Vánoce nepatří mezi tradiční japonské svátky, ale jejich obliba v zemi vycházejícího slunce je důkazem univerzální přitažlivosti dárků, blýskavých ozdob a kombinace červené se stříbrnou. Stejně jako všude na světě i tady obchodníci hledají každou příležitost, jak si zvýšit obrat. Hlavním místním svátkem na konci roku je „Ošógacu“, oslava příchodu nového roku, která se svou klidnou, rodinnou atmosférou až neskutečně podobá původní podobě našich Vánoc. Většina obchodů se ovšem blyští vánoční výzdobou, z reproduktorů obchodních domů znějí koledy a vánoční pop a atmosféru doplňuje také v posledních letech mimořádné oblíbené romantické zimní osvětlení měst.

Japonský vánoční dort

Ale nemyslete si, že v Japonsku snadno seženete pěknou jedli a k večeři si s místními dáte kapra a bramborový salát. „Stromeček koupíte jen malý, umělý a velmi drahý. Na kapra nenarazíte vůbec, Japonci, až na pár výjimek z prefektury Nagano, kapry nejedí a cukroví pečou spíše jako exotickou zajímavost jen některé menší soukromé cukrárny. Zato je 24. prosince všude k dostání takzvaný vánoční dort, který obvykle kupuje cestou z práce otec a večer ho spolu s rodinou sní,“ popisuje zdejší odlišnosti průvodce cestovní kanceláře China Tours David Hochman. Obyčejný dort – ovšem vánočně ozdobený – představuje jedinou místní podobu rodinné oslavy Vánoc. Výjimku samozřejmě tvoří křesťané, kterých v Japonsku žije asi jedno procento. V jejich rodinách probíhají oslavy Vánoc v tradičním duchu.

A jak to v Japonsku vypadá s vánočními dárky? Dávají si je hlavně zamilovaní, a to většinou během romantické večeře v dražší restauraci. Nejčastěji si darují kvalitní plyšové hračky, květiny, šály, rukavice a šperky v západním stylu. V Japonsku obecně patří mezi nejoblíbenější dárky ty, které pocházejí od místních výrobců anebo nesou některou ze světových luxusních značek. Japonci se za jejich nákupem nejčastěji vydávají do velkých obchodních domů, jako jsou například Mitsukoshi nebo Daimaru. Naprostou samozřejmostí je zde také nádherné balení zakoupeného dárku, které je v Japonsku nejméně stejně důležité jako dárek samotný.

Čínský svátek nakupování

Pro obyvatele Číny Vánoce představují čistě komerční svátek importovaný do jejich domoviny ze západního světa, a proto není divu, že je v tomto duchu oslavují. „Štědrý den je běžný pracovní den a lidé (zejména ti mladí) ho tráví tak, že jdou s kamarády do restaurace a potom do ‚obchoďáku‘, kde jsou v této době opravdu velké slevy. Vánoce se tedy v Číně nesou spíše ve znamení slev než míru a lásky. Lidé si kupují především věci pro sebe, dárky si příliš nedávají. Tento zvyk se objevuje spíš u mladých Číňanů, kteří se chtějí přiblížit západu,“ říká o místních zvyklostech Pavel Dvořák, průvodce China Tours.

Číňané za dárky příliš neutrácejí, ve slevách si ostatně kupují věci spíše pro sebe. Vše se odvíjí od výše slevy a toho, kolik mají právě v peněžence. V nakupování obecně pak představuje největší fenomén pořizování věcí přes internet, bez ohledu na to, zda jsou Vánoce, nebo ne. Vánoční slevy sice najdete i v e-shopech, pro Číňany ale představuje vyhledávání slev v obchodním domě určitý druh zábavy.

Nějaké ty vánoční zvyky se ale najdou i tady. Jedním z nich, i když ne příliš obvyklým, je darování jablka. A proč právě tohoto ovoce? V čínštině se jablko vyslovuje jako ovoce míru, což vystihuje podstatu Vánoc, kterou jinak místní v rámci nákupního řádění opomíjejí…

Filipínská tradice a malajský konzum

Vzhledem k náboženskému a kulturnímu charakteru regionu (pevnina je převážně buddhistická, naopak v ostrovní části je dominantním náboženstvím islám) se Vánoce v jihovýchodní Asii obvykle neslaví. Jedinou výjimku tvoří silně křesťanské Filipíny, pro něž jde o jeden z klíčových svátků, který místní oslavují v tradičním duchu. Nejprve se vypraví do kostela a zbytek dne tráví v kruhu blízkých.

Stopy po nákupním šílenství byste zde hledali marně. Nevyhnuli se mu naopak v tradičně muslimské Malajsii, i když tamní oslavy mají především obchodní účel. Duch Vánoc tu stejně jako jinde na světě otevírá peněženky zákazníků – a to si samozřejmě místní podnikaví obchodníci nemohou nechat ujít. Vánoce v Malajsii se tedy nesou ve znamení shánění dárků, slev a nákupní horečky. Výjimku tvoří jen bornejské provincie Sarawak a Sabah, kde žijí významné křesťanské menšiny.

Vzor komerčních Vánoc – Singapur

Nejinak pak vypadají Vánoce v Singapuru. U nás o Vánocích často s povzdechem mluvíme jako o svátcích konzumu a nákupního bláznění, ve srovnání se Singapurem bychom však měli svůj pohled poupravit. Vánoce v tomto převážně nekřesťanském státě jsou okázalé, pompézní a velmi komerční. Charakteristická je pro ně všudypřítomná nádherná a bohatá výzdoba, nákupní třídy oblečené do slavnostního hávu světýlek, stromečků a figurek Santy se saněmi. V okolním tropickém prostředí působí tato nádhera na Evropana poněkud nepatřičně, ale obchodníci si mnou ruce – období Vánoc jim přináší obrovské zisky.

Vánoce ve Vietnamu

Vietnam je oficiálně ateistický, pravda je ale taková, že po uvolnění poměrů tvoří náboženství důležitou součást života tamních obyvatel, v němž mají Vánoce roli jednoho ze čtyř nejdůležitějších svátků. Zábavu a společnost milující Vietnamci rádi slaví příchod Vánoc bez ohledu na svou náboženskou příslušnost. Už v prosinci se objevuje nám dobře známá slavnostní výzdoba v podobě světýlek a nazdobených stromečků a obchody často nabízejí vánoční slevy. Vlastní oslavy Vánoc se však nesou v tradičním duchu. Zdejší křesťané jdou na mši a poté domů, kde zasednou ke slavnostní tabuli. Na vánočním stole nesmí chybět kuřecí polévka, koláče a cukroví. Večeře se stejně jako u nás nese ve svátečním a radostném duchu a slaví se v kruhu nejbližší rodiny a přátel. K vánočním oslavám patří i společná modlitba za štěstí a prosperitu v nadcházejícím roce. Zkrátka nepřijdou ani děti. Také ve Vietnamu pro ně Vánoce představují období radostného očekávání punčochy naplněné dárky, které přináší Santa Claus.

Jak vidíte, nejsme v té předvánoční horečce sami – nákupní centra praskají ve švech i na tak vzdáleném kontinentu, jakým je Asie. Záleží však jen na nás, jak moc se celému tomu kolotoči poddáme. Pokud tedy raději trávíte Vánoce v poklidu se svými nejbližšími a v dobré náladě, udělejte si je přesně takové.

Kalifornie ležící na západě Spojených států amerických je jedním z nejnavštěvovanějších států v Americe. A důvod? Na turisty zde čeká chodník slávy v Los Angeles, podmanivé San Francisco, hollywoodská filmová studia, pláže v Santa Monice a především národní parky. Z pětadvaceti přírodních klenotů je tím nejlepším bezesporu národní park Yosemite. Příroda tu vytvořila nádhernou scenérii a při jeho návštěvě pochopíte, proč se sem ročně vydávají čtyři miliony lidí. 

Bezplatné autobusy

Park zabírá plochu více než tři tisíce kilometrů čtverečních a díky rozdílným výškám od šesti set do čtyř tisíc metrů se v něm nachází šest vegetačních pásem. Svůj domov zde mají stovky vzácných rostlin a živočichů, z nichž někteří se vyskytují pouze v Yosemitech. V parku žije tři sta až pět set medvědů černých a někdy zavítají i blíže k lidem. Zatím nikdy nikoho nezabili, ale auto s jídlem dokážou poničit „slušně“. Proto je nutné všechny potraviny i aromatické věci ukládat do uzamykatelných beden a odpadky vyhazovat do speciálních košů.

Yosemitský park nepředstavuje pouze přehlídku přírodních krás, ale i výborné organizace. Při vjezdu obdrží každé auto mapu a noviny s aktuálními informacemi a doprovodnými programy. Po údolí jezdí bezplatné autobusy a nechybí ani několik dobře vybavených informačních center. Od východu na západ protíná park jediná průjezdná silnice Tioga, po které lze pokračovat do sousední Nevady. Jelikož však silnice leží ve výškách kolem dvou tisíc metrů, je přes zimu uzavřena.  

Vrchol jen pro odvážné

Nejkrásnější část parku sice zabírá pouhé jedno procento jeho plochy, ale míří sem většina turistů. Yosemitské údolí vzniklo zhruba před milionem let, když se korytem řeky Merced sunuly ledovce z vysokých hor. Posun ledové masy ho pak postupně vymodeloval do tvaru písmene U. Hned na začátku údolí uvidíte jeden ze symbolů parku – skálu El Capitan. Pojmenování získala od amerických vojáků, kteří tudy v roce 1851 vedli trestnou výpravu proti indiánům. „Kapitán“ je největším žulovým monolitem na světě. Téměř kilometr svislá stěna představuje výzvu pro mnohé horolezce – první, komu se ji podařilo pokořit, byl v roce 1958 Američan Warren Harding.

Prvenstvím se v Yosemitech pyšní i další známá skála – Half Dome. Neodchyluje se od svislé osy o více než sedm stupňů, a je tak nejkolmějším útesem Severní Ameriky. Nejde však právě o bezpečné místo: V roce 2009 se ze skály v důsledku menšího zemětřesení uvolnilo čtyřicet dva tisíc metrů krychlových kamení. Nikdo nebyl zraněn, ale došlo ke zničení stovek stromů. Přesto však Half Dome každoročně přitahuje tisíce lidí. Šestihodinový výstup je ale velmi fyzicky náročný a posledních sto dvacet metrů na vrchol musíte zdolat pomocí dvou natažených lan. Ta jsou ke skále připevněna od roku 1919 a byla již svědkem několika smrtelných pádů.

Na vyhlídku na běžkách

To, co dělá z Yosemitů jeden z nejlákavějších amerických parků, jsou dunící vodopády. Nejpůsobivější jsou na jaře a začátkem léta, kdy taje většina sněhu. V srpnu pak některé zcela zmizí a zůstanou jen holé skály. Když vstoupíte do údolí, uvidíte jako první z nich Bridalveil Fall, tedy Nevěstin závoj. Měří sto devadesát metrů a přímo pod něj se dostanete během pár minut cesty od parkoviště. Perlou mezi zdejšími vodopády je Yosemite Falls. Skládá se vlastně ze dvou vodopádů – horního a dolního – a série kaskád. Celkem tedy voda urazí téměř tři čtvrtě kilometru, a vodopád je tak nejvyšším v Severní Americe. Jednoduchá stezka vede pod dolní vodopád. Kdo se chce podívat až na ten horní, musí zdolat velmi prudký osmihodinový výšlap.

Parkem vede 1 300 km značených turistických stezek, od jednoduchých procházek až po náročné výstupy na nejvyšší vrcholy. Yosemity se rozkládají na západní straně pohoří Sierra Nevada, a park tak nabízí řadu krásných vyhlídek. Nejvyhlášenější je Glacier Point, odkud máte Half Dome a několik vodopádů jako na dlani. Dostat se sem můžete autem, autobusem, čtyřhodinovým strmým výstupem pěšky nebo v zimě na běžkách. Zcela jiný, ale rovněž krásný je pohled z Olmsted Point, který najdete hned u silnice Tioga. Cesty na obě vyhlídky jsou však autem průjezdné jen od konce května do října. Pak je do výšky několika metrů zasype sníh.

V zajetí gigantů

Druhou nejvyhledávanější oblast parku najdete v jeho jižní části. Háj Mariposa Grove je domovem pěti set sekvojovců obrovských, přičemž některé jsou staré i více než tři tisíce let. Mezi zdejší nejvýraznější giganty patří Grizzly Giant: jeho základna měří po obvodu třicet metrů a strom dosahuje výšky šedesát čtyři metrů. Velkou atrakci představuje také Fallen Wawona Tunnel Tree. Byl tak mohutný, že do něj byl v roce 1881 vytesán tunel, kterým lehce projel kočár tažený koňmi, a později i automobily. Tento velikán však neunesl svou tíhu na ztenčené základně a při silné bouři v roce 1969 se zhroutil. Přesto však jeden „tunelový“ strom v Yosemitech najdete: Jmenuje se California Tunnel Tree a otvor byl do něj vysekán v roce 1895.

Původní obyvatelé Martiniku, kreolští indiáni, ho nazývali Madinina, tedy „ostrov květin“. Květena je zde skutečně velmi pestrá, ovšem místní půvaby jsou mnohem početnější a nepochybně vás okouzlí stejně jako malíře Paula Gauguina před více než sto lety. Slavný umělec tu prožil mnoho let a ve svých malbách věrohodně zachytil barvy moře, zdejší záplavu pestrobarevných květin, horké pláže a exotický půvab místních obyvatel.

Kouzlo s puncem Francie

Ostrov Martinik objevil Kryštof Kolumbus roku 1502 a popsal ho jako nejkouzelnější zemi světa. Historii ostrova provázejí nekonečné boje o nadvládu mezi Francouzi a Brity, které skončily až v roce 1815, kdy se po britské okupaci vrátil Martinik do rukou Francie. Dnes je ostrov o velikosti 1 100 km² jedním z francouzských zámořských departementů a jako takový čerpá z mateřské země nemalé dotace. To se promítá i do celkové vysoké úrovně služeb, bezpečnosti nebo vybavení obchodů – najdete zde množství kvalitních francouzských potravin včetně vína a sýrů nebo nejrůznější francouzské módní zboží.

Zdejší obyvatelé jsou plnoprávnými občany Francouzské republiky. Potkáte zde pestře oděné černochy, mulaty a především kreoly, kterých tu žije 90 %. Ptáte-li se, jací místní lidé jsou, odpověď zní – prostě v pohodě. Zatímco na jednom místě je vidíte bubnovat, jinde hrají na pláži fotbálek na branky z kokosových ořechů nebo jen tak posedávají a klábosí. Nic není problém, na všechno mají dost času.

Písčitý ráj a spící hrozba

Turisté ze střední Evropy většinou dychtí po průzračné mořské vodě a opalování na místních přepychových písečných plážích. Po zkušenostech ze středomořských či černomořských letovisek je tu navíc čeká příjemný šok – na stovkách metrů pláže potkáte třeba jen pár lidí, někdy dokonce vůbec nikoho.

Pobřeží Martiniku lemují desítky pláží. Na jihu a východě je písek jemnější a bělejší, nahoře blíže sopečné oblasti naopak tmavý až černý. Průměrná teplota vzduchu se od ranních 22 °C vyšplhá k odpoledním 30 °C a voda u pobřeží vám svými 26 až 30 °C bude neomylně evokovat příjemnou koupel ve vaně.  

Při pobřeží především v okolí hlavního města Fort-de-France a města Lamentin se rozprostírají typické mangrovové bažinaté porosty, které byste při prohlídce ostrova rozhodně neměli vynechat. Vydejte se také od moře vzhůru do kopců a hor deštným pralesem s divokými říčkami a fascinujícími vodopády. Zpátky dolů to vezměte cestou mezi banánovými, třtinovými nebo ananasovými plantážemi na protější stranu tohoto původem vulkanického kousku souše.

Ve svém nejvyšším bodě, na vrcholu mohutné činné (toho času spící) sopky Mont Pelée, se horstvo vypíná až do výše 1 397 m. Impozantní sopečná silueta je však pro místní i mementem ničivé síly přírody. Když v roce 1902 sopka znenadání ožila, stála její erupce život více než čtyřicet tisíc obyvatel pobřežního města Saint-Pierre, které láva srovnala se zemí.

Rum a bezhlavá manželka

Neskutečně pestrou květenu můžete obdivovat v některé z botanických zahrad, ale zároveň vás bude provázet doslova na každém kroku. Třeba na cestě do poutního místa vyznavačů zdejšího tradičního nápoje – rumu – kterým je lihovar v Habitation Clément. Cestou kolem ostrova také poznáte řadu rázovitých rybářských vesniček, například Grand’Rivière nebo Tartan.

Hlavní město Fort-de-France vás přivítá mísícími se vůněmi koření, květin, ovoce a mořského vzduchu, ale i atmosférou prolnutou historií sahající až do roku 1638, kdy sem přišli první osadníci. Spousta domů koloniálního stylu se tu prolíná s kostelními věžemi a jinými stavbami a společně vytvářejí působivou exotickou mozaiku.

Centrum městského dění najdete v parku La Savane. Uvidíte zde i sochu Napoleonovy manželky Joséphine Beauharnaisové, který byla dcerou zdejšího plantážníka. Do obličeje se jí ale nepodíváte. V roce 1992 totiž socha přišla zásluhou jistého radikálního kreola o hlavu a nikdy už nebyla opravena.

Hlavní město Fort-de-France je místem šťastného prolínání francouzské kultury s kreolskou tradicí vzdušných staveb, s temperamentem a volností. Společným jmenovatelem je pak zdánlivě ležérní, avšak velmi pozitivní přístup k životu.

Gaudeloupe – motýl na vlnách

Z letadla připomíná tvar ostrova Guadeloupe motýla. Hlavní město Pointe-à-Pitre leží přibližně na spojnici obou jeho křídel, která však představují naprosto odlišné části ostrova. Východní, zcela rovinatá část zvaná Grand-Terre se využívá především pro rekreaci na nekonečných bělostných plážích a funguje tu také rozvinuté zemědělství. Západní část Basse-Terre je podobně sopečně hornatá jako Martinik, ale ještě více divoká. Horský hřeben táhnoucí se ostrovem vrcholí sopkou La Grande Soufrière, která měří 1 467 m a představuje zároveň nejvyšší bod celých Malých Antil.

Guadeloupe leží asi 600 km severně od Jižní Ameriky a 600 km východně od Dominikánské republiky. Původně jej obývaly mírumilovné indiánské kmeny z rodu Arawak, které se zde usadily přibližně ve 3. st. n. l. Ostrov nazvali „Karukera“, v překladu „ostrov krásných vod“. Arawakové byli postupně vytlačeni bojovnými kmeny indiánů Karibů, kteří muže snědli a ženy si přivlastnili.

Francie získala Guadeloupe v roce 1635 a učinila z něj svoji kolonii. Následovala období krátké britské a švédské okupace, aby se ostrov stal v roce 1797 francouzským departementem. Od roku 2003 je také zámořským regionem, odkud byly do roku 2007 spravovány rovněž ostrovy Saint-Martin a Saint-Barthélemy.

Na ostrově Guadeloupe žije přibližně 417 000 obyvatel. Většinu ostrovního obyvatelstva představují potomci afrických otroků a francouzských kolonizátorů. Potkáte tu hlavně mulaty hovořící guadeloupštinou, kreolsko-francouzským nářečím. Převládající řečí je francouzština, která je také úředním jazykem.

Kde hučí zemské nitro

Z deštných pralesů pokrývajících úbočí stékají nespoutané říčky a větší řeky s četnými vysokými vodopády. S poznáváním bujné přírody ostrova je nejlépe začít v rozlehlém Parc national de la Guadeloupe, který tvoří 17 300 ha pralesních porostů a zahrnuje i zmíněnou sopku. Součástí parku je také zvířecí rezervace Parc des mamelles, kde spatříte ohrožené druhy jako leguány, kočkodany nebo mývaly. Z řady turistických tras se nabízí například putování k fascinujícímu vodopádu Cascade aux Écrevisses.

Výlet na vrchol k jícnu sopky La Soufrière není příliš namáhavý. Začíná ve výšce 1 142 m na parkovišti 8 km za vesnicí St-Claude a pokračuje pěším výstupem po stále kamenitější cestě vzhůru. Odměnou za sportovní, asi hodinu a půl trvající výkon vám bude kromě výhledu daleko do krajiny také zážitek z doteku mocných sil zemského nitra. Vrchol se zformoval do jakési rozvrásněné kamenité „měsíční“ krajiny. Z hlubokého jícnu spící sopky stále vychází pára a kouř a ozývá se odtud vzdálené temné hučení. Když se pak vrátíte do pásma bujné vegetace, pocítíte zvláštní úlevu.

Mezi přírodní divy této oblasti patří kaskádovité vodopády Les Chutes du Carbet. Fascinující přírodní úkaz začíná na úbočí sopky La Soufrière ve výšce 1 300 m. Nejvyšší vodopád měří 115 m, prostřední 110 m a poslední pouhých dvacet. Mezi prvními, kdo jejich krásu obdivoval, byl už Kryštof Kolumbus na své objevitelské cestě roku 1493. 

Setkání tří řek

Na obou francouzských karibských ostrovech najdou své podvodní ráje plné korálů, ryb a dalších mořských živočichů i sportovní potápěči. Na Guadeloupe je takovým místem například Plage Malendure, která je mimochodem tvořena třpytivým černým pískem ze sopečných vyvřelin. Ti, kdo se hlubin obávají, se mohou kochat žraloky nebo želvami v Aquarium de la Guadeloupe vzdáleném 5 km od metropole ostrova. Milovníci botaniky si přijdou na své v Jardin Botanique de Deshaies na severním výběžku Basse-Terre. Překvapí vás bezpočet orchidejí a jiné květeny, lekníny v jezírku, které hlídají půvabní plameňáci. A pokud vám přistane na hlavě některý z místních papoušků, zachovejte klid – neklovne vás.

Na západní části ostrova Basse-Terre je prostředí velice podobné Martiniku. Pláže ji lemují téměř po celém obvodu a jejich vzhled se mění kilometr po kilometru. Nejdelší se jmenuje Grande Anse a leží na severu poblíž údajně nejpůvabnější vesnice na ostrově – Deshaies. Zdejší rybářský přístav rámují kreolské domy a všudypřítomná klidná atmosféra se tu doslova „dá krájet“.

Nejstarší historické památky jsou soustředěny v městečku Trois-Rivières na jižním cípu Basse-Terre, kde se opravdu setkávají tři řeky. Kdysi tu bývala významná osada domorodých indiánů, které francouzští dobyvatelé pobili nebo vyhnali. Co po nich zbylo, je vystaveno v Parc Archéologique des Roches Gravées. Mimo jiné tu můžete vidět i balvany s rytinami postav z doby kolem roku 300 n. l.

Ačkoliv je Rumunsko už několik let součástí Evropské unie, po přejetí hranic s Maďarskem se otevře zcela jiný svět, než na jaký jsme zvyklí z naší domoviny. Oradea (Velký Varadín), která leží na hranicích s Maďarskem a jako jakási vstupní brána do rumunských Karpat, je poslední výspou evropské civilizace, jak ji běžně známe. Za relativně moderně vzhlížejícím městem – samozřejmě poznamenaným hustou výstavbou panelových domů z Ceauseskových dob – se nachází chudě vypadající vesnice a vísky, kde lidé vysedávají před svými domky a sledují okolní provoz. Na silnici se totiž neustále něco děje, vždyť je to hlavní tah na Bukurešť.

Jenomže tak vůbec nevypadá. Zatímco v Maďarsku jsme opustili krásně opravené domy a novou silnici širokou jako bulvár, v Rumunsku jsme vyrazili po úzké okresce, která je plná děr a výmolů. Nikomu to ale zřejmě nevadí, všichni tu jezdí v plné rychlosti a bez starostí si ničí tlumiče, kola i celé podvozky. Místo relativně moderních aut se tu prohání staré dacie a oltcity, které by u nás už dávno neprošly technickou kontrolou. Pach karburátorových motorů spalujících olovnatý benzin je všudypřítomný – naposledy jsem něco podobného cítil před několika lety v Moskvě, kde se po osmiproudých silnicích v centru proháněly staré lady a žigulíky.

Kýčovité vísky

Do horské vesnice Arieseni, která leží mezi pohořími Vladeasa a Bihor, to je z Oradey okolo sto třiceti kilometrů. Poté, co jsme sjeli z hlavního tahu za městečkem Stei, se dostáváme na hranici horského masivu Apuseni. Projíždíme údolím a pomalu stoupáme do hor. Vesnice jsou zde táhlé a v podstatě jen podél silnice. I když se jejich obyvatelé snaží své domky co nejvíce modernizovat a upravovat, působí zdejší vesnice chvílemi jako slet papoušků: jasně zářivé střechy růžových a fialových odstínů doplňují pastelové barvy zdí, oken a dveří. A ani nové domky na tom nejsou lépe – starý a jednotný ráz vesnic se ztrácí v přebarveném kýči.

Jak se blížíme k Arieseni, mění se i tento ráz vesnic – více než obytné domy převažují kýčovité penziony, které se buď chtějí podobat středověkým hradům, nebo přebarveným horských chatám. Dřevěné penziony jsou natřeny mnoha různými barevnými odstíny, které naprosto nejdou k sobě a ničí jinak panenský ráz okolní přírody. Je až s podivem, že se proti tomu nikdo neohradí. Apuseni jsou přece jen národním parkem, a tak by se zde mělo alespoň trochu dbát na to, aby nebyl ničen historický ráz vesnic přebarvenými staveními.

Auta povolena

Apuseni a vůbec rumunské hory jsou oblíbeným cílem autoturistů, kteří zde mohou bez problému žhavit své čtyřkolky a jiná vozidla, aniž by jim to kdokoliv zakazoval. S autem můžete vjet naprosto všude, což je v našich podmínkách nemyslitelné – těžko si představit, že by se zástup velkých terénních aut projížděl třeba po Šumavě nebo v Krkonoších. A protože jsou Apuseni vzdáleny například z Brna jen necelých sem set kilometrů, není divu, že jsme v horách potkávali i řadu aut s českými značkami, jejichž posádky si chtěly vyzkoušet své vozy i jinde než jen na dálnicích.

Jenže zatímco zahraniční turisté se prohání ve svých landroverech, mercedesech, toyotách či nissanech, místní cestují po rozbitých lesních cestách a mezi horskými loukami daleko obyčejněji ve dvacet let starých autech, ti šťastnější i v relativně moderní Dacii Logan. Problém mají jenom v bahně nebo prudkých stoupáních, kde přední pohon selhává. Jsou na to ale zvyklí, posádka vyskočí a auto vytlačí – a klidně i v nedělním obleku. A když jsme viděli, co dokážou vyjet i s obyčejným litrovým matizem, kterého jsme potkali cestou na nejvyšší horu Apuseni, Cucurbata Mare, skoro jsme se za své velké mercedesy styděli.

Pro Rumuny je však jízda po horách v takových autech životní nutností. K horským osadám vedou jen rozbité a děravé lesní cesty a chudí horalé na lepší auta nemají. Staré dacie a lady jsou zde levné, náhradních dílů jsou hromady, takže když se něco na cestě rozbije, není to takový problém – řada věcí se dá opravit na místě. Vůbec si ale nedokážu představit, co bychom s naším mercedesem dělali v případě poruchy, když nebližší servis je přes sto kilometrů daleko. S polámanou automatickou převodovkou by si totiž nikdo z místních určitě neporadil. Snad by nám alespoň půjčil krávu nebo koně, abychom nemuseli dolů z hor po vlastních.

Bez elektřiny a televize

Právě krávy a koně – většinou volně pobíhající po pastvinách – zde v horách uvidíte naprosto běžně. Nejsou tu salaše jako na Slovensku nebo velkochovy známé z dob jednotných zemědělských družstev u nás, skutečně tu pobíhají hospodářská zvířata, jakoby snad ani nikomu nepatřila. Snad jen vepři se schovávají v děravých dřevěných chlívcích, v nichž musí přežít i ty nejhorší mrazy nebo velká horka. Proto je vhodné při procházce po loukách koukat pod nohy, zda se na zemi nenachází nějaké to zvířecí nadělení.

V horách žijí lidé naprosto jinak než v nížinách. Zatímco tam najdete běžné vesnice se silnicemi, řadovými domky, obchody a kostely, čím výše stoupáte, tím více se všechno ztrácí. Dřevěné domky bez elektřiny, bez kanalizace, vodovodů – to jsou horská obydlí. Lidé tu žijí nuzně, jenom z toho, co jim dá příroda, a jen výjimečně mají takovou vymoženost jako je auto. Den tráví posedáváním s dýmkou před „chalupou“, případně vedou krávy na pastvu. Vypadají ale, že jim civilizace nechybí a že jsou snad i šťastní. Čas tu plyne pomalu, žádný stres – jestli povedete krávu na pastvu jednu nebo dvě hodiny, to nikoho nezajímá. A jsou přátelští: klidně vás nechají nahlédnout do svého nuzného příbytku.

Krásy krasů

Apuseni nejvíce připomínají české Krkonoše, případně Jeseníky s tím rozdílem, že je zde o něco výše posunuta vegetační linie. Takže zatímco v Krkonoších je Sněžka zcela holá, zde najdete ve výšce 1 600 m ještě nízké stromy. Také přirozené pastviny jsou tu položeny výše, takže dobytek je nutno hnát na pastvu do blízkých kopců. Mnohokrát jsme cestou předjeli místní obyvatele, jak s proutkem ženou krávy vzhůru. Apuseni jsou ale známy také svými krasovými útvary a jeskyněmi. Najdete zde řadu jeskyní a podzemních řek, které jsou zpravidla přístupné zdarma. Jen je vhodné si s sebou vzít čelovku, abyste se v podzemí neztratili.

A tato nádhera je bez problému všude dostupná běžným automobilem. Nepotřebujete žádná povolení, neplatíte žádné poplatky. Tam, kde byste museli v českých národních parcích jenom pěšky, případně na kole, tam všude můžete v Apuseni dojet autem. Cesty jsou špatné, ale s obyčejnou čtyřkolkou je projedete bez problému a na většinu míst se dostanete i s obyčejným autem; ostatně místní žádná jiná nemají a zvládají to bez problémů.

Apuseni je pro českého turistu ráj. Může přijet autem téměř kamkoli a vyzkoušet si, co vydrží. A jeho krásy jsou nezkažené, uchované ve světě, kde se zastavil čas.

Po únavné cestě z hor, nejdřív vlakem a pak autobusem, jsme dorazili do Dambully, abychom započali pouť po Kulturním trojúhelníku v jeskynních chrámech, jimiž je městečko proslulé. Výstup k jeskyním začíná u Zlatého chrámu postaveného až po roce 2000. Působí spíš jako zábavní park než buddhistický chrám, a to i přes obrovskou zlatou sochu Buddhy, o níž místní tvrdí, že je největší na světě. Kolem ní je umělá skála, umělé sochy mnichů a lvů, jen různobarevné květy jsou skutečné. Dovnitř muzea v chrámu se vchází obrovskými otevřenými ústy podivného zvířete. Nás ale zajímají jeskyně, jež byly obývané již v pravěku.

Cesta k nim vede strmými schody na vrcholek skály. Na každém kroku prodejci nabízí levná trička s nápisem Srí Lanka nebo obrázkem slona, také měsíční kameny a nakrájené čerstvé mango, jež si ale ve městě koupíte o polovinu levněji. Mladík s dredy až k zemi láká k otevření zázračné buddhistické knížky. Jestli turistický hlavolam otevřete, můžete si jej  koupit. Nebo si chcete nechat vyvěštit z ruky? Srílančané jsou v skutku vynalézaví, jelikož se musí nějak uživit. Opice všude kolem jsou zvyklé na lidi, co ale neznamená, že vám neukradnou batoh, jestli jej necháte bez dozoru. I když, uloupit jsem je viděla jen lotosové květy v chrámech. Mimochodem – vyrobený lotosový květ s nasládlou vůni, který místní obětují Buddhovi, si také můžete koupit na schodech, jež vedou ke skalním jeskyním.

Buddhistický klid

Po vstupu, u něhož si všichni musí zout boty, se ocitáme u pěti jeskyní plných soch a maleb Buddhy v různých polohách. Místy je tady také nějaký král nebo jiný panovník z minulosti, výjevy z Buddhova života, lotosové květy na stěnách, i u nohou ležícího Buddhy. Člověk si přeje, aby na tomto kouzelném místě nebylo tolik japonských turistů, kteří chodí po holé zemi v ponožkách místo bosých nohou. Vládne tady božský klid, nebo spíš – buddhistický. Buddhové leží, meditují nebo zajímají ochrannou pozici. Když ovšem ve svatyni místnímu muži zazvoní mobil, mám téměř chuť zaujmout pozici útočnou.

Lituji, že se nedá někde v koutě jeskyně ukrýt před horkem a také chvíli meditovat. Bohužel, lavičky uvnitř slouží jenom k oddělení výstavní části od zvědavých turistů. Tak si alespoň posedíme pod fíkovníkem, stejně jak pod ním sedával Buddha, než došel k osvícení, a scházíme pomalu zpátky do města.

Kromě chrámů v Dambulle není celkem nic. Jen hluk, prach, lidé žijící podél hlavní silnice, voda dražší, než říká etiketa na láhvi, a problém najít místo, kde se najíst. Podobné Afice... Hned druhý den ráno proto vyrážíme dál – do vesničky Innamaluwa.

Nedobytný palác na skále

U cesty jsou v Innamaluwě dva obchůdky a dvě jídelníčky s čajem a plastovými stoly a židlemi. Pak velký obchod s batikou a jinak nic. Asi o dva kilometry dál se podél cesty táhnou hotýlky a rodinné penziony – domečky, jejichž zahrady plynule přecházejí do divoké džungle. Z tohoto romantického místa se vydáváme ke skále Sigirie. Z klasicky přeplněného minibusu vystupujeme u dlouhé prašné silnice, jež vede k hlavnímu vchodu do zahrad pod více než sto padesát metrů vysokou skálou. Na ní jsou zříceniny hlavního města někdejšího Ceylonu z třetího století před Kristem. Město tady nechal vystavět král Kassapa I, jenž byl známý tím, že se k moci dostal, protože zařídil vraždu vlastního otce a svého bratra zbavil majetku. Traduje se, že právě kvůli strachu z následků svých činů si král vystavěl nedobytný palác na skále. Kromě samotného chrámu je Sigirie známa i díky freskám sigirských krásek uvnitř obrovské červené skály.

Vcházíme do vodních zahrad, v září jsou ovšem bez jediné kapky vody. „Pozor, nešlapejte na trávník!“ hlásí nápisy každých padesát metrů. Žádný trávník tady ale není, nepršelo několik měsíců. Skála Sigirie, jež je vidět na několik kilometrů, je obklopena malými jeskyněmi. Po točitých schodech se dostáváme k jeskyni se zdmi pomalovanými kráskami. „Každá z nich představuje jinou národnost. Tato je Kambodžanka, tato Mongolka,“ vysvětluje Sinhálec, jenž nás při našem výstupu dohnal. „A podívejte, tato má tři bradavky a tato tři ruce,“ směje se pochybení autora z pátého století. Tehdy tam bylo kolem pěti set namalovaných krásek, dnes je odhaleno méně než padesát z nich.  

Nejnáročnější částí výstupu je ta poslední, protože prudce stoupáme po schodech vsazených do skály. Výhledy však stojí za námahu a vypětí posledních sil, i za překonání strachu z výšek. Když navíc vidíte místní starou paní, jak se před vámi s úsměvem blíží k vrcholu, nemůžete polevit. Odměnou nech je dokonalý výhled na okolní krajinu. Tu a tam nějaký domeček, jinak všude džungle. V dálce vysoká, bílá socha stojícího Buddhy.  Pod námi jezera plná různobarevných leknínů. A hory. A zase džungle. A hory. Jen na vrcholu skály je sucho.

Na všech fotkách, jimiž Srílančané lákají turisty, je všude mezi ruinami nádherně zelená tráva. Pokud budete chtít tento pohled skutečně zažít, vydejte se objevovat Kulturní trojúhelník krátce po období dešťů, v září tu po zeleni není ani stopy. Ovšem ruiny paláce, který kdysi na skále stál, jsou tady pořád. Přemýšlíme, jak a kudy sem dostali tolik cihel a jak daleko byla dávná srílanská civilizace v dobách, kdy ve středu Evropy neměli lidé o cihlách ani tušení.

Vana i pračka

Procházka kolem jezera Parakrama Samudra v dalším městě Kulturního trojúhelníku Polonnaruwě je lákavá. Místní obchodníci se suvenýry tady mají pokročilou strategii, jak oslovovat turisty – nechají se za vámi dovézt na motorce, rychle slezou a spustí: „Kupte si originální náramek. Ode mne levněji, než v centru. Special price, special price.“ A když mu tvrdíte, že nic z toho nepotřebujete, začne vyprávět příběh o tom, jak si nemá z čeho zaplatit školu.

Jezero je obrovské, s tisíci mušlí a vodou teplou jako srílanský čaj s mlékem. Místní obyvatelé si z něj udělali vanu a pračku současně. V jednom místě zaparkovali tři dodávky, vystoupili a pustili muziku. Část se šla vykoupat, ženy perou prádlo. Další skupina na břehu  připravila plynové vařiče a chystá oběd. Po vykoupání a vypraní rozložili prádlo na trávu, jež bývá v období dešťů zaplavena vodou z jezera, a spokojeně si vychutnávají oběd pod stromy.

Život rybářů a řemeslníků

Kolem jezera se o skály opírají kola rybářů. Jeden z nich vybírá ryby ze sítě a některé z nich opětovně vrací do vody, aby se očistily. Pak je půjde prodat prodavačům na trhu. „Nemám čas na to, abych lovil i prodával. Od prodavače dostanu kolem sedmi set rupií za denní úlovek. Záleží na tom, jak se mi daří a jestli je období dešťů nebo ne,“ říká rybář. „V období dešťů je voda i na těchto místech, kde teď stojíme. Ryb je tedy víc.“ Ryby se prý nejlíp chytají ráno kolem desáté hodiny, o tomto čase je jich nejvíc. „Ale já nerybařím každý den. Chodím k jezeru jenom tehdy, když nemám právě práci jako tesař,“ vysvětluje.

Procházka kolem jezera nás zavedla k ruinám starobylé knihovny. Zpíváme si v části se skvělou akustikou a kupujeme píšťalku od místního dědečka. Sedí nenápadně pod stromem a místo vyvolávaní kobry, což je velice oblíbený způsob, jak zaujmout turisty, nabízí hru na své vlastnoručně vyřezané píšťalce. Vedle se vesele a stydlivě zároveň usmívá jeho manželka. Hrdě vyprávějí o tom, jak žijí jejích děti. Bez píšťalky se odejít nedá.

Zástávka je tam, kde právě stojíte

Autobus je plný lidí, lehce jsme poznali, že jedeme do velkého města. Na Srí Lance autobusy zastavují někdy i každých padesát metrů. Nemusíte tak chodit na zastávky, jelikož ty jsou tam, kde právě stojíte. Stačí zamávat. A následuje boj o místo v autobuse alespoň na jedné noze. Při tomto způsobu nabíraní cestujících jsou totiž autobusy plné téměř neustále. Lidé často stojí i ve dveřích, jež jsou, mimochodem, otevřené – kvůli větrání, i nastupování a vystupování za jízdy. O zastavení obyčejně požádáte zazvoněním na zvonek, k němuž vede drátek natažen celým autobusem. Jelikož ale opuštění dopravního prostředku vyžaduje odvahu, rychlost a pohyby, o nichž se nám v našich autobusech ani nezdá, raději volíme variantu vystoupit dřív. I když tentokrát to bylo příliš brzy, k oblasti penzionů jdeme ještě asi půl hodiny. A cestou se osvěžujeme kokosovým mlékem od prodavače, který nám pak ořech rozbije, abychom si mohli vychutnat čerstvý kokos. Vítejte v Anuradhapuře. Tedy, zatím v její nové části. 

Černý čaj v nejstarším království

Starobylé město Anuradhapura má dnes dvě části – New Town (neboli Nové město) a Sacred City (Svaté městečko), jež před tisíci lety tvořilo nejstarší království Srí Lanky.  Později jej potkal stejný osud jako mnoho dalších památek v Asii. Anuradhapura v průběhu 1300 let rozkvétala kolem Buddhova stromu osvícení, byla hlavním politickým i náboženským centrem Ceylonu až do roku 993. Poté zarostla okolní džunglí a dlouhá staletí se o ní nevědělo. Dnes je přístupná turistům za třicet dolarů na den.

Půjčili jsme si v našem rodinném penzionu kola a, i když se to nedělá, vyrážíme hledat cestu dovnitř komplexu, která by nevedla přes vchody střežené vybírači vstupného. Svaté městečko Anuradhapury se rozprostírá i mezi domky místních Sinhálců, není tedy střežena každá cestička, jež vede dovnitř. Našli jsme si cestu přes fotbalové hřiště, kde se na brance houpají opice. Pěšky nemáme šanci projít všechno za jeden den. Na kole je to ve třiceti stupních také náročné. Tak trochu závidíme místní komunitě, jež uprostřed dne vykonává osobní hygienu u zdejšího jezera. A sledujeme, jak o kousek dál muži připravují typický černý čaj s mlékem v provizorním stánečku u silničky.

Indické tyčinky, kokosové palačinky

V Anuradhapuře se sice můžete snadno ztratit, ale pokud nasloucháte svému instinktu, vychutnáte si klid obrovské pagody z cihel a také narazíte na klášter, ze kterého nezůstalo nic víc než záchodek. Z ruin, jež jsou rozesety po celém komplexu, si člověk jen stěží představí, jaké budovy zde kdysi stály. Zůstaly většinou jen základní kameny. U největší, bílé pagody bubnují místní hudebníci.  Můžete si zde nakoupit cédéčka s místní hudbou za pár rupií, nebo třeba pozorovat výrobu indických vonných tyčinek. Rodina výrobce má tyčinkami posetý celý dvůr. Balí je do papírových krabiček, a všichni se spokojeně usmívají. Komplex dýchá buddhismem. Jakmile se ale vzdálíte od jeho bran, můžete si v nové části Anuradhapury prohlédnout hinduistický klášter, i nově postavenou mešitu. Tedy, pokud jste muž, ženám je vstup na prohlídku zakázán. Čekám tedy v muslimské restauraci naproti a pochutnávám si na místních palačinkách. Těsto je žluté jako vaječný žloutek, přestože v něm žádné vajíčko není. Ale kokos ano – kokosové mléko v cestě, kokosový sirup s čerstvým kokosem uvnitř. Ani francouzské palačinky na tyto nestačí. Pohádka… 

Manang je malá vesnička přímo pod Annapurnou III a Ganggapurnou. Významná je tím, že dosud totožné cesty mnoha horolezců a trekerů se tady dělí. Před tím, než se sami budeme muset rozhodnout, se ale potřebujeme na tuto křižovatku dostat. Z Pisang Lower směrem do Manangu je to příjemných patnáct kilometrů, během nichž se po levé straně tyčí mohutné stěny Annapuren a po pravé straně se ukazují nádherné výhledy na Pisang Peak, Chulu West a Chulu Central. Jde o jedno z nejkrásnějších a nejnavštěvovanějších himálajských údolí.

Nahoře a dole

Dva kilometry za Pisangem je skalní vyvýšenina Deuralidanda, z níž je nádherný výhled na východní a západní stranu údolí. Po prašné stezce se za neustálého cvakání uzávěrky fotoaparátu dostáváme k vesničce Humde a o kus dál před námi se otevírá nádherná kulisa – Annapurna III se svým masivem a stezka do Braggy.

Zastavuji se u jezirka Mugje, abych pořídil další záběry, a v tu chvíli si všímám, jak na Annapurně III zuří sněhová vichřice. I když nás dělí „jen“ 4 000 výškových metrů, tady v 3 600 metrech je příjemných 22 °C; zatímco nahoře na vrcholu bude ve stejném okamžiku zhruba o 35 stupňů míň. Sněhová mračna se kroutí nad Annapurnou a pokračují dál, aby pokryla Ganggapurnu. Obdivujeme z dálky toto velehorské divadlo a říkáme si spolu s Petrem, jak je nám tady dole dobře. A to, i když se slunce střídavě schovává za mraky a začíná foukat silný protivítr – zřejmě důsledek zuřivé vichřice nad námi.

Písečná bouře velehor

Po třech hodinách se dostáváme před himálajskou vesničku Bragga. Kroutím hlavou nad místní elektrifikací a hledám volný průzor mezi kůly a rozvěšenými dráty. Nakonec se snažím zachytit tu překrásnou idylu Braggy z vyvýšeniny vedle Gompy. Vítr je tak silný, že přes maximální zatížení stativu mi ho ještě oběma rukama musí pevně přidržovat nosič Chyantu.

Nepálci neustále něco přenášejí z místa na místo. Děti pobíhají po městském prostranství, které k mému údivu zahrnuje také jakousi bažinu, do které při sestupu náš nic netušící nosič zapadl až po kotníky. Domácím ale past očividně nevadí, vždyť vědí, kudy ji mají obejít po suché zemi.

Za silného protivětru pokračujeme směrem k Manangu, míjíme magické skalní útvary nad našimi hlavami a otevírá se před námi asi kilometr dlouhá rovinatá pláň. Zvířený prach a vítr z toho dělají zcela ojedinělou kulisu. Spíš než velehory mi to ale připomíná pouštní drama. Kontroluji vak, abych co nejvíc chránil foťák před prachem. V těchto podmínkách jsem ale stejně nucen čistit každý večer na pokoji čip fotoaparátu.

Rozsvěcení vrcholků

Po několika hodinách cesty se objevuje tradiční vstupní brána do Manangu. Procházíme přes hlavní třídu, což je asi dva metry široký vydlážděný chodník, a zastavujeme se u Hotelu Tilicho. Překvapuje mne jeho obsazenost a vytíženost. Slyším angličtinu, němčinu, francouzštinu, dialekty Nepálců a zřejmě i Japonce nebo snad Korejce. V hotelu jsou ubytované dvě expediční výpravy na Khatungkang a Purbung Himal.

Lidé v Manangu chodívají dost brzo spát, ale zato vstávají při východu slunce. Noc je v podstatě klidná, sem tam slyším jenom Evropany a jejich smích. Při světle čelovky čistím fotoaparát a připravuji věci na noční výstup pod Bejhotang Goth. Před čtvrtou ranní budu muset pomalu vstávat, do kopců jdu tentokrát úplně sám. Vyhlédl jsem si místo ve 4 000 metrech na severním svahu nad Manangem – ideální bod pro ranní focení Annapurny III v rudém hávu. Opar v údolí sice záběr trochu kazí, ale při tak velkém výškovém rozdílu je tato „nečistota“ vzduchu pochopitelná. Mám pod sebou celý Manang, je ticho a bezvětří. Čekám na rozbřesk a světlo, které vyšlehne nejdřív na nejvyšší Annapurně II, pak se zablýskne Ganggapurna a následuje Annapurna III. Přesně naopak jak je to při západu.

Poslední odpočinek

Opět prožívám fotografickou euforii a pak se po pěti minutách jako vždy vše nahoře proměňuje v panenskou bílou. Sestupuji dolů a připojuji se ke snídani, po níž se jdeme podívat na Ganggapurna Lake – obrovské jezero doplňované ze stékajícího ledovce Ganggapurny.

Přes nový most vede cesta směrem ke skalním útvarům u jezera. Tam si můžete vybrat, zda vystupovat cca 1–2 hodiny směrem pod ledovec Annapurny III a Ganggapurny a dostat se do míst, odkud je úžasný pohled na Manang a jezero z výšky 3 880 metrů, nebo si vybrat důkladnou prohlídku Ganggapurna Lake. Kdo se cítí v kondici, měl by volit „výběh pod ledovec“. V opačném případě je možné střádat síly na následující pochod.

Manang ve vás určitě zanechá dojem. Pro nás to byla poslední vesnička pod úrovní 4 000 metrů, kde jsme se opravdu zmobilizovali a doplnili energii pro nastávající dny. Tady v Manangu, jak už jsem psal, padne vždy rozhodnutí, kudy dál. Jedna stezka vede přes frekventovaný Thorung La Pass, druhá náročnější přes jezero Tilicho. Nyní tedy mělo přijít to, na co jsem se těšil několik let. Přejít Tilicho Lake – nejvýše položené jezero ledovcového původu na světě.

Bude to celodenní a namáhavý výšlap. Vyjdeme na tři nebo čtyři strmé pahorky z původních sedmi konstantinopolských, podle nichž se městu kdysi říkalo Nový Řím. Vydáme se proti proudu času místy, odkud vyvěrá muslimské Turecko. Půjdeme také po stopách istanbulských minorit. Kdysi zde totiž žili velké komunity Řeků, Židů, Arménů a Bulharů, které však vystřídala jiná etnika. Někdejší bohaté čtvrti dnes obývají černomořští Lazové a Kurdové z nejvýchodnějších provincií.

Výlet začíná na konečné stanici metra v Aksaraj, kousek od bulváru prvního prezidenta Atatürka. Vyrazíme-li odtud na sever, dojdeme do rozlehlého parku při vnitřním pásu hradeb, jemuž vévodí monumentální jezdecká socha sultána Mehmeda II. Ten roku 1453 dobyl byzantský Cařihrad a zbavil jej křesťanské podoby. Vysloužil si tak hrdý přídomek Fatih – Dobyvatel. Muž v turbanu se na koni rozmachuje v gestu, že teď je vše Turkovo a nikdy už nebude jinak.

Mešita Fatih

Ještě jeden pohled na sveřepého vojevůdce a protáhneme se skrze tržiště, kde notnou část prodávajících tvoří obchodníci z Východu (tedy ze všech satelitů bývalého sovětského impéria). Istanbul je rájem světoběžníků a domácí, mají-li obstát, se jim musí přizpůsobit. Už ani nepřekvapí, když na nás zdejší polygloti sem tam zavolají dobrou češtinou: „Áhój, co si koupíš?“

Na nejvyšším bodě čtvrti Fatih narazíme na pompézní mešitu. Nepřehlédnutelná stavba ve stylu, který lze s nadsázkou označit za „osmanské baroko“, se jmenuje opět Fatih a je oblíbeným poutním místem. K vyhledávané mešitě patří nápadný počet žen v šátcích – krmiček neuvěřitelných hejn holubů. Ale ptáci nejsou jedinými živočichy, jimž se tu zjevně daří. Chcete-li důvěrně poznat istanbulské kočky, tady k tomu máte nejlepší příležitost. Jsou jich stovky a domácí je obětavě přikrmují.

Vnější nádvoří zdobí obří platany, které pamatují první léta Istanbulu, a neméně poutavá je vyhlídka přes hradby vnitřního městského opevnění. Mehmed II. který je tu pohřben spolu s chotí poetického jména Gülbahar (Květ jara), má hlavně ve sváteční dny plno příznivců a i po smrti rozdává plnými hrstmi svá požehnání. I když je od letoška mešita pod lešením, stojí rozhodně za návštěvu. Nejen kvůli dokonalosti osmanské architektury a působivé atmosféře, kterou najdete v přítmí za těžkou plentou ve dveřích. Celý komplex se stal shromaždištěm religiózních obyvatel a navíc symbolem novodobého osmanství. Tedy ideálním místem pro bojovné demonstrace.

Mešita Fatih vám zkrátka připomene, že dnešní Turecko se vrací k přísnému islámu. Zapomeňte na dívky v tričku z butiků pod galatskou věží. U mešity natrefíte výhradně na zahalené ženy. Často v černém, jen s průzorem pro oči jako v ortodoxních sunitských zemích Arabského poloostrova. V Istanbulu donedávna nemyslitelný obrázek. S fotoaparátem zacházejte opatrně, tedy raději vůbec. Nejen že by se to nemuselo líbit samotným ženám. Také z poblíž diskutujícího hloučku mužů může přijít prudká reakce. U hrobu Dobyvatele navíc kvete kult mučednictví. Není náhodou, že účastníci propalestinské plavby, kteří byli zastřeleni izraelským komandem, spočinuli právě tady.

Periferie uprostřed velkoměsta

Sousední čtvrt Fener zůstala nejdéle řecká. Upomíná na to mohutná budova patriarchátu a několik kostelíků ukrytých za zdmi. Dnes tu na vás dýchne ale především duch tureckého konzervatismu. Ženy se přepečlivě halí a muži v pletených čepičkách rozhodně nepůsobí jako vzor tolerance. Obyvatelé patří k voličské základně Strany spravedlnosti a pokroku (AKP), díky níž se po desítkách let dostali k moci nikoliv sekulární, ale islamističtí politici. Chovejte se opatrně a ve vší muslimské počestnosti, neotáčejte se za ženami, jimž jsou vidět jen dvojice temných očí. I kdyby se na vás některá usmála, stejně to neuvidíte. Dodržovat bonton islámu tu patří k základním a nezbytným ctnostem.

Nikde v Istanbulu se nezachovalo tolik ze staré osmanské kultury bydlení jako v úzkých uličkách Feneru. Chudinská čtvrť skrývá zákoutí s dřevěnými domy, které drží jen silou vůle. Mezi nimi zejí úzké kaňony na rozpažení s prádlem posunovaným na kladce z okna do okna. Vydat se tudy nazdařbůh k tušenému zálivu znamená kličkovat v uličkách, z nichž každá druhá končí slepě a skoro všechny se kroutí a padají neuvěřitelně strmými schodišti. Je až překvapivé, jak náhle se tu Istanbul podobá středomořským městům. Není nad to, zastavit se právě tady a vnímat domáckou atmosféru – při čaji na vyplétané židli přímo na chodníku.

Nejposvátnější místo Istanbulu

Za posledním úsekem hradeb překročíme překypující bulvár a před námi je hlavní cíl cesty – Eyüp, nejposvátnější istanbulský okrsek. Že je blízko, poznáte podle houstnoucího davu poutníků a také výletníků piknikujících na trávníku. Probijete se skrz přelidněný bazar náboženských předmětů a jste na místě. Nad svatým hrobem se vypíná mešita Eyüp Sultan Džami. Zatímco na vnějším nádvoří s vodotrysky panuje bujné veselí, uvnitř dav nápadně ztichne. Pod mohutným platanem nastává ta největší tlačenice. Muži se rozloží na rohožích při polední modlitbě, jako by se jich mumraj venku netýkal. Ženy a dívky líbají kachlíkovou zeď a celé poutnické procesí hlemýždím tempem míří do hrobky Mohamedova praporečníka Eyüpa Ensari, který tu zemřel v 7. století při bojích s Byzantinci.

Eyüp je docela jiný Istanbul, než jak ho znají běžní turisté. U zdejších hrobek se koncentruje muslimská podstata města. Pro rodinky je Eyüp oblíbeným cílem a příležitostí vypravit se na bohulibý výlet. Ve sváteční den tu narazíte na vyšňořené chlapce. Ve sněhobílém rouchu s chocholem vypadají zaraženě. Nedivte se. Všechna ta sláva a paráda jim má zmírnit utrpení při nezbytné muslimské obřízce. Před posvátným hrobem se odehrávají i další tradiční rituály, míří sem novomanželé, ale také ti, jejichž životní cesta se naplnila. Posvátné místo dalo vzniknout hřbitovu, kde toužili spočinout nejen bohatí měšťané, ale i prostí lidé. Je druhý největší v Istanbulu a při pohledu zdálky se vymyká z městské šedi korunami cypřišů a bělostnými náhrobky.

Gambie vypadá jako vztyčený prst zabodnutý do břicha okolního Senegalu. Neobvyklý tvar země je pozůstatkem koloniální éry a jejích mocenských her. Evropané sem proudí nepřetržitě už celá staletí. Dříve jako otrokáři, dnes jako turisté. A stejně jako kdysi, i teď je tepajícím srdcem malého státečku byznys.

Otroctví a „tetička z Ameriky“

S necelými dvěma miliony dušemi je Gambie jednou z nejméně lidnatých zemí Afriky. Zároveň je nejmenší zemí černého kontinentu. Co jí však Bůh a koloniální vládci ubrali na velikosti populace a rozloze, to nahradili mimořádnou bohatostí přírody. Málokde v západní Africe může návštěvník během pouhých několika hodin zaměnit plavbu po mohutné řece plné hrochů a obklopené zelenými rameny džungle za procházku vyprahlou rudohnědou buší.

A pokud člověka neuspokojuje ani válení se na písčitých plážích při březích Atlantiku, ani dobrodružství na cestách, stále ještě může vzít do ruky dalekohled a vydat se k hnízdištím nespočetných druhů ptáků, které jsou patrně největším gambijským pokladem.

Dějiny Gambie jsou těsně propojené s mocným senegalským sousedem. Obě území byla po tisíce let považována za jediné (odsud britský název Senegambia) a různé domorodé říše je podle libovůle připojovaly k sobě. S příchodem Evropanů se zde mimořádně rozjel obchod s otroky, kterých bylo z oblasti odvezeno snad až na tři miliony. Zhruba jedna šestina dnešní černošské populace USA má kořeny právě tady.

K demokracii daleko

Po nekonečných šachových hrách mezi Francií a Británií nakonec dostala Gambie pevné hranice a do vínku jako úřední řeč angličtinu, což je ve frankofonní západní Africe hotová rarita. Stejně jako jiné bývalé kolonie, i Gambie prošla trnitou cestou získání nezávislosti (1970), pádů zkorumpovaných vlád a nepokojů. Na krátkou chvíli se dokonce spojila se Senegalem v unii, která ovšem nevydržela. Nespokojenost s vládou dostoupila vrcholu v roce 1994, kdy vojáci neobdrželi slibovaný a dlouho zadržovaný plat. Následující rebelie vyústila v neplánovaný převrat, který vynesl k moci devětadvacetiletého plukovníka Yahya Jammeho.

Vládu vojenské junty sice vystřídaly volby, ale nikterak překvapivě zvítězila Jammeho strana, která od té doby nepustila vládu z rukou. Jammeh vyměnil uniformu za bílý volný šat a modlitební korálky a nechal se zvěčnit na tisících plakátů a billboardů, lemujících i nejzazší vesnice hluboko ve vnitrozemí. Ačkoli je Gambie formálně demokracií, neustále se potácí mezi autoritativní vládou a otevřenou totalitou.

Lidé okolo prezidenta se poměrně často mění, podle toho kterým směrem jdou šeptandy o možném spiknutí. Opozice, ačkoli legální, se třese. Před třemi lety se při transportu politických vězňů „ztratilo“ v buši jedno z aut a podobné incidenty se prý dějí často. Většinové populaci z kmene Mandinka se také příčí etnické zastoupení na vysokých postech, které většinou sestává z menšinového lidu Jola. Můžete hádat, k jakému etniku patří pan prezident...

Korupce s dlouhými prsty

Na první pohled, z oken hotelů a pláží, se zemi ekonomicky daří. Fungují zde čtyři (!) mobilní operátoři a nové silnice vznikají jedna za druhou. Nutno říci, že jejich kvalita je občas vyšší než v Čechách. Všechny děti, dívky nevyjímaje, chodí povinně do školy. Vojáci neobtěžují turisty a policie, kromě kontrolních stanovišť, nenosí zbraně, zaměstnává ženy a dohlíží na dodržování rychlosti. A co je nejdůležitější – různá etnika spolu žijí v míru.

Pod nalakovanou fasádou jsou ovšem ukryty hluboké ekonomické problémy. Stát zápasí i s pravidelným přídělem platů pro státní zaměstnance, což v oblasti s živou tradicí vojenských převratů určitě důvodem k vráskám je.

Korupce je jedním z hlavních principů, na kterých země funguje a ačkoli se proti ní často a halasně spouštějí kampaně, všechny finanční nitky se sbíhají ve vládě. Dobrým příkladem je pořizování řidičského průkazu. Jeho cena je stanovena na pět set dalasí (asi tři sta korun). Pokud ho ovšem chcete mít už za tři měsíce, bude to neoficiálně za tisíc. Měsíční dodání vás bude stát dva tisíce a expresní vydání do týdne přijde na sedm tisíc. Přitom průměrný člověk si za den vydělá něco mezi padesáti a stovkou dalasí. Že vám expresní řidičák připadá nějak drahý? Ale jděte. Kolik asi bude stát otevření nového hotelu? Ne náhodou je Gambie podle Transparency International na sto šestém místě v žebříčku korupce. Je to jedno z nejhorších hodnocení ze všech zemí v regionu.

Běloši a jiné lidské druhy

Být bělochem v Gambii není legrace. Především v turistických oblastech podél pobřeží působí bílá kůže na domorodce jako muleta na nažhavené býky. Ne, nikdo vás nechce zabít - jenom oškubat. I turista přicházející z chudé střední Evropy se bude cítit jako rocková hvězda se všemi klady i zápory takového údělu. Každý si s vámi, chodící peněženkou, bude třást rukou, každý vám bude něco nabízet. Hotová pohroma jsou pak mladíci okolo dvacíti let, kteří si vysloužili pojmenování „bumster“, což se dá přeložit jako flákač nebo somrák. Většina z nich má vycizelovanou techniku přesvědčování a s úsměvem a podanou rukou vám nemilosrdně nabourají váš osobní prostor a budou do vás hučet, ať už jim odpovídáte nebo ne.

Nabízí se jako průvodci, lidé co umí věci zařídit a nebo milenci, bez ohledu na to, že partner oslovené ženy stojí hned vedle ní. Někdy jim energie vydrží i hodinu a pět šest kilometrů chůze, než zjistí, že skutečně ničeho nedosáhnou. Ne všem je ale jejich pozornost na obtíž. Bílé dámy z anglosaských zemí, okolo padesátky a s nadváhou, jim téměř radostně kříží cesty. Bumsteři ale nemají vyhráno. Na dámy tu totiž vyčkává jiný druh predátora, téměř jako vyrobený přes kopírák. Žije pouze na pláži, má dva metry, lesklou ebenovou kůži, osmdesát kilo svalů a úsměv složený z perel. Lovecká úspěšnost tohoto druhu je pro bumstery značně frustrující.

Nicméně i v Gambii lze potkat lidi, kteří si s vámi potřesou rukou a nic za to nechtějí. Především děti, řvoucí na každém kroku „Tubab, tubab!“ (což znamená běloch), si jen chtějí sáhnout a přesvědčit se, že vidí, co vidí. Když cestovatel vyrazí směrem do vnitrozemí, najde spousty ospalých vesniček, kde se zastavil čas. Prodavači banánů a pomerančů budou jen líně sedět ve stínu, ženské budou smažit taštičky plněné mletou rybou a ševci se budou činit s opravami sandálů. A všichni vám dají svatý pokoj, maximálně zamávají. Když budete mít štěstí, pozvou vás i na atáju, což je kofeinová bomba, sestávající ze stejných dílů vody, zeleného čaje, cukru a trošky máty, vařené v malé konvičce do podoby a konzistence asfaltu.

Tepající srdce Afriky

V Gambii je velké množství chráněných přírodních parků, které sice často nepřesáhnou plochu několika desítek hektarů, ale jejich rozmanitost všechno vyvažuje. Za mnohé je možné jmenovat Bijilo Forest Park s hordami opic, posvátné krokodýlí jezírko Katchikali a především ptačí rezervace, které nabízí neuvěřitelnou rozmanitost druhů a v zemi je jich půl tuctu. Jediným problémem zůstává téměř mafiánské chování průvodců, kteří se přes oficiální akreditaci velmi podobají bumsterům a z návštěvníků tahají peníze pohádkami o nemocných matkách a dětech, co nemůžou do školy.

Gambie však nabízí víc, než jen přírodu. Nejlepší bubeníci světa žijí v západní Africe a Gambie není výjimkou. Raketový nástup oblíbenosti africké kultury v Evropě pohání nejednoho muzikanta do náruče toho umění. Tradičnímu gambijskému nástroji se říká sabar. Je to štíhlý podlouhlý buben podobný řecké amfoře, na který se hraje paličkou v jedné ruce a prsty druhé ruky. Mnozí Gambijci na něj muzicírují s takovým tempem a vervou, při nichž by si kdokoli jiný polámal prsty.

Země má mezi mnoha dalšími ještě jednu zvláštnost a tou je velká diaspora lidí z nedaleké Guineje. Ta je nejméně stabilní zemí regionu - situace je zde považována za klidnou, pokud se právě nepopravuje na ulicích. Guinejci preferují buben jak jej zná Evropan – klasické djembe podobné avantgardnímu květináči. Mezi oběma styly panuje značná rivalita, protože Gambijci považují „své“ bubny za mistrovský nástroj, jehož zvuk nejlépe vynikne v mohutných orchestrech o dvaceti a více hlavách. Guinejci naopak nedají dopustit na téměř kulometná sóla mistrů. Horlivý student má tak na jediném místě dvě školy a může zkusit různé přístupy k africkému hraní.

Vrchol podívané, nejen pro milovníky hudby, pak představuje guinejská Dunumba. Překlad „Tanec silných mužů“ mluví za všechno. Dunumby bývají pořádány jako klasické vesnické slavnosti, při nichž si naoko a v tanečních krocích vyhrožují dvě skupiny mladých mužů se sekyrami. V městském prostředí se rytmus dunumby zuřivě zrychlil, ubyly zbraně a přibyly nové kroky akrobatického ražení. Zatímco prvky dunumby můžete vidět i v hotelových představeních, pro skutečný a až frenetických zážitek musíte vyjít do odlehlých městských čtvrtí a slumů. Jen tam tepe skutečné srdce Afriky.

Brazilská historie, pestřejší než zdejší papoušci a tukani s obrovskými zobáky, namíchala za pět století neuvěřitelný koktejl lidí, zájmů a vlivů. A neustále překvapuje. Například tím, že svou nejvyšší horu, Pico da Neblina (3 014 m), objevili Brazilci až v padesátých letech dvacátého století. Nebo faktem, že některé odlehlé oblasti deštných pralesů nejsou dosud prozkoumány.

Uřídit tuhle zemi ovšem nebylo a není snadné. Diktátorská vláda spojená se státními dluhy a masivní inflací bývala dříve na denním pořádku, to se však dnes pomalu a jistě mění. Brazílie v roce 2010 dosáhla růstu hrubého domácího produktu 7,5 % a zaujala tak pozici sedmé největší ekonomiky světa. Tento pozitivní trend trvá, a tak není pochyb, že o Brazílii budeme v budoucnu slýchat stále častěji.

Pláže rozkoše 

Vstupní branou do Brazílie je město nádherných pláží Rio de Janeiro. Co by asi řekl Ježíš, jehož gigantická socha shlíží na město z hory Corcovado, kdyby se jednou vmísil mezi jeho obyvatele? Pokud mu opravdu není nic lidského cizí, jak tvrdí některé církve, bavil by se jistě více než dobře. Na nejslavnějších plážích Ipanema nebo Copacabana by dopoledne potkal spáče dohánějící probdělou a protančenou noc, urputné cvičence, kteří se snaží oklamat ubíhající léta nebo kakaové krasavice líně se protahující v zářivém písku, které netrápí nic jiného, než s kým stráví dnešní noc.

Pláž Copacabana opisuje v šířce kolem padesáti metrů téměř pětikilometrový oblouk. Je lemovaná živou čtyřproudou komunikací, promenádou a velkými hotely. První z nich, který tu kdy stál, je dnes památkově chráněný klasicistní Copacabana Palace postavený v roce 1923.

Sousední pláž Ipanema hlídají Dva bratři – pár strmých kopců často zahalených v oparu z moře. Jistě si vzpomenete na notoricky známou píseň Girl From Ipanema, kterou zařadily do svého repertoáru stovky umělců. Frank Sinatra ji nazpíval v duetu s jejím spoluautorem, slavným skladatelem a otcem bossa novy Antonio Carlosem Jobimem. Tento hudebník otevřel zdejší vášnivé hudbě bránu do světa a Brazilci jsou mu po zásluze vděční – pojmenovali po něm i mezinárodní letiště v Riu.

U Kristových nohou

Železobetonová socha Ježíše Vykupitele (Cristo Redentor), obložená drobnou mozaikou z mastku, symbolicky objímá město z vrcholu špičatého kopce Corcovado (710 m). Letos již jednaosmdesátým rokem. Kde se tu vlastně vzala?

Ve dvacátých letech 20. století mělo v Brazílii velké slovo zdejší duchovenstvo. Není proto divu, že když městská rada uvažovala, čím ozvláštnit vrch kopce Corcovádo, padl návrh vybudovat zde obří sochu Vykupitele na úrodnou půdu. Vysvětili ji 12. října 1931 a přesně po padesáti letech si slávu zopakovali společně s papežem Janem Pavlem II.

Vydáte-li se pokochat tímto unikátním dílem zblízka, možná vás překvapí, že působivější než sama blízkost monumentální sochy je neskutečné krásné panoráma města, moře a hor. Harmonie zeleně a azuru protkaná nitkami ulic a moly s tečkami lodí skutečně uchvátí.

A samotný Ježíš? Strohá postava má výšku 30 metrů, její podstavec sedm metrů a hlava 3,75 metru. Celková váha gigantického díla činí 1 145 tun a ruce roztáhne brazilský spasitel do šíře 28 metrů. Obzvlášť působivě se jeho silueta vyjímá v zapadajícím slunci nebo v umělém nasvícení, když se „vznáší“ na černém pozadí noční oblohy nad městem. S uměleckou hodnotou díla je to trochu horší – práce francouzského sochaře polského původu Maximiliena Paula Landowskeho nejspíše do dějin výtvarného umění nevstoupí.

Vzhůru k cukrové homoli  

Jistě by vám nikdo nevěřil, že jste byli v Riu a nestanuli na Paó de Acúcar, hoře ve tvaru cukrové homole a dalším symbolu Ria. Lanovka vás nejprve vyveze od pláže na „mezivrchol“ Morro da Urca. Odtud vedou lana další kabinovky až na samou špici. Za své lehké zachvění v oblasti žaludku se rychle zastydíte, když spatříte domorodce „od lanovky“, jak se vezou nad propastí třeba na střeše kabiny. A nahoře? Další úchvatné panorama města mezi horami, tentokrát s dominujícím Ježíšem na hoře Corcovado.

Po návratu do ulic Ria si určitě projdete staré centrum města, které přirozeně přechází v jeho moderní obchodní a společenské srdce. K vidění se tu nabízí desítky muzeí a množství botanických zahrad nebo nespočetné restaurace, kluby a samba show. Můžete také využít možnosti projížďky stařičkou tramvají, která pamatuje počátek minulého století – má kladku a kliky, kterými se řídí. Z někdejší husté sítě tramvajových tras se zachovala jen trať z centra do malebné vilové čtvrti Santa Teresa. Vede mimo jiné i korytem bývalého dvoupatrového akvaduktu Arcos da Lapa z roku 1750, který v koloniálních časech zásoboval město vodou. Žlutý vůz bez dveří i oken starodávně hrká a vrže a hlavně nikam nespěchá – muž za klikami na každé stanici s někým přátelsky poklábosí.

Chrámy a „chrámy“

Na prohlídku fotbalového svatostánku, vskutku úchvatného kruhového stadionu Maracaná, se vypravte, i když fotbalové božstvo nevzýváte. Mimochodem – slovo maracaná pochází od Indiánů a znamená zelený pták. V pralese jich na těchto místech kdysi žily mraky. Rio má samozřejmě i chrámy skutečné. Vedle řady historických staveb, mnohdy ještě z koloniálních časů, jistě neujde vaší pozornosti moderní betonová katedrála zasvěcená svatému Sebastianovi, patronovi města. Dali jí tvar komolého rotačního kužele vysokého asi šedesát metrů, jehož plášť dělí svislé pruhy pestrobarevných vitráží vytvářející uvnitř působivou atmosféru. Umocňuje ji i nezvyklá akustika kruhového prostoru a originální dvojitý oltář, nad nímž se Kristus na kříži volně vznáší v prostoru, upevněný na neviditelných závěsech.

Favela se říká chudinským čtvrtím táhnoucích se kolem velkých měst, někdy doslova od obzoru k obzoru. V Riu je jich na šest set. Bizarní, většinou jedno a dvoupodlažní stavby z cihel a betonu, jsou pořád nedodělané a málokde omítnuté. Ale nebydlí tu jen ti nejchudší, ale i lidé s běžným zaměstnáním, jako řidiči, číšníci nebo úředníci. Bohužel v tomhle mraveništi nacházejí úkryt také mnozí zločinci a drogoví dealeři, kteří pak občasně terorizují běžné obyvatele favely. V poslední době se vláda snaží četnými raziemi tomuto fenoménu čelit – hlavním motivem je ovšem bezpečnost při blížícím se fotbalovém šampionátu v roce 2014.

Hned v sousedství favel se v prudkém kontrastu tyčí řada moderních výškových staveb, okázalých chrámů luxusu místních zbohatlíků. Zda se jejich majitelé ke svému majetku dopracovali vzděláním, pílí a pracovitostí nebo tvrdými lokty a bezskrupulózním jednáním, je otázka, která se nabízí nejen obyvatelům favel.

Vodní gigant

Brazílie, to ovšem samozřejmě ani zdaleka není pouze Rio. Jen Amazonie by vydala na sérii mnoha reportáží. Tentokrát se však ještě alespoň na chvíli zastavíme v okolí města Foz de Iguassu. Zde, na spojnici hranic Brazílie, Argentiny a Paraguaye, ohromí návštěvníka největší vodopády světa na řece Iguazú. Kousek od nich se rozprostírá i největší hydroelektrárna, která zadržuje vody veletoku Paraná.

Iguazú znamená v jazyce zdejších Indiánů Velká voda. Těžko slovy popsat pocity lidského tvora pod sedmdesátimetrovými stěnami padajících vod bez konce. Kráčíte kolem řeky a z mlhy vodní tříště se vynořují další a další jazyky řítící se shůry do zpěněné hlubiny. Pro představu: objem vody, která během celého roku proteče pod pražským Karlovým mostem, by se zde prořítil za pouhé čtyři dny! Vodopády Iguazú v celé své šíři zachytíte pouze z letadla.

Přehrada Itaipu (indiánsky zvuk skal) zadržuje řeku Paraná osm kilometrů dlouhou sypanou hrází, místy až 196 metrů vysokou. Při jejím budování spotřebovali tolik betonu, že by stačil na 210 stadionů Maracaná… Vzniklo jezero dlouhé 170 kilometrů s 29 biliony kubíků vody. Energie vody vyrábí elektřinu pro celou Paraguay a třetinu Brazílie. To musíte – ostatně jako celou Brazílii – vidět na vlastní oči.

Hůlky zabodávám vzhůru nad sebe do svahu, co to dá. Pak se snažím nohám trochu odlehčit a částečně se rukama zvedám výš. Hledám cestu na hřeben Hirlnli. Jeden jediný bezpečný vstup na hřeben Matterhornu. Hirlnli vede úzkým skalním koutem a na konci, přímo naproti místa výlezu, se tyčí křížek. Když jsem ho uviděl, symbolicky jsem se pokřižoval a požádal Pánaboha o ochranu. Hřeben je dlouhý snad alespoň tři sta metrů. Při každém kroku se propadám po lýtka do bílé sypké pokrývky skal. Za sebou nechávám stopy ve sněhu jako dlouhou řadu perel. Dostávám se na samotné úpatí hory, hřeben končí a přede mnou se prudce zvedá samotný Matterhorn.

Kdo se ztratí, skončil

Sníh se ale na prudkém svahu drží jako přilepený. Snažím se vystoupat. Prohrábnu se jen o pár centimetrů výš a ani nevím jak, jsem po pás ve sněhu. Snažím se nohou dostat nad sníh, skoro neřešitelný problém. Nikam se nemůžu posunout. Uhýbám z plánované cesty. Ta nová je sice snazší, ale zavádí mě do neznámých vod. Hlavou mi prochází pár vět, které jsem dostal od zkušenějších. "Hlavně se ve stěně neztratit". To pak jde o život.

Na stěně zjišťuji, že je sníh hodně lavinozní a lehce se od podkladu trhá. Pode mnou se odlamují zledovatělé kusy a sjíždějí dolů. Nakonec vybírám cestu v mixu, tedy částečně po skále a částečně ve sněhu. Je to mnohem bezpečnější, kameny drží sníh pohromadě spolehlivěji, než kdyby ležel ve volné vrstvě.

Dostávám se na ostrý hřeben. Můžu na něm sedět skoro obkročmo. Dívám se nahoru a říkám si, jak se tam dostanu. Zdá se to nekonečně daleko. Při pohledu na hodinky a na únavu, kterou cítím mi je jasné, že vrchol to určitě nebude.

Ještě výš, ještě dál

Pak si všimnu, že okolo se začíná zatahovat. Z Italské strany fouká silný a studený vítr. A to dole v údolí Zermattu svítilo celý den slunce a bylo teplo. Srážka dvou mas vzduchu s tak rozdílnou teplotou tak vytvořila hrnec, ve kterém se teď doslova vaří oblaka. Černá mračna se roztahují po celé obloze. Uvědomuju si, že to je pro dnešek konec, v takovém počasí se nedá lézt. Ale něco mě pořád žene dál. Škrábu se výš a výš a přitom vím, že musím dolů. Zbláznil jsem se? Hlas ve mě řve „Slez dolů, okamžitě!“ Ale jdu pořád dál.

Chci ještě o kousek výš, támhle za ten kámen a tam ještě za tam ten. Vítr nabírá na síle s takovou razancí, že sníh žene do prudkého svahu a tepe mě do očí. Nic nevidím a je mi jasné, že teď skutečně přišel konec. Čeká mě cesta dolů z výšky tří a půl tisíce metrů nad mořem. A to už jsem měl dávno být v teple doma. Ještě si urvu poslední pohled na okolní vrchy a zahlédnu několik špiček Monte Rossi. Pode mnou padají strmé stěny. Beru si do ruky kamínek. Musím ho dovézt babičce. Vždycky nějaký přivezu.

Jízda na lavině

A teď rychle nazpět. Nevím, kde se ve mně bere ten šílený nápad, ale v tu chvíli mi připadá jako skvělý. Ve snaze co nejrychleji sestoupit nacházím hezký kuloár, sněžný žlab padající dolů. Sedám si do něj a po zadku ho začínám sjíždět. 

Po pár metrech se mnou něco prudce trhne, cítím, jak mě sníh tlačí do zad a přepadá přes mé tělo. Hlavu i ramena mi zavaluje bílý příval. Rychlost se prudce zvedá. Všude okolo mě prší sníh a vytváří neprůhlednou clonu. Kolik sekund mi zabere, než pochopím, že jsem v lavině?

V žilách mi jede adrenalin, tep střílí nahoru a srdce buší jako o závod. Překulím se na břicho, vší silou tisknu cepín a naléhám na něj celou svoji vahou, aby se co nejvíc zaryl do podkladu. Přes všechny nácviky jak přežít a jak brzdit se mi nedaří udržet ho pod sebou. Jakmile ho zaryju do sněhu, okamžitě mi letí nad hlavu. Jeho poutko se mi zarývá do masa.

Cítím, jak se přese mě valí slabá vrstva sněhu. Rychlost je pořád velká a ne a ne se zastavit. Čekám, co nastane, nic jiného ani dělat nejde. Pak zpomalení. Chvíli ještě trvá než se úplně zastavím. Otáčím se od svahu. Brýle mám plné sněhu, stejně tak jako nosní dírky a uši. Dostal se mi i pod oblečení. Rozpouští a chladí mi tělo. Chvíli oddechuji a pak se vydávám na cestu.

Odmávnutý vrtulník

Vím, že musím jít na vpravo a pak sejít na hřeben Hirlnli. K mému údivu nemusím nikam scházet. Jsem přímo tam. To znamená asi šest set metrů sjezdu na lavině! Sedám si na hřeben a oddechuji. V tom nad sebou slyším hukot. Vrtulník!
Přemýšlím, co tu v takovém počasí asi dělá? Obletí mě jednou, dvakrát, třikrát. Dochází mi, že mě zachraňuje. Vstanu a jednu ruku dám šikmo nahoru a druhou šikmo dolů a doufám, že to je správně. To je mezinárodní znamení, které říká „Díky kluci, já to zvládnu“. Slzy se mi valí z očí. Vrtulník odlétá.

Ještě musím po hřebeni najít svoji cestu dolů. Mé staré stopy už jsou z části zasypané. Jdu už tak dlouho, že mám pocit, že jsem správnou cestu minul. Nikde tu nevidím křížek! Po pár desítkách metrů ho ale nacházím a sestupuji dolů. Konečně v údolí. Potkávám první lidi a zařazuji se mezi ně a jejich příběhy. V blízké restauraci si dávám čaj. A pak domů. Matterhorn tentokrát odolal. Ale já jsem pořád tady.