Dvojice ledových obrů – Uran a Neptun patří k nejméně probádaným planetám naší Sluneční soustavy. Jediným návštěvníkem ze Země, která se k oběma planetám přiblížila, byla v 80. letech sonda Voyager 2. NASA nyní pracuje na plánu, který by to měl změnit.

Mark Hofstadter z JPL dostal za úkol navrhnout cíle nové vesmírné mise k Uranu a Neptunu. Základní zadání by mělo být hotové ještě během letošního roku, přičemž start mise je předběžně plánovaný mezi léty 2023 a 2035.

Uran a Neptun: Unikátní dvojjediná mise

V případě, že bude mise realizována, půjde podle Hofstadtera vůbec nejnákladnější akci v dějinách vesmírného průzkumu a nejen kvůli obří vzdálenosti, která nás od obou planet dělí. Kvůli nepříznivému postavení obou planet není v současné době možné použít jedno řešení, které by putovalo mezi Uranem a Neptunem a obsáhlo tak výzkum obou planet. Hofstadterův tým proto pracuje s možností, vyslat ke každé planetě jednu kosmickou loď přičemž obě by startovaly v rámci jedné mise. Šlo by o naprostý unikát - takové řešení nebylo nikdy v minulosti použito. 

Přestože mise k Uranu a Neptunu není primárně svázána s raketou SLS, tým Marka Hofstadtera její využití zvažuje. Přeci jen půjde o nejvýkonnější nosič všech dob.

TIP: Fakta o měsících Uranu: 216 let hledání a nových objevů

V následujících měsících bude vědecký tým pracovat na zadání – je třeba stanovit cíle mise. Jakmile bude hotový základní koncept, přijde na řadu druhá fáze – návrh konkrétních vědeckých řešení. Co by chtěla NASA na obou planetách zkoumat by mělo být jasné na podzim tohoto roku.

Připadá vám představa města plovoucího na hladině oceánu jako science fiction? Podle institutu The Seasteading Institute (TSI) se nezávislá lidská obydlí objeví v mezinárodních vodách už ve dvacátých letech tohoto století. Samotný institut už na tom intenzivně pracuje. Nedávno odstartoval projekt Floating City Project, zastřešující soutěž návrhářů architektonického designu. Cílem soutěže je nalézt řešení pro plovoucí města s udržitelným provozem.

Lidé z institutu TSI se domnívají, že by se právě takové plovoucí komunity mohly stát řešením celé řady problémů, kterým teď lidstvo čelí. Ekologicky šetrná plovoucí města by zlepšila situaci se znečištěním prostředím, odlehčila přelidnění a odpověděla na obavy ze stoupající hladiny oceánu.

Život na hladině oceánu by měl ale samozřejmě své stinné stránky. Mezi vodní hladinou a pevnou půdou pod nohama je podstatný rozdíl, počasí na moři nebývá jen prázdninové a v posledních letech se právě v oceánu objevují konflikty mezi sousedními země, které mohou přerůst v nepříjemně horkou lokální válku.

Gravitační mapy představují pro vědce totéž co pro lékaře rentgenové snímky – umožňují jim vidět důležité neviditelné souvislosti. Přestože je na Zemi i na Marsu gravitace všudypřítomná, rozhodně není konstantní – v různých místech se intenzita gravitační síly liší. Z gravitační mapy jsou vědci schopni například vyčíst, proč jsou některé části planety spíše ploché a jiné naopak výrazně zvrásněné. Nová gravitační mapa Marsu vznikala dlouhých 16 let a je výsledkem společného úsilí sond Mars Global Surveyor, Mars Odyssey a Mars Reconnaissance Orbiter.

V březnových dnech roku 1420 se husité přemísťovali z Plzně do nově vznikajícího hradiště na hoře Tábor. Když ale míjeli Strakonice, doslechli se o nich tamní johanité, kteří se jali nepřítele pronásledovat. Ke střetu, v němž se projevila mistrovská taktika Jana Žižky, došlo 25. března 1420.

TIP: Obrana za vozovou hradbou: Mistrovská taktika Jana Žižky

Když se k Žižkovi dostaly zprávy o blížícím se útoku, rozhodl se využít kvalit, které terén okolo Sudoměře nabízel. Zvolil výhodné postavení na malé vyvýšenině, k níž byl přístup pouze přes úzkou šíji mezi rybníky Markovcem a Škaredým. Muži mezitím srazili selské vozy v pevnou hradbu, za kterou se ukryli ženy s dětmi a střelci s kušemi. Odtud sledovali, jak se k nim blíží dva zástupy, které tvořili strakoničtí rytíři a katoličtí šlechtici přezdívaní „železní páni“. Početní výhoda ale nebyla spojeným vojskům nic platná. Byli to husité, kdo si připsal na vrub vítězství.

Hladomor, válečné útrapy a vysoká robotní povinnost si vybraly svou daň. 24. března 1775 přitáhl houf sedláků k chlumeckému zámku ve snaze dovolat se svých práv.

Za všechno přitom mohla obyčejná fáma! Mezi poddaným se začalo šuškat, že Marie Terezie vydala Zlatý patent, kterým zrušila nejen robotu, ale dokonce nevolnictví! Rozzlobený lid se rozhodl „zatlačit“ na své pány, kteří ho před ním měli údajně držet v tajnosti.

TIP: Smlouva člověčenství: Kdy se v českých zemích objevilo nevolnictví?

Cestou k zámku Karlova koruna ničili sedláci vše, co jim přišlo do cesty. Před zámkem se ale setkali s vojáky, kteří je zahnali k rybníku. Druhý den ale museli rozzuřenému a mnohem početnějšímu davu čelit znovu! Rebelie skončila až 26. března. Několik sedláků se utopilo, pár jich bylo dokonce zastřeleno a na dvě stě osob zajato. A zbytek? Ten se rozutekl po okolí.

Osud tomu chtěl, že se Gabriela přestěhovala do rodiny svého strýce Františka Dvorského, u kterého se scházela česká literární smetánka. Karolína Světlá si zde podávala dveře s Jakubem Arbesem nebo Eliškou Krásnohorskou. Tato intelektuálská elita zapůsobila také na malou Gabrielu, jejiž životní cesta začala 23. března 1862.

Nejen kontakty s literáty, ale také časté stěhování a cesty po Evropě ovlivnily budoucí tvorbu talentované spisovatelky a dramaturgyně. Zatímco s prvním manželem zůstala věrná rodné domovině a za hranice pouze zajížděla, s druhým mužem, rakouským plukovníkem Adolfem Halbaerthem, zamířila do slunné istrijské Puly, odkud nebylo daleko na výlety do Itálie a Francie.

TIP: Dlouhá cesta českých žen do školy: Změnu přineslo až 19. století

Ve svých nejznámějších dílech se ale vracela na Slovácko. Hlavní protagonistky pod sílícím realismem nehledala v naivních bezstarostných ženách, ale ženách těžce zkoušených životem. Také k Preissové nebyl osud vždycky přívětivý. Za první světové války byla dokonce obžalována z velezrady. Až poválečná léta jí umožnila pobývat bez obav ve vlasti a prožít zde svá poslední léta.

Zatímco v manželství se dvojnásobné české královně příliš nedařilo, o to intenzivnější byl vztah s mužem, kterého si sama vybrala. Ambiciózní šlechtic a bohatá královna vdova se ale stali trnem v oku domácí šlechtě.

Manželka králů

O prvního muže, krále Václava II., za něhož se dcera polského velkoknížete provdala ještě v dětském věku, přišla již v 17 letech. O rok později kývla na nabídku k sňatku s Rudolfem Habsburským, jehož čeští stavové přijali za krále po smrti posledního Přemyslovce Václava III. Tím se stala Eliška znovu českou královnou, ovšem ne na dlouho. Rudolf zemřel již příštího roku a z devatenáctileté Rejčky byla již podruhé vdova. Měla jediné dítě, dceru, takže regentství se jí netýkalo. Zato se mohla těšit z dvojnásobného vdovského věna, jež jí dovolovalo ještě větší míru nezávislosti než jiným královnám. Další partii si už Eliška našla sama, stal se jí o 21 let starší šlechtic Jindřich z Lipé.

Od vášnivé lásky ke zbožnosti

Domácí nobilitě vadily zejména právně-politické důsledky takového vztahu: byl zde strach ze šlechtického povýšence sápajícího se tam, kam nepatří. Velmoži pomýšlející příliš vysoko ohrožovali řád středověké společnosti. Už tak zámožná Rejčka se díky mileneckému vztahu s mocným Jindřichem stala nejbohatší ženou země a její příjmy mnohonásobně převyšovaly majetkové poměry tehdejší královny Elišky Přemyslovny. Po milencově smrti roku 1329 však život radikálně změnila a stala se modelem zbožné vdovy, kterou tak propagovali doboví mravokárci. Vydávala se na poutě, shromažďovala svaté ostatky a hmotně podporovala brněnský klášter cisterciaček, jenž založila a do jehož zdí se v posledních letech uchýlila. V jeho kostele je i pochována.

Jihočeského rodáka z rodiny chalupníka a nájemce hostince v osadě Čertyně na Českokrumlovsku povolali ještě před maturitou v květnu 1916 do rakousko-uherské armády. V srpnu 1917 se dostal do italského zajetí a v březnu 1918 podal přihlášku do čsl. legií, kde jej zařadili do výzvědného oddílu u III. italské armády. Do vlasti se František Bürger vrátil v hodnosti podporučíka a funkci velitele čety, s níž se zúčastnil bojů o Těšínsko (1919) a války s maďarskými bolševiky o Slovensko (1918–1919). V armádě již zůstal a v roce 1928 v hodnosti kapitána úspěšně absolvoval Válečnou školu. Jelikož dobře ovládal němčinu, italštinu, francouzštinu i maďarštinu, působil ve zpravodajské službě. V kritickém roce 1938 již v hodnosti podplukovníka generálního štábu sloužil jako náčelník štábu 5. pěší divize v Českých Budějovicích.

Příprava povstání

Během německé okupace pracoval po celou dobu v odboji. Podle rodné chalupy používal krycí jméno „Bartoš“, které časem dostala i jeho odbojová skupina. Ta dala na počátku povstání základ Vojenskému velitelství Velké Prahy „Bartoš“, v němž Bürger zastával funkci náčelníka štábu. Jádro skupiny tvořili důstojníci zaměstnaní spolu s ním za okupace na protektorátním ministerstvu financí, kde se mohli společně v pracovní době věnovat odbojové činnosti. Po úderu gestapa proti poslední garnituře Obrany národa, jejímž členem Bürger byl, se jeho skupina od léta 1944 plně soustředila již jen na plán povstání v Praze.

Připravila základní velitelskou strukturu, snažila se podchytit české uniformované sbory v čele s policií a četnictvem, formovala ilegální prapor z bývalých příslušníků pohraniční finanční stráže a nachystala plán na přerušení 6 000 telefonních linek patřících německé armádě, gestapu, okupačním úřadům i německým civilistům, což se pak 5. května 1945 podařilo realizovat a ochromit tím německé jednotky v Praze. Skupina „Bartoš“ měla také připraven zvláště důležitý trumf v podobě zajištění hlavního krytu pražské protiletecké ochranné policie v podzemí v Bartolomějské ulici číslo 5.

Zde se nacházela samostatná spojovací ústředna, na níž bylo napojeno 35 přístrojů policejní a státní sítě; zvláštní linky pro spojení s šesti pražskými policejními úseky, dále spojení s ředitelstvím drah, pošt, pražským požárním sborem a pozorovatelnami na petřínské rozhledně a Staroměstské radnici. Tento kryt měl i dálnopisné spojení nejen na policejní úseky, ale i na všech 46 policejních revírů, takže rozkaz mohlo přejímat současně kompletních 52 účastnických policejních stanovišť.

Fungovalo zde i rozhlasové zařízení, které díky kabině s mikrofonem umožňovalo přepojení na rozhlas státní, stejně jako místní. Současně kryt disponoval také interním policejním rozhlasem, který sloužil velitelským účelům pro případ selhání telefonu. Činností Bartošovy skupiny tak vzniklo beze sporu strategické stanoviště, ze kterého se dalo efektivně řídit povstání v tak velkém městě, jako je Praha.

Za zásluhy kriminál

Po skončení války jej vzhledem k nepřízni sovětských spojenců záhy uklidili z Prahy – nejprve do funkce velitele čs. mise při spojenecké kontrolní komisi v Budapešti. Později působil jako čs. vojenský atašé v Paříži. Své krycí jméno Bartoš přijal s rodinou za své jméno občanské. V roce 1946 jej čekalo povýšení do hodnosti brigádního generála. Po komunistickém převratu byl v září 1948 z Paříže odvolán do Prahy a ustanoven velitelem Nejvyšší vojenské akademie, již v říjnu 1949 však musel z armády odejít a v květnu 1950 jej zatkly orgány StB.

Pro přečin nedbalého uchovávání státního tajemství (ve svém bytě měl letecké snímky z předmnichovského období) si vyslechl rozsudek osmi měsíců vězení a degradace na vojína. Ani po odpykání trestu se ale na svobodu nedostal. Z komunistických kriminálů vyšel až v lednu 1953. V listopadu 1957 jej soud zprostil původní obžaloby a navrátil mu generálskou hodnost. V roce 1962 postihl Františka Bürgera-Bartoše záchvat mozkové mrtvice, následkem čehož ochrnul na levou část těla. Až do své smrti 15. října 1964 zůstal upoután na lůžko. 

22. března 2010 odeslal rover Spirit (oficiálně MER-A) svá poslední data. Rover na Marsu přistál 4. ledna 2004, tři týdny před svým dvojčetem Opportunity a na jeho povrchu fungoval až do roku 2010. Jeho mise byla původně plánována na 90 dnů. Mise Spiritu byla oficiálně ukončena 25. května 2011.

Přestože kompletní satelity na 3D tiskárně zatím vyrobit neumíme, kosmické agentury již intenzivně pracují na 3D tisku jejich hlavních součástek. Výjimkou v tomto směru není ani Evropská kosmická agentura (ESA).

V Evropské vesmírné agentuře nedávno vytvořili prototyp 3D tištěné rádiové antény a v současné době ji prověřují v testovacím zařízení v nizozemském Noordwijku. Podle ESA je tato 3D anténa součástí vývoje nízkonákladových komponent pro malé satelity, které se budou vypouštět ve velkých počtech.

Kromě nižší ceny a rychlejší výroby antény spočívá její hlavní výhoda i v samotném výrobním postupu - přestože jde o komplikovaný tvar, 3D tiskárna vytiskne anténu v jednom kuse z polymeru, který je potažen vrstvou mědi. Takový postup do značné míry omezuje rizika, která doprovázejí sestavování podobných komponent z více částí. Kompletně 3D tištěné satelity jsou tak již možná na dohled.