Na nejslavnější zvířecí obyvatele zmíněného souostroví – varany – dnes narazíte především na ostrovech Komodo a Rinča, které jsou až na výjimky turistům dobře přístupné. Za uvedené výjimky může velice neklidné moře s mnoha zrádnými proudy a víry. Hlavně kvůli nim zůstávaly ostrovy pro domorodé rybáře i pro Evropany po dlouhou dobu tabu. Ti první se na břeh vstoupit báli, ti druzí nedokázali překonat divoké vlny, zákeřné mělčiny a špičaté útesy.

Přesto oba ostrovy rozhodně stojí za návštěvu. Rinču z velké části pokrývají mangrovové porosty a mezi vysokými kopci s rozlehlými travnatými pláněmi se otevírají malebná zelená údolí s palmovými oázami. Naproti tomu Komodo tvoří převážně hustá džungle, skrz kterou můžete stoupat do strmých svahů. Namísto mangrovů tam však najdete také nádherné pláže s bělostným pískem a azurovým mořem a v pozadí se rýsují tmavá skaliska okolních ostrovů. Škoda jen, že zážitek z výhledu kazí všudypřítomný odpad z lodí, který sem zanesl příliv.

Sto let slávy

Hlavní turistické lákadlo parku však představuje varan komodský, největší žijící ještěr planety. Vedle něj můžete obdivovat i varana skvrnitého a varana Salvadoriova, kteří bývají dokonce delší, nikdy ovšem nedosahují takové mohutnosti a impozantnosti jako jejich slavnější příbuzný.

Vůbec poprvé popsal tohoto veleještěra na počátku minulého století Pieter A. Ouwens, ředitel zoologického muzea a botanické zahrady v Buitenzorgu (dnešním Bogoru) na Jávě. S přispěním profesionálních lovců odchytil několik „draků“, podrobil je důkladnému zkoumání a definitivně tak potvrdil existenci druhu, jenž dostal v roce 1912 latinské jméno Varanus komodoensis Ouwens. 

Rozložitý tvor prehistorického vzhledu, nelítostný predátor s kanoucími slinami, také odpradávna pronikal do domorodých bájí a pověstí. Například mezi starými Malajci se tradovalo vyprávění o obrovském drakovi, který chrlí oheň a síru a dokáže zabít i divoké prase či jelena. Přezdívali mu „buadža darat“, tedy „pozemní krokodýl“.

Krutý predátor

Varan komodský je jediným ještěrem na světě, který ve svém biotopu představuje zároveň vrcholného predátora: na jeho jídelníčku běžně figurují timorští jeleni, divoká prasata či vodní buvoli. Kořist umí tento nelítostný lovec dostihnout rychlostí téměř 20 km/h, načež jí způsobí závažná poranění. Následně ji infi kuje bakteriemi, jichž se v jeho tlamě vyskytuje až 50 kmenů, přičemž některé z nich účinkují jako nebezpečný jed. Oběť poté umírá na následky infekce a ztráty krve i několik dnů, či dokonce týdnů. A jelikož „draci“ zdechlinu vycítí až na vzdálenost 10 km, bez problémů ji později vystopují. 

Celková populace varanů komodských v národním parku Komodo dnes čítá 4 000–5 000 jedinců. Panují však obavy, že chovných samic, které se mohou nadále rozmnožovat, je z uvedeného počtu pouze 350.

V hledáčku fotografů

Při pohledu na bájného tvora vás jako první bezesporu zaujme jeho mohutnost. Na délku měří až 3 m a váží přes 130 kg. Celkově působí dojmem, jako by šlo o kráčející skálu s gigantickým svalnatým krkem a rozeklaným jazykem. Impozantní vzezření tak dělá z varana komodského jednoho z nejvíce fotogenických tvorů naší planety.

Jedinečnou podívanou nabízí indonéský národní park zejména od května do srpna, kdy se odehrávají varaní námluvy a páření. Provází je úchvatné souboje ještěřích samců o samičky, jichž je několikanásobně méně než jejich protějšků. „Draci“ ovšem bývají k vidění i mimo námluvy, někdy dokonce v poměrně velkých skupinách. Na ostrově Rinča se například rozkládá mýtina posetá balvany, kde se prý pravidelně vyhřívá až dvacet ještěřích krasavců.

Období námluv má každopádně svá specifika: plazi jsou roztroušeni po celém ostrově a jejich stopování v zalesněných kopcích a v džungli bývá náročné, nemluvě o zvýšené agresivitě zvířat. Přesto možnost vyfotit páření nebo jen zahlédnout legendární „souboje titánů“ obvykle zmíněné riziko převáží. Návštěva národního parku Komodo a fotografování unikátních varanů totiž představují nezapomenutelný zážitek. Nezbývá než doufat, že podobné štěstí budou mít i další generace a že po komodském drakovi nezůstanou jen děsivé báchorky pro malé děti.

K Plutu sonda New Horizons putovala téměř 9 a půl roku. Z floridského kosmodromu odstartovala 19. ledna 2006 na palubě nosné rakety Atlas V, její příběh se ale začal psát o mnoho let dříve. První konkrétní plány na misi New Horizons se datují k počátku nového tisíciletí.

Cesta na konec Sluneční soustavy

Během své cesty sonda pořídila několik snímků malé planetky s označením APL. Snímky ze vzdálenosti 100 tisíce kilometrů zároveň vědcům posloužili jako praktický test systémů sondy. Během dalších měsíců sonda pořídila snímky Jupiterových měsíců Io, Europy a Ganymedu, mezi nimiž jsou i snímky zachycující erupci vulkánu Tvashtar na měsíci Io.

V průběhu přeletu mezi Jupiterem a Plutem byla většina systémů sondy a veškeré vědecké přístroje hibernovány. Na konci roku 2014 se sonda probudila a započala své přípravy na setkání s Plutem a jeho měsíci.

Ahoj Pluto!

Včerejší maximální přiblížení proběhlo krátce před 14. hodinou odpolední, ve vzdálenosti 12 500 kilometrů od povrchu Pluta. Měsíc Charon sonda minula ve vzdálenosti 27 tisíc kilometrů. Během svého průletu sonda pořídila množství snímků a vědeckých měření, vedle stovek snímků samotného Pluta sonda vyfotila i všech 5 jeho měsíců.

Kdy budou k vidění nové snímky?

Během průletu sonda komunikovala s řídícím centrem jen ve velmi omezeném režimu. Důvodem byla především zaneprázdněnost sondy vědeckými úkoly. Veškerá data sonda shromáždila na datových discích a nyní je bude postupně odesílat na Zemi.

První snímky v nízkém rozlišení lze očekávat pravděpodobně již během dneška či zítřka. Na opravdové snímky ve vysokém rozlišení si ale budeme muset ještě několik dnů počkat. Důvodem je především obrovská vzdálenost.

New Horizons totiž odesílá data na Zemi rychlostí 1 kilobit za sekundu, snímky pořízené kamerou LORRI mají po úpravě bezztrátovou kompresí zhruba 2,5 megabitu. Jeden snímek tak k Zemi putuje přibližně 40 minut.

TIP: Co skrývá trpasličí planeta: Může být na vzdáleném Plutu život?

Fotografie pochopitelně nejsou jediným výstupem a pro samotné vědce představují spíše o okrajový výstup. Více je zajímají údaje z dalších vědeckých přístrojů a palubních systémů. Důležitou roli také hraje délka komunikačního okna, která je nastavena jen na několik hodin denně (obvykle osm).

Během následujícího týdne sonda odešle základní část dat (přibližně 1%) s tím, že další data začnou proudit až v průběhu září. Veškerá data shromážděná během včerejšího dne mají být doručena během následujících 16 měsíců. Zdá se to sice dlouho, sondě New Horizons ale cesta k Plutu trvala téměř 10 let.

Vědecké přístroje sondy New Horizons

• ALICE - spektrometr operující ve vzdálených pásmech ultrafialového záření se spektrálním rozsahem 50 – 180 nm a 1024 kanály.
• LORRI – dlouhofokální monochromatická kamera LORRI je patrně nejznámějším přístrojem sondy. Černobílé snímky pořízené kamerou LORRI budou následně „dobarveny“ pomocí dat z kamerového systému RALPH. Kamera LORRI je schopna pořizovat snímky s rozlišením 50 metrů ze vzdálenosti 10 tisíc kilometrů. Při pohledu na Zemi bychom tak byli schopni rozpoznat detaily na úroveň jednotlivých domů.
• RALPH - sestava kamer RALPH je tvořena multispektrální kamerou MVIC snímající ve viditelném spektru, třemi panchromatickými kamerami a čtyřmi barevnými kamerami. Rozlišení sestavy je nižší než v případě LORRI - na vzdálenost 10 tisíce kilometrů má RALPH rozlišení 250 metrů. Součástí přístroje RALPH je i infračervený spektrometr LEISA, jehož hlavním úkolem je detekovat sloučeniny metanu, oxidu uhelnatého, vody a organických látek.
• REX - rádiový experiment, s jehož pomocí se zkoumá velmi tenká atmosféra Pluta během zákrytu sondy za trpasličí planetou. Celý proces je založený na zkoumání odrazivosti a ohýbání radiových vln. Kromě toho má měřit rádiové záření samotného Pluta.
• SDC - detektor prachových částic. Mohl by prozradit zajímavé informace o vzniku Pluta i o podmínkách při jeho tvorbě.
• SWAP - studuje interakci mezi nabitými částicemi slunečního větru a trpasličí planetou, případně její atmosférou. Tvoří jej dvě části: RPA – analyzátor plasmatu a ESA – elektrostatický analyzátor nabitých částic.
• PEPPSI - úkolem je analyzovat nabité částice v okolí Pluta a jejich interakci se slunečním větrem. PEPPSI umožňuje detekovat částice s mnohem vyšší energií než SWAP. Společně tak tvoří silné vědecké duo.

Do malé obce Ivalo na severu Finska se dostanete přímým leteckým spojem z Helsinek. Nečekejte však žádné vrtulové letadýlko pro pár lidí. V březnu míří za polární kruh stovky turistů a sehnat letenku je skoro nemožné.

Co je na místě s necelými čtyřmi tisíci obyvatel kromě panenské severské přírody tak zajímavé, že tu dokonce postavili letiště pro velká dopravní letadla? Za nevšedními zážitky odtud totiž vyrážejí lovci polární záře. Světelný úkaz, který fascinoval již Vikingy, se zde nejčastěji objevuje v březnu a v říjnu. 

Magnet na turisty

Na „lov“ je nejlepší se vydat mezi desátou a jedenáctou hodinou v noci, když je jasná obloha. O tom, že se záře nejspíš objeví, informuje finská webová stránka Auroras Now!. Najdete na ní graf o vývoji magnetického pole Země a můžete se zaregistrovat pro zasílání upozornění, že je čas vyrazit na čekanou. 

V severní části Finska sice uvidíte polární záři takřka odevšad, ale jednou z nejvyhledávanějších turistických pozorovatelen je Saariselkä, malá vesnička, kde přes rok žije zhruba dvě stě lidí. Nachází se však pouhých třicet kilometrů od letiště v Ivalu a nedaleko leží i lyžařské středisko. A tato kombinace funguje na turisty jako magnet – každoročně přijíždějí po tisících.

Tisíce a tisíce jezer

Vedle fantastické světelné podívané však Finsko nabízí také spoustu dalších neobvyklých zážitků. Má se za to, že název země ve finštině – Suomi – vznikl ze slova „suo“, což v uralských jazycích znamená „vodní plocha“ nebo „bažina“. A zmíněné pojmy přesně odrážejí to, co zahlédnete už z okénka letadla. Více než 188 tisíc jezer zabírá deset procent území státu, jelikož se však třetina Finska rozkládá za polárním kruhem, zůstávají po velkou část roku zamrzlá.

Jih země je relativně mírný, ovšem na drsném severu vládnou kruté zimy. Ani letiště v Ivalu není výjimkou: radu „pozor, ať neuklouznete“ zde dostanete místo uvítání. Na rozhlížení se po krajině zpočátku raději zapomeňte a vyrazte do hotelu, aby vás nepřekvapila noc. Může totiž přijít zcela znenadání klidně po šesti hodinách denního světla. V lednu a v únoru tu dokonce panuje arktická či polární noc a slunce neuvidíte vůbec.

Ostře střežená hranice

Laponsko – největší, ale nejméně osídlená oblast země – se rozkládá na severu, na třetině finského území. Žijí zde asi tři procenta celkové populace a z toho pouze malou část tvoří původní etnická skupina, Sámové. Je jich zhruba šest a půl tisíce a už jen necelá polovina z nich mluví vlastním ugrofinským jazykem. 

Hlavním městem Laponska je Rovaniemi a turisty láká především moderní architekturou, protože bylo téměř celé zničeno za druhé světové války, kdy se Finsko hned dvakrát muselo postavit svému mocnému sousedovi – Sovětskému svazu. Od roku 1995 patří země do Evropské unie, přesto – nebo právě proto – si hranici s Ruskem i nadále bedlivě hlídá. Pokud by vás tedy na letišti v Ivalu zaskočily například vojenské vrtulníky, vězte, že hraniční přechody odtud leží pouhých dvacet kilometrů.

Univerzální sobi

Kdyby se vám náhodou nepodařilo ulovit polární záři, nevěšte hlavu – zcela jistě totiž uvidíte alespoň soby. Už dávno nežijí jen v divokých stádech a patří ke zdejším domácím zvířatům podobně jako u nás krávy. Sobí maso připomíná hovězí a také se tu na talíři objevuje nejčastěji.

Finská i laponská kuchyně vás celkově překvapí svou jednoduchostí. Kromě sobů se do omrzení konzumují lososi na několik způsobů. A když místní zatouží po změně, udělají si třeba špíz… z obou mas. Dále se ve Finsku rozhodně nevyhnete borůvkám, a pokud tyto lesní plody milujete, našli jste kulinářský ráj. Borůvkový džus se tu pije stejně jako u nás pomerančový a dezerty se téměř nezdobí ničím jiným než modrými bobulkami.

Osm ročních období

Chtějí-li Finové prchnout ze zajetí moderní doby, vyrazí na chaty, které si stavějí na jezerních ostrůvcích. Zapomeňte však na chatařskou kulturu po česku: žádná elektřina, televize ani koupelny – místní si pod pojmem „chata“ představují jednoduchý dřevěný srub, v němž stráví pár týdnů v osamění. Jediné spojení se světem přitom představuje loď, v níž jezdí rybařit. Občas se prý stane, že na ostrově uvízne pár sobů, kteří nestihli přeběhnout po ledě, než roztál. Ti pak dělají majiteli chaty společnost až do zimy – pokud tedy náhodou neskončí na talíři.

Specialita Laponska tkví v tom, že se zdejší rok nedělí na čtyři roční období, ale rovnou na osm – jejich názvy pak přesně vyjadřují charakter počasí. Střídá se mrazivá zima, jaro pod sněhem, jaro s pukajícími ledy, půlnoční slunce, čas sklizně, zlatý podzim, první sníh a vánoční tma. Teplotní rozdíly jsou dost velké, ani v létě tu však nebývá víc než patnáct stupňů. Nicméně, ať už je zima, nebo ještě větší zima, příroda vždy nabízí něco krásného k pozorování.

Sauny, led a rallye

K Finsku také neodmyslitelně patří sauna a rallye. Správná finská sauna je vyhřátá nejlépe na 90 °C, k ochlazení pak poslouží ledová voda jezera, do níž se ponoříte dírou v ledu. Pro auta tu zase panují jedny z nejdrsnějších podmínek na trénování, a finská jména proto najdete na předních příčkách světového seriálu v rallye. Právě v Ivalu se nachází obrovský testovací areál, kam přijíždějí týmy automobilek z celého světa, aby tu na 700 hektarech a 20 jízdních trasách vyzkoušely schopnosti svých vozů v extrémních situacích.

Rychlá jízda na sněhu se ovšem neupírá ani turistům. Chcete-li, můžete se přidat ke skupině jezdců v rámci tzv. laponského safari a vydat se za přírodními krásami na sněžných skútrech. Výpravu vede instruktor, který se o vás postará, pokud se vám například „podaří“ stroj převrhnout nebo s ním zajet do hlubokého sněhu. V rámci safari si také můžete zarybařit na zamrzlém jezeře a případný úlovek vám průvodce připraví přímo v přírodě na ohni. Ačkoliv zde sněžný skútr představuje základní dopravní prostředek, na přání lze vyzkoušet i psí spřežení.

Spokojit se s málem

Kultura, kterou můžete ve Finsku a v Laponsku poznávat, je velmi specifická. Rekrutují se odtud nejlepší metalové skupiny, zkrátka však nepřijdou ani milovníci vážné hudby. V roce 1865 se ve městě Hämeenlinna narodil později světově proslulý skladatel Jean Sibelius, který původně dostal při křtu jméno Johan Julius Christian. Jeho zhudebnění finského eposu Kalevala se považuje za jedno z nejvýznamnějších děl národní kultury, stejně jako pozdější symfonická báseň Finlandia.

Nezapomeňte ani na spisovatele Miku Waltariho, v jehož nejslavnějším románu Egypťan Sinuhet se píše: „Bohatým není ten, kdo má zlato a stříbro, ale ten, kdo se spokojí s málem.“ A pokud v tomto tvrzení dokážete nalézt krásu, přivítá vás Finsko s otevřenou náručí.

Máte pocit, že platíte vysoký nájem? Zřejmě jste nikdy nežili v Londýně, který podle realitní agentury Savills momentálně vévodí žebříčku nejdražších měst světa. Předběhl tak i někdejšího „lídra“ Hongkong, dvojnásobně překonal australské Sydney a čtyřikrát brazilské Rio de Janeiro. Na vině je prý kromě rostoucích nájmů i silná libra. Podle zmíněné agentury tak roční náklady na pronájem kancelářských prostor na jednoho zaměstnance dosahují v britské metropoli asi 2,6 milionu korun. Nebo si chcete kancelář přímo koupit? Za sto milionů eur si můžete pořídit zhruba 2 700 m² ve West Endu v centru města. Za tytéž peníze lze ovšem sehnat 17 000 m² v Berlíně či Amsterodamu.

Astronomické nájmy

A nejde jen o velký byznys. I obyčejný člověk se musí v Londýně otáčet, aby si udržel střechu nad hlavou, a to často se zaťatými zuby – výzkumy ukazují, že například v srpnu bylo 8 % všech nájmů zaplaceno pozdě. Přirozeně, vyděláte si zde mnohem víc peněz než kdekoliv v České republice. Podle agentury High Pay Centre si londýnští policisté přijdou měsíčně v přepočtu asi na 115 000 Kč a lékaři zhruba na 200 000 Kč.

Nicméně k obyvatelům metropole patří také sekretářky (48 000 Kč), učitelky ve školkách (32 000 Kč) či barmani (21 000 Kč). A ti všichni mají problém: I v chudých částech města dáte za třípokojový byt přes 20 000 Kč – týdně. A jestliže si snad vyberete stylové bydlení v umělecké čtvrti Camden, připravte si na týden celých 55 000 Kč. Pokud bychom srovnávali s Prahou: za podobný byt na Malé Straně zaplatíte asi 7 000 Kč týdně, a spokojíte-li se s obyčejným bydlením na sídlišti, bude vás stát zhruba 4 000 Kč.

Tím ovšem nekončíme: I v případě, že využijete všemožné slevy, vyjde vás denní lístek na metro v přepočtu na čtyři stovky. A protože londýnská „trubka“ (jak se jí přezdívá) představuje druhou nejdelší podzemku na světě, můžete na cestě do práce lehce strávit i hodinu a půl.

Superbohaté City

Přesto všechno Londýn stále roste a vznikají nová a nová pracovní místa. Podle statistik centrální městské části City of London, která má rozlohu pouhých 2,6 km², zde od roku 2010 stoupl počet zaměstnanců téměř o devadesát tisíc – zhruba na celkových čtyři sta tisíc. I přes finanční krizi zůstává City peněžním srdcem západního světa, kde sídlí více než pět set bank. Jenže všechny ty mladé a bohaté lidi musíte někde ubytovat a astronomické nájmy představují logický důsledek.

Agentura Savills se obává, že by tak mohla utrpět konkurenceschopnost metropole na Temži. Černým scénářům však zatím nic nenasvědčuje. Naopak, lidé se sem hrnou nejen za prací, ale i za zábavou. Podle velkého mezinárodního průzkumu se Londýn stal letos nejnavštěvovanějším městem světa. V roce 2014 zavítalo do jeho ulic 18,7 milionu turistů, tedy víc než například do Paříže, Bangkoku či Singapuru. Podle odhadů utratí návštěvníci londýnských hotelů, restaurací, obchodů a divadel každoročně v přepočtu asi 415 miliard korun. Mezi největší turistická lákadla patří pevnost Tower, Londýnské oko (London Eye), Britské muzeum či galerie Tate Modern.

Hongkongské klece

Podle zprávy agentury Savills předstihl Londýn jako nejdražší místo k bydlení asijský Hongkong, jenž vedl žebříček v předchozích pěti letech. Čínské velkoměsto patří mezi oblasti s největší hustotou osídlení na světě – jeho sedm milionů obyvatel se tísní na mnohem menším prostoru, než mají ve své metropoli k dispozici Britové. I za obyčejný byt tu zaplatíte v přepočtu až desítky milionů korun a nájemné snadno spolkne polovinu platu. Nedávno dokonce jistá developerská firma nabízela v Hongkongu nejdražší dům všech dob, pokud jde o cenu za metr čtvereční.

Spousta místních si proto nemůže dovolit vlastní byt a přebývá ve spartánských podmínkách. Před pár lety obletěly svět šokující fotografie hongkongských bytů, jejichž obyvatelé žijí v klecích. Pro mnoho lidí toužících po lepším životě se tak cesta do světa prosklených mrakodrapů stává noční můrou.

Již první kroky městem Amritsar v severoindické provincii Paňdžáb naznačují, že se tu obchoduje všude a se vším. Krámky lemují každou hlavní silnici a lákají k nákupům i zástupy poutníků mířících do Zlatého chrámu. Pro vyznavače sikhismu má přitom zmíněný svatostánek stejný význam jako pro muslimy Mekka.

První nádech města

Dějiny Amritsaru se začaly psát až ve druhé polovině 16. století. Roku 1577 zakoupil zdejší pozemky čtvrtý sikhský guru Rám Dás a položil na nich základy města. V místě, kde se dříve nacházely prameny s léčivou vodou, nechal vybudovat nádrž. Jeho následovníci pak uprostřed umělého jezera počátkem 17. století postavili bohatě zdobený chrám.

Rozkvětu svatostánku napomohl především fakt, že město leželo u hlavní silnice Grand Trunk Road, která spojuje afghánský Kábul s indickou Kalkatou. Dnes má metropole více než milion obyvatel a rozkládá se pouhých třicet kilometrů od hranic s Pákistánem a od jediného přechodu mezi oběma zeměmi Wagha–Láhaur.

Krvavý střed světa

Město je nerozlučně spjato se sikhským náboženstvím, jež se zrodilo na přelomu 15. a 16. století. Pro jeho vyznavače se stal Zlatý chrám nejvýznamnějším poutním místem na světě. Jenže i Amritsar se kdysi koupal v krvi. V průběhu staletí například opakovaně čelil nájezdům panovníků Mughalské říše, kteří v 16.–19. století ovládli většinu Indického subkontinentu. Dva vládnoucí guruy v Amritsaru dokonce popravili.

K jednomu z největších krveprolití pak došlo v roce 1919, kdy ještě Indie náležela pod britskou správu. Obyvatelé se 13. dubna shromáždili v zahradách Džallijánvalá k protestním akcím proti koloniální nadvládě, ale generál Reginald Dyer Edward dal příkaz k palbě. Pušky mířily na neozbrojené muže, ženy, děti i starce, přičemž z parku obehnaného zdí pouze s úzkým vchodem neměl nikdo šanci uniknout. Událost vešla do dějin jako Amritsarský masakr, a ačkoliv Britové přiznali asi „jen“ 300 obětí, ve skutečnosti se jednalo o více než tisíc mrtvých.

Zázrak plující na vodě

Srdci celého Amritsaru říkají místní Harmandir Sahib neboli Chrám boha a turisté ho znají jako Zlatý chrám. Jeho původ sahá do počátku 17. století, přičemž pozlacená kopule přibyla o dvě stě let později. Svatostánek prošel mnoha proměnami a dnes představuje vůbec nejnavštěvovanější památku Indie. Pokud jde o počet poutníků, předčí dokonce slavný Tádž Mahal. Přitahuje přitom nejen sikhské věřící, ale také hinduisty, buddhisty, muslimy i běžné turisty z celého světa.

Honosný chrám vypadá, jako by plul na hladině posvátného jezera Amrit, v němž se věřící omývají. Jeho název zní v překladu „nesmrtelný nektar“ a prý jej napájejí podzemní prameny s léčivými účinky. Slavnou stavbu pak obklopuje bludiště uliček a několik opevněných bran. Celý areál staví na kontrastu blyštivého Harmandir Sahibu uprostřed vodní nádrže a menších chrámů, svatyní a odpočíváren z bílého mramoru. Nedaleko hlavního vstupu stojí několik desítek levných hotelů, mnozí poutníci však přespávají přímo v chrámu či u místních obyvatel. Sikhové totiž obětavě poskytují nocleh každému, kdo o to požádá.

Branou ke guruovi

Před vstupem do Zlatého chrámu se musíte zout, uvázat si na hlavu šátek, rituálně si umýt nohy a opláchnout ruce. Teprve pak můžete vkročit na posvátné nádvoří kolem zlaté stavby. Ačkoliv je uvnitř pořádně plno – za týden prý Zlatý chrám navštíví i několik set tisíc lidí –, dýchne tu na vás nebeský klid.

Jeden sympatický sikh začne sám od sebe vyprávět: „Tohle místo nazýváme Gurudwara, což znamená ‚brána ke guruovi‘, kterého uznáváme.“ Jiný ukazuje na poutníky okolo a upozorňuje, že „každý sikh musí mít svoje zvláštní znamení“. K těm nejtypičtějším patří barevný turban, obvykle oranžový: muži pod ním nosí vlasy omotané kolem hlavy, protože si je nesmějí stříhat. K neodmyslitelné výbavě náleží i hřeben zvaný kang, stříbrný náramek, speciální spodky nebo dýka symbolizující, že se sikh postaví za každého slabšího.

Čtyři věžičky vyrůstající nad střechu chrámu se v odlescích slunečních paprsků třpytí jako v pohádce. Areálem se rozléhá zpěv a zvuky tradičních nástrojů a mísí se s přednesem textů z posvátné knihy Guru Granth Sahib – nejdůležitějšího spisu sikhského náboženství z 15.–17. století o 1 430 verších. Předčítají se od rána do večera a lidé při tom sedí na zemi a poslouchají nebo se modlí. Posvátná kniha se musí každý večer odnést do skrýše a kolem čtvrté ranní se zase v procesí vrací zpět.

Dobrovolníci v obleku

Než chrám opustíte, můžete se ještě zastavit v tzv. langaru. Za tajemným názvem se skrývá komunální jídelna s kuchyní. Při jídle se sedí v řadách na zemi, dostanete tác a o pár vteřin později už vám někdo velkou lžící nabere čočkový dhál, mléčnou rýži, dušenou zeleninu a podá vám ještě teplé chlebové placky. Venku před jídelnou se pracuje, čistí se zelenina, vaří se a umývá se nádobí. Kuchyně patří k největším na světě a denně nakrmí údajně i šedesát tisíc strávníků.

Sikhové sem přicházejí nejen za jídlem, ale i za prací, kterou vykonávají bez nároku na odměnu. „Jednou týdně přijdu, pomůžu s úklidem a mám pocit, že sem patřím,“ vysvětluje mladý student angličtiny s obrovským koštětem. Narazíte tu však třeba i na pomocníka v obleku a s aktovkou: přijde, sedne si na zem a pustí se do loupání cibule. V jídelně sikhové pohostí každého, aniž by se poutníka ptali, odkud přichází nebo jakou víru vyznává. Všichni jsou si tu zkrátka rovni.

Chrám jako jeskynní bludiště

Ve městě se nachází i tzv. Stříbrný chrám z roku 1908, který dostal jméno podle vzácných vstupních dveří ze stříbra. Jedná se o důležitou hinduistickou svatyni Durgiana zasvěcenou bohyni Durge, jedné z podob Šivovy manželky. Stavitelé se zjevně inspirovali Zlatým chrámem – i tento svatostánek totiž leží uprostřed posvátného jezírka a pyšní se čtyřmi zlatými věžemi, mezi nimiž se vyjímá mohutná kupole. Stěny vykládané mramorem pak krášlí malé polodrahokamy, které připomínají výzdobu Tádž Mahalu.

K hinduistickému chrámu Mata v centru města se zase chodí modlit zástupy žen. Věří totiž, že jim bohyně Lal Deví požehná, aby porodily zdravé děti. Mata patří k nejbizarnějším svatostánkům v celém Paňdžábu, neboť připomíná jeskynní bludiště. Dovnitř vedou tmavé chodby a zpoza rohů se vynořují sochy a modly hinduistického panteonu. Místy jsou přitom chodbičky tak úzké, že sotva projdete. A pokud vás unaví ruch velkoměsta, vraťte se v noci k Harmandir Sahibu, sedněte si na zem a jen se kochejte pohledem na zlatý poklad Indie.

Udělejme si malou inventuru těles Sluneční soustavy. V jejím centru se nachází Slunce – hvězda hlavní posloupnosti, kolem níž obíhá většina těles. Jedná se především o planety: po přesunutí Pluta do nově vytvořené kategorie jich zůstalo osm a je velmi málo pravděpodobné, že by se jejich počet v budoucnu zvýšil.

Kolem převážné části planet krouží měsíce, kterých známe 142. Pro nás je souputník Země zvlášť důležitý: bez jeho přítomnosti by na naší planetě nepanovaly tak příhodné podmínky pro život. Některé z velkých měsíců obřích planet se bohužel nacházejí příliš daleko od Slunce. Například Jupiterův měsíc Ganymed (největší ze všech satelitů, větší než Merkur) je ledové těleso s podpovrchovým oceánem kapalné vody pod ledovým krunýřem. Pokud by kroužil kolem Slunce po samostatné dráze ve vzdálenosti Země, měli bychom zde další planetu – možná obdařenou životem.

Dodavatelé vody pro Zemi

Další dvě skupiny těles v solárním systému představují planetky (někdy označované jako asteroidy) a komety. V počátečním období vývoje Sluneční soustavy docházelo k četným srážkám, které se nevyhnuly žádné planetě, tudíž ani Zemi. Ta byla doslova bombardována jak planetkami, tak kometami. Obě tyto početné skupiny těles přitom obsahují značné množství vody, která se při střetnutích s naší planetou stala její součástí, což představovalo jednu z podmínek pro vznik a rozvoj života.

Téma, zda byly zdrojem vody na Zemi komety, nebo planetky, tvořilo dlouhou dobu námět debat astronomů. Nyní došlo na základě analýzy složení meteoritů k vyslovení názoru, že pozemská voda nemá původ ve vnějších oblastech Sluneční soustavy (kde se nachází domov komet), ale zdá se být pravděpodobnější, že ji na Zemi dopravily asteroidy. Nicméně výzkum komety Hartley 2 vede naopak k závěru, že voda se na Zemi dostala s kometami z Kuiperova pásu, které v počátcích vývoje našeho solárního systému – v období tzv. pozdního velkého bombardování – dopadaly na Zemi a přispěly zde k vytvoření zásob vody. Zdá se tedy, že půjde nejspíš o zásluhu obou typů těles.

První trpasličí planeta

Pluto, objevené americkým astronomem Clydem W. Tombaughem 18. února 1930, bylo zařazeno mezi planety. Předpokládalo se totiž, že jeho velikost odpovídá Neptunu. Později se však zjistilo, že je podstatně menší – podle současných měření má dokonce menší průměr než pozemský Měsíc. 

Pluto kolem Slunce krouží po velmi eliptické dráze a jeho oběžná doba činí 248 let. V roce 1978 astronomové zjistili, že kolem Pluta obíhá poměrně velký měsíc, který dostal jméno Charon. Obě tělesa kolem sebe krouží ve vzájemné vzdálenosti 19 640 km s periodou 6,4 dne. Za stejnou dobu se také Pluto i Charon otočí kolem své rotační osy, což znamená, že k sobě přivracejí stále stejné polokoule. Kromě Charonu obíhají kolem Pluta ještě další čtyři malé měsíce: Nix, Hydra, Kerberos a Styx.

Největší mezi planetkami

Od roku 1992 se astronomům daří objevovat za dráhou Neptunu další tělesa. Patří do předpokládaného Kuiperova-Edgeworthova pásu (což je jakási obdoba hlavního pásu planetek nacházející se na periferii Sluneční soustavy), přičemž doposud bylo v této vzdálené oblasti objeveno přes 1 300 těles, z nichž některá se svým průměrem blíží velikosti Pluta a některá jej možná i převyšují. To také představovalo jeden z důvodů, proč astronomové vyřadili Pluto z kategorie planet.

Když astronomové v roce 2006 sestavili definici trpasličí planety, zjistili, že jejím požadavkům vyhovuje také Ceres, do té doby největší planetka hlavního pásu asteroidů mezi drahami planet Mars a Jupiter. S průměrem necelých tisíc kilometrů je sice menší než Pluto, avšak má kulový tvar, což představuje jednu z vlastností charakterizujících nejen planety, ale i trpasličí planety.

Osud Ceres je bezesporu zajímavý. Po objevu v roce 1801 byla považována za chybějící planetu, později se z ní stala největší planetka v hlavním pásu asteroidů. V roce 2006 následovala další změna – přesun do kategorie trpasličích planet. Aktuální výzkumy naznačují, že má diferencované nitro. „Ceres je planetární embryo,“ říká Lucy McFaddenová z Univerzity v Marylandu, „a gravitační poruchy způsobované Jupiterem před miliardami roků jí zabránily nabalit na sebe více hmoty a dorůst do podoby dospělé planety.“

Makemake

Další trpasličí planeta se nachází v oblasti Kuiperova pásu, za dráhou Neptunu. Byla objevena v roce 2005, obdržela předběžné označení 2005 FY9 a později byla pojmenována Makemake. Představuje druhý nejjasnější objekt Kuiperova pásu po Plutu. V době, kdy se na své dráze dostane nejblíže Slunci, a tudíž je více zahřívána, se kolem ní vytváří velmi řídká atmosféra. Načervenalé zbarvení Makemake naznačuje, že její povrch možná pokrývá zmrzlý metan, etan či dusík. Nebyla u ní zjištěna přítomnost žádného měsíce.

Makemake se v polynéské mytologii, zejména na ostrově Rapa Nui (Velikonoční ostrov), považuje za stvořitele lidstva a boha plodnosti. Je nejvyšším bohem Tangata manu kultu a uctívá se v podobě mořských ptáků, kteří představovali jeho inkarnaci. Jeho symbolem je muž s ptačí hlavou.

Eris – dvojče Pluta

K největším trpasličím planetám patří Eris – její průměr se odhaduje na 2 400 km (Pluto má podle aktuálních dat průměr 2 370 km). Astronomové ji objevili 21. října 2003, avšak vzhledem k enormní vzdálenosti od Země se její přesnou dráhu podařilo určit teprve po nových pozorováních uskutečněných 8.–10. ledna 2005. Kolem Slunce obíhá Eris ve vzdálenosti 38–98 astronomických jednotek (AU; 1 AU = průměrná vzdálenost Země od Slunce) a jeden oběh vykoná za 557 let. Nejdále od Slunce se nacházela naposledy v roce 1977, nyní se k němu přibližuje; v nejmenší vzdálenosti od hvězdy pak prolétne v letech 2256–2258. Doprovází ji měsíc Dysnomia, který kolem ní krouží po kruhové dráze ve vzdálenosti 37 350 km s periodou 15,8 dne.

Na základě pozorování poměrně vzácného úkazu, kdy trpasličí planeta zakryla koncem roku 2010 slabou hvězdičku, bylo zjištěno, že Eris je téměř kulovým tělesem o průměru 2 326 km (podobně jako Pluto). K odhadu její hmotnosti pak vědci použili pohyb zmíněného měsíce Dysnomia. Podle tohoto měření je Eris o 27 % hmotnější než Pluto, což dává v kombinaci se známým průměrem střední hustotu tělesa 2,52 g/cm³.

Poslední pozorování potvrzují, že povrch této trpasličí planety tvoří tuhý metan, který však obsahuje značné množství zmrzlého dusíku. Charakter pořízených spekter naznačuje, že hlubší vrstvy ledové pokrývky obsahují čistší metan, zatímco povrchové vrstvy jsou více znečištěny tuhým dusíkem. Ukazuje se, že povrch Eris odráží až 96 % dopadajícího slunečního záření, tedy dokonce více než čerstvě napadaný sníh na Zemi, což z této trpasličí planety dělá nejbělejší objekt ve Sluneční soustavě (společně se Saturnovým měsícem Enceladem). Podle odhadů dosahuje teplota na polokouli přivrácené ke Slunci maximálně −238 °C; na odvrácené straně je to samozřejmě ještě méně.

Trpasličí planeta Eris byla pojmenována podle stejnojmenné řecké bohyně, která je personifikací sváru. Měsíc Dysnomia dostal jméno podle její dcery, bohyně anarchie.

Zatím poslední: Haumea

Zatím poslední známá trpasličí planeta nese jméno Haumea. Byla objevena v roce 2003, kdy obdržela předběžné označení 2003 EL61. Jméno dostala podle bohyně plodnosti a porodu z havajské mytologie. Jedná se o těleso zajímavého tvaru – připomíná totiž splasklý ragbyový či fotbalový míč. Má podobu elipsoidu o rozměrech 1960 × 1518 × 996 km a kolem své osy rotuje velmi rychle jednou za necelé čtyři hodiny. Předpokládá se, že tato rychlá rotace a eliptický tvar představují důsledek dávné srážky s jiným tělesem. Haumea má pravděpodobně kamenné jádro a tenkou vrstvu ledu na povrchu.

Brzy po jejím objevu bylo zjištěno, že kolem ní obíhají dva malé měsíčky, pojmenované později Hi’iaka a Namaka. První z nich má průměr 310 km a jeden oběh vykoná za 49 hodin; druhý oběhne trpasličí planetu za 35 hodin a jeho průměr činí 170 km. 

Souostroví Fernando de Noronha ležící asi 350 km od brazilského pobřeží tvoří 21 ostrovů a ostrůvků o celkové rozloze 26 km². Jedná se v podstatě o vrcholy sopečného pohoří, jež nebyly nikdy spojeny s pevninou. Omývají je mořské proudy z Afriky, a zdejší voda je tudíž teplá a nebývale průzračná – s viditelností až do hloubky 50 m. Nedaleký Rocas zase představuje jediný atol v jižním Atlantiku a jeho rozloha činí pouhých 0,36 km². Při odlivu pak nastává neobyčejná podívaná – v mělkých lagunách se prohánějí mořské ryby jako v podivuhodném přírodním akváriu.

Mizející prales

Zcela zásadní roli však oblast hraje, pokud jde o ochranu biologické rozmanitosti a ohrožených druhů v jižním Atlantiku. V hledáčku se nacházejí zejména mořské želvy, především kriticky ohrožená kareta pravá. Řada živočišných a rostlinných endemitů, včetně mnoha dosud nepopsaných druhů a rodů sinic, pak žije v tzv. Atlantském lese. Zmíněný deštný prales podél jihoamerického pobřeží Atlantiku přitom původně pokrýval plochu 1,2 milionu kilometrů čtverečních, zatímco dnes z něj zbývá necelých 100 000 km².

Sen každého potápěče

Vědci ve zmíněném mořském ráji dosud popsali zhruba 400 druhů cévnatých rostlin. Vhodné podmínky k životu tu našly rovněž tzv. mangrove – společenstva ohrožených a chráněných stromů rostoucích v deltách řek, kde se sladká voda mísí se slanou. Jedná se přitom o jediná mangrove v jižním Atlantiku.

Díky zcela mimořádné podmořské krajině se o ostrovech Fernando de Noronha a Rocas zmiňují snad všechny příručky o potápění, přičemž je označují jako jednu z nejlepších světových destinací, chcete-li se věnovat tomuto sportu. Kvůli křehké ekologické rovnováze se však musí počet návštěvníků oblasti striktně omezovat.

Národní park Durmitor se rozprostírá na severu Černé Hory u hranic s Bosnou a Hercegovinou a jeho součást tvoří i vápencové Dinárské pohoří, jež vzniklo už ve druhohorách. Ráz krajiny určují především kaňony, vrcholy a plošiny. Nynější fascinující krásu parku zformovalo v minulosti zejména působení ledovců, řek a podzemních toků. Vzhledem k nadmořské výšce a zeměpisné šířce ovlivňuje oblast středomořské i alpské mikroklima, tudíž se zde vyskytuje mimořádně pestrá paleta především rostlinných druhů.

Druhý největší na světě

Park doslova překypuje vodou – na ploše okolo 32 000 ha se nachází celkem šestnáct ledovcových jezer, jimž místní říkají „horské oči“, a 748 pramenů. Durmitor však proslul hlavně monumentálními krasovými kaňony. Tvoří je druhohorní skalní masivy z vápence a rozkládají se při řekách Sušica, Draga, Komarnica, Piva a Tara. A právě poslední zmíněný tok lemuje druhý nejhlubší kaňon na světě po americkém Coloradu – dosahuje hloubky 1 300 m.

V sevření dvoutisícovek

Oblast silně poznamenala krasová činnost, jež vytvořila spoustu jeskynních propastí. Kromě toho tu uvidíte řadu příkladů krasové, říční a ledovcové eroze. Mezi rostlinnými druhy dominují borovice, jedle, buk, bříza či jalovec a park ukrývá rovněž jeden z posledních neporušených porostů borovic černých v Evropě. Zmíněné stromy dosahují úctyhodného stáří přes 400 let a dorůstají až do výšky 50 m. V řekách žije množství lososovitých ryb a v hustých lesích narazíte třeba na hnědé medvědy, vlky, kamzíky či divočáky.

Hlavní turistické letovisko Žabljak leží ve výšce 1 450 m a obklopuje ho 48 dvoutisícových vrcholů. Místní středisko zimních sportů patří k nejvyhledávanějším destinacím v celé oblasti.

První zmínky o městě Bosra ležícím na jihu Sýrie nedaleko hranic s Jordánskem nalezneme na hliněných tabulkách z období egyptských faraonů ve 14. století př. n. l. Zlatý věk zde ale vypukl až ve 2. století, kdy se Bosra stala hlavním městem římské provincie Arabia Petraea.

Právě u Římanů má původ také největší zdejší architektonický skvost – rozlehlý amfiteátr. Až do poloviny 20. století byl z velké části ukryt a zakonzervován pod pískem, a představuje tak dnes jednu z nejzachovalejších staveb svého druhu na světě.

Kolos široký 102 m mohl pojmout na patnáct tisíc diváků a také jeviště zdobené korintskými sloupy se pyšnilo velkolepými rozměry – délkou 45 m a šířkou 8,5 m. Nad částí divadla se klenula prostorná dřevěná střecha, zbytek zakrývalo plátno. Traduje se, že během představení se do vzduchu rozprašovala aromatizovaná voda, aby se početným divákům lépe dýchalo.

Amfiteátr však zdaleka nepředstavuje jediný stavitelský unikát na území dnešní Bosry. Ve městě se nalézá také řada dalších památek z doby Římské a později Byzantské říše a najdeme zde rovněž množství upomínek na arabskou nadvládu. Jedná se nejen o zbytky veřejných lázní a fontán, ale i o pozůstatky křesťanských kostelů.

Tunis je dnes nejbohatší zemí severní Afriky. Ženy zde mají větší práva než kdekoliv jinde v této oblasti. Místní muslimové patří k nejliberálnějším na světě. Čile se daří obchodu i turismu. Právě tady pak před čtyřmi lety začalo tzv. Arabské jaro, které se jako vlna rozlilo do okolních zemí ovládaných autoritářskými prezidenty. A zatímco Libyi a Sýrii uvrhly nepokoje do krvavého chaosu, Tunisané vše vyřešili mírumilovně: první svobodné volby vynesly k moci islámsky umírněnou, středně pravicovou stranu – jakousi tuniskou verzi křesťanských demokratů.

Politický klid dává do budoucna naději na velkou prosperitu. Téměř se zdá, jako by Tunis svou mentalitou ani nepatřil do regionu a spíše vypadl z jakéhosi jiného světa. A do jisté míry je to skutečně pravda. Ačkoliv je zdejší obyvatelstvo arabského (a částečně berberského) původu, jeho historické kořeny neoddělitelně prorůstají antickou minulostí. Na místě dnešního tuniského hlavního města totiž kdysi stávalo nejdříve punské a později i římské Kartágo.

Podnikaví mořeplavci

Když na severní pobřeží Afriky dorazili před třemi tisíci let Féničané (Římané jim říkali Punové), našli zelenou a úrodnou zemi. Severní Afrika tehdy vůbec nepřipomínala dnešní polopouštní oblasti – klima se v té době mnohem více blížilo jižní Evropě s jistotou sklizně ovoce i obilí dvakrát do roka. Národ námořníků a obchod níků teritorium velmi rychle kolonizoval a postupně vytlačil původní Berbery do méně úrodných lokalit hlouběji na jih.

Féničané založili na příhodném místě v dobře chráněné zátoce město – a tak povstalo Kartágo, které díky řemeslnickému umu, námořní zdatnosti a obchodnické nátuře místních obyvatel během pouhých několika generací vyrostlo v největší metropoli oblasti. Na vrcholu moci mu prý podléhalo na tři sta jiných měst na obou stranách Středozemního moře. V jeho ulicích stály velkolepé chrámy i honosné veřejné budovy, hradby neměly konkurenci a bez svolení kartaginského loďstva nesměla vyplout ani rybářská bárka.

Osudná válka s Římem

Střet se vzrůstající mocí Říma bohužel představoval logické vyústění situace. Následovaly tři války a sto let intenzivního krveprolití, v němž se střetly dva kolosální, ale z principu zcela rozdílné systémy. Kartáginci sázeli na sílu obchodu a námořnictva, politické aliance a žoldnéře. Řím kontroval občanskou armádou založenou na pěchotě, bojovností a také genialitou svých inženýrů. Kartágo boj nakonec prohrálo – Římané ho srovnali se zemí tak dokonale, že z něj nezůstal jediný sloup. Poté v dané oblasti na jiných místech založili vlastní kolonie, ale záhy se ukázalo, že poražená metropole disponovala zdaleka nejvýhodnější polohou, a tudíž se vrátili.

Obnovy města se chopil samotný Julius Caesar a jednalo se o projekt vskutku velkolepý. Byly položeny základy nového monumentálního sídla vybudovaného po římském vzoru. Centrální vrcholek Byrsa, kde stávala hlavní kartaginská Citadela a odkud kdysi Hannibal vyrážel válčit s Římem, ověnčily nové administrativní budovy. Okolo vyrostly lázně, náměstí a tržiště. Během pouhých sta let povstalo Kartágo z ruin a stalo se po Římu nejlidnatějším a nejokázalejším městem světa.

Velkolepý akvadukt

V samotném Kartágu, které tvoří předměstí hlavního města Tunis, dnes už mnoho neuvidíte. Dochovaly se například obrovské cisterny, které pro město schraňovaly vodu; co však chybí tady, najdete na jiných místech. K nejvíce fascinujícím památkám patří 190 kilometrů dlouhý akvadukt, jenž do Kartága přiváděl vodu z hor. Ačkoliv je na mnoha místech přerušený, stále podél něj můžete putovat dlouhé desítky kilometrů až k pramenům, z nichž se čerpala voda. Stavba patří ke geniálním inženýrským počinům antiky a díky nezměrné dřině mnoha otroků vyrostla za pouhých jedenáct let. Jak dlouho asi potrvá, než dokážeme kompletně opravit jen o málo delší dálnici D1…

Milovníci ruin pak zažijí chvíle nekonečného štěstí v oblasti města Thuburbo Majus. Přestože leží pouhých šedesát kilometrů od Tunisu, na turistu zde téměř nenarazíte. Zato vás čekají hodiny toulání se mezi velmi dobře zachovanými chrámy, lázněmi i domy obyčejných řemeslníků. Sáhnout si můžete na cokoliv, nenajdete tu žádné bariéry ani hlídače – něco podobného je v Evropě nemyslitelné.

Krásné arény smrti

K největším lákadlům ovšem patří místní amfiteátry. Místa, kde prolévali krev gladiátoři, otroci i vyhladovělé šelmy, vyzařují zvláštní mystické kouzlo, které vzrůstá úměrně kvalitě, v jaké se aréna dochovala. Tuniský amfiteátr El Džem představuje po římském Koloseu a amfiteátru v Capui třetí největší stavbu svého druhu na světě – a možná úplně nejzachovalejší. Můžete se nejen projít po písku arény, ale také kobkami, kde trávili odsouzenci poslední chvíle před smrtí či odkud vycházeli profesionální baviči krvechtivých davů. Dochovalo se mnoho schodů i chodeb, po nichž proudily davy diváků. Do ochozů El Džemu se pohodlně usadilo na 35 tisíc lidí a fantastická akustika zajišťovala, že jim neunikl jediný výdech (či smrtelný výkřik) dole v aréně. Žádný div, že tvůrci filmu Gladiátor natočili mnoho klíčových scén právě zde.

Druhý velký amfiteátr se nachází v Uthině a na rozdíl od jeho slavného a hojně navštěvovaného kolegy, který se dočkal spíše jen kosmetických úprav, jej tuniští archeologové kompletně znovu postavili z kamenů, jež na místě našli. Podobný proces by v podmínkách české památkové péče nejspíš narazil, ale Tunisané podobnou „útlocitností“ netrpí. Můžete tak bloumat nádhernou stavbou, která z čelního pohledu budí dojem, že ji Římané postavili teprve včera. A jelikož většina turistů nevytáhne paty z hlavního města, budete opět pravděpodobně jedinými obdivovateli památek v okruhu mnoha kilometrů.

Muzeum Bardo

Pokud se však přece jen rozhodnete v Tunisu zůstat, můžete si vybrat z mnoha zajímavých věcí k vidění. Nejlepší je začít v národním muzeu Bardo: na rozdíl od toho českého, jež pokrývá celý vývoj naší země, se tuniská instituce soustředí téměř výhradně na nejslavnější epochu zdejších dějin. Kolekce římských mozaik a soch v expozicích vás ohromí. Už ve vstupní dvoraně budete muset zaklonit hlavu, abyste obsáhli obrovitou, patnáct metrů vysokou mozaiku.

Rozhodně si užijete také půvabnou kolekci bronzových soch zobrazujících boha Hermafrodita, krásného stvoření s dobře vyvinutým poprsím a zcela funkční pánskou výbavou. V římském světě velmi oblíbený motiv uváděl ještě počátkem 20. století mnohé kurátory západních muzeí do rozpaků, a sochy tak často „fasovaly“ na ohanbí cudné fíkové listy. Po ničem takovém není v místním národním muzeu ani památky – další důkaz příjemného tuniského liberalismu. Po památkách Egypta patří zmíněná instituce k tomu nejlepšímu, co lze na severu Afriky vidět.