Již při prvním pohledu na mapu je jasné, že Makedonie je velmi členitá země. Většina cestovatelů, kteří sem míří, obvykle zavítá do západní části státu, kde je koncentrována převážná část národních parků a kulturních zajímavostí.

Největší romská osada na Balkáně

Makedonie je hornatá a nejvyšší z jejích vrcholů se nacházejí v oblasti pohoří Šar a planiny Vraca. Zde, na hranicích s Kosovem, leží i kdysi nejvyšší hora Makedonie, 2 747 metrů vysoký Titov Vrh. Administrativním centrem tohoto cípu země je město Tetovo v jehož okolí žije početná menšina etnických Albánců. Emancipační snahy v Tetovu nedávno vedly k otevření univerzity. Pozoruhodné je, že tato vysoká škola je podporovaná Albánskou vládou, protože její studijní programy makedonská vláda údajně neakceptovala.

V Tetovu jsme se přesvědčili o tom, že chudí lidé mají mnohdy otevřenější srdce i dlaně než obyvatelé bohatých oblastí. Místní stařík nás pozval do zdejší „čajovny“ na makedonskou specialitu burek, tj. placku plněnou buď tvarohem nebo zelím. Toto velmi syté dopolední jídlo nás posilnilo na průjezd osadou Šutka, která je údajně největší romskou osadu na Balkáně. Táhne se kam oko dohlédne a kdo si chce udělat bližší představu, může si sehnat film Kniha rekordů Šutky. Vřele doporučuji!

V reálu působí osada poněkud chaotickým dojmem, k čemuž přispívá zejména velká různorodost místní zástavby. Některé z  obytných domů působí až kýčovitě luxusně, jiné jsou rozestavěnými nebo nepříliš stabilními příbytky z různorodého materiálu. Nakonec, klima je tady teplejší než v Česku, takže bydlet se dá i v provizoriu…

Od kláštera ke klášteru

Kromě několika „turistických“ míst (Ohrid, Mavrovo) nejsou v Makedonii ubytovací kapacity příliš dostupné. Mnozí návštěvníci, včetně nás, tak putují od kláštera ke klášteru, kde pravoslavní mniši nabízejí volné pokojíky. Každý klášter je v podstatě samostatná jednotka na pozemku obehnaném zdí nebo plotem, kde se nachází kostel a klášterní budova určená pro spaní. Kolem jsou obvykle další hospodářské nebo technické budovy. Host může dle domluvy spát buď venku ve svém stanu, nebo v pokojíku kláštera. Může čerpat pitnou vodu, jejíž přírodní zdroj je součástí každého kláštera.

Přijaté peníze jsou pro mnichy žádoucím přilepšením. V některých klášterech kvůli návštěvníkům dokonce rozšířili koupelny a toalety o část pro návštěvnice – ženy. Tato část klášterů stále ještě bývá značně primitivní až nevábná, ale je to pořád lepší než v kempech u Ohridu. Každý host také musí v klášteře dodržovat pravidla slušného odívání, to znamená zahalená ramena a kolena, u žen nejlépe celé ruce i nohy, ideálně i vlasy. Není dovoleno tropit hluk. Na oplátku může člověk pozorovat klášterní život, jemuž udává tempo několik modliteb denně a bohatý kalendář církevních svátků během celého roku. Účast na pravoslavné, zpěvné liturgii za vůně kadidla bývá krásným zážitkem. Mezi modlitbami mniši pracují, připravují pokrmy, starají se o budovy, hospodářství, opravují auta a podobně.

Chraň se před ženou

Všimla jsem si, že služebně starší mniši odmítají pohlédnout na ženu. Pokud se tak náhodně stane, viděla jsem v  jejich očích dokonalé opovržení. Pak se několikrát pokřižovali. Mniši obvykle zcela odmítají se ženami komunikovat, natož se jich dotknout. Paradoxní situace nastala v jednom starém klášteře, kde vybírali vstupné za prohlídku interiérů. Se skupinkou návštěvnic odmítl mnich komunikovat i ve věci zaplacení vstupného. Nakonec mu peníze zprostředkovaně podal kolemjdoucí muž.

Poblíž pravoslavného kláštera nad Tetovem se nachází i tekje – také v podstatě klášter, ale tentokrát pro muslimské derviše. Vybavuji si návštěvy obdobných tekjí i v dalších zemích Balkánu či Orientu a návštěvu hrobky zakladatele řádu, Mevlámy, ve městě Konya v Turecku.

Ale zpět do Makedonie. Je vhodné zmínit, že většina ze zdejších etnických Albánců jsou dnes muslimové a centrem jimi obývaných měst je mešita. Díky jejich snahám vzniká dnes ve Skopje, hlavním městě Makedonie, údajně největší mešita na Balkáně.

Rodný dům Matky Terezy

Skopje je působivé město s pohnutou historií. Tu poměrně nedávnou připomíná polorozbořená budova bývalého vlakového nádraží přebudovaná na muzeum. Po velkém zemětřesení v roce 1963 se hodiny tehdejšího nádraží zastavily přesně v okamžiku prvních velkých otřesů – 5 hodin 17 minut – a tento čas na hodinách dodnes zůstal. Ze starší zástavby Skopje se po otřesech ve větší míře dále zachovala snad jen „turecká“ obchodní část Čaršíja, most a prastarý pravoslavný kostel. To alespoň stavitelům národního muzea poskytlo v 80. letech 20. století prostor pro velkolepou výstavbu. Muzeum je rozděleno na dvě základní části: národopisnou a historickou, v níž je značný prostor věnován národnímu boji za uznání svébytnosti jazyka a později i země.

Je zajímavé, že místní národní obrození probíhalo v Makedonii až v průběhu 20. století a vzhledem k současnému postoji některých sousedních zemí nebylo jmenovaných cílů dodnes zcela dosaženo. Překvapením může být pro některé návštěvníky centra Skopje i velká pamětní deska na místě rodného domu paní Agnes Gonxhe Bojaxhiu (1910–1997), kterou snad celý svět zná pod přízviskem Matka Tereza.

Bulvár z minulosti

Země stále prochází cestou proměn. Mimo jiné přišla po rozpadu Jugoslávie o svůj primát Titov Vrh. O místo nejvyšší hory státu se hlásí masiv Golem Korab na východě země, který má mít 2 764 metrů. Je tedy ještě o 17 metrů vyšší než Titov Vrh a jde nejen o nejvyšší horu Makedonie, ale rovněž Albánie. Na dohled od Korabu je Národní park Prespanská jezera, umístěný taktéž na hranicích, a to států Albánie, Makedonie a Řecka. Tato dvě jezera jsou velmi důležitým hnízdištěm ptáků, kromě jiného pelikánů.

Východně od Prespanských jezer leží v Národním parku Pelister turisticky vděčné pohoří Baba, na jehož úpatí se nachází město Bitola. Večerní návštěva tohoto města je cestou do počátku 20. století. Široký hlavní bulvár dlážděný mramorem je osou města a spojnicí mezi mešitou, pravoslavným kostelem, hodinovou věží i krytou tržnicí – čaršíjou. Jsme v Evropě nebo v Orientu? Po setmění bulvárem tam a zpět korzuje snad celé město – rodiny s dětmi, skupinky chlapců, skupinky dívek. Všichni v nejlepším oblečení. Zdraví se, pochutnávají si na sladkostech, mnozí po sobě „házejí očkem“. Ideální místo pro seznamování! Sem snad ještě internetové seznamky nepronikly.

Unikát na břehu jezera

Pro návštěvníky ze zahraničí se obvykle hlavní perlou pobytu v Makedonii stává město Ohrid a Ohridské jezero. Od již zmíněného Prespanského jezera je oddělené hradbou pohoří Galičica, z jejichž hřebene máte obě jezera jako na dlani. Ohridské jezero je jedno z nejstarších na planetě Zemi, průzračně čistá voda poskytuje útočiště rybám včetně endemických pstruhů (letnica a belvica). Na břehu jezera je několik přibližně tisíc let starých klášterů a kostelů spjatých s obdobím, kdy bylo město Ohrid na severním břehu jezera centrem bulharského státu.

Historie Ohridu však začíná již ve 2. století př. n. l., kdy je místo známo jako osada Lichnidos na významné římské stezce Via Egnatia. Za časů bulharského cara Samuela (976–1014) zde působili žáci slovanským věrozvěstů Cyrila (Konstantina) a Metoděje, zejména biskup Kliment Ohridský, později svatořečený. Snad právě zde vzniklo písmo Slovanů, pojmenované po cyrilice. Car Samuel sídlil na mohutném hradě vybudovaném na kopci nad dnešním městem. Dodnes je vrcholek kopce ohraničen mohutnými hradbami s úžasným rozhledem. Až do roku 1767 byl Ohrid důležitým duchovním centrem Balkánu se sídlem arcibiskupství.

Ohrid a Ohridské jezero figurují díky svému unikátnímu přírodnímu a kulturnímu bohatství na seznamu UNESCO. Dokonce i pro obyvatele Makedonie je Ohrid a jeho okolí dodnes nejnavštěvovanější částí země. Lidé se procházejí starodávnými ulicemi, koupou se v jezeře a plaví se na loďkách k rozsáhlému prameništi řeky Crny Drim. Prameniště je vlastně rozsáhlé jezero spojené s jižním cípem jezera Ohridského.

Rodinky Makedonců posedávají v četných místních jídelničkách a pojídají lokální jídla - zejména ochucenou fazolovou kaši. Po prohlídce prameniště popojdou pěšky na vršek s přibližně tisíc let starým klášterem sv. Nauma a potěší se vyhlídkou na jezero a okolí. Nádherné středověké fresky vyplňují celý interiér klášterního kostela, jehož návštěva je nepsanou povinností pro každého, komu se poštěstí do těchto končin zavítat.

Pro leteckou expedici do Norska, která měla volně sledovat historické události související s druhou světovou válkou, jsme se s přáteli „od letadel“ rozhodli poměrně operativně. První červencový týden sliboval příznivé počasí, takže jsme zkontrolovali a doplnili vybavení, naplnili nádrže skutečné i pomyslné a začali jsme se těšit na Skandinávii z pohledu, jenž je dopřán jen málokomu.

Mraky na čele i na obloze

Startovali jsme z letiště Vodochody směrem na švédský Höganäs a první den nepřinesl nic mimořádného. Klidný let, pohodové přistání a večerní fotbalové utkání právě probíhajícího mistrovství světa jako by předznamenaly většinu dalších dní.

Pod křídly letadel se spalo velice příjemně a procházka po Höganäs nás rozpohybovala před letem do norského Stavangeru na letiště Sola. Těšili jsme se na místní muzeum, které však bylo bohužel zavřené. Zklamání podtrhla neochota a pomalost letištní obsluhy, ale obloha se mračila ještě víc než místní personál. I tak jsme se pokusili „najít díru“ v mracích a prorazit na Bomoen. Brzy jsme to ale vzdali a po otočce přistáli opět ve Stavangeru.

Přistání na uzavřeném letišti

Počasí se do rána umoudřilo a my třetí den vzlétli směrem k letišti Floro. Po vzletu jsme si vychutnali pohled na známý skalní útvar Pulpit Rock (Kazatelna), známou turistickou atrakci, která se v jednom z fjordů tyčí 600 metrů nad hladinou.

Přes moře jsme provedli nádherné přiblížení na letiště ve Floro. Bylo úplně prázdné a okolí vypadalo fantasticky. Po přistání jsme pěšky prošli přes kilometr dlouhou přistávací dráhu a čekali na kolegy ve druhém letadle. Mezitím se letiště probudilo k životu a my na křídle letadla plánovali další trasu. Teprve při pojíždění jsme se z věže dozvěděli, že v době našeho příletu bylo letiště uzavřeno. Za samoobslužné přistání jsme naštěstí dostali jen mile vynadáno.

Noční světlo

Dalšími postupnými cíli naší trasy bylo Molde a po něm Bodø. Cestou jsme prolétali mraky, hustým deštěm, námrazou a silnou turbulencí. Zažili jsme asi téměř vše, co k létání neodmyslitelně patří. Ke konci letu se nám ale norské fjordy odměnily překrásnými pohledy. Během tohoto letu jsme nevědomky překročili severní polární kruh, čehož si nikdo z expedice ani nevšiml a událost jsme oslavili až dodatečně. Muzeum letectví v Bodø bylo otevřeno a my si bohatě vynahradili zklamání z Höganäs.

Dalším cílem bylo Leknes na Lofotech, kde jsme jeden den neplánovaně zatvrdli kvůli špatnému počasí. Den, který jsme strávili popojížděním v zapůjčeném voze po různých částech Lofot ale rozhodně stál za to. Příroda na Lofotech je opravdu úchvatná. Večer jsme strávili plánováním, které se protáhlo až do druhé hodiny ranní. Teprve tehdy jsme si uvědomili, že i přes všudypřítomné světlo polárního dne je již noc a tedy čas jít spát.

Přelet nad Královnou severu

Šestý den bylo krásně a my jsme za necelou hodinu dorazili nad fjordy do Tromsø. Dokonce jsme si ještě před přistáním prohlédli zbytky trosek slavné bitevní lodě Tirpiz – druhého bitevního křižníku třídy Bismarck, kterou disponovala za 2. světové války německá Kriegsmarine. V pozdějších fázích války byl Tirpitz kotvící v norských fjordech přezdíván (Osamělá) královna Severu. Na vodu byl spuštěn 1. dubna 1939 a vyslán do Severního Atlantiku, kde se měl podílet na blokádě a narušování obchodních tras západních zásobovacích konvojů. V září roku 1943 byl však velmi vážně poškozen při útoku speciálních britských miniponorek X-5 a X-7 a do konce války dostával další ránu za ranou. Definitivně byl potopen v listopadu 1944. Po přistání v Tromsø jsme vyrazili do místního muzea, které je věnováno právě potopení Tirpitze za druhé světové války.

Velká letecká rodina

Tromsø je největším městem ve Skandinávii, které je situováno za polárním kruhem. Město od 19. století funguje jako námořní přístav a právě odtud vyráželi na své polární expedice průzkumníci Amundsen a Nansen. Od roku 1972 je ve městě také nejseverněji položená univerzita na světě.

Po Tromsø byl dalším místem přistání Narvik, město, které bylo během druhé světové války téměř celé zničeno. Po něm následovalo travnaté letiště v Optandu, kde kvůli nám členové místního aeroklubu otevřeli klubovnu a klábosili s námi o všem, co se týká létání.

Samoobsluha letiště Visingso

Osmý den ráno jsme natankovali a dohustili pneumatiky a pak jsme vyrazili na prohlídku muzea. Po snídani a milém rozloučení s místními příznivci letectví jsme se vydali na další cestu na jih přes nekonečné lesy a jezera na letiště Avesta nedaleko Borlage.

Další traťový bod bylo ostrovní letiště Visingso – jedno z nejklidnějších a nejopuštěnějších míst, která jsme průběhu expedice navštívili. Chyběl tady i letištní personál, a tak jsme přistávací poplatek zanechali v obálce podle předepsaného postupu. Podle původního letového plánu jsme tady měli zůstat přes noc, ale díky krásnému vlahému večeru, pro další let jako stvořenému, jsme se rozhodli pro přelet na dánský ostrov Bornholm do Ronne. Tady jsme přenocováním na pláži za šumění moře stylově prožili poslední noc.

Zpátky na zem

Probuzení do posledního dne naší letecké výpravy bylo nádherné a ranní koupání ve studeném Baltu jsme vnímali skoro jako povinnost. Po příjemném ranním posezení na pláži jsme vyrazili na letiště, posnídali a podali letový plán. S posledním ohlédnutím na Balt jsme se vydali na konečný přímý let přes moře a Peenemünde, kde na nás ještě naposledy dýchla druhá světová válka.

Hladké přistání ve Vodochodech proběhlo za dvě hodiny po vzletu. Krásné vzpomínky na úžasný týden plný létaní, překrásné přírodní scenérie, neopakovatelné zážitky a tisíce nových leteckých zkušeností nám z paměti určitě hned tak nic nevymaže.

Moje oblíbené rčení, které souvisí s cestováním, zní: „Pokud chcete, aby se vše událo přesně tak, jak si představujete a plánujete, pak jeďte na dovolenou do Švýcarska.“ Tato věta přesně vystihuje podstatu naší výpravy na severní pól. Mocná příroda zapříčinila spoustu nepředvídatelných situací a změn, na něž bylo potřeba reagovat. Naštěstí jsme s sebou měli ruské kolegy, kteří byli jako organizátoři většiny aktivit na severu schopni vteřinových reakcí, překvapivých improvizací a okamžitých změn zejména v návaznosti na rozmary počasí. Jsem přesvědčen, že například Američané, zvyklí fungovat v „procesu“ a „systému“, by zde tak jako Rusové neuspěli.

Poklona dávným polárníkům

Jedním z nejsilnějších prožitků, který jsem si z výpravy na pól přivezl domů, je větší respekt k přírodním silám. Příroda umí být skutečně nemilosrdná a člověk je proti ní absolutně bezmocný. Na severu to platí dvojnásob. Pokud je v dané chvíli neprůchodný terén a k tomu ještě špatné počasí, člověk s tím nic nenadělá. Nemůže se vydat jinudy, nemá žádný technický prostředek, jak s překážkami bojovat. V nejlepším případě může jen vyčkávat. Ale i tak, není kam se schovat, utéct, nemůžete si zatopit v krbu…

Po celou dobu naší cesty jsem myslel na ty silné chlapy, kteří před desítkami let brázdili daleký sever a všudypřítomné torosy bez jakýchkoli technických vymožeností a moderních technologií. Dnešní podmínky jsou nesrovnatelné, ať už se jedná o prostředky proti zimě a větru, nebo o stravu. Je až s podivem že za teplot kolem minus 40 °C a za silného větru jsem se venku mohl pohybovat pouze v pěti tenkých vrstvách oblečení – stačila dvě funkční trika, jedna windstopper vrstva, tenká fleecová mikina a svrchní bunda. Samozřejmě i dnešní stany mají naprosto jiné vlastnosti než ty, jimiž byli vybaveni naši dávní předchůdci. Moderní materiály použité na plášti stanů propouští ven veškerou vlhkost, kterou člověk uvnitř vygeneruje, ale směrem dovnitř téměř nic. Zima a vítr z vnějšího prostředí jsou tedy jen mírně nepříjemné, ale ne likvidační. Technologie materiálů navíc zabraňují i námrazám na stanech. Technická výbava je tedy velmi důležitá, ale sám jsem pocítil, že není samospásná.

Exploze ve stanu

V některých ohledech byla výprava trochu nebezpečnější, než jsem původně předpokládal. Ani jednou jsem však během cesty neměl pocit, že mi „jde o život“. Snad pouze na jednom úseku dlouhém asi čtyřicet metrů byl terén skutečně tak náročný a nepředvídatelný, plný torosů, nejistého ledu a vody, že jsme z bezpečnostních důvodů odepnuli jindy na karabinách upevněné saně a táhli je volně zavěšené na ramenou. To pro případ, že bychom se propadli – saně by nás mohly stáhnout pod led. V tomto okamžiku jsem byl plně soustředěn, připraven reagovat na jakoukoliv změnu skupenství pod nohama. Počítal jsem s nejhorším, s potřebou vymanit se z vody, z pod ledu. V hlavě jsem si přehrával, jak budu reagovat.

Druhým momentem, kdy mě napadaly černé myšlenky, byly dny, kdy jsme „v tom“ byli úplně sami. Počasí během naší expedice bylo tak neúprosné, že po dva dny byl zastaven letový provoz na Barneu, což je základní tábor všech polárních výprav, kde lze mimo jiné „nafasovat“ veškeré vybavení potřebné k přežití v polární krajině. Pokud bychom se v tyto dny ocitli v nouzi nebo byli zraněni, či napadeni medvědem s vážnými důsledky, záchrana by nebyla možná. Za normálních okolností se každá výprava dovolá pomoci přes satelitní telefon. Dalším, s odstupem času spíše vtipným okamžikem, kdy ale mohlo jít teoreticky o život, byla nečekaná exploze uvnitř stanu. Až několik sekund po ohromujícím zvuku a oslňujícím záblesku jsme si s Mirkem Jakešem uvědomili, že se vznítila signální světlice. Drama, naštěstí s dobrým koncem bez následků.

V mraze tuhnou myšlenky i nemoci

Podle zkušeností z mých minulých výprav jsem se těšil, jak si cestou na točnu utřídím myšlenky či popřemýšlím o pracovních projektech. Byl jsem ale překvapen – polární „turistika“ mě zaměstnávala natolik, že nezbýval čas myslet na cokoliv jiného než na pochod. V prvé řadě vás náročný terén v některých oblastech neustále nutí přemýšlet o správném kladení nohou, musíte se soustředit se na místa, kam lze bezpečně šlápnout. Navíc je zde zima a silný vítr, což vás nutí být neustále v pohybu. Za pochodu není čas na přemýšlení nebo nějaké kochání se okolím. Někdy jsem i celé hodiny počítal kroky, veškerou energii jsem dával do pochodu a přemýšlení o něm. Vyčerpání pak také bylo adekvátní.

Na vlastní kůži jsem zažil, jak mráz eliminuje veškeré infekce. V prvních dnech na Špicberkách a ještě i na Barneu jsem byl mírně nachlazený. S největší pravděpodobností jsem se nachladil kvůli klimatizaci v letadle a s rýmou jsem vyrážel i první den pochodu. Během hodiny ostré chůze v mraze byla rýma pryč. Samotného mě překvapilo, s jakou účinností mráz funguje. Člověk se cítí velmi zdravý a silný. Je to krásný pocit, zima, sucho, žádný prach, čisto a žádné infekce…

K zamyšlení jsem si ze severního pólu přivezl ještě jednu otázku. Ač jsem nakloněn názoru, že globální oteplování je spíše uměle vytvořené téma, velmi mě překvapil fakt, že jsem na pólu zažil den, kdy teplota vzduchu byla plus jeden stupeň Celsia.

Drift, který podráží nohy

Osobně považuji expedici na pól za můj největší dosavadní výkon. I přesto, že kvůli nepříznivému počasí jsme pólu nedosáhli ve stanoveném desetidenním limitu po svých a na posledním úseku jsme se k točně přiblížili vrtulníkem, mohu se domnívat, že mít více času, další týden pochodu bych ještě vydržel. Po fyzické stránce jsem na něj byl dobře připraven.

Dobrá kondice souvisí v severských podmínkách nejen s fyzickou připraveností, ale také se stravou. Já jsem přežil díky čokoládě. Za posledních patnáct let jsem nezkonzumoval v součtu tolik čokolády, jako během deseti dní na severu. Další významnou položkou v jídelníčku byla instantní strava. Potravinový balíček, který jsem nafasoval od ruských organizátorů výpravy, obsahoval kouzelné aluminiové sáčky, jejichž obsah se po několikaminutovém kontaktu s horkou vodou proměnil v hovězí s bramborem. Denně jeden hliníkový oběd, kousek sýra, kandované ovoce a salámky doplněné o uherák z domova mi poskytly dostatek energie.

Důležitá je ovšem nejen fyzická příprava, ale i duševní zdraví. Člověk se musí obrnit proti přírodě, se kterou stále prohrává. První dny nám počasí přálo, vítr byl příznivý a my se blížili mílovými kroky k pólu. Pak ale ze dne na den příroda změnila kurz a kilometry, které jsme pracně ušli přes den, nám drift během noci vzal. Byl to marný boj s větrnými mlýny. Pocit bezmoci, zbytečné práce… Kvůli silnému větru však ve stanovených termínech nedošla žádná z expedic, které v tomto období vyrazily.

Eskymo Welzl a hon za neznámem

Už jako malý kluk jsem hltal stránky knihy Třicet let na zlatém severu od Jana Eskymo Welzla. V té době mě ani nenapadlo, že sen, který jsem měl tehdy někde uvnitř, se jednou stane skutečností. Poprvé jsem s myšlenkou „dobýt Severní pól“ začal koketoval před třemi lety, reálně jsem na přípravách expedice začal pracovat před dvěma lety. Jednalo se spíše o organizační záležitosti než nějakou speciální fyzickou přípravu.

Na svém životním stylu jsem v podstatě nemusel měnit nic. Mám přirozený tréninkový plán, aktivně běhám třikrát týdně deset kilometrů a hodně jezdím na kole. Jediné, co jsem velmi zintenzivnil dva týdny před odjezdem, byla strava. S myšlenkou na budoucí strádání jsem zcela systematicky navýšil příjem potravy. Například běžně nevečeřím, nebo jen velmi skromně, nyní jsem si večeře „naordinoval“ a ne zrovna malé porce.

A motivace k takové cestě? Svou roli v tomto ohledu pravděpodobně sehrává i blažený pocit „být na špičce sportovního výkonu“, ale prvotním hybatelem je bezesporu touha poznávat neznámé.

Vlak se v některých úsecích cesty zelenými kopci plouží k oblakům rychlostí snad deseti kilometrů za hodinu. Není divu, vždyť železnici vystavěli Britové už v padesátých letech devatenáctého století. Chtěli tehdy zabezpečit přístup k čaji, největšímu bohatství Srí Lanky, jež je ukryto právě v horách. Cesta za nedotčenou cejlonskou přírodou se chvílemi zdá nekonečná, ale ten pohled z okna je úchvatný. Čajové plantáže, kvetoucí banánové palmy a pohledy na vodopády vyrážejí dech.

Z uniformy do civilu

Britský dokumentarista Basil Wright natočil v roce 1934 dokument Song of Ceylon (Cejlonská píseň). Film financovaný britskou čajovou společností zobrazuje život obyčejných obyvatel hor, kteří jsou právě díky pěstování čaje a tudíž i britské kolonizaci spokojení. Vzpomněla jsem si na něj při devítihodinové cestě vlakem z hlavního města Kolombo do mlhou zahalených hor. Krajina se totiž od dob tohoto dokumentu vůbec nezměnila.

Kopečky s čajovníky vypadají jako pancíř želvy, která se vyhřívá na sluníčku. Uprostřed některých z nich hrdě stojí čajové továrny. Především jsou ale plantáže poseté hlavami Tamilek, které sbírají čajové lístky do pytlů upevněných kolem čela. Rýžová pole jsou utopená ve vodě, připravená k sázení plodiny, jež je každodenním pokrmem všech obyvatel ostrova.

Vlakem prochází policisté, jelikož hodně lidí cestuje načerno a revizory na Srí Lance neznají. Vyberou pokuty, pak se převlečou z uniforem do triček a s úsměvem se posadí mezi cestující druhé třídy. Trochu to připomíná „civilního“ poručíka Pihrta z Cimrmanovy hry Lijavec. Většina cestujících je namačkána do nejlevnější třetí třídy – ta je někdy natolik plná, že lidé stojí na schodech i ve dveřích. Prý se stává, že občas někdo z vlaku i vypadne.

Chilli s kokosem se jí rukama

Ella je malé městečko uprostřed zelených srílanských kopců. Je tady plno turistů, kteří v restauracích pijí západní pivo, jedí pizzu a automaticky očekávají i další „vymoženosti“ civilizace. Naproti tomu za zatáčkou, kde stojí domy místních obyvatel, není po setmění vůbec žádné světlo. K čemu by horalé měli elektřinu?

Na poště leží v okénku velký linkovaný sešit a v něm v posledním sloupci pod sebou několik otisků prstů. „Staří lidé v horách neumí číst, ani psát. Dnes už je v každé větší vesnici škola, která je pro děti zdarma. Pořád ale existují místa, odkud děti musí do školy chodit několik kilometrů pěšky,“ vysvětluje majitel naší oblíbené restaurace, zatímco se svou ženou připravuje rýži s kari. Jde o typické srílanské jídlo, které se podává v několika menších miskách. V každé je něco speciálního – hlavně zelenina, mnohdy s rybou, v kokosové omáčce a s kari. Chybět nesmí kokosový sambal – na plochém kameni rozdrcené chilli papričky s červenou cibulí, čerstvým šťavnatým kokosem a limetkou. Místní lidé jedí jenom rukama. Na rýži si lžičkou naloží trošku z každé misky a všechno smíchají. Každá miska v sobě totiž skrývá jiný pocit z jídla – sladkost, kyselost, a všechny – pálivost. Jedení prsty výhradně pravé ruky dává chuti další rozměr, zabrání popálení jazyka a dá prostor i hmatu, aby jídlo ucítil.

Dovoz lidí pro vývoz čaje

Po Britech, kteří kolonizovali tehdejší Cejlon více než 140 let, zůstalo v zemi několik viditelných stop. Povinné, neplacené a opravdu kvalitní školství, silnice, železnice a angličtina, která se učí na školách, a proto ji ovládá množství místních lidí. Kromě toho zde zůstaly typické červené poštovní schránky, někde i londýnské telefonní budky a také čajová produkce. Srí Lanka je třetím největším vývozcem čaje a čajové zemědělství poskytuje zaměstnání většině obyvatelstva. Skutečnost se ovšem liší od růžového obrazu vymalovaného černobílým filmem Basila Wrighta.

Čaj dovezli Britové z Číny, když v horách kvůli nemoci vyhynuly původně pěstované kávovníky. Průkopník James Taylor začal v roce 1867 s pěstováním čaje na plantáži o velikosti 19 hektarů a první čaj byl ze Srí Lanky vyvezen o sedm let později. Čajové plantáže se začaly rozrůstat napříč cejlonskou vysočinou. Sinhálci, kteří tvořili většinu srílanského obyvatelstva, odmítli na plantážích pracovat a tak Britové násilně přiváděli Tamilky z jihu Indie. Několik desítek tisíc žen dostalo ubytování v chatrčích uprostřed plantáží. Několikrát denně dostávaly jídlo a celé dny pracovaly jen za několik rupií.

Cesta čaje

Situace se z pohledu dělnic dodnes moc nezměnila. Sběračky čaje se rekrutují ze všech generací žen s barevnými tečkami uprostřed čela, nebo taky náušnicemi v nose, což značí příslušnost k hinduistickému náboženství. To tady vyznávají především Tamilové. Například do továrny Halpewatte UVA denně přinesou přibližně 20 tun čajových listů, z nichž se získá jen 5 tun čaje. Továrna nemá vlastní plantáž a lístky proto skupuje od okolních pěstitelů za cenu 55 rupií za kilogram (v přepočtu asi 10 Kč).

Proces výroby černého čaje je zdlouhavý. Na začátku obsahují čajové listy asi 75 % vody a nejdříve se musí sušit 12 hodin na dlouhých sítích umístěných ve dvou patrech továrny. Poté je zaměstnanci shazují dírami o patro níž, přímo do stroje, který listy drtí. Proces se opakuje i několikrát, dokud drť není dostatečně jemná. „Pak se rozloží na dlouhé a široké stoly, kde se nechá zoxidovat. Následně čaj v další místnosti prochází strojem, který jej zahřívá na teplotu 75 °C, čímž dochází k fermentaci,“ vysvětluje zaměstnanec továrny pověřený provázet turisty. Na závěr je čaj roztříděn podle velikosti na pět druhů, které se liší kvalitou a tudíž i chutí. „Důležité je ještě oddělit od černého čaje hnědé stonky listů. Donedávna se to dělalo ručně. Dnes však máme tenhle skvělý japonský stroj, který funguje na principu cenzorů rozeznávajících barvy,“ ukončuje výklad o procesu výroby čaje náš průvodce, přičemž hrdě ukazuje na obrovský stroj.

Čaj se z továrny prodává do Kolomba – ta nejvyšší kvalita někdy i za 300 Kč/kg. V Kolombu pak ochutnávači míchají do směsí čaje z různých častí Srí Lanky, čímž vznikají rozličné chutě. Na určení finální ceny se konají aukce a poté se čaj vyváží do ciziny.

Náboženská směs a svatba na konci světa

Haputale je městečko rozložené mezi dvěma údolími v nadmořské výšce 1 431 metrů. Chvíli je zahaleno v tajemné mlze, o chvíli později se nad hlavami prohání bílé mraky připomínající šlehačku. Pak zase můžete pozorovat kusy rozplývajících se oblaků, jak se zvedají z údolí nahoru. Když začne foukat hlučný vítr, máte pocit, jako byste byli na úplném konci světa.

V Haputale se míchají největší náboženské a národnostní skupiny Srí Lanky. Při cestě stojí dvě mešity, v obchůdcích se usmívají muslimští prodavači. Na kopečku nad městem láká malý anglikánský kostelík s hřbitovem ještě z dob kolonizace. Kousek za městem je buddhistický klášter a chrám, do kterého chodí nejčastěji Sinhálci. A na samém okraji Haputale stojí proti sobě hinduistické centrum a chrám – tovil.

Obě budovy jsou plné lidí a ulice hraje barvami. Podle horoskopu je správný den na svatbu a hinduisté se na ni oblečou do svých nejlepších šatů. U dveří stojí děvčata s obálkami, do kterých svatebčané vloží svůj finanční dar pro novomanžele, a pak postupují dovnitř absolvovat focení. Ženich s nevěstou tak stojí několik hodin. Jen přijímají obálky a usmívají se do kamery, než se vystřídá celá rodina.

Turecký záchod a ohniště v kuchyni

V hinduistickém centru, které připomíná kulturní dům, svatebčané museli za obřad zaplatit nemalou sumu. Také proto tam oddávají příslušníky bohatších vrstev. Naproti v pestrobarevném chrámu se odehrává svatba méně majetné rodiny. Souběžně se v chrámu zastavují kolemjdoucí, aby absolvovali každodenní náboženské rituály. Svatebčané z nižších vrstev si všimli naší zvědavosti a pozvali nás na hostinu do slunné místnosti přistavěné k chrámu. Holá podlaha, podél místnosti rozložené rohože, na nichž sedí hosté. Před sebou mají na zemi banánové listy, na které jim pobíhající muži servírují z velkých kovových věder rýži s kari.

Majetkové rozdíly mezi lidmi nejen v horách Srí Lanky jsou veliké. Klidně vedle sebe naleznete lidi ve stanu jen z několika dřevěných tyčí a sáčků a betonový dům s kompletní fasádou. Lidé se myjí ve vodopádech nebo vodou z vědra před svými skromnými domečky. Ti šťastnější se živí provozováním hotelů a restaurací pro turisty, nebo pracují v obchodech. Ale i v případě, že mají nad hlavou patro plné volných pokojů s plně vybavenými koupelnami, používají svůj turecký záchod na dvoře a primitivní kuchyni s ohništěm. Jednoduše si žijí svůj tradiční způsob života.

Už jako kluka mne přitahovala historie severoamerických indiánů. To, jakým způsobem se dokázali vypořádat s drsnou divočinou a nepředvídatelnými okolnostmi své doby, ve mně vzbuzovalo a bude vzbuzovat nejen úctu ale také obdiv a kus zdravé závisti. Za obzvlášť fascinující jsem považoval indiánská teritoria a místa, která sami indiáni považovali za výjimečná. Mezi nimi mi snad nejromantičtěji znělo jméno Assiniboine, které dnes nese nejen řeka ale i hora a chráněná rezervace v kanadské provincii Britská Kolumbie.

Efekt prázdné planety

Oblast Mount Assiniboine je vyhlášenou chráněnou rezervací, kam se dnes dostanete buď pěšky, což vám zabere dva dny, nebo helikoptérou. Osobně bych strašně rád dal přednost namáhavějšímu a dobrodružnějšímu způsobu, ale podvolil jsem se vůli ostatních členů výpravy, kteří byli jednoznačně pro cestu vzduchem. Po přistání jsem každopádně úplně zapomněl na „nedůstojnou dopravu“ a plně jsem se nechal okouzlit okolními horami.

Celá oblast Mount Assiniboine, kterou jsem měl možnost projít, na mne zapůsobila dojmem, jako bychom na světě byli sami. Civilizaci připomínal pouze kanadský srub, kam jsme se večer vraceli. Žádná elektrifikace, žádné komunikační sítě, pro přežití máte k dispozici pouze vodu stékající z ledovců a jídlo z vlastního batohu. Navíc je nutné velmi pečlivě plánovat, co si vezmete sebou, jelikož tady neexistuji odpadkové koše. Co si přinesete, musíte odnést i zpět.

Krása po bouři

Prvním naším počinem byl v oblasti Mount Assiniboine výstup na 2 755 metrů vysoký Nub Peak. Je to tady asi jediné místo, které vám poskytne panoramatický kruhový rozhled až do vzdálenosti osmdesáti kilometrů. Vyplatí se vzít si dalekohled. Můžete si tak nejen přiblížit vzdálené vrcholky, ale když budete mít štěstí, zahlédnete i medvěda grizzlyho. Alespoň nám to tvrdil správce naší chaty.

I když ale neuvidíte medvědy, v každém případě doceníte monumentálnost Mount Assiniboine, který se vypíná nad ostatními vrcholky. I v horkém létě je na jeho vrcholcích kolem metru sněhu a ledu. Nejvyšší hora ale zdaleka není jediný bod, kam z Nub Peak zaměříte zrak. Nádherný je pohled na jakoukoli světovou stranu. Člověk stojí v němém údivu a čas pro něj přestane existovat. Zdá se až neuvěřitelné, že na tak fantastické místo se dá dostat za pouhé tři hodiny. Já měl výhled vyšperkovaný zapadajícím sluncem a několikaminutovou letní bouří. Po ní se obloha nádherně vyčistila a Mount Assiniboine se ukázal v těch nejskvostnějších barvách.

Grizzly s parohy a padající led

Sestupovali jsme po tmě, s velkým hlukem a zpěvem, abychom od záměru setkat se s námi odradili případné medvědí zvědavce. Asi hodinu před půlnocí jsme se dostali do srubu a hned jsme rozdělali oheň v krbu. Po skromné večeři se všem začaly pomalu ale jistě zavírat oči a já ani netuším, kdy jsem vlastně usnul.

O nějakou dobu později mne probudil divný zvuk vycházející od hlavních dveří. Všude tma jako v pytli a já v momentě cítil srdce až v krku. První, co mne napadlo – přišel si nás omrknout grizzly. Nehybně ležím, ani nedýchám a říkám si, jestli všichni spí. Vyčkávám nějakou dobu a dívám se na displej hodinek – ukazují tři čtvrtě na čtyři a za chvíli bude svítat. Tma je pořád černočerná a podivný hluk přestal. Přemýšlím, jak nevzbudit ostatní a pořádně se obléct, abych stihl svítání u jezera Magog. Se mnou vstává i Daniel, který ještě na jedno oko spí. Během deseti minut jsme připraveni a ověšeni fotografickou výbavou jdeme kolem dalších srubů k jezeru.

Světla přibývá a my před sebou máme asi dva kilometry. Nečekaně se k nám přidává správce, kterého rádi přibíráme do naší ranní mini-expedice. Při chůzi se od správce dozvídáme, že noční zvuky neměl na svědomí medvěd ale mohutný jelen, který chatky navštěvuje často a místní strážci jsou na něj už zvyklí. Na břehu jezera rozkládám svůj vercajk a čekám na nejlepší světelné podmínky. Při focení se nám dostává i nečekaný bonus v podobě neskutečného rachotu praskajícího ledovce. Obrovské kusy ledu padají, třístí se na skalách a končí někde v roklinách ledovce.

Ledové osvěžení

Po rychlé snídani jsme už v devět hodin opět na nohou a míříme na severovýchod. Dnešním cílem je Wonder Pass – nenáročná túra vhodná pro každého. Po cestě vychutnáváme nádherný výhled na jezero Marvel. Teplota vzduchu stoupá a tak postupně svlékáme vše, co můžeme. Daniel nám ukazuje rozrytou půdu, což je pravděpodobně vizitka grizzlyho. Po dalších sto metrech pomocí triedru objevujeme obrovskou medvědici s dvěma mláďaty. Předáváme si dalekohled a zejména ženská část výpravy nemá z objevu vůbec radost. Přestože jsme přes kilometr daleko a medvědi jsou na protilehlém svahu, máme před samicí respekt. Raději hned otáčíme a míříme dolů – naším podvečerním cílem je opět neodolatelný Nublet Peak.

Jelikož byl den opravdu mimořádně teplý, těším se na jezero Magog, ale zjišťuju, že ostatní moje odhodlání rozčeřit jeho hladinu nesdílejí. Shazuju tedy sám oblečení a v rouše Adamově skáču do vody. Snad ještě rychleji jsem ale zase venku a třesoucíma se rukama na sebe navlékám šaty. Brutálně studená voda mě zbavuje další touhy se koupat. Vyrážíme v ústrety dalšímu stoupání na Nublet Peak.

Rozloučení s jiným světem

V průběhu celého dne opět nepotkáváme živou duši. Ticho, modrá obloha, bíle plující mráčky, čistý vzduch, průzračná jezírka. Sem tam zaslechneme pískot hlídkujících svišťů, kteří dávají ostatním v kolonii znamení, že je tady na návštěvě člověk. Dostáváme se na vrchol. Ačkoli za dobu svého pobytu v Kanadě jsem tohle už v různých obměnách viděl, ten úchvatný pohled mě stále nenudí.

TIP: Yosemitský národní park: Království vody a skal

Večer přijímáme pozvání do hlavního srubu. Daniel svou perfektní angličtinou popisuje dopolední zážitek s medvědy. „To máte štěstí,“ slyšíme z úst správce. „Zahlédnout medvěda, to není každodenní záležitost.“ Správce vysvětluje, že medvědi si člověka nevšímají. Pokud je neohrožujeme a necháváme v klidu, je vše OK. Už 25 let nedošlo v této oblasti k napadení člověka medvědem. Je to zřejmě díky faktu, že všichni návštěvníci docela respektují pevná pravidla, která by měl každý turista na půdě rezervace Mount Assiniboine ctít.

Dlouho do noci sedíme a vyprávíme o životě v Evropě, o focení, o přírodě, o hokeji, o lidech, o práci, no prostě o všem. Mnohé věci jsou pro místní nepochopitelné, ale těžko se jim divit. Kanada, Britská Kolumbie, Mount Assiniboine – to je docela jiný svět.

V jihovýchodní Albánii, jižně od albánského poloostrova Karaburun, se nachází průsmyk Llogarë. Dostat se sem můžete po silnici ze 40 km vzdáleného přístavního města Vlorë směrem do etnicky řecké osady Himarë, kde dnes napříč průsmykem vede na Albánii celkem obstojná komunikace. Během relativně krátké doby se tak můžete dostat od hladiny Jaderského moře do tisícimetrových výšek. Z nich při pohledu do dálky spatříte nejen poloostrov Karaburun, ale i vedlejší ostrůvek Sazani. Pokud zaměříte pohled na bližší objekty a budete mít trpělivost, skoro určitě uvidíte pozoruhodné zástupce zdejší bohaté fauny.

Historické rozhraní dvou moří

Z biologického, turistického i rekreačního hlediska Llogarë rozhodně patří mezi to nejlepší, co v Albánii můžete vidět. Když člověk cestuje směrem od Vlorë, obdivuje na levé straně cesty holé, vápencové vrcholy pohoří Cikës, které jsou podél úpatí svahů porostlé borovicemi s větrem typicky deformovanými korunami. Takzvané „Flag Pine“ mají svou vědeckou i turistickou hodnotu. Zdejší přírodní podmínky jsou opravdu tvrdé a náročné a tomu odpovídá složení a růst místní vegetace.

Když budete sledovat pravou stranu průsmyku, spatříte hlavně z vyšších poloh hor útesy spadající téměř kolmo do moře. Zajímavé je i postavení celého regionu, který je vlastně na hranici mezi mořem Jaderským a Jónským, respektive tato dvě moře geograficky odděluje. Zároveň má významné historické dědictví, jenž má základy už v událostech z dob Césarových.

Plachý růžek s jedem

Celá oblast, která je tvořena dvěma hřebeny hor, je podle albánských kritérií vyhlášena za národní park 2. kategorie a je bohatá na výskyt rozličných druhů flóry i fauny. Bývají zde k vidění větší šelmy, jako je vlk, rys, či medvěd, mnoho druhů ptactva, ale zejména mnou preferovaní plazi. Z nejběžněji se vyskytujících můžete vidět například v Albánii relativně hojné a překrásné zmije růžkaté (Vipera ammodytes), jejichž charakteristickým znakem je šupinatý růžek nad čenichem.

Když budete mít štěstí (tedy pokud jsou plazi vaším koníčkem), můžete je pozorovat zejména na kamenných polích v okolí cesty, která se klikatí průsmykem. Většinou lze zmije nalézt ukryté pod kameny, kusy stržených kůr apod. Nejčastěji je však můžete spatřit, jak se volně vyhřívají na sutích, padlých kmenech stromů atd. Tento plaz se v Albánii vyskytuje v podobě dvou poddruhů – Vipera ammodytes ammodytes na severu a Vipera ammodytes meridionalis ve střední a jižní Albánii, tedy i v oblasti národního parku Llogarë. Albánci říkají zmiji růžkaté „Nepërka“ a kvůli jejímu jedu z ní mají velký respekt. Zmije se ovšem stejně tak bojí lidí a jako všichni hadi jsou velice plaché. Při náhodném střetnutí s člověkem proto usilují o to, aby se jako první odklidily do bezpečí.

Ráj plazů a jejich obdivovatelů

Když se vydáte dál do hor, skoro určitě zahlédnete v podrostu rychle mizející slabě jedovaté hady se zadními jedovými zuby (opistoglyfní typ), tzv. šírohlavce Malpolon insignitus. Tento druh jsem zde ale bohužel zaznamenal hlavně v podobně několika kusů přejetých na cestě. Šírohlavci jsou charakterističtí zejména nápadně velkýma očima s kulatou zornicí, jenž slouží pro dobrou orientaci v terénu a při lovu přirozené potravy, kterou jsou různé druhy ještěrek.

Půvabné jsou téměř jako tužka štíhlé užovky druhu Platyceps najadum. Zajímavé jsou svým vybarvením, jež je do jedné třetiny boků těla tvořeno velkými oválnými skvrnami, které následně přecházejí do uniformě světle hnědé. Procházku terénem „ruší“ neustále šustící a neposedně se vyhřívající ještěrky Podarcis muralis vázané, jak odborné druhové jméno říká, na kamenité biotopy a Lacerta viridis, jež se vzácněji vyskytují zejména v nižších partiích na krajích lesa.

Slunce mají rádi i u samců na břišní straně těla pestře vybarvení ještěrkovci Algyroides nigropunctatus a velké zelené ještěrky Lacerta trilienata. Při detailnějším průzkumu možná objevíte i želvy Testudo hermanni, které vystupují do nadmořských výšek kolem 1 000 metrů nad mořem. Z obojživelníků jsou zde k vidění třeba mloci Salamandra salamandra, či kuňky Bombina variegata. Právě ty měly v době mé návštěvy Albánie dobu rozmnožování, a proto nebylo těžké nalézt i více jedinců v jedné louži.

Zda zůstanou plazi a obojživelníci před vašimi zraky skryti, záleží jen na bystrosti očí a trpělivosti. Nicméně celá Albánie je na plazy opravdu bohatá a tak je pro zájemce o tuto úchvatnou skupinu obratlovců opravdovým rájem.

Nepřístupnost jako „opatření“

Ať už se na nejvyšší bod průsmyku dostanete pěšky nebo autem, jistě vás hned zaujme pohled na nepřehlédnutelný nejvyšší bod celého průsmyku Mali i Athanasit (2018 m), z jehož hřebene lze vidět i další pohoří této ze 70 % hornaté země.

V nejvyšší části průsmyku se cesta láme zpět, teď již k Jónskému pobřeží. Nejvyšší autem dostupný bod je i křižovatkou, ze které se rozbíhají dvě trasy pro trekking. Jedna směrem k menšímu hřebenu, jehož dominantou jsou vysílače. Tato strana je z hlediska pěší turistiky nenáročná. Druhá pěšina ovšem míří přímo k nejvyššímu hřebenu a zejména díky strmému terénu, velkému převýšení a velmi neurčitému značení trasy, je dost problematická.

V Albánii je jen velmi málo národních parků skutečně chráněno. Z jistého hlediska to ani není potřeba, protože hlavními ochránci jsou nepřístupnost doplněná mezerami v infrastruktuře. Zvířata mají tím pádem klid a je fakt, že na rozdíl od strážců a turistů opravdu žádné značené trasy nepotřebují.

Když Reinhold Messner v roce 1972 vystoupil na vrchol Manaslu v Himálaji, bylo mi deset. Velká tragédie, která tuto expedici doprovázela, a o níž jsem jako chlapec s úžasem četl, ve mně vzbudila velký obdiv k horolezcům a zájem o nejvyšší hory světa. Tehdy mne ani nenapadlo že jednou i já uvidím na vlastní oči tuhletu Horu s podivným názvem Manaslu, Hora Ducha.

Předně chci napsat že osobně jsem nikdy netoužil a netoužím stát se horolezcem, spíše jsem vždy chtěl fotit velké hory. Proto i tento text je pouze subjektivním pohledem na jednu z mnoha úžasných možností v zásadě nenáročného chození a fotografování v Himálaji a nikoli dramatickým líčením prvovýstupu.

Na „zítra“ se nečeká

Po třech letech tréninku a příprav nastal vytoužený okamžik odletu do Nepálu. Nutné administrativní záležitosti v Káthmándú předznamenaly start treku kolem Annapurny, jehož začátek byl v Beshisaharu. Je úžasné pozorovat Annapurnu II a naproti Pisang Peak, tyto bílé obry tyčící se několik kilometrů nad vámi. Naším cílem byl Pisang Peak, v nepálštině zvaný Jong Ri. V prvních pěti dnech postupně nabíráme nadmořskou výšku a dostáváme se do vesničky Pisang Lower (Dolní Pisang) ve výšce 3 200 m. n. m., kde máme v slušném hotelu zajištěné ubytování. Náš průvodce je Suddip Aryal, inteligentní vysokoškolák z Káthmándů, jenž nás zásobuje detailními informace o každém místě, kterým procházíme.

Náš plán byl přizpůsoben tomu, abychom před vrcholem našli vhodné místo na vyfocení Annapurny II, Gangapurny, Tilicho Peak a dalších vrcholků. Podle mého měření času se špičky těchto hor zatřpytí do zlatova v plné kráse a síle pouze na čtyři minuty, pak můžete počítat již pouze s bílou barvou na samém vrcholu štítu. Ta podmanivá karmínově-zlatavá barva se přímo ztrácí před očima a světelný stín vám připomíná, že divadlo se bude opakovat zase až zítra. Ovšem zítra již nemusí být hezky, zítra již nemusíte byt tak vysoko … Jde skutečně o neopakovatelné chvíle na které jsem čekal roky.

Atmosféra před bouří

Nechtěli jsme podcenit aklimatizaci. Ačkoli jsem v Himálaji poprvé, bylo by nanejvýš vhodné nic neuspěchat. Proto následující den ráno jako obvykle vstávám a ve 4:30 ráno vybíhám na přilehlý kopec do výšky asi 3 500 m. n. m. Dostal jsem se nad starobylou vesničku Pisang Upper (Horní Pisang) a ještě za šera hledám vhodné místečko pro focení. S výběrem nejsem docela spokojen, ale času není nazbyt. Za chvíli začne představení, které jak jsem napsal, netrvá dlouho. Po zbytek dne odpočíváme a teprve následující den hned ráno celá expedice včetně nosičů a šerpy, který nás má „vyvézt“ až na vrchol Pisangu, vyráží do základního tábora ve výšce 4 280 metrů.

Do Base Campu se škrábeme skoro celý den za úžasného horka. Stále očekávám zdravotní potíže v podobě bolestí hlavy, průjmu, nevolnosti či slabosti. Naštěstí ale nic z toho nepřichází, a tak jako první vystupuji na náhorní plošinu tábora. Nádherný výhled přímo pobízí k vytvoření panoramatu a tak neváhám a začínám fotit. Světlo není ideální, ale ze severu jako obvykle každé odpoledne přichází hustá oblačnost a někde kolem sedmi tisíc a výš zřejmě bude i sněžit. Po hodině a půl přicházejí nosiči a dáváme se do stavby stanů a přístřeší. Blíží se bouře a déšť případně sníh je na spadnutí. Najednou se obloha rozhrne a na pár vteřin zpoza těžkých mraků vykoukne sluníčko. Svítí na protilehlé obry Annapurnu i Gangapurnu a dole v údolí je vidět řeku Marsyangi a její koryto. Prostě nádhera! Fotím s nadějí, že zachytím tu atmosféru Himálajské bouře.

Poprvé v pěti tisících

Ráno je všude mlha, která až před šestou ustupuje slunci, a proto rychle vyběhnu a stavím „nádobíčko“. Světlo není stoprocentní, ale jde to. Z Base Campu odcházíme nejdříve my tři – Petr, Suddip a já. Nosiči a šerpové skládají stany a pakují další věci. Nastává moje životní chvíle, poprvé v životě překročím dnes pětitisícovou hranici. Stále očekávám, že mne postihne nějaký zdravotní problémek, ale zatím nic, až na to, že musím neobvykle často „na malou“. Jak se později dozvídám, je to naprosto normální a jde o signál správně pracujícího organismu následkem dodržováni pravidelného pitného režimu. Právě díky tomu zřejmě nemám žádné problémy.

Dostáváme se na 5 200 metrů a přede mnou je ideální plácek na rozdělání stanů. Nechce se mi věřit, že jsem tak vysoko, cítím se že bych pokračoval dál, ale to je velmi ošidné. Není dobré podlehnout momentálnímu optimistickému rozpoložení. Kolega Petr přichází po mně, uléhá na skálu a spí. Čekám na nosiče a jako třetí vystupuje Suddip, náš průvodce a řekl bych i pečující záchranář. Po skoro dvou hodinách přicházejí nosiči. Opět nastává tradiční rituál a opět se hrozivě zatahuje. Čekáme na večeři a pak šup do spacáku. Je zima a následující ráno začne náš „den D“.

Se šerpou v koncích

Ve dvě hodiny zahajujeme výstup na špici Pisangu. Je odhadem -15 °C, spíš ještě míň. Dáváme se do kupy a vyrážíme za šerpou Dawou, jemuž bezmezně důvěřujeme, že i ve tmě pozná tu pravou cestu. To je ovšem omyl a poučení přichází po 30 minutách, když nám Dawa říká, že musíme zpět a změnit směr na jihovýchod. Poučení – vždy se ubezpečit, že máte doprovod, který byl na daném kopci již několikrát. Stane se, říkám si, a tak měníme směr a dramaticky začínáme opět nabírat výšku. Připadá mi, jako bych byl z olova – patnáct nanejvýše dvacet kroků a musím vydýchat. Řídký vzduch způsobuje, že nedokážu postupovat souvisle. Blížíme se k hranici 5 500 metrů a stále je hluboko pod nulou. Do svítání zbývá hodina, ale světla pomalinku začíná přibývat. To je pro mne signál nalézt vhodný plácek a připravit se.

Dosahujeme výšky cca 5 800 metrů. Obracím se a vidím fantastické světlo na Annapurně II, vzdálené ode mne asi 20–30 kilometrů. Neváhám a fotím – z nejvyššího bodu, na jakém jsem kdy stál. Vzduch je nádherně čistý, světelný orchestr zahájil své představení. Kolem mne je skoro tma ale dva kilometry nade mnou je světlo které se již nebude opakovat. V úžasu se nemohu odlepit od místa focení a pozoruji, jak se vrcholky mění v čistou sněhově bílou barvu.

V tu chvíli ještě netuším, jaké překvapení na nás čeká. Asi padesát metrů nade mnou nad skalním převisem sedí Dawa, drží si hlavu v rukách schoulen na skále a třese se. Dívám se na Petra a chvíli na sebe nechápavě zíráme. Pak říká: „Máme problém!“ To teda jasně vidím. Šerpa není schopen řádného kroku, a proto mu dáváme tabletku a čekáme, co se bude s jeho stavem dít.

Nahoru, nebo dolů?

Pokud nechcete riskovat ohrožení života a zažít tragedii, kterých bylo v Himálaji už dost, existuje v takových situacích jediná možnost – sestup. Těžko ovšem popsat pocity, které se ve mně odehrávaly. Já Evropan, nezkušený lezec s minimem zkušeností, spolu s kolegou Petrem, který je na tom stejně, máme 300 výškových metrů pod vrcholem zachraňovat nepálského šerpu? Nemá to být naopak? Nechci vypadat jako arogantní sobec bez soucitu a nadhledu k dané situaci, ale v těch chvílích bojuji sám se sebou – touha vystoupit na vrchol a osobní ctižádost na jedné straně a na druhé straně vážné ohrožení lidského života. Zkouším podat Petrovi návrh, aby s Dawou zůstali na místě, zatímco já sám vystoupím na vrchol. Pak všichni půjdeme dolů. Po společné výměně argumentů mne Petr důrazně žádá, ať to nedělám. Jde o život a rozhodnout mohou minuty. Zvažuji všechna pro a proti a právě v tuto chvíli si připomínám expedici Manaslu 1972, kdy Messnerovi společnící Franz Jäger a Andi Schlick na vrcholu umírají, přičemž se již nikdy nedozvíme, co přesně se tehdy tam nahoře odehrálo.

V duchu si říkám: ať to podobně nedopadne i s námi. Pak se dívám na šerpu, který ani není schopen s námi komunikovat. Čekáme dalších 30 minut – je pořádná zima, sluneční paprsky se na naší straně objeví teprve za hodinu a zahřejí nejen sníh a led ale především nás. Nakonec padá nevyhnutelné rozhodnutí – sestup! Rozum a soucit zvítězil nad mou ctižádostí. Beru vaky a batohy, Petr si dává na záda batoh s nářadím a společně se šerpou, který se zvolna vzpamatovává, sestupují za mnou. Z výšky 5 500 metrů dávám do tábora znamení, že se vracíme a potřebujeme pomoc … zaregistrovali to, ale i tak trvá další hodinu než první šerpa dorazí od stanů na půl cesty k nám a bere od Petra batohy a nářadí.

Kouzlo každé hodiny

V devět hodin jsme už všichni v táboře. Šerpa Dawa bezvládně leží ve stanu a vedoucí výpravy Suddip se mne ptá, zda budu chtít opakovat výstup zítra? Beru si půl hodiny na rozmyšlenou a po zvážení všech okolnosti a především zklamání z neprofesionálního přístupu dávám jednoznačný pokyn – jdeme zpět do Pisangu. Nehodlám riskovat svůj život. Říkal jsem si: raději zůstat naživu a zdravý, než podlehnout ctižádosti a zemřít. Jakoby nám velehory chtěly připomenout stále přítomnou hrozbu, za několik minut se dozvídáme o tragédii na Annapurně, která se stala osudnou Martinu Minaříkovi. Vidíme létat helikoptéry asi pětkrát za den a později se dozvídáme, že pátrací akce po těle jsou zastaveny. To je odvrácená strana Himálaje, smutná a tragická.

Náš sestup do Pisangu byl ukázkový a odpoledne, po šesti hodinách chůze, si užívám horké sprchy v Pisangu. V podvečer s překvapením zjišťuji, kolik mám energie, když s nosičem Chayntou vystupuji na přilehlý kopec asi do 4 000 metrů a v posledním světle fotím Pisang Peak. Dole se nádherně klikatí koryto řeky Marsyangi a napravo je vidět i obrovské sněhové pole Swargadwari Danda. Nad hlavou mám Annapurnu II a kompletní masiv všech Annapuren.

Všem, kdo budou v následujících měsících zvažovat, že navštíví Himálaj, doporučuji dávku trpělivosti a zejména pokory a skromnosti. Nikdy nepřeceňujte své tělesné a duševní schopnosti, zejména ve výškách nad 5 500 metrů. Co se týče fotografování, zatím mne příjemně překvapila jediná věc – v těchto výškách můžete fotit celý den, každá hodina má své kouzlo.

„A chodíte někdy dovnitř?“ Všichni zavrtí hlavou. „Opravdu jste v zóně nikdy nebyli?“ Ne, opravdu ne. Ani neznáme nikoho, kdo by tam nelegálně vlezl, svorně tvrdí skupinka tureckých mladíků. Jsme v severokyperském městě Famagusta a díváme se na druhou stranu ulice, kde pustnoucí domy ohrazuje plot s ostnatým drátem a výstražnými cedulemi. Za ním je Varosia, kdysi kvetoucí turistické letovisko, ze kterého před 35 lety zmizeli všichni obyvatelé.

Dovolená pro hvězdy

Na počátku sedmdesátých let patřila Varosia (řecky Βαρώσια, anglicky Varosha) mezi nejpopulárnější prázdninové destinace ve Středomoří. Každoročně přitahovala desetitisíce Evropanů, kteří zabydlovali dlouhou řadu hotelů stojících podél vyhlášené písečné pláže. Přes dvě desítky kin a divadel doplňovaly záplavu restaurací a nočních podniků, v nichž jste při troše štěstí mohli potkat Elizabeth Taylorovou, Brigitte Bardottovou nebo jinou tehdejší celebritu. Dvacítka bankovních poboček vydávala turistům jejich libry, marky nebo švédské koruny, které pak dobře živily celou čtyřicetitisícovou Famagustu.

Varosia ale nebyla jen turistickým resortem bez vlastního života, byla především nejvýznamnější částí města, ve které žila polovina stálých obyvatel Famagusty a kde vedle hotelů stály rušné ulice, školy, kostely a řady rodinných domů.

Exodus obyvatel i turistů

Přímořskou idylu ukončila válka. V červenci 1974 využilo Turecko eskalace problému mezi většinovými Řeky a menšinovými Turky a vyslalo invazní jednotky na severní pobřeží Kypru. Z celého ostrova masově prchali šokovaní turisté. Čtrnáctého srpna pak turecká armáda spustila hlavní ofenzivu a během pouhých tří dní obsadila více než třetinu Kyperské republiky – včetně Famagusty.

Když se turečtí vojáci přiblížili k městu, kyperské úřady přikázaly okamžitou evakuaci civilního obyvatelstva; výzva se vedle zbytku turistů týkala především Řeků, žijících nejvíce ve Varosii, zatímco přilehlý historický střed obývali již od 16. století kyperští Turci. Ti invazi naopak vítali. Přes 30 000 lidí muselo z Famagusty během několika hodin utéct do neobsazeného vnitrozemí nebo na blízkou britskou vojenskou základnu.

Vojáci mě nechytili

Obsazené území Kyperské republiky (později na něm byla vytvořena Severokyperská turecká republika, kterou ale neuznal žádný stát kromě Turecka), z něhož během invaze uprchlo nebo bylo násilím vyhnáno řecké obyvatelstvo, se Turci snažili dosídlit vlastními lidmi. Ne však Varosii, přestože většina zdejších domů včetně hotelů byla válkou nepoškozena. Čtvrť byla prohlášena za uzavřenou vojenskou oblast, do níž má zakázán vstup kdokoli kromě hlídkující turecké armády, zvláštního civilního personálu a členů mírových jednotek OSN.

„Kecají,“ povídá náš místní známý Sádik, když mu vyprávíme o mladících z hraniční ulice. „V zóně určitě byli, ale nebudou to vykládat cizím lidem. Já tam byl taky. Třikrát. Jestli chcete, ukážu vám zítra, kudy se tam dá nenápadně vlézt. Ve dne by vás vojáci nejspíš uviděli a zatkli, ale v noci se dá jít dovnitř.“ „A co nám hrozí?“ pro jistotu vyzvídáme. „Asi pár dní ve vězení. Ale přesně nevím, nikdy mě nechytli,“ usměje se omluvně.

Vybájené poklady zakázané zóny

Se Sádikem, mladicky rtuťovitým a sdílným pětačtyřicátníkem s dokonalou angličtinou, jsme se seznámili ve starém centru Famagusty. Jeho životní příběh nám připomíná, jak propletený a nejednoznačný je zdejší etnický problém: Sádik je syn kyperských Turků, kteří v šedesátých letech emigrovali do USA, poté co bylo několik členů jejich rodiny povražděno řeckokyperskými teroristy. Sádik přišel do Států v deseti letech, většinu života strávil tam, ale před několika lety se vrátil na Severní Kypr. „Pořád se mi stýskalo.“

Teď Sádik pracuje jako barman, ale protože hostů mu do podniku přichází poskrovnu, má dost času na klábosení o Varosii. „Slyšel jsem dokonce o jednom klukovi z Německa, který si nechtěl platit ubytování, tak vždycky večer vlezl do bývalého hotelu v zóně, zadarmo se tam vyspal, a brzo ráno zase vylezl ven. Dělal to tak osm dní.“

Váháme, jestli je to pravda, nebo jen jedna z mnoha nepravděpodobných legend, které Varosii obklopují. Už jsme slyšeli o penězích, které prý dosud leží v podzemních sejfech varosijských bank, o autech z roku 1974, jež dodnes nepoškozena čekají na své majitele v zamčeném autosalónu, o zlatě, které si v zahradách domů zakopali bohatí hoteliéři, když prchali před invazní armádou. I Sádik ostatně připouští, že je zóna vypleněná a že v ní nenašel nic cennějšího. Pak se přece jen na chvíli zasní: „Víš, kdybych ale měl pořádný detektor kovů, stálo by za to trochu to tam ještě prohledat...“

Stát rabuje ve velkém

Faktem je, že když z Varosie lidé prchali, neměli čas ani prostředky vzít s sebou mnoho věcí. A tak nejen jejich domy, ale i nábytek, auta, zboží v obchodech, oblečení ve skříních... – vše zůstalo na místě. „Dnes – v září 1977 – jsou snídaně na stolech stále prostřeny, prádlo visí na sušácích a světla dosud svítí. Varosie je město duchů,“ napsal tři roky po jejím uzavření švédský novinář Ian-Olof Bengtsson.
V té době ale už probíhalo masové rabování, které v prvních letech po okupaci systematicky prováděla samotná turecká armáda. „Vojenské jednotky s 30–40 nákladními vozy plenily domy takřka denně. Většina ukradených věcí byla odvezena do Turecka a tam prodána v dražbách. Část byla věnována tureckým Kypřanům a přistěhovalcům z Turecka. V březnu až dubnu 1976 se turecká armáda vloupala do bankovních poboček ve Varosii a vyprázdnila jejich sejfy,“ tvrdí v  dokumentu Případ Famagusta řeckokyperská strana. Vojenské rabování dokládají i zahraniční svědkové – a pak také samotné varosijské domy, od počátku stojící ve střežené zóně, a přece vykradené.

Není tedy divu, že turecké úřady o pozornost věnovanou Varosii nestojí. I pouhé fotografování zvenčí je zakázáno a dovnitř se za celou dobu legálně dostalo jen několik žurnalistů. Získat povolení ke vstupu se tedy ani nepokoušíme. Objíždíme čtvrť po jejím obvodu a v hlavě nám neodbytně vrtá Sádikova nabídka.

Ticho mrtvého města

Opuštěná čtvrť je dnes z velké části těsně obklopena žijícím „zbytkem“ Famagusty, který se po exodu tří čtvrtin původního obyvatelstva opět rozrostl do velikosti čtyřicetitisícového města; zalidnili jej turečtí uprchlíci z „řecké“ části ostrova, například Sádik, ale též přistěhovalci z pevninského Turecka.

V noci, jakmile zajde měsíc, prolézáme šikovnou dírou v plotu do Varosie, pečlivě vybaveni uliční mapou a informacemi, jak se pokud možno vyhnout setkání s „místními“.

Prvním silným dojmem je absurdní ticho, které v ulicích normálního města nikdy nenastane ani v noci. Stojatý klid jen občas pročísne zašramocení pravděpodobně způsobené potulujícími se zvířaty. A pak samozřejmě tma, nerušená jediným svítícím oknem nebo lampou.

Nejprve procházíme mezi rodinnými domky, kde si příroda už leccos vzala zpět: projít lze jen po hlavní ulici, v těch vedlejších se zahrádky převalily přes ploty a na místě bývalé silnice se spojily do neprostupné buše. Rostliny prorůstají i vlastními domy; zvlášť se tu daří jakémusi okrasnému keři, jehož fialové květy si pro sebe uzurpovaly nejednu vilku.

Jak postupujeme dál do centra, rostlin ubývá, domy se zvyšují a my si víc všímáme, jak „pečlivě“ jsou vyrabované. Vylomenými dveřmi vcházíme do velkého rohového obchodu – a nacházíme jen pár rozlámaných prken, dokonce i prodejní pult chybí. O kus dál nás ale překvapí zaprášená přepravka s prázdnými pivními lahvemi, stojící přímo uprostřed křižovatky. Kdo tu asi popíjel?

Po krátké poradě zavrhneme nutkání vydat se na průzkum výškových hotelů u pláže, kde je znatelně vyšší riziko setkání s patrolou. Ještě větším obloukem se vyhneme jednomu z kostelů – některé jsou kupodivu udržovány a zvlášť střeženy – a vydáváme se ze zóny ven.

Postavíme ji znovu!

Z hlediska mezinárodního práva je věc jasná: Varosia by měla být předána zpět původním obyvatelům, jak to vyžaduje rezoluce Rady bezpečnosti OSN z roku 1984. Stejně tak je ale jasné, že bez souhlasu Turecka a dohody na celo kyperské úrovni k žádnému předání nedojde. A přestože se od září 2008 prezidenti obou ostrovních republik opět scházejí a mluví o možném sblížení, opuštěnému letovisku zatím příliš naděje nesvítá.

TIP: Kypr: Země na rozhraní mezi Evropou a Asií

„Téma Varosie není součástí agendy současných jednání a oblast nadále zůstává vojenskou zónou,“ stručně mi odepsali z úřadu prezidenta Mehmeta Aliho Talata, když jsem se zajímal o tureckokyperské plány s bývalým letoviskem. A pokud by k dohodě přece jen došlo, je Varosia vůbec ještě opravitelná? Kdo ji viděl, zaváhá...
„Žádný průzkum technického stavu opuštěných budov, provedený například experty OSN, neproběhl. Proto nemohu říct, zda jsou opuštěné budovy opravitelné, nebo ne,“ napsal mi k tomu Alexis Galanos, exilový starosta Famagusty, kterého si vyhnaní obyvatelé města dál tvrdošíjně volí každých pět let.

„Samozřejmě že bychom Varosii opravili! Do roka by byla hotová. A když by to nešlo, postavili bychom ji znovu!“ nedá se zviklat jeden z tamních voličů Bambos Charalambous.

Jednu z historických zemí Velké Británie by ovšem stejně dobře charakterizovala ovce, kterou zde potkáte častěji než člověka. Kromě neolitických staveb, rozlehlých národních parků s dech beroucími scenériemi a tradičních hospůdek zde najdete také nejvíce hradů na světě.

Pro Velšany na jihovýchodě představuje Wales britský region, kde vás nikdo nebude upozorňovat na drobný omyl, když ho nazvete Angličanem. Mnoho Velšanů totiž dojíždí do práce do blízké Anglie a považují se v první řadě za Brity. Naopak, v severozápadní části Walesu, tedy vlastně Cymru, jak zní velšské jméno země, pokud nějakého hrdého Velšana označíte za Angličana, bude to považovat za sprostou urážku. Určitě vám ale promine, když ho jako omluvu pozvete na pivo.

S návštěvou Walesu nečekejte na léto kvůli lepšímu počasí. Pršet totiž nepřestane. Zatímco pořádný slejvák patří ke každodennímu koloritu, lehký déšť už je důvodem k pozvání přátel na venkovní grilovací párty. A kdyby vám Velšané náhodou chtěli ukázat některou ze svých pláží, vůbec nevadí, že jste si sebou nevzali plavky. Budou vám stačit gumáky. Velšská pláž totiž většinou představuje pás bahna podél moře.

Keltská tradice

Již v pravěku Wales obývaly kmeny, které po sobě zanechaly mnoho kamenných staveb. Jednou z nejpůsobivějších památek je dolmen Pentre Ifan z období neolitu. Přestože z původní stavby se zachoval pouze zlomek, stále zde stojí tři obrovské balvany, které podpírají čtvrtý kámen vážící šestnáct tun. Ačkoliv se zde nenašly žádné kostry, Pentre Ifan zřejmě sloužil jako pohřebiště a rituální místo.

Od šestého století před naším letopočtem se do země dostávají Keltové, kteří si nechají říkat Cymry, z čehož je odvozen velšský název země. Přestože měli vlastní písmo, keltská kultura se předávala hlavně ústně, proto se mnoho informací o Keltech dozvídáme až ze zápisků starých Římanů.

V keltské společnosti dělba práce příliš nepokročila, proto nejvýše postavení, druidové, často zastávali roli kněžích, učitelů, filozofů ale také doktorů nebo soudců. Vzdělávání druida trvalo dvacet let. Školy druidů se nacházely v severním Walesu, na ostrově Anglesey, než sem v roce 60 přitáhli Římané. Pro ně představovali druidé teroristy, kteří burcovali Kelty k revoltě nad římskou nadvládou, proto Římané vypálili posvátné dubové háje a zničili školy v Anglesey.

Vetřelci z Anglie

V následujících stoletích bojují rozdrobená velšská království buď proti vnějším nepřátelům (Anglosasové, Vikingové, Irové, Normané) nebo sami proti sobě. Posledním velkým hrdinou v boji za samostatný Wales je Owain Glyndŵr. Tomu se podařilo vyburcovat většinu Velšanů na odpor v poslední válce za nezávislost. Roku 1404 ovládl velkou část Walesu, založil velšský parlament a osnoval spolu s Francouzy a Skoty plány proti anglickému králi Jindřichu IV. Velšské povstání bylo nakonec rozprášeno, ale Owain Glyndŵr se stal inspirující osobností pro velšský nacionalismus v 19. a 20. století.

Dnes se vzpoura proti „anglickým vetřelcům“ omezuje na několik skupin velšských aktivistů. Například hnutí Cymuned (v překladu komunita) vede kampaň proti „kolonizaci“ Walesu Angličany. Kromě demonstrací proti realitním firmám, které prodávají domy Angličanům oslovují členové hnutí velšské radnice, aby stavěly nové domy pouze pro potřeby místních, nikoliv přistěhovalců.

Země hradů

Než podlehnete krásám velšské přírody, navštivte hlavní město Cardiff a jeho okolí.  Z hradů máte na výběr mezi Cardiffským hradem, což je vlastně soustava několika hradů, pohádkovým hradem Coch a velkolepou středověkou pevností Caerphilly. Ta patří k největším v Británii. Masivní hradby se odrážejí na hladině dvou jezer, která posloužila pro stavbu vodních příkopů a umocňují atmosféru nedobytnosti.

V Cardiffu stojí za zmínku jistě také Cardiffský záliv. Po úpadku uhelného průmyslu zdejší doky chátraly, ale radnici se podařilo místo kompletně zrenovovat, takže zde nyní najdete Senedd (velšský parlament), Wales Millennium Centre (sídlo velšské národní opery), různá muzea i restaurace. Během léta přístav ožívá množstvím pouličních bavičů a umělců jako by se jednalo o nějaké přímořské letovisko.

Pokud máte nejméně půl dne volna, zastavte se i nedaleko Cardiffu ve vesničce St. Fagan‘s, kde se ukrývá skanzen Muzeum velšského života. Zde ožívá každá etapa velšské historie v dobových stavbách, od keltské vesnice po domky dělníků z období průmyslové revoluce. Na venkovské farmě skutečně najdete dobytek a v krámcích zase prodavače nebo řemeslníky v kostýmech předvádějící své řemeslo.

Nedaleko najdete i ruiny Tinternského opatství, které učarovaly anglickému básníkovi Willamu Wordworthovi. Přejte si, ať prší, protože v dešti obvykle zahalí rozvaliny opatství mlha, což dodá místu nádech tajemna.

Vodní víly

Kde najdete velšské vodní víly Gwragedd Annwn? Možná v jednom z tří národních parků, které pokrývají pětinu území Walesu a skrývají množství jezer i vodopádů. Na severu se rozprostírají horské vrcholky parku Snowdonia. Horolezci i turisté se zde mohou kochat nejen výhledy na majestátní pohoří, ale také pohledem na strmá údolí, nespočet horských jezer a pohřební monumenty z období pravěku. Pokud byste uměli velštinu, napadlo by vás to hned, jelikož velšský název oblasti Yr Wyddfa znamená v překladu hrobka. Na nejvyšší horu Mount Snowdon (1085 metrů) se můžete dostat také vlakem díky Snowdonské horské železnici.

TIP: Velšská tradice: Podle pórku poznáš přítele

Druhý park Pembrokeshire coast lemuje pobřeží jihozápadního Walesu. Hlavní stezka vám nabídne členité skalní útvary, mořské jeskyně, tradiční kopce plné ovcí a možná i setkání s volně se pasoucími koňmi. Třetici uzavírá národní park Brecon Beacons, tedy strážné ohně z pohoří Brecon. Signální ohně na vršcích hor se původně používaly, aby varovaly místní před útokem Angličanů, dnes jsou zapalovány při slavnostních příležitostech. Kromě ledovcových jezer Llyn y fan fach a Llyn y fan fawr zde najdete i mnoho vodopádů.

Setkání bardů

Wales bývá někdy označován jako země písní. Kromě mužského sborového zpěvu zemi na hudebním poli proslavily také středověké turnaje mezi básníky a hudebníky nazývané Eisteddfod. O titul nejlepšího umělce se ucházeli talentovaní Velšané z celé země poprvé v roce 1176 na dvoře lorda Rhyse v Cardiganu. Často ale nešlo jen o příležitost k rozveselení obecenstva a panovníka. Setkání poetů mnohdy mělo i svůj politický podtext. Velšští šlechtici pořádáním těchto akcí sjednocovali národ proti anglickému vlivu. Nejlepší básník byl oceněn stříbrnou židlí, nejlepší zpěvák stříbrným jazykem a nejlepší hráč na harfu obdržel stříbrnou harfu. S upadajícím zájmem o velšskou kulturu se z Eisteddfodu stávalo stále menší a neformálnější setkávní pár nadšenců. Tradici oživil až Thomas Jones v roce 1789. Velký úspěch této akce vedl k obnovení zájmu o velšské umění a literaturu. Dnes se koná Národní velšský Eisteddfod každý rok. Týdenního setkání se účastní kolem šesti tisíc soutěžících básníků a umělců. Díky velšským imigrantům můžete Eisteddfod navštívit také v Austrálii nebo Argetině. Argentiští básníci musí ovládat velšštinu i španělštinu.

Přistání na letišti v Honolulu, hlavním městě Havaje, může být pro Evropana šokující. Ačkoliv je říjen a jedenáct hodin večer, je 28 stupňů, vlhkost jako v prádelně a absolutní bezvětří: vzduch je těžký, téměř nedýchatelný. Na jeden z nejméně „turistických“ havajských ostrovů – Kaua´i – to odsud máme půl hodiny letu. Dříve se mezi jednotlivými ostrovy dalo cestovat levnější lodní dopravou, ovšem před pár lety byly všechny námořní spoje zrušeny, kvůli ohrožení korálových útesů. 

Kaua´i je společně se soukromým ostrovem Ni´hau nejzápadnějším ostrovem Havajského souostroví. Od ostrova O´ahu je vzdálen asi sto dvacet kilometrů. Hlavní město Lihu´e se nachází na jihovýchodě ostrova. Na malém letišti nás vítá poněkud vlezlá havajská hudba a všude kolem jsou američtí turisté v kloboucích a havajských šatech s květinovým vzorem. O důvod víc, proč co nejrychleji opustit toto nudné maloměsto a vyrazit do panenské džungle ve vnitrozemí. Korálové útesy a překrásné písečné pláže jsou hlavním lákadlem pro většinu turistů, nás sem však přivedla nádherná příroda tohoto ostrova. Pokud jste viděli film Jurský park či King Kong a vzpomínáte si na ten opuštěný ostrov a úžasnou přírodu, pak víte, jak vypadá Kaua´i. Právě tady se točí mnoho amerických filmů z tropického prostředí.  

První seznámení s Kauaií však není vůbec přívětivě. Na informačním středisku se dozvídáme, že převážná část stezky Kalalau Trail na severozápadě ostrova je na celý měsíc uzavřena - opět se tu natáčí nějaký film. Zjišťujeme navíc, že táboření mimo kempy je na Kauaii zakázáno a plánovaný nocleh v kempu musí být dopředu nahlášen a zaplacen. To je však možné provést jen zde v hlavním městě a nikde jinde, ani přímo v kempu, což je pro nás, stopaře, naprosto nerealizovatelné nařízení. Jsme tedy hned nuceni porušovat předpisy. Ačkoli se o místních lidech říká, že jsou nejmilejší na světě, setkáváme se spíše se zamračenými výrazy. Navíc všude kolem místo exotického ptactva pobíhají  přemnožené slepice, které utekly z chovů po ničivém hurikánu Iniki v září 1992 a nekontrolovatelně se rozšířily. V noci je takové vedro, že se ve stanu nedá vydržet, venku zase nedají člověku vydechnout otravní komáři. Nechápu, jak tomuhle místu někdo může říkat ráj na zemi…

Žhavá historie ostrova

Havajské ostrovy vznikly bouřlivými geologickými procesy, které začaly před miliony let na dně oceánu. Horké magma se valilo na povrch a při chladnutí utvářelo pod hladinou moře rostoucí hory. Současné Havajské ostrovy jsou výsledkem završení těchto procesů. Před nimi existovaly jiné havajské ostrovy jako například Kure, Midway a další, po nichž zůstaly jen atoly. Stejná budoucnost čeká i všechny současné Havajské ostrovy.

Životní cyklus sopečných ostrovů je neúprosný. Miliony let trvá, než vyrostou nad hladinu moře. Další miliony let se se z drsných magmatických rodí takový „ráj na zemi“, jaký dnes známe z Havaje. Čím izolovanější a menší ostrovy jsou, tím déle živočišným a rostlinným druhům trvá jejich kolonizace. Jakmile se však ostrovy dostanou nad hladinu,  začínají na ně zároveň působit destruktivní síly oceánu a povětrnostních podmínek, které trpělivě opracovávají a ohryzávají útesy, až je nakonec ostrov opět pohřben pod hladinou moře a zůstane po něm jen atol – prstenec korálových útesů, které se utvořily na pobřeží ostrova. Každý atol je tak vzpomínkou na jeden sopečný ostrov,  pohřbený pod hladinou oceánu. I když v daleké budoucnosti zaniknou současné havajské ostrovy, vyrostou zase jiné, které se dnes kupí již pouhý kilometr pod hladinou.

První lidé objevili Kaua´i ve čtvrtém či pátém století. Připluli na velkých lodích z ostrovů Markéz. Naštěstí si s sebou přivezli sazenice obilnin, tara, chlebovníku a také prasata, psy a drůbež. Na Havaji v té době ze savců žili jen netopýři a chyběly zde i jakékoliv jedlé plodiny. Rybolov byl zpočátku hlavní obživou kolonistů. Tito lidé postupně na ostrově vytvořili hierarchickou společnost plnou přísných zákazů a tabu, jejichž porušení byla  trestána smrtí. Když 19. ledna 1778 na Kaua´i náhodou přistál britský mořeplavec James Cook a jeho flotila, mysleli si ostrované, že je navštívil sám bůh, jenž vydechuje oheň (dýmka) a vlastní kouzelnou hůl (puška). Na konci 19. století Havaj objevili Američané, v roce 1900 ji ustanovily za své námořní teritorium a 21. srpna 1959 se oficiálně stala 50. státem USA.     

Kaňon Waymea a pobřeží Na Pali

Vnitrozemí ostrova je autem prakticky nepřístupné. Střed ostrova je tvořen hustou džunglí a kráterem sopky Mount Wai´ale´ale (1569 m), jejíž okolí je vůbec nejdeštivějším místem na světě. Na pobřeží Kaua´ie však po celý rok vládne vlídné a slunečné počasí. Zatímco sever je díky severovýchodním pasátům také vlhký a čerstvě zelený, na jihozápadní pobřeží se srážky přes hory téměř nedostanou. Silnice vede jen podél pobřeží. Není však spojená, protože na severozápadě se z oceánu tyčí ohromné, jako břitva ostré špičaté útesy pobřeží Na Pali. To se dá obdivovat pouze z vyhlídek shora, které jsou z části na dvacet kilometrů dlouhé stezce Kalalau Trail, nebo z mořské hladiny, například na kajaku. To je však v tuto roční dobu prakticky vyloučeno. Počátkem října tady začíná zima a severní pobřeží bičuje vlnobití a pasáty. Obecně lze říci, že v zimě je bezpečnější koupání na jihu ostrova a v létě, kdy se větry změní, jsou menší vlny zase na severu.

My se autobusem a stopem přesunujeme na jihozápad a odtud úzkou silnicí do hor nad kaňon řeky Waimey. Při pohledu na jeho dno se tají dech a řidič, který nás nabral do auta, dokonce řadí s úžasem Waimea Canyon před věhlasný Grand Canyon. Ten je sice větší, ale tenhle prý působí daleko velkolepěji.

Celý následující týden objevujeme deštné pralesy Kaua´ie, vyhlídky na útesy Na Pali, o něž se tam dole tříští mohutné zpěněné vlny. Červená hlína ostře kontrastuje se svěže zelenou džunglí a modrým nebem. Konečně si připadáme jako v opravdovém ráji. Není tady zdaleka tak vyprahlo jako na pobřeží, celodenní pochod s krosnami na zádech si často můžeme zpestřit osvěžující koupelí pod vodopády či v teplé tůni. Společnost nám dělají exotičtí tropičtí ptáci. Nad pobřežím zahlédneme majestátní fregatku i nodyho bělostného, na červených květech v džungli zase sají nektar zářivě červení šatovníci šarlatoví. Několikrát v příkrovu džungle narazíme na patnáct centimetrů dlouhou, jedovatou stonožku, po jejímž kousnutí prý neumřete, ale budete si to alespoň přát. Občas nás v buši překvapí divoké prase či koza a po cestě nás neustále osvěžují neznámé divoké plody, především guavy, připomínající špendlíky a chutnající jako velmi sladké hrušky. Celý týden jsme odkázáni jen na divoce rostoucí ovoce, zásoby potravin jsme si neudělali a v horách není kde nakoupit. Nakonec slezeme do rozžhaveného kaňonu Waimea, jenž zezdola působí ještě mnohem impozantněji, a podél stejnojmenné říčky dorazíme zpátky na pobřeží.

Hula tance pro královnu

V horách nad Waimea kaňonem u malého muzea Koke´e Lodge se shodou okolností právě odehrává festival místních tanečních souborů, které své představení věnují samotné havajské královně. Na rozdíl od komerčních tanečních představeních na Havaji je tento festival zdarma a sejdou se tu především místní lidé (viz. Legenda jménem Hula).

Kaua´i je prostě perla tichomoří, kde dobrodružný turista může strávit celý měsíc a neprojde ani polovinu úchvatných turistických tras. Její neprostupné vnitrozemí stále nese plno magických míst, kam lidská noha ještě nevkročila. Nejen přeplněné pláže v hlavním městě Honolulu, ale i Kaua´i je tvář Havaje.