Za první světové války se k protivzdušné obraně používaly především těžké kanony, které pálily na cíle ve velkých výškách, a kulomety, jež měly vzdorovat nízko létajícím letadlům. Brzy ale vznikla i potřeba zbraní stojících někde mezi těmito dvěma póly, a proto se začalo investovat i do vývoje automatických kanonů malých a středních ráží, tedy od 20 do 57 mm. Několik typů omezeně zasáhlo již do Velké války, avšak daleko větší rozmach nastal v meziválečné éře a následně po roce 1939. V čele tohoto vývoje stálo Německo, které zařadilo do služby několik lehkých a středních rychlopalných zbraní řady Flak, ale snažili se i Američané, pro jejichž armádu vznikl 37mm kanon značky Colt.

Výsledek zpožděného vývoje

Proslulý konstruktér John Browning (1855–1926) vstoupil do dějin zejména jako autor pistolí, pušek a kulometů, ovšem poněkud méně známou kapitolu jeho práce tvoří kanony. Zprávy o nedostatečné obraně proti letadlům během první světové války jej přivedly k záměru vyvinout automatickou zbraň malé až střední ráže pro ničení nízko se pohybujících strojů a v roce 1921 na ní začal pracovat. Kvůli jeho smrti a rozpočtovým škrtům v sektoru obrany byl ale tento projekt roku 1926 pozastaven a Browningovi nástupci se k němu vrátili teprve v roce 1934. Výsledkem se stala automatická zbraň poháněná zákluzem hlavně, opatřená vertikálním závěrovým blokem a používající jednotnou munici. Americká armáda ji přijala do služby roku 1939 pod jménem „37 mm Anti-Aircraft Gun M1 on Carriage M3“, tedy 37mm protiletadlový kanon M1 na lafetě M3. Běžně se ale uvádělo též označení M1 AAA (Anti-Aircraft Autocannon), aby se odlišila od jiných vzorů techniky nesoucích častý název M1. 

Produkce se rozběhla v továrně značky Colt, která vyráběla rovněž některé konstrukčně příbuzné letecké kanony stejné ráže, mimo jiné typ M4 umístěný v přídi letounu P-39 Airacobra. Protiletadlový kanon M1 reprezentoval sám o sobě celkem povedenou zbraň, ale používal poměrně málo výkonnou munici, a tudíž reálná efektivita proti nízko létajícím strojům nedosahovala žádaných hodnot. Čtyřkolová lafeta M3 nabízela dobrou stabilitu, avšak její propracovaná konstrukce se ukázala jako hodně těžká a složitá. Američané tedy provedli některé změny v samotné zbrani i u lafety a výsledkem se stala částečně zjednodušená verze M1A2 na lafetě M3A1, jež více odpovídala požadavkům hromadné válečné výroby. 

V americké armádě se kanony zařazovaly zejména do protiletadlových praporů, z nichž každý měl čtyři baterie po osmi zbraních. K řízení střelby se užívaly optické dálkoměry na kanonech a jednotky dostávaly i mechanické počítače M5, které se produkovaly na základě licence z Velké Británie.

Instalace také na polopásy

Standardní typ munice představovala tříštivo-trhavá střela M54 k protiletadlové obraně, avšak příležitostně se tyto zbraně uplatňovaly i jako prostředky palebné podpory pěchoty. Jelikož se použití v pozemních bojích od počátku předpokládalo, dodávala se také 37mm protipancéřová střela M59A1, která dokázala na 450 m probít ocelovou desku o tloušťce 23 mm. 

Kanony M1 se kromě tažených lafet příležitostně montovaly i na jiné platformy, mimo jiné na dělové a torpédové čluny, které se osvědčily především na tichomořském bojišti. Pracovalo se také na samohybné podobě a vzhledem ke značné oblibě polopásových transportérů v US Army jistě nepřekvapí, že konstruktéři vybrali právě tento podvozek. Pokusná verze T28 používala šasi obrněnce M2, ovšem později se přešlo k transportéru M3, který tak tvořil základ sériové varianty M15, jež vstoupila do služby v roce 1943. Nesla pancéřovanou nástavbu, v níž byl zabudován kanon M1 na nové lafetě M54, na které se navíc nacházela i dvojice 12,7mm kulometů Browning M2. Do těch se používaly svítící střely, jež měly obsluze pomoci se zaměřováním. Vojáci totiž dříve mnohdy opravovali zamíření díky sledování svítících střel ráže 37 mm, což ale vedlo k plýtvání, takže za tímto účelem přibyla dvojice kulometů, které měly sloužit primárně jako zástřelné zbraně. Obsluhy ale vesměs pokládaly používání kulometů pouze k tomuto účelu za zbytečné, a proto v praxi pálili svítícími střelami ze všech tří zbraní současně, protože celý systém pak nabízel větší ničivou sílu. 

Produkce kanonů M1 se ovšem již v té době omezovala ve prospěch výroby jiné zbraně, a to kanonu Bofors ráže 40 mm. Původně měla licenční produkce v USA probíhat jen pro potřeby britské armády, ale US Army záhy poznala, že tento původně švédský patent výrazně převyšuje Browningovu zbraň, a tudíž se bofors začlenil také do americké výzbroje. Kanony M1 a M1A2 se ale užívaly i nadále a velký počet se dostal také do armád některých spojeneckých států včetně SSSR. Zastaralé, ale stále fungující zbraně se potom objevily i v několika konfl iktech za studené války.

Zrozen ve Švýcarsku

Versailleská mírová smlouva zakazovala Německu vývoj či výrobu mnoha kategorií vojenské techniky, ovšem tamní zbrojní firmy tyto restrikce poměrně snadno obešly. Svou činnost totiž vesměs přenesly do některých neutrálních států, zejména Nizozemska, Švédska nebo Švýcarska, takže mnohé proslulé typy zbraní pozdějšího Wehrmachtu vznikly technicky vzato mimo Německo. 

Mezi zajisté nejznámější příklady se řadí Flak ráže 88 mm, ale kromě těžkých protiletadlových kanonů se rodily také zbraně menších kalibrů, například 37mm kanon od firmy Rheinmetall, jež se tímto projektem zabývala ve švýcarském městě Solothurn. Tam vznikl kanon, který obdržel firemní označení ST 10 či S10-100 a v roce 1935 byl přijat do výzbroje Wehrmachtu, jenž mu přidělil název 3,7-cm Flugabwehrkanone 18, zkráceně 3,7-cm Flak 18. Obdobně jako u jiných typů techniky z této doby se číslo 18 použilo pro navození dojmu, že jde o kanon vytvořený na konci první světové války, a tudíž neporušující zmíněný zákaz. Mnozí experti dnes ale silně pochybují, že se inspektoři vítězných mocností nechali tímto trikem ošálit. 

Původní verze kanonu 3,7-cm Flak 18 ale každopádně nepatřila mezi zrovna podařené zbraně, jelikož trpěla mnoha poruchami a užívala těžký a komplikovaný čtyřkolový podvozek. Vznikl tedy pouze relativně malý počet kusů, z nichž část putovala do Číny, zatímco společnost Rheinmetall pracovala na řešení nedostatků. 

Základní mechanismus poháněný odběrem plynů zůstal, ovšem jinak došlo na celou řadu změn. Konstruktéři použili lehkou dvoukolovou lafetu a částečně se změnila i munice, a proto výsledný 3,7-cm Flak 36 představoval prakticky úplně nový počin. Šlo o správný tah, protože dobré balistické parametry „osmnáctky“ zůstaly zachovány a zbraň zároveň vykazovala vyšší spolehlivost a pohyblivost. Flak 36 si tudíž ihned získal velkou popularitu, společnost Rheinmetall stupňovala sériovou výrobu a kanon zavedly do služby též další armády, například finská, bulharská nebo rumunská.

Rozsáhlé spektrum nosičů

V menších počtech se dodávala varianta 3,7-cm Flak 37, na níž se nalézal nový mechanický zaměřovací přístroj, který se však v praxi příliš neosvědčil. Zdaleka nejpočetnějším typem tak zůstala „šestatřicítka“, ovšem vedle základního provedení na tažené dvoukolové lafetě se objevila i řada dalších nosičů. V pozemní armádě se značně rozšířily samohybné verze, nejčastěji instalované na podvozcích polopásových tahačů, ale existovaly i čistě pásové typy, například protiletadlové vozidlo na podvozku tanku PzKpfw IV, jemuž se kvůli tvaru obrněné nástavby pro 37mm kanon přezdívalo „Möbelwagen“ (stěhovací vůz). Zbraně 3,7-cm Flak 36 se běžně montovaly také na ponorky, kdežto na souši se objevily třeba na obrněných vlacích nebo statických postaveních včetně slavných protiletadlových věží v některých německých městech. 

Vojáci si „šestatřicítek“ vážili i jako účinného nástroje v pozemních bojích, neboť standardní tříštivo-trhavá munice nabízela vysokou efektivitu proti pěchotě a protipancéřové střelivo se osvědčilo proti sovětským obrněným automobilům a lehkým tankům. Na základě těchto zkušeností se poté zrodila dokonce i letecká verze, jež se nazývala Bordkanone 3,7. Tou konstruktéři vyzbrojili především bitevní letouny, jako Ju 87 G či Hs 129, kterým se přezdívalo „Panzerknacker“ (louskáčky tanků).

Kanony 3,7-cm Flak 36 se vyráběly až do konce války (mimo jiné i v protektorátu), a to navzdory patrně jediné podstatnější slabině této zbraně spočívající ve vysoké ceně. Ze snahy firmy Rheinmetall vyřešit tento problém se zrodil typ 3,7-cm Flak 43, který nabízel lepší výkony při přibližně čtyřikrát nižších nákladech, neboť místo drahého obrábění se rozsáhle uplatňovalo lisování. Kromě základní verze vzniklo i „dvojče“ 3,7-cm Flakzwilling 43. Sériová produkce „třiačtyřicítek“ však začala až počátkem roku 1944 a celkem bylo zhotoveno pouze něco přes 1 400 exemplářů, tedy mnohem méně než „šestatřicítek“. Naštěstí pro spojenecké letce Wehrmacht nikdy neměl dost kanonů na to, aby vybudoval opravdu hustou obranu pro malé výšky. 

Image

Čtěte také

Dělostřelecké improvizace v poušti: Britský Bishop proti německému Flaku 36

Po většinu lidské historie představují velbloudi jediné spolehlivé dopravní prostředky pouště. Na pekelné podmínky jsou stavění, unesou těžký náklad a bez vody vydrží déle než týden. Nepatří však mezi nejrychlejší tvory planety – a na Blízkém východě 20. let minulého století hrálo svižné tempo cestování klíčovou roli.

Dokážeme to?

Poválečná oblast se dělila mezi Británii a Francii, přičemž první velmoc měla ústředí v Damašku, zatímco druhá v Bagdádu. V roce 1923 začalo být žádoucí, aby se mezi metropolemi ustavila spěšná poštovní linka, a s řešením problému přišli Norman a Gerald Nairnovi. Bratři pocházející z Nového Zélandu bojovali v první světové válce a po jejím skončení zůstali na Blízkém východě. Nejprve se pokoušeli živit prodejem armádních vozidel a distribucí západních značek. Jejich podnikání však upadalo, a když se na ně britský konzulát obrátil s otázkou, zda by se mezi Damaškem a Bagdádem dala zřídit motorizovaná linka vedoucí přes Syrskou poušť, jednalo se pro sourozence o druhou šanci.

Mohli se opřít o své dovednosti mechaniků, a navíc získali i podporu francouzské strany. Do jejich podnikání se překvapivě zapojil rovněž šejk Mohammed ibn Bassam, který proslul coby pašerák zlata. Finanční pomoc – byť z pochybného zdroje – se však hodila, a tak se na detaily nikdo neptal. V dubnu 1923 vyrazili bratři Nairnovi spolu s dalšími odvážlivci na prvních šest zkušebních cest, a to ve vozech Buick, Oldsmobile a Lancia. Trasu dlouhou asi 850 kilometrů absolvovali za tři dny, čímž dokázali, že se dá jejich plán uskutečnit. Nabídli tedy, že se o poštovní spojení mezi metropolemi postarají, a Britové i Francouzi souhlasili.

Nejdelší na světě

Bratři si poté založili společnost Nairn Transport Company a do začátku pořídili sedm vozů Cadillac Type V-63. Považovali je totiž za velmi odolné a spolehlivé, přičemž pojaly i těžký náklad vody, paliva či zásilek. Komunikace mezi Blízkým východem a Evropou se pak díky jejich pravidelným cestám zkrátila z měsíce na pouhých deset dní. Suchozemská část trasy navíc sice vedla ze dvou třetin skrz sluncem rozpálenou pustinu, ale po rovném povrchu pouštních plání mohla auta bez problémů uhánět rychlostí přes 110 kilometrů v hodině.

Netrvalo dlouho a Nairnové začali svou společnost rozšiřovat: Vedle pošty a zásilek vozili také pasažéry, pro které nasazovali menší upravené autobusy. Nejvíc se jim osvědčily stroje značky Cadillac, spolehlivé i v extrémních podmínkách pouště. K roku 1927 již měla firma na kontě bezmála čtyři tisíce cest mezi Bagdádem a Damaškem, během nichž převezla 20 tisíc cestujících a 4 500 pytlů pošty. Postupem času bratři zařazovali stále lepší vozy a růst jejich společnosti vyvrcholil v roce 1934, kdy zavedli do služby přívěsový autobus Marmon-Herrington. Ve své době byl nejdelší svého druhu, vážil 26 tun a cestu mezi zmíněnými metropolemi zvládl za 24 hodin. Nabízel přitom sedadlovou sekci rozdělenou do dvou tříd, ale zahrnoval i kuchyňku a záchod (viz Svalnatý dlouhán).

Poušť za okny

Jedním z mála nedostatků zůstávalo, že bylo pasažérům na palubě horko. Roku 1937 tak vznikla další verze autobusu, kterou podle návrhu sourozenců Nairnových vyrobilo několik společností. Stroj byl kratší, lehčí a cestu urazil za pouhých 18 hodin. Jeho největší přínos pak spočíval v historicky první zabudované autobusové klimatizaci. Zmíněné vozy jezdily po trase dvakrát týdně a zpáteční jízdenka stála 18 liber, tedy v přepočtu na dnešní ceny zhruba 31 tisíc korun. 

V roce 1958 měl každý autobus z flotily najeto přes tři miliony kilometrů, nicméně tou dobou se již zakladatelé společnosti na jejím chodu nepodíleli. Gerald z vedení odstoupil už v roce 1936 a Norman firmu vedl do roku 1952, kdy ji odprodal zaměstnancům. V následujících letech se však politická situace na Blízkém východě komplikovala a zároveň se zdokonalovala letecká doprava, jíž autobusy nedokázaly konkurovat. Udržovat společnost při životě začalo být neúnosné, a v roce 1959 tak skončila. Dodnes se přitom neví, kam se průlomové masivní autobusy poděly. Je možné, že jejich zapomenutá torza odpočívají na některé z místních skládek… 

Image

Čtěte také

Dobyvatelé Antarktidy: Jak uspěli gigantičtí průzkumníci jižního pólu?

Zdravotní potíže, u nichž lékaři neznají jasnou příčinu a nevědí, co mají vlastně dělat, mohou být nesmírně stresující. Zvlášť pokud jde o stav, který může výrazně zasahovat do života pacienta. Přesně takové je zvonění v uších, známé jako tinnitus, tedy nepříjemné až vyloženě nesnesitelné zvuky, které lidé slyší, aniž by zvuk měl původ ve vnějším světě.

Například ve Spojených státech zažilo tinnitus alespoň jednou v životě 14 procent dospělých a z nich asi 10 procent postihl chronický tinnitus po dobu delší než tři měsíce. Problém je, že odborníci jsou v případě tinnittu stále bezradní. Existuje množství hypotéz o jeho příčinách, od počínající ztráty sluchu, ušní infekce nebo vedlejších účinků léků, až po vysoký krevní tlak nebo autoimunitní onemocnění.

Strava a zvonění v uších

Stejně pestré je i spektrum nabízených léčebných postupů, včetně bisenzorické léčby kombinující hmat a sluch, kognitivní behaviorální terapie nebo zařízení, které vysílá elektrické impulzy do mozku. Účinnost dosavadní léčby je ale spíše sporná, pokud vůbec dosahuje nějakých výsledků.

Výzkumný tým Univerzity tradiční čínské medicíny v Čcheng-tu analyzoval existující výzkum na toto téma a přišel se zajímavým a zatím opomíjeným přístupem, který by mohl přinejmenším ulevit pacientům trápeným tinnitem. Badatelé zahrnuli osm dřívějších studií, které byly založeny na pozorování celkem více než 300 tisíc lidí. Výsledky svého výzkumu publikovali v odborném časopisu BMJ Open.

Čínští vědci zjistili, že riziko rozvoje zvonění v uších snižuje vhodná volba jídelníčku. Konkrétně jmenují vyšší spotřebu ovoce, s níž se pojí pokles rizika tinnitu o 35 procent, konzumace mléčných výrobků snižuje riziko tinnitu o 17 procent, kofein o 10 procent a vláknina o 9 procent. Zatím není jasné, jak právě tyto potraviny souvisejí s tinnitem, ale vzhledem k jejich vlastnostem lze soudit, že to má co dělat s jejich působením na cévy a nervy, a také s jejich celkově antioxidační povahou.

Image

Čtěte také

Výzkum dvojčat odhaluje vztah mezi konzumací ovoce, zeleniny a depresí

Měsíc se od své mateřské planety vzdaluje kvůli složité interakci gravitačních a přílivových sil, jež mezi nimi působí. Popsaný proces známe jako slapovou interakci. Přirozený satelit ovlivňuje Zemi gravitační silou, která způsobuje přílivy a odlivy oceánů, ale podobný vliv má i na zemskou kůru, v níž také vyvolává slapové pnutí. Uvedená síla vytváří dvě hlavní přílivové vybouleniny, na přivrácené a odvrácené straně planety.

Země rotuje rychleji, než kolem ní její souputník obíhá. V důsledku toho se přílivové vybouleniny posouvají trochu dopředu vzhledem k přímé linii mezi středem planety a Měsícem, který pak tyto posunuté vybouleniny gravitačně přitahuje. Zmíněný tah vytváří zpomalující moment na zemskou rotaci a zároveň urychluje Měsíc na jeho oběžné dráze, takže se náš průvodce postupně vzdaluje. V současné době se jedná asi o tři centimetry za rok, zatímco otáčení Země se ročně zpomalí zhruba o 1,8 milisekundy.

Image

Čtěte také

Čas na Měsíci běží o něco rychleji. Díky výpočtům vědců z NASA už víme o kolik

Asasínovský mýtus se v evropském světě stal známý především díky styku Evropanů s islámskou kulturou během křížových výprav. Jednu z nejranějších informací dodal na západ v roce 1175 Burchard ze Štrasburku, vyslanec římského císaře Fridricha Barbarossy (1152–1190) v Egyptě a Sýrii. Ten vylíčil obyvatele syrských hor jako heyssessini – lidi žijící bez zákona, kteří jedí vepřové maso, dělí se o své ženy a praktikují incest s matkami a sestrami. Popsal i obávaného Mistra sekty, který vládl pomocí sítě zabijáků a byl postrachem všech muslimských i křesťanských vládců. 

Tradovalo se, že mu patří krásné a nepřístupné paláce v horách, kde se mladí muži vzdělávají od útlého dětství a učí se cizím jazykům a obyčejům. Vštěpovala se jim naprostá oddanost Mistrovi a odměnou za jejich služby jim měly být veškeré radosti a slasti ráje, které mohli již během své výuky na krátký čas okusit. Ochotně pak od Mistra přijímali zlatou dýku, určenou k zabití osoby, kterou jim označil. 

Ráj na zemi 

Začátkem 14. století pak podnítil fantazie Evropanů o asasínech Marco Polo. Benátský cestovatel strávil 25 let v Orientu a v líčení svých cest uvádí legendy o nádherných zahradách skrytých za zdmi pevnosti Alamút. Stály tam prý zlaté paláce zdobené skvostnými malbami a hedvábnými tapetami. Zahradou protékala voda, mléko s medem, víno a zrály tam všechny druhy ovoce. Krásné ženy, školené v hudbě, tanci a umění lásky, splnily vyvoleným, kteří směli do zahrady vstoupit, všechna přání. 

Polo tvrdil, že místo mohli navštívit učedníci, pečlivě vybraní Starcem z Hory na základě jejich bojových dovedností a osobní věrnosti Mistrovi. Nejdříve vypili omamný nápoj, po jehož požití upadli do hlubokého spánku. Když se probudili, nacházeli se v čarokrásné zahradě, kde mohli strávit určitý čas. Poté dostali opět vypít omamný nápoj a probudili se zpět v pevnosti. Následně je předvedli před Starce z Hory a ten jim určil, koho mají zabít. Každému z nich slíbil, že po splnění úkolu se může vrátit do zahrady, a kdyby při své misi zahynul, pošle pro něj anděly, aby jeho duši odnesli do ráje. Právě vyprávění Marka Pola se stalo na dalších 400 let nejpopulárnějším pramenem pro asasínský mýtus. 

Nedobytná pevnost 

Řád asasínů, jejichž správné označení zní nizárijští ismáílité, vznikl kolem roku 1090. Historik Enno Franzius je popsal jako: „(…) šíitskou sektu kombinující islámské a babylónskými naukami; alíovskou (podle vnuka proroka Mohameda) tajnou společnost zasvěcenou svržení dynastie sunnitských Abbásovců a revoluční sociální hnutí usilující o zlepšení údělu utlačovaných.“ 

Zakladatelem této sekty se stal legendami opředený Hassan-ibn-Sabbáh, který se narodil kolem roku 1055 v perském Qumu do šíitské rodiny. V mládí se seznámil s doktrínou ismáílitů a později odešel studovat toto učení do Káhiry, kde strávil asi tři roky. Následujících devět let pak putoval jako duchovní učitel po Persii. Kromě šíření ismáílijské doktríny se ale Hassan snažil také získat podporu místního obyvatelstva pro rozsáhlé povstání proti nenáviděným Seldžukům, kteří vyznávali sunnitskou formu islámu. 

Na svých cestách proto Hassan vytrvale pátral po nedobytné pevnosti, odkud by mohl vést svou „svatou“ válku. V září 1090 se mu podařilo zmocnit se lstí hradu Alamút, vybudovaného na vysokém skalním hřbetu v pohoří Alborz. Pevnost ovládala uzavřené zemědělské údolí, v němž leželo několik vesnic, jejichž obyvatelé ochotně přijali ismáílijské učení. Získání této citadely se stalo klíčovým okamžikem v asasínských dějinách, které v Persii trvaly více než 150 let. Po tuto dobu tam existoval takzvaný alamútský imámát. 

Odlišný způsob boje 

Kromě Alamútu získali nizárijci na přelomu 11. a 12. století několik dalších oblastí, kde uplatnili svůj vliv. První se stala pevnost Lammasar vzdálená necelých 50 kilometrů od Alamútu. Dále pak oblast Chúzistánu v jihovýchodní Persii, Kúhistán v jihozápadním Iránu a v neposlední řadě území Sýrie. Roku 1092 se pokusila alamútskou pevnost dobýt armáda seldžuckého sultána Melik-šáha I. (1072–1092) pod vedením vezíra Nizám al-Mulka. Současně podnikli Seldžukové také útok proti Kúhistánu. Obě vojenská uskupení byla ale navzdory obrovské početní převaze poražena posádkami nizárijských pevností a vezír al-Mulka se stal ještě téhož roku první politickou obětí asasínů. 

Hassan zemřel roku 1124 a svou sektu zanechal ve velmi dobrém stavu. Jeho stoupenci poté pokračovali v upevňování moci pomocí likvidace významných sunnitských vládců, generálů a učenců. Tím proměnili vraždu v jistý druh politického umění, ve kterém místo otevřeného boje dvou armád rozhodovala o dalším vývoji smrt jedince. Asasíni si ověřili, že odstranění důležité osoby vyvolá decentralizaci v seldžuckých státních strukturách, neboť nedokážou zavražděného dostatečně rychle nahradit. Smrt jednoho člověka tak stačila k rozvrácení mocenské rovnováhy. Během své existence nizárijská sekta sprovodila ze světa jednoho krále, dva chalífy a bezpočet sultánů, vezírů a křižáků. 

Proti Saladinovi a křižákům 

Hassanovi stoupenci pronikli i do Sýrie, kde postupem času vznikla samostatná asasínská hierarchie. Ve stejné době ale vtrhla do tamní oblasti také křižácká vojska. Území Sýrie se tak stalo místem střetu křesťanské, sunnitské a nizárijské moci, přičemž tento konflikt trval po celou dobu křížových výprav. K prvnímu kontaktu mezi ismáílity a křižáky došlo v září 1106. Antiochijský kníže Tankred tehdy oblehl hrad Apace nedaleko Aleppa, který krátce předtím obsadili nizárijci. Křesťané je dokázali porazit, a dokonce zajali i hlavního syrského duchovního učitele Abú Tahira a přinutili ho zaplatit výkupné. V druhé polovině 12. století se syrští asasíni dočkali charismatického vůdce. Stal se jím Rašíd ad-Dín Sinan známý jako Stařec z Hory, který proslul svou vychytralostí a krutostí. 

V té době panoval v Egyptě sultán Saladin (1174–1193), který usiloval o sjednocení islámských států na Blízkém východě pod autoritou jediného vládce. Rašídovi stoupenci se ho pokusili dvakrát zabít. Sultán ale pokaždé unikl díky kroužkové zbroji, kterou neustále nosil. Jeho vojsko pak neúspěšně obléhalo hlavní Sinanovu pevnost Masjaf. 

Roku 1192 se syrským asasínům podařilo zabít italského šlechtice Konráda z Montferratu, a to několik dní předtím, než měl být korunován na jeruzalémského krále. Přímo na ulici jej za bílého dne ubodali dva ismáílíté převlečení za mnichy. Krátce po tomto atentátu Rašíd zemřel a moc jeho stoupenců v Sýrii začala postupně slábnout. Přesto se tam nizárijci udrželi až do roku 1273, kdy mamlúcký sultán Bajbárs ( 1260 až 1277) postupně obsadil jejich pevnosti. Syrští asasíni poté dále žili jako jeho poddaní a často se nechávali najímat do služeb svých egyptských vládců. 

Konec sekty 

O poznání hůře dopadli ismáílité z Persie. Jejich pevnosti totiž stály v cestě mongolské expanzi. Asijští kočovníci odmítli jednat s nizárijskou delegací a zahájili proti nim válečné tažení. Tehdejší vůdce asasínů Muhammad III. (1221–1255) se obrátil na křesťanské panovníky a abbásovského chalífu ve snaze vytvořit muslimsko-křesťanskou alianci proti Mongolům, ale neuspěl. V dubnu 1253 padla většina pevností v Kúhistánu a roku 1256 Mongolové oblehli i samotný Alamút, který s vypětím všech sil nakonec dobyli. Pevnost poté srovnali se zemí, přeživší obránce popravili a alamútskou knihovnu, popisující nizárijské dějiny a teologii, spálili. 

V populárně naučné, ale i odborné literatuře se objevují domněnky, že templáři skrze Orient přinesli asasínské učení do Evropy. Řád měl podobnou hierarchickou strukturu a smysl jejich existence také zahrnoval boj ve jménu božím. Existují i tvrzení, že náboženské ideály nizárijců pronikly do Evropy spolu s vracejícími se křižáky a staly se základem pro vznik mnoha tajných společenství a okultních proudů, z nichž některé jsou činné dodnes. 

Tato teorie byla spolu s dalšími mýty použita i ve hře Assassin's Creed. Jejím ústředním tématem je nekončící konflikt mezi řádem asasínů a templářskými rytíři napříč celou historií (jednotlivé díly se odehrávají v různých časových obdobích od starověkého Řecka až po Velkou francouzskou revoluci). Zatímco asasíni bojují za mír a svobodnou vůli, templáři usilují o mír pomocí řádu a ovládání lidí. První a druhý díl slavné série je pak zasazen právě do časů třetí křížové výpravy. Hlavním hrdinou je fiktivní postava jménem Altair Ibn-La'Ahad, narozený v roce 1165. Jedná se o člena syrské sekty asasínů z pevnosti Masjaf. Poté, co se mu nepodaří získat vzácný artefakt ze Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, dostane Altair možnost se vykoupit zavražděním devíti vlivných lidí, kteří jsou ve skutečnosti tajnými členy templářského řádu. Přestože vývojáři zaměňují místa, jména i data, aby odpovídala hernímu vyprávění, širší historický kontext zůstává zachován a relativně věrně dokresluje složitou a bohatou historii nizárijské sekty v Sýrii. 

Useknutý prsteníček 

Altair se opakovaně vydává do Akry, Damašku a Jeruzaléma, aby zlikvidoval vysoce postavené osoby (bohaté obchodníky, správce měst, otrokáře, vojenské velitele, významné učence a podobně). Exekuci zpravidla vykonává za bílého dne, před zraky co možná největšího počtu lidí. Stejným způsobem vraždili i skuteční asasíni, veřejná poprava měla vyvolat strach a paniku v řadách nepřátel. Ismáílité měli ale přísně zakázáno zabíjet nevinné lidi či „náhodné kolemjdoucí“, což je ostatně několikrát zobrazeno i ve hře. 

Zatímco počítačový hrdina disponuje v jednotlivých dílech nejrůznějšími střelnými zbraněmi, nizárijci vždy vraždili pouze dýkou nebo jinou ostrou čepelí. Nikdy nepoužívali luky nebo kuše a ani se neuchylovali k podávání jedů. Všechny tyto zbraně byly podle nich nespolehlivé a zvyšovaly šanci cíle na přežití. Stejně jako většině zabijáků v herní sérii byl i Altairovi odseknut levý prsteníček. Jednalo se o jakýsi zasvěcovací rituál, při němž daný jedinec prokázal svou oddanost a mohl vstoupit do bratrstva. 

Zároveň měl tento akt ryze praktický důvod. Vrah nosí v herním světě na levém předloktí chránič, na jehož spodní straně se nachází skrytá čepel. Díky amputovanému prstu tak může čepel při pohybu zápěstím lehce vysunout podél dlaně, aniž by se poranil, a zabít nic netušící oběť. Ismáílité však žádným takovýmto zařízením nedisponovali a ani nepodstupovali podobný přijímací rituál, amputace tak v jejich případě nebyla nutná. 

Závěrem tedy lze říci, že herní série je jakousi „romantickou představou“ plnou mýtů a legend, které o asasínech šířili Evropané poté, co sektu rozvrátili Mongolové. Většina historiků je ale ke hře relativně shovívavá. Například doktor Paul Walker z univerzity v Chicagu o ní prohlásil: „Ačkoliv řád a jeho fungování je ve hře silně zbeletrizováno, myslím, že se s tím dokážu smířit. Aspoň ty hrady vypadají trošku přesně.“

Image

Čtěte také

Neporazitelný sultán Saladin: Vznešený nepřítel křesťanů

Téměř čtyřicet tisíc hektarů manaské divočiny se rozkládá na pomezí indického státu Ásám a sousedního Bhútánu, kde přechází do rezervace stejného jména zhruba o dvojnásobné rozloze. A protože zvířata naše hranice nezajímají, vznikla tak unikátní oblast čítající asi patnáct set kilometrů čtverečních, do níž člověk nezasahuje. 

Region na úpatí Himálaje je nesmírně bohatý na vodu, která s táním sněhu stéká do údolí a napájí životodárné řeky Manas a Brahmaputra. Jelikož ovšem silné deště přinášejí i kamení a zeminu, objevují se na březích zmíněných toků početné miniaturní „přehrady“ a vytvářejí bažiny plné mangrovníků. Naplaveniny navíc koryta řek neustále proměňují a ve vzniklém dynamickém prostředí se daří zejména ptákům: V místě jich žije okolo 380 druhů, včetně orlů rybožravých, pelikánů či dvojzoborožců žlutozobých.

Vládci lesa

Pravými pány lesa se však bezesporu stali sloni a tygři. Jádro rezervace tvoří oblast zasvěcená tygrům bengálským, v současnosti nejpočetnějšímu tygřímu druhu. Na světě dnes žije asi 3 200–3 600 jedinců a Manas obývá odhadem 45–55 dospělých šelem. Podle pozorování se jim přitom daří a jejich počty rostou. 

Ovšem zatímco tygra v divočině rozhodně potkat nechcete, slonů si můžete užít dosyta. Vedení parku totiž nabízí projížďky přímo na hřbetech ochočených chobotnatců do hloubi pralesa, kde lze sledovat jejich divoké protějšky. V místě jich našlo útočiště asi sedmnáct set, tedy zhruba třetina celkové ásámské sloní populace. A také v jejich případě ochranáři hlásí stále vyšší stavy.

Co se týká pojmenování parku, jeho název se odvozuje od již zmíněné řeky Manas. Kde se však vzalo její jméno? Odkazuje k bohyni Manase, ochránkyni před hadím kousnutím. Říká se o ní, že ji odmítl nejen její otec Višna, ale také manžel, bůh Džaratkáru, takže je neustále smutná a popuzená. Podle odborníků jde každopádně o prastaré hadí božstvo, uctívané na severu Indie ještě před příchodem Árjů.

Image

Čtěte také

Nepálský park Čitvan: Divoká příroda pod vojenským dohledem

Jak vypadal finální plán operace Torch? Nedostatek výsadkových plavidel zapříčinil, že se spojenecké síly mohly vylodit jen na třech místech současně. Do prostoru Casablanky mířil Západní invazní svaz generálmajora George Pattona s 35 000 americkými vojáky. Přepravu a vylodění tam zajišťoval Západní námořní operační svaz složený z amerických plavidel, zejména šlo o bitevní lodě Massachusetts, Texas a New York, letadlovou loď Ranger a čtyři eskortní letadlové lodě. K Oranu mířil Střední invazní svaz generálmajora Lloyda Fredendalla o síle 39 000 amerických vojáků, přičemž přepravu a krytí zajišťoval Střední námořní operační svaz tvořený velitelskou lodí Largs, dvěma křižníky a dalšími plavidly. U Alžíru se pak měly vylodit síly Východního invazního svazu generálporučíka Kennetha Andersona s 23 000 britskými a 10 000 americkými vojáky. 

Podporu mu zajišťoval Východní námořní operační svaz tvořený velitelskou lodí Bulolo, letadlovou lodí Argus, eskortní letadlovou lodí Avenger a dalšími 39 plavidly různých kategorií. Protože si však spojenecké velení uvědomovalo sílu francouzského loďstva umístěného v severoafrických základnách, kryl vylodění u Oranu a Alžíru britský viceadmirál Edward N. Syfret se svým svazem H. Ten tvořily bitevní lodě Duke of York a Rodney, bitevní křižník Renown, letadlové lodě Victorious, Formidable a Furious se 116 letouny a dalších 24 plavidel.

Konvoje se daly do pohybu už poměrně dlouho před samotnou invazí. Americké lodě vyrážely přímo z přístavů v USA a čekala je cesta dlouhá 7 200 km. Plavidla Západního invazního svazu pod velením kontradmirála Henryho Hewitta se soustředila v Hampton Roads ve Virginii, kde probíhalo nakládání materiálu a zásob. Svaz byl poté rozdělen do tří skupin, které měly provést výsadky na třech různých místech marockého pobřeží.

Štěstí na moři

Dne 23. října začaly na lodě nastupovat dlouhé řady vojáků. Vše probíhalo v naprostém utajení, protože Američané se obávali toho, že Francouzi zjistí přesná místa určená pro vylodění. V průběhu 23. a 24. října všech 102 lodí Západního invazního svazu vyplulo. V Atlantiku se zformovaly do sestavy dlouhé 90 a široké 40 km. Kvůli oklamání nepřítele byl několikrát změněn kurs a celý svaz nejprve fingoval plavbu do britských přístavů a pak zase do Dakaru. Tím měl být zamaskován skutečný cíl výpravy, pokud by Spojence objevily německé ponorky. Celá plavba Hewittova svazu však proběhla v klidu a do prostoru vylodění dorazil beze ztrát, což bezpochyby představovalo velký úspěch.

Bez zásadnějších obtíží proběhla i plavba invazních sil určených k vylodění výsadků v Oranu a Alžíru. První britský konvoj opustil ústí řeky Clyde 22. října a ostatní součásti se připojily do tří dnů. Střední operační svaz pod velením komodora Thomase Troubridgeho a Východní operační svaz v čele s viceadmirálem Haroldem Burroughem pluly nejprve samostatně směrem ke Gibraltaru a na přístupových trasách k této strategické britské základně se dočasně spojily. 

Po překonání průlivu oddělujícího Atlantik od Středozemního moře však došlo k jejich opětovnému oddělení a také v tomto případě byla hlavním důvodem snaha oklamat protivníka. Němci a Italové se měli domnívat, že Spojenci plují na Maltu. Teprve na úrovni Oranu a Alžíru se oba svazy stočily jižním směrem k prostorům vylodění. 

Tento opatrný postup se vyplatil a Osa neměla o skutečném cíli operace tušení až do doby, než došlo k vylodění. Přesto však stačilo málo a celý plán invaze mohl být vyzrazen. V neutrálním Španělsku totiž havarovalo spojenecké letadlo s důstojníkem, který vezl dokument s přesným datem operace Torch. Britské velení mělo obavy, aby se tato informace nedostala do rukou nacistické tajné služby. K tomu skutečně došlo, ale naštěstí až v době, kdy už vylodění proběhlo. 

Bez většího odporu

Invaze se odehrála bez větších problémů zejména v Alžíru, kde se Spojenci ocitli na invazních plážích nad ránem 8. listopadu a téměř bez odporu pak postupovali do vnitrozemí. Ztráty však utrpěli i tak citelné, protože ze 104 výsadkových lodí se kvůli nedostatečnému výcviku jejich posádek 98 poškodilo. Došlo k tomu hlavně v okamžicích, kdy se během silného příboje blížily ke břehu. V samotném přístavu potom zahájily francouzské pobřežní baterie palbu a přidalo se k nim i polní dělostřelectvo. Britský torpédoborec Broke byl během tohoto boje potopen. 

Ani v Oranu nenarazili Spojenci po vylodění na žádný odpor, ale při pokusu o proniknutí do přístavu se Francouzi začali bránit i tady a došlo k přestřelkám s pobřežními bateriemi a válečnými plavidly, přičemž ztráty utržily obě strany. Oran kapituloval teprve po dvou dnech. 

U Casablanky se Američané vylodili o tři hodiny později než jejich spolubojovníci v Alžíru. Nedodrželi tedy časový plán a následně narazili na tuhý odpor Francouzů, jejichž námořní síly jim působily značné problémy. Do boje se zapojila i nedostavěná bitevní loď Jean Bart vyzbrojená děly ráže 380 mm, proti které se postavila bitevní loď Massachusetts. Palbu jejích 406mm děl řídil pozorovací letoun, a i když francouzské plavidlo posléze uvázlo na mělčině, jeho posádka kladla odpor až do 11. listopadu. 

Zbytečné chyby

Pokud jde o logistiku, potíže Spojencům se začaly kupit prakticky ihned po vylodění. Negativně se projevil nedostatek zkušeností a zejména chaos při vykládání a třídění zásob na plážích. Řada zásilek se dostala do nesprávných destinací a mnoho materiálu a proviantu bylo znehodnoceno, když se je z pláží nepodařilo včas odsunout. 

Jednotlivé transporty se ve Spojených státech a Velké Británii nakládaly nejrůznějším materiálem tak, aby v případě potopení některé lodě nedošlo ke ztrátě kompletního druhu zboží, ovšem na plážích a v přístavech působil tento způsob přepravy značný chaos. Pracovní skupiny zodpovědné za odsun vyloděného materiálu z pobřeží měly jednak málo mužů a zároveň i nedostatek vozidel – při plánování invaze si totiž nikdo nedokázal představit, jak velký objem práce budou muset tito muži zvládnout. Situaci navíc ještě ztěžovalo chybějící nebo zcela nedostatečné označení beden a kontejnerů, přičemž u některých se obsah nedal zjistit bez toho, aniž by se vojáci vlámali dovnitř. 

Spojenecké velení při vyhodnocování operace také došlo k závěru, že v budoucnu se invazní síly musejí vyloďovat pomocí speciálních výsadkových plavidel, jejichž výroba se brzy rozeběhla. Celkově vzato ale popsané obtíže pomohly Spojencům získat řadu cenných poznatků, které později zúročili jak při vylodění na Sicílii a jižní Itálii roku 1943, tak později v Normandii či při mnoha operacích v Tichomoří.

Image

Čtěte také

Bez chyb to nepůjde: Přípravy na angloamerickou operaci Torch

V posledních letech se slibně rozjíždí 3D tištěná architektura. Konstrukční 3D tisk nabízí mnohé výhody, včetně velmi rychlé stavby. Nejnověji to dokládá nová zpráva z Japonska, kde společnosti West Japan Railway Company, JR West Innovations, a Serendix brzy postaví první 3D tištěnou vlakovou zastávku na světě.

Zastávka vyroste ve městě Arida v prefektuře Wakajama, v jižní části japonského ostrova Honšú. Její stavba by měla zabrat pouhých šest hodin. Obdivuhodná rychlost stavby je dána jejím relativně malým rozsahem – stavba zahrnuje jen jednu menší a jednoduchou budovu o výšce 2,6 metru.

3D tištěná zastávka

Podle tiskové zprávy West Japan Railway Company bude zastávka 3D vytištěna z odolného betonu, který by měl odolávat rozmarům počasí i korozi. Při stavbě 3D tiskem se na rozdíl od konvenčních postupů u betonových staveb nepoužívá bednění, což nabízí větší volnost a flexibilitu při tvorbě designu výsledné budovy.

West Japan Railway Company odhadují délku stavby na šest hodin. Chtějí k tomu využít dobu mezi posledním večerním vlakem a prvním ranním vlakem na dané trati. Jak je možné, že to stihnou tak rychle? Jak je v podobných případech obvyklé, budova bude vytištěna na 3D tiskárně předem v podobě dílů, které budou sestaveny na místě stavby.

Klíčovou myšlenkou tohoto projektu je nízká cena a také bezúdržbovost stavby. Pokud se tyto předpoklady potvrdí, mohly by se v dohledné době objevit 3D tištěné zastávky i na dalších místech v Japonsku, kde nahradí stárnoucí dřevěné konstrukce. Stavba je plánovaná na 25. března, takže bude brzy jasné, zda a jak se tento záměr povedl.

Image

Čtěte také

Budoucnost bydlení: Bungalov vytvořený 3D tiskem vzniká pouhých 120 hodin

Kromě osmičky planet ve Sluneční soustavě známe také více než pět tisíc planet nacházejících se za jejími hranicemi. Drtivá většina těchto exoplanet spadá do kategorie super-zemí, mini-neptunů a horkých jupiterů. Jen naprosté minimum známých exoplanet spadá do kategorie, kterou astronomové řadí do kategorie horkých a ultrahorkých neptunů.

Jak už napovídá jejich označení, horké a ultrahorké neptuny jsou planety přibližně stejně velké jako Neptun, na rozdíl od něj se ale nacházejí v těsné blízkosti mateřské hvězdy. Na jednu z nich – ultrahorký neptun LTT 9779b, kterému vědci přezdívají Cuancoá, se nedávno zaměřil Vesmírný teleskop Jamese Webba.

Pekelný neptun

Cuancoá se nachází ve vzdálenosti zhruba 264 světelných let (81 parseků) od Sluneční soustavy v souhvězdí Sochaře. Je přibližně 4,7× větší a 29× hmotnější než Země a svou mateřskou hvězdu LTT 9779 (Uúba), která je mladší a méně zářivou verzí našeho Slunce, obkrouží za pouhých 19 hodin, takže rok je na ní kratší než jeden den na Zemi.

Vzhledem k extrémní povaze exoplanety nejspíš nepřekvapí, že je slapově vázaná ke své hvězdě, což znamená, že jedna její strana je vystavena neustálému intenzivnímu záření, zatímco druhá je ponořena do věčné tmy. Teplota na denní straně podle vědců šplhá k téměř 2 000 °C.

Podobně jako u jiných plynných obrů hraje v atmosféře Cuancoá zásadní roli konvekční proudění způsobené rozdílem teplot mezi denní a noční stranou. Na rozpálené denní straně horký vzduch stoupá, zatímco na chladnější noční straně klesá, čímž vzniká cirkulace ovlivněná rotačními silami planety. Tento jev vytváří silný východní proud, který transportuje teplo.

Extrémní exoplaneta, která září jako zrcadlo

Jedním ze zajímavých zjištění Webbova dalekohledu je, že západní část denní strany je chladnější než zbývající část, což umožňuje vznik mraků. Ty jsou podle vědců spojeny s vysokou koncentrací kovových prvků v atmosféře, což podporuje tvorbu aerosolů a dalších částic. To vysvětluje neobvykle vysoké albedo (odrazivost) planety, která odráží více světla než ostatní podobně horké exoplanety.

Pozorování naznačují, že odrazivost exoplanety LTT 9779b a existence mračen úzce souvisejí s atmosférickým složením a dynamikou cirkulace plynů. Vědci nyní pracují na zdokonalení svých modelů, aby lépe porozuměli mechanismům tvorby a přetrvávání mraků v tak extrémních podmínkách.

Image

Čtěte také

Bizarní exoplaneta TOI-849b je možná plynným obrem, který přišel o svou plynnou slupku