Rover Curiosity nalezl na Marsu doposud největší organické molekuly
Vědci analyzující vzorky marsovských hornin, které shromáždil rover Curiosity, objevili dosud největší organické molekuly. Zda mají biologický původ, ale není jasné.
Vědci v rámci nového experimentu zkoumali vzorek horniny pojmenovaný Cumberland, který v roce 2013 získal rover Curiosity v oblasti Yellowknife Bay v Galeově kráteru. V analyzovaném vzorku byly nalezeny organické molekuly dekanu, undekanu a dodekanu, které se skládají z 10, 11 a 12 atomů uhlíku. Tyto sloučeniny teoreticky mohou představovat fragmenty mastných kyselin, což jsou základní stavební kameny života na Zemi.
Přítomnost objevených molekul naznačuje vyšší úroveň organické chemie na Marsu, což zvyšuje pravděpodobnost vzniku složitějších organických sloučenin potřebných pro život.
Mastné kyseliny na Zemi produkují živé organismy pro stavbu buněčných membrán, vznikat ale mohou i abiotickými chemickými procesy, například při reakcích vody s minerály v hydrotermálních pramenech. Zda nalezené molekuly pocházejí z biologických procesů nebo „neživých“ proto není jasné. Více by mohl napovědět podrobnější rozbor těchto vzorů na Zemi.
Rover Curiosity již dříve odhalil jednoduché organické molekuly, nové zjištění ale poskytuje první důkaz o přítomnosti větších organických sloučenin. Objevené molekuly mají delší uhlíkový řetězec než dříve zaznamenané thiofeny a jsou také „větší“ v kontextu délky uhlíkového řetězce a molekulové hmotnosti.
Objev organických molekul také potvrzuje jejich schopnost přežít drsné podmínky na Marsu, zejména pokud jde o radiaci a oxidaci. Vědci se domnívají, že na Marsu by se mohly nacházet ještě složitější organické molekuly nebo dokonce biosignatury, tedy chemické známky minulého života.
Další články v sekci
Předchůdkyně feministek: Magdalena Dobromila Rettigová zdaleka nebyla jen autorkou kuchařky
Kdo by neznal proslulou kuchařku Magdaleny Dobromily Rettigové? Říkalo se jí Retiška. Její autorka byla dáma emancipovaná a velmi aktivní: psala básně, povídky i divadelní hry, zapojila se do aktivit národních obrozenců a zabývala se také výchovou dívek.
Malá Magdalena přišla na svět do rodiny Artmannů 31. ledna 1785 ve Všeradicích na Berounsku. Otec Franz byl německé národnosti a pracoval na panství hraběte Kounice jako vrchnostenský purkrabí. Matka Josefa pocházela z české rodiny Kubínů a prý, na rozdíl od otce, razila přísnost možná až příliš nesmlouvavou. Nejspíš neměla na vybranou. Tatínek zemřel Magdaleně, když jí bylo sedm let. Smrt ale zažila už dříve u svých sourozenců.
Vdova Josefa s dcerou se přestěhovaly do Prahy a poté do Plzně k příbuzným. Po celé roky je provázela finanční tíseň i nejrůznější zdravotní obtíže. Do školy – a to německé, začala Magdalena chodit až ve svých deseti letech. Do té doby ji doma vyučovala matka a také rodinný přítel Eugenikus Frank – vychovatel v rodině hraběte Kounice. K domácí výchově, či výuce patřily také ruční práce. První jehlice k upletení punčoch prý dostala Magdalena už ke svým pátým narozeninám. Matka tento dárek provázela slovy: ´Co si napříště upleteš, budeš mít. Jsi dost velká, abys mohla plést sama pro sebe´.
Magdalena, zvyklá na obtížný život, chodila do školy ráda a oblíbila si především mravoučné a biblické knihy. Byla přemýšlivá a spíš introvert. Poté, co vychodila školu, čekalo ji další stěhování. Znovu do Prahy, kde pobývala také u své tety a vydělávala si na živobytí. Naučila se domácí práce, a protože strýc vlastnil velkou knihovnu, mohla také číst a vzdělávat se. A tehdy prý začala psát: verše i drobné prózy, a to v němčině. Češtinu kolem sebe slýchávala, ale protože žila v německojazyčném prostředí, naučila se ji až později.
Manželství
Když jí bylo devatenáct let, seznámila se s o jedenáct let starším právníkem Janem Aloisem Rettigem. Bydlel ve stejném domě, jen o patro výš a od mládí věnoval vedle právnických a úřednických prací a věnoval také českým vlasteneckým aktivitám, přestože stejně jako Magdalena pocházel ze smíšené česko-německé rodiny. Matce se známost příliš nelíbila, ale když Magdalena těžce onemocněla, raději se sňatkem souhlasila. Svatbu slavili na Magdaleniny třiadvacáté narozeniny 31. ledna 1808.
Zdraví novomanželky vyžadovalo jistou péči. K Rettigům tak docházel coby ošetřující lékař zanícený český vlastenec František Koráb. Často k nim i se svou manželkou chodíval na návštěvy a také díky jeho vlivu se Rettigovi k vlasteneckým aktivitám připojili. Magdalena se také díky němu naučila pořádně česky – do té doby totiž komolila češtinu s němčinou. František uspořádal sbírku na nákup českých knih a Magdalenu navrhl za knihovnici. A ona se svou vrozenou důkladností a poctivostí nelenila a všechny knihy přečetla, aby pak o nich mohla zasvěceně hovořit. Už po půl roce se jí čeština velmi zlepšila!
Po prvních literárních pokusech, jež označila ještě německým názvem Poetische Versuche, už píše především česky a pro české čtenáře. Jejich život se také proměnil ve sled stěhování, což souviselo s Rettigovou prací. Z Prahy se přesunuli do Tábora, pak do Přelouče. Zde se jim narodily dvě děti, nejprve v roce 1813 dcera Jindřiška Milina a o tři roky později pak syn Karel. Na další adrese v Ústí nad Orlicí spatřil roku 1821 světlo světa jejich třetí syn Josef Ondřej Liboslav Rettig. Ústí později vyměnili za Rychnov nad Kněžnou.
Česká vlastenka
Právě Východní Čechy prosluly svými vlasteneckými aktivitami. A vedle péče o rodinu a domácnost se do nich Magdalena i její manžel aktivně zapojili. Rozšiřovali si okruh přátel podobného zaměření. Magdalena už vydala dva svazky svých poetických pokusů, dále dva svazky deníků a také několik dramatických děl. Stala se z ní zároveň nadšená propagátorka češtiny a dalších činností vlasteneckého rázu. A právě literatura tehdy posilovala nejen rozvoj českého jazyka, ale také umožňovala vznik a etablování moderního českého národa.
V hradeckém nakladatelství vyšla roku 1821 její první česky psaná literární práce nazvaná Mařenčin košíček. Do podtitulu vepsala Magdalena věnování „pro dcerky české“. Publikování jí dodalo odvahu. Sympatizanti a přátelé na ni naléhali, ať píše dál. Český jazyk a vzdělávání dívek se staly součástí jejího života. Zaměřila se na drobnou prózu, překládala veselohry pro divadlo. Povídky Chudobičky z roku 1826 napsala jak v češtině, tak v němčině. Šlo vlastně o učebnici jazyků.
Příležitostně také skládala básně, i tady nejprve v němčině. Rettigová nakonec ve vlasteneckých kruzích svou tvorbou docela proslula, přestože čelila jisté nedůvěře. Nevěřili jí autorství, protože byla přece jen žena. A tak ve společnosti absolvovala dokonce jakýsi test, zda opravdu umí veršovat. Obstála, a tím posílila nejen svou pozici, ale také ukázala, že i ženy mohou zastávat jinou roli než manželky, matky a hospodyně.
Kuchařka a vychovatelka
Ve stejném roce jako Chudobičky vychází její slavná kuchařka, a to pod názvem Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky. Obsahovala nejen recepty, ale nalézáme zde také doporučení na využití především lokálních surovin, na vzhled jídla, chuť i úpravu stolu. K oblibě této kuchařky zásadně přispěla i její srozumitelnost a to, že využívala běžně dostupných surovin tak, aby vznikla strava jednoduchá, zdravá a pestrá. Hospodyňky se tak učily i to, jak šetřit, neplýtvat a využívat každý zbytek.
Rettigová tím zúročila své dlouholeté zkušenosti a vztah k domácnosti a hospodyňským pracem, který ji provázel už od doby, kdy se ještě na panství hraběnky Bredovské v Kamenné u Příbrami dostala do místní kuchyně. Pozorovala tamního kuchaře, jak vaří, zapamatovala si postupy a některé recepty si také zapsala. Brzy se prý stala žačkou mistra kuchaře, kterého předčila. A právě svou kuchařkou se zapsala do historie i současnosti.
O čtyři roky později se rodina Rettigů opět stěhuje, tentokráte už naposledy. Jejich bydlištěm se stává východočeská Litomyšl. V tomto městě se vlasteneckým aktivitám dařilo – fungovala tu česká tiskárna i nakladatelství. Rettigová pokračovala ve své literární práci, ale vedle všech těchto aktivit se rozhodla pořádat soukromé kurzy vaření pro měšťanské dívky. Nakonec jimi prošlo kolem dvou stovek děvčat. Žačky se naučily vedle vaření také prostírat, konzervovat potraviny a přičichly k základům kuchyňské hygieny. Ovšem tím práce domácí hospodyňky zdaleka nekončila. V kurzech se vyučovalo také pletení, háčkování, vyšívání a po výuce pak následovala četba z českých knih. Magdalena vychovávala další vlastenecky zaměřenou generaci. A především zcela obrátila vnímání role dívek a žen nejen v domácnosti, ale i ve společnosti.
Dobrotivá matinka
Děvčata se tehdy na rozdíl od chlapců sotva naučila číst a psát. Nepočítalo se, že by ve svém vzdělání jakkoliv pokračovala a nikdo se o to ani nestaral. Tuto pomyslnou mezeru tak vyplnila právě Magdalena Dobromila Rettigová. Vyučovala názorně a prakticky, rozšiřovala jejich vzdělání a seznamovala je s literaturou. Dokázala být i rádkyní a oporou, i proto ji dívky oslovovaly matinko. Věnovala se ale i chlapcům. Řady studentů se ujala a pomohla jim shánět peníze na vzdělání. Nastavila tak možnosti, které následně vedly k zakládání rodinných škol, a také ženských výrobních spolků.
Svět, ve kterém Rettigová žila, měl svá pravidla a právě ona je častokráte svým jednáním i aktivním přístupem překračovala. Citlivost k společenským vztahům a vnímání rozdílů v postavení ženy, stejně jako důraz na vzdělání – včetně mravního, jí přinesly nejen obdiv a sympatie, ale také trpké chvíle. Každý, kdo se vydá pomyslnou cestou proti proudu, se stává jistým terčem. A když 5. srpna 1845 zemřela, trvalo ještě dlouhých třicet let, než ji na litomyšlském hřbitově u jejího hrobu postavili díky paním a dívkám pěkný pomník.
Další články v sekci
Umělá inteligence předpovídá počasí lépe a mnohem levněji než superpočítače
Nová umělá inteligence Aardvark Weather vytvoří kvalitní předpověď počasí za pár minut i na běžném počítači.
Předpověď počasí vždy bývala velmi náročnou vědeckou disciplínou s velkým rizikem nepřesnosti. Nově by tuto oblast ale mohly opanovat umělé inteligence, které již dosahují pozoruhodných výsledků. Tento trend potvrzuje i umělá inteligence Aardvark Weather, kterou v těchto dnech představil vědecký časopis Nature.
Nová inteligence Anny Allenové z Univerzity v Cambridgi a jejích kolegů předpovídá počasí podstatně rychleji než tradiční systémy pro předpověď počasí. Využívá přitom jen zlomek tradiční výpočetní kapacity, jaká je pro podobné úlohy obvykle nutná.
Inteligence do každého počasí
Soudobé standardní předpovědi počasí obvykle vznikají díky vkládání značného množství dat do velmi složitých modelů počasí, které je nutné zpracovat na superpočítači. Zpravidla jde o časově a energeticky náročný proces. Aardvark Weather tento proces úspěšně obchází. Inteligence využívá přímo data stažená ze satelitů a meteorologických stanic či balonů, takže při svých předpovědích nemusí spoléhat na komplikované atmosférické modely.
Tento nový přístup v předpovědích počasí, založený na umělých inteligencích, nabízí zlepšení, pokud jde o finanční náklady, rychlost a přesnost předpovědí počasí. Inteligence přitom nepotřebuje superpočítač. Předpověď počasí dokáže bez problémů vytvořit za pár minut i na běžném stolním počítači.
Jistou slabinou zatím je, že Aardvark má poněkud nižší rozlišení než vyloženě regionální předpovědi počasí. Tvůrci inteligence nicméně dodávají, že Aardvark je inteligence schopná učení, takže je možné ji „nakrmit“ daty určitého regionu s vyšším rozlišením a přizpůsobit ji tak místním podmínkám.
Další články v sekci
Tělesná mapa emocí: Emoce vnímáme stejně už tisíce let
Strach v břiše a smutek na hrudi? Nedávná studie potvrzuje, že různé pocity souvisejí s vjemy v konkrétních částech těla. A zároveň dokazuje, že je „tělesná mapa emocí“ univerzální a převážně neměnná už přinejmenším tři tisíce let.
Většina z nás si pocity jako vztek, strach, smutek či radost spojuje s velmi podobnými částmi těla. Uvedené souvislosti přitom potvrzují i moderní experimenty. Jak ovšem emoce prožívali lidé před tisíci let? Fascinující výsledky přinesl nedávný rozbor textů z dob Novoasyrské říše, která existovala mezi 10. a 7. stoletím př. n. l. v oblasti Mezopotámie.
Atlas těla a duše
Vědecký tým využil pokročilé metody z oblasti zpracování přirozeného jazyka k analýze tisíců zdrojů v akkadštině, jež se používala právě ve starověké Mezopotámii. Texty z období rozmachu Novoasyrské říše obsahují četné odkazy na emoce i jejich fyzické prožívání, což badatelům umožnilo „mapovat“ tehdejší pocity a jejich projevy v jednotlivých částech těla.
Postup spočíval v identifikaci výrazů vztahujících se k emocím, jako je radost, hněv či strach, a slov odkazujících na části těla – například srdce, břicho, játra. Následně vědci analyzovali jejich vzájemné vztahy v textech. Použili přitom statistické nástroje k odhalení pravidelností, a vytvořili tak „tělesné mapy emocí“, které ukazují, do jaké oblasti fyzické schránky se pocity promítaly lidem žijícím téměř před třemi milénii.
Štěstí v játrech
Analýza odhalila konzistentní vzorce pro osmnáct různých emocí. „Zaznamenali jsme určité části těla, které si lidé spojují s podobnými pocity i v moderní době,“ popisuje hlavní autor studie Juha Lahnakoski z výzkumného centra v německém Jülichu. „Například srdce zmiňovali Novoasyřané v souvislosti s radostí, láskou či hrdostí – stejně jako my dnes říkáme, že se nám rozbušilo, když pociťujeme radost či pýchu.“ Naopak smutek nebo trápení dávali starověcí lidé do spojitosti s žaludkem.
Nicméně třeba hněv podle nich vycházel z nohou a některé pozitivní emoce jako štěstí spojovali s játry. „Uvedená asociace se v našem současném jazyce do značné míry ztratila, pro historiky však nemusí být až tak překvapivá,“ uvádí Lahnakoski a dodává: „Některé starověké kultury totiž považovaly játra za sídlo duše, možná kvůli jejich vzhledu a nápadné velikosti.“
Další články v sekci
Žraločí zrak: Dokonalý nástroj podmořských lovců
Žraloci vidí až desetkrát lépe než lidé, vnímají kontrasty i ve tmě a jejich oči se přizpůsobují světelným podmínkám podobně jako kočičí – díky tomu jsou dokonalými predátory oceánů.
Žraločí zrak je překvapivě výkonný – v čisté vodě vidí přibližně 10× lépe než lidé. Jejich oči mají podobnou stavbu jako lidské, včetně rohovky, čočky, sítnice, duhovky (která je sytě modrá) a zornice. Stejně jako u lidí obsahuje jejich sítnice tyčinky a čípky – tyčinky jim umožňují vidění v slabém světle, zatímco čípky umožňují vnímání barev. Žraloci ale pravděpodobně nemají plnobarevné vidění.
Svět v odstínech šedé
Dřívější výzkum pomocí techniky zvané mikrospektrofotometrie odhalil, že většina žraloků disponuje pouze jedním typem čípků. Žraloci tedy pravděpodobně rozlišují jen odstíny šedé. Protože ale vidí zřetelně kontrasty i při malém množství světla, rozeznávají objekty podle tvaru a v temném podmořském světě si s touto schopností vystačí.
Žraločí oči jsou také vybavené speciální odrazivou vrstvou tapetum lucidum, která dává tyčinkám druhou šanci zachytit světlo. To výrazně zlepšuje vidění ve tmě a v zakalené vodě. Podobnou strukturu mají například kočičí oči, což vysvětluje „svícení“ jejich očí ve tmě.
Většina žraloků má víčka, a navíc i speciální mžurku – tenkou, ale pevnou blánu chránící oko před poškozením, zejména při lovu. Žraloci bílí tuto blánu nemají, což je patrně důvod proč při útoku obracejí oči vzad.
Slepá místa
Žraloci mají oči umístěné na stranách hlavy, což jim poskytuje široké periferní vidění. Zároveň to ale vytváří dvě slepá místa – jedno před rypcem a druhé za hlavou. Aby se s tímto omezením vyrovnali, pohybují hlavou ze strany na stranu. Právě kvůli těmto slepým místům někdy žraloci náhodně narážejí do předmětů, jako jsou surfařská prkna či kajaky.
Výjimkou jsou v tomto směru kladivouni. Jejich široce rozmístěné oči jim poskytují binokulární vidění – dřívější výzkum ukázal, že zorná pole kladivounů se překrývají až o 34 stupňů. Díky pohybu hlavou ze strany na stranu dokážou sledovat okolí téměř v rozsahu 360 stupňů.
Na rozdíl od mnoha jiných mořských tvorů se žraločí zornice dokážou přizpůsobovat světlu – ve tmě se rozšiřují, aby zachytily co nejvíce světla, zatímco při pohledu směrem k osvětlené hladině se zúží, podobně jako u koček. Žraločí zrak je tedy nejen mimořádně výkonný, ale také skvěle přizpůsobený různým podmínkám pod vodou.
Další články v sekci
Nečekaný objev: Ultrafialové záření aktivních galaktických jader může být příznivé pro život
Nová studie ukazuje, že intenzivní záření supermasivních černých děr nemusí být jen ničivým faktorem, ale může paradoxně přispívat k ochraně a podpoře života na planetách s kyslíkovou atmosférou.
V centru většiny velkých galaxií se nachází supermasivní černá díra, jejíž hmotnost odpovídá milionům a někdy i miliardám Sluncí. Některé z těchto gravitačních monster jsou poklidné a v podstatě nenápadné. Když se ale supermasivní černá díra dostane ke kosmické „potravě“ v podobě kosmického plynu a prachu, pustí se do „jídla“ a přitom intenzivně září.
Centrum galaxie se v takovém případě přepne do módu aktivního galaktického jádra (AGN) a stane se nejzářivějším objektem široko daleko. Asi jen málokdo by čekal, že by v takových podmínkách mohl prosperovat život, pokud by se tam nacházela planeta vhodná pro život našeho typu. Jak ale ukazuje výzkum týmu astrofyziků, zdání někdy opravdu klame.
Život u supermasivní černé díry
Výzkumná pracovnice Kendall Sippy z americké Middlebury College a její spolupracovníci nedávno dospěli k překvapivému závěru: záření aktivního galaktického jádra by podle vědců mohlo mít na život nikoliv smrtící, ale kupodivu pozitivní vliv. Jde o první konkrétní měření, tedy v podobě počítačových simulací, které určuje, jak by mohlo ultrafialové záření aktivního galaktického jádra změnit atmosféru zasažené planety.
Podle výsledků simulací, které zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal, záleží vliv ultrafialového záření na vzdálenosti planety od zdroje záření, a také na tom, zda už na ní život existuje a ovlivňuje atmosféru či nikoliv. Simulace zahrnovaly nejen Zemi, ale celé spektrum podobných světů s různým složením atmosféry.
Simulace ukázaly, že důležitá je přítomnost či absence kyslíku. Pokud je totiž atmosféra planety zasažené ultrafialovým zářením aktivního galaktického centra bohatá na kyslík, ultrafialové záření vyvolává tvorbu dalšího ozonu. Díky tomu ozonová vrstva roste a odráží škodlivé záření zpět do vesmíru, což poskytuje větší bezpečí životu na takové planetě. Čím více kyslíku má planeta v atmosféře, tím větší vliv tento mechanismus má. Na planetách bez kyslíku by stejné záření bylo pro život naopak smrtící.
Další články v sekci
Kam vítr, tam plášť: Kondotiéři si udělali z italských válek výnosné podnikání
Kde je válka, je i příležitost. Rabování, zrady i povýšení přinášejí prudké změny a z neznámého muže se snadno může stát bohatý a obávaný vůdce – nebo třeba mrtvola. Nikdo si to neuvědomoval lépe než kondotiéři…
Křížové výpravy proti muslimům na Blízkém východě (cca 1095–1291) přinesly do Evropy řadu novinek, ať už šlo o pokroky ve vědě a lékařství, nové koření či zásadní posuny v hygieně. A pak ještě jednu důležitou věc: tažení ve Svaté zemi vytvořila celou novou vrstvu profesionálních důstojníků. Když pak celé křižácké dobrodružství definitivně skončilo a křižácké státy zanikly, potloukali se Itálií nezaměstnaní vojáci. Někteří z nich hledali práci jako žoldáci, jiní jakoukoliv obživu a řada z nich se stala obyčejnými lupiči. Přidejte k tomu žoldáky a vojáky, kteří do Itálie přišli bojovat ve jménu aragonských králů nebo třeba Jana Lucemburského, a máte zemi plnou lidí, kteří často nemají vůbec co ztratit. Pro ně osobně možná tragédie, pro šikovného podnikatele ideální situace, jak začít podnikat ve vojenství.
Ve 13. a 14. století začaly roztříštěné italské státy prudce bohatnout díky mezinárodnímu obchodu a brzy i dalším inovacím. Měly k tomu právě vhodné politické podmínky. Benátskou, florentskou i janovskou republiku do velké míry přímo ovládali obchodníci a ti zisk často považovali za mnohem důležitější než tradici.
Tento systém měl ale i jednu velmi významnou nevýhodu: městské armády byly příliš malé na velikost bohatství, které měly chránit. Co dělat, když se jednotlivé státečky dostaly do sporů se svými sousedy? Když chtěly využít něčí momentální slabosti anebo si to do Itálie namířil francouzský král či císař? Řada italských států byla totiž formálně stále součástí Říše. Problém se dal vyřešit jedině penězi – zkrátka si najali žoldáky. Vztahy mezi objednatelem služby a vojákem pak vždy upravovala detailní psaná smlouva, italsky condotta. Muž odpovědný za celou jednotku pak byl condottieri.
Vítězové i poražení
Ve válečném podnikání se zpočátku angažovali hlavně Němci. Prvním italským kondotiérem, který do „branže“ přinesl průlom, se ale stal Lodrisio Visconti. Jeho příběh by sám o sobě mohl být symbolem prudkých změn, pro kondotiéry tak typických. Lodrisio se narodil do mocného rodu, kterému také coby voják dobře sloužil – zastával klíčovou úlohu v znovudobytí Milána od konkurenčního šlechtického rodu. Zapletl se ale do rodinných intrik a byl nucen prchnout do exilu, kde se živil jako žoldácký velitel.
Když se objevila možnost slavně se vrátit domů, najal armádu a stvořil první „Kumpanii svatého Jiří“, ve které mimochodem sloužili i Němci. Přes počáteční úspěchy však byla jeho armáda roku 1339 poražena a Lodrisio strávil deset let pobytem v železné kleci. I se svým synem! Když se poměry změnily, propustili jej a bylo mu svěřeno velení v boji proti antiviscontiovské lize. V těchto bojích zvítězil. O tom ale až za chvíli.
Kumpanie svatého Jiří očividně byla inspirativním podnikem, který nové principy žoldáckých armád dotáhl k dokonalosti. Zavedla dvě zásadní pravidla, která kondotiérům umožnila nabízet co nejkvalitnější služby – lákavé pro zaměstnavatele, motivující pro vlastní muže. Za prvé, všichni museli bezvýhradně dodržovat přísný vojenský zákoník, který určoval, jak se mají chovat v boji a jaká je hierarchie velení. Zároveň omezoval plenění a jasně definoval podmínky služby. To ale bylo vyváženo druhým zákonem: všechen zisk skupiny se mezi mužstvo dělil předem definovaným způsobem. Běžný voják bral samozřejmě menší podíl než významný důstojník a ten méně než nejvyšší velitel, ale muži najednou měli mnohem větší zájem na tom, aby vše fungovalo, a neuchylovali se pro vlastní obohacení k náhodným akcím.
Velká kumpanie
Na základě těchto pravidel založil Werner von Urslingen roku 1342 „Grande Compagnia“ čili Velkou kumpanii, z níž vzešla řada slavných velitelů. Už na podzim roku 1342 se ale společnost rozpouští a Werner se vrací do rodného Švábska. Že by to značilo mírumilovný konec Wernerovy kariéry? Nic takového by muži, který na kyrysu nosil vyrytý nápis „Nepřítel Boha, lítosti a smilování“, nestačilo. Příležitost přišla o pět let později. Tehdy se maďarský král rozhodl zamíchat do italských událostí a najal Velkou kumpanii proti neapolské královně Joanně.
Werner se vrátil do Itálie, kde se setkal se starým známým Konradem von Landau a seznámil s provensálským žoldákem přezdívaným „Fra Moriales“. V dobách největší slávy měla Velká kumpanie až dvacet tisíc vojáků (převážně jezdců) a dalších dvacet tisíc civilistů všeho druhu, kteří s nimi táhli jako obchodníci, rodinní příslušníci, felčaři i prostitutky. Armáda po přijetí Francouzů a Maďarů sice přišla o svůj typický německý nádech, stala se ale dominantní silou italských bojišť poloviny 14. století.
Po odchodu Wernera von Urslingen převzal velení Fra Moriales. Byl ale popraven po té, co se zapletl do půtek v Římě. Velení tak záhy přebral Konrád von Landau. A tomu uštědří asi nejbolestivější porážku muž, který byl na začátku všeho. Roku 1356 nad šiky Piemontu a Velké kumpanie slavně zvítězí Lodrisio Visconti, velící milánskému vojsku! Po této porážce se Konrádovi ještě společnost povede znovu vybudovat a přivést k dalším vítězstvím, ale už jen jako jednu z mnoha skupinek.
Kondotiérská sláva
Najednou byla kondotiérů plná Itálie! Byli mezi nimi ti, kteří by pro svůj původ neměli jinde šanci, ale i mladší synové šlechtických rodů vychovávaní od dětství pro válku, a také nejpodivnější existence, které dovednosti, štěstí či intriky vynesly k velení menších i větších žoldáckých armád. Kondotiéři začali přímo ovlivňovat politiku. Pokoušeli se ovládat menší státečky i navyšovat svou osobní moc. Často vůbec nedošlo k bitvě: kondotiér měl pro druhého kondotiéra určitou míru pochopení a úplatek či drobný ústupek představoval lepší řešení konfliktu než vzájemné zabíjení kvůli každé drobnosti. Snadno se totiž stalo, že kdo stál v jednom týdnu mezi vašimi nepřáteli, v dalším byl najednou vaším druhem ve zbrani.
Když už k bitvám došlo, byly i podle vzpomínek Niccoly Machiavelliho přinejmenším zvláštní. Grandiózní, efektní, často jako by secvičené… A oproti válčení kdekoliv jinde v Evropě jen velmi málo krvavé! Zajatec měl řádově větší cenu než mrtvola. A vzdát se bylo mnohem lepší než zemřít se zbraní v ruce.
Například v bitvě u Zagonary se střetly vojska milánského vévody a florentské republiky – na obou stranách stála celá řada slavných kondotiérů. Zemřel z nich jediný: při manévru spadl z koně tváří do bláta a udusil se. V 15. století pak zahraniční žoldáky postupně téměř úplně vytlačili italští kondotiéři, hlavně z řad drobné šlechty. Tuto dobu můžeme považovat za skutečný zlatý věk kondotiérů, éru, kdy dle Machiavelliho drželi téměř veškerou vojenskou moc v ruce jen oni. Monopol s sebou ale nese i semínka dalších problémů…
A jejich pád
Kondotiéři sice uměli mnohé vylepšit, nezvládli se ale přizpůsobit nové době. Ještě na konci 15. století tak dokázali odolávat novotám ze zbytku Evropy, ale jejich taktika založená především na těžké jízdě byla proti vojskům složeným hlavně ze střelců a pikenýrů den ode dne zastaralejší. Kondotiérské armády pak nesly problémy hlavně pro zaměstnavatele: jejich neustálé zrady, politikaření a stále se zvyšující ceny nemohly konkurovat v Evropě již převažujícímu modelu jádra profesionálních vojáků pevně svázaných s jedním státem.
Chování řady kondotiérů během francouzských i říšských invazí dávalo za pravdu novotám. Gian Giacomo Trivulzio zradil v době potřeby Milán a ujal se vedení francouzských vojsk. Andrea Doria sloužil jako admirál postupně Janovu, Francouzům a nakonec císaři Karlu V. Když se pak velké evropské mocnosti začaly skutečně zajímat o italské bohatství, donutily italské státy rychle přecházet k vlastním armádám, na které se zkrátka mohly spolehnout!
Další články v sekci
Oblačno, místy vražedno: Klimatický průvodce Sluneční soustavou
Neexistuje špatné počasí, pouze špatné oblečení. Hypotetický cestovatel po Sluneční soustavě by však mohl pláštěnku i oblíbené moudro nechat doma: Do lijáku kyseliny sírové či do žáru tavícího i olovo by totiž potřeboval víc než nepromokavou bundu a krém s nejvyšším ochranným faktorem.
S počasím na Zemi nejsme my lidé nikdy spokojení. Ostatně s tím, jak se modrá planeta stále častěji potýká s extrémními výkyvy a její obyvatelé čelí nevyhnutelným změnám i nečekaným katastrofám, se nakonec není čemu divit. Ve srovnání s jinými světy Sluneční soustavy se však stále jedná o zdaleka nejmírumilovnější a nejvstřícnější místo pro život – ať už jde o kamenné, tedy Zemi nejpodobnější planety, nebo o vzdálené plynné obry, jejichž návštěva by pro astronauty znamenala konfrontaci s extrémně odlišným prostředím.
Merkur: Extrémy dne a noci
V případě první a nejmenší planety naší soustavy by případný cestovatel okamžitě pocítil především důsledky chybějícího vzdušného obalu. Při absenci ochranného štítu totiž povrch Merkuru neustále bičuje sluneční vítr i dopadající meteority. Jinak tam ovšem panuje absolutní ticho a klid. Vzhledem k malým rozměrům a slabé gravitaci oběžnice se na jejím povrchu může občas vyskytovat mírné proudění. Nejde však o vítr v pravém slova smyslu, spíš jen o pohyb prachových částic způsobený silnými změnami teplot.
Uvedené výkyvy vynesly Merkuru titul planety s největšími teplotními rozdíly. Pokud by totiž astronaut přistál na denní straně tělesa, čekaly by ho pekelné hodnoty přesahující 430 °C, což bohatě stačí k tání olova. Planeta bez atmosféry ovšem nedokáže denní teplo zachytit a udržet. V noci se tak rychle ochlazuje až k −180 °C. Den s nocí se přitom vystřídá jen dvakrát za pozemský rok: Merkur totiž zůstává ke Slunci přivrácený stejnou polokoulí vždy 176 dní.
Slunečním paprskům trvá cesta k planetárnímu sousedovi pouhé tři minuty. Obě tělesa dělí asi jen 57 milionů kilometrů, tudíž by se mohlo zdát, že voda na povrchu Merkuru nemá šanci. Přesto se v hlubinách tamních polárních kráterů velmi pravděpodobně ukrývá vodní led. Kvůli téměř kolmé rotaci planety halí totiž zmíněné krátery v blízkosti pólů trvalá a úplná tma, s teplotami kolem −190 °C. Každopádně navzdory nepochybně pekelným podmínkám není první planeta ani zdaleka nejteplejší v naší soustavě: Ještě větší vedra panují na Venuši...
Venuše: Peklo pod peřinou
Pokus o přistání na povrchu „sestry Země“ by zcela jistě skončil katastrofou. Vždyť ani odolné sovětské sondy Veněra nevydržely v tamním vražedném prostředí déle než dvě hodiny. Přitom ještě před sedmdesáti lety se lidé domnívali, že by se po naší sousedce mohli procházet tvorové podobní dinosaurům. Příčina všeho spočívá v extrémně husté atmosféře, kryjící planetu jako neproniknutelný štít, který astronomům dlouho znemožňoval jakýkoliv průzkum. Někteří pozorovatelé pak silnou vrstvu oblačnosti považovali za důsledek ohromného množství vody a přiřkli Venuši, jež se jinak Zemi v mnohém podobá, aktuální vývojové stadium odpovídající druhohorám.
Krutou pravdu odhalily až první radarové průzkumy a později také již zmiňované přistávací sondy Veněra: Nadějně působící atmosféra ve skutečnosti vytváří tak silný skleníkový efekt, že povrchová teplota stoupá až na 462 °C. Na planetě panuje 92krát silnější tlak než na Zemi a 96,5 % ovzduší tvoří nedýchatelný oxid uhličitý. Navíc tam probíhá intenzivní sopečná činnost a vysoko v atmosféře prší z mračen kyselina sírová. Ani samotný sestup průzkumníka do „díry pekelné“ by neprobíhal hladce: V nejvyšších vrstvách oblačnosti vane vítr rychlostí 360 km/h, tedy zběsileji než rekordní pozemské hurikány. Zato slabý vánek na povrchu dosahuje asi jen 4–7 km/h.
Mars: V oblacích prachu
O přistání člověka na Marsu se s oblibou říká, že k němu dojde do dvaceti let – a bude to platit ještě pár desítek roků… Až se tedy podaří vyřešit všechny překážky stojící v cestě na sousední planetu, na jakém světě se vlastně lidé ocitnou?
Stejně jako Venuše, i Mars bývá občas označován za sourozence Země: V jeho případě však dané přirovnání nepůsobí jen jako krutý žert. Poslední z oběžnic zemského typu se dnes jeví jako jediná potenciálně kolonizovatelná planeta. Dny jsou tam o 39 minut delší než na Zemi a většinou je provází klidné a slunečné počasí – ale také nepříjemný chlad, asi jako uprostřed antarktické zimy. Řídká atmosféra nedokáže efektivně přenášet teplo ze Slunce, takže astronauti budou čelit prudkým teplotním změnám při střídání dne a noci. Na rovníku se teploty pohybují několik desítek stupňů pod nulou a do kladných hodnot stoupají jen výjimečně. Povrchová vrstva půdy však může v důsledku intenzivního ohřevu slunečním zářením dosahovat až 30 °C.
Horší je to s nechvalně proslulými prachovými bouřemi, při nichž vítr zvedá jemný písek i desítky kilometrů nad povrch. Bouře jsou dost četné ve všech ročních obdobích a během několika dní většinou odezní. Pokud ovšem přerostou v globální živel – obvykle když na jižní polokouli nastává léto – mohou zahalit prachem takřka celou planetu. Posádky plánovaných expedic se takové události jistě nevyhnou a nejspíš půjde o nepříjemnou zkušenost: Ponuré šero, neustálé bubnování prachových zrnek do stěn základny i narušená rádiová komunikace mimo stanici mohou trvat celé měsíce. Na druhou stranu vítr o maximální rychlosti necelých 100 km/h nedosahuje v nižším atmosférickém tlaku zdaleka takové síly, jakou bychom čekali. Přesto by mohl pro kolonizátory znamenat jisté riziko.
Jupiter: Bouře vedle bouře
Pravým králem větrných smrští ve Sluneční soustavě je každopádně největší planeta se svými stovkami vírových struktur, převážně anticyklon. Nejmohutnější z nich, slavná Velká rudá skvrna, přetrvává už nejméně 350 let. Žádný pozemšťan ovšem sílu tamních živlů na vlastní kůži nikdy nepocítí: Vzhledem k plynné podstatě oběžnice by totiž neměl kde přistát, a nanejvýš by skrz ni mohl „proplout“. Jak by taková cesta v čistě hypotetických úvahách vypadala?
Hned na oběžné dráze Jupitera by kosmonaut čelil intenzivnímu magnetickému poli, které je 20 000krát silnější než to zemské. Na obří planetě tak sice vznikají velmi působivé polární záře, nejsilnější ve Sluneční soustavě, ale ohromná radiace by průzkumníka bez dostatečné ochrany usmrtila během několika hodin. Cesta povrchovou vrstvou atmosféry, s teplotami kolem −140 °C a poměrně nízkým tlakem, by se odehrála relativně poklidně. Brzy by však astronaut vysokou rychlostí narazil do hustších vrstev a asi po třech minutách by dosáhl vrcholků mraků. Tam by jej okamžitě strhly zběsilé bouře, s větry dosahujícími rychlosti až 600 km/h.
Další sestup by provázel silný nárůst tlaku i teploty, která by v hloubce okolo 4 000 km přesáhla 3 400 °C – což postačuje k roztavení wolframu, tepelně nejodolnějšího kovu ve vesmíru. To už by průzkumník padal nejméně dvanáct hodin, a přitom by ještě neurazil ani polovinu cesty. V hloubce zhruba 22 000 km by tlak dvoumilionkrát překonal hodnotu na Zemi a teplota by odpovídala povrchu Slunce. Tak extrémní podmínky vytvářejí neobvyklou substanci zvanou kovový vodík, v němž by náš hypotetický cestovatel nakonec zůstal polapený bez možnosti úniku.
Saturn: Sníh, kroupy a ledové vichry
Druhá největší planeta naší soustavy proslula především okouzlujícími prstenci a stejně jako Jupiter patří do kategorie plynných obrů. Ani na Saturnu tedy nelze přistát na pevném povrchu. Vnitřní struktura obou těles je sice podobná, průzkumníky Saturnu by ovšem provázelo poněkud odlišné počasí. Tamní atmosféru tvoří především vodík s příměsí helia, přičemž v jejích horních vrstvách panují teploty okolo −140 °C a „sněží“ tam krystalický amoniak. Hlouběji se vyskytují mraky siřičitanu amonného a nejnižší pásmo oblaků zřejmě obsahuje krystalky vodního ledu, vzdáleně snad připomínající kroupy. Také na Saturnu by pak cestovatel při sestupu čelil stále vyšší teplotě a tlaku, a tedy i podobným extrémním podmínkám.
Na první pohled vyhlíží plynný obr obvykle dost „mdle“: Kvůli metanovému zákalu v horních vrstvách atmosféry nejsou jeho oblačné pásy tak kontrastní jako u Jupitera. Ve skutečnosti však tamní větry vanou rychlostí až 1 800 km/h, což oproti většímu sousedovi představuje zhruba trojnásobek. K tomu pak musíme připočíst i rozsáhlá šestiúhelníková mračna v oblasti pólů, jež patří k největším záhadám ve Sluneční soustavě.
Uran a Neptun: Tam, kde prší diamanty
Nejvzdálenější planety Sluneční soustavy zůstávají tak trochu na okraji vědeckého výzkumu. Teprve v poslední době se ukazuje, že tyto nevýrazné namodralé koule představují mnohem dynamičtější světy, než by se mohlo zdát. Hypotetický návštěvník by například mohl zaznamenat proměny počasí v rámci ročních období – na jejich střídání by ovšem nečekal měsíce, nýbrž dekády. Obě tělesa patří mezi tzv. ledové obry: Nemají pevný povrch, jejich atmosféra zvolna přechází do kapalné vrstvy a kamenné jádro obklopuje plášť z vody, čpavku a metanového ledu. Teplota a tlak směrem do nitra rostou a v hloubce okolo 8 000 km panují podle vědců podmínky umožňující vznik drobných diamantů, jež v podobě „deště“ klesají do středu planety.
Mezi zdánlivými planetárními dvojčaty však existují také rozdíly. Průzkumník Uranu by kupříkladu mohl prohlásit, že navštívil nejchladnější oběžnici naší soustavy, neboť by u jejího povrchu naměřil −224 °C. V případě Neptunu by šlo přitom „jen“ o −213 °C, přestože krouží ještě podstatně dál od Slunce. Jinak by však případný astronaut nezaznamenal v atmosféře Uranu bouřlivější projevy, snad až na rozsáhlou polární cyklonu a větry vanoucí rychlostí i 900 km/h. Naopak atmosféra Neptunu se projevuje o něco výrazněji: Rychlost větru tam přesahuje 1 000 km/h, a v okolí mohutné bouře nazývané Velká tmavá skvrna se jedná dokonce až o 2 000 km/h.
Další články v sekci
Britský megalitický monument Flagstones je starší než slavný Stonehenge
Neolitický monument Flagstones v hrabství Dorset je podle nejnovějšího výzkumu o dvě století starší než Stonehenge. Podle vědců je dokonce možné, že byl jeho předobrazem.
V osmdesátých letech byl při stavbě obchvatu města Dorchester v hrabství Dorset na jihozápadě Anglie objeven megalitický monument Flagstones. Jde o zhruba kruhovou strukturu s průměrem okolo 100 metrů, kterou tvoří příkop a částečně navzájem propojené jámy. V těch byly nalezeny ostatky nejméně čtyř lidí – dospělého těla a tří dětí.
Podle dřívějších odhadů odborníků měl monument Flagstones vzniknout zhruba ve stejné době jako nejstarší části mnohem slavnějšího Stonehenge, které se shodou okolností nachází jen zhruba 60 kilometrů severovýchodně od Flagstones. To by odpovídalo době okolo roku 2900 před naším letopočtem.
Předobraz Stonehenge?
Situaci ale zásadním způsobem změnil nedávný výzkum týmu, který vedla archeoložka Susan Greaneyová z Exeterské univerzity. Archeologové určili pomocí radiokarbonového datování stáří artefaktů z Flagstones zhruba na 3200 let př. n. l. Flagstones je tak podle vědců přibližně o 200 let starší než Stonehenge. Výsledky pozoruhodného výzkumu uveřejnil odborný časopis Antiquity.
„Nás výzkum dělá z Flagstones nejstarší velké kruhové ohrazení v Británii,“ sděluje Greaneyová pro platformu Live Science. „Není vyloučeno, že megalitická stavba ve Flagstones byla vzorem nebo alespoň inspirací pro Stonehenge. Anebo se může ukázat, že i datování Stonehenge nebylo úplně přesné.“
Greaneyová s kolegy využili k radiokarbonovému datování lidské pozůstatky, jelení parohy a uhlíky, které pocházely z Flagstones. Z jejich výzkumu vyplynulo, že alespoň některé jámy byly vykopány kolem roku 3 650 př. n. l. Samotné kruhové ohrazení ale vzniklo až kolem roku 3200 př. n. l. a ostatky muže, nalezené pod balvanem z tvrdého pískovce, zde byly podle vědců uloženy o přibližně 1 000 let později.
Další články v sekci
Kdo si hraje, nezlobí: Čím se na večírcích bavili naši předkové?
Člověk je tvor společenský a dobře mu tak. Aby se mohl v družné zábavě veselit s ostatními, vymyslel si dlouhou řadu často i bizarních her. Některé z nich upadly v zapomnění, jiné v drobných variacích hrajeme dodnes.