Elizabethkingia anophelis je docela běžná bakterie, kterou známe od padesátých let. Žijí v půdě i ve vodě. Když se setká s člověkem, tak se v naprosté většině případů nic nestane. Lidský imunitní systém si s nimi snadno poradí. Vzácně může nastat problém u lidí se slabou imunitou.

Dosavadní epidemie s touto bakterií byly v naprosté většině případů velice omezené. Vždy tak dva tři lidé, co pijí z jednoho kohoutku. Ve Wisconsinu je to teď ale jiné.

Odborníci zachytili 54 pacientů, z nichž 17 zemřelo. Tito pacienti ale pocházejí ze 12 různých okresů státu Wisconsin a jeden z nich je dokonce z Michiganu. Všem nakaženým lidem je více než 65 let a všichni trpí ještě nějakou další chorobou, která může oslabit imunitní systém.

Záhadná epidemie ve Wisconsinu propukla loni v listopadu a vědci amerického centra pro boj s infekčními nemocemi CDC se od té doby prakticky nevyspali. Přečtené DNA sekvence bakterií u jednotlivých pacientů potvrzují, že infekce prochází z jediného zdroje. Ten je ale zatím zcela neznámý a záhada se tím jen dál prohlubuje.

19. března 2008 byl pozorován záblesk gama (GRB 080319B) ze vzdálenosti 7,4 miliardy světelných let. Na nějaký čas se tak jednalo o nejvzdálenější událost pozorovatelnou ze Země pouhým okem. Gama záblesk je označení pro astronomický jev, při kterém se uvolní nesmírné množství energie ve formě gama záření. Jde o co do svítivosti nejvýraznější fyzikální doposud známý jev ve vesmíru. Trvá řádově od zlomku sekundy do 100 sekund a bývá doprovázen následným několikadenním dosvitem rentgenového či ultrafialového záření nebo i viditelného světla.

Událost z 19. března byla v mnohém výjimečná – záblesk sice jako první objevil Spitzerův dalekohled, jeho intenzita ale byla natolik silná, že mohl být na krátký čas pozorovatelný pouhým okem ze Země. Za nejvdálenější objekt viditelný ze Země bez dalekohledů je přitom považována galaxie M33 (Galaxie v Trojúhelníku), vzdálená přibližně 3 miliony světelných let od Země. Na rozdíl od záblesku z 19. března 2008 jde ale o trvalý objekt, který je viditelný dodnes.

Vyvražděním Slavníkovců prý Přemyslovci roku 995 sjednotili feudální český stát a umožnili tak jeho vznik. Skutečnost je přitom docela jiná! První pokusy založit cosi jako český stát najdeme až kolem roku 1850. A co víc, samotní Přemyslovci se stavěli proti vyvraždění Slavníkovců! Kromě jiné i proto, že s nimi byli pokrevně spřízněni.

Boleslav II. za nic nemůže!

Bez ohledu na fakta se neustále dokola omílá nesmysl, že Slavníkovci fungovali jako „stát ve státě“. Že razili vlastní mince a byli trnem v oku přemyslovskému knížeti Boleslavu II. Proto je dal 28. října roku 995 zmasakrovat. Včetně žen a dětí. Tím prý sjednotil český stát pod vládou Přemyslovců. Ubohý Boleslav! Přemyslovský kníže totiž v té době ležel ochrnutý na Pražském hradě a neúčastnil se ani sněmu Čechů. Právě na něm však zazněl pro Libici tak osudový ortel!

Dnes je už dokázáno (a nemalý podíl na tom má historik Dušan Třeštík), že kníže Boleslav vydal nařízení, aby sněm zabránil krveprolití. Kmeny ho však nevyslyšely! Rozezlení Vršovci strhli ostatní na svou stranu a přesvědčili Čechy o své krvavé vendetě. Ostatní je podpořili a postavili se proti přemyslovskému knížeti. A porušili smlouvu. Proč se ale Vršovci tolik chtěli pomstít rodu Slavníkovců?

Bylo to někdy na konci roku 994, když za slavníkovským biskupem Vojtěchem přiběhla vyděšená vznešená žena. Provinila se nevěrou s knězem z rodu Slavníkovců. A teď ji pronásledují lidé z manželova rodu Vršovců! Milosrdný Vojtěch se rozhodl ženu ukrýt. I když mu Vršovci vyhrožovali, že nevydá-li nevěrnici, pomstí se na Vojtěchově rodu, který je nevěrou pošpinil: na Slavníkovcích!

Jeden z biskupových lidí dostal z rozzlobených Vršovců strach a prozradil, kde se ona dáma ukrývá. Pronásledovatelé nelenili a vnikli do kláštera sv. Jiří. Šlechtičnu pak vyvlekli z úkrytu zpoza oltáře. Přímo před bezmocným biskupem Vojtěchem ji nemilosrdně popravili mečem.

Krevní msta na Libici

Pomstychtiví zástupci vršovského klanu Vojtěchovy prosby nevyslyšeli. Vysmáli se mu, že z něho mučedníka neučiní. Zato hrozili, že se pomstí na jeho bratrech, ženách a dětech. Biskup vrahy vykázal z církve. Zklamán zdejšími barbarskými poměry odešel do Říma. A to byl začátek hrůzné krevní msty, která se obrátila proti biskupovým lidem a jeho rodu. Slavníkovskému hradišti na Libici!

Touha jednoho rozvětveného klanu po odškodném zastínila jakékoliv jiné právo. Nešlo o drama vysoké politiky, ale o soukromou při mezi dvěma příbuzenstvy! A třebaže se v osudný den ženy a děti Slavníkovců ukryly do kostela, masakru neunikly. Šlo o krevní mstu, obyčejné loupežné přepadení, proto musel být vyhlazen celý rod. Jen tak se přeživší nemohli o pár let později vrahům pomstít! A hradiště? Připadlo Vršovcům jako podíl na kořisti.

O čtyřicet čtyři let později se sněm českých kmenů za masakr kajícně omluvil u hrobu biskupa Vojtěcha. A biskupovy ostatky byly na znamení smíru převezeny z Hvězdna do Prahy. Vojtěch stál na počátku hrůzného příběhu lásky, zrady a cti. A také jej symbolicky ukončil.

Apetit vesmírného výzkumu Indické kosmické agentury (ISRO) stále neutuchá. Po úspěchu sondy MOM se Indie stala čtvrtým členem elitního klubu průzkumníků Marsu. Na konci loňského října úspěšně vypustila Astrosat - svou první astronomickou družici, která má zkoumat vesmír v oboru viditelného světla a ultrafialového a rentgenového záření. Dalším plánovaným cílem indické agentury je představení vlastního raketoplánu.

O podobě plánovaného raketoplánu Avatar (Aerobic Vehicle for Transatmospheric Hypersonic Aerospace TrAnspoRtation) zatím není mnoho informací. Letos by měl být k dispozici tzv. technologický demonstrátor RLV TD – zmenšená maketa budoucího raketoplánu a v plánu je i jeho testovací suborbitální let.

Od demoverze k raketoplánu

Maketa RLV TD má odstartovat letos v létě. Do výšky 32 kilometrů ji má vynést nosič S9, který je jinak součástí větší indické nosné rakety Polar Satellite Launch Vehicle (PSLV). Poté má RLV TD setrvačností vystoupat do výšky okolo 70 kilometrů a následně přistát na moři. Celý zkušební let má trvat asi 15 minut.

Oproti tomu plánovaný Avatar má mít dva stupně, jeho hmotnost má činit asi 25 tun, přičemž hmotnost užitečného zatížení v nákladovém prostoru se bude pohybovat okolo 1 tuny. Během startovní fáze bude raketoplán urychlován po určitou dobu také nadzvukovým náporovým motorem, přičemž okysličovadlo (kyslík), bude stroj nasávat z okolní atmosféry. Podle plánů by měl být Avatar schopen odstartovat asi stokrát.

V čínské Šanghaji budou brzy otevírat největší čínský mrakodrap, který se příznačně jmenuje Shanghai Tower, tedy Šanghajská věž. Megastavbu mrakodrapu dokončili po téměř sedmi letech v létě 2015, kdy bylo i původně plánováno otevření pro veřejnost.

TIP: V Saúdské Arábii roste nejvyšší budova světa: Bude měřit rovný kilometr

Šanghajská věž měří 632 metrů a v současnosti je druhou nejvyšší budovou světa. Prvenství si stále drží Burdž Chalífa v Dubaji, ve Spojených arabských emirátech, se svými 828 metry.

Šanghajskou tvoří celkem 128 pater, jejichž celková plocha činí 380 tisíc metrů čtverečních. Když v Šanghajské věži poveze expresní výtah návštěvníky na vyhlídkovou plošinu, bude mu to trvat necelou minutu - 119 pater zvládne za pouhých 55 sekund.

TIP: Jak rychlé jsou výtahy v mrakodrapech? Nejrychlejší jezdí 60 km/h

Šanghajská věž ve své konstrukci zahrnuje celou řadu prvků k přírodě šetrné „zelené“ architektury a podle svých architektů představuje nejzelenější z gigantických mrakodrapů na Zemi. Ke svému provozu přispívá elektřinou z větrných turbín a klimatizace mrakodrapu využívá geotermální zdroje energie.

V roce 2006 mohli televizní diváci spatřit šokující záběry britské stanice BBC. Její dokument nazvaný Alternative medicine: the evidence (Alternativní medicína: důkazy) ukazoval mladou ženu, která právě podstupovala operaci srdce za plného vědomí. Místo celkové anestezie však čínští lékaři pod vedením profesora Ťia Čoua použili jehličky. „Akupunktura představuje efektivní lék proti bolesti a není pro tělo tak škodlivá jako celková anestezie,“ vysvětloval Ťia.

Pro mnoho lidí šlo o ten nejpádnější argument, že má prastará léčebná metoda takřka zázračné účinky. Jenže už v roce 2006 zmiňovaný dokument ostře kritizovali vědci i lékaři. Ukázalo se totiž, že mladá žena byla ve skutečnosti pod vlivem tří druhů silných sedativ a do hrudi jí doktoři vpíchli velkou dávku lokálních anestetik. Použití akupunktury se v tomto světle jeví jen jako divadlo pro televizní kamery, které na úspěch operace nejspíš nemělo žádný vliv. Je tedy možné zbavit pacienty bolesti vpichováním jehliček, nebo ne? Odpověď se snažili najít lékaři v Číně už před několika desítkami let. 

Západ objevuje čínskou medicínu

V roce 1971 dostal novinář New York Times James Reston během své návštěvy Číny zánět slepého střeva a musel tam podstoupit operaci. Po zákroku však trpěl bolestmi, proto lékaři sáhli po akupunktuře. Za hodinu prý bolest zmizela. Američan později o svém zážitku napsal článek a vyvolal tak u veřejnosti i odborníků vlnu zájmu o tradiční čínskou medicínu, o níž mnozí z nich nikdy předtím neslyšeli.

O dva roky později se do asijské země vydala delegace amerických lékařů. Byl mezi nimi i slavný anesteziolog italského původu John Bonica, který měl zkoumat, jak tamní kolegové využívají akupunkturu na sále. Zjistil, že jde o poměrně nový fenomén: Poprvé byly jehličky v Číně při operaci použity až v roce 1958. Zpočátku se akupunktura uplatňovala pouze u relativně jednoduchých zákroků, například při odstraňování krčních mandlí. V některých čínských nemocnicích se však od ní už v 60. letech upustilo. „Z opatrných komentářů několika anesteziologů jsem dospěl k závěru, že se jednalo o důsledek závažných selhání metody u významné části pacientů,“ poznamenal později Bonica.

Zhluboka dýchat

Akupunktura jakožto náhrada anestezie se v Číně používala nanejvýš u několika procent nemocných. Vhodní pacienti navíc prošli pečlivým výběrem – nesmělo se jednat o „nervózní“ či úzkostné jedince a přednost měli lidé v dobré fyzické kondici. Anestezie se původně prováděla pomocí 50–90 jehel, časem jich však zůstalo pouze 3–5, někdy dokonce postačila jediná.

Bonica se osobně zúčastnil patnácti operací a později na stránkách lékařského časopisu popisoval: „Z těchto patnácti pacientů dva zjevně křivili obličej, třásli se a vykazovali další známky bolesti. Na dotaz to však popřeli.“ Asi u třetiny operovaných se objevily výrazné změny srdečního rytmu a krevního tlaku, rudnutí obličeje, napětí ve svalech a další reakce na bolestivé podněty. V případě nepříjemných pocitů lékaři pacientovi poradili, aby dýchal podle instrukcí nebo myslel na něco pozitivního, například na učení vůdce Mao Ce-tunga. Pokud ani to nepomohlo, dostal dotyčný dávku narkotik a sedativ. A jestliže nic nezabralo a operace by nemohla pokračovat, přišla na řadu celková anestezie. 

Léčba pod taktovkou vůdce

Číňané uváděli u operací úspěšnost akupunktury kolem 90 %, Bonica však zjistil, že do těchto čísel započítávali i pacienty trpící různě silnou bolestí. Zkrátka pokud se podařilo zákrok „nějak“ dokončit, připisoval se úspěch akupunktuře. Bonica ovšem hodnotil její výsledky ve srovnání s anestezií jako neuspokojivé. Navíc ho zaujalo, že o ní čínští lékaři hovořili ve frázích, které jako by vypadly z nějaké stranické brožury. A nebyl daleko od pravdy.

Zůstává totiž málo známým faktem, že za dnešní proslulost vděčí akupunktura čínské komunistické straně, především již zmíněnému Mao Ce-tungovi. Před nástupem komunismu nebyla popularita této metody nijak závratná, a mnozí přední intelektuálové země ji dokonce považovali za pověru a přežitek. Mao si však uvědomil, že tradiční čínská medicína jako celek by mohla v lidech posílit pocit národní hrdosti.

Navíc v asijském státě v 50. letech a předsedovi komunistické strany tak nezbývalo než se spolehnout právě na tradiční doktory. Britský popularizátor vědy Simon Singh a lékař a odborník na alternativní medicínu Edzard Ernst napsali v knize Trick or Treatment (Trik, či pomoc): „Mao slíbil, že zajistí dostupnou lékařskou péči ve městech i na venkově, což bylo možné jen s využitím sítě léčitelů, takzvaných bosých doktorů. Vůdce nezajímalo, jestli tradiční čínská medicína funguje – dokud dokázala udržet masy spokojené.“

Správně proudící čchi

Spojování tradičního pohledu na lékařství s moderním však nebylo jednoduché. Akupunktura i tradiční čínská medicína se opírají o pojem „čchi“, který označuje životodárnou energii proudící mimo jiné lidským tělem po drahách zvaných meridiány, jež spojují všechny orgány. Na těle se pak údajně nacházejí stovky tzv. aktivních bodů, které akupunkturisté využívají k léčbě.

Nemoci podle nich způsobuje nerovnováha či zablokování toku čchi – a vpichováním jehliček do aktivních bodů je možné to napravit. Čínští léčitelé také stavěli na nauce o pěti elementech, podle níž všechno na světě vychází z různých kombinací a vzájemného ovlivňování pěti prvků – dřeva, vody, ohně, země a kovu. A uvedené rozdělení se pak aplikovalo i na lidské tělo. Bylo jasné, že tyto „středověké“ představy je v moderní Číně potřeba aktualizovat.

Několik vědeckých ústavů v zemi tak dostalo pověření, aby z nesourodých lidových nauk vytvořily standardizovaný systém, v němž se měly vyzdvihnout materialistické prvky a potlačit ty duchovní jako energie čchi. Ačkoliv ovšem v roce 1958 Mao Ce-tung prohlásil čínskou medicínu za národní poklad, svému osobnímu lékaři jednou řekl: „Přestože si myslím, že bychom měli čínskou medicínu propagovat, osobně v ni nevěřím. Nepoužívám ji.“

V asijské zemi každopádně začaly vycházet propagandistické učebnice a knihy – a to i anglicky –, které kromě nezbytného opěvování „velkého kormidelníka“ Maa přičítaly takřka zázračné účinky právě akupunktuře: Podle jedné z nich dokáže tato metoda vrátit hluchoněmým sluch i řeč a chromé postavit na nohy.

Pouhé placebo…?

Dnes používá akupunkturu řada prestižních nemocnic, včetně slavné americké kliniky Mayo, přestože ta se o účinnosti metody vyjadřuje na svém webu zdrženlivě: Nejlépe prý funguje u pacientů, kteří očekávají, že fungovat bude. Velmi podobně se k akupunktuře staví Národní institut pro zdraví a příkladnou péči, jenž ji doporučuje tam, kde experimentální studie prokázaly nějaký pozitivní efekt – především při redukci bolesti dolních zad a migrén. Jedním dechem však dodává, že odborníci se neshodnou ani na způsobu, jak výsledky aplikace jehel spolehlivě měřit, a že zaznamenaná zlepšení mohou jít na vrub placebo efektu.

V současnosti už existují tisíce studií, jež se zabývají účinkem akupunktury na celou řadu zdravotních potíží. Některé přitom vyznívají v její prospěch, jiné nikoliv. Aby vědci dokázali odlišit vliv placeba, musejí pacienty v klinických studiích rozdělit na dvě skupiny: U jedné se akupunktura uplatňuje, u druhé nikoliv, obě však musejí věřit, že podstupují skutečnou léčbu. U kontrolního vzorku se proto používá „falešná“ akupunktura – jehly se ve skutečnosti zavedou jen povrchově nebo mimo akupunkturní body. Řada prací na dané téma dospěla k závěru, že si obě skupiny vedou přibližně stejně. Skeptici tak mají v rukou pádný argument, že se skutečně jedná o pouhé placebo. Jenže obhájci akupunktury kontrují.

…nebo účinná metoda?

V roce 2012 vydal vědecký tým pod vedením Andrewa Vickerse z prestižní americké nemocnice Memorial Sloan Kettering Cancer Center v odborném časopise Archives of Internal Medicine článek, který vyvolal mediální senzaci. Vyhodnotil totiž 29 studií vlivu akupunktury na léčbu chronické bolesti a dospěl k závěru, že je uvedený postup účinný: „Významné rozdíly mezi skutečnou a falešnou akupunkturou naznačují, že jde o víc než jen o placebo,“ uvedli autoři v článku.

O jak významný rozdíl se jednalo? Představme si pomyslnou stupnici bolesti od nuly do sta, přičemž průměrná hodnota u testovaných pacientů dosahovala 60 bodů. Ve skupině s falešnou akupunkturou pak došlo ke snížení na 35 bodů a ve skupině se skutečnou léčbou na 30. A zde tkví podle skeptiků problém: Rozdíl pěti bodů je natolik malý, že by jej pacienti ani neodlišili.

Americký neurolog Steven Novella tvrdí: „Navzdory tisícům studií neexistuje jediná indikace, u které by se s vysokou mírou jistoty ukázalo, že akupunktura funguje.“ Podle něj je metoda z vědeckého hlediska „zralá na odpis“ a vynakládat peníze na další studie je zbytečné. Vzhledem k neutuchajícímu zájmu o léčbu jehlami však jeho slova zůstanou nejspíš nevyslyšena.

Vývojáři robotů Domino's použili vojenskou technologii a vytvořili z ní robota DRU (Domino's Robotic Unit). Není ale pro mise v bojových zónách, nýbrž k doručování pizzy až do domu.

Autonomní robot DRU doveze pizzu horkou a nápoje vychlazené. V Austrálii vyrazí do ulic k nedočkavým zákazníkům první prototypy.

Roboti DRU to zvládnou prakticky bez lidské pomoci. Mají zabudovanou GPS navigaci, a také senzory, s jejichž pomocí se vyhýbají překážkám na chodníku. Domino's také naznačili, že robotičtí doručovatelé pizzy budou dostatečně vybaveni ke své obraně. Kdyby náhodou někdo dostal chuť na robotovu pizzu nebo chtěl robota poškodit, měl by dostat za vyučenou.

O horkých jupiterech mluvíme v souvislosti s extrasolárními planetami, jichž známe v současnosti na dva tisíce. Přesto nelze v žádném případě říct, že se jedná o reprezentativní vzorek planet v Mléčné dráze – detekční metody sloužící k jejich objevu jsou totiž zatíženy tzv. výběrovými efekty. 

Jedna z velmi úspěšných metod hledání extrasolárních planet využívá faktu, že v planetární soustavě všechna tělesa obíhají okolo společného těžiště, tedy nikoliv kolem centrální hvězdy, jak se často nesprávně uvádí. Pravdou však zůstává, že zmíněné těžiště leží velmi často uvnitř centrální hvězdy, avšak nikdy v jejím středu. I samotná stálice se tedy pohybuje kolem těžiště, jak s ní planety „cloumají“, což se projevuje posunem spektrálních čar jejího záření Dopplerovým jevem. Největší cloumací efekt pak přirozeně vykazují planety, které jsou těžké a obíhají blízko hvězdy. 

V počátcích exoplanetární historie objevovali astronomové téměř výhradně planety, jejichž hmotnosti byly přinejmenším srovnatelné s hmotností Jupitera, avšak obíhaly po velmi blízkých drahách (ve Sluneční soustavě by se pohybovaly blíže než Merkur). Vcelku přirozeně se pak – v rámci analogie s naším solárním systémem – očekává, že vzhledem k hmotnosti půjde o tělesa plynná (tedy Jupiterova typu) a že na jejich povrchu budou v důsledku vzdálenosti od hvězdy panovat vysoké teploty. Proto dostala zmíněná třída označení „horké jupitery“ a podobně vědci zavedli i „horké neptuny“, tedy planety s hmotností srovnatelnou s Neptunem na blízkých oběžných drahách, případně „nadzemě“ neboli planety s hmotností jen mírně přesahující hmotnost Země.

Matyáš Habsburský byl stejně urozený, ale mnohem schopnější a ambicióznější než jeho bratr Rudolf. Měl ale tu smůlu, že byl mladší a habsburské dědictví odkázal otec prvorozenému synovi. S tím se ale Matyáš nikdy nesmířil. Díky vrozené cílevědomosti tak 20. března 1619 neumíral coby pouhý arcivévoda, ale jako císař a král.

Svou politickou kariéru odstartoval v Nizozemí, ale představa císařské koruny ho lákala mnohem víc. Úspěchy v boji proti Turkům spolu s rostoucím Rudolfovým podivínstvím vedly k tomu, že se stal Matyáš neformální hlavou celého rodu. Ke střetu s bratrem tak scházel pouze krůček. Ten udělal Matyáš v roce 1608, kdy s podporou stavů získal vládu nad Uhrami, Rakouskem a Moravou. Ke svému  pádu však přispěl Rudolf sám. Pozváním pasovských vojsk si pod sebou definitivně podřezal větev.

TIP: Rudolfovy starosti: Císař musel bojovat s politikou i rodinou

V tento okamžik se na scéně znovu objevil Matyáš. Rudolfovi nezbývalo nic jiného, než se v jeho prospěch vzdát i zbývajících úřadů. Bratrovi ale nepřenechal pouze vládu nad dědičnými zeměmi, ale také území zmítané náboženskou krizí, jejíž důsledky se měly zakrátko naplno projevit. Toho se už ale Matyáš nedožil. Zemřel v březnu roku 1619.