Čína plánuje vypuštění nového vesmírného teleskopu. Bohužel kromě slibu o 300× větším zorném poli, než má současný Hubble, nezveřejnily čínské úřady nic bližšího o jeho specifikaci ani o plánovaném (nebo alespoň předpokládaném) datu spuštění.

Teleskop na vodítku

Jedna zajímavost se ale v prohlášení, které uveřejnil čínský deník People's Daily, přece jen objevila. Nový teleskop má být mimořádně snadno dosažitelný pro případné servisní opravy. Podle Čínské národní vesmírné agentury (CNSA) bude nový teleskop „kotvit“ ve stacionární vzdálenosti od čínské modulární vesmírné stanice Tchien-kung (Nebeský palác). Od inovativního řešení si CNSA slibuje snadnou dostupnost přímo z paluby vesmírné stanice. 

Ještě během letošního roku by mělo dojít k rozšíření stanice Tchien-kung o druhý modul. Podle posledních zpráv by se Tchien-kung 2 měl ke stávajícímu modulu vydat v průběhu června. Hned poté má následovat vzlet vesmírné lodi Šen-čou 11 (Božská loď), která se má s oběma moduly na oběžné dráze spojit.

Žádné další podrobnosti CNSA nezveřejnila a není tak, jasné jakým způsobem bude ono „ukotvení“ vlastně realizováno. Hubbleův vesmírný teleskop se pohybuje na oběžné dráze Země ve vzdálenosti od 500 do 600 kilometrů od jejího povrchu, oproti tomu oběžná dráha prvního modulu čínské vesmírná stanice Tchien-kung je nižší – 335 až 349 kilometrů.

Komu by vadily chladné zimy, když máte LEGO, zelenou energii a sladké pečivo? V pořadí již čtvrtém přehledu nejšťastnějších zemí světa - World Happiness Report 2016 se na úplně prvním místě umístilo Dánsko. Není to zase takové překvapení - severská země okupuje přední příčky „žebříčku štěstí“ dlouhodobě - na prvním místě se umístila v roce 2013 a v roce 2015 byla třetí.

V první desítce zemí jsou až na Kanadu (6), Nový Zéland (8) a Austrálii (9) výhradně evropské (a převážně severské) země - Dánsko, Švýcarsko, Island, Norsko, Finsko, Nizozemsko a Švédsko. Jde o stejnou desítku zemí jako v loňském roce, jen v mírně odlišném pořadí. Nejméně šťastni jsou naopak obyvatelé Burundi, Sýrie, Toga a Afghánistánu.

Jak se měří štěstí

Autoři World Happiness Report stanovují míru štěstí na základě šestice parametrů. V potaz brali hrubý domácí produkt na hlavu, sociální podporu, délku života ve zdraví, svobodu volby v životě, štědrost (měřenou skrze dary na charitu) a pociťování korupce na úřadech a v byznysu. Sedmé pomocné kritérium stanovuje míru štěstí v dané zemi v porovnání s fiktivní „nejnešťastnější zemí na světě“ - Dystopií.

České republice náleží 27. místo. Nestojíme si úplně špatně, potápějí nás ale dva z měřených faktorů – štědrost a pociťovaná míra korupce. Z našich nejbližších sousedů je na tom nejlépe Rakousko (12), následované Německem (16), Slovenskem (45), Polskem (57) a Maďarskem (91).

Pro začátek zašli oba manželé do trafiky. Dominik si pořídil za 3,99 liber časopis pro pány GQ, Heidi pořídila srovnatelný dámský časopis Elle za 4,10 liber. Při porovnání ceny časopisu a počtu stránek zjistili, že dámská verze je o 98 pencí dražší než časopis pro pány. Rozdíl činil rozhodně ne zanedbatelných 64 procent.

Boty, čistírna, oblečení…

Druhým nákupem byly sportovní boty – na pohled totožné boty, od stejného výrobce byly v dámské verzi dražší o 5 liber (9 procent). Lépe nepochodili ani v čistírně, kde Heidi zaplatila 6,5 libry, kdežto Dominik jen 4,10. Rozdíl 2,40 libry v tomto případě činil 59 procent.

Čtvrtou položkou na nákupním seznamu byly trička – oba manželé opět zvolili stejnou značku a velmi podobné provedení. Výsledek? 12 procent v neprospěch Heidi. Ještě výraznější rozdíl přinesl nákup „unisex“ trička – „pánská“ velikost vyšla na 49,50, „dámská“ velikost na rovných 80 liber. Ani v hodinářství Heidi neušetřila – obdobný typ hodinek od stejného výrobce vyšel v dámské verzi na 21 liber, v pánské jen 15,60 liber.

Drogerie, kabelka, džíny i návštěva kadeřnictví...

Sedmý společný nákup uskutečnili oba manželé v parfumerii – za toaletní vodu od stejného výrobce a ve stejném objemu zaplatila Heidi (55 liber) o 15 % více, než Dominik (48 liber). Za holící břity zaplatila Heidi o libru více, za deodorant o 20 pencí více. 

Stejný scénář se opakoval i v případě nákupu kožené brašny (či kabelky chcete-li) – Dominik ji pořídil za 84 liber, Heidi musela zaplatit 130 liber (tedy o 55 % více). Džíny pro Dominika – 99 liber, stejné džíny pro Heidi – 140 liber.

K poslednímu nákupu vyrazili Dominik i Heidi do kadeřnictví. Přestože z nabídkového listu zvolili časově i technicky srovnatelné procedury, Heidi za svůj sestřih zaplatila o 5,40 libry více, než Dominik.

Růžová přirážka?

Dominik i Heidi se po zjištění, že ženský nákup vyšel o těžko uvěřitelných 40 % dráž, než ten Dominikův, pochopitelně pídili po důvodech rozdílných cen. Podle obchodníků je rozdíl způsoben především tvrdou konkurencí na „ženském“ trhu – obaly pro výrobky určené ženám musejí být lákavější a propracovanější, což se odráží na konečné ceně. Obchodníci a výrobci musejí také u výrobků určených ženám více investovat do reklamy.

„Kominík nenosí jenom žebřík a černou tvář. Kominík nosí také štěstí. To vědí všichni lidé a hlavně ti, co mají knoflíky u kabátu. Když jde kolem, honem se za některý chytí a myslí si na to, po čem touží,“ tak začíná pohádka O kominíkovi od Jiřího Wolkera. Tahle pověra má ale reálný základ. Dobře vyčištěný komín neohrožoval dům požárem a zajišťoval teplo.

Dlouhá cesta ke komínům

Odvod kouře z obytné místnosti se ve středověku vůbec neřešil, ba ještě v 18. století přetrvávaly v chudších čtvrtích měst střední Evropy domy bez komínů. Přestože byly v českých zemích už v 17. století povinné, lidé s jejich výstavbou velmi otáleli. Z každého komínu museli totiž odvádět „komínovou daň“. Ve městech a pozvolna i na venkově se kouř začal odvádět pomocí takzvaného dymníku s dřevěnou rámovou konstrukcí, čepovanými spoji a výpletem, který byl pro ochranu před žárem obalen hliněnou omazávkou. V důsledku častých požárů se ve stavitelství začaly prosazovat nehořlavé materiály a dřevěné dymníky postupně nahrazovaly zděné komíny.

„Mastkomínové“ a „mastkominíci“

Komínářská či kominická živnost vznikla v českých zemích v průběhu 16. století, kdy se obecněji rozšířilo užívání kamen a s ním stavba úzkých „vlašských“ komínů.  Těm, kdo ji provozovali, se nejčastěji říkalo „mastkomínové“ nebo „mastkominíci“. Roku 1564 v Jindřichově Hradci smejčil vrchnosti jistý italský kominík 21 komínů. Zmiňováni jsou koncem 16. století také v Pardubicích, v Mladé Boleslavi, ve Stříbře a jinde. Ještě v první polovině 19. století působili kominíci pouze ve velkých městech, do těch menších a do vesnic zacházeli spíš zřídka. Na venkově služby kominíků dlouho odmítali. Než aby čekali, až kominík zavítá do jejich vsi, raději si komíny vyčistili sami. 

Orangutani by se jistě cítili lépe ve volné přírodě. Jenže jejich prostor k životu se neustále zmenšuje a lidé orangutany žijící v pralese stále více ohrožují. V zoologických zahradách jsou v bezpečí a vědci hledají cesty, jak jim tam zpříjemnit pobyt.

Lidé ze zoo v Melbourne se spojili s výzkumným centrem Microsoft Research Centre for Social Natural User Interfaces Melbournské univerzity a vytvořili interaktivní videohry s projektory a detektory pohybu. Tyto hry a aplikace nabídli orangutanům, kteří si je mohli důkladně vyzkoušet.

Hry se orangutanům líbíly. Badatelé pak vyvinuli i hru, kterou mohou společně hrát orangutani s návštěvníky. Díky moderním technologiím se teď lidem v zoo nabízí možnost nejen si zvířata prohlížet, ale také s nimi komunikovat.

Lágr, ležící asi 15 kilometrů od Mnichova, se měl stát „modelem“ pro další obdobná zařízení. Jeho zřízení přitom vyhlásil Heinrich Himmler jen o dva dny dříve, než jeho branou s nechvalně známým nápisem „Arbeit macht frei“ prošli první zadržení, většinou komunisté a sociální demokraté.

TIP: Tohle jsou oni: Polské úřady zveřejnily tisíce fotografií dozorců z Osvětimi

Tvrdý režim, stavějící na fyzickém i psychickém týrání vězňů, vypracoval Theodor Eicke, který se stal ještě téhož roku velitelem tábora. Zatímco zpočátku sloužil tento elektrickým plotem a ostnatým drátem ohrazený žalář především k internaci politických vězňů, postupem času přibývaly další skupiny nepohodlných jedinců včetně židů. Ve čtyřicátých letech hrůzy ještě zesílily. Nacističtí lékaři využívali bezbranné vězně ke zrůdným pokusům, které nezřídka končily jejich smrtí. Až 29. dubna 1945 učinil příchod amerických jednotek nelidskému jednání konec.

Životní cesta Benita Juáreze, která odstartovala 21. března 1806, vedla od soudcovské stolice do čela Mexika. A někde v jejím průběhu se do ní nerozlučně vryla poprava habsburského arcivévody Maxmiliána, který měl tu smůlu, že zatoužil po mexické koruně.

Na počátku 60. let vzbudil politický vývoj v Mexiku zájem celého světa. Občanská válka mezi frakcemi konzervativního generála Miramóna a liberálního prezidenta Benita Juáreze se rozjela na plné obrátky a na splácení dluhu, který mělo Mexiko u Španělska, Velké Británie a Francie, jaksi nezbyl čas. A tak jejich vojenské jednotky vtáhly do Mexika.

TIP: Tragédie habsburského domu: Mexické dobrodružství arcivévody Maxmiliána

Ze společného boje se postupně stala ryze francouzská záležitost, kterou se Napoleon III. rozhodl dotáhnout až do konce. Mexický trůn nabídl mladšímu bratrovi rakouského císaře Františka Josefa Maxmiliánovi, který, plný ambicí, korunu přijal. Republikáni v čele s Juárezem ale čekali, až nastane jejich chvíle. Ta přišla v okamžiku, kdy se Francouzi z Mexika stáhli. S podporou USA zahájili novou válku, na jejímž konci proti sobě stáli svržený císař a staronový prezident. A ten nedovolil, aby se cizí uzurpátor mohl ještě někdy pokusit získat svůj post zpátky.

Spojení dvou strojů chtěli vyzkoušet hned při prvním letu. První Sojuz pod označením Kosmos 133 vypustili 28. listopadu 1966 bez kosmonautů na palubě, v automatické verzi. Avšak už za půldruhé hodiny telemetrie ukázala, že při orientaci spotřeboval příliš mnoho paliva, což způsobily závady na manévrovacích motorcích – na hlavním i záložním. Bylo vyloučeno, aby se pokoušel o spojení s druhým Sojuzem. Musel tedy přistát, ale nařídit loď do atmosféry se podařilo až na pátý pokus. Dostala se na špatnou dráhu, takže se rozpadla na kousky – a skutečný důvod se nepodařilo zjistit.

Předchozí část: První smrt v kosmu: Zbytečná smrt Vladimira Komarova

Bylo rozhodnuto vyzkoušet druhý stroj, také jako Kosmos. Avšak v okamžiku, kdy se měla raketa R-7 odlepit 14. prosince od rampy, její motory zhasly. Záhada. Z řídicího bunkru vzdáleného půl kilometru vyrazili technici, ale najednou se zažehly motory záchranného systému, odtrhly kabinu od rakety a ta se snesla vzorně na padáku na zem. A potom vybuchl samotný nosič – zahynul jeden důstojník a několik lidí museli odvézt do nemocnice, kde zemřeli další dva. Kdo tyto havárie zavinil? Mnozí je kladli za vinu Mišinovi, i když spíš šlo o první projev nedůvěry vůči němu – byl opakovaně nemocný se srdcem, potíže řešil alkoholem a ztrácel autoritu. Podle Koroljovova i Mišinova náměstka Borise Čertoka zavinila situaci špatná koordinace práce.

Na kosmodromu Bajkonur měli ještě dvě lodě typu Sojuz. Další pokus v automatickém režimu se měl uskutečnit 15. ledna 1967, načež by v březnu letěli kosmonauti. Kreml naléhal, aby se už konečně něco dělo a aby Sověti Američanům ukázali, že jsou lepší. Nejrůznější potíže však oddálily start o tři týdny. Třetí Sojuz startoval 7. února bez posádky jako Kosmos 140, jenže následovala celá série potíží: Stroj se dostal na nižší dráhu, takže ve vesmíru nemohl zůstat déle než dva dny. Dva panely slunečních baterií se nenatočily ke Slunci. Selhal orientační systém a nakupily se i další závady. Po nekontrolovaném přistání dopadla kabina více než 500 kilometrů od plánované oblasti do Aralského jezera. Klesla až na dno a později se ukázalo, že se při sestupu propálil v trupu otvor o průměru 30 centimetrů. Kdyby se to stalo s posádkou na palubě, nepřežila by.

Při důkladném průzkumu stroje našli inženýři desítky konstrukčních závad, které bylo třeba před startem posádky odstranit. Přesto v Kremlu pořád věřili, že koncem června 1967 zamíří dva kosmonauti v Sojuzu k obletu Měsíce a oslaví tím padesáté výročí bolševické revoluce. A s trochou štěstí přistane Rus jako první na Měsíci.

Na kosmodromu mohli testovat alespoň prototyp lunární lodi 7L-LOK, zatím bez orbitálního modulu. Jako Kosmos 146 ho 10. března 1967 vypustili do blízkosti Země. Čtyřikrát zapálili motor přídavného čtvrtého stupně nosiče Proton, popáté se to nezdařilo. Další kabina startovala 8. dubna a zůstala kroužit okolo Země. Měla zamířit k Měsíci a stát se dalším Zondem, ale místo toho dostala krycí název Kosmos 154.

Rizikový start

Třebaže odborníci nepovažovali novou loď za schopnou pilotovaných letů, Mišin nakonec ustoupil nátlaku Brežněva – už koncem dubna měly odstartovat hned dvě lodě. Na oběžné dráze by se pak spojily a dva kosmonauti by vnějším prostorem přeručkovali na druhou palubu.

Dva dny před startem si velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin zapsal do deníku: „[…] Přípravy k letu se protahují, objevuje se mnoho chyb, nedostatků, a dokonce i neštěstí. Stav lodí a úroveň jejich zkoušek nám nedává stoprocentní důvěru v plný úspěch celého letového programu […]“ Přesto věřil, že se kosmonauti bezpečně vrátí. Stěžoval si – jako už tolikrát – na Mišina, který byl podle něho špatným šéfem a navíc v době příprav ležel dva týdny v nemocnici. Na kosmodromu mezitím vládla mizerná nálada. Zatímco Koroljov sršel energií a obvykle dodával kosmonautům sebedůvěru, Mišin za nimi přišel den před startem se špatnou zprávou: „Kdyby na Sojuzu selhal navigační systém Igla nebo by plavidlo nemělo dost energie ze solárních panelů, další start zrušíme.“ 

O obrovském riziku mnozí odborníci věděli. A znal ho patrně i Komarov – když v neděli 23. dubna 1967 vstal, zabalil si své věci a dal je známému se slovy: „Předej je mé ženě.“ Loď odstartovala časně ráno. Druhý den ji měl následovat Sojuz 2 s Valerijem Bykovským, Alexejem Jelisejevem a Jevgenijem Chrunovem. Po spojení obou strojů by Bykovskij zůstal na palubě, zatímco Chrunov s Jelisejevem by přeručkovali ke Komarovovi. Konstruktéři lodi totiž nevyřešili uzavřený přechod z jedné paluby na druhou.

Neovladatelná loď

Avšak jakmile se Sojuz 1 dostal na oběžnou dráhu, ukázalo se, že se mu nevyklopil levý panel slunečních baterií. Stroj tedy dostával méně elektřiny, než potřeboval. Kosmonaut se snažil zaseknutý panel uvolnit, ale bezúspěšně. Navíc nefungovala automatická ani manuální orientace plavidla na Slunce. A potíže se dál nabalovaly: kabina se špatně stabilizovala, zhoršilo se rádiové spojení, přehřívala se palubní elektronika, teplota klesla na sedmnáct stupňů. Sovětský svaz ještě nevyslal do světových moří sledovací lodě, takže Komarov zůstal od sedmého oběhu po devět hodin bez spojení s velitelstvím v Jevpatorii na Krymu. I to ukazovalo na ukvapené zahájení projektu.

Většina členů státní komise, kteří se scházeli vpodvečer na kosmodromu s odborníky, doporučila expedici co nejdřív ukončit. Úkol doletět k pasivnímu Sojuzu 2 se jevil jako nezvládnutelný. Jedině Mišin, který po smrti Koroljova poprvé řídil výpravu člověka, tvrdil: „Soudruzi, tyhle potíže jsou přechodné, a proto musíme v přípravách Sojuzu 2 pokračovat.“ Teprve po půlnoci z neděle na pondělí, kdy Komarov hlásil další poruchy, vypuštění druhé lodi zrušili. Její velitel Valerij Bykovskij už vesmír zažil, zato nováčky Jelisejeva a Chrunova, kteří měli přeručkovat do Sojuzu 1, zpráva rozhořčila: Kdyby žil Koroljov, určitě by nás nahoru pustil!

Novinář Jaroslav Golovanov, který byl na kosmodromu přítomen, s nimi – jak později přiznal – nesouhlasil: „Jsem přesvědčen, že neměli pravdu. Koroljov by totiž podle mého názoru nejen zrušil druhý start, ale nedovolil by ani let Sojuzu 1 s člověkem. Loď byla totiž ještě příliš syrová a nehotová.“

Ticho po návratu

Po opětovném navázání spojení krátce po půlnoci ohlásil Komarov další potíže – přestal loď ovládat. Teprve poté Mišin souhlasil s předčasným návratem a s tím, že Sojuz 2 neodstartuje. Kabina se však nedala vůbec stabilizovat. Řídicí středisko v Jevpatorii na Krymu rozhodlo, aby přistála na sedmnáctém obletu, což ale nešlo, protože selhala automatická orientace. Mišin na Bajkonuru byl bezradný. Až řídicí středisko v Jevpatorii, kde se nacházeli Čertok a Gagarin, poradilo Komarovovi, aby na osmnáctém obletu loď orientoval ručně a nasměroval ji tak k přistání.

Podařilo se, a bylo tedy možné bez obtíží dosednout. Během průletu atmosférou, kdy plavidlo obklopuje plazma o žáru až dvou tisíc stupňů, se nedá vysílat a posádka se odmlčí. Teprve když se loď zbrzdí a dostane se do výšky 20–30 kilometrů, lze opět navázat spojení. Tentokrát se však kosmonaut neozýval, ale v Jevpatorii ani na Bajkonuru to nejprve nikoho neznepokojilo – mohlo se to prostě stát.

Pád bez padáku

Až po několika hodinách telefonovali různí funkcionáři z Moskvy na Bajkonur a do Jevpatorie zmatené zprávy, z nichž vyplývalo, že přistávací manévr neproběhl normálně. Gagarin měl kvůli tomu letět na místo přistání do Orska. Stále však nikdo pořádně nevěděl, co se skutečně stalo. Někteří dokonce tvrdili, že je Komarov zraněný.

Kabina dopadla nedaleko vesničky Karabulak v Orenburské oblasti. Selhaly jí padáky a do země narazila rychlostí takřka 150 km/h. Následoval výbuch – explodovaly motory měkkého přistání. Záchranáři našli jenom kráter a hořící trosky něčeho, co bývalo kosmickou lodí. Plameny hasili hlínou, neboť žádné pořádné hasicí prostředky k dispozici neměli. Ostatky Vladimíra Komarova vyprostil Gagarin, načež je v rakvi převezli do Moskvy. V Burděnkovově nemocnici měli žárem spečené tělo pitvat. Patolog chtěl, aby kosmonauti odešli, avšak hlavní maršál letectva Konstantin Veršinin jim nařídil zůstat: „Musejí vidět všechno!“ Tělo plukovníka Komarova pohřbili slavnostně u Kremelské zdi – vedle řady bolševických revolucionářů i akademika Sergeje Koroljova.

Představte si restauraci, která ční ze strmých skal do volného prostoru, jako by levitovala. Zatím jde sice jen návrh architektů Tall Arquitectos, kteří restauraci pojmenovali Copper Canyon Cocktail Bar, pokud ji ale jednou postaví, půjde rozhodně o nevšední stavbu.

Cocktail Bar doslova visí ve vzduchu u Basaseachických vodopádů ve státě Chihuahua, v severozápadním Mexiku. S výškou 246 metrů jde o druhé nejvyšší vodopády v Mexiku a rozkládá se kolem nich Národní park Basaseachické vodopády, jako součást pohoří Sierra Madre Occidental. Architekti slibují fantastický výhled na okolní krajinu, prosklená podlaha dodá zážitku adrenalin a součástí restaurace má být dokonce i bazén.