Je časně ráno, slunce vychází ve střední Americe velmi brzy, a já už hodinu sedím v podřepu ve vysoké trávě a sleduji chování zvířat okolo sebe. Ačkoli jsem se nepřesunul ani o metr, pořád je na co se dívat. Na barevné pěvce v koruně stromu, volavky rusohlavé v trávě, až po kondora na nedaleké cestě. Do Kostariky jsem se vydal za přírodou a fotografováním zvířat.

Země přecpaná životem

Na území o čtvrtinu menším než Česká republika je tato země skutečně přecpaná životem. V Kostarice (na 0,01 % zemské pevniny) žijí čtyři procenta všech živočišných druhů (téměř půl milionu). Při pozorných toulkách přírodou tu objevíme více druhů ptáků než v USA a Kanadě dohromady, více plazů než v celé Evropě, pětkrát více motýlů než v Austrálii a takto bych mohl stále pokračovat.

Důvodem této hojnosti je mimořádná geografická dispozice Kostariky. Většina kopců (obvykle to jsou aktivní sopky) v centrálním pohoří země má výšku nad 2 500 m, jejich svahy upadají k pobřeží obou oceánů. V nejužším místě je dělí pouze 125 km. Troufám si tvrdit, že nikde jinde na světě není na tak malém území tolik biologických zón a vegetačních typů. Blízko sebe je tu vlhký deštný prales, horský mlžný les, karibské pláže s palmami, pacifické mangrovové pobřeží nebo vysokohorské panorama. Snadno dostupné jsou aktivní sopky, kaňony dravých řek s mnoha vodopády, jeskyně plné netopýrů, termální sopečné prameny, korálové útesy, neprostupné bažiny nebo ostrovy plné ptactva nedaleko pobřeží.

Protože je mi jasné, že se do článku vejde pouze zlomek unikátů, přidám ještě jeden výčet, který mluví za vše. Na území Kostariky žije (nebo na sezónu přilétá) 857 druhů ptáků, po zemi běhá 243 druhů savců, nejdeme tu i 182 druhů obojživelníků a 235 druhů plazů. Domovem je těmto živočichům 11 000 cévnatých rostlin, 1 600 druhů orchidejí, 2 564 hub a řas.

Toto vše je ráj pro milovníky přírody a přírodovědce. V Kostarice jsou si toho vědomi a vybudovali si z turistiky prosperující průmysl. Není ve světě obdobná země, která by měla tolik národních parků a chráněných lokalit. Na 25 % území Kostariky najdeme jak státní národní parky, tak i mnoho soukromých rezervací.

Mlžným tropickým lesem

Jedním z nejnavštěvovanějších přírodních unikátů je bezesporu rezervace RBBN Monteverde v centrální horské časti Kostariky. Mlžný, ale často i deštivý les je domovem mnoha druhů zvířat a v rezervaci je dostatek značených cest pro jejich sledování. Pro pohodlnější návštěvníky nabízí nedaleká vesnice Santa Elena třeba motýlí farmu nebo Ranarium, česky by se dalo říci „žabín“. Což je několik akvárii s mnoha druhy kostarických žab. Aktivnější zájemci o přírodu, mohou využít služeb profesionálních průvodců, kteří znají ta správná místa pro sledování zvěře. Pro pozorování ptáků mají i kvalitní dalekohledy.

Cesta z hlavního města trvala pět hodin a především její závěr byl poutavý i z okénka autobusu. Bohatě zalesněné kopce s převalujícími se cáry mlhy, oblačnost, přes kterou se snažilo prosvítat slunce a do toho barevné duhy tak mohutné, že jsem ještě takové nikdy neviděl. Vystupuji z autobusu, prší, ani se nanamáhám hledat místo pro stan, je zde (stejně jako všude v Kostarice) mnoho možností ubytování a při výběru záleží pouze na tom, kolik máte v kapse dolarů. Ani mě nezajímá sprcha s teplou vodou, moje první otázka směřuje k tomu, zda má pokoj zásuvku. Při cestování na delší dobu mimo civilizaci je pro majitele digitálních fotoaparátů hledání energie velkým problémem.

V ptačí rezervaci

Pro sledování ptáků v rezervaci je nejlepší vykopat se z postele co nejdříve. Vstávám ještě za tmy, k hranici parku je to ještě sedm kilometrů po bahnité cestě. Stejně jako předešlý den opět prší, ačkoli je teplo a svítí slunce, prosvětlená mlha produkuje difúzní světlo, ve kterém nelze bez slunečních brýlí ani otevřít oči. Je to legrační, ačkoli prší, musím mít brýle nasazeny. Vypadá to jako deštivý mrak, který je pouze do 10 metrů nad hlavou a dále je modrá obloha. Efekt má ale stejný, po pár kilometrech jsem mokrý a nedokážu si představit, jak celý den ve vodní lázni vydržím. Ale pouze touha po kolibřících žijící v tropickém mlžném lese, mě nutí cestu nevzdat a nevrátit do Santa Eleny na lahodnou kostarickou kávu.

U vstupu do rezervace je již několik terénních aut s movitějšími turisty, kteří si právě dohadují cenu s průvodci. Ve svých nažehlených khaki oblečcích s bílou košilí i kloboukem a obloženou bagetou v ruce vypadají směšně a prudce to kontrastuje se mnou, hladovým santusákem s bahnem i za ušima. Má to i svou výhodu, nenápadné (tzn. tmavé, seprané, roztrhané) oblečení a neoholená tvář s mastnými zmoklými vlasy rozhodně neláká případné lapky, kteří by se na vašem vybavení chtěli obohatit. Nikoho nenapadne, že v té špinavé brašně, ze které trčí tráva, je fototechnika v hodnotě mírně ojetého auta.

Rezervace, protože je velmi často zmiňována v průvodcích, je i hojně navštěvovaná. Nejednou se mi stalo, že jsem v koruně stromu pracně dostal do záběru nějakého ptáčka, když mě někdo dloubnul do ramene s otázkou: „What is it?“ Zpětně mohu říci, že se mi vždy život zvířat nejlépe pozoroval při stopování na kraji měst, nebo v blízkosti cest zcela mimo parky a rezervace. Zvířat tam bylo mnohem více a podmínky pro focení vhodnější. Ale například pro kolibříky je asi Monteverde země zaslíbená, pro jejich pozorování najdete na světě jen pár vhodnějších lokalit.

Podobné klima a vegetaci naleznete v i NP Amistad u panamských hranic, v NP Tapantí nebo národních parcích pod aktivními sopkami.

Pobřeží Karibiku a Pacifiku

Nejsou to jenom pláže, co můžete na pobřeží objevit, ale i neprostupné mangrovové porosty, delty řek pramenících v horách nebo skalnaté útesy. Každý kilometr je zcela jiný a i počasí je odlišné. Pacifické pobřeží je o něco sušší než to karibské. Pokud byste si měli u Pacifiku vybrat pouze jeden národní park, doporučuji Manuel Antonio. Lokalita je vhodná především pro pozorování savců, v období od ledna do dubna lze na moři dokonce zahlédnou i velryby a delfíny. V korunách stromů i po značených stezkách se prohánějí opice, vysoko ve větvích pomalu lezou lenochodi a na kamenných útesech u pláží se vyhřívají leguáni.

Park je snadno dostupný ze stejnojmenné vesničky nebo z nepatrně vzdálenějšího Quepos, o turisty tu tedy není nouze. Většinou se však budou pouze válet na pláži, proto se dá kousek od pobřeží nerušeně poznávat pobřežní prales. Jednoznačně největším lákadlem národního parku je pozorování života kostarických opic. Při pečlivém hledání objevíte malpu kapucínskou, kotula rudohřbetého nebo vřešťana pláštíkového.

Na Karibském pobřeží je neznámější NP Cahuita nebo více na severu po pobřeží NP Tortuguero. Do Tortuguero již vedou cesty pouze po moři nebo tam jedenkrát denně léta malé letadlo z hlavního města, turistů je tu tedy podstatně méně a podmínky pro studium přírody ideální. Náladu může zkazit pouze tropický prales, často tu prší a za volavkami a dalšími ptáky budete muset půjčenou lodí.

Ve svazích aktivních sopek

Oceánská deska se sklání, ohýbá a podsouvá pod kontinent. V tomto místě vzniká hlubokomořský příkop. V hlubších částech Země se deska zčásti natavuje, tavenina stoupá, způsobuje další natavení v kontinentální kůře a horniny se poté objevují na zemském povrchu ve formě vulkánů. Proto je Kostarika i velice seizmicky aktivní. V blízkosti sopečných vrcholů nebo i na jejich svazích najdete mnoho důkazů o vulkanické činnosti, ať už jsou to termální prameny nebo fumaroly (výrony sopečných plynů).

Pro milovníka přírody je velmi přitažlivé pozorovat, jak se pára převaluje v husté vegetaci a ústí fumarol hýří všemi barvami. Vrcholy kostarických sopek jsou až na výjimky snadno dostupné, pokud se smíříte s tím, že několikrát upadnete do kluzkého bahna. Ubezpečuji vás, že na takových místech jako v národním parku Rincón de la Vieja je na co se dívat. Koncentraci exotického ptactva bych přiblížil pavilónu Ptačí svět ve Dvoře Králové nad Labem. Když procházíte, spoustu věcí přehlédnete, ale stačí se zastavit a na několik desítek minut se nehnete z místa. Tukan s otevřeným zobákem na holé větvi, datel ve výši očí pět metrů od vás, aguti proběhne pod nohama nebo světle zelený křovináč omotaný na stromě nad vaší hlavou.

V mlžném pralese na úpatí sopek si přijde na své i milovník vnitřního lesa. Stromy obalené mechem a epifyty jsou vždy atraktivní. Jen dalekých panoramatických pohledů si na kostarických vrcholech příliš neužijete. Vzhledem k vlhkému klimatu po většinu roku je v horách často oblačnost. Pokud je však krásný jasný den, lze třeba z vrcholu nejvyšší hory v Kostarice (Cerro Chirripó 3 820 m) spatřit oba oceány, stačí jen pootočit hlavou. Dalším velice přitažlivým místem za pěkného počasí je nazelenalé jezero v kaldeře sopky Irazú (3 432 m). Já jsem měl smůlu, na vrcholu lilo tak, že jsem měl pocit, že mi promoká i Gore-Tex obleček a mlha byla taková, že když jsem se párkrát otočil na místě, nevěděl jsem kudy se vrátit. Dalšími vulkanickými parky jsou NP Volcán Poás nebo NP Arenal s nejaktivnější sopkou v Kostarice.

Deštný prales z vratké lodičky

Pokud si budete chtít alespoň několik dní připadat jako v tropické Brazílii na Amazonce, doporučuji výlet do národního parku Tortuguero. Protože většina návštěvníků nemá přebytečných 140 dolarů na zpáteční letenku do oblasti, je jedinou možností zaplatit si výlet lodí s průvodcem z nejbližšího většího města. Ale stojí to za to. Meandry řek, spousta klidných lagun, úzké přírodní kanály. Všechno to je domovinou neuvěřitelného množství vodních ptáků. Jenom třeba volavek je zde šest druhů, po hladině běhá ještěrka bazilišek, na ztrouchnivělém kmeni na břehu řeky sedí ledňáček amazonský a po větvích mohutných stromů se prohánějí opice a leguán. A nuda není, ani když vystoupíte na břeh. Pokud lokalitu navštívíte ve vhodném období, můžete sledovat želvy při kladení vajec, naopak pestrobarevné žabičky můžete na listech pozorovat celoročně. V Tortuguero není kromě přírody nic k vidění, proto stačí pro návštěvu pouze dva až tři dny. Pro fotografování, stejně jako pro jakoukoli prohlídku parku, je nevhodnější si na celý den půjčit lodičku. Než však do vratké lodičky se usednete, doporučuji pořádně se s ní na několika stovkách metrů kanálů seznámit.

NP Denali je oblíbenou destinací jak amerických, tak zahraničních návštěvníků. Vedení parku nelze upřít vesměs velmi dobrou organizací turistického ruchu s patřičnou mírou regulace, pokud je nutná z ohledu na ochranu přírody. Některé prvky režimu parku jsou však v evropských podmínkách vcelku nepředstavitelné.

Výběr aktivit

V nabídce turistických aktivit zde funguje dokonale trh. Je libo rafting nebo jiný adrenalinový sport? Žádný problém. Průvodci se specializují na tradiční kulturu, architekturu, pozorování přírody, horolezectví, náročnou i nenáročnou horskou turistiku, stačí si jen vybrat.

Klasickým zájmem pozorovatelů a fotografů přírody v NP Denali je tzv. „velká pětka“ – los, karibu, grizzly, ovce aljašská a vlk. Při troše štěstí můžete skutečně tato zvířata v rozmezí 3–5 dnů spatřit. Ale paleta zdejší fauny je o poznání širší – celkem 39 druhů savců, 167 druhů ptáků (z toho 119 hnízdících), 10 druhů ryb a pouze jeden druh obojživelníka. Tato pestrost je dána geologickou různorodostí v těch nejextrémnějších klimatických pásmech.

Za losy a vlky

Na konci záři dorazila naše parta do parku, kde jsme dostali povolení na vstup o dalších dvacet kilometrů do hloubi parku. To nejhezčí zabarvení podzimní přírody nás již minulo, na druhou stranu to byl čas vrcholu losí říje, což byl pro nás největší magnet. Tabule u silnice se zákazem opuštění silnice v délce pět mil nám však trochu kalila radost. Byla to oblast největší koncentrace losů a zákaz byl hlavně z důvodu bezpečnosti turistů. Losi jsou totiž velmi nevyzpytatelní, dokážou vás klidně ignorovat v bezprostřední vzdálenosti, a pak mnohdy z ničeho nic atakují vše, co je nablízku. V období říje je tohle pravidlo ještě aktuálnější. Návštěvní řád však nemá cenu porušovat, rangeři zde mají statut policie.

Cesta po Denali Highway je trochu monotónní a vcelku i traumatizující. Všude kam pohlédnete, je totiž jen nekonečná tundra, lemována na sever i na jih pásmem zasněžených hor a ledovců. Samozřejmostí je mít neustále plnou nádrž, protože široko daleko není žádna benzinka.

I když střídavě sněžilo a pršelo, vytvářel tenhle nečas onu atmosféru drsného severu. Vcelku příjemným poznáním bylo chování amerických turistů, kteří nás rádi upozornili na jakékoliv zajímavosti, které při pohybu parkem objevili. Jedna dvojice důchodců nás dokonce honila přes dvacet kilometrů, aby nám oznámila, kde viděla smečku vlků. Ty jsme pak díky nim opravdu našli. 

Na dosah losa

O místě výskytu ovcí aljašských jsme věděli, bylo jen otázkou, na které straně údolí se ovce budou pást. Skupinku ovcí s mláďaty bylo vcelku lehké najít a po troše strmého výstupu jsme se k nim přiblížili na vzdálenost cca 20–50 metrů. Berani byli na protějším vrcholku hory, a protože polovina naší party rezolutně odmítla za nepříliš příznivého počasí jakékoliv horské túry, museli jsme my dva zbylí rezignovat a přizpůsobit se. Na druhou stranu riskovat, že nás na vrcholu nebo cestou zastihne sněhová vánice, by také nebylo příjemné.

K nejakčnější scéně se schylovalo o několik hodin později. Našli jsme jednoho výzkumníka, který zblízka sledoval losí říji. Vlezli jsme za ním do křoví a téměř jsme si tak sáhli na obrovského losího býka. Respekt nám velel vrátit se na silnici, načež nás následoval i onen býk. Přecházeje přes silnici si nás prohlédl a pak následoval své losí „dámy“. Za neustálého sněžení jsme ho pozorovali více jak hodinu.

K večeru jsme se shodli, že za tohoto počasí není moc šancí na pořádnou fotografii, proto jsme na večer prostory národního parku Denali opustili a zamířili do naprosté divočiny po písčité silnici, která má honosný název Denali highway. Údržba silnice není nikterak nákladná. V letních měsících pouze srovnají nerovnosti a vyplní výtluky a to je vše. Po většinu roku je silnice stejně pokrytá ledem a sněhem. Asi po patnácti kilometrech jsme zaparkovali a připravovali se na další přespání v autech. Lilo jak z konve a byla zima. Při kempování se nám osvědčili jednoduché vařiče tzv. dřívkovače, na kterých bylo možné s pomocí několika větviček svařit litr vody za necelé tři minuty.

„Vysoká“ v plné kráse

V noci došlo k prudké změně počasí. Nad ránem mě ještě dávno před východem slunce vzbudila zima – bylo minus 8 stupňů a obloha jak vymetená. Rychle jsem vzbudil kolegy, protože rýsující se hora na horizontu mi byla nějak povědomá. Za chvíli jsem si byl jist – Mt.  McKinley se zjevil v plné kráse. Za půl hodiny jsme již nadšeně fotografovali růžově zbarvenou nejvyšší horu severní Ameriky, což se jinak povede málokdy, protože je téměř vždy zahalena v oblacích.

Do návštěvnického centra parku se dostanete po dálkové silnici z Anchorage asi po 360 kilometrech. Jde o velmi zajímavou cestu s nezaměnitelným koloritem severské přírody i architektury a současně projíždíte malými vesnicemi a městečky. Většinu nevyhnutelných věcí k pobytu dostanete koupit i na čerpacích stanicích a v malých krámcích. Pokud se cestou naskýtá nějaký zajímavý výhled na krajinu, můžete zastavit na upravených parkovištích označovaná jako „View point“ se symbolem fotoaparátu. Občas lze také zahlédnout zajímavou značku „Dejte přednost losům". Losi často křižují silnici a kolize s tímto téměř tunu vážícím kolosem je asi velice špatná zkušenost.

Samotné návštěvnické centrum poskytuje veškeré potřebné informace o pobytu i pohybu v prostorách národního parku. Můžete shlédnout videoprezentace z prostorů parku i o tom, jak se chovat při setkání s medvědem.

Povolení z loterie

Co se týká pohybu po národním parku, je pěší turistika vesměs povolena s výjimkou omezení, která jsou u silnice celkem dobře vyznačena. Dovnitř parku se dostanete po silnici z návštěvnického centra a prvních cca 30 kilometrů je volně dostupná vlastním autem. Dále se pak dostanou pouze auta s povolením vstupu do vzdálených kempů. Rezervace takového vstupu je možná pouze jeden den před příjezdem. Další speciální povolení uděluje správa parku dle svých kritérií ve formě loterií pro volný vstup na závěr sezony (10–15 září).

Asi 150 kilometrů od vstupu do parku, na samém konci silnice, se nachází chatová základna Denali Lodge, která nabízí převoz autobusem a ubytování v chatkách s plnou penzí. Cena je poměrně vysoká, ale je to výjimečná možnost k pobytu v panenské divočině.

Autobusem do divočiny

Poslední možností jak proniknout do divočiny, je využit rezervace místa v autobusu. Řidiči jsou velice dobře znalí poměrů na silnici a zastaví autobus, kdykoliv někdo z cestujících uvidí něco zajímavého. Jízdenka vás opravňuje vystoupit kdekoliv na silnici a pak zastavit autobus na zpáteční cestě, tedy pokud jsou ještě volná místa. Strážci parku, rangeři, kontrolují jména cestujících na vstupu i výstupu a tím lehce zjistí, kdo se toho dne z parku nevrátil. Samotná jízda autobusem od vstupu a zpátky trvá přes 12 hodin, takže na cestu se zastávkami si musíte plánovat celý den.

Aljaška evokuje naplno pocit vzdálené divoké přírody, Národní park Denali je pak jedním ze skvostů těchto končin. Přijdou si zde na své všichni, kteří chtějí zažít intenzivní pocit z nenarušené přírody.

Řada nákupních středisek na Pyrenejském poloostrově je stejně plná jako ta naše. Avšak jedna změna je zřejmá – prodavači mají na tvářích úsměvy, a s nakupujícími si povídají, aniž by se další zákazník v pořadí mračil. Ve Španělsku plyne život poněkud jinak. Naučíte se zde najít si čas na čekání na přechodu pro chodce. Budete zdravit lidi všude, kam vejdete, a ptát se jich, jak se mají. I když nechcete, naučíte se španělsky. Anglicky s vámi totiž komunikovat nebude téměř nikdo, Španělové jsou hrdí na svůj jazyk a se španělskou artikulací vyslovují třeba i jména amerických prezidentů. Komunikovat ale chtějí pořád – španělštině se tedy nevyhnete. A to je dobře. Abyste naplno ucítili atmosféru země, musíte poznat odpověď na otázku: Hola, que tal? „Ahoj, jak se máte?“, zeptala se jedna ze dvou žen, které se u nás zastavily, když jsme s kamarádkou hledali na mapě Cádizu místní obchodní dům. „Potřebujete pomoc?“ pokračovala dál. A my jsme stály před místní katedrálou v němém úžasu, že nám někdo sám od sebe nabídl pomoc. Řekly jsme, kam se potřebujeme dostat, a nechali se vést dvěma neznámými ženami na místo.

Noční život i v čajovně

Cádiz je přístavné městečko na jihu Španělska v provincii Andalusie. Je považováno za nejstarší město v západní Evropě, založili ho Féničané před 3000 lety jako důležitý obchodní uzel. Ačkoli jde o město s největší nezaměstnaností v regionu, na nočním životě Cádizu to nepoznáte. Španělští přátelé nás nejdřív vzali na večeři. Při obrovském sudu jsme v jedné z uliček ochutnali místní tapas – malé pokrmy, které jsou oblíbené napříč celou zemí. Speciální klobáska či sépie na grilu prý nemají konkurenci. Odtud jsme se vydali do čajovny, která rozhodně nepřipomínala klidné místo s lidmi sedícími na zemi a tiše usrkávajícími čaj. V téhle čajovně teplý nápoj nikdo nepil. Podávalo se místní víno, oblíbené pivo a řada jiných alkoholických nápojů. V rohu místnosti hrál Španěl na kytaře tradiční flamenco a všichni návštěvníci podniku stáli a povídali si. Nejprve s jednou skupinkou přátel, poté s další. V podobném stylu místní vystřídají během jedné noci i několik podniků.

Ztraceni v krásách města

Cádiz se může pochlubit širokou pláží se zlatistým pískem, kterou obmývají vody Atlantského oceánu. Ačkoli je obyčejně voda v prosinci již ledová, dvacetistupňová teplota přes den umožňovala turistům stanovat pod jedním z mol. Přímo z pláže vedou dvě cesty. Každá vede k jinému hradu – jedna k hradu Svaté Kataliny, druhá zase k hradu Svatého Sebastiána. V Cádizu se můžete hodiny toulat úzkými uličkami, které vás v létě zaručeně ochrání před úpalem. Pokud nedisponujete nadpřirozeným smyslem pro orientaci, budete mít pocit, že v uspořádání uliček neexistuje žádný řád. Pořád se budete ztrácet. Díky tomuto „dopravnímu chaosu“ máte jedinečnou příležitost objevovat krásy města, k nimž patří i majestátní bílá katedrála. Rovné střechy, téměř výhradně bílých domů nápadně připomínají arabský svět, který je od téhle části Španělska vzdálen, jen co by kamenem dohodil.

Kousek od Maroka

Při dobré viditelnosti se z jižního pobřeží Španělska naskýtá pohled na severní Afriku. Městečko Tarifa, nejjižnější cíp Evropy, je vzdáleno pouhých 14 kilometrů od pobřeží Maroka. Několikrát denně vás na černý kontinent odveze loď, nebo se můžete jen tak kochat modrým oceánem a jasným výhledem přes Gibraltarský průliv. Do Tarify jezdí turisté také kvůli plážím a windsurfingu, který se tady provozuje i v zimě. Na miniaturním čtvercovém náměstí sedí každý den místní v krátkých rukávech a ve dvě hodiny odpoledne obědvají. Následuje typická siesta, kdy se restaurace i obchody na dvě hodiny zavřou, město zmlkne a všichni odpočívají. My jsme si zatím vyfotily dlaždičkové tabule označující historicky významné stavby, jako je královské vězení z období římského impéria, které dnes slouží jako muzeum. Prohlédnout si můžete i ruiny opevnění z dob, kdy se město bránilo nájezdům severoafrických muslimů. Do historického centra se tehdy vstupovalo třemi bránami. Dnes již stojí jen jedna z nich – Puerta de Jerez. Přechodem přes slavnou bránu jsme opustily jiný svět a ocitly jsme se na nákupní ulici, po které jsme došly na autobusovou zastávku. Směr Gibraltar.

Británie ve Španělsku

Minuly jsme policisty sedící v malých budkách a v okamžiku jsme stály na anglické půdě. Poprvé v životě jsme se ocitly uprostřed přistávací plochy, protože do Gibraltaru vede cesta přes mezinárodní letiště. Kvůli pravidelným příletům a odletům britských a amerických aerolinek musí být cesta přes letiště denně několikrát uzavřena.

Za přistávací dráhou návštěvníka ohromí obrovská skála, na které se britská samospráva rozkládá. Na vrcholu skály volně běhají opice. Zdejší průvodci vás ochotně ke zvířatům zavedou přímo od úpatí skály. Taky jsme se divily typickým červeným telefonním budkám a tabulím, které lákaly turisty na populární britské jablečné víno „cider“. Pro toho, koho nezajímá britská kultura a kdo by měl strach z opic, mají i v Gibraltaru krásný výhled na Afriku. Evropa point je obrovská rovná plocha se dvěma významnými monumenty – bílo-červeným majákem a mešitou. Gibraltar v minulosti spadal celých šest staletí pod muslimskou nadvládu králů ze severní Afriky. Poté se ho několikrát pokoušeli získat Španělé. V rukou Britů je až od roku 1969, kdy Španělé na protest uzavřeli společnou hranici a opětovně ji otevřeli až v roce 1985. Dodnes se tady míchají kultury, jazyky i náboženství. „Hodně Španělů i jiných cizinců tady pracuje, ale nebydlí. Život je tu poněkud drahý,“ vysvětlil náš průvodce Portugalec Nelson. Gibraltar je dnes důležitým dopravním uzlem a lákadlem pro turisty. Na cenách, které se počítají v gibraltarských librách, to poznáte okamžitě.

Zdravě na kole

Zpátky ve Španělsku se člověk cítí o něco svobodněji. Cesta autobusem do naší další zastávky uběhla rychle. Sevilla – hlavní město celé Andalusie, nás překvapila svou velikostí. Kromě hromadné dopravy, na jakou jsme zvyklí u nás, zde jezdí i kočáry poháněné koňmi. V oblibě jsou i jízdní kola, cyklistu zde potkáte na každém rohu. Za pár euro si během tří dnů můžete ze stojanů po celém městě půjčovat kola a rychle a zdravě se tak prohánět ulicemi. Pokud ovšem máte štěstí, že při konkrétním stojanu nějaké funkční kolo objevíte. Španělé totiž nejsou natolik pracovití a zodpovědní, aby hned závady oznámili, a postarali se o jejich opravu. Nicméně, noční projížďka podél řeky až k obrovské soše Krištofa Kolumba za to hledání stojí. Turistů tady moc není, Kolumbus je bezpečně ukryt v aleji stromů.

Vůně prosincových citronů

Odhalena celému světu je však gotická katedrála, o niž Španělé hrdě prohlašují, že je největší na světě. Slavná je katedrála především díky věži se zvony La Giralda, která byla postavena na místě zničeného minaretu patřícího k již neexistující mešitě. Nedaleko katedrály stojí palác krále Petra Krutého, který si Sevillu zamiloval natolik, že v ní chtěl bydlet. Alcazar, jak se hrad jmenuje, dýchá arabskou kulturou a i v prosinci voní po citronech a pomerančích.

Zahrada je i v zimě plná stromů s exotickými plody a také malířů v bílých pláštích a baretkách, kteří se snaží zachytit atmosféru jedné z největších atrakcí města. Atmosféru, kterou ale musíte zažít na vlastní kůži, má bývalá židovská čtvrt Santa Cruz. Kamenná dlažba, uličky úzké tak pro jediné kolo, květinami dokonale vyzdobené vstupy do domů. Město obyvatelům téhle části přispívá na aranžování květin a nábytku ve vstupních prostorách, asi tuší, jak moc je to v jiných koutech Evropy nevídané. A nikde jinde také nemají slavný balkón, ze kterého skákal Don Juan, když utíkal od milenky. Andalusie je jedinečná – pocitem, kterým vás naplní. Pocitem svobody, odpočinku. A ta vůně prosincových citrónů na stromě…

Málokdo z nás tuší, že v oblasti dnešní Etiopie se v dávné minulosti rozkládala jedna z mocných světových říší a že se tam doslova tvořily dějiny. Známky někdejšího civilizačního rozpuku jsou na mnoha místech, zvláště na křesťanském severu země, patrné dodnes.

Křesťanství se sem, do mocného království Aksum, uctívajícího slunce a měsíc, dostalo tak nějak omylem ve 4. století. Z řecké obchodní lodi vypleněné u afrických břehů se tehdy zachránili jen dva mladí bratři – Frumentius a Edesius. Skončili jako otroci na královském dvoře v Aksumu, ovšem brzy si získali panovníkovu přízeň. Tu využili k rozšíření křesťanství, které pak král Ezana vyhlásil státním náboženstvím. A tak se malým žertem dějin stalo, že Etiopie jako jediná subsaharská země přijala víru v trojjediného boha. Dnes má tato orientální verze ortodoxní křesťanské církve přes čtyřicet milionů věrných oveček. Kostelů je v Etiopii opravdu hodně a davy věřících, proudící ve svátek ulicemi, prozrazují, jak je místní obyvatelstvo pobožné.

Božská Archa úmluvy

Centrálním bodem etiopského křesťanství je však Archa úmluvy. Ta Archa úmluvy, obsahující desky s vytesaným desaterem přikázání, které Bůh na hoře Sinaj svěřil do rukou Mojžíšovi. Jedna kopie Archy se nachází v každém jednotlivém kostele – a že jich jsou v Etiopii stovky! Je uložea v komoře uprostřed kostela, což bývá pečlivě střežené místo oddělené od veřejné části kostela pevnou zdí a těžkým závěsem ve dveřích. Vždy tu sedí nějaký pozorný mnich s dlouhou modlitební holí, takže se nám do žádné tajemné komory ani jednou nepodařilo nahlédnout.

S Archou to však není jen nějaká hra. Etiopie totiž údajně vlastní její originál pocházející přímo od Boha. Pravá Archa úmluvy, za níž se hnali lovci pokladů i tajné zednářské lóže, je dnes uložena v nenápadné kapličce v komplexu kostela Panny Marie Sionské v Aksumu. Někdejší centrum kvetoucí říše, dnes živořící město, je tak nejsvětějším místem celé Etiopie.

Archa umí zabíjet na dálku, Izraelitům údajně rozestoupila vody Jordánu a i jejím pozdějším uchvatitelům prý pouhá její přítomnost vyhrála každou bitvu. Ochránit se tedy Archa umí sama. Nicméně pro případ, že by nějaký nenechavec při nedovoleném přiblížení neshořel plamenem, je kaplička hlídána ozbrojenou stráží. Na nějaké nakouknutí dovnitř rovnou zapomeňte. A ženy mají úplnou smůlu. Kaplička s originální Archou úmluvy stojí za zdí areálu mužského kláštera, takže návštěvnice ji ani nezahlédnou. To církvi ovšem nebrání, aby od žen chtěla stejně tučný poplatek za vstup jako od mužů! Prohlídka vedlejšího přísně střeženého muzea se vzácnými kříži, modlitebními holemi a pergamenovými knihami nemůže být pro zklamanou návštěvnici dostačující náhradou.

Velkorysý dar či nezdárnost syna?

Jak se původní božská Archa úmluvy dostala až do Etiopie? Aksum je místo, odkud měla legendární královna ze Sáby vládnout poté, co se přestěhovala z jižní Arábie (dnešní Jemen) na druhý břeh Rudého moře. Během své návštěvy u krále Šalamouna v Jeruzalémě, jehož proslulou moudrost velmi obdivovala, s ním počala syna Menelika. Ten se však královně narodil již na zpáteční cestě do vlasti, kam ji volaly státnické povinnosti. V dospělosti se Menelik vypravil svému otci poklonit a zpět domů si s sebou tak nějak nečekaně přivezl právě Archu úmluvy. Některé prameny tvrdí, že ji dostal od otce darem. Leccos, včetně obrazů se zamračeným Šalamounem na zdech etiopských kostelů, však naznačuje, že si ji povedený synek možná vzal bez ptaní. S boží pomocí se Menelikovi podařilo zázračně uniknout otcovu pronásledování a s cennou kořistí se úspěšně vrátil domů.

Oblast severní Etiopie se zřejmě opravdu těšila mocné záštitě Archy, a tak se zde Menelikovi podařilo založit slavnou salomonskou dynastii, která po celá staletí držela vzkvétající Aksumskou říši. Od počátku letopočtu byly na hrobech významných občanů vztyčovány vysoké stély, z nichž mnohé vás tu uvedou v úžas dodnes. Kolem Aksumu se nachází několik stélových polí, na nichž pocítíte majestátnost říše, o které jsme se my v dějepise snad ani neučili. Obrovské kamenné bloky zde vyrůstaly až někdy do 4. století našeho letopočtu, kdy sem s již zmíněným Frumentiem proniklo křesťanství.

Svatostánky ve skalách

Druhým nejsvětějším místem etiopských křesťanů je hned po Aksumu městečko Lalibela, kam řada věřících opakovaně vykonává svatou pouť. V okolí se totiž nachází monolitické skalní kostely zapsané na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Svatostánky nechal ve 12. století doslova vyrvat z vulkanického skalního masívu zbožný král Lalibela, jenž zde chtěl zbudovat nový Jeruzalém poté, co svatý Jeruzalém dobyli muslimové v roce 1187. Důvod, proč Lalibela tak vehementně podporoval církev, byl však dost prozaický. Pocházel z rodové větve Zagwe, která neměla nic společného s Menelikem založenou solomonskou dynastií a jejich pokrevní linií sahající ke králi Šalamounovi. A to byl tehdy docela problém. Bratříčkování s církví Lalibelově vládě přineslo kýženou legitimitu.

Dnes je v Lalibele jedenáct kostelů budících posvátnou hrůzu z té dřiny, která kameníky čekala od chvíle, co poprvé zasekli do kamene pod nohama, po první mši ve svatostánku vnořeném do červenofialové skály. Každý kostel je něčím zvláštní, mnohé se před vámi náhle zjeví poté, co jste nejistě bloudili spojovacím tunelem. Každá ze staveb má svou barvitou historii, jež se před vámi začne odvíjet, jakmile z ostrého slunce bosky vstoupíte do těžké tmy na tlusté koberce plné štěnic. Mniši tiše sedí v tmavém koutě, hlídají bohatě zdobené oltáříčky a vybírají další finanční příspěvky. Hlídají také roje divokých včel, které žijí přímo ve štěrbinách skalních kostelů a dávají posvátný lalibelský med.

Dnes se nad některými ze vzácných kostelů tyčí monstrózní střešní konstrukce, které sem v roce 2007 nainstalovalo UNESCO ve snaze ochránit skálu a především vnitřní malby před zatékáním dešťové vody. Tyto střechy jsou sice z materiálu propouštějícího světlo, ale jejich obří ocelové nosníky bohužel zkazí každou fotku.

Vánoční Lalibela

Oproti ostatním navštíveným místům v Etiopii byla Lalibela jen vesnička s blátěnými chatrčemi a boudami z plechu. Díky tomu se však zde člověk dostane do přímého kontaktu s místními, především když sem dorazí na etiopské Vánoce, jež se slaví 7. ledna. Úzké pasáže vykutané mezi skalními kostely i ulice městečka byly plné bíle oděných poutníků, kteří v tento velký svátek přišli podarovat almužnu, pomodlit se a políbit nesčetné amharské kříže. Vánoční trh byl plný lidí, z okolních chatrčí voněla silná etiopská káva a autobusy přivážející poutníky se v tom lidském mraveništi nestačily jeden druhému vyhýbat.

Přes sváteční atmosféru však desítky chudáků v gumových sandálech a s dekou přehozenou přes ramena musely v chladném ránu náhorní plošiny vyrazit pěšky z Lalibely do vzdálených míst nasbírat dřevo na otop nebo na prodej. K polednímu se pak v zástupech vraceli zpět. V sobotu, kdy probíhají trhy, se k nim navíc přidali muži pochodující s eukalyptovými kládami a ženy s pytli zemědělských plodin přicházející z vesnic až kdo ví odkud. V atmosféře etiopské chudoby a kruhových chýší oplácaných bahnem měly najednou Vánoce narozdíl od těch našich opravdu duchovní rozměr.

Plechové kostely na jezeře

Pokročili jsme v čase ještě dál – na ostrovy jezera Tana poseté kláštery z 16. století. Tana je po Viktoriině druhým největším jezerem afrického zlomu. Vodní hladinu okupuje kolonie pelikánů, v zátočinách se chladí hroši. Břehy jezera zarůstají papyrem, který místní lidé dodnes svazují do tradičních loděk tankwa. Malé jsou pro rybáře, větší na převoz kávy, největší na dopravu dřeva a dřevěného uhlí na trhy v Bahar Daru. Loďku máte sice vyrobenou za jediný den, ale na rozlehlém jezeře pak plavba zabere několik hodin svižného pádlování.

Na ostrovech a březích jezera můžete s pronajatou loďkou navštívit tři desítky církevních objektů. Pro nás, architektonicky rozmazlené Evropany, jsou místní kostely vlastně jen kulatou garáží z vlnitého plechu. Vnitřek opět zdobí barevné malby a i zde je centrální komora s Archou úmluvy. Kláštery jsou opravdu svatým místem, kam turisté sice za patřičný poplatek smějí vstoupit, ale musejí se chovat uctivě, nefotit moc často církevní hodnostáře a v žádném případě nejíst a nepít. Na což se v horkém počasí docela snadno zapomene.

Náboženské ceremonie v kostelech probíhají několikrát denně. Nevýhodou etiopských mší však je, že se odehrávají v uzavřeném kostele s vyloučením turistů i místní veřejnosti. Takže nezbývá, než tajemné obřadní zpěvy, cinkání a zvuky afrických bubnů poslouchat zvenčí. Jediné, co se vám může podařit, je přimotat se pod nohy procesí několika mnichů či jeptišek, kteří po skončení obřadu náhle otevřeli dveře a vycházejí ven s berlami, s kříži, praporci a zlatými zvonky.

Archa v garáži

Proč jsou ale kostely jezera Tana tak důležité? Protože právě zde byla opakovaně skrývána původní Archa úmluvy, když jí hrozilo nebezpečí. Menelik si ji uchovával v Aksumu, poté ale údajně strávila 800 let střežena na ostrově Tana Kerkos, kde se ještě dnes nacházejí prastaré židovské obětní kameny. Když král Ezana přijal pro svoji zemi křesťanství, nechal Archu přenést do nově zbudovaného chrámu v Aksumu. Před zničením muslimy v 16. století Archa opět narychlo putuje do bezpečí jednoho z tanských ostrovů a v dalším století se znovu těší slávě v úplně novém aksumském chrámu. V roce 1965 pro ni tehdejší císař Haile Selassie nechal zbudovat speciální kapličku, kde se ta jediná pravá Archa úmluvy má skrývat dodnes.

Jenže novodobé dějiny Etiopie jako by naznačovaly, že božská Archa tady už dávno není. Země si sice podržela svou výjimečnost, když Rastafariáni začali uctívat etiopského monarchu Haile Selassie jako svého boha. Navíc jsou Etiopané dodnes hrdí na to, že nikdy nebyli kolonizováni. Ale prošla by Etiopie opakovanými hladomory, nevyhranou válkou s Eritreou a epidemií AIDS, kdyby nad ní držela ochrannou ruku Archa úmluvy? Spíš to tedy vypadá, že ta opravdová schrána s božími deskami bude přece jen v Jižní Africe, francouzském Languedocu, anebo britském Warwickshire, jak se občas tvrdí.

Pokud vás zmáhá neustálé pokřikovaní trhovců a cvrkot tržiště, můžete si odpočinout v tureckých lázních, v čajovně s vodní dýmkou nebo jen sedět na lavičce a koukat na lodě křižující na moři za zpěvu racků. Z evropského břehu Istanbulu snadno dohlédnete do Asie a naopak.

Istanbul je jako velké tržiště, jenže místo levného harampádí zde většinou najdete samé poklady, pochoutky a plno pouličních psů a koček. Obyvatele Istanbulu památky příliš nevzrušují – na ty tady prý narazíte na každém rohu. Svou pozornost místní radši věnují právě potulným zvířatům. S těmi se také podělí přinejmenším o desetinu jídla, které zkonzumují na ulici. Proto mají zdejší psi a kočky důvěru k lidem a často i pár kilo nadváhy.

Z baziliky mešitou

Kvůli získání titulu Evropské město kultury 2010 bylo mnoho istanbulských památek zrenovováno. Historické centrum města se nachází ve čtvrti Sultanahmet, jíž vévodí minarety mešity Aya Sofya (nazývána také Hagia Sofia) a Modré mešity a Theodosiův obelisk uprostřed Hipodromu.

Bývalá byzantská bazilika Aya Sofya byla po dobytí Cařihradu přestavěna na mešitu. Dnes ovšem neplní ani tuto funkci, protože z ní Atatürk udělal muzeum. A patří mezi pamětihodnosti, které turisté ve městě obvykle vyhledávají. Aya Sofya neohromí příchozího zvenčí, okouzlující je především její interiér, který je navzdory několika malým oknům dokonale osvětlen slunečním svitem. Tento chrám také proslavila více než třicetimetrová kupole.

Aya Sofia sousedí s Modrou mešitou, kam zahraniční turisté zavítají nejčastěji, ale právě kvůli davům proudícím tam a zpět si její atmosféru příliš neužijete.
V oblasti Sultanahmet byste rovněž neměli minout Cisternu Yerebatan. Byzantská vodní nádrž poskytne příjemný chlad v horkých letních dnech, je totiž vybudována pod zemí. V části napuštěné vodou plavou různě barevní kapři včetně poloviny červených. Legenda praví, že až budou všechny ryby v Yerebatanské cisterně zbarveny do červena, Istanbul padne rukou dobyvatele.

Sultánův harém

Z historického centra lze pokračovat v chůzi několika směry. Pokud máte nejméně půl dne čas, neměli byste minout palác Topkapı, který se rozkládá na vyvýšeném pahorku, ohraničeném na jedné straně Ayou Sofyou a na druhé Marmarským mořem. Topkapı sloužil jako rezidence osmanským sultánům od dobytí Cařihradu až do 19. století, kdy panovníci začali bydlet v paláci Dolmabahçe napodobujícím evropský styl.

Palácový komplex Topkapı však přímo dýchá érou zámožných sultánů obklopených zlatými pokladnicemi a břišními tanečnicemi. Můžete vstoupit do labyrintu soukromých komnat sultánů a jejich rodin, který se nazývá harém. Jedná se o skoro tři sta pokojů, devět tureckých koupelen – hamamů, dvě mešity a jednu mešitu a nemocnici pro potřeby panovnické rodiny a jejich služebnictva. Nejde tedy o soukromý sultánův nevěstinec, přestože je tak pojem „harém“ někdy mylně chápán.

Kolem dokola pro Boha

Než podlehnete nutkání vzít si mořský taxík a přeplavit se do jiné části Istanbulu, sejděte z Topkapı přes secesní park Gülhane k nádraží Sirkeçi, kde končila trasa slavného Orient expressu. V železniční stanici, která snoubí osmanskou architekturu s evropským novoklasicismem, vás možná budou nahánět na představení tančících dervišů z mevlenského řádu.

Dervišové se neustálým rotováním kolem své osy dostávají blíže k Bohu, zatímco pravou dlaní obrácenou vzhůru čerpají energii z nebes a levou rukou s dlaní k zemi předávají energii ostatním. Tradice vychází ze spirituálního směru islámu, súfismu. Dojem z ukázky tančících dervišů v Sirkeçi ovšem kazí zvuky klaksonů aut z blízké křižovatky. Podobné představení je lepší vidět v některém podniku na Istiklalské ulici, která je pěší zónou.

Na trh s tureckým potěšením

Nádraží Sirkeçi je jen pár kroků od jednoho z hlavních dopravních uzlů Istanbulu, Eminönü. Setkávají se zde autobusy, tramvaje i mnoho linek vodních taxíků nebo větších mořských autobusů (deniz otobüsü). Eminönü je ideální místo k lehkému obědu – blízký Galatský most totiž každý den okupuje horda rybářů, kteří chytají ryby pro přípravu rybích sendvičů (balık ekmek) s čerstvou zeleninou.

V Eminönü stojíte před těžkým rozhodnutím. Můžete odbočit doleva a prozkoumat Egyptský trh, kde nakoupíte rozmanité druhy koření a sladký lokum, přezdívaný turecké potěšení, bez jehož ochutnání byste neměli Istanbul opouštět. Poté můžete pokračovat k ještě většímu, tentokrát již zdmi obehnanému a zastřešenému tržišti Velký Bazar. Spletitý labyrint uliček a všemožných obchůdků, v němž je těžké se orientovat, představuje ideální past na ztracené turisty, kteří pak musí využít placených služeb místních průvodců, aby se dostali ven.

Z Eminönü se můžete vydat i doprava po Galatském mostě a vystoupat ke Galatské věži, jež se vám odvděčí úžasným výhledem – ve dne na lodě křižující se na Bosporské úžině a v noci na ozářené velkoměsto s barevně světélkujícím Bosporským mostem.

Od Galatské věže vede ulice Istiklal, hlavní třída Istanbulu, po níž jezdí starodávná tramvaj na náměstí Taksim. Tam to díky množství hospod a barů nejvíce ožívá v noci.

Ostrov Capri je možné navštívit z mnoha důvodů. Tím zřejmě nejhorším je podlehnout svodům cestovní kanceláře a objednat si tam jednodenní výlet uprostřed turistické sezóny. Nešťastník unášený dravou řekou ostatních turistů uličkami rozžhaveného, přecpaného a předraženého městečka Capri pak cestou zpátky na trajektu do Neapole či Sorrenta usilovně přemýšlí, co je na tom kusu skály v Tyrhénském moři až tak skvělého.

Že by proslulá modř jeskyně Grotta Azzurra? Zážitek z efektu slunečních paprsků, odrážejících se od mořského dna v jeskyni, do které se lze dostat jen úzkým otvorem z moře, je ohromující. Pár minut úžasu, přesně odměřený lodníkův popěvek a už už zase ven, aby mohly dovnitř další a další čluny. Ano, hlavní turistická atrakce ostrova Capri určitě za vidění stojí, ale to skutečně podstatné ostrov ukrývá někde úplně jinde. Vlastně neukrývá, stačí se jen pořádně dívat.

Pěšky či lanovkou

Capri je mýtus, symbol zašlé slávy, cíl lovců ozvěn Dolce vita – zmizelých časů sladkého života z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století. Celebrity, kabriolety s kráskami v šátcích, superelegantní motorové čluny Riva z mahagonového dřeva, to vše ke Capri kdysi patřilo – a dnes je povětšinou pryč. Capri ovšem za objevení pořád stojí, protože pod pouťovou fasádou stále ukrývá lecos z toho, co sem už od pradávna přitahovalo vladaře, boháče i nevyléčitelné romantiky.

Možná budete mít štěstí a vykročíte na ostrov z paluby vlastní jachty. Ale spíš vás na betonové molo přístavu Marina Grande vyplivne ze svých útrob trajekt z Neapole či rychlý dopravní katamarán z nedalekého ostrova Ischia. Tváří v tvář impozantním bílým skálám, jež ostrovní krajině dominují, pak máte dvě možnosti. Buď se nechat až skoro na náměstí v centru městečka Capri vyvézt lanovkou, která tak trochu připomíná tu pražskou na Petřín. Nebo jít pěšky.

Stoupání po Via Don Giobbe Ruocco vám možná po chvíli přestane připadat jako dobrý nápad. Jméno té ulice sice zní honosně, ale ve skutečnosti jde o úzkou asfaltku, vinoucí se v serpentinách mezi zahradami, kde se chodec necítí zrovna nejlépe. S projektováním chodníku se tu očividně nikdo nezdržoval a řidiči žlutých ostrovních autobusů řežou ostré zatáčky s temperamentem vskutku italským...

Trocha nepohody je ale vykoupena zdánlivě banálním, přesto docela důležitým poznatkem. Zahrady se záhony rajčat, sušící se prádlo, poštěkávající psi za plotem a otřískané fiaty připomínají, že na ostrově bydlí také „normální“ lidé. A že všechny ty hotely, kavárny či butiky na přeplněných promenádách živí spoustu ostrovanů, pro které je ohromující výhled na neapolský záliv se siluetou Vesuvu součástí každodenního ranního espressa. Úlevné zjištění, že Capri skutečně nejsou nějaké bizarní kulisy z Felliniho filmu, pak člověku přece jen usnadní ten zbývající kus cesty vzhůru do centra městečka.

Capri a Anacapri

Ostrov Capri není velký. Délka necelých sedm a šířka zhruba tři kilometry umožní zdatnějšímu chodci pohybovat se v jeho uličkách i po strmých srázech pěšky, přestože je tam poměrně hustá síť autobusové dopravy. Tu lze jen doporučit, protože je poměrně levná, její systém je přehledný a na zastávku dřív nebo později vždycky narazíte. Na povalování se na pláži není ostrov tím pravým místem, i když přinejmenším v přístavu Marina Piccola pláž najdete.

Mnohem snadněji než azurovému moři lze však propadnout kouzlu z všudypřítomného doteku dějin. Stopami dávné i novodobé historie je ostrov doslova prosáklý. Nenabízí však žádné klasické turistické trasy po památkách. Abyste si jeho inspirativní atmosféru skutečně užili, je třeba alespoň pár věcí vědět předem.

V současné době obývá ostrov asi patnáct tisíc stálých obyvatel, soustředěných především do městeček Capri a Anacapri. Centrem ostrova a nejnavštěvovanějším místem je právě Capri, jehož domy začínají nad Marinou Grande a jehož centrum se přelévá přes vrchol ostrova na druhou stranu k Marina Piccola. A cestou k ní je možné pokochat se na některé z vyhlídkových teras pohledem na faraglioni, malebnou trojici skalních útesů, vyrůstajících z moře.

V zákrutách uliček v centru Capri se můžete toulat třeba několik hodin. Klidně zapomeňte na všechny krámky se suvenýry, kavárny či pizzerie, do nichž vás budou posílat cedule či prospekty cestovních kanceláří. Mnohem zajímavější je nahlížet přes zídky domů, procházet uličkami mezi hotely a představovat si, kdo slavný a známý v nich kdy bydlel, propadat nostalgii ošlapaných schodišť, vedoucích do zarostlých zahrad a snažit se rozluštit nápisy na zašlých pamětních deskách.

Slavné domy

Obliba ostrova coby luxusního letoviska se datuje už od dob starého Říma. Ostatně ruiny římských vil patří k nejvýznamnějším pamětihodnostem ostrova. Na to, proč se ostrov jmenuje Capri, existují přinejmenším dvě možná vysvětlení. Jedno z nich vidí kořeny názvu v řeckém slově kapros, které znamená divoké prase. Podle druhé teorie, obecně považované za pravděpodobnější, je původ názvu ostrova ve slově capreae, což je latinský výraz pro kozy. Pro první hovoří poměrně bohaté nálezy kosterních pozůstatků divokých prasat na ostrově, pro druhé zas to, že Kozím ostrovem Capri nazývali už staří Římané. Dávnou historii ostrova potvrzují už záznamy z dob císaře Augusta, které popisují nálezy kamenných zbraní a údajných kostí obra při hloubení základů pro císařovu ostrovní vilu. Moderní archeologické výzkumy pak datují počátky osídlení na Capri do neolitu a doby bronzové. Císař Tiberius, který na ostrově vystavěl řadu vil, se na Capri dokonce trvale odstěhoval. Zůstaly tam po něm ruiny proslulé Villa Jovis na severovýchodním výběžku ostrova.
Po pádu římského impéria trpěl ostrov několik set let nájezdy pirátů či osmanských dobyvatelů a za napoleonských válek se proměnil v dobře opevněnou námořní základnu. Při jejím budování ovšem značně utrpěly tamní památky z dob římské říše.
Ještě předtím však propadl okouzlení z ostrova francouzský starožitník Jean Jacques Bouchard. Ten pobýval na ostrově v 17. století, ale až publikování jeho zápisků o Capri v roce 1850 přitáhly k ostrovu značnou pozornost.

Seznam slavných umělců či bohatých průmyslníků, kteří si ostrov oblíbili a strávili tam několik měsíců či let svého života, zahrnuje například Clauda Debussyho, Maxima Gorkého či Grahama Greena. Svůj dům měl na Capri německý průmyslník Krupp a svého času i Benito Mussollini. Na ostrově pobývala švédská královna Viktorie a nějakou dobu i Vladimír Iljič Lenin. Už v devatenáctém století považovali Capri za relativně bezpečné a svobodné místo i lesby a gayové, kteří tam založili malou komunitu. Jedním z nich byl i spisovatel Norman Douglas, který vytvořil jeden z mála existujících popisů života obyvatel ostrova v románu Jižní vítr. Dnes jednu z vil na Capri údajně vlastní zpěvačka Mariah Carey.

Slavným obyvatelem Capri, jehož zpřístupněný dům je dodnes cílem mnoha návštěvníků, byl svého času Axel Munthe, autor proslulé Knihy o životě a smrti. Švédský lékař a humanista byl pro novodobou historii ostrova doslova požehnáním. Ve své knize, která je vlastně beletrizovaným životopisem, popisuje svůj mimořádně zajímavý a dramatický život, který měl už od mládí spojen s Capri. Zamiloval se do ostrova doslova na první pohled, koupil tam pozemek a na něm víceméně vlastníma rukama postavil dům, slavnou Villu San Michele, částečně vystavěnou z fragmentů římských staveb a postupně vybavenou uměleckými díly i archeologickými nálezy. Dům stojí v Anacapri, druhém z ostrovních městeček a vyhledávají ho především lidé, které Muntheho kniha okouzlila a kteří našli v jeho prosté a pozitivní životní filosofii inspiraci. Smutným paradoxem je, že Axel Munthe musel ve stáří svůj milovaný dům i ostrov opustit, protože středomořské slunečné počasí neprospívalo jeho zhoršující se oční chorobě.

Pro čínské komunisty

Jiným proslulým ostrovanem, jehož dům na Capri dodnes přitahuje pozornost, byl italský spisovatel Curzio Malaparte. Ten si v roce 1938 nechal na mysu Massullo postavit dům, který je dodnes považován za jedno z nejskvělejších architektonických děl a nechybí v žádné učebnici architektonických stylů ani v žebříčcích nejdůležitějších staveb v dějinách architektury.

Historie domu je přitom poněkud tragikomická. Ač to zní podivně, koupil Malaparte pozemek na Cap Massullo v době, kdy ho Mussolini nechal zatknout a internovat na ostrově Lipari. Malaparte se rozhodl na Massullo stavět i přesto, že celá oblast Matromania na jižním pobřeží Capri byla už od roku 1922 přírodní rezervací s absolutní stavební uzávěrou. Spisovatel však i přesto požádal o stavební povolení, k němuž přiložil projekt architekta Adalberta Libery. Tento představitel italského racionalismu patřil v oněch letech k oficiálním, Mussoliniho režimem oblíbeným architektům, a zřejmě právě proto Malaparte stavební povolení bez potíží získal. Při samotné stavbě však Liberovu studii výrazně pozměnil a navrhl dominantní prvek stavby, jímž je dvaatřicetistupňové schodiště na terasu. Ať už ho k tomuto zásahu do architektových plánů inspiroval kostel Santa Annunziata na Liparech, jak se traduje mezi historiky architektury, či cokoli jiného, vtiskl Malaparte svému domu zcela jedinečnou podobu. A Casa Malaparte proslavila svého majitele víc než jeho literární dílo.

Spisovatel s výrazně levicovým politickým přesvědčení pak odkázal své ostrovní sídlo čínské komunistické straně. Ta o ně však zájem neprojevila, takže dům nakonec získali Malapartovi příbuzní, kteří vilu nikdy nezpřístupnili a před nájezdy milovníků architektury se brání ploty z ostnatého drátu. Jednu z mála možností, jak nahlédnout dovnitř, tak poskytuje Godardův film Pohrdání z roku 1963. Část této adaptace románu Alberta Moravii s Brigitte Bardotovou a Michelem Piccolim se totiž odehrává právě v interiérech a na terase Casa Malaparte. Slavný červený dům na mysu Massulo je možné obdivovat z moře a každý z mnoha vyhlídkových člunů, které si lze najmout v místních marínách, tam zájemce rád odveze.

Je neděle a většina mužů s náruživým zaujetím sleduje místní fotbalový zápas. Atmosféra na stadionu se nijak zvlášť neliší od nedělních obrázků našich vesnic, v osadě to ale na naše poměry žije přece jen víc. Vesnice je plná lidí, kteří zapáleně diskutují před svými příbytky. Poslední den týdne je určen odpočinku, ale i setkáním a přátelským rozhovorům. Jediný, kdo zřejmě neodpočívá vůbec, jsou prodavači. Rušno je především podél hlavní cesty. Obchodníci vykřikují názvy nejrůznějších dobrot a děti se mne snaží přemluvit, abych si něco koupila.

Kilometry na farmu, kilometry za vodou

V zahradách a na farmách není v neděli nikdo, ačkoli právě zemědělstvím se v regionu živí až 80 % obyvatel. Ugandská vláda podporuje farmáře v tom, aby pěstovali více druhů plodin, protože třeba sezóna ananasů není celý rok. Je výhodné pěstovat ještě například banány, aby lidé mohli mít jistotu, že nezůstanou několik měsíců bez příjmu nebo jídla.

Také učitel Arnold má svůj kousek země, kde pěstuje ovoce a zeleninu. A patří mu i malý hliněný domeček, kde z černých plastových tašek, plných pilin, zbytků kukuřice nebo čiroku, jakoby zázračně vyrůstají jedlé houby. „Na farmu jezdím na kole, jelikož bydlím asi šest kilometrů daleko, a musím tady být každý den,“ říká Arnold. To ale není jediná cesta, kterou musí opakovaně absolvovat. V okolí je totiž nedostatek vody a přehrada je také vzdálená několik kilometrů. Téměř pořád u ní najdete někoho, kdo vodu nabírá do žlutých kanystrů, a pak ji se vším vypětím nese pěšky domů. Na prašné cestě tak potkáte maminy s dětmi uvázanými šátkem na zádech, skupiny dětí s košíky, nebo mladé kluky pohánějící kozy a krávy.

Šikovné ruce a svéhlavá elektřina

Kabale je nejvýše položeným městem země a zároveň je i centrem veškerého dění v regionu. Rána jsou zde ovšem velice pokojná a teprve přes den se v ulicích objeví auta a desítky kol. V Ugandě slouží jako taxíky víc motorky než auta. V Kabale jsou ovšem i tyto stroje z velké části nahrazeny koly, do jejichž pedálů šlapou mladí kluci. Když kráčíte kolem cesty, pokřikují na vás a nabízejí vám odvoz, jako by nechápali, že se chcete projít. A když už pak nějakému zaplatíte za odvoz, povozíte se poměrně dlouho jen proto, aby se vám ta suma nezdála moc přehnaná. Jedinou, vcelku pochopitelnou nevýhodou, je nutnost na úpatí kopce sesednout a nahoru šlapat po svých.

Částečně vezena a z části po vlastních jsem se takto dostala do malinkého, ale velmi půvabného domu paní Phobes. Je jí už 68 let, ale nikdy byste jí tolik nehádali. I v tomto věku pracuje jako učitelka na místní průmyslovce, kde vyučuje šití, batikování a další ruční práce. Cokoli, co dětem pomůže, aby se později samy uživily. I když v tomto oboru je konkurence velká – když projdete hlavní ulicí Kabale, napočítáte víc než 50 švadlen a krejčích. Phobes také vyrábí krásné šperky: „Chodíme se synem do lesa, nasbíráme semínka různých rostlin a pak z nich vyrábíme náušnice nebo náramky,“ usmívá se. Je oblečena do vlastnoručně vyrobených šatů, ozdobena svými šperky. Přes dvě hodiny mi vypráví o tom, co ji v životě potkalo. Manžel jí umřel a později adoptovala Edwina, chlapce, jehož rodiče zemřeli na AIDS. V Ugandě jsou podobných případů tisíce. „Ráda bych vám alespoň udělala sójový čaj, už jste ho někdy měla?“ ptá se Phobes. Brzy ale zjišťuje, že nejde elektřina. Situace velice běžná v celé zemi, pořád ale dokáže Uganďany zarmoutit, když chtějí pohostit návštěvu.

Večerní ruch malého města

V podvečer je město dost živé. Hodně lidí je u zdejší mešity. Islám je v Ugandě hned po křesťanství druhým nejrozšířenějším náboženstvím, ale náznaky ortodoxního chování budete hledat dost těžko. Po modlitbě hrají kluci fotbal s malým balónem z banánové vlákniny, zatímco podél hlavní silnice se stále obchoduje. Mladý muž s kolem naloženým snad padesátkou ananasů dokáže zákazníkům sladké plody očistit speciální technikou během několika vteřin. Pak už se můžete s chutí zakousnout. Vedle sedí na malém stolečku další mladík se spoustou špinavých a potrhaných bot. Obuvník. Ukazuji mu svůj potrhaný batoh: „Dokážeš to spravit?“ „Určitě, počkej vteřinu,“ odpovídá a ztrácí se v obchodě naproti. Za chvíli je zpátky i s vyspraveným zavazadlem. „Kolik placek denně prodáš?“ ptám se místního pouličního pekaře, který vyrábí čapátí – jednoduché placky jen z mouky a vody. „Asi dvě stě. Ale jsem tady jen večer,“ vysvětluje. Na malé pánvičce otáčí za pomoci papíru horkou placku ve směru hodinových ručiček. Když je do zlatova, zabalí ji do novinového papíru a máte báječnou večeři v přepočtu jen za tři koruny.

Na ploše před největší bankou se kolem šesté shromažďují ti, kteří do města přišli nakoupit a teď se potřebují dostat domů do okolních vesnic. Sbírají je malé bíle dodávky, na které se navěsí všichni, kteří jedou stejným směrem. Podobně vytížená je doprava, kterou většinou mezi městy zabezpečují bílé minibusy. Na jejich dveřích sice je nápis „Schváleno pro 14 osob“, ale řidiči klidně vezmou dalších sedm a pak spolu závodí na silnici, která je široká právě tak pro jedno auto. Evidentně tady platí pravidlo: Raději první v nemocnici, než druhý na silnici.

Když začnete s místními komunikovat, po chvíli máte pocit, že máte stejnou barvu kůže, jste jakoby jeden z nich. „To je moje dcera,“ říká Beatrice, u které jsem v Kabale bydlela několik dní. Řidič se podíval na její ebenově černou a moji bledou kůži a mile se pousmál. Levnější lístek „pro místní“ mi pak prodal bez mrknutí oka.

Las parrandas de Remedios je možná nejstarší, ale zcela jistě nejdivočejší slavnost ze všech kubánských festivalů. V ničem, ale vůbec v ničem nepřipomíná naše vánoční svátky. K parrandě patří bujarý dav lidí na náměstí, velké množství piva a rumu, bubny, trumpety a vlajky, fantaskní alegorické vozy, barevná světlohra a především ohňostrojné rakety. Stovky či spíše tisíce raket odpalovaných po celou noc v oblacích sirného dýmu přímo na náměstí plném lidí.

O kubánských hrdinech

„Che es dios, Fidel motherfucker,“ rázně zhodnotil obě kubánské ikony Ramón. „Proč je Fidel motherfucker?“ ptám se. „Protože tohle už není žádný socialismus,“ pohrdavým gestem rozhodí rukama.

Sedíme v parčíku na náměstí Santa Clary, provinčního hlavního města, z nějž zítra vyrážím do Remedios. Celý parčík je ozvučen hlasitou hudbou z protějšího baru, nacpaného příslušníky zdejší zlaté mládeže, jíž je Ramón zřejmou součástí. Pestrobarevné minisukně přiopilých snědých krásek opravdu nijak nepřipomínají revoluční tradice Santa Clary, u níž kdysi Che Guevara vybojoval svoji nejslavnější bitvu proti Batistově armádě, za což mu zde postavili ohromný pomník ve stylu vrcholného socialistického realismu – Memorial al Che.

Ramón mi ukáže, abych se přisunul blíž k jeho lavičce, na tu moji si ale nepřisedne. Policejní pochůzkáři jsou na každém rohu a riskoval by nepříjemnosti za podezřelý kontakt s cizincem, nota bene zrádným Čechem. „Pravý Cohiby, krabici jen za čtyřicet dolarů, můj bratr totiž pracuje v továrně, kde se doutníky vyrábějí. Mám je kousek odsud,“ pokračuje náhlým tematickým střihem Ramón. „Ne, díky,“ usměju se, „nekouřím.“ Tu větu už mám dobře nacvičenou. „A taxík do Remedios? Jedeš do Remedios, že?“ nevzdává to Ramón. Zpočátku odmítám i laskavý odvoz soukromým žigulíkem Ramónova „nejlepšího kamaráda“, ale po deseti minutách se dohodneme na rozumné ceně. Pepe, jak se tu turistům poněkud pohrdavě říká, je líný a nechce se mu ráno shánět po autobusu. Není ostatně jisté, že nějaký pojede, a když ano, že se do něj dostane.

San Salvador versus El Carmen

Remedios je malé městečko, ležící asi 300 kilometrů východně od Havany, nedaleko atlantského pobřeží. Docela pohledné a rozlehlé náměstí Plaza Martí s dvěma koloniálně-barokními kostely nesměle upomíná na někdejší historický význam města, dnes ukázkového kubánského zapadákova. Poklidná a velmi chudá nuda se však každoročně s přicházejícími Vánocemi začíná měnit v cílevědomé přípravy na vrcholný okamžik obce – festival Las parrandas. V době konání festivalu má Remedios snad jednou tolik obyvatel, kteří se do města sjedou užít si dionýsovskou noc.

Nejsem tady sice jediným zahraničním turistou, ale víc než deset bělob nenapočítám. Tato fiesta naštěstí dosud nepatří mezi kdysi autentické události, které masový zájem turistů proměnil v pseudofolklór. A to začíná být cenné už i na Kubě.

Parranda je vlastně uměleckým trojbojem obyvatelů města. Protagonisty jsou obyvatelé čtvrtí San Salvador aneb Kohouti (podle svého znaku) a El Carmen čili Orli, bojištěm náměstí rozdělené na dvě poloviny. Disciplíny pak stavba světelných věží, jízda alegorických vozů a ohňostroj. Soutěží se o lepší umělecký dojem, který posuzuje nestranná porota. V souladu s důležitostí festivalu se společenský rytmus života v Remedios dělí na půlrok před Parrandou, který je vyplněn přípravou na utkání, a půlrok po Parrandě, v němž se musí důkladně rozebrat, zda byl verdikt poroty spravedlivý.

První je na řadě světlohra. Během odpoledne vztyčí obě soupeřící skupiny na protilehlých stranách náměstí svoji dřevěnou, asi deset metrů vysokou věž, jejíž čelní strana je pokryta barevnými žárovkami.

Mezitím se střed města plní lidmi, kteří se pilně posilují jídlem a především alkoholem, aby byli v nadcházející noci jaksepatří v ráži. Majetnější oblehli jediný funkční bar na náměstí, kde se hlasitým křikem domáhají pozornosti barmanek. Zmocňuje se mě silné déjà vu z raného mládí: je neuvěřitelné, s jak bohorovným klidem si dovedou dvě barmanky kamarádsky povídat a vůbec nevnímat okolí, když na ně ve stejném okamžiku křičí snad třicet žíznivých hrdel, domáhajíce se svého piva v kelímku.

Ti chudší nebo netrpělivější odcházejí do vedlejší ulice, kde se přímo z pojízdných cisteren prodává podezřelý alkohol, kalně-hnědavým vzhledem připomínající ruský kvas. Stánky s pečeným masem, všemožné cetky a dokonce i trička z Číny dávají na chvíli zapomenout na kubánskou chudobu.

Zapomenout na sebe ale nedá intenzivní tlak v močovém měchýři, když už potřetí obcházím náměstí a hledám veřejné záchody. Jsem naivka, žádné tu nejsou, takové detaily organizátoři neřeší, věnují se světelným věžím. Kubánec je naštěstí rozený improvizátor a snadno si pomůže – postaví se ke kostelu a močí spolu s dalšími dvaceti sousedy přímo na jeho zeď. Stydlín pepe takového rouhačství schopen není a běží aspoň na konec ulice.

Blik! „Uaááá!“ Se soumrakem se rozsvěcuje první věž, po chvíli září i její konkurentka. Na věžích blikají stovky žárovek, světelné plochy mění své barvy a vytvářejí roztodivné obrazce. Jdu nahlédnout na vnitřnosti téhle bizarní podívané: mezi dřevěnými trámy se s jiskřením otáčí „mozek“ světelné věže – veliký válec připomínající obří fonograf s důmyslně rozmístěnými elektrickými kontakty, které během otáčení zapínají jednotlivé žárovky, a vytvářejí tak „naprogramované“ světelné obrazce. Ať žijí kubánští mechanici!

Každý může být pyrotechnikem

Kolem deváté večer na náměstí dorážejí se svým nádobíčkem artilleros – místní pyrotechnici, zajišťující ohňostrojnou show. Označení pyrotechnik, sugerující chladnokrevného profesionála dbajícího především o bezpečnost diváků, ovšem moc nesedí. V průběhu parrandy se může v ohněstrůjce proměnit kterýkoli mužský obyvatel s kladným vztahem k ohni. A bezpečností se tu nezabývá opravdu nikdo.

Netrvá dlouho a začíná ohňostrojné peklo, jaké si našinec dovede těžko představit. Z dlouhých dřevěných nosičů s hvízdáním vyletují stovky malých raket, z trubek připomínajících minomety jsou odpalovány „těžké kusy“, ze země vyletují barvené rotující „žáby“ a na volné místo se aspoň hodí petarda. Všechny tyhle pyrotechnické prostředky jsou vyráběny podomácku a podle toho se chovají: nevyzpytatelně.

„Parranda! Parranda!“ křičí na náměstí mladí Kubánci, úplně propadlí ohnivé extázi, a artilleros odpalují další série raket. Ti lidé snad nemají pud sebezáchovy. Já ano a definitivně zavrhuji mladickou touhu stát se válečným reportérem. Přikrčen, s foťákem v ruce pobíhám po náměstí a trhaně se rozhlížím na všechny strany. Au! Chyba! Zapomněl jsem kontrolovat oblohu a na ramena mi spadl hořící zbytek rakety, vlasy naštěstí zachránil široký klobouk. Sotva se bolestivého dárku zbavím – uíííí – prosviští mi kolem hlavy raketa, která z rozvernosti nezvolila vertikální, nýbrž horizontální směr letu. Couvám pryč a prásk! – přímo za zády exploduje masivní petarda. Vzdávám další fotky a klidím se mezi bázlivější diváky na kraj náměstí; ani tam sice není úplně bezpečno, protože i jejich řady občas rozrazí zbloudilá střela, ale přece jen je to lepší než mezi těmi šílenci.

K rachotu ohňostroje se nakonec přidává i hudba, pro parrandu typický el repique. Trumpety, píšťaly a bubny v hypnotickém rytmu vyvádějí špalír dusajících lidí do průvodu náměstím, zástavy se znaky čtvrtí nad hlavami. Najednou i mě někdo bere za ruku. „Jak se máš?“ zubí se na mě mladý transvestita. Vida, toho by člověk na Kubě nečekal. „Skvěle, díky.“ „Já se mám taky skvěle, amigo. Můžu ti říkat amigo?“ Váhavě souhlasím. „Takže mě pozveš na pivo?“ A jsem rázem zpátky na Kubě, jakou už znám – pepeho tu zřídka někdo osloví jen proto, že by si s ním chtěl povídat ...

Kubánské rokoko

Je s podivem, kolik raket mohou obyvatelé jednoho chudého kubánského městečka vyprodukovat a následně odpálit. Kolem desáté večer jsem si myslel, že zhruba stovky. Ve dvě ráno se domnívám, že i několik tisíc. Ve čtyři ráno mi třeští hlava a prosím všechny Fidely, aby už rakety došly. Jak je možné, že lidé, kteří nemají skoro ani na jídlo, mají na tunu střelného prachu? A proč ji musí celou vystřílet dnes v noci? Všechny prosby jsou ale marné a artilleros vedou svoji kanonádu dál, jen s malými přestávkami na přísun munice. Domorodí diváci jsou evidentně v pohodě a radují se dál, turistické tváře jsou však o dost bělejší než obvykle.

Za hodinu jsem přece jen vyslyšen a exploze utichají. Blíží se vrcholný okamžik noci, příjezd alegorických vozů, které byly odpoledne „nenápadně“ smontovány na krajích náměstí. Stavebními prvky jsou podvozek od dlouhého nákladního přívěsu, prkna, hodně škrobu s barvami na kašírované ornamenty a několikaměsíční úsilí soutěžících. Výsledkem je fantaskní kreace ve stylu, jež by měl kunsthistorik problém zařadit.

Kubánské lidové rokoko?

Vozy vjíždějí na náměstí a nikdo nevnímá, že je táhnou poněkud nestylové traktory. Oči jsou upřeny na ty, kteří oblečeni do neméně barvitých kostýmů stojí jako zmraženi v divadelních štronzo polohách na pomalu jedoucích vozech, jen občas důstojně kývnou davu. Lidé pochopitelně bouří; zúčastnění volají chválu na vůz své čtvrti a hanbu na vůz soupeře, ostatní pro jistotu oslavují oba a všichni pokukují po porotě, která má vyhlásit vítěze letošní parrandy.

Napětí stoupá. Ztracen v davu, snažím se napínat uši, které jméno mluvčí poroty vyvolá. Slyšet není nic, ale podle jásotu tam vepředu tuším, že letošní parranda už má vítěze. „Seňore, kdo že vyhrál?“ snažím se informačně vytěžit vedle stojícího staršího pána. Seňor chvíli zaváhá a pak řekne: „Myslím, že vyhrál ... “ – v tom okamžiku vypukne ohromný oslavný ohňostroj.

Později se přece jen dozvídám, že vyhrál El Carmen. V té chvíli mám ale už jiné starosti – moc se toužím dostat zpět do svého pronajatého pokoje v Santa Claře a spát. Bohužel, stejný nápad má několik set dalších lidí, s nimiž následující hodiny u silnice čekám na cokoli, co mě odveze do Santa Clary. Po třech hodinách čekání v ranním dešti se mi podaří vecpat na korbu kamionu mírně upraveného pro osobní dopravu. Tam pak s láskou vzpomínám na české autobusy, které nejsou nikdy, ale vážně nikdy opravdu nacpané.