Joy do tábora. Z nejmenšího vyrostla statná lvice, kterou měl už zanedlouho poznat celý svět – Elsa. Pro Joy byla lvice opravdovým členem rodiny a celý její život se točil kolem ní. Začala o Else psát a fotit každý její krok. Zápisky, v jejichž úspěch odborná veřejnost příliš nevěřila, vyšly pod názvem Příběh lvice Elsy. I s Georgem se Joy nakonec v roce 1970 rozešla, ale stále je pojily společné cíle. Ke konci společného života připravoval George lvy pro film Volání divočiny podle stejnojmenné knihy.

Image

Čtěte také

Keňský Národní park Meru: Místo, kde se odehrával příběh lvice Elsy

Marty McFly, kterého hraje Michael J. Fox, se v americké sci-fi komedii Návrat do budoucnosti II dostane do roku 2015. Mimo jiné tam získá boty od Nike, které se samy zavazují.

Filmová rekvizita si rychle podmanila řady fanoušků, v loňském roce proto firma Nike rozhodla, že se samozavazovací boty z filmového plátna pokusí přenést do reality. Novinka dostala jméno Nike HyperAdapt 1.0 a opravdu funguje jako její filmová předloha.

Když si majitel boty obuje, senzory zachytí tělesné teplo a boty se hned automaticky utáhnou. Jak ale dodává vývojářka Nike Tiffany Beersová, utažení bot je ještě možné doladit pomocí dvojice tlačítek.

Nike bude dodávat boty ve třech různých barvách a kromě automatického utahování i efektně svítí. Energii botám zajišťují miniaturní nabíjecí baterie, které by měly na jedno nabití vydržet zhruba týden. Cenu firma zatím nezveřejnila, novinka má být dostupná začátkem prázdnin po předchozí registraci na stránkách Nike.com.

Červený veleobr je obrovská hvězda spektrálního typu M, vznikající z hmotných hvězd hlavní posloupnosti po spálení vodíkových zásob v jádře hvězdy. Po spálení vodíku se povrchové vrstvy těchto hvězd začnou rozpínat, přičemž hvězda přejde nejprve do stádia červeného obra a potom do stádia veleobra. Veleobr má průměr několiksetkrát větší než Slunce, jeho vnější vrstvy jsou ale extrémně řídké. Kvůli nízké povrchové teplotě, která se pohybuje kolem 3 000 K, svítí červeným světlem. Červení veleobři nakonec zanikají jako supernovy nebo hypernovy.

Přerod veleobra v supernovu

Kosmickému dalekohledu Kepler se podařilo zachytit, jak takový přerod rudého veleobra v supernovu probíhá. Během svého pátrání v hlubinách vesmíru nalezl ve vzdálenosti 1,2 miliardy světelných let od Země rudého veleobra s označením KSN 2011d - 500× většího a 20 tisíckrát zářivějšího než je naše Slunce.

Samotný přerod veleobra v supernovu probíhá v několika fázích – videoanimace sestavená ze skutečných fotometrických pozorování Keplerova dalekohledu ukazuje první část tohoto přerodu - vznik mimořádně silné rázové vlny, která vyžene obrovské množství zářící hmoty do okolního prostoru.

Vedení škol nyní řeší problém co s hromadou nepotřebného šrotu. Se zajímavým řešením přišli například studenti šanghajské univerzity Tongji – nepotřebné vraky zde rozebírají a po renovaci je vracejí do ulic, kde jsou k dispozici učitelům i studentům univerzity zcela zdarma.

Studenti museli před začátkem simulované expedice projít několika výběrovými koly a nakonec i výcvikem v Belgii. V malém modulu budou vesmírem cestovat až do pátku, kdy jejich mise skončí.

Cesta na Mars

„Vždy mě zajímala fyzika a astronomie, a tak jsem se účastnila všech soutěží s touto tématikou. Když jsem se dozvěděla o expedici Mars, tak jsem neviděla důvod, proč se také nepřihlásit. Je to skvělá příležitost, komu se podaří zažít astronautický výcvik,“ vysvětlila jedna z účastnic letošní mise Eliška Trampotová. Největší zkouškou podle ní je nedostatek spánku a jídla. „Dá se to zvládnout, když člověk chce a soustředí se na svou práci,“ dodala.

Na začátku simulovaného letu je na můstku. Hlídá informace objevující se na dvou velkých monitorech. Na prvním z nich vidí loď zvenčí a také různé budíky, které ukazují rozdílné parametry, trajektorii a kde loď startovala a bude přistávat. Na dalším jsou telemetry, jako je stav kyslíku nebo teplota v lodi. „Hodnoty se dynamicky mění, a proto je musí neustále sledovat, protože když hodnota začne blikat červeně, musí najet na krizový režim a chybu opravit,“ popsal její úkol velitel Mise Mars Michal Vyvlečka.

Eliščini kolegové mezitím měří výkonnost světla nebo rozbory vody. Všichni účastníci projektu se musí vlézt do místnosti o velikosti 20 metrů čtverečních a strávit v modulu sto hodin. Aby pořadatelé mise zjistili, zda zvládnou takovou psychickou zátěž, museli projít několika výběrovými koly. „Motivační dopisy, domácí projekty, semifinálová kola, kde spolupracují na vědeckých projektech a pak finálové kolo, kde se ověřuje jejich psychická odolnost,“ popsal Vyvlečka.

Před odletem zažili výcvik v belgickém centru

Předtím, než se dostali do vyškovského modulu, prožili výcvik také v Belgii v Evropském kosmickém centru. „Zkouší chůzi po měsíci, stav beztíže, prožijí misi s raketoplánem, kdy doletí na mezinárodní vesmírnou stanici a zpátky,“ dodal velitel mise. Na podobný výcvik se mohou dostat jen studenti mezi 13 až 18 lety, právě jim je expedice určená.

O co se hraje v Expedici Mars

Cílem projektu simulovaných letů dětských posádek do vesmíru je popularizace moderních trendů vědeckého výzkumu vesmíru, vzbuzení zájmu o vědu a techniku. V obecné rovině podpora vzdělanosti a touhy dětí zvládat překážky na cestě za svým snem. Prostředkem k tomu je simulovaný let dětské posádky do vesmíru, během něhož děti získají praktické zkušenosti dále využitelné v běžném životě. Vše se děje s využitím prvku zážitkové pedagogiky, která umocňuje účinek předávané informace. Expedice Mars je organizována mladými lidmi, kteří sami Expedicí během její desetileté historie prošli jako účastníci.

Více informací o projektu Expedice Mars najdete na www.expedicemars.eu.

Díky své „fotogeničnosti“ a nápadnosti patří kráter Koperník k nejfotografovanějším částem Měsíce. Impozantní impaktní kráter se nachází v oblasti Moře ostrovů, blízko centrální části přivrácené polokoule Měsíce. Jeho průměr činí 93 kilometrů a hluboký je 3 800 metrů. Stáří kráteru vědci odhadují na 810 milionů let a je tak zhruba 8× starší než známý kráter Tycho (109 milionů let). Po jeho obvodu se nachází stupňovité valy široké přibližně 40 kilometrů, vystupující do výšky 900 metrů nad okolní krajinu.

V době, kdy se sovětský konstruktér Alexandr Sergejevič Jakovlev pokoušel přestavět vrtulový Jak-3A na proudový Jak-15, v letecké továrně Mikojan-Gurevič již vznikal projekt zcela nového letounu – MiG-9.

Proti Jak-15 měl nový MiG-9 podstatně lepší letové výkony - šlo o dvoumotorový stroj s vyšší vytrvalostí, který disponoval lepší výzbrojí. Prototyp I-300 poprvé vzlétl 26. dubna 1946 jen o pár hodin dříve než první Jak-15. Následné testy nového stroje potvrdily jeho bojovou hodnotu. Ve stejném roce se rozběhla i sériová výroba. Během dvou let sověti vyrobili 610 těchto strojů.

MiG-9

První kusy byly již v roce 1946 zařazeny k bojovým útvarům, kde létaly s třemi kanóny v přídi trupu. Toto umístění bylo ale zdrojem častých problémů, proto byly u dalších verzí uloženy zbraně tak, aby zplodiny střelby nenasával motor. Modernizované stroje již měly přetlakové kabiny, pancéřování kokpitu a vystřelovací sedačky. Jelikož pilotáž letounu se značně lišila od vrtulových strojů, vznikla i dvoumístná verze MiG-9UTI pro pokračovací výcvik. 

Ranger 9 byla bezpilotní sonda NASA, určená k průzkumu Měsíce. S pomocí dvoustupňové rakety Atlas Agena B, odstartovala sonda z rampy na kosmodromu Eastern Test Range na Floridě 21. března 1965.

Po malé korekci a zpřesnění dráhy sonda dopadla po třech dnech letu 24. března 1965 s malou odchylkou 4 500 metrů od cíle - do velkého kráteru Alphonsus. Během pádu na povrch Měsíce sonda pořizovala fotografie jeho povrchu – stihla odeslat 5814 snímků, poslední z nich těsně před tvrdým dopadem obsahoval detaily 25 cm balvanů

S tím, jak lidstvo stárne, se Alzheimerova choroba, neurodegenerativní onemocnění, při němž dochází k demenci, stává čím dál tím větší hrozbou. V ČR trpí Alzheimerem každý třináctý člověk nad 65 let, každý pátý nad 80 let a nad 90 let téměř každý druhý.

Švýcarští inženýři nyní vyvinuli nový způsob, jak zabránit tvorbě škodlivých proteinových plaků v mozku, které jsou podstatou tohoto onemocnění. Jde o implantát, který je schopen v těle dlouhodobě uvolňovat protilátky, vybízející imunitní systém pacienta k útoku na zhoubné proteiny Alzheimerova choroby.

Jde vlastně o velmi jednoduché a přitom účinné řešení - lékaři jednoduše voperují pod kůži pacienta implantát, který zajišťuje nepřetržitý přísun potřebných protilátek do těla. Švýcaři zatím novinku vyzkoušeli jen na laboratorních myších, kterým implantát voperovali na dobu 38 týdnů. Zda budé nový způsob použitelný i pro lidi musí potvrdit další testy a související výzkum. Dosavadní výsledky jsou podle lékařů více než slibné.